15

Otec Dom vypadá nějak srandovně, pomyslela jsem si. Ale proč vypadá tak srandovně?

Došlo mi to, když jsem se posadila. To proto, že si sedla jenom jedna část mě. Ten zbytek zůstal ležet na zmuchlanejch hábitech a se zavřenejma očima.

Viděli jste ten seriál Sabrina, mladá čarodějnice – ten díl, co se v něm Sabrina rozdvojí, aby jedna půlka mohla jít na mejdan s Harveym a druhá na čarodějnickou schůzi s tetičkama? Tak to samý se teďka přihodilo mně. Najednou jsem byla dvakrát.

Ale jen jeden exemplář byl při vědomí. Ten druhej ležel na zemi a vypadal, že chrní. A víte co? Ta jizva na mým čele vypadala fakt příšerně. Není divu, že na ni každej tak vyděšeně civí.

„Jsi v pořádku, Susannah?“ zajímal se otec D.

Odtrhla jsem pohled od svý tělesný schránky.

„Jasně,“ odpověděla jsem a prohlídla si pro změnu svý duchovní tělo, který mi připadalo úplně stejný jako to fyzický, až na to, že jsem slabě zářila. Bylo to z módního hlediska svým způsobem dost zajímavý, jestli chápete, co tím chci jako říct. Ta astrální záře totiž dost pozitivně působí na holčičí sebevědomí.

A eště něco. Třeba ta modřina na hlavě – vůbec nebolela!

„Nemáme moc času,“ připomněl otec Dom. „Jenom půlhodinu.“

Podívala jsem se na něj. „Ale jak poznám, že už je půlhodina v tahu? Nemám hodinky.“ Nenosím žádný už ze zvyku, protože všechny beztak za chvíli skončily rozmašírovaný v potyčkách se vzdornejma duchama. A kromě toho, kdo by se staral, kolik v tu chvíli přesně je? Takový zjištění stejnak dostane člověka vždycky spíš do kolen.

„Vezmi si moje,“ vyzval mě otec D. a podal mi svoje obrovský kovový pánský hodinky.

Byla to první věc, kterou jsem vzala do ruky během svý duchovní existence. Přišly mi sakra těžký. Ale pokusila jsem si je připnout na zápěstí, kde mi zůstaly viset jako nějakej volnej náramek. Nebo jako pouta.

„Tak jo,“ hlesla jsem a podívala se na díru nad sebou. „Jdu na to.“

Musela jsem začít šplhat, to dá rozum. Nechtějte vědět, proč mě to dřív nenapadlo. Nebo teda ne šplhat, ale vyskočit a chytit se okrajů tý díry v čase i prostoru a protáhnout se skrz ni tam nahoru. A to všechno ve strečovejch šatech, vážení.

Ale to je fuk. Každopádně jsem byla asi v půlce cesty když jsem zaslechla, jak nějakej povědomej hlas volá moje jméno.

Otec Dominik vyrazil ke dveřím. Naklonila jsem se přes okraj díry – za ní jsem zatím viděla jen mlhu, šedavou vlhkou mlhu, která mi dosedala na tvář – a ze všech možnejch lidí uviděla zrovna Jacka, jak uhání uličkou mezi kostelníma lavicema, tvářičku bledou strachem, a jak za ním něco vlaje.

Otec Dom natáhnul ruce a chytil ho do náruče právě v okamžiku, než se vrhnul na mý bezvládný tělo. V tom rozrušení si očividně nevšim velký trhliny ve stropě kupole, ve který se kinklaj moje nohy.

„Co tady děláš?“ obořil se na něj otec Dom s tváří skoro stejně mrtvolně bledou jako Jack. „Copak nevíš, kolik je hodin? A co rodiče – vědí, kde jsi? Musejí mít hrozný strach –“

„N-naši spěj,“ vykoktal Jack. „Prosím vás… Suze… z-zapomněla si provaz.“ Jack držel v ruce bílou šňůru, která za ním vlála, když utíkal uličkou. Byl to ten provaz z mýho prvního neúspěšnýho exorcistickýho pokusu. „Jak najde cestu zpátky, když ho nebude mít s sebou?“

Otec Dominik vzal od Jacka provaz, ale ani se mu nenamáhal poděkovat. „To od tebe nebylo moudré, Jacku,“ řekl mu místo toho káravě, „chodit sem takhle v noci. Co tím chceš dokázat? Vysvětlil jsem ti přece jasně, že to bude nebezpečné.“

„Ale…“ Jack se nešťastně díval na moje bezvědomý tělo. „ten provaz. Zapomněla si provaz!“

„Tady,“ houkla jsem na ně z nebe. „Hoď mi ho sem!“

Jack se podíval vzhůru a strach mu z tváře šmahem zmizel.

