11

Zhroutila jsem se na sedačku.

„Co –“ Chtěla jsem eště něco dodat, ale pusu jsem měla jako ochrnutou. Nevím, jestli to mělo něco společnýho s tím otřesem mozku nebo tak něco, ale každopádně jsem vůbec necejtila rty. „Co to povídáš, Jacku?“

„Zaříkal jsem ho, kvůli tobě,“ zopakoval mi Jack. Vypadal, že je na sebe náležitě hrdej. „Úplně sám, víš? No, ta paní mi trošku pomohla. Povedlo se to? Je pryč?“

Otec Dominik mě přes pokoj tázavě sledoval. Není divu. Z jeho pohledu mu moje konverzace musela připadat hodně trhlá. Zatím jsem vůbec neměla kdy povykládat mu o Jackovi.

„Suze?“ dorážel Jack. „Jseš tam?“

„Kdy?“ zahuhlala jsem těma ochromenýma rtama.

„Cože?“ nerozuměl Jack.

„Kdy?“ houkla jsem hlasitějc. „Kdys ho zaříkával, Jacku?“

„Včera večer. Když jste byli venku s Paulem. Víš, ta paní María za mnou přišla a přinesla jeho obrázek a nějaký svíčky, a pak mi poradila, co mám jako povídat. A tak jsem to řek. A fakticky to zafungovalo, protože z těch svíček se začal valit rudej kouř, kroutil se a kroutil. A nad našima hlavama se otevřela díra v nebi, a když jsem se do ní kouknul, byla taková tmavá. A pak jsem zase řek nějaký slova a ten chlápek se objevil. A pak ho to vcuclo přímo do ní.“

Neřekla jsem ani bé. Jak bych taky mohla? Ten kluk mi přesně popisuje obřad exorcismu – nebo aspoň jeden jeho typ, se kterým už jsem taky měla co do činění. Nevymejšlí si. Fakt Jesseho zaříkal.

Zaříkal Jesseho!

„Suze?!“ volal na druhým konci Jack. „Slyšíš mě?!“

„Jo, slyším,“ řekla jsem hluše. Asi jsem vypadala příšerně, protože otec Dominik popošel až ke mně a přisednul si. Tvářil se ustaraně.

Ale jak jsem asi tak měla vypadat? Vždyť jsem v šoku!

A byl to úplně jinej šok, než na jaký jsem byla zvyklá. Ne jako když vás někdo shodí ze střechy nebo vám přimáčkne kudlu na krk. Tohle bylo mnohem horší.

Protože se mi tomu nechtělo věřit. Prostě nechtělo. Jesse svůj slib dodržel. Nezmizel kvůli tomu, že se našly jeho kosti a že se tím dokázalo, jako že byl zavražděnej. Zmizel, protože María de Silva ho nechala zaříkat…

„Nezlobíš se na mě, že ne?“ znejistěl Jack. „Udělal jsem dobře, ne? Ta paní María říkala, že ten Hector je na tebe fakt ošklivej, a že budeš moc ráda –“ Jakoby z obrovský dálky se pak ozval nějakej hlas a Jack mě informoval: „To je Caitlin. Chce vědět, kdy zase přijdeš. Říká, že by bylo fajn, kdybys mohla přijít už dneska odpoledne, protože jinak bude muset –“

Ale už jsem nezjistila, co bude Caitlin muset, protože jsem zavěsila. Už se to nedalo snášet. Nechtěla jsem slyšet ten sladkej, nevinnej hlásek, jak znova a znova pronáší tak příšerný věci.

Popravdě řečeno, furt mi to nedocházelo. Rozuměla jsem sice tomu, co Jack povídá, ale nedokázala jsem si připustit, že by to tak fakticky bylo. Aspoň ne citem.

Jesse neodešel z tohohle světa do jinýho z vlastní vůle. Byl vytrženej ze svý existence stejně, jako byl kdysi vytrženej ze života, a navíc stejnejma rukama.

A proč?

Ze stejnýho důvodu, kterej předcházel jeho vraždě: aby nemoh překazit plány čůzy jménem María de Silva.

„Susannah,“ oslovil mě jemně otec Dominik, „prosím tě, kdo je to Jack?“

Podívala jsem se na něj dost zmateně. Prakticky jsem zapomněla, že je furt v mým pokoji. A nejen v pokoji. Sedí těsně vedle mě a jeho modrý oči jsou plný soucitu.

„Susannah,“ opakoval. Otec Dom mi nikdy neříkal Suze jako všichni ostatní. Jednou jsem se ho vyptávala proč, a on mi odpověděl, že to zní tak vulgárně. Vulgárně! To mě teda dostal! Ta jeho staromódnost je někdy fakticky dojemná.

Ale ani Jesse mi neříkal Suze.

„Jack je mediátor,“ vysvětlila jsem namáhavě. „Je mu osm. Brigádničím v hotelu a vyfásla jsem ho na hlídání.“

Otec Dominik se zatvářil překvapeně. „Mediátor, opravdu? To je ale překvapení!“ Pak se jeho udivenej výraz změnil v potěšenej. „Mělas mi to okamžitě dát vědět, Susannah, hned jak ses to dozvěděla. Na světě nás není mnoho. Moc rád bych si s ním promluvil. Vysvětlil mu, jak to s námi chodí. Vždyť víš, takový začínající mediátor se toho musí spoustu naučit. Bylo by samozřejmě nanejvýš vhodné, Susannah, aby ses k nám připojila, abychom mohli navzájem porovnat naše zkušenosti…“

„Jo,“ zasmála jsem se. K mýmu vlastnímu údivu se mi sarkastický zachechtání změnilo někde hluboko v krku ve vzlyk. „To teda máte recht.“

Ne. Už tomu nevěřím. Zase jsem se rozbulila.

