Mediátor 4 Temná je noc: kapitola 1,2

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 4 Temná je noc - Meg Cabotová, přečteno: 739×

 

 

Mediator-4  

mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

1

Léto. Doba, kdy se dny neskutečně líně vlečou a horký noci uháněj k ránu.

U nás v Brooklynu, kde jsem strávila prvních patnáct prázdnin svýho života, to znamenalo – teda pokud jsem zrovna nebyla někde na táboře – posedávání s mou nejlepší kámoškou Ginou a jejíma bráchama na schodišti u nich v baráku a číhání na dodávku se zmrzlinou. Pokud nebylo moc horko, hráli jsme si s dalšíma děckama z bloku na válku: rozdělili jsme se na dvě party a stříleli po sobě pistolema z klacků.

Když jsme povyrostli, tak jsme toho nechali, to dá rozum. A my s Ginou jsme se taky přestaly ládovat zmrzlinou.

Ne že by na tom extra záleželo. Stejně si s náma nikdo z těch kluků, co jsme si s nima dřív hrály na vojáčky, nechtěl nic začít. Aspoň se mnou. Neřekla bych, že by měli něco proti randění s Ginou, ale než si tihle blbečci stačili konečně všimnout, jaká kočka z ní vyrostla, Gina se už začala rozhlížet v úplně jinejch sférách, než jsou kluci ze sousedství.

Nevím, co jsem čekala od svýho šestnáctýho léta – prvního od chvíle, kdy jsme se s mamkou přestěhovaly za jejím novým manželem do Kalifornie… a taky za jeho klukama, abych nezapomněla. Nejspíš jsem očekávala stejně neskutečně líný dny. Jenže teď jsem si malovala, že je budu místo na schodišti činžáku trávit rozvalená na pláži.

A pokud jde o ty krátký horký noci, tak s nima jsem měla taky svý plány. Potřebovala jsem jen jediný. Nějakýho kluka.

Ale dopadlo to tak, že ani jedno z toho se nakonec nekonalo. Kluk nevyšel proto, že ten, co se mi líbil, no… prostě neměl zájem. Nebo to tak aspoň vypadalo. A pláž se zase nekonala proto, že…

Protože jsem si musela najít práci.

Jo, slyšíte dobře: práci.

Vyděsilo mě, když se mě jednou u společný večeře někdy začátkem května můj nevlastní táta Andy zeptal, jestli jsem si už začala shánět brigádu na léto. Zmohla jsem se jenom na: „O čem to mluvíš?“

Ale brzo se ukázalo, že mezi dalšíma oběťma, který jsem musela přinýst na oltář toho, že se moje mamka zamilovala a provdala za Andyho Ackermana – majitele stavební firmy, moderátora populárního programu kabelový televize pro kutily všeho druhu, rodilýho Kaliforňana a tátu od třech kluků –, bude i to, že sen o prázdninovým povalování na pláži s kámošema můžu hezky rychle pustit z hlavy.

V Ackermanovic domácnosti, jak se hned nato ukázalo, existovaly jen dvě možnosti, jak trávit letní prázdniny: buď jít makat, nebo chodit do doučovacích kroužků. Neplatilo to jenom pro Prófu, mýho nejmladšího nevlastního brášku – občanským jménem Davida –, protože ten byl na brigádu eště moc malej. Měl tak úžasný vysvědčení, že ho vzali na čtyřtejdenní počítačovej tábor, kde se nejspíš naučí něco, co z něj udělá dalšího Billa Gatese. Snad až na ten příšernej sestřih a svetry z WalMartu.

Prostřední z bráchů – Mimoň, známej mimo jiné i jako Brad – už takovou kliku neměl. Povedlo se mu vyhořet z angliny i ze španělštiny – což byl podle mýho názoru fakt nadlidskej výkon, když si vemete, že angličtina je jeho rodná řeč –, a tak ho jeho táta donutil každej všední prázdninovej den docházet do doučovacích kursů. Přesnějc řečeno v době, kdy Mimoň zrovna nebyl zneužívanej jako neplacená námezdní síla při práci, do který se Andy pustil, protože jeho televizní šou měla taky letní pauzu: do strhávání verandy za naším domem a stavby bublinkový lázně.

Když už jsem si teda musela vybrat z těchhle dvou možností – buď rachota, nebo škola –, vybrala jsem si rachotu.

Sehnala jsem si místo tam, kde každý léto makal můj nejstarší nevlastní bráška Somna. Vlastně mě tam sám doporučil, a přiznávám, že mě to nejdřív ohromilo a trochu dojalo. Dojímalo mě to až do chvíle, než jsem zjistila, že za každou novou sílu, kterou tam na takový doporučení přijmou, dostane člověk jistej bakšiš.

Každopádně to vyústilo v jediný: Somna – nebo Jake, jak mu říkaj jeho kámoši a zbytek rodiny – a já jsme teď hrdejma zaměstnancema hotelu a golfovýho klubu Pebble Beach. Somna jako plavčík u jednoho bazénu, já jako…

Já podepsala smlouvu jako opatrovnice odloženejch dětiček.

No jo. Heleďte, už byste se fakt mohli přestat chlámat!

Dokonce i já uznávám, že tohle není zrovna šichta, po jaký bych prahla, když si vemete, že nemám moc trpělivosti a taky zrovna nevřískám nadšením z toho, když mi někdo poblinká vlasy. Ale pokud dovolíte, tak jedna malá poznámka na okraj: platí se deset doláčů za hodinu, a to nepočítám spropitný.

A jestli můžu eště něco dodat, tak zrovna lidi, co se ubytujou na léto v hotelu Pebble Beach, patří k tomu živočišnýmu druhu, kterej má sklony rozdávat dýška. A to dost velkorysý.

Vidina těch prachů, jak musím přiznat, hodně zapracovala na tom, že se moje zraněná hrdost trochu zhojila. Když už teda mám strávit léto otrockou dřinou, pak mě představa, že si vydělám sto babek denně – a možná i víc! –, za to příkoří dostatečně odškodní. Protože až bude po tomhle létě, hodlám utratit každičkej cent za to, abych svejma novejma úžasnejma hadrama ohromila každýho, kdo strčí špičku boty do budovy Misijní akademie Junipera Serry.

Mysli na to, Kelly Prescottová, až se budeš povalovat u papínkova bazénu. Až totiž začneme chodit do třeťáku, budu mít v botníku nejmíň čtyři páry bot od Jimmyho Choose, koupený za svý vlastní prašule!

No, co ty na to, Kellinko, Taťuldova Kreditko?

Jedinej stín, kterej dopadal na mou dobře zacálovanou letní brigádu – teda kromě ukňouranejch dětiček a jejich nejspíš stejně ukňouranejch, ale solventních rodičů –, byl fakt, že se ode mě čekalo, že se budu hlásit do práce každý ráno v osm.

Přesně tak. V OSM HODIN! Chudák stará Suze se tohle léto zrovna moc do růžova nevyspinká.

Řeknu vám, že mi to připadá hodně drsný. A věřte mi, že jsem si taky hned postěžovala. Ale vedení hotelu se stejnak nedalo mejma přesvědčivejma argumentama přimět k tomu, aby nabídli hostům hlídání jejich dětiček až od devíti.

A tak jsem musela každý ráno (nemohla jsem si přispat dokonce ani v neděli, to kvůli mánii mýho nevlastního táty, kterej trval na tom, že se všichni sejdeme u stolu k opulentní snídani, kterou pro nás nachystal, jako by se zhlídnul v nějakým zátiší z anglický vyšší společnosti předminulýho století) vstávat už před sedmou…

Což – jak jsem s překvapením zjistila – mělo i svý výhody.

