13

U bazénu nebyl.

Ani v restauraci na hambáči.

Nebyl ani na kurtu, ani ve stájích, ani v obchodě.

Nakonec jsem se rozhodla zaťukat u nich v pokoji, i když teď už nebylo moc pravděpodobný, že bych ho tam našla.

Ale našla. S Caitlin, která mě suše informovala: „Šel si zdřímnout.“

„Šel si zdřímnout?“ Nechápavě jsem na ni zírala. „Caitlin, je mu osm let, ne osm měsíců!“

„Povídal, že je unavenej,“ vyštěkla na mě Caitlin. „A co tady vůbec strašíš? Já myslela, že jseš nemocná!“

„Jsem nemocná,“ potvrdila jsem a protáhla se kolem ní do apartmá.

Nevěřícně mě pozorovala. Člověk by řek, že žárlí na mý vypasovaný šaty a růžový sandály, o kabelce nemluvě. Vedle jejího obvyklýho oblečení (tričko a šortky s pukama) jsem vypadala jako Gwyneth Paltrowová. Akorát že já mám hezčí vlasy, to dá rozum.

„Nevypadáš dvakrát nemocně,“ vyjela na mě.

„Fakt ne?“ Vyhrnula jsem si ofinu, abych jí poskytla dobrej výhled na svůj obří monokl.

Zasykla s takovým tím výrazem to-ale-muselo-bolet. „Bože můj,“ vyhrkla, „co se ti to stalo?“

Chvilku jsem koketovala s myšlenkou namluvit jí, že se mi to přihodilo při hlídání – třeba by to pak brala jako pracovní úraz? –, ale pak jsem to vydejchala. Použila jsem tu nudnější verzi o pádu do jámy na naší zahradě.

„Ale co tady teda děláš?“ chtěla vědět Caitlin. „Když jako nejseš v práci?“

„No, víš,“ soukala jsem ze sebe, „přišlo mi vážně drsný, že jsem ti hodila Jacka na krk, a tak jsem řekla mamce, aby mě cestou od doktora vysadila tady. Můžu s ním zůstat až do večera, jestli chceš.“

Caitlin se zatvářila pochybovačně. „No já nevim,“ protáhla. „Nemáš ani uniformu –“

„Hele, přece si nebudu brát uniformu k doktorovi,“ kontrovala jsem. Je zajímavý, jak se mi tyhlety pohotový lži samy tlačej na jazyk. Skoro jsem tomu začala věřit sama. „Ale řek mi, že jsem v pořádku, takže není žádnej důvod, proč bych tě nemohla vystřídat. Zůstaneme na pokoji, jestli tě znervózňuje, že by mě lidi viděli bez uniformy. To bude v pohodě.“

Caitlin se pochybovačně zadívala na mou modřinu. „A nejseš nacpaná ňákejma práškama proti bolesti? Protože bych nerada, aby ses mi tady složila.“

Udělala jsem prstama trojlístek jako mezinárodně srozumitelnej znak přísahy. „Ať se propadnu,“ řekla jsem slavnostně, „jestli mám v sobě jedinej voblbovák.“

Caitlin váhavě mrkla na zavřený dveře Jackovy ložnice. „No tak teda jo,“ souhlasila neochotně.

„Hele, žádný strachy,“ uklidňovala jsem ji bezelstně. „Já prostě jenom potřebuju ty prachy, víš? A nemáš náhodou dneska zase rande s Jakem?“

Střelila po mně pohledem. „Hm,“ přiznala a začervenala se.

Vážně. Začervenala se.

Sakra! A já jen blafovala.

„No a nechceš náhodou vypadnout trochu dřív, aby ses mohla, no, hodit trochu do pucu?“

Zahihňala se. Opakujeme hlášení: Caitlin se zahihňala! Něco vám řeknu, ty moji nevlastní bráchové by měli vycházet na veřejnost jen s cedulema ministerstva zdravotnictví: Pozor, hrozí nebezpečí výbuchu při smísení s estrogenem!

„Tak jo,“ vzdala to konečně a vyrazila ke dveřím. „Ale šéf mě zabije, jestli tě tady zmerčí bez uniformy, tak prosím tě nevytahujte paty z pokoje, jo? Slibuješ?“

V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsem už dala a porušila tolik slibů, že jeden další mi nejspíš nijak neuškodí. „Jasnačka, Caitlin.“

A vypoklonkovala jsem ji ke dveřím.

Když konečně vysmahla, odložila jsem si kabelku a vydala se do Jackovy ložnice. Neklepala jsem. Co tak může mít osmiletej kluk za tajemství, který bych nesměla vidět? Kromě toho mám bohatý zkušenosti se třema klučicíma pokojema. Mě teda hned tak něco neporazí.

Caitlin moh sice nabulíkovat, že si chce zdřímnout, ale každopádně moc nepodřimoval. Když uslyšel, jak cvakla klika, schoval tu věc, se kterou si hrál, rychle pod polštář, a pak svatouškovsky zavřel oči a dělal, že chrní.

Když ale zmerčil, že jsem to já, vodhodil peřiny, takže se z fleku profláklo nejen to, že si hraje s Gameboyem, ale i to, že je pod nima voblečenej.

„Suze!“ zaječela nadšeně, když mě uviděl. „Ty ses vrátila!“

„Jo,“ přitakala jsem. V místnosti se staženejma závěsama byla tma. Přešla jsem k francouzskýmu oknu a trhla těžkou látkou, abych dovnitř vpustila trochu světla. „Přišla jsem za tebou.“

„Já myslel, že se na mě zlobíš,“ vykřikoval Jack a rozjařeně hopsal po posteli nahoru a dolů.