Co je to se mnou, sakra? Bulit takhle jako nezavřená? Jéžiši, šestnáct let neuroním ani kapku, a teď najednou začnu brečet, že bych si mohla vyrvat první místo na olympiádě v disciplíně vytrvalostní hysterie.

„Susannah,“ pronesl do třetice otec Dominik a objal mě, „co je ti? Ty pláčeš?“

Zmohla jsem se jen na chabý kejvnutí.

„Ale proč, dítě?“ chtěl vědět. „Kvůli Jessemu? Je to těžké, já vím. A chápu, jak moc ti ten chlapec chybí, ale –“

„Tomuhle vy nemůžete rozumět,“ popotáhla jsem. Rozmlžilo se mi vidění, všechno mi připadalo rozmazaný. Nedokázala jsem rozeznat svou postel, dokonce ani vzorek potahu na pohovce, kde jsme seděli, a ten byl o hodně blíž. Natáhla jsem ruku k víčkům. Možná má otec Dom pravdu s tím rentgenováním. Něco se mnou každopádně není v pořádku.

Ale když jsem si otřela oči, zjistila jsem, že mý oči jsou v pohodě. Neviděla jsem skrz nejen proto, že jsem je měla zalitý slzama.

„Otče,“ zavyla jsem a pak – už podruhý během necelý půlhodiny – jsem vymrštila ruce a chytla ho kolem krku. Moje pomlácený čelo narazilo do jeho brejlí, takže mu sjely z nosu. Říct, že otec Dominik byl v tu chvíli překvapenej, by bylo dost neurvalý podhodnocení jeho úžasu.

Ale stejně to bylo houby překvápko ve srovnání s tím, jak ustrnul, když jsem to ze sebe začala chrlit.

„On zaříkal Jesseho, otče! Jako Jack. To María de Silva ho k tomu přiměla. Nakecala tomu klukovi, že mě Jesse o-otravuje a že mi tím Jack udělá r-radost, když mě ho zbaví. Ach, otče –“ Znělo to jako zaúpění. „Co mám dělat? Co?!“

Chudák otec Dom. Nevím, jestli má nějaký zkušenosti s uřvanejma hysterkama, co se mu věšej na krk. Skoro bych vsadila boty, že ne. Vůbec nevěděl, jak má reagovat. Teda zkoušel mě klepat po rameni a hučet mi do ucha: „Pššš, to bude dobré, pššš,“ ale očividně se při tom cejtil nesvůj. Nejspíš se bál, že Andy uslyší moje kvílení a bude si myslet, že bulím kvůli něčemu, co mi řek.

Což bylo teda vážně ujetý. Jako by mě mohlo rozbrečet něco, co někde řekne.

Když otec Dom asi pět minut opakoval to svoje „pššš, to bude dobré,“ a pleskal mě do ramene a tyhlety věci, začala jsem se najednou smát.

Fakt. Rozřehtala jsem se. Najednou mi přišlo, že je to vlastně děsná sranda. Ale taková smutná, žalostná sranda.

„Otče,“ odtáhla jsem se od něj a zadívala se na něj svejma opuchlejma očima, „děláte si prču, nebo co? Nic nebude dobrý. Jasný? Nic už nikdy nebude dobrý!“

Otec Dom možná nebyl jednička v objímání hysterek, ale jedno se mu musí nechat – měl u sebe látkovej kapesník. Teď ho rozklepnul a začal mi s ním utírat tváře. Párkrát jsem už viděla, jak to ve škole dělává mrňatům ze základky, když bulily kvůli tomu, že jim na školním dvoře upadla zmrzlina nebo z podobnýho zásadního důvodu. Osušovat slzy teda zvládal suprově.

„To přece není pravda, Susannah,“ prohlásil, zatímco mi ťupkal kapesníkem po obličeji. „Ty víš, že to není pravda.“

„Otče,“ namítla jsem, „já vím, že to je pravda. Jesse je v tahu, a je to jen moje vina!“

„Jak by to mohla být tvoje vina?“ nechápal. Vrhnul po mně nesouhlasnej pohled. „Vůbec to není tvoje vina.“

„Ale je. Sám jste na to kápnul. Měla jsem vám zavolat, hned jak jsem zjistila, že Jack je něco jako my. Ale já to neudělala. Myslela jsem, že si s ním poradím sama. Myslela jsem, že to zas nebude taková věda. A koukejte, kam to došlo. Jesse je pryč. Navždycky.“

„To je tragédie,“ souhlasil otec Dom. „Nikdy jsem neviděl větší nespravedlnost. Jesse byl tvůj dobrý přítel… a můj taky. Ale pravda je, Susannah –“ Dokončil to oťupkávání slz a odtáhnul mi kapesník z tváře, „že ten hoch nejspíš strávil tolik let putováním mezi světy, že teď, když dojde jeho trápení konce, cítí úlevu. Možná ho potěší, že je konečně na věčnosti.“

Asi si všimnul mýho skeptickýho výrazu, protože pokračoval: „Ale tak o tom přece trochu přemýšlej, Susannah. Víc než sto padesát let byl Jesse uvězněn mezi naším a oním světem, mezi svým minulým a věčným životem. A i když můžeš litovat způsobu, jakým se to stalo, pomohlo mu to aspoň dostat se tam, kam se měl odebrat už dávno –“

Odskočila jsem od otce Doma. Vlastně jsem vylítla, jako když do mě střelí, ohromená tím, co z něj právě vylezlo.