Pokud mezi ně teda nepočítám pohled na Mimoně bez košile, zpocenýho jako prase, jak lemtá pomerančovej džus rovnou z krabice – taky jako prase.

Bezpečně vím, že u nás ve škole je spousta holek, co by za pohled na Mimoně – a na Somnu jakbysmet – do půl těla byly ochotný vysolit na dřevo tejdenní kapesný, pot nepot. Třeba taková Kelly Prescottová. A její nejlepší kámoška a Mimoňova občasná drahá polovička Debbie Mancusová. Tuhle mánii teda moc nechápu, ale nejspíš se dá vysvětlit tím, že žádná z těch holek nemusí s mejma nevlastníma bráchama zůstat v jedný místnosti po jídle, jehož menu obsahovalo mimo jiný taky fazole.

Teď by ale každej, kdo někdy prahnul touhou vyblejsknout si Mimoně do půl těla a pověsit si ho nad postel, moh svůj sen celkem snadno uskutečnit. Stačilo zastavit se u nás někdy brzo ráno ve všední den. Tou dobou už Mimoň tvrdě makal na zahradě, zhruba od šesti ráno do desíti dopoledne, kdy musel na doučování. Jen v kalhotách tam pod ostřížím dohledem svýho tatíka vykonával zemní a další galejnický práce.

Tohleto konkrétní ráno – když jsem ho zmerčila v kuchyni, jak lemtá džus rovnou z krabice, což byl zvyk, kterej jsme se s mamkou snažily Ackermanovic dynastii odnaučit, ale s dost mizivým úspěchem – si Mimoň nejspíš hrál na kopáče, protože za ním po kuchyni zůstávala bahnitá cestička. Když už nemluvím o tý hnusný věci zapadaný od hlíny, která se válela na neposkvrněný, zrovna včera vycíděný kuchyňský lince. O tomhle teda něco vím – zrovna na mě totiž včera vyšlo umejvání nádobí.

„Helemese,“ pronesla jsem, když jsem vešla do kuchyně, „to je ale rozkošnej obrázek.“

Mimoň položil krabici s džusem na linku a sjel mě pohledem.

„Nemělas už náhodou vysmahnout?“ zeptal se nevraživě a utřel si pusu hřbetem pravačky.

„Jasně,“ souhlasila jsem mile, „ale chtěla jsem si dát před odchodem skleničku toho výbornýho džusu obohacenýho vápníkem. Jak vidím, tak si asi nedám.“

Mimoň zatřepal krabicí. „Trochu tam zbylo,“ prohlásil slibně.

„Jako smíchanýho s tvejma slinama?“ Pokrčila jsem ramenama. „Ti ď. Nezájem.“

Mimoň otevřel pusu, aby něco prones – nejspíš svou obvyklou repliku, že mu můžu políbit jistou nechutnou část jeho anatomie –, ale zpoza skleněnejch dveří na dvorek se ozvalo netrpělivý vrčení jeho táty.

„Tak Brade,“ hulákal Andy, „přestaň se laskavě flákat! Pojď sem a pomoz mi to zvednout!“

Mimoň položil džus zase na linku. Než se ale stačil vytratit z místnosti, zastavila jsem ho zdvořilým: „Momentíček…“

Neměl na sobě košili, takže bylo vidět, jak se mu svaly na krku a na ramenou při těch slovech napnuly.

„No jo, pořád,“ zavrčel a nervózně skočil po krabici se zbytkem šťávy. „Dyť já to pak uklidím. Jéžiši, proč po mně furt jedeš jak –“

„Na to ti kašlu,“ skočila jsem mu do řeči a ukázala na linku, kde zůstala lepkavá stopa po krabici. „Ráda bych věděla, co je tohleto.“

Mimoň se podíval tam, kam jsem ukazovala: na obdélníkovej předmět obalenej stoletým bahnem.

„Nevim,“ připustil. „Našel jsem to, když jsem začal kopat na dvorku, tam, co jsem vyhrabal jednu tu schránku.“

Opatrně jsem vzala do prstů to, co vypadalo jako malá kovová krabička, dlouhá asi patnáct a tlustá tak pět čísel – zrezlá a pořádně zamatlaná. Na pár místech se z ní bláto odlouplo, takže bylo vidět ozdobnej nápis na víčku. Vyluštila jsem slova lahodná vůně a kvalita zaručena. Když jsem tou krabičkou zachrastila, zařachtalo v ní. Uvnitř nejspíš něco bude.

„Co to je?“ vyzvídala jsem na Mimoňovi.

Pokrčil rameny. „Hele, já nevim. Nejde to otevřít, jak to zrezlo. Přines jsem to sem, protože –“

Už se mi nepodařilo zjistit, co měl Mimoň s krabičkou v pácu, protože do kuchyně vešel jeho starší brácha Somna. Nakráčel přímo k lince, natáhnul se po džusu a obrátil do sebe zbylej obsah. Když se dosrkal až ke dnu, zmačkal krabici, hodil ji do drtiče a pak, když si všimnul mýho konsternovanýho výrazu, houknul: „Co je?“

Nechápu, co na nich ty holky vidí. Fakticky. Vždyť jsou jak zvěř.

Zvěř, žádný roztomilý chlupatý zvířátka.

Mezitím se Andy venku začal zase rozkazovačně dožadovat Mimoňovejch tlap.

Mimoň zabručel pod fousama jedno šťavnatý slovo na pět písmen a zahulákal: „Dyť už du!“ Pak vydusal z místnosti.

Bylo už tři čtvrtě na osm, takže jsme se Somnou museli fakt „dupnout na pedál“, jak to formuloval, abysme do hotelu dorazili včas. A i když má můj nejstarší nevlastní brácha tendenci prospat většinu života, na jeho řízení nic somnambulního není. Strkala jsem kartu do píchaček asi tak za pět osm.

Hotel Pebble Beach se pyšní svou organizací, což znamená, že tam musí všechno šlapat fakticky jak švýcarský hodinky. Jako opatrovnice dětí jsem se hned po příchodu měla hlásit na recepci a zjistit si tady rozpis práce na danej den. Nastala chvíle pravdy: budu si večer po práci vymejvat z vlasů nastrouhanou mrkvičku, anebo rozžvejkanej hamburger? Osobně jsem dávala přednost spíš hambáčům, ale strouhaná mrkvička má přece jen jednu výhodu: její milovníci s váma eště nemůžou moc diskutovat. Aspoň většinou.

Když jsem zahlídla rozpis na dnešek, dost mě to sebralo. Přestože klient už patřil mezi požírače hamburgerů.

„Simonová, Susannah,“ přečetla Caitlin. „Dneska se staráš o Slatera, Jacka.“

„Kristepane, Caitlin,“ vyjela jsem znechuceně na svou nadřízenou, „tahala jsem se s Jackem Slaterem včera. A taky předevčírem!“

Caitlin je jenom o dva roky starší, ale chová se ke mně, jako by mi bylo teprv dvanáct. Jsem si jistá, že jedinej důvod, proč mě vůbec bere na milost, je náš Somna: hltá ho jako většina holek na týhle planetě… teda až na mě, to snad dá rozum.

„Jackovi rodiče chtějí tebe, Suze,“ informovala mě Caitlin, aniž se obtěžovala zvednout oči od papírů.