„Ale já se fakticky zlobím!“ potvrdila jsem a otočila se k němu, i když mě třpytící oceán tak oslnil, že jsem najednou skoro nic neviděla.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Jack zaraženě a přestal skákat. „A proč se na mě zlobíš?“

Heleďte, já toho kluka nechtěla nijak buzerovat nebo něco na ten způsob, jasný? To jenom, že když jsem byla v jeho věku, chtěla jsem od lidí jediný: aby se mnou jednali na férovku. Možná že bych dneska neřešila všechny problémy pěstma, kdybych nebyla plná vzteku a znechucení ze všech těch lží, který jsem si od svejch vosmi nebo kolika musela vyslechnout. To víš, že jo, Suzie, Santa Claus existuje a Kdepak, Suzie, žádní duchové nejsou. A pak to nejlepší: Neboj, ta injekce, co ti teď píchnu, opravdu vůbec nebolí.

„A co ten duch, kterýho jsi zaříkal?“ připomněla jsem Jackovi a založila si ruce v bok. „Byl to můj kámoš. Můj nejlepší kámoš!“

Neřekla jsem přítel, protože to by vypadalo, jako že jsme spolu chodili. Ale bolest, kterou jsem při tom cejtila, byla asi na mým hlase znát, protože Jackovi spadnul ret o dost pater níž.

„Jak to myslíš?“ vyjeknul. „Jakej kámoš? Ta paní ale říkala něco jinýho! Říkala –“

„Ta paní lhala. Ta paní,“ vykročila jsem k posteli a nadzvedla si při tom ofinu, aby si mě moh prohlídnout v plný kráse, „mi včera v noci udělala tohleto. Vidíš to? Nebo spíš její manžel, ale to máš buřt. Ona se mě zase pokoušela podříznout.“

Jack, kterej stál na posteli, byl o něco vejš než já. Díval se na mou jizvu a v očích se mu usazovala hrůza.

„Ach, Suze…“ zablekotal. „Ach, Suze…“

„Naletěls jí,“ řekla jsem a spustila ruce dolů. „Nemyslels to zle. Vím, že tě María oblafla a tys jí prostě naletěl, Jacku.“

Teď už se mu spodní ret začal nekontrolovatelně třást. Vlastně se mu roztřásla celá bradička. A oči se mu zalily slzama.

„Suze, mně je to tak líto!“ vyrazil. Hlas měl najednou eště o tři oktávy vejš než normálně. „Tak líto!“

Fakticky se snažil nebulit, ale moc mu to nešlo. Slzy se mu uvolnily z koutků a začaly mu stejkat po jeho tvářičkách… což byla asi tak jediná část jeho těla, která byla dětsky baculatá. No, a taky ty vlasy à la Einstein.

A přestože jsem to neměla v plánu, najednou jsem se přistihla, jak mi ruce vystřelily k němu. Objala jsem ho a přitáhla k sobě, zatímco mi pofrkával do krku – a začala mu vykládat, že všechno bude fajn, a pleskat ho po zádech.

Čili přesně to – jak mi došlo a polil mě při tom studenej pot –, čím chlácholil dneska ráno otec Dominik mě!

A stejně jako on jsem prášila jedna báseň, protože mi bylo jasný, že nic už nikdy dobrý nebude. Aspoň z mýho pohledu ne. Už nikdy. Teda jestli něco neudělám, a to hezky rychle.

„Tak hele,“ ozvala jsem se asi po pěti minutách Jackova pobekávání, „přestaň bulit, jo? Máme tu ňákou rachotu.“

Jack zvednul hlavu z mýho ramene, který mi celý promočil nudlema z nosu a bůh ví čím eště, protože jsem měla šaty bez rukávů.

„Jak… jak to myslíš?“ Oči měl zarudlý a opuchlý od breku. Klika že sem nikdo nevtrhnul. Rozhodně by mě vobvinili z tejrání děcka nebo něčeho podobnýho.

„Pokusím se dostat Jesseho zpátky,“ vysvětlila jsem Jackovi a svezla se vedle něj na postel. „A ty mi s tím teďka píchneš!“

„A kdo je Jesse?“ zeptal se nechápavě Jack.

A tak jsem mu to všechno vysvětlila. Nebo jsem to aspoň zkusila. Řekla jsem mu, že Jesse je ten kluk, kterýho včera zaříkal, že to byl můj kámoš a že zaříkávání lidí je špatná věc, až na případy, kdy se vás někdo takovej pokouší voddělat. Ale to bylo přesně to, co nakecala María Jackovi, že se Jesse snaží províst mně.

A tak jsem musela Jackovi vysvětlit i to, že s duchama je to stejný jako s živejma: některý jsou fakt sympaťáci, a některý zase pěkný hajzlíci. Ujistila jsem ho, že kdyby se někdy s Jessem setkal, poznal by hned, že to není žádnej zabiják.

Zato María de Silva…

„Ale vypadala tak mile,“ postěžoval si nechápavě Jack. „Byla moc hezká a tak.“

Chlapi! Teda z vás by se jeden picnul. Už v osmi letech! Fakt dojemný.

„Jacku,“ poučila jsem ho, „neslyšels nikdy rčení, že nemáš posuzovat knížku podle obálky?“

Jack nakrčil nos. „Víš, mě čtení moc nebaví, Suze.“

„No tak jo.“ Vyšli jsme z pokoje do obýváku, kde jsem nechala kabelku, kterou jsem teď otevřela. „Teď budeš muset něco přečíst, abysme dostali Jesseho zase zpátky na zem. Potřebuju tě k tomu.“

A podala jsem mu kartičku, na kterou jsem naškrábala pár slov.