„O čem to mluvíte?!“ vyjela jsem na něj. „Jesse tady byl z nějakýho důvodu. Nevím z jakýho, a nejsem si ani jistá, jestli to věděl on. Ale ať už to bylo, co to bylo, měl prostě zůstat tady, mezi těmahle světama, dokud nesplní svůj úkol. Ale teď už se mu to nikdy nepovede. Teď už se nikdy nedozví, co ho tady tak strašně dlouho drželo.“

„Chápu, Susannah,“ prohlásil lítostivě, ale vyrovnaně otec Dom. „A jak už jsem řekl, je to neštěstí – doslova tragédie. Ale můžeme aspoň děkovat Bohu za to, že dosáhl věčného míru –“

„Jéžišikriste!“ vykřikla jsem podrážděně. „Jakýho věčnýho míru? A jak můžete vědět, že zrovna o tohle mu šlo? To přece nemůžete vědět!“

„To nevím,“ uznal otec Dom. Viděla jsem, jak opatrně volí slova, jako bych byla bomba, která se okamžitě rozprskne, jestli teď řekne něco špatně.

„Máš pravdu, to nemůžu vědět,“ pokračoval klidně. „Ale mezi tebou a mnou je jeden zásadní rozdíl, Susannah. Já mám svou víru.“

Přelítla jsem pokoj jediným skokem. Fakt nevím, co jsem v tu chvíli chtěla udělat. Ne že bych ho snad chtěla praštit. Heleďte, spouštěcí mechanismus zuřivosti mám možná extrémně citlivej, ale to neznamená, že bych mlátila kněze na potkání. Aspoň otce D. teda určitě ne. Je to přece našinec, jak říkáme my z Brooklynu.

Takže jsem s ním nejspíš chtěla zatřást. Chtěla jsem ho chytit za ramena a pořádně s ním zatřást, když racionální přesvědčování nefungovalo. Teda ale fakt – prej víru! Jako by víra někdy zmohla víc než kopanec do zadku!

Ale než jsem se ho stačila dotknout, uslyšela jsem, jak si někdo za mnou odkašlal. Otočila jsem se. Andy v lacláčích a tričku s nápisem Rampa McKvák stál na prahu a nechápavě nás pozoroval.

„Suze,“ hlesnul. „Otče? Je všechno v pořádku? Zaslechl jsem nějaký křik…“

Otec Dominik se postavil.

„Ano,“ odpověděl statečně. „Ano, Susannah je – a naprosto oprávněně – rozrušená tím, ehm, nešťastným nálezem, který jste včera učinili na dvoře. Víte, Andrewe, požádala mě, abych u vás doma odsloužil mši, a já s tím samozřejmě souhlasím. Ale bohužel jsem si nechal bibli v autě…“

Andy to pochopil rychle. „Chcete, abych vám pro ni skočil, otče?“

„To by od vás bylo laskavé, Andrewe,“ otec Dom se ukázkově rozzářil, „velice laskavé. Bude někde na předním sedadle. A až mi ji přinesete, hned se do toho dám.“

„To je úplná maličkost, otče,“ souhlasil Andy a vyrazil splnit úkol. Tvářil se přitom naprosto spokojeně. Pro člověka, kterej nemá tušení, co se v jeho baráku děje, je jednoduchý vypadat spokojeně. Jasnačka, Andy na duchy nevěří. Nemyslí si, že existujou i jiný smysly, než kterejma je vybavenej on. Netuší, že se mu kolem baráku toulá komando z onoho světa, který mě chce voddělat.

Natožpak to, že jsem byla zabouchnutá do kluka, kterýmu patřily ty ztrouchnivělý kosti, co včera vyhrabali.

„Otče Dome,“ začala jsem, sotva vytáh paty.

„Susannah,“ přerušil mě unaveně. Myslím, že mi chtěl zabránit, abych se k tomu znova vracela. „Chápu, že je to pro tebe těžké. Jesse byl opravdu výjimečný mladík, a vím, že pro tebe hodně znamenal –“

Tomu byste nevěřili, fakt že ne. „Otče –“

„– ale pravda je, Susannah, že i ty musíš uznat, že teď už je někde na lepším.“ Při těch slovech přešel místnost, popadnul velkej černej vak, kterej si předtím odložil u dveří, a vtáhnul ho do pokoje. Pak ho zvednul, otevřel, a začal z něj vyndávat nějaký věci.

„Ty a já,“ pokračoval, „můžeme udělat jen jedno: věřit, že je mu už lépe, a soustředit se na to, co máme vykonat.“

Založila jsem si ruce v bok. Nevím, jestli za to moh ten otřes, anebo vědomí, že mýho kluka někdo zaříkal, ale můj koeficient potvorovitosti najednou prudce stoupnul.

„Já mám taky víru, otče,“ informovala jsem ho tvrdě. „Fůru víry. Věřím si, a vám taky, takže vím, že zmůžeme něco víc. Že to napravíme.“

Nevinný modrý oči Dominika se za jeho bifokálkama rozšířily, když zvednul ke rtům nějakou purpurovou věc se stužkou, políbil ji a pak si ji zavěsil kolem krku. „Napravíme? Napravíme co, Susannah?“

„Ale vy dobře víte, co myslím,“ řekla jsem, protože to tak dobře bylo. Na tuty to ví.