„A to jim nemůžeš namluvit, že už jsem zadaná?“

Caitlin přece jen na chvilku odtrhla zrak od denního rozpisu. Upřela na mě skrz modrý kontaktní čočky ledověj pohled. „Suze,“ pokárala mě, „mají tě rádi.“

Zatahala jsem si za šňůrky od plavek. Byly to takový ty námořnicky modrý plavky a měla jsem je navlíknutý pod námořnicky modrým oxfordským tričkem a khaki šortkama s pukama. No fakticky, pukama. Příšernej vohoz.

Aby bylo jasný, řeč je o uniformě. Neříkala jsem vám už, že musím každej den nosit do práce uniformu? Fakticky, nedělám si prču. Každej den. Uniformu.

Možná že kdybych to tušila, našla bych si radši něco jinačího.

„Jo,“ zavrčela jsem. „Já vim. Maj mě rádi.“

Ale nebyly to vzájemný sympatie. Ne snad proto, že bych Jacka neměla ráda, přestože to bylo fakt nejukňučenější dítě, na jaký jsem kdy natrefila. Ale chci říct, že se to celkem dá pochopit, když člověk vidí, co jsou zač jeho rodiče: párek doktorů posedlejch honěním kariéry, který trávěj dovolenou tak, že odložej děcko na celý dny k hotelový opatrovnici, a sami si pak plachtěj a hrajou golf a užívaj si prima rodinnou dovolenou.

Ale ve skutečnosti to byl Jackův starší brácha, kvůli kterýmu jsem měla problémy. Anebo ne zrovna problémy, ale…

Spíš jsem se mu prostě chtěla radši vyhnout, když jsem měla na sobě tu stupidní mariňáckou uniformu hotelu Pebble Beach s khaki šortkama.

S pukama.

Jenomže samozřejmě pokaždý, co jsem do toho kluka a jeho rodičů vrazila – čili pokaždý od chvíle, co se tady před tejdnem ubytovali –, jsem tuhle příšernost měla na sobě.

Teda ne že by mi zase tak moc záleželo na tom, co si o mně Jackův brácha myslí. Protože, když už to mám říct na plný pecky, moje srdce stejně patří jinýmu.

Blbý ovšem je, že ten jinej nedává nijak najevo, že by o to nějak zvlášť stál. Jako o to moje srdce.

A Paul Slater – jak se jmenuje Jackův starší brácha – je prostě úžasnej. Ne že by byl jenom řízek, to ne. Paul je řízek, a navíc děsně zábavnej. Vždycky když jsem si přišla pro Jacka do jejich apartmá (nebo ho tam večer vodváděla) a Paul byl v pokoji, trousil kolem sebe trefný poznámky o hotelu a o svejch rodičích a o sobě. Ne drsňácký nebo zlý, ale prostě zábavný.

A bude taky chytrej, protože když zrovna nehraje golf se svým tátou nebo tenis s mámou, sedí u bazénu s knížkou a čte si. Ale ne takový ty tituly, co byste v takový chvíli čekali – žádnej Clancy, Crichton nebo King. Mluvím o klukovi, co se tam tahá s Nietzschem a Kierkegaardem.

Fakticky. Člověk by skoro řek, že ani není z Kalifornie.

A taky se nakonec ukázalo, že není. Slaterovi sem totiž přiletěli ze Seattlu.

Takže chápete, že mi zase tak nevadilo, jestli je Jack to nejukňouranější dítě, na který jsem kdy natrefila. Ne. Vadilo mi, že ten kluk, co jsem se nad ním právě teď rozplejvala, ten jeho suprovej brácha, mě zase uvidí v šortkách, ve kterejch mám zadek jako Severní a Jižní Dakota dohromady.

Jenomže Caitlin moje pocity ohledně týhle záležitosti ani v nejmenším netankovaly.

„Suze,“ ozvala se roztrpčeně a mrkla zase do těch svejch papírů, „Jacka nemá rád nikdo. Ale pravda je, že doktor Slater a jeho paní si tě oblíbili. Takže strávíš dnešek s ním. Jasný?“

Znechuceně jsem si vzdychla. Ale co mi zbejvá? Děsilo mě pomyšlení, jak kromě mý hrdosti po dalším dnu stráveným s tímhle klukem utrpí taky moje opálení. Jack nechtěl ani plavat, ani jezdit na kole, ani na kolečkovejch bruslích, ani si házet talířem – to dítě nechtělo dělat vůbec nic z toho, co se normálně za takovejch okolností venku podniká. Jeho představa příjemně strávenýho dne byla sedět v hotelovým pokoji a čučet na kreslený seriály.

Fakt, nedělám si srandu. Je to ten nejnudnější kluk, na jakýho jsem kdy natrefila. Přijde mi neuvěřitelný, že on a Paul mají stejnou genetickou výbavu.

„Kromě toho,“ dodala Caitlin, když jsem tam tak stála a tiše zuřila, „je dneska Jackovi osm.“

Zůstala jsem na ni zírat. „Má narozeniny? Jack má dneska narozeniny, a jeho rodiče ho strčej na celej den holce na hlídání?“

Caitlin po mně střelila pohledem. „Slaterovi řekli, že se dnes vrátí o něco dřív a vezmou ho na večeři do Grilu.“

Do Grilu. Fíha. Gril je ta nejluxusnější restaurace tady v Pebble Beach, a možná i v celým našem Carmelu-by-the-Sea. Nejlevnější věc, jakou tam mají na jídelním lístku, je okurkovej salát za bratru patnáct doláčů. Ale není to zrovna nejzábavnější místo, kam byste mohli dovlíct osmiletýho kluka na oslavu narozenin. Řekla bych, že ani tak nudnej kluk jako Jack to nebude pokládat za velký vzrůšo.

To teda nechápu. Fakticky ne. Heleďte, co je to s těma lidma? A jak je možný – když člověk vidí, jak se chovají ke svýmu mladšímu synkovi –, že z toho staršího výrost takovej…

Takovej řízek?

Přesně tohle slovo se vylouplo z mýho mozku ve chvíli, kdy jsem zaťukala na dveře jejich pokoje a otevřel mi Paul. Zůstal tam stát a culil se na mě, jednu ruku zastrčenou do kapsy svejch krémovejch pláťáků. V tý druhý držel knížku od chlápka, kterej se jmenuje Martin Heidegger.

Heleďte, chcete vědět, jaká byla poslední knížka, co jsem četla já? Žabákova dobrodružství. Jo. A bylo mi sedm. Heidegger. Tak to je teda nářez.

„Prima. Tak kdo to tady volal hotelovou službu a objednal si tuhle krásnou dívku?“ zavolal směrem do místnosti.

Tohle teda nebylo moc zábavný. Vlastně by se to dalo brát jako sexuální obtěžování, kdyby to neříkal kluk v mým věku, kterej měl asi sto osmdesát, pleť do olivova, vlnitý hnědý vlasy a oči v barvě mahagonový desky v hotelový hale. A když to člověk posoudí takhle komplexně, už to zdaleka tak špatně nezní.

Tak špatně? Co to sakra plácám? Tenhle kluk na mě může dělat sexuální narážky, kdy ho napadne. Aspoň že existuje někdo, koho to vůbec napadne.

I když to jako na potvoru není ten, od kterýho bych to čekala.