„Co to je?“ nechápal. „To není anglicky!“

„Ne,“ souhlasila jsem, „protože je to portugalsky.“

„A co je to?“ vyptával se Jack.

„To je jazyk,“ řekla jsem netrpělivě, „kterým se mluví v Portugalsku. A taky v Brazílii a na pár dalších místech.“

„Aha,“ zabrblal Jack a ukázal na malou zavařovací sklenici, která mi čouhala z otevřený kabelky. „A co je tohle?“

„Jo,“ nadechla jsem se, „tohle je kuřecí krev.“

Jack se zhnuseně zašklebil. „Fůůůj!“

„Hele,“ řekla jsem, „když chceme někoho zaříkávat, musíme to zmáknout jaksepatří. A když to chceš zmáknout jaksepatří, potřebuješ k tomu prostě kuřecí krev.“

„Ale s tou paní Maríou jsme žádnou kuřecí krev nepotřebovali,“ namítnul Jack.

„To máš fuk,“ odsekla jsem. „Ať si to María dělá po svým, a já si to taky budu dělat, jak jsem zvyklá. A teď s tím pudem do koupelny. Potřebuju namalovat na zemi obrazec z tý krve a mám dost vážný vobavy, že by uklízečka dost vyváděla, kdybysme to udělali tady na koberci.“

Jack šel za mnou do koupelny, ze který se vycházelo do pokoje jeho bráchy. V jedný části mozku, v tý, která se zrovna nesoustředila na to, co dělám – jsem uvažovala nad tím, kde se teď asi Paul zrovna fláká. Je dost divný, že mi ani nezavolal, když mě tak narychlo opustil ve chvíli, kdy před naším barákem stálo plno policajtskejch aut a cizích lidí. Jeden by si pomyslel, že bude přinejmenším zvědavej, co se to tam seběhlo.

Ale ani pípnutí.

Ne že by mi nějak zvlášť vadilo. Měla jsem na práci důležitější věci. Ale já jenom, že je to trošku divný.

„Tak,“ řekla jsem spokojeně, když jsme všechno nachystali. Trvalo to sice skoro hodinu, ale když už jsme měli všechno po ruce, získali byste přesnej obrázek toho, jak by měl takovej exorcismus – nebo aspoň jeho brazilská varianta – vypadat. Teda podle knížky, kterou jsem o tom jednou přelouskala.

Kuřecí krví, co jsem si vyškemrala u řeznickýho pultu v lahůdkářství ve městě, jsem na podlahu koupelny nakreslila takový ty divný symboly a kolem nich rozmístila svíčky (aromatický, protože to byly první, na který jsem narazila cestou z Carmelský borový šišky do hotelu Pebble Beach – tyhle byly se skořicovou vůní, takže to v koupelně trochu připomínalo Vánoce… až na ten ne moc slavnostní obrazec z kuřecí krve).

Nehledě na poněkud amatérský provedení tak vznikla vstupní brána do onoho světa, a zbejvalo jen doufat, že se otevře, pokud ovšem milej Jack zvládne překoktat svůj part. Vysvětlila jsem mu výslovnost každýho slova a bylo vidět, že ten kluk chápe sakra rychle. Jedinej fakt, se kterým se nedokázal vyrovnat, bylo to, že tou zaříkávanou osobou mám bejt já.

„Ale ty seš živá!“ opakoval furt dokola. „Když zaříkám tvou duši a povede se mi to, neumřeš pak?“

Tak to mě fakt nenapadlo. No jo – co se vlastně stane s mým tělem, když můj duch bude fuč? Neumřu?

Ne, to je blbost. Moje srdce a plíce přece nepřestanou makat jen proto, že moje duše veme kramle. Nejspíš tady budu ležet bez sebe jako ty lidi, co jsou v kómatu.

Což asi pro Jacka nebude dvakrát příjemnej pohled.

„A co když se už nevrátíš?“ dorážel na mě dál.

„Ale já se vrátím,“ ujistila jsem ho. „Slibuju. Já mám přece důvod se vrátit – mám tady svoje živý tělo. Jenom se tam potřebuju trochu porozhlídnout a zjistit, jestli je Jesse v pořádku. Jestli jo, tak fajn. A jestli ne… tak ho zkusím přivíst zpátky.“

„Ale tys před chvílí řekla, že máš důvod se vrátit, protože tady máš svoje živý tělo. Jenže Jesse přece žádný živý tělo nemá. Takže jak ho přivedeš zpátky?“

Dobrá otázka, vo tom teda žádná. Nejspíš kvůli ní mi asi naskočila ta husí kůže.

„Hele,“ přiznala jsem nakonec, „nikdo to zatím nezkoušel, takže to nemůžem vědět. Možná tady člověk nemusí mít vodložený tělo, když se chce vrátit. Já fakt nevim. Ale nebudu to přece vzdávat jen kvůli tomu, že si nejsem jistá. Co kdyby se z toho takhle vyzul třeba Kryštof Kolumbus?“

Jack se zatvářil zamyšleně. „Žili bysme teď ve Španělsku?“

„Děsná prča,“ zamumlala jsem a vytáhla z báglu poslední věcičku. Jeden její konec jsem si uvázala kolem zápěstí. Druhej jsem uvázala na zápěstí Jackovi.

„Na co je ten provaz?“ zeptal se nechápavě.

„Abych našla cestu zpátky k tobě,“ vysvětlila jsem mu.