Vyndal další věc, která vypadala jako lopatka na zmrzlinu, s lahvičkou něčeho, o čem jsem se mohla jen domejšlet, že je to svěcená voda. „Uvědomuji si, že to Maríu de Silva nezastaví. Je to nepříjemné, ale ty i já jsme myslím dostatečně vybaveni na to, abychom se s tím dokázali vypořádat. A toho chlapce, toho Jacka, budeme muset poučit o náležitých metodách mediace, mezi nimiž je exorcismus, jak víš, pouze krajním prostředkem, ale –“

„Tak tohle jsem zrovna nemyslela,“ zarazila jsem ho.

Otec Dom zvednul oči od příprav na domácí mši. „Ne?“ zeptal se nevinně.

„Ne,“ opakovala jsem. „A nehrajte to na mě. Dobře víte, o čem mluvím.“

Párkrát zamrkal, a připomněl mi tak doktora Clivea Clemmingse, Ph.D.

„Skutečně si nejsem jistý, Susannah,“ namítnul, „o čem teď mluvíš.“

„Dostaneme ho zpátky,“ řekla jsem.

„Koho?“ Asi se na něm projevil ten noční maratón za volantem. Vypadal už pořádně jetě. Otec Dom je fakticky fešák, aspoň na chlápka po šedesátce. Vemte jed na to, že je do něj zamilovaná polovina jeptind a všechny místní katoličky nad čtyřicet. Ne že by si toho stačil všimnout. Fakt, že je pro ženský v přechodu fakt řízek, by ho navíc jen uváděl do rozpaků.

„Vy víte koho,“ nedala jsem se.

„Jesseho? Mluvíš o Jessem?“ Otec Dom se napřímil, se štolou kolem krku a kropenkou v ruce. Vypadal zmateně. „Susannah, víš stejně dobře jako já, že duše, které se odeberou na věčnost, už nemůžeme kontaktovat. Prostě zmizí. Posunou se.“

„To vím. A ani netvrdím, že to bude snadný. Vlastně mě napadá jen jedna možnost, jak to udělat, a i ta je dost riskantní. Ale s vaší pomocí by to mohlo vyjít, otče.“

„S mou pomocí?“ zeptal se ohromeně. „S jakou pomocí?“

„Otče,“ šla jsem rovnou na věc, „musíte mě zaříkat.“

12

„Tak naposledy, Susannah,“ ozval se otec Dom a praštil do volantu, aby podtrhnul závažnost svýho prohlášení. „To, co ode mě žádáš, je naprosto nemožné!“

Protočila jsem panenky. „Ale? A kam se teda poděla vaše víra? Já myslela, že když člověk věří, nic není nemožný.“

Otci Domovi se moc nelíbilo, když jsem proti němu používala jeho vlastní slova. Vyčetla jsem to z toho, jak se zašklebil do záblesků auta za náma, který se odrážely ve zpětným zrcátku.

„Dá se to formulovat i tak, že to, co ode mě žádáš, má jen mizivou naději na úspěch.“

Řídit v Carmelu-by-the-Sea není žádná sranda, protože domy nemaj čísla a turisti nemůžou zjistit, kam to zase zabloudili. A devadesát osm procent aut na silnicích tady pochopitelně patří turistům. Otec D. měl plný ruce práce s volantem, aby nás vůbec dovez celý tam, kam jsme mířili. To, že jsem po něm chtěla, aby mě zaříkal, mu asi taky náladu zrovna nezvedlo.

„A to ani nemluvím o tom, že je to neetické, nemorální a pravděpodobně i velice nebezpečné,“ uzavřel rozčileně a mávnul na dodávku za náma, aby nás už konečně předjela.

„Přesně,“ souhlasila jsem. „Ale není to nemožný.“

„Zapomínáš na jednu věc,“ upozornil mě důrazně. „Nejsi ani duch, ani posedlá!“

„To vím. Ale ňákýho ducha snad mám, ne? Myslím jako duši. Tak proč byste nemoh zaříkat ji? Pak tam pudu a trochu se tam porozhlídnu, a když se mi ho povede najít, přivedu ho zpátky.“ Pak jsem dodala, abych ho uklidnila: „Teda pokud bude chtít.“

„Susannah!“ Otec Dom by] už ze mě fakticky zoufalej, že to tak musím říct. Byl na mě tak laskavěj, když jsem mu u nás doma furt visela kolem krku a bulila. Ale pak jsem prostě dostala tenhle šílenej nápad.

Ale šílenej připadal jen otci Domovi. Mně osobně se zdál úžasnej. Vůbec nechápu, proč jsem na to nepřišla dřív. Nejspíš jsem měla trochu vyměklej mozek po tom držkopádu ze střechy.

Ale i tak. Nevidím žádnej důvod, proč by můj plán neměl fungovat. Vůbec žádnej důvod proti.

Až na to, že s tím otec Dominik naprosto nesouhlasí.

„V žádném případě!“ A to opakoval celou tu dobu, co jsem ho zkoušela přesvědčit. „To, co navrhuješ, Susannah, se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Nemáme žádnou záruku, že to vyjde. Ale ani záruku, že se potom tvoje duše vrátí zase do tvého těla.“

„Tak v tom případě,“ poznamenala jsem klidně, „přijde na řadu lano.“

„Ne!“ vykřikl otec Dom.