Ale to jsem nahlas nemohla připustit, to je snad jasný. Takže jsem se jen přihlouple zasmála. „Ha, ha. Přišla jsem pro Jacka.“

Paul sebou trhnul. „Sakra,“ zaklel, „tak náš mladej zase slízne všechnu smetanu!“

Podržel mi dveře a já napochodovala do luxusního obýváku. Jack byl tam, kde vždycky: ležel na břiše před televizí. Vůbec nezaznamenal, že jsem dorazila, což taky patřilo k jeho móresům.

Ale jeho máma mě zmerčila hned: „Ach, Susan, dobré ráno! Budeme s Rickem a Paulem celé dopoledne na hřišti. Pak chceme jít na oběd do Grotta a odpoledne máme každý lekci se svým osobním trenérem. Takže pokud tu můžete zůstat, než se vrátíme – počítám tak kolem sedmé –, hodně by nám to pomohlo. Dohlédněte prosím na to, aby se Jack vykoupal, než se převlékne na večeři. Tady jsem mu připravila oblečení. Má dneska narozeniny, víte. Tak se tu mějte, vy dva! Užij si to, Jacku!“

„To si nemůže neužít,“ prohodil Paul a vrhnul mým směrem významnej pohled.

A Slaterovi vyrazili.

Jack se dál povaloval před rozsvícenou bednou. Neutrousil ani bé, ani se na mě nepodíval. Ale to u něj byla naprostá normálka, takže mě to nijak nevytáčelo.

Přešla jsem místnost, překročila ho a otevřela prosklený dveře, který vedly na terasu s výhledem na záliv. Rick a Nancy Slaterovi platili za tohle pokoukáníčko bratru šest set doláčů za noc. Pod terasou se rozprostírala zátoka Monterey a pod modrou oblohou bez mráčku se tyrkysově třpytila. Z pokoje Slaterovejch dohlídnul člověk i na pruh písečný pláže, kde bych jinak mohla proflákat celý léto, nebejt mýho nesmlouvavýho nevlastního táty a jeho pedagogickejch zásad.

Tohle není fér. To si teda pište.

„Takže jdem na to, kámo,“ oslovila jsem Jacka, když jsem se trochu pokochala výhledem na záliv a zaposlouchala se do uklidňujícího šplouchání, „a koukej si vzít plavky. Vyrážíme k bazénu. Je moc krásně na to, aby se člověk válel na pokoji.“

Jack se zatvářil jako obvykle – jako bych mu slibovala středověký mučení, a ne prima den u vody.

Ale proč?“ zaječel. „Víš přece, že neumím plavat!“

„A to je přesně ten důvod,“ prohlásila jsem. „Dneska je ti osm. A osmiletej kluk, kterej neumí plavat, je totálně odkecanej! Ale ty přece nechceš bejt odkecanej, nebo snad jo?“

Jack se vyjádřil v tom smyslu, že bude radši odkecanej, než aby odtud musel vytáhnout paty, což byla odpověď, se kterou jsem si už tykala.

„Jacku,“ řekla jsem vážně a posadila se na pohovku kousek od místa, kde se povaloval. „Co je to s tebou?“

Místo odpovědi se zase převrátil na břicho a zabořil hlavu do koberce. Ale já se nehodlala tak rychle vzdát. Věděla jsem, vo co tady gou, když už jsme u tý odkecanosti. Bejt moula se v americkým státním – a řekla bych, že ani v soukromým – školským systému zrovna nenosí. Jak mohl Paul vůbec dopustit, aby z jeho mladšího brášky vyrost takovej ukňouranej chcípáček, co u druhejch vzbuzuje leda tak nepřekonatelnou chuť ho profackovat, to mi teda fakt nedocházelo. Ale chápala jsem, že jeho ctění rodičové nepodniknou nic, aby tomu zabránili. Zachránit Jacka Slatera před tím, aby se z něj nestal fackovací panák, to byl prostě úkol pro mě.

Neptejte se, proč mi na tom najednou tak záleželo. Možná mi Jack tak trochu připomínal Prófu, mýho nejmladšího brášku, toho, co je zrovna teďka na počítačovým táboře. Je to moula v ryzím smyslu toho slova a mám ho ze všech tří Ackermanovic kluků nejradši. Dokonce se mu fakt poctivě snažím říkat vlastním jménem, Davide… teda aspoň když se spolu bavíme.

Jenže David je jakž takž schopnej vyvážit svý moulovství tím, že má fotografickou paměť a je machr přes počítače. Ale Jack, pokud to teda můžu posoudit, žádný takový zvláštní schopnosti nemá. Vlastně mi připadá celej takovej nevýraznej. Takže jen těžko vymyslí nějakou omluvu pro to svoje ujetý chování.

„Co je to s tebou?“ pokračovala jsem. „Copak ty se nechceš naučit plavat a házet talířem jako každej normální kluk?“

„Ty tomu nerozumíš,“ zahuhlal Jack nezřetelně do koberce. „Já nejsem normální. Já jsem – jsem jinej než ostatní.“

„No jasně,“ souhlasila jsem a protočila panenky. „Každej z nás je přece jinej a jedinečnej – jako sněhový vločky. Ale něco jinýho je jinej, a něco jinýho je divnej. A tobě, Jacku, hrozí, že budeš spíš divnej, jestli se honem rychle nedáš do kupy!“

„Já – já už jsem divnej,“ zakoktal Jack.

Ale nijak to nerozved a já nechtěla, aby měl pocit, že na něj moc tlačím, kdybych se pokoušela vyšťourat, jak to vlastně myslí. Ne že bych si hned představovala, jak ve volným čase chodí topit koťata nebo něco na ten způsob. Spíš mi přišlo, že myslí divnej v takovým tom obecným smyslu slova. Jasně, každej si přece čas od času připadá máklej, nebo ne? A Jacka možná tyhle pocity přepadaj častějc než druhý lidi, ale když člověk uváží, že má za rodiče ty dva snoby, může mu to mít za zlý? Je dost pravděpodobný, že musí dost často čelit srovnávání, proč není jako jeho úžasnej bráška Paul. To by přece znejistělo každý děcko. Heleďte, tak si to vemte. Heidegger, jo? O letních prázdninách?!

Já bych si teda vybrala Žabáka. Na každej pád.

Řekla jsem Jackovi, že pokud si bude ládovat šišku těmahle úvahama, bude brzo starej. A že má vyskočit a vzít si konečně ty plavky.

Udělal to, ale moc s tím nechvátal, takže když jsme se konečně dovlekli k bazénu, bylo skoro deset. Sluníčko už pořádně pražilo, i když zatím nebylo tak nesnesitelný horko. Tady v Carmelu bylo vlastně jen málokdy nesnesitelný horko, a to i teď, uprostřed července. U nás v Brooklynu jste v červenci skoro nemohli vylízt na ulici, protože hned za domovníma dveřma visel ten příšernej vzduch, co se ani nehnul. V Carmelu ale žádný dusno nebylo, protože tady v jednom kuse profukoval svěží větřík od Pacifiku.

Dokonalý počasí na rande, dalo by se říct. Teda pokud jste si nějaký domluvili. Což u mě teda nehrozí. A nejspíš ani nikdy nebude – nebo aspoň ne s klukem, o kterýho bych stála –, jestli se všechno bude vyvíjet tak, jak to zatím vypadá…

Každopádně jsme s Jackem scházeli k bazénu, když se za keřem forzýtií vynořil zahradník a kejvnul na mě.