Jack se zatvářil užasle. „Ale jestli tvoje duše zabloudí, k čemu ti bude dobrý, že budeš ke mně mít přivázaný svoje tělo? Říkalas přece, že tvý tělo nikam nepude.“

„Jacku,“ procedila jsem vztekle mezi zuby, „prostě zataháš za ten provaz, pokud budu pryč víc jak půl hodiny, jasný?“ Věděla jsem, že půlhodina je maximální bezpečná doba, kdy od sebe můžou bejt tělo a duše oddělený. Mockrát už jsem viděla v telce pořady o dětech, co spadly pod led a byly už po technický stránce čtyřicet minut po smrti, ale pak se probraly, a neměly poškozenej mozek ani nic dalšího. Takže půlhodina by měla bejt v pohodě.

„Ale jak –“

„Kristepane,“ vyštěkla jsem na něj, „uděláš, co ti říkám! Jasný?“

Jack se na mě zamračil. No a co? Jenom kvůli tomu, že jsme se oba narodili jako mediátoři, na sebe nemusíme v jednom kuse cukrovat.

„Dobře,“ odpověděl. Zaslechla jsem, jak si mumlá pod fousy: „Nemusíš na mě kvůli tomu tak ječet, ty náno.“

Akorát že neřek náno. Fakt neskutečný, jaký slova ty dnešní děcka znaj.

„Tak fajn,“ uzavřela jsem to. Stoupla jsem si do kruhu ze svíček, na prostřední z obrazců nakreslenejch kuřecí krví. „Nic se mi nestane.“

Jack se podíval do svýho notesu. Pak zase váhavě vzhlídnul ke mně.

„Neměla by sis radši lehnout?“ zeptal se. „Jestli budeš jako v tom k-kómatu, tak bych nechtěl, abys tady sebou flákla a nějak si ublížila.“

Má recht. Taky jsem nechtěla, aby mi vlasy chytly od svíček nebo něco podobnýho.

Na druhou stranu jsem si ale taky nechtěla zamazat šaty od tý kuřecí krve. Byl to dost drahej model, z Urban Outfitters za bratru pětadevadesát doláčů.

Ale pak jsem si řekla, sakra holka, co je to s tebou? Dyť jsou to jen hadry! Děláš to přece pro Jesseho. Copak ti ten kluk nestojí za pětadevadesát babek?

A začala jsem se chystat, že si přece jen lehnu.

Ale sotva jsem si stačila kleknout, když se ozvalo mohutný zabušení na dveře Slaterovic apartmá.

Přiznávám: zpanikařila jsem. V první chvíli mě napadlo, že to bude požární ostraha nebo někdo, kdo přišel zjistit, proč detektory zachytily kouř v koupelně. Nebo že by to nabonzoval nějakej soused?

„Rychle,“ zasyčela jsem na Jacka, „sfoukni ty svíčky!“

Jen co Jack začal dělat, co jsem mu poručila, vyběhla jsem ke dveřím.

„Kdo je?“ zeptala jsem se sladce.

„Susannah,“ ozval se z chodby nepříjemně povědomej hlas, „okamžitě otevři!“

14

Něco vám řeknu. Otec D. někdy fakticky přehání.

Heleďte, tak zaprvý: měla jsem situaci plně pod kontrolou.

A zadruhý, přece jsme nedělali nic tak hroznýho, jako že bysme vobětovali nevinný zvířátka nebo tak něco. To kuře bylo už stejnak dávno po smrti.

Takže to jeho hysterický poskakování a nadávání byly fakticky přehnaný.

Ne že by nadával Jackovi. Kdepak, slízla jsem to všecko já. To, že chci sama sebe zničit, je prej jedna věc – ale že do toho hodlám zavlíct i to nevinný děcko, aby mi při sebevraždě pomáhalo? To už je prej neslýchaný.

A když jsem mu připomněla, že to ubohý nevinný děcko zavinilo, že se teď musím chovat tak sebevražedně? Tak tohle prosím vyšumělo, jako bych ani neotevřela klapačku.

Ale celej ten výjev na podlaze koupelny jen utvrdil otce Doma v tom, že svůj ďábelskej plán myslím smrťácky vážně. Myslím, že ho to definitivně přesvědčilo, že jsem odhodlaná najít Jesseho stůj co stůj – buď s jeho pomocí, anebo bez něj.

A v týhle situaci se rozhod, že pro mě bude lepší, když se přidá. Že to jako posichruje šanci, abych neublížila ani sobě, ani nikomu jinýmu.

„Nebude to žádná půlnoční seance,“ vysvětlil mi se zamračeným obličejem, když odemykal dveře misijního kostela. „Žádné brazilské woodoo. Buď provedeme řádný křesťanský obřad exorcismu, anebo nic.“

Heleďte, když se nad tím zamyslíte, nejspíš jsme vedli ten nejujetější rozhovor na týhle planetě. Ale nedělám si prču. Řádný křesťanský obřad exorcismu?

Ale nejenom rozhovory, ve kterejch se angažuju já, bejvaj ujetý. Pro okolnosti takovejch konverzací to platí jakbysmet. Teď jsme si například poplkali v tmavým opuštěným kostele. Tmavým, protože už bylo chviličku po půlnoci – a opuštěným ze stejnýho důvodu.

„A to pod dohledem dospělé osoby,“ pokračoval nesmlouvavě otec Dominik, když mě postrčil dovnitř. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že by ten chlapec dokázal správně provést něco tak komplikovaného, to si jednoduše nedokážu představit…“

Jo. Tohleto jsem od něj poslouchala celej zbytek odpoledne. Teda aspoň do chvíle, než se do apartmá vrátili Jackovi rodiče a samozřejmě taky Paul. Otec D. mě nemoh odvlíct hned už kvůli Jackovi, takže nás místo toho donutil uklidit po sobě ten binec. A řeknu vám, že není žádná prča vymejvat kuřecí krev ze spár mezi dlaždicema. Pak jsme si sedli a čekali, až se Slaterovi vrátěj z hodiny tenisu. Jackovi rodiče se tvářili trochu vyjeveně, když nás tam našli všechny tři sedět na gauči. Tak si to vemte: chůva, kluk a kněz? Vypadá to skoro jako halucinace z nadměrnýho vopalování.