V tu chvíli musel dupnout na brzdu, protože se před náma zčistajasna zjevil zájezdovej autobus. Ve městě nejsou žádný semafory, takže bejvá dost těžký předem uhodnout, kterej z řidičů dostane pocit, že má zrovna přednost. Zaslechla jsem, jak svěcená voda, kterou otec Dom převáží ve svým černým báglu, hlasitě zašplouchala.

Jeden by řek, že už tam nemohla žádná zbejt, kdybyste viděli, kolik jí vyšplíchal u nás doma. Fakticky tam div ne pršela. Doufala jsem, že má posichrovaný, že María a Felix s tím svým katolickým zatížením nepřekročej práh čerstvě vysvěcenýho domu. Protože jestli se seknul, tak jsem ze sebe udělala před Mimoněm naprostýho idiota úplně zbytečně. Když k němu totiž otec Dominik nakráčel do pokoje s kropenkou, začal se okamžitě vyptávat: „Co chcete dělat, otče?“

„Tvoje sestra mě o to požádala,“ odpověděl mu otec D., zatímco rozstřikoval svěcenou vodu po Mimoňově tréninkový lavici – což byla pravděpodobně jediná chvíle, kdy ta hnusná lavice zažila náznak mytí.

„Suze chtěla, abyste vysvětil můj pokoj?“ Slyšela jsem Mimoňovo skřehotání přes chodbu, ve svým pokoji, ale ani jeden z těch dvou si nejspíš neuvědomoval, že je poslouchám.

„Chtěla, abych vysvětil celý dům,“ upřesnil otec Dom. „Rozrušily ji ty kosti nalezené na vašem pozemku, jak sis jistě všiml. Byl bych ti opravdu vděčný, Bradley, kdybys vůči ní teď projevoval trochu víc laskavosti.“

Bradley! Začala jsem se potichounku svíjet. Kristepane, Bradley! To je teda pořádně hustý!

Nevím, co Mimoň otci Domovi odpověděl na to, jako že by vůči mně měl bejt teďka laskavější, protože jsem vklouzla do sprchy a pak se oblíkla jako civilizovanej člověk. Poledne je podle všeho doba, kdy na sobě pyžamo tak ňák moc neobhájíte. Dokonce ani když jste absolutně na dně. Jesse by si jistě nepřál, aby se mý truchlení projevovalo tím, že začnu kašlat na módní protokol.

Kromě toho jsem měla plán.

Takže jsem se osprchovala, vyfoukala si vlasy a voblíkla se do toho, co jsem pokládala za šikézní mediátorskej model: úzký šaty a sandály. Nechtěla jsem zapůsobit jenom na Satanovy nohsledy, ale taky na redaktory z Carmelský borový šišky, ke kterejm mě otec Dom slíbil hodit. Jsem totiž fakt dobrá: nevymyslela jsem jen to, jak dostat Jesseho zase zpátky, ale taky to, jak pomstít smrt doktora Clivea Clemmingse. A jeho dědy.

No jo. Dobrá je slabý slovo. Nejlepší.

„Je to naprostý nesmysl, Susannah,“ uzavřel otec Dom. „Pusť to z hlavy. Ať je Jesse, kde je, každopádně teď dlí na mnohem lepším místě než dosud. Nech ho odpočívat v pokoji.“

„Fajn,“ řekla jsem. Proč ne – ale co takhle v mým pokoji? Zabočili jsme před nízkou budovu, kterou stínily košatý borovice. Před redakci místního plátku.

„Fajn,“ zopakoval otec Dom a vypnul motor. „Počkám tady na tebe. Asi bude lepší, když tam zajdeš sama.“

„Asi jo,“ souhlasila jsem. „Ale nemusíte na mě čekat. Dojdu domů pěšky.“ Rozepnula jsem si pás.

„Susannah!“ zarazil mě otec Dom.

Zvedla jsem si sluneční brejle a podívala se na něj. „No?“

„Počkám tu na tebe,“ oznámil mi vážně. „Máme toho ještě hodně na práci.“

Dychtivě jsem vyhrkla: „Že by?“

„María a Diego,“ připomněl mi mírně otec D. „Doma jsi před nimi v bezpečí, ale pořád tady někde číhají a myslím, že se velice rozhněvají, až zjistí, že nejsi mrtvá –“ Nakonec jsem totiž vyšuměla a vylíčila mu, jak jsem přišla k tomu jelitu na hlavě. „Musíme se na to dobře připravit.“

„Aha,“ řekla jsem. „No to je jasná věc.“

Tak tohle jsem pochopitelně úplně vypustila. Ne že bych se snad nechtěla s Maríou a jejím manžílkem vyrovnat, ale moje představa toho vyrovnání a představa otce Doma se dost diametrálně rozcházely. Chápejte, duchovní nemaj tendenci zkopat svý protivníky dokulata. Spíš by zvedli ruku pro nenásilný přesvědčování a tyhlety serepetičky.

„Jasně,“ zamumlala jsem. „Jo. To teda rozhodně uděláme.“

„A samozřejmě –“ Otec Dom se zatvářil hodně divně, takže mě zajímalo, co z něj vypadne, „– samozřejmě se musíme rozhodnout, co provedeme s Jesseho ostatky.“

Ostatky? To slovo do mě praštilo jako pěst do žaludku. Ostatky! No potěš.

„Myslel jsem na to,“ začal otec Dom a opatrně volil slova, „že bych adresoval formální žádost koronerovu úřadu, aby nám dovolil pohřbít nalezené ostatky na misijním hřbitově. Myslíš, že by to bylo vhodné gesto?“

Udělal se mi knedlík v krku. Musela jsem párkrát polknout.