Na tom by nebylo nic zvláštního. Udělala jsem si už v hotelu kámoše napříč celým personálem, díky tý spoustě lítajících talířů, který jsem se svejma svěřencema v jednom kuse ztrácela. Zvláštní na tom bylo jen to, že tenhle konkrétní zahradník – nějakej Jorge – měl jít na konci prázdnin do penze, jenomže místo koncový prémie dostal rozsáhlej infarkt a…

…umřel.

Ale teď tady stojí ve svým béžovým overalu, v ruce svírá zahradnický nůžky a dívá se na mě. Pokyvuje při tom hlavou přesně tak, jak jsem ho přesně tady, na týhle cestičce, viděla naposledy před tejdnem.

Nemusela jsem řešit, jak Jack zareaguje na to, že si to proti nám štráduje mrtvej chlápek a cvaká při tom nůžkama. Většinou jsem to totiž byla jenom já, kdo takovýhle lidi vidí. Myslím jako mrtvý lidi. Takže jsem nebyla připravená na to, co se stane vzápětí…

Jack se mi vytrhnul, zaječel a zběsile vyrazil k bazénu.

Trochu divný, ale nakonec, je to přece Jack. Loupla jsem očima po Jorgem a pak se rozběhla za tím klukem, protože se nedá nic dělat: prachy dostávám za to, že se budu starat o živý. Celá ta záležitost s vopečováváním zesnulejch bude muset hrát na čas druhý housle, dokud nepřestanu brigádničit na plnej úvazek v zazobaným hotelu Pebble Beach. Duchové musej prostě počkat. Onen svět mě na výplatním lejstru nemá. Bohužel!

Moulu jsem našla, jak se choulí na lehátku u bazénu a utírá si nos do ručníku. Naštěstí eště nebylo tolik hodin a u bazénu se zatím nepromenovalo moc lidí. Jinak bych toho asi musela dost vysvětlovat.

Jediným člověkem široko daleko byl Somna, kterej se rozvaloval ve vyvýšeným sedátku pro plavčíka. A z toho, jak si opíral hlavu, bylo víc než jasný, že jeho oči jsou za černýma sklama raybanek jako obvykle zavřený.

„Jacku,“ vyhrkla jsem a svezla se na sousední lehátko, „co se to s tebou proboha děje?“

„Už… už jsem ti to ř-říkal,“ zavzlykal do huňatý bílý osušky. „Suze… j-já nejsem jako jiný lidi. Jsem to, jaks říkala. Di… di-divnej.“

Netušila jsem, o čem ten kluk mele. Napadlo mě, že jenom pokračuje v rozhovoru, kterej jsme načli nahoře.

„Jacku,“ oslovila jsem ho se vší vážností, „ty nejseš o nic divnější než jiný lidi.“

„Ale jo,“ vzlyknul. „Jsem. Copak to nechápeš?“ Pak zvednul hlavu, zabrzdil na mně ten svůj utrápenej výraz a syknul: „Suze, ty nevíš, proč nechci chodit ven?“

Zavrtěla jsem hlavou. Fakt mi to furt nedocvakávalo. Dokonce ani teď.

„Protože když vyjdu ven,“ zašeptal Jack, „vidím mrtvý lidi.“

2

Ať se propadnu. Přisámbohu, že to řek.

Viděli jste Šestej smysl? Jack to vyslovil přesně jako ten mrňous v tom filmu. Stejný slzy v očích. A v hlase stejný napětí.

A já reagovala stejně, jako když jsem koukala na ten film. V duchu jsem zaklela: pitomej ubulenec.

Ale nahlas jsem řekla jenom: „Jo?“

Ne že bych byla tak necitelná. To zas prr! Jenom mě to prostě překvapilo. Za těch šestnáct let, co jsem na světě, jsem se sešla jenom s jedním jediným člověkem, kterej byl obdařenej stejnou schopností já – vidět mrtvý a mluvit s nima –, a tomuhle člověku bylo něco přes šedesát, byl to kněz a zároveň ředitel školy, kam momentálně chodím. Rozhodně jsem nečekala, že se setkám s dalším kolegou mediátorem v areálu zazobanýho hotelu Pebble Beach.

Ale Jack si vyložil moji odpověď jako urážku.

Jo?“ opakoval ironicky a posadil se. Bylo to takový hubený děcko s propadlým hrudníčkem a vlnitejma hnědejma vlasama, jaký měl i jeho brácha. Jenže Jack je neměl tak suprově sestříhaný, takže stejný vlnitý háro, který na Paulovi vypadá božsky, dodávalo Jackovi takovej ten nešťastnej vzhled rozčepejřenýho kuřete.

Tak vám nevím. Třeba je zrovna tohleto důvod, proč se s ním páni rodičové nechtěj moc tahat. Kvůli tomu, že vypadá tak trochu ulítle, a navíc vede zřejmě každou chvíli řeči s mrtvejma. Bůh může potvrdit, že ani ze mě to nikdy neudělalo Miss Sympatie.

Teda ty řeči s mrtvejma, aby bylo jasný. ulítle nevypadám. Popravdě řečeno, když na sobě zrovna nemám uniformní šortky s pukama, vypadám tak, že na mě obdivně pískají dělňasové z lešení.

„Tys mě neslyšela, nebo co?“ Jack vypadal skříple, to vám teda povim. Pravděpodobně jsem byla jediná osoba, který se s tím svěřil, a která vypadala, že ji tenhle nezvyklej problém absolutně nedojímá.

„Vidím mrtvý,“ vyhrknul a promnul si oči pěstičkama. „Objevujou se přede mnou a mluvěj na mě. A jsou doopravdicky mrtvý.“

Naklonila jsem se k němu a zkřížila si ruce na kolenou.

„Ale Jacku,“ začala jsem chlácholivě.

„Tak ty mi nevěříš!“ Brada se mu začala klepat. „Nikdo mi nevěří. Ale je to pravda!“

A zase zabořil obličejík do osušky. Podívala jsem se tam, kde seděl Somna. Furt ani náznak toho, že si nás všimnul, natož aby mu přišlo Jackovo chování ujetý. Kluk začal drmolit do ručníku historky o všech těch lidech, co mu celý léta neveřej, celý ty léta. V seznamu evidentně nefigurovali jen máma s tátou, ale taky armáda specialistů, ke který ho rodiče postupně dovlekli a která ho měla zbavit „přeludů“, že konverzuje s mrtvolama.

Chudák malej. Nenapadlo ho – tak jako to napadlo mě, a to v hodně útlým věku – že jediný, co lidi našeho typu můžou udělat, je… prostě si zamknout zobák na deset západů.

Povzdychla jsem si. Fakticky chci od života tak moc, když žádám, aby mi dopřál aspoň jedno normální léto? Aspoň jedno léto bez paranormálních šolichů?

Koneckonců jsem ale žádný takový léto v životě nezažila – tak proč by zrovna to šestnáctý mělo bejt výjimkou?

Natáhla jsem ruku a položila ji na Jackovo kostnatý, roztřesený ramínko.

„Jacku,“ opakovala jsem. „Tys viděl před chvilkou toho zahradníka, že jo? Toho s nůžkama na živej plot, viď?“

Užasle vymrštil uslzenou tvářičku z osušky a vyjeveně se na mě zadíval.