Ale můžu snad za to? Otec D. mě nespouštěl z očí. Nevěřil mi, že se o to nepokusím podruhý.

Takže jsme tam všichni tři seděli jako blumy a otec D. nám vykládal o náležitejch technikách mediace. Mlel o tom celý dvě hodiny. Netahám vás za fusekli. Dvě hodiny. Vsadím se, že Jack už hořce litoval, že mu kdy přede mnou vyjelo z pusy to vidím mrtvý lidi. Teď by nejspíš kváknul: Jako co? Mrtvý lidi? To já jen kecal, aby řeč nestála…

Ale kdoví, třeba je fajn, že ten mrňous hned ze začátku pochopí všechny pro i proti. Ví bůh, že mně teda seminář Úvod do technik mediace nikdo neposkytnul. Kdyby jo, možná jsem to s Jessem nemusela –

Ale to máte fuk. Člověk si přece nemůže v jednom kuse jen sypat popel na hlavu. Se vší vážností jsem si uvědomovala, že jsem celej ten binec zavinila já. Proto jsem se to teď pokoušela dát trochu do latě.

A to, že se mi povedlo zabouchnout se do ducha – to s tím má taky hodně společnýho, vo tom žádná.

Každopádně když se Jackovi rodiče vrátili z tenisu, seděli jsme vedle sebe na gauči a poslouchali kázání otce D. o tom, jak je důležitý bejt zodpovědnej a laskavej při jednání s nebohejma zbloudilejma dušema.

Když do apartmá nakráčeli Slaterovi s Paulem v závěsu, otec Dom v tu ránu zmlknul. Slaterovi taky – přestali kdákat o tom, kam vyrážej na večeři – a jenom tam tak stáli a zírali na nás.

Jako první se vzpamatoval Paul.

„Suze,“ pokejvnul mi s úsměvem, „já myslel, že ti dneska není dobře!“

„Už se mi udělalo líp,“ zamumlala jsem a vyskočila. „Doktore Slatere, paní Slaterová, Paule, tohle je ředitel naší školy otec Dominik. Byl tak hodnej a hodil mě sem, když jsem chtěla, ehm… navštívit Jacka.“

Otec Dom vyskočil taky. „Velice mě těší,“ prohlásil srdečně. Už jsem říkala, že otec D. není žádný ořezávátko, pokud jde o vzhled – je to fakt fešák a se svejma sto osmdesáti cenťákama a důstojným výrazem nevypadá jako někdo, kdo jen tak z hecu vysedává po hotelovejch pokojích s jednou puberťačkou a jedním usmrkancem, což by jinak mohlo někomu připadat dost podezřelý, jestli to nechápete.

Když Slaterovejm vysvětlil, že je zaměstnancem misie Junipera Serry, začali přátelsky brebentit o tom, jak se tam byli podívat, jak je to impozantní stavba a tyhlety řečičky. Nejspíš nechtěli, aby si otec D. myslel, že patřej k těm lidem, co přijedou do města s tak bohatou historií, a pak tady strávěj celou dovolenou na greenu a na kurtech.

Zatímco spolu společensky plkali, vodtáhnul mě Paul stranou a syknul: „Co děláš dneska večer?“

Napadlo mě, že bych mohla projednou kápnout božskou: ále celkem nic, milej Paule, jenom si chci dát zaříkat svou duši a pak se pudu trochu cournout po očistci, jestli tam náhodou nenarazím na ducha mrtvýho kovboje, se kterým jsme až do včerejška bydleli na hromádce v mým pokojíčku.

Ale nechtěla jsem, aby to znělo tak nevěrohodně, jak někdy holčičí výmluvy zněj. Víte, takový to: „Promiň, ale dneska si musím umejt hlavu.“ A tak jsem jenom řekla: „Promiň, ale už něco mám.“

Paul se lítostivě usmál. „To je škoda. Doufal jsem, že by sis se mnou mohla vyjet třeba na Big Sur a podívat se, jak zapadá slunce, a pak třeba zapadnout někam na véču.“

„Promiň,“ zopákla jsem a taky se na něj usmála, „zní to bezvadně, ale jak jsem řekla, už něco mám.“

Většina kluků už by to v ten moment vzdala, ale Paul ne. Nenuceně natáhnul ruku a chytil mě kolem ramen – jestli teda něco takovýho můžete udělat nenuceně… Ale tenhle kluk to z nějakýho neznámýho důvodu dokázal. Asi že je z toho Seattlu.

„Suze,“ zašeptal tak potichu, že ho nikdo jinej v místnosti nemoh slyšet, zvlášť ne jeho bráška, kterej natahoval krk jako žirafátko, aby mu nic neuteklo, „je pátek večer. Za chvíli odjíždíme. My dva se už možná nikdy neuvidíme. Pojeď. Udělej mi tu radost, jo?“

Nejsem zvyklá, aby mě kluci takhle lámali – aspoň teda ne tak hezký kluci jako Paul. Teda ne že by mě od přestěhování do Kalifornie eště nikdy nikdo nezkoušel lákat na rande, pár šancí tady bylo… ale většinou pro ty dotyčný skončily dlouholetým lapákem za několikanásobnou vraždu nebo něco v tom stylu.

Tohle byla novinka. A navzdory všem mejm pochybám to na mě udělalo dojem.