„Jo,“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceně. „Ale co náhrobek?“

„To bude složitější,“ zaváhal otec Dom. „Pochybuji, že koroner bude schopen tělo s jistotou identifikovat.“

Si pište. V Jesseho časech neznali rentgeny chrupu ani zdravotní karty.

„Spíš,“ přemejšlel otec D. nahlas, „jednoduchý kříž…“

„Ne,“ trvala jsem na svým. „Náhrobek. Mám na kontě tři tisíce.“ A budu mít eště víc, když vrátím všechny ty hadry, který jsem si v poslední době nakoupila. Naštěstí si schovávám účtenky. Kdo by taky chtěl, aby mu skříň praskala ve švech? „Myslíte, že to bude stačit?“

„Já –“ otec Dom se zatvářil zaraženě. „Víš, Susannah, já –“

„A já už radši poběžím,“ řekla jsem. Najednou jsem nemohla snýst pomyšlení, že s ním klábosím o takovejch smutnejch věcech na ulici zalitý sluncem. Otevřela jsem dveře na svý straně. „Uvidíme se potom. Takže zatím.“

A začala jsem se hrabat z auta.

Ale než jsem stačila vysmahnout, otec Dominik na mě zavolal.

„Otče,“ začala jsem netrpělivě, ale umlčel mě zvednutým ukazováčkem.

„Neber to tak, že snad nestojím o to, aby se Jesse vrátil, Susannah,“ prohlásil. „Kdyby existoval nějaký způsob, jak mu pomoct, aby na tomto světě mohl dokončit úkol, o kterém jsi mi vyprávěla, udělal bych to. Opravdu udělal. Jde jen o to, že ten extrémní postup, který navrhuješ, není podle mě… nezbytný. A jsem si jistý, že ani Jesse by si nepřál, abys kvůli němu riskovala život.“

To mě taky napadlo. Fakt že jo. Na tom něco je. Jesse by rozhodně nechtěl, abych kvůli záchraně jeho života nastavovala krk. Navíc když už vlastně ani žádnej neměl. Teda jako život.

Ale dá se na to koukat taky jinak. V době, kdy běhal po světě, se holky chovaly jako uťápnutý slípky. Nebylo zvykem, aby si lítaly po světě a nakopávaly něčí zadky, jako je to dneska normálka.

A i když mě Jesse viděl nakopávat něčí zadek už asi tak miliónkrát, stejnak ho to vždycky dost nervovalo, to vám teda povim. Jeden by řek, že si na to už moh kapánek zvyknout, ale on ne. Vemte si jenom to, jak byl rozhozenej, když slyšel, jak se María vohání kudlou! Ale z jeho hlediska to muselo bejt dost nepochopitelný. Slečna Krinolínová s výbavou na zabijačku?

A i když je mu už nejmíň sto padesát let jasný, že to byla ona, kdo si vobjednal jeho smrt, tohle mu prostě nedojde. To zatracený sexistický uvažování maj tyhle chlápci zažraný hodně hluboko. Není snadný je z toho vykurýrovat.

Ale každopádně jsem připouštěla, že má otec D. recht: Jesse by rozhodně nechtěl, abych kvůli němu riskovala život.

Jenže to se přece stává každou chvilku, že ten druhej dělá něco, co si zrovna moc nepřejete, nebo snad ne?

„Fajn,“ řekla jsem už poněkolikátý. Možná vám přijde, že otci Dominikovi musela moje náhlá vstřícnost připadat dost podezřelá. Že by ho fakt nenapadlo, že on teď kupodivu není ta jediná osoba v celým Carmelu, která by mi s tím ďábelským plánem mohla píchnout? Mám eso v rukávu, ale on si ho vůbec nevšimnul.

„V momentě si to přihasím,“ slíbila jsem mu s nefalšovaně srdečným stowattovým úsměvem. A pak jsem vykročila k redakci Carmelský borový šišky, jako bych si tam chtěla podat seznamovací inzerát nebo něco na ten způsob.

Ale dá rozum, že jsem měla v merku něco mnohem zákeřnějšího.

„Je tady Cee Cee Wellsová?“ zeptala jsem se uhrovitýho kluka za recepčním pultem.

Vyjeveně se na mě zašklebil. Nevím, co ho vzalo víc – jestli moje přiléhavý šaty, anebo fakt, že hledám Cee Cee.

„Támdle,“ vstal a ukázal rukou přes místnost. Hlas se mu při tom třás.

„Dík,“ zacukrovala jsem a vykročila úzkou chodbičkou. Všude kolem sebe jsem viděla novináře, jak horečnatě vyťukávaj do počítačů strhující reportáže o letní vlně zločinnosti, kdy se zloději vkrádaj do domů otevřenejma verandama, a fejetony o problematickým parkování před hlavní carmelskou poštou.

Cee Cee byla až v zadním kumbále. Zřejmě to byl kumbál pro kopírování, protože přesně tohle tam dělala: strkala papíry do kopírky.

„Kristepane,“ vyjekla, když mě uviděla. „Co ty tady?“

Ale vypadalo to, že má radost.

„Navštěvuju spodinu,“ prohlásila jsem a složila se do křesílka vedle faxu.

„To vidím,“ prohodila Cee Cee. Brala svou roli elévky fakt vážně – ve vyčesanejch bílejch vlasech měla zastrčenou tužku číslo dvě a růžovou tvář jí žíhala šmouha po toneru. „A proč nemakáš v hotelu?“

„V zájmu zachování duševního zdraví,“ vysvětlila jsem, „jsem si musela vzít den volna. Včera jsme u nás na dvorku vykopali mrtvolu.“

Cee Cee upustila balík papírů.