„Ty… tys ho taky viděla?“

„Se ví,“ potvrdila jsem. „To byl Jorge. Donedávna tady makal. Není to dlouho, co dostal infarkt.“

„Ale jaks ho mohla –“ Jack pomalu zakroutil hlavou, sem a tam. „Teda, přece, já… je to duch.“

„To je,“ potvrdila jsem. „Nejspíš potřebuje, abysme pro něj něco udělali. Umřel dost nečekaně, víš, a nejspíš tady po něm zůstalo něco nedořešenýho. Přišel za náma, protože s tím potřebuje píchnout.“

„Tak proto…“ Jack na mě nepřestával civět. „Proto za mnou choděj? Protože potřebujou pomoct?“

„Jasná zpráva,“ řekla jsem netrpělivě. „Co jinýho by asi tak mohli chtít?“

„To nevím.“ Jackův spodní ret se zase začal nezadržitelně třást. „Zabít mě.“

Tomu jsem se fakticky nemohla nezasmát. „Ne, Jacku,“ uklidnila jsem ho. „Kvůli tomu za tebou přece nechoděj. Nechtěj tě zabít.“ Aspoň zatím ne. Ten kluk byl eště moc malej na to, aby si mezi nima nadělal tolik nepřátel na život a na smrt jako já. „Choděj za tebou, protože jseš prostě mediátor jako já.“

Na konečcích Jackovejch dlouhejch řas se zatřpytily slzy, když se na mě zase nechápavě zadíval. „Co-cože?“

Kristova noho, proč zrovna já? Ale fakticky, jako by můj život nebyl už tak dost složitej. Proč si mám s tímhle mrňavým Anakinem Skywalkerem hrát na Obiho Wan Kenobiho? Tak tohle už vůbec není fér. Kdy už konečně dostanu šanci bejt normální šestnáctiletá puberťačka a dělat věci, jaký normální puberťačky běžně dělaj, jako třeba vymetat večírky a poflakovat se na pláži? No a pak…

Heleďte, to snad víte, ne? Randit. Randit s klukem, kterej by se mi líbil, by muselo bejt úžasný.

Ale dopřeje mi snad osud nějaký to rande? Ani náhodou. Zato mi dopřává něco jinýho.

Duchy. Spoustu duchů, co po mně chtěj, abych napravovala zmatky, který tady zaživa napáchali. Ale občas taky duchy, pro který je jediným potěšením dělat po smrti v životech lidí, co se eště poflakujou po tomhle světě, další brajgl. Což ve většině případů znamená v mým životě.

To mi teda vysvětlete. Mám snad na čele ceduli s nápisem K pronajmutí? Proč to musím bejt zrovna já, kdo napravuje koniny druhejch?

Protože mám tu smůlu, že jsem se narodila jako mediátor.

Ale musím říct, že jsem pro tenhle úděl přinejmenším líp vybavená než chudinka Jack. Svýho prvního ducha jsem zahlídla už ve dvou letech a vemte jed na to, že jsem se rozhodně nerozklepala hrůzou. Ne že bych snad v těch dvou byla schopná nějak pomoct ubohý strádající duši, ale ani jsem nezačala vřískat, nebrala roha nebo podobný nesmysly.

Ale taky jsem to nechápala, aspoň do doby, než mi v šesti umřel táta. Hned po smrti za mnou přišel a vysvětlil mi, jakej talent mám, a to tak, abych to ve svým věku dokázala pochopit. A abych pochopila, proč já mrtvý vidím a slyším, zatímco jiný lidi, třeba moje mamka, to nesvedou.

Ale jednu věc jsem věděla na tuty už od těch batolecích let: že mluvit s někým o věcech, který druhý lidi neviděj, není zrovna nejlepší nápad. Aspoň pokud nechcete skončit v devátým patře ústavu Bellevue, kam v New Yorku zavíraj cvoky.

Ale vypadalo to, že Jack tenhle pud sebezáchovy, se kterým jsem se díkybohu narodila, postrádá. Vykládá o celý tý duchařský záležitosti nejspíš na potkání každýmu, kdo je ochotnej ho poslouchat. Což vyústilo v nutnej důsledek: jeho rodiče s ním odmítají mít cokoli společnýho. A vsadila bych se, že i děcka v jeho věku si myslej, že se chce jenom dělat zajímavej, a vyhejbaj se mu taky. V jistým ohledu si ten kluk všechnu smůlu spískal vlastně sám.

Ale na druhou stranu, jestli chcete znát můj názor, tak ten Někdo nahoře, kdo do tý věci uplacíroval nás mediátory, by se měl ze všeho nejdřív vyklonit z obláčku a mrknout se, jestli je ten dotyčnej vůbec schopnej tuhle fachu zmáknout. Já sama z toho taky nejsem dvakrát vodvázaná, protože to dost komplikuje můj společenskej život. Ale zatím se nestalo nic, s čím bych si nedokázala poradit…

Teda až na jednu věc.

Jenomže na to jsem se snažila radši nemyslet.

Vlastně spíš na toho.

„Mediátor,“ začala jsem vysvětlovat Jackovi, „je člověk, kterej pomáhá mrtvejm přesunout se do další formy existence.“ Zkrátka a dobře tam, kam lidi zamířej, když zaklepou bačkorama. Ale do takový metafyzický diskuse jsem se s tímhle děckem pouštět nechtěla. Koneckonců je mu přece teprve vosum.

„Ty myslíš, že já jim mám jako pomáhat do nebe?“ zeptal se mě.

„No jo. Nejspíš.“ Teda jestli nějaký nebe vůbec existuje.

„Ale…“ Jack nechápavě potřás hlavou. „Já o nebi nic nevím.“

„To ani nemusíš.“ Lámala jsem si hlavu s tím, jak mu to co nejjednodušejc vysvětlit, až mě napadlo, že nejlepší bude názorná ukázka. Aspoň pan Walden, kterýho jsem měla v posledním roce na anglinu a na děják, to vždycky doporučoval.

„Hele,“ chytila jsem Jacka za ruku a vytáhla z lehátka. „Pojď se mnou. Koukej na mě a uvidíš, jak se to správně dělá.“

Jack okamžitě zařadil zpátečku.

„Ne!“ vzepřel se a hnědý oči – stejně sladký jako ty bráchovy – se mu naplnily hrůzou. „Ne, já nikam nechci!“

Škubla jsem mu rukou. Heleďte, já přece nikdy netvrdila, že jsem na hlídání dětiček jako dělaná, nebo jo?

„Dělej,“ pobídla jsem ho. „Jorge tě neukousne. Je to sympaťák. Zjistíme, co potřebuje.“

Skoro jsem ho musela nýst, ale nakonec jsem ho přece jen dovlekla k tomu místu, kde jsme Jorgeho viděli naposled. O vteřinku pozdějc se zahradník – nebo bych asi měla spíš říct jeho duch – zase zhmotnil a po chvilce zdvořilýho pokyvování a usmívání došlo na věc. Ne že by to bylo zrovna brnkačka, protože Jorgeho angličtina byla skoro tak mizerná jako moje španělština – která, jak připouštím, je teda sakra mizerná –, ale nakonec jsem přece jen dokázala zjistit, co ho tady zdržuje, že zatím nepřešel z tohohle života do jiný sféry. Jeho ségra má totiž u sebe furt růženec po matce, která ho ale na smrtelný posteli odkázala svýmu prvnímu vnoučeti – a to je Jorgeho dcera.

„Takže,“ začala jsem školit Jacka, když jsem s ním pochodovala zpátky k recepci, „musíme donutit Jorgeho ségru, aby ten růženec předala svý neteři Terese. Dokud to neuděláme, bude se tady Jorge furt vometat a votravovat nás. Teda chci říct, že nedojde věčnýho klidu a míru. Jasnačka?“

Jack mlčel. Jen omámeně cupital vedle mě. Během hovoru s Jorgem mlčel jak zařezanej. Když teď dusal vedle, vypadal, jako by ho někdo aspoň stokrát praštil do kebule kulečníkovou koulí.