Ne že bych byla až taková káča. I kdybych už nebyla zabouchnutá do někoho jinýho, Paul Slater nebyl z Carmelu. Pro kluky odjinud je snadný to na nějakou holku rozehrát. K ničemu je to totiž nezavazuje.

„Ach jo,“ povzdychla jsem si lítostivě, „to je od tebe fakt milý. Ale víš, já už mám fakt něco domluvenýho.“ Couvla jsem od něj a nemilosrdně přerušila debatu Slaterovejch s otcem Dominikem – zrovna mu popisovali svůj vzrušující den na golfu: úder, jamka, úder, jamka. „Hodíte mě domů, otče?“

Pochopitelně souhlasil a rychle jsme se odporoučeli. Všimla jsem si, jak na mě Paul vrhnul ten svůj vobvyklej upřenej pohled zpod hustejch řas, když jsme se loučili – ale myslela jsem, že je prostě naštvanej, že jsem odmítla jeho romantický pozvání.

Netušila jsem, že se na mě dívá z úplně jinýho důvodu. V tu chvíli eště ne. I když jsem asi měla. Kéž by mi to bejvalo docvaklo!

Otec Dom do mě hučel celou cestu domů. Byl trochu hysterickej: takovýho jsem ho neznala, a to jsem se mu toho už na vyváděla dost. Chtěla jsem vědět, jak se domáknul, že jsme s Jackem v hotelu, a ne v redakci u Cee Cee, jak jsem mu nabulíkovala. Řek, že to bylo jednoduchý – prej si vzápětí uvědomil, že Cee Cee je jedničkářka, která by rozhodně nepotřebovala mou pomoc s psaním článku, a vcukuletu stočil volant. V redakci vyšťáral, že jsem odešla před deseti minutama, a pokusil se z toho vydedukovat, kam by se asi tak za danejch okolností zdejchnul on, kdyby mu bylo šestnáct jako mně.

„Hotel byl logická volba,“ vysvětloval mi. „Jsi poměrně vypočitatelná, Susannah.“

Tak ď, ale pokud teda jsem, je to v tuhle chvíli moje plus. Protože cestou k autu otec Dom prohlásil: „Vezmu tě v noci s sebou do misie.“

Překvapeně jsem se na něj podívala: „Do misie?“

„Pokud se máme věnovat exorcismu,“ prones stručně, „potom jedině v domě Páně. Pan kardinál by bohužel, jak jistě chápeš, vznesl jisté námitky proti takovému využití svatostánku. A přestože se nerad uchyluji ke lži, vím, že tě od tvého úmyslu neodradím, takže malá lest je v tomto případě naprosto nezbytná. Musím si být ale naprosto jistý, že nás tam neobjeví sestra Ernestina ani nikdo jiný. Musíme to tudíž provést až o půlnoci.“

A půlnoc právě před chvílí odbila.

Nedokážu moc souvisle popsat, co jsem dělala v mezičase. Byla jsem moc nervózní na to, abych dokázala dělat něco smysluplnýho. Měli jsme k večeři zase nějakou mňamku z restaurace, ale kdybyste mě zabili, nevím, co jsme to do sebe soukali. Jen jsem se v tom poňoumala. U stolu jsme seděli jen mamka, Andy a já, protože Somna měl rande s Caitlin a Mimoň někde voblboval svůj nejnovější objev.

Jediný, co vím jistě, je, že volala Cee Cee s novinkou: článek o ponurý historii rodu de Silva-Diego vyjde v nedělní příloze.

„Tam to osloví zhruba pětatřicet tisíc čtenářů,“ vypočítávala, „což je daleko víc než ve všední den. Spousta předplatitelů odebírá jen nedělní vydání s magazínem, protože jsou tam drby a křížovky a tyhlety blbiny.“

Taky mě informovala, že jí koroner předběžně potvrdil můj dohad: kostra na našem dvorku je asi sto padesát až sto sedmdesát pět let stará a patřila muži mezi dvaceti a pětadvaceti.

„Rasu je prej těžký určit, vzhledem ke značnýmu poškození lebky Bradovou lopatou,“ pokračovala Cee Cee. „Zato nemaj pochybnosti o tom, jak umřel.“

Přitiskla jsem si pevně sluchátko k uchu. Seděli jsme zrovna u večeře, takže mi bylo jasný, že mamka s Andym hltaj každý slovo.

„Vážně?“ prohodila jsem tónem, jako že je mi to celkem ukradený. Ale zase mě roztřásla taková ta kosa, jako když jsem byla u Cee Cee v tom rozmnožovacím kamrlíku.

„Zardoušení,“ pokračovala Cee Cee. „Poznali to podle nějaký kosti na jeho krku.“

„Takže ho někdo…“

„…udusil,“ dořekla Cee Cee lehce. „Jo, a co děláš večer? Nechceš se slízt? Adam má ňákou rodinnou sešlost a nemůže, ale mohla bys třeba dorazit k nám, pučíme si kazetu a…“

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Promiň, Cee Cee, dneska ne. A dík moc.“

A zavěsila jsem.

Zardoušení. Takže Jesseho někdo uškrtil. Felix Diego. To je teda zvláštní – vždycky jsem si myslela, že ho spíš vodbouchnul. Ale uškrcení bylo vlastně lepší: lidi by mohli zaslechnout výstřel, a začalo by vyšetřování. A pak by hned každej tutově věděl, co se vlastně přihodilo mladýmu Hectoru de Silvovi.

Ale zardoušení? To se dá udělat s vypnutým zvukem. Felix moh kliďánko zardousit Jesseho ve spánku, pak vodtáhnout jeho mrtvolu na dvorek a zahrabat ji tam se všema jeho věcma. Bylo to promyšlený…

Asi jsem zůstala civět na telefon nějak moc dlouho, protože do ticha se ozvala mamka: „Suzie? Jsi v pořádku, kočičko?“

Povyskočila jsem a vyjekla: „Že váháš, mami. V úplný pohodě.“

Ale nebyla jsem v pohodě celej den – a teď taky ne.