„Jéžiši!“ vyhrkla rozčileně. „Tak to bylo u vás? Teda já slyšela, že někam do kopců volali koronera, ale lidi říkali, že to bylo asi nějaký indiánský pohřebiště nebo tak něco…“

„To sotva,“ namítla jsem. „Indiáni nenosili ostruhy.“

„Ostruhy?“ zamumlala Cee Cee a hrábla po notesu, kterej ležel na deklu kopírky. Pak si vylovila z vlasů tužku a dlouhý háro se jí rozstříklo po ramenou. Cee Cee je albínka, takže si musí sakra chránit přecitlivělou kůži, dokonce i když pracuje v uzavřený místnosti. Dnešek nebyl výjimkou – navzdory vedru měla na sobě džíny a svetr s dlouhým rukávem.

Na druhou stranu tady ale klimatizace jela na plný pecky. Člověk by řek, že vlezl přímo do lednice.

„Tak už to vysyp,“ pobídla mě netrpělivě a vyhoupla se na kraj stolu, na kterým kraloval fax.

A já sypala. Všechno: od těch dopisů, který vykopal Mimoň a já je zanesla do Cliveovy kanceláře, až po jeho včerejší nenadálou smrt. Zmínila jsem se i o jeho dědovi a tý knížce o Monterey. Vypravovala jsem jí o Jessem a o tom, jak byl náš barák v místních zločineckejch kruzích oblíbenej. Řekla jsem jí o Maríi, Felixovi a kupě dětí, co spolu měli, i o tom, jak Jesseho portrét někdo šlohnul ze sbírek historickýho spolku. A hlavně o tom, že jsem přesvědčená, že ta kostra na našem dvorku patří jemu.

Když jsem to vysypala, Cee Cee odtrhla oči od bloku a vyhrkla: „Krucinál, Simonová, tohle bude trhák!“

„Už vidím ty přecpaný bijáky,“ souhlasila jsem ochotně.

Cee Cee na mě namířila tužkou: „Tiffani-Amber Thiessenová jako María!“

„Nejspíš,“ potvrdila jsem. „Tak co? Napíšeš vo tom?“

„Si piš,“ vyhrkla natěšeně. „Hele, je v tom všechno: romantika, vraždy, intriky i místní dějiny. Škoda jen, že každej, kdo je do toho zamočenej, je už asi tak sto let pod drnem. Ale kdyby se mi povedlo vyrazit z koronera prohlášení, že ta kostra patří mladíkovi kolem dvaceti… Máš ponětí o tom, jak to provedli? Myslím tu vraždu?“

Vzpomněla jsem si na Mimoně a jeho lopatu. „Jestli ho střelili do hlavy,“ začala jsem, „tak dost pochybuju, že to bude koroner schopnej poznat, protože náš Brad má dost svérázný archeologický metody.“

Cee Cee se na mě podívala. „Nechceš si pučit můj svetr?“

„Svetr?“ překvapeně jsem zavrtěla hlavou. „A proč jako?“

„Protože se celá klepeš.“

To jo. Ale ne kvůli kose.

„Jsem v pohodě,“ prohlásila jsem, „hele, Cee Cee, fakt bys to měla dát do tisku co nejdřív. Nejradši hned zejtra.“

Byla tak zahloubaná do svýho notesu, že už ke mně ani nezvedla oči. „Jo, to by šlo. Hodilo by se to vedle nekrologu doktora Clemmingse, víš? Jako takovej boxík o projektu, na kterým dělal, než ho to sebralo. Prostě něco na ten způsob.“

„Ale bude to zejtra?“ dorážela jsem na ni dál. „Mohlo by to vyjít už zejtra?“

Cee Cee pokrčila ramenama. „Myslím, že to nepustěj dřív, než dostanou zprávu od koronera. A to může klidně trvat celý tejdny.“

Tejdny? Ale tolik času nemám! A Cee Cee, i když to zatím netuší, taky ne.

Teď jsem se teprve nekontrolovatelně roztřásla, protože mi docvaklo, že jsem svou nejlepší kámošku vystavila stejnýmu nebezpečí jako Clivea Clemmingse. Clive byl v pohodě, dokud María neuslyšela, co si namlouvá do diktafonu a jak uvažuje o Jessem. Pak byl tuhej dřív, než bys řek duch, a vypadalo to jako náhlej oboustrannej infarkt. A chci snad, aby Cee Cee potkal stejně hroznej konec? I když jsem silně pochybovala, že by María vtrhla do redakce Carmelský borový šišky s podobnou razancí jako do kanceláře historickýho spolku, přece jen tady byla jistá možnost, že se domákne, co jsem to zase vyvedla.

Potřebuju, aby ta historka vyšla okamžitě. Čím dřív zjistěj lidi pravdu o Maríi a Felixovi, tím větší budou mý šance, že mě ty dva nevodkrouhnou – nebo že nevodkrouhnou lidi, na kterejch mi záleží.