„Semhle,“ pobídla jsem ho a strčila ho do jedný z mahagonovejch telefonních budek s prosklenejma dveřma. Když jsme se tam nasoukali, pečlivě jsem za náma zavřela. Pak jsem zvedla sluchátko a vhodila čtvrťák. „Mrkej, jak na to jde mistr, zelenáči,“ vyzvala jsem parťáka.

To, co následovalo, byla ukázka běžný mediátorský rutiny. Zavolala jsem na informace, abych zjistila telefonní číslo tý zpropadený ségry, a pak jsem jí brnkla. Když to zvedla a já zjistila, že umí dost anglicky na to, aby pochopila, co jí mám vyřídit, vyklopila jsem jí to natvrdo. Holý fakta, bez zbytečnejch kudrlinek. Když máte co dělat s nemrtvejma, jsou košatý souvětí na dvě věci. Každýho vyvede z míry už jen prostej fakt, že se s váma spojil nebožtík a prozradil vám něco, co moh vědět jedině on. Závěrem naší konverzace mě očividně zmatená Marisol ujistila, že růženec rozhodně předá, eště dneska, do Teresinejch rukou.

Čus šlus autobus. Jorgeho ségře jsem poděkovala a zavěsila.

„A teď,“ začala jsem vysvětlovat Jackovi, „pokud to Marisol neudělá, uslyšíme o Jorgem znova a budeme muset přikročit k něčemu důraznějšímu, než je telefonická výzva. Ale ta ženská byla pořádně vystrašená. Člověka dost vyklepe, když mu zavolá někdo úplně cizí a vyřídí mu, že jeho mrtvej brácha je na něj pořádně namíchnutej. Dám krk na to, že nás poslechne.“

Jack na mě zíral. „A to je všechno, co po nás chtěl?“ zeptal se nechápavě. „Jenom to, aby jeho sestra vrátila ten náhrdelník?“

„Růženec,“ opravila jsem ho. „Jo, to je celý.“

Nepokládala jsem za podstatný dodávat, že tohle byl výjimečně snadnej případ. Obvykle jsou záležitosti, kvůli kterejm mrtví nemají v hrobě klidu, trošku složitější a vyžadujou víc než jedno zavolání. Popravdě řečeno někdy vyžadujou i použití pěstí. Není to tak dávno, co jsem měla zlomenejch pár žeber – jako výsledek působení na skupinku čtyř čerstvě mrtvejch maturantů, který nedocenili mou poctivou snahu odlifrovat je v klidu a míru do života po životě. Naše debata skončila tak, že jsem se ocitla ve špitále.

Ale Jack má eště spoustu času na to, aby zjistil, že všichni mrtví nebejvaj tak příjemný jako starej Jorge. A kromě toho má dneska narozeniny. Nemíním mu je kazit.

A tak jsem místo toho podržela dveře budky a pobídla ho: „Tak – a teď si jdem zaplavčit!“

Jack byl z toho všeho tak vytočenej, že ani neprotestoval. Ne že by neměl doplňující otázky, jasně… otázky, na který jsem mu odpovídala tak trpělivě a důkladně, jak to jen šlo. A mezi tím odpovídáním jsem ho učila plavat prsa.

Nechci se teda vychloubat, ale odpoledne, díky mýmu podrobnýmu školení a výchově k vnitřní vyrovnanosti, se Jack Slater choval – a dokonce i plaval – jako normální osmiletý děcko.

Nedělám si prču. Ten chudák kluk se úplně proměnil. Dokonce se i smál. Vypadalo to, jako kdyby mu stačilo předvíst, že od duchů, co mu čtyřiadvacet hodin denně zamořovali život, se nemá čeho obávat, a všechno z něj nějak… sklouzlo, nebo něco na ten způsob. Netrvalo dlouho a lítal po kraji bazénu, skákal ze strany jednu pumu za druhou a otravoval všechny ty doktorský paničky, který se snažily chytat bronz na lehátkách. Jako každej jinej osmiletej kluk.

Dokonce se i zapovídal s partou děcek, na který u bazénu dohlížely mý sestry ve zbrani. A když ho jeden z kluků postříkal, tak Jack – kterej by eště včera vybuchnul breky – vlítnul do vody a zlil ho taky. Kim, co se starala o toho druhýho kluka a cachtala se v bazénu vedle mě, se nechápavě zeptala: „Kristepane, Suze, cos to s tím malým Slaterem provedla? Chová se skoro… normálně.“

Pokoušela jsem se nestavět moc na odiv svou hrdost.

„To víš,“ pokrčila jsem skromně ramenama, „naučila jsem ho plavat. Myslím, že mu to dodalo sebedůvěru.“

Kim nevěřícně pozorovala, jak Jack eště s jedním klukem skáčou dělovky do těsný blízkosti pár holčiček, který ječely a snažily se praštit ty kluky nafukovacíma plovákama.

„Sakra,“ zamumlala Kim, „to mě teda podrž! Člověk by neřek, že je to stejný dítě.“

A vypadalo to, že podobnej přístup k tomu zaujímá celá jeho rodina. Zrovna jsem ho učila, jak se plave znak, když jsem zaslechla, jak někdo hvízdá, dlouze a obdivně, z opačnýho kraje bazénu. S Jackem jsme se otočili a uviděli Paula, kterej celej v bílým a s raketou v ruce vypadal přesně jako Pete Sampras.

„Tak se na to podívejte!“ halekal na plný pecky. „Můj bráška v bazénu, a plave! Zamrzlo snad peklo, a mně to ušlo?“

„Paule!“ zaječel Jack. „Koukej na mě! Tak koukej!“

A než jsme se stačili oba vzpamatovat, vyrazil přes bazén. Ne snad, že by to byl špičkovej kraul, ale nebyla to špatná napodobenina, a myslím, že to jeho brácha ani tak přísně neposuzoval. Každopádně se ten mrňous dokázal udržet na vodě. To se mu muselo nechat.

A Paul mu to nechal. Kleknul si na břeh, a když se vedle něj vynořila Jackova hlava, strčil ji zase pod vodu takovým tím hravým klukovským způsobem. Víte, jako že je to sranda.

„Gratuluju, kámo,“ vykřiknul Paul, když se bráška zase vynořil. „Nečekal jsem, že se dožiju dne, kdy se přestaneš bát vody!“

Jack se rozzářil a vyjeknul: „A teď koukej, jak to přeplavu zpátky!“ a začal se hrabat na druhou stranu bazénu. Zase to nebylo dokonalý, ale zvládnul to.

Ale Paul, místo aby sledoval svýho pyšnýho brášku, se zadíval na mě, jak stojím po prsa v průzračný modrý vodě.

„Hej, Charlie,“ ozval se, „co jste nám to provedl s naším Rain Manem?“

Pokrčila jsem ramenama. Jack se mi nezmínil, jak se k tý záležitosti vidím mrtvý lidi staví jeho brácha, takže jsem netušila, jestli o tom Paul vůbec ví a jestli to stejně jako drazí páni rodičové pokládá za pouhý halucinace. Jednou z věcí, který jsem se snažila tomu klukovi nasoukat do kebule, bylo heslo: Čím míň lidí o tom ví, tím líp. Ale na to, jestli o tom ví i Paul, jsem se zeptat zapomněla.

Nebo spíš na to, jestli tomu věří.