Už před časem jsem se v misii párkrát motala kolem půlnoci, ale furt mi to nahánělo husí kůži… dlouhý stíny, temný zákoutí, strašidelný zvuky, jak ozvěna odrážela naše kroky, když jsme pochodovali uličkou mezi lavicema. Hned vedle dveří stála ta socha Panenky Marie, o který mi Adam jednou tvrdil, že když kolem ní procházíte a máte nečistý myšlenky, začne ronit krvavý slzy.

Teda ne že by moje myšlenky, když jsem vešla do kostela, byly zrovna nečistý – ale když jsem se na Marii letmo podívala, připadalo mi, že už má chudák holka fakticky na krajíčku. Ale možná to byl jen ňákej stín.

Ale kráčela jsem uličkou dál. Nad hlavou se mi klenula ta vysoká kupole, která je vidět z dálky a leskne se rudě ve slunci a modře, když to měsíc v noci zapne na plný pecky – takhle jsem ji vždycky viděla z okna svýho pokoje. Přede mnou se tyčilo kněžiště s oltářem, kterej svítil do tmy, protože byl potaženej nějakou bílou látkou.

Otec Dom už tady všechno nachystal, jak jsem si všimla. Svíce byly rozestavený do velkýho kruhu přímo před oltářní přepážkou. Zatímco nepřestával trousit kecy o nutnosti toho, abych nad sebou měla dohled zodpovědnýho dospělýho, sklonil se k nim a začal je obřadně rozsvěcet.

„Tady to chcete – chceme – udělat?“ zeptala jsem se.

Narovnal se a začal si prohlížet svý dílo.

„Ovšem,“ potvrdil. Můj výraz ho asi zmát, protože spustil: „Hlavně nezačni panikařit z toho, že tady chybí kuřecí krev, Susannah. Ujišťuji tě, že katolický exorcismus je vysoce efektivní nástroj.“

„To ne,“ ohradila jsem se, „já jen…“

Dívala jsem se na podlahu mezi svíčkama. Vypadala pořádně tvrdá – určitě tvrdší než ta v hotelový koupelně. Tam byly dlaždice, zatímco tohle byl poctívej mramor. Vzpomněla jsem si na to, co napadlo Jacka, a řekla: „A co když sletím na zem? Mohla bych si zase rozbít kebuli.“

„Budeš přitom ležet,“ ujistil měl otec D.

„A nemohla bych mít polštář nebo tak něco?“ zeptala jsem se. „No, chápejte, ta podlaha vypadá pěkně ledově.“ Oči mi padly na látku, do který byl omotanej oltář. „Nemohla bych si lehnout na tohle?“

Otec Dom se zatvářil pořádně šokovaně na chlápka, co se zrovna chystá zaříkávat holku, která není posedlá ani mrtvá.

„Pro Kristovy rány, Susannah,“ vyjeknul, „vždyť to by byla svatokrádež.“

Místo toho šel a odněkaď mi přines pár ministrantskejch hábitů. Udělala jsem si z nich pohodlnej pelíšek mezi svícema a pak si do něj lehla. Bylo to celkem měkoučký.

Ale srdce mi bohužel tlouklo tak, že nebylo ani pomyšlení, že bych si kapánek dáchla.

„Jsme připraveni, Susannah,“ oznámil otec Dom. Nebyl z toho vodvázanej, stejně jako ze mě nebyl vodvázanej už párkrát. Ale dokázal se sklonit před nevyhnutelným.

Stejně to vypadalo, že si nevodpustí poslední kázání.

„Svolil jsem k tomu, že ti pomohu s tímhle nesmyslem, ale jenom proto, že si uvědomuji, že bys to jinak nepřestala zkoušet sama, anebo, Bůh chraň, s pomocí toho chlapce.“ Z místa, kde stál, na mě vrhnul fakt znechucenej pohled. „Ale zapomeň na to, že bych to někdy byť jen slůvkem schvaloval.“

Otevřela jsem pusu, abych se začala bránit, ale zarazil mě zvednutou rukou.

„To místo, kde se ocitneš,“ pokračoval přísně, „bude něco jako čekárna pro duše, které opustily tento svět, ale zatím nedosáhly konečného určení. Pokud je Jesse ještě tam a pokud se ti podaří ho vyhledat – a pochop, že to místo bude tak rozlehlé, že to není moc pravděpodobné –, nesmíš být zklamaná, pokud zjistíš, že se rozhodl zůstat tam, kde je.“

„Otče,“ zvedla jsem se na loktech, ale ten zase zavrtěl hlavou.

„Možná je to jeho jediná příležitost,“ uzavřel zasmušile, „jak se posunout dál, Susannah.“

„Ne,“ ozvala jsem se, „to se teda sakra pletete. Heleďte, měl přece nějakej důvod pro to, aby tak dlouho strašil u nás v baráku. Musí prostě jen zjistit, co je to za důvod, a pak se bude moct posunout dál z vlastní –“

„Susannah,“ přerušil mě otec Dom, „jsem si jistý, že to není tak jednoduché –“

„Má přece právo,“ trvala jsem na svým, „rozhodnout se sám.“

„To si taky myslím,“ souhlasil otec D. „Ale to se ti zrovna pokouším vysvětlit, Susannah. Pokud ho najdeš, nech ho, ať se rozhodne sám. A nesmíš… nesmíš používat žádné, ehm…“

Nechápavě jsem na něj civěla. „O čem to mluvíte, otče?“

„No, já jenom…“ Vypadal najednou mnohem rozpačitějc než obvykle. Ale za nic na světě jsem nedokázala pochopit, co to ze sebe zase souká. „Všiml jsem si, že ses převlékla…“

Podívala jsem se na sebe. Svlíkla jsem si ty růžový šaty na ramínka a natáhla si jiný, černý s růžovejma poupátkama. A k nim jsem si vzala úplně boží sandály Prada. Ne že bych měla zrovna moře času nad tím hloubat. Co si má jako člověk na sebe navlíct, aby to bylo vhodný na vymítací obřad? Vůbec mě nenapadlo, že mi bude vohoz kritizovat zrovna otec Dom!