„Musí to vyjít zejtra,“ zaprosila jsem. „Cee Cee, prosím, prosím, ať to vyjde zejtra! Nemůžeš zavolat koronerovi a vyžádat si od něj neoficiální vyjádření?“

Teď přece jen odtrhla oči od notesu a sjela mě pohledem. „Hele, Suze, proč ty fofry? Ty lidi jsou už celou věčnost mrtvý. Tak proč ti na tom najednou tak záleží?“

„Prostě záleží,“ prohlásila jsem. Zuby se mi samy od sebe rozcvakaly. „Fakt mi na tom moc záleží, Cee Cee. Prosím, prosím, udělej něco, ať to vyjde hned zejtra! A slib mi, že o tom zatím nebudeš mluvit, jo? Jako o tý historce. Jako mimo redakci. Je fakticky důležitý, aby sis to nechala pro sebe, než to vyjde.“

Cee Cee natáhla ruku a položila mi ji na rameno. Měla horkou a jemnou dlaň. „Suze,“ naklonila se ke mně a pátravě si mě prohlídla, „můžeš mi říct, co to máš na hlavě? Kdes přišla k tomu hroznýmu monoklu?“

Honem jsem si ho zakryla vlasama.

„Ále, to nic,“ řekla jsem rychle, „prostě jsem spadla. Víš, do tý jámy, kde našli tu kostru, no není to prča?“

Ale Cee Cee to jako prča rozhodně nepřipadalo. „Bylas s tím u doktora?“ vyhrkla. „Vypadá to dost hrozně, to ti povim. Moh to bejt klidně otřes mozku nebo tak něco.“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ji a stoupla si. „Fakticky. Na tom nezáleží. Hele, už musím letět. Pamatuj, co jsem ti řekla, jo? Myslím o tý historce. Je fakt důležitý, abys o tom zatím s nikým nemluvila. A dej to do tisku co nejdřív, prosím. Je potřeba, aby se to lidi dozvěděli – spousta lidí. Měli by se dovědět pravdu. Víš, jak to myslim. O těch Diegovejch.“

Cee Cee se na mě zadívala. „Suze,“ řekla, „fakticky je ti dobře? Odkdy se zrovna ty staráš o místní honoraci?“

Už jsem vycházela z kumbálu, ale eště jsem se k ní votočila: „No, asi od tý doby, co jsem potkala doktora Clemmingse, řekla bych. Víš, je to fakt trága, že se lidi koukaj na místní historickej spolek skrz prsty, když bez něj by… tohleto… předivo –“

„Hele,“ přerušila mě Cee Cee, „ty mazej do postele a vraž do sebe brufen, jo?“

„Provedu,“ pípla jsem a nadhodila si na rameni kabelku. Hodila se k mejm vypasovanejm šatům, protože byla růžová, s drobnou kytičkovanou výšivkou kolem zapínání. Musím si přece nějak vykompenzovat ty dny, který jsem strávila v khaki šortkách s pukama. „Tak já mažu. Zatím čus.“

A pak jsem vyrazila z redakce dřív, než mi hlava stačila totálně explodovat.

Ale cestou zpátky k autu otce Dominika mi došlo, že se vůbec netřesu kvůli tomu, že by mi byla v klimatizovaným baráku zima, nebo že bych se klepala z představy, jak se do Jesseho těla zatíná Mimoňova lopata nebo tak něco. Dokonce jsem se netřásla ani proto, že mám v jednom kuse v patách dva vraždící maniaky, co se mě snažej voddělat.

Ne. Třásla jsem se, protože mi bylo jasný, do čeho se chci pustit.

Když jsem došla k autu otce Dominika, naklonila jsem se ke staženýmu okýnku u spolujezdce a řekla: „Tak jsem tady.“

Otec Dom nastartoval a rychle vyhodil něco ze svýho okýnka.

Ale pozdě. Viděla jsem dobře, co to bylo. A taky cejtila.

„Hele,“ vyzvala jsem ho, „dejte mi taky práska.“

„Susannah,“ vyhrknul káravě, „nebuď směšná! Kouření je odporný zlozvyk. Věř mi, radši s tím vůbec nezačínej. A jak jsi dopadla u Cee Cee Wellsové?“

„Uhm,“ zahuhlala jsem, „dobře.“ Jsem si jistá, že lhát knězi je těžkej hřích – i když jde jen o nevinný lži, který ho nemůžou ohrozit. Jenomže co jinýho mi zbejvalo? Přece ho znám. Vím, že v těch exorcistickejch pravidlech je naprosto neoblomnej.

Tak co jsem teda mohla dělat?

„Chce, abych tady s ní zůstala a pomohla jí to napsat,“ prohlásila jsem nevinně. „Teda jako ten článek.“

Otcovo bílý obočí povyjelo nad obroučky brejlí. „Susannah, máme dnes odpoledne ještě tolik práce,“ namítnul zaskočeně, „mluvili jsme o tom přece už –“

„Jo,“ skočila jsem mu do řeči, „já vim, ale tohle je taky dost důležitý, nezdá se vám? Co kdybych za váma zašla do kanclu asi tak kolem pátý?“

Otec Dominik zaváhal. Asi mu začínalo docházet, že mám něco za lubem. Nemám tucha, jak si to vydedukoval. Dokázala jsem bejt andělsky přesvědčivá, když jsem se na to pořádně soustředila.

„V pět,“ prohlásil nakonec pochybovačně. „A ani o minutu později, Susannah. Jestli se jen o minutu zdržíš, okamžitě volám tvým rodičům a všechno jim povím.“

„V pět,“ souhlasila jsem pokorně. „Slibuju.“

Zamávala jsem mu, když odjížděl, a pro případ, že by mě sledoval ve zpětným zrcátku, jsem vykročila směrem k budově Carmelský borový šišky.

Ale těsně před vchodem jsem se votočila na vobrtlíku a zamířila si to rovnou k hotelovýmu komplexu Pebble Beach.

Zpátky do rachoty.