„Suze!“ vyrazil nadšeně, „ty seš duch!“

„Pšššt!“ zasyčel otec Dom. „Hochu, ztiš se trochu!“

„Ahoj, Jacku,“ pozdravila jsem ho zhora, „dík za ten provaz. A jak ses sem vůbec dostal?“

„Hotelovej mikrobus,“ vysvětlil hrdě Jack. „Vklouznul jsem do něj, když jel do města pro nějaký vopilý hosty. Když u misie přibrzdil, vyskočil jsem ven.“

Byla jsem na něj skoro tak hrdá, jako by to byl můj syn. „Skvělá práce,“ ocenila jsem ho.

„Tohle je to poslední, co jsme teď potřebovali,“ zaúpěl zoufale otec Dominik. „Susannah, popadni ten provaz a pro rány boží, pospěš si už –“

Naklonila jsem se z tý díry a chytila konec šňůry, kterej jsem si pevně uvázala kolem zápěstí. „Takže fajn,“ řekla jsem, „když se nevrátím do půl hoďky, zatahejte za něj.“

„Do pětadvaceti minut,“ upozornil mě otec Dom. „Ztratili jsme pět minut, protože nás tenhle mladý muž vyrušil.“ Vytáhnul z kapsy svýho roucha eště jedny kapesní hodinky tou rukou, kterou nedržel konec provazu. „Tak dělej, Susannah,“ popohnal mě.

„Jasná páka,“ zasalutovala jsem. „Tak zatím. Mějte se.“

A pak jsem protáhla tou dírou i nohy. Když jsem mrkla dolů, uviděla jsem otce Doma a Jacka, jak tam oba stojej a zíraj na mě. A taky jsem viděla sama sebe, jak tam ležím jako otrávená Sněhurka uprostřed kruhu svíček. I když jsem dost pochybovala o tom, že by Sněhurka někde splašila boty od Prady.

Narovnala jsem se a rozhlídla se kolem sebe. Nic.

Myslím to vážně. Nic zajímavýho kolem mě nebylo. Jenom potemnělá obloha, skrz kterou chladně probleskovalo pár hvězd. A mlha. Hustá, studená, převalující se mlha. Otřásla jsem se a pomyslela si, sakra, že já si radši nevzala svetr. Připadalo mi, jako by mi mlha proudila rovnou do plic a usazovala se tam jako dehet. Taky sloužila jako tlumič. Neslyšela jsem nic, ani ozvěnu vlastních kroků.

Hele, fajn. Pětadvacet minut fakticky není moc. Nadechla jsem se vlhkýho mlžnýho vzduchu a zakřičela: „Jesse!“

Ukázalo se, že to bezvadně funguje. Ne snad že by se zjevil Jesse. To už bych asi chtěla moc. Ale zjevil se nějakej jinej chlápek.

V gladiátorským vohozu.

Nedělám si prču. Vypadal jako ten čulibrk z máminy karty American Express (kterou si občas pučuju, ale heleďte, jenom když mi to dovolí). Určitě ho znáte – takovej ten s tím smetákem na přilbě, v kožený mini a s velkým mečem. Jeho chodidla jsem v mlze neviděla, ale předpokládala jsem, že bude mít kožený sandály s řemínkama, co na lidech s tlustejma lejtkama vypadaj fakt dost nechutně.

„Ty sem nepatříš!“ prones hromovým, nesmlouvavým hlasem.

A heleme se. Já tušila, že strečový šaty nebudou to pravý vořechovy. Ale jak může jeden vědět, že v očistci maj tak formální oblíkací předpisy?

„Já vim,“ zavrněla jsem a věnovala mu jeden ze svejch sladkejch úsměvů. Možná že se otec Dominik zas tolik nesek. Možná mám fakt sklony zneužívat svou erotickou přitažlivost, abych na druhejch vydyndala to, co zrovna potřebuju. Zavlnila jsem se co nejsvůdnějc, abych zapůsobila na toho týpka à la Russell Crowe, co tak nadutě trčel přede mnou.

„Jde o to,“ začala jsem mu vysvětlovat a svírala při tom pevně konec svýho provazu, „že hledám svýho přítele. Možná ho znáte. Ňákej Jesse de Silva. Nejspíš se tady vometal včera v noci. Je mu asi dvacet, metr vosumdesát, černý vlasy, uhrančivý oči –“ Děsně přitažlivej.

Ten Russell Crowe měl asi něco s ušima, protože jediný, co na to řek, bylo zase: „Ty sem nepatříš!“

No tak jo. S těma úzkejma šatama jsem se asi fakticky sekla. Jak mám toho chlapa nakopnout, když ani nemůžu zvednout nohu, abych si neroztrhla sukni?

„Heleďte, pane,“ vykročila jsem blíž k němu a snažila se nevšímat si přitom jeho hrudních svalů – měl větší prsa než já, nekecám. Vo dost větší. „Říkám vám, že tady někoho hledám, a vy mi buď řekněte, kde ho najdu, nebo se mi kliďte z očí, jasný? Jsem mediátor, chápete? Můžu se tady promenovat stejně jako vy!“

Ne že bych si snad byla ňák super jistá tím, že to tak má bejt. Ale krucifix, dřu na mediátorskejch galejích celej život, a co jsem z toho kdy měla? Jestli k tomu jako můžu něco říct, tak mně tady někdo nahoře dluží jistou laskavost, a to dost velkou.

Vypadalo to, že ten gladiátor je pro. Změněným hlasem zopáknul: „Mediátor?“ A pak se na mě podíval, jako bych byla osel, co si najednou stoupnul na zadní a začal vodříkávat skautskou přísahu.

Asi jsem ale konečně udělala lepší dojem, protože neskutečně pomalu vyheknul: „Vím, o kom hovoříš!“

Pak to vypadalo, že nejspíš došel k nějakýmu závěru, protože ustoupil kousek stranou a velitelským tónem mi nařídil: „Následuj mne! Neotvírej žádné dveře! On přijde.“

Zírala jsem na něj. Týjovka. „To myslíte jako vážně, jo?“

Poprvé se ukázalo, že má taky nějakou osobnost. Zeptal se: „Vypadám snad, že bych žertoval?“

„Ech,“ vyrazila jsem, „no to ne.“

„Jsem dveřník. Nikdy nežertuji. Pojď již!“ Pokynul mi rukou. „Nezbývá mnoho času!“

Tam před náma v dálce, kam ukazoval, jsem něco zahlídla, ale nebyla jsem si jistá, co to je. Každopádně to bylo něco jinačího než mlha. Málem jsem svýho kámoše portýra objala radostí, ale radši jsem se ovládla. Vypadal jako ty lidi, co trpěj chronickou hrůzou z dotejkání.

„Dík,“ vyhrkla jsem místo toho, „dík hrozně moc.“

„Pospěš!“ popohnal mě vrátnej. „A pamatuj, ať činíš cokoli, nesmíš kráčeti ku světlu.“

Škubla jsem lanem, aby mi ho otec Dom trochu povolil. Teď jsem tam stála a civěla na toho gladiátora.

„Nemám chodit ke světlu?“ opakovala jsem. „Děláte si prču?“

Nekecám – ale zatvářil se pobouřeně. „Už jsem ti řekl, že nikdy nežertuji! Proč se domníváš, že říkám něco jiného, než co si myslím?“

Chtěla jsem mu vysvětlit, že celá za zápletka nechoď-za-tím-světlem je fakt děsně ohraná. Tak si třeba vemte, kolik bejkáren na tohle téma už jste viděli – takovej Poltergeist 1 až 3 docela stačí.

Ale co můžem dopředu vědět? Možná že scénárista tohohle filmu byl taky mediátor. Možná si tady s panem portýrem sem tam skáknou na panáka nebo na cígo.

„Tak nic ve zlým,“ smázla jsem to, „jasnačka, nepudu za světlem.“

„A neotvírej dveře!“ připomněl mi.

„Kašlu na dveře,“ slíbila jsem a zamrkala na něj. „Máte recht.“

Pak jsem se otočila a mlha byla v tu ránu pryč.

Nebo teda ne úplně pryč. Snášela se v jednom kuse všude kolem a vobtáčela mi kotníky, ale hodně prořídla, takže jsem před sebou zahlídla chodbu se spoustou dveří. Nahoře nebyl žádnej strop, jenom ty blikající hvězdy a inkoustová obloha. Ale ta dlouhá chodba se všema těma dveřma vypadala, jako by se ode mě táhla až někam do nekonečna.

A žádný z těch dveří jsem nesměla otevřít. A taky nechodit za světlem.

Aby bylo jasný, druhá půlka toho befelu byla docela brnkačka. Žádný světlo, za kterým by se dalo vykročit, jsem totiž před sebou neviděla. Ale proč nesmím otevřít žádný dveře? No fakticky? Co za nima je? Co bych asi tak zjistila, kdybych jedny pootevřela, jenom na malou škvírku? Alternativní svět? Planetu opic? Možná nějakej svět, ve kterým je Susannah Simonová normální holka, ne nablblej mediátor? Takovej, ve kterým ji zvolej Miss školy, kde bude nejoblíbenější studentkou a kde Jesse nebude duch, může s ní voblejzat plesy, bude mít svůj auťák a nenakvartýruje se jí do pokoje?

Ale pak jsem se přestala zajímat o to, co za těma dveřma je. Protože tou nekonečnou chodbou přímo proti mně někdo přicházel – a ten někdo byl Jesse.

Vypadal pořádně překvapeně, když mě tam zmerčil. Nevím, jestli kvůli tomu, že na mě natrefil právě tady, v tyhle čekárně před nebesama, anebo kvůli tomu atraktivnímu provazu kolem mýho zápěstí, kterej zrovna moc neladil – jak musím uznat – s mejma koktejlkama.

Ale ať tak, nebo tak, na každej pád vypadal otřeseně.

„Jé,“ vyhrkla jsem a rychle si sáhla rukou na čelo, abych se ujistila, že mi ofina zakrejvá ten hnusnej moncl, „ahoj.“

Jesse se zastavil v půli kroku a užasle na mě zíral. Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Teda jako když jsem ho viděla v podobě ducha. Úplně naposled jsem viděla jeho zpráchnivělý tělo – a ten pohled mě stál večeři.

Ale tenhle Jesse byl na pohled o moc příjemnější.

Jenomže jestli jsem čekala něco jako radostný přivítání – a nedej bože i objetí nebo polibek –, tak mě čekalo zase jen zklamání. Jen tam tak stál a valil na mě bulvy, jako by mi od našeho posledního setkání najednou narostly dvě hlavy.

„Susannah,“ vydechnul nevěřícně, „co tady děláš? Ty jsi… nejsi snad –“

Konečně jsem pochopila, co ho napadlo, a nervózně se rozesmála. „Mrtvá? Já? To ne. Ne, ne a ne! Já jsem sem jenom přišla, protože jsem chtěla vědět, jestli, ehm, jseš v pořádku, a…“

Mohla jsem blekotat eště hůř? Těžko, co? Ale tuhle chvílí jsem si furt přehrávala v hlavě od chvíle, co jsem se rozhodla jít za ním, a v těch mejch fantaziích nebylo nikdy žádný vysvětlování potřeba. Jesse by ke mně prostě vztáhnul ruce a začal by mě líbat. Na pusu.

Ale tohle, to bylo prostě příšerný. Měla jsem si přece jen připravit ňákou řeč.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. Nejvíc ze všeho jsem prahla po tom, abych už konečně přestala dělat ehm. „Víš, přišla jsem, protože se chci ujistit, že jseš tady z vlastní vůle. Protože jestli tady bejt nechceš, tak my s otcem Dominikem si myslíme, že existuje možnost, jak by ses jako moh vrátil k nám na zem. Abys, ehm, dokončil to, cos měl udělat, víš, to, co tě tam dole drželo tak dlouho. V mým světě. Teda v našem světě,“ opravila jsem se rychle, když jsem si vzpomněla, co mi klad na srdce otec Dominik. „Našem světě.“

Jesse na mě nepřestával vyjeveně zírat.

„Susannah,“ vypravil ze sebe. Jeho hlas zněl divně. „Copak jsi to nebyla ty, kdo mě sem poslal?“

Otevřela jsem pusu. „Cože? O čem to meleš?“

Teď jsem pochopila, proč jeho hlas zní tak divně. Byl plnej bolesti. „Nezaříkala jsi mě snad?“ zeptal se.

„Já?“ Můj hlas povyskočil asi tak o deset oktáv. „Já?! Jesse, jasně že ne. To bych přece nikdy neudělala. Přece víš, že by mě nic takovýho ani nenapadlo! To ten mrňous Jack. Tvoje kámoška María ho k tomu donutila! Chtěla se tě zbavit. Nakecala mu, že mě otravuješ, a jeho nenapadlo nic lepšího než tě zaříkat, a pak mě Felix Diego shodil ze střechy naší verandy, a Jesse, našli tvoje tělo, teda jen hromádku kostí, a já to viděla a vohodila jsem celou zeď, a Hřebíkovi se po tobě fakt stejská, a já furt myslím na to, víš, že kdybys chtěl zpátky, tak můžeš, protože já mám tady ten provaz, a tak najdeme cestu…“

Neuvěřitelně jsem blábolila. Mívám k tomu tak trochu sklony, i když zrovna nestojím ve frontě na očistec. Ale nedokázala jsem si pomoct. Musela jsem to ze sebe vysypat celý. Teda ne úplně celý, to dá rozum. Rozhodně jsem mu nehodlala vykládat, proč tolik stojím o to, aby se vrátil. Nechtěla jsem zase začínat s tím slovem na M a tyhlety řečičky. A nejen kvůli tomu varování otce D.

„Takže,“ pokračovala jsem o překot, „záleží na tom, jestli vůbec chceš. Chápu, že bys radši vegetil tady. Teda, že jo, po sto padesáti letech je to asi úleva. Řekla bych, že už brzo postoupíš dál a daj ti novej život, dáchneš si v nebi nebo tak něco. Ale myslím, že není fér, aby Maríi už podruhý prošlo, co ti provedla, a tak jestli se chceš vrátit a zjistit, pročs tam byl, víš, pročs chodil po světě tak dlouho, tak bych ti chtěla pomoct. Teda jestli to zmáknu.“

Podívala jsem se na hodinky otce Doma. Bylo to jednodušší než se koukat Jessemu do obličeje zahalenýho neproniknutelnou maskou, jako by furt nedokázal věřit tomu, co před sebou vidí. A slyší.

„Jde o to,“ sypala jsem ze sebe dál, „že můžu bejt od svýho těla pryč jen půl hoďky, než dojde k trvalýmu poškození, takže teď už máme jen patnáct minut. Takže se musíš rozhodnout rychle. No?“

Tak co, říkala jsem si, je to dost rozumná výzva? Nikdo mi nemůže vyčíst ani jedinej úsměv. Jsem dokonalej příklad profesionální mediátorky.

Akorát že netuším, jak dlouho si eště budu schopná udržet tenhle profi přístup. Zvlášť když se ke mně Jesse naklonil, jak to míval ve zvyku, a položil mi ruku na předloktí.

„Susannah,“ vyrazil ze sebe a jeho hlas už nebyl naplněnej bolestí, ale něčím, co znělo spíš jako hněv, jestli se teda nepletu. „Chceš říct, žes kvůli mně zemřela?“

„Uhm,“ zamumlala jsem a pouvažovala, jestli by se dalo vykládat jako používání ženskejch zbraní to, že se on dotýká mně, „no, technicky vzato ne. Aspoň zatím. Ale jestli se tady budeme moc vykecávat –“

Jeho stisk na mý ruce zesílil. „Tak jdeme!“ pobídnul mě.

Ale já si najednou nebyla tak úplně jistá, jestli mu vůbec došlo, k čemu se to rozhoduje. „Jesse,“ ozvala jsem se, „já najdu cestu zpátky sama, víš? Jsem domluvená s tím… vrátným.“ Zkřížila jsem honem rychle prsty, aby se to nepočítalo. „Takže jestli chceš jít se mnou, protože ses rozhod vrátit, tak je to bezva, ale jestli chceš jít se mnou jenom k tý díře, tak to teda fakt nemusíš, to eště zmáknu sama.“

A pak Jesse vykřiknul něco neuvěřitelnýho: „Sklapni, Susannah!“

A pak, s dlaní furt na mým předloktí, popadl konec provazu a vystartoval podél něj ve směru, odkud jsem přišla.

Úžasný, pomyslela jsem si, když mě popoháněl. Skvělý. Takže páníček je rozzlobenej. Jeden tady kvůli němu riskuje život – protože ať se na to koukáte, jak chcete, přesně tohle jsem právě udělala –, a on se kvůli tomu nafoukne. No jo. Mohlo mě to napadnout. Riskovat kvůli ňákýmu klukovi život je nejspíš stejně vlezlý jako to slovo na M. Anebo eště vlezlejší. Jak to, že mně to předtím nedocvaklo?

Zkusila jsem si to trochu vyžehlit. „Jesse, hele, nenamlouvej si, že to dělám kvůli tobě. Mít tě furt u sebe v pokoji je dost votravný. Myslíš si snad, že jsem skákala nadšením, když jsem se připlazila mrtvá ze školy, z rachoty nebo odněkaď, a eště ti musela vysvětlovat, jak to bylo v Zátoce sviní? Věř mi, bejt živej není peříčko.“

Zase mlčel. Jenom mě vlek pryč.

„A co takovej Tad?“ vytáhla jsem na světlo další nechutnej detail z naší společný minulosti. „Myslíš si snad, že jsem celá vedle, když mě špehuješ na randeti? Kdybys vysmahnul, dost by mi to usnadnilo život, takže pochop, že to dělám jen kvůli tobě. A kvůli tomu, že se ten tvůj pitomej kocour po tobě může umňoukat. A taky proto, abych dožrala tu tvou pitomou přítelkyni.“

„Nombre de Dios, Susannah,“ zavrčel Jesse, „María přece není žádná moje přítelkyně.“

„No tak teda bejvalá,“ připustila jsem. „To je další věc. Ta holka je totální magor. Nemůžu uvěřit tomu, že sis ji někdy chtěl vzít. Co sis to o ní maloval? Tos nepoznal, jaká je pod těma svejma krajkama?“

„Dřív,“ procedil Jesse skrz zuby, „to chodilo jinak než dnes, Susannah.“

„Jo, fakt? A jak jinak, že ani nedokážeš vysvětlit, proč sis chtěl brát takovou strašnou b –“

„Vždyť jsem ji neznal!“ Jesse mě přidržel a podíval se mi zpříma do očí. „Stačí?“

„Dobrej pokus,“ uznala jsem mu, „ale vy jste byli příbuzný, což je teda další věc, která mi přídě dost nechutná –“

„Ano, byla to má sestřenice,“ přerušil mě zase Jesse, „ale už jednou jsem ti řekl, že dřív to chodilo jinak, Susannah. Kdybych měl víc času, tak bych ti –“

„Tak to teda ne. Eště máme –“ Podívala jsem se na hodinky, „– dvanáct minut. Tak to vyklop!“

„Susannah –“

„Hned, Jesse, nebo přisámbohu, že už se ani nehnu.“

„Dobrá,“ vyštěknul a pustil mou ruku. „Chceš to vědět? Chceš vědět, jak to dřív chodilo? Bylo to jiné, chápeš? Kalifornie byla jiná. Úplně jiná. Žádné míšení pohlaví jako dnes. Chlapci a dívky si nehráli společně, nechodili spolu ani do jedné třídy. Jediná doba, kdy jsem se s Maríou ocitl v jedné místnosti, bylo jídlo, někdy možná tanec. A to kolem nás byla vždycky spousta dalších lidí. Pochybuji, že jsem od ní ve skutečnosti slyšel víc než jen pár slov –“

„Ty na tebe teda musely udělat dojem, kdyžs byl tak žhavěj do tý svatby!“

Jesse si prohrábnul svý hustý vlasy a vydal nějaký komuniké ve španělštině. „Jistěže jsem souhlasil se svatbou,“ řekl pak anglicky. „Můj otec si to přál. A její otec si to přál. Jak bych mohl odmítnout? Neměl jsem důvod odmítnout. Nevěděl jsem – tehdy ještě ne –, jaká je. Teprve potom, když mi začala psát, jsem si uvědomil –“

„Že neumí pravopis?“

Ignoroval mě. „– že my dva nemáme nic společného, a nikdy mít nebudeme. Ale ani potom jsem nechtěl zklamat rodinu tím, že bych zrušil naše zasnoubení. Tenkrát ještě ne.“

„Až když jsi zjistil, že není čistá jak padlej sníh?“ Založila jsem si ruce na prsou a dívala na ten sexistickej produkt devatenáctýho století. „Pak sis pomyslel, že to nebude dobrej matroš na pozici budoucí ženušky?“

„Když se ke mně donesly klepy o ní a Felixu Diegovi,“ přerušil mě netrpělivě, „zarmoutilo mě to. Znal jsem Diega a věděl jsem, že to není dobrý člověk. Byl krutý a… Vždycky mu šlo jen o to, jak se dostat k penězům. A María jich měla hodně. Ale chtěl si ji vzít – tušíš asi proč –, a tak jsem se rozhodl, že asi bude lepší zrušit to zasnoubení, a –“

„Ale Diego si tě našel dřív,“ řekla jsem s knedlíkem v krku.

„Susannah!“ Furt se mi díval upřeně do očí. „Měl jsem století a půl, abych si zvykl na to, co je to být mrtvý. Už mi nezáleží na tom, kdo mě zabil a proč. Teď je pro mě důležité postarat se, abys neskončila stejně jako já. A teď už se pohneš, nebo tě mám vynést v zubech?“

„Tak jo,“ souhlasila jsem a nechala ho, aby mě zase strkal dál. „Jenom jsem si to chtěla vyjasnit. Neudělala jsem to – jako to zaříkání a tohle všecko – kvůli tomu, že bych do tebe byla zabouchnutá nebo tak něco.“

„Jak jsi říkala,“ prohodil zamračeně, „nic si nenamlouvám.“

„Pak je to v pořádku,“ uzavřela jsem úředním tónem. To bych teda ráda věděla, jestli jsem se chovala dost nežensky. Vlastně jsem si začínala myslet, že to bylo až moc neženský. Nepřátelský, jo, to je ten správnej výraz. „Protože to teda nejsem. To jenom kvůli tý kočce, víš. Ten děsnej kocour tě v jednom kuse hledá.“

„Vůbec jsi sem neměla chodit,“ zamumlal si Jesse pod fousy, ale já ho stejně slyšela. To jeho mumlání byl jedinej zvuk tady všude kolem. Už jsme nestáli v chodbě – ta zmizela ve stejným okamžiku, kdy jsme vyrazili na zpáteční cestu –, ale zase v tý hustý mlze a orientovali se jen za pomoci toho provazu, na kterej si naštěstí Jack včas vzpomněl. „Nechce se mi ani věřit, že ti to otec Dominik dovolil.“

„Hele,“ urazila jsem se za něj, „otce D. vynech. Je to stejnak tvoje chyba. Nic z tohohle by se nestalo, kdybys byl ke mně upřímnej hned od začátku a řek mi, jak to bylo s tou tvou smrtí. Přinejmenším bych zkusila přesvědčit Andyho, aby kopal někde jinde. A připravila bych se líp na Maríu a toho jejího negramota. Nechápu, proč tak šílej z toho, jestli lidi zjistěj, že byli rozkošnej párek vrahounů, ale hrozně jim leží na srdci, aby to, co se s tebou stalo, zůstalo zako –“

„Pokud jde o ně,“ vysvětlil mi Jesse, „od jejich smrti neuplynul žádný čas. Odpočívali v pokoji až do chvíle, kdy bylo zřejmé, že se musí najít moje tělo, což nutně vzbudí spekulace o příčině smrti. Ti dva nechápou, že mezitím uplynulo celé století. Snaží se uchránit své postavení ctihodných občanů města, za které se odjakživa považovali.“

„To mi teda povídej.“ Dotkla jsem se prstem ofiny. „Myslej si, že se píše 1850, a vyváděj kvůli tomu, že sousedi můžou zjistit, že tě vodkrouhli. Ale teď jim ztuhne úsměv, na to vem jed, protože díky Carmelský borový šišce vyjde pravda najevo –“

Jesse mě s trhnutím otočil k sobě. Vypadal eště rozčilenějc než prve. „Susannah,“ vyhrknul, „o čem to mluvíš?“

„Vyklopila jsem to celý Cee Cee.“ Nedokázala jsem se přemoct, aby mi při tom v hlase nezazněl náznak hrdosti. „Je přes léto na stáži v novinách. Slíbila mi, že ten příběh – reportáž o tom, co se s tebou doopravdy stalo – vyjde v nedělní příloze.“

Když jsem viděla, jak se jeho obličej estě víc zachmuřil – jako by to vůbec šlo –, dodala jsem rychle: „Jesse, hele, musela jsem to udělat. María voddělala jednoho chlápka z historickýho spolku, toho, co mu ukradla tvou podobenku, aby tě mohla zaříkat. A jsem si jistá, že zabila i jeho dědu. Ona a ta její gorila se snažej vodkráglovat každýho, kdo něco tuší o tom, co se s tebou tý noci stalo. Ale teď už s tím má utrum. Ty noviny čte pětatřicet tisíc lidí. Eště víc, když si vemeš, že maj i webový stránky. María nezvládne voddělat každýho, kdo si o ní přečte.“

Jesse zavrtěl hlavou. „To ne, Susannah. Spokojí se s tím, že zabije tebe.“

„Mě teda hned tak nezabije,“ namítla jsem. „Hele, už to zkusila. Asi to pro tebe bude novinka, ale mě se fakt není lehký zbavit.“

„Uvidíme,“ řekl ponuře Jesse. Držel něco v ruce. Podívala jsem se pozornějc. Ke svýmu úžasu jsem zjistila, že je to konec provazu; podél kterýho jsme celou tu dobu šli.

Ale ten konec neprocházel dírou, kterou jsem vylezla až nahoru. Bimbal se Jessemu v ruce, celej roztřepenej. Jako by ho někdo přeříznul.

Kudlou.

16

S hrůzou jsem na ten koneček zírala.

A víte, co je srandovní? Že mě ze všeho nejdřív napadla taková blbost:

„Ale otec Dom říkal, že María a Felix jsou katolíci!“ vyjekla jsem. „Tak co sakra pohledávaj v kostele?“

To duch Jesseho projevil trochu víc duchapřítomnosti. Chytil mě za zápěstí, ze kterýho mi visely hodinky otce Doma, a natočil si je ciferníkem k sobě.

„Kolik času ještě máme?“ houknul na mě. „Kolik minut?“

Polkla jsem. „Vosum. Ale tak si to vem! Otec Dom vysvětí náš dům, protože jsou jako věřící a nikdy by tam za takovejch okolností nepáchli, a koukni, co se stalo. Klidně si vlezou do kostela –“

Jesse se kolem sebe rozhlídnul. „Neboj se, Susannah, musí to být někde poblíž. Určitě to najdeme.“

Ale nenajdeme. Věděla jsem to. Obklopovala nás hustá mlha a taky zem pod našima nohama, takže jsem nechápala, jak bysme skrz ni vůbec viděli tu díru, kterou jsem semka vlezla.

Jo, Susannah Simonová, který se nebylo lehký zbavit, je už vcelku úspěšně tuhá.

Začala jsem si odmotávat provaz z ruky. Jestli mám za ňákejch vosum minut předstoupit před Stvořitele, tak bych teda ráda vypadala co nejlíp.

„Musí to být někde tady,“ bručel Jesse a pokoušel se rozhánět mlhu, aby trochu viděl. „Musí, Susannah.“

Vzpomněla jsem si na otce Dominika. A na Jacka, na chudinku Jacka. Jestli je ten provaz přeříznutej, tak se tam v kostele muselo stát něco strašnýho. Duch Maríi de Silva, o který byl otec D. přesvědčenej, že by jako katolička nikdy nevstoupila na posvátnou půdu, se odvážil klidně vtrhnout do chrámu Páně. Jenom jsem doufala, že otec Dom s Jackem jsou celý. Šla přece po mně, ne po nich.

„Susannah,“ vykřikl Jesse a podíval se na mě, „proč taky nehledáš? Nesmíme to vzdát! Najdeme cestu. Já vím, že ji najdeme!“

Jenom jsem po něm loupla pohledem. Ale málem ho nebylo vidět. Myslela jsem na mamku. Jak jí to jen otec Dom vysvětlí? Teda jestli už taky není mrtvej. Mamka v tom bude hodně šťourat, jestli se mý tělo najde v kostele. Teda když si vemete, že mě do kostela nedostali heverem ani v neděli. Tak co jsem tam pohledávala v pátek o půlnoci?

„Susannah!“ Jesse se naklonil ke mně a sevřel mi ramena. Pak se mnou najednou zatřás takovou silou, až mi vlasy vlítly do očí. „Susannah, posloucháš mě vůbec? Máme necelých pět minut! Musíme najít cestu! Zavolej ho!“

Zůstala jsem na něj civět a zmateně si odhrnovala vlasy z očí. Jedna věc je teda jistá. Už si nebudu muset lámat hlavu s tím, jakej odstín by nejlíp zakryl moje šediny. Tohle háro už nejspíš nebude mít čas zešedivět.

„Koho mám zavolat?“ zeptala jsem se nepřítomně.

„Dveřníka,“ procedil Jesse mezi zubama, „říkala jsi přece, že jsi s ním domluvená. Zavolej ho, ať nám ukáže cestu.“

Podívala jsem Jessemu do očí a uviděla v nich něco, co tam eště nikdy nebylo. A okamžitě mi došlo, co to je.

Strach. Jesse měl strach.

A já ho najednou dostala taky. Předtím jsem byla v šoku. Ale teď jsem byla vyděšená. Protože jestli má strach Jesse, tak to znamená, že nás čeká něco hroznýho. Jesse se hned tak nevyděsí.

„Zavolej ho!“ křiknul na mě podruhý.

Odtrhla jsem od něj pohled a rozhlídla se kolem. Všude kolem nás byla jen mlha, noční obloha a pak zase mlha. Kdepak dveřník. Kdepak díra do kostela v misii Junipera Serry. Kdepak chodba plná dveří. Prázdno.

A pak se něco objevilo. Postava, která zamířila k nám. Konečně ten divnej vrátnej! Pomůže nám, věděla jsem, že nám pomůže…

Ale když ten někdo přišel blíž, viděla jsem, že to vůbec není vrátnej. Tenhle neměl na hlavě nic kromě vlasů. Vlnitejch hnědejch vlasů. Jako –

„Paule?“ vybuchla jsem nevěřícně.

Nevěřila jsem tomu. Paul. Paul Slater! Jde nám naproti. Ale jak –

„Suze,“ prohodil nonšalantně, když došel až k nám. Ruce měl v kapsách šortek, tričko Brooks Brothers bez poskvrnky. Vypadal, jako by se právě vracel po dlouhým odpoledni z golfáče.

Paul Slater. Paul Slater!

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem. „Jseš… mrtvej?“

„Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samý,“ prohlásil. Podíval se na Jesseho, kterej mě furt eště držel za ramena. „A kdo je tvůj přítel? Aspoň předpokládám, že je to přítel.“

„Já –“ Sklouzla jsem očima z Jesseho na Paula a pak zase zpátky. „Přišla jsem pro něj,“ vysvětlila jsem. „A Jesse je opravdu můj přítel. Jack ho omylem zaříkal a –“

„Aha,“ prones Paul a zastavil se. „Já ti říkal, že bys toho s Jackem měla nechat. Ten chudáček nikdy nebude jedním z nás, je ti to jasný?“

Zírala jsem na něj jak opařená. Nějak jsem furt nechápala, kde se tady bere. Zrovna Paul Slater! To nedávalo smysl. Teda pokud nebyl mrtvej.

„Jedním z… nás?“

„Jedním z nás,“ potvrdil Paul. „Moc dobře víš, co tím myslím, Suze. Tohle starý dobrý přihlouplý mediátorování. Nevěřím, že tobě to stačí.“ Zavrtěl hlavou a trochu se pousmál. „Myslel jsem, že jseš mnohem chytřejší. U tamtoho staříka to chápu, je z jinýho světa – a taky z jiný generace. A Jack, no… ten pro nic jinýho stejně nemá předpoklady. Ale ty, Suze… víš, čekal jsem od tebe víc.“

Jesse pustil mý rameno, ale sevřel mě pevně za zápěstí – za to, na kterým mi furt popojížděly hodinky otce Doma. „Tohle není ten dveřník, viď?“

„Ne,“ odpověděla jsem zmateně. „To je Jackův