„A co jako?“ vyjela jsem na něj uraženě. „Co je na tom špatnýho? Je to moc pohřební, že jo? No jo. Já věděla, že černá není na tuhle příležitost to pravý vořechový.“

„Nic na tom není špatného,“ namítnul celej nesvůj. „Já jenom, že… prostě, Susannah, nesmíš se pokoušet využívat svou… ehm, erotickou přitažlivost, abys donutila Jesseho změnit rozhodnutí.“

Brada mi upadla. Tak to je teda hustý. Fakt že jo.

„Otče!“ Pobouřeně jsem si sedla. Ale ani zaboha jsem ze sebe nedokázala vytlačit nic trefnějšího než: „No teda!“

„Susannah,“ zarazil mě vážně, „nepokoušej se mi namluvit, že nevíš, o čem mluvím. Dobře si uvědomuji, jak ti na Jessem záleží. Snažím se tě jen upozornit na to, že bys neměla –“ odkašlal si, „využívat svého…, abych tak řekl, půvabu… k tomu, abys ovlivnila jeho rozhodnutí –“

„Jako bych nějak mohla,“ zabručela jsem.

„Ovšem,“ prones pevným hlasem. „Ovšemže bys mohla. Já se tě jen snažím požádat, abys to nedělala. Pro dobro vás obou. Nedělej to.“

„Fajn,“ odsekla jsem, „nebudu. Ani jsem to neměla v pácu.“

„To rád slyším,“ prohlásil otec Dominik. Pak otevřel knížečku v kožený vazbě a začal v ní listovat. „Tak můžeme začít?“

„Asi jo.“ Radši jsem si zase lehla. Vytočilo mě, že otec Dominik vůbec moh vyslovit něco takovýho – že bych jako mohla zneužít svůj sex-appeal k tomu, abych nalákala Jesseho zpátky k nám. Ha! Milej otec D. přehlídnul dvě věci: jednak že teda není jistý, jestli nějakej sex-appeal vůbec mám, a druhak i kdybych náhodou měla, Jesse si toho tak jako tak nikdy nevšimnul.

Ale pokud to otec Dom cejtil potřebu komentovat, znamenalo by to, že si mýho sex-appealu všimnul už i on. Třeba to dělaj ty šaty. Na to, že jsou z výprodeje, jsou fakticky dost ucházející.

A když jsem si lehala, napadlo mě eště něco, čemu jsem se musela zašklebit: otec Dom prones něco jako erotická přitažlivost! O mně!

Úchvatný.

Začal předčítat z tý svý knížky. A zatímco recitoval, začal pohupovat takovou kulatou věcí, ze který se linul kouř. Hořelo v ní kadidlo. A děsně to smrdělo.

Nerozuměla jsem tomu, co otec D. mele, protože to bylo celý v latině. Ale znělo to dobře. Ležela jsem tam na zádech ve svejch černejch strečovejch šatech a myslela na to, jestli jsem si neměla vzít hezčí kalhotky. Jeden nemůže vědět, co mě tam nahoře čeká. Co kdybych musela někam šplhat a lidi pode mnou uviděj moje bavlněný spoďáry?

Možná vám přijde, že jsem měla myslet na nějaký důstojnější věci. Asi vás zklamu, ale to nejhlubší, co jsem ze sebe vydolovala, byla představa, že jestli se mi po tom exorcismu zase podaří vrátit se do svýho těla, Jesse se vrátí domů a María s Felixem zůstanou navěky zašpérovaný ve svý hrobce, kam patřej, tak já pudu a z fleku se naložím do toho bazénku, co nám na zahradě staví Andy. Protože vám něco povim: bylo mi nanic.

A pak se nad mou hlavou začalo něco dít. Střecha kupole se vytratila a místo ní byl všude jen kouř. Pak jsem zjistila, že je to kouř z tý kadidelnice, co s ní otec Dom furt mává. Jako tornádo obtáčel mou hlavu.

A uprostřed toho tornáda se objevila noční obloha. Fakt. Jako kdyby střechu kostela někdo zčistajasna odendal. Viděla jsem, jak hvězdy studeně svítěj. Nebyla jsem ale schopná rozeznat žádný souhvězdí, i když se mě to Jesse jednou snažil naučit. U nás v Brooklynu se hvězdy moc pozorovat nedaj, protože město je strašně přesvícený. Takže kromě Velkýho vozu, kterej můžete vidět fakticky odevšad, jsem nedokázala rozeznat vůbec nic.

Ale to teď bylo buřt, protože to stejnak nebyla obloha, na co jsem se koukala. Aspoň ne pozemská obloha. Bylo to něco jinýho. Byla jsem duchem někde jinde.

„Susannah,“ připomněl se laskavě otec Dominik.

Trhla jsem sebou a podívala se na něj. Asi jsem na chvíli usnula, jak jsem tak zírala na ty hvězdičky.

„Co?“ vyhrkla jsem.

„Je čas,“ pronesl slavnostně.