„Jenom jsem ho naučila plavat,“ řekla jsem rozpačitě a odhrnula si z tváře mokrý vlasy.

Nebudu se vykrucovat nebo něco na ten způsob a radši se přiznám bez mučení: to, že mě řízek jako Paul viděl v plavkách, mi dělalo celkem dobře. V jednodílnejch tmavomodrejch plavkách s logem hotelu jsem vypadala rozhodně líp než v těch úděsnejch šortkách s pukama.

A řasenku mám vodovzdornou. Nejsem přece máklá.

„Máma s tátou se ho snaží naučit plavat už šest let,“ prohlásil Paul. „A ty to zvládneš za den?“

Usmála jsem se na něj. „Asi působím dost přesvědčivě,“ nadhodila jsem.

No jo, jasně, flirtuju. Tak si mě kamenujte. Holka má přece právo si trochu užít.

„Zázraky do tří dnů, nemožný na počkání?“ usmál se Paul. „Nešla bys s náma dneska na tu večeři?“

Najednou jsem ztratila chuť flirtovat.

„Ne, dík,“ zamumlala jsem.

„Pojď,“ přesvědčoval mě Paul. Měla bych nejspíš dodat, že v bílejch šortkách a tričku vypadal výjimečně dobře. Bílá podtrhovala jeho rovnoměrný opálení a odpolední sluníčko žíhalo jeho normálně hnědý vlasy do zlatova.

A Paulovo opálení nebylo to jediný, co jinej řízek v mým životě – ten, co bych s ním šla ráda na rande – postrádal. Taky mu totiž tlouklo srdce.

„A proč ne?“ dožadoval se. Klečel furt na kraji bazénu a snědý předloktí si opíral o kolena. „Naši by byli moc rádi. A je jasný, že můj bráška už bez tebe nemůže žít. A jde se do Grilu. Nemůžeš přece odmítnout pozvání do Grilu!“

„Promiň,“ zamumlala jsem, „fakt nemůžu. Hotelovej kodex. Zaměstnanci si nesměj začínat s hostama.“

„A kdo tady mluví o začínání?“ nedal se Paul. „Já mluvím o večeři. Pojď s náma. Udělej přece tomu klukovi radost, když má narozeniny!“

„Vážně nemůžu,“ trvala jsem na svým. „Promiň. Musím jít.“

A odplavala jsem na opačnou stranu bazénu, kde si Jack hrál se všema pěnovejma plovákama, který posbíral, a předstíral, že si nima má moc práce, než aby poslouchal, k čemu mě Paul přemlouvá.

Heleďte, mně je jasný, co si myslíte. Viděli jste taky Hříšnej tanec, a kdo nakonec ne? Letní láska v hotelu pro zazobaný, akorát že tady se role obrátily: chudák pracující holka a bohatej synáček prachatýho doktůrka. Bejby nebude sedět v koutě, bla bla bla. Je mi úplně jasný, co se vám teďka honí hlavou.

Ale tak to není. Fakticky ne. Tak zaprvý, já zase nejsem tak chudá. Heleďte, vydělám si tady deset babek za hodinu plus dýško. A moje máma moderuje televizní noviny a můj nevlastní táta má vlastní televizní šou.

Jasně, jsou to jenom místní zprávy a Andyho pořad běží jen na kabelovce, ale stejnak. Máme barák ve čtvrti Carmel Hills, jestli vám to náhodou nic neříká.

Jo, a je to barák přestavěnej ze sto padesát let starýho penzionu, a každej máme svůj vlastní pokoj, heč. Na příjezdový cestě parkujou tři auta, a žádný z nich nemá místo pneumatik tvárnice. Je to blbý, ale fakticky se asi nevmáčknem do tabulek na vejplatu sociálních dávek.

A eště něco, pokud jde o ten hotelovej kodex, jako že se zaměstnanci nesměj zaplítat s hostama. Žádnej takovej kodex tady neexistuje. Ani nepsanej.

Jak mi Kim nezapomněla připomenout sotva minutku nato.

„Hrabe ti snad, Simonová?“ zeptala se s despektem. „Ten kluk po tobě jede jak vosa po bonbonu, a ty ze sebe děláš Ledovou královnu. V životě jsem neviděla, aby někdo s někým vyběh takhle rychle!“

Věnovala jsem se zrovna tomu, že jsem z bazénu lovila napůl utopenýho mravence. „Ehm, dneska večer už něco mám.“

„To ti teda nežeru, Suze.“ I když jsem se s Kim předtím neznala – chodí na Carmel Valley High, státní střední školu, o který je mamka přesvědčená, že ji ovládaj drogový dealeři a gangy mladistvejch recidivistů –, hodně jsme se sblížily díky naší společný nechuti chodit do práce tak brzo po půlnoci. „Nic večer nemáš. Tak proč ti proboha sepnul požární hlásič?“

Konečně se mi povedlo toho mravence ulovit. Zamířila jsem s ním ke břehu.

„Nevím,“ zamumlala jsem, když jsem se brouzdala vodou. „Vypadá suprově a tak, jenomže…“ Mravenec se mi přilepil k palci, takže jsem natáhla ruku a sklepla ho na břeh. „Prostě mám ráda někoho jinýho.“

Kim povytáhla obočí. Uprostřed jednoho měla dírku v místech, kde vobvykle nosila zlatej cvoček. Caitlin ji donutila, aby si ho v pracovní době sundávala.

„Povídej a přeháněj!“

Zdráhavě jsem střelila pohledem po Somnovi, kterej pochrupoval na svým bidýlku.

„Cože,“ vyjekla Kim, „jeho? Ale to je přece tvůj –“

Protočila jsem panenky. „Ne, jeho ne. Kristepane! Prostě… někoho jinýho, chápeš? Je to tajemství.“

Kim zadržela dech. „Týjovka,“ vypískla. „Miluju tajemství. Chodí k vám na akademii?“ Když jsem zavrtěla hlavou, pokračovala. „Nebo na Stevensona?“

Zase jsem zavrtěla hlavou.

Kim zavětřila. „No tak teda chodí k nám!“ vyjekla.

Povzdechla jsem si. „Nechodí na střední, jasný, Kim? Ale fakt bych se vo tom radši –“

„Jéžiši,“ skočila mi vzrušeně do řeči. „Chodí na vejšku? Máš kluka z vejšky? Máma by mě roztrhla, kdyby zjistila, že si něco začínám se študákama a –“

„Nechodí ani na vejšku, jasný?“ Cejtila jsem, jak se mi tváře barvěj do ruda. „Hele, je to dost složitý. A fakt se o tom teďka nechci bavit.“

Ale Kim to nedokázala nechat plavat.

„Je starší, viď?“ zeptala se okamžitě. „O dost starší? Hele, to máš v pohodě. Taky jsem jednou chodila se starším klukem, když mi bylo čtrnáct. Jemu bylo osmnáct. Mamka se to nedomákla. Chápu to. Žádný strachy.“

„Uhmm,“ zamumlala jsem. „Vo tom dost pochybuju.“

Zase zavětřila. „Hele,“ uhodila na mě, „a jak starej je teda?“

Byla jsem v pokušení to na ni vybalit. Říct, víš, já ti ňák nevim přesně, ale asi nějakejch sto pade.

Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem houkla na Jacka, že je čas jít nahoru, protože se musí před večeří eště vykoupat.

„Jéžiši,“ slyšela jsem za sebou Kim. „Tak stařík, jo?“

Jo. Bohužel. Pořádně uleželej stařík.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a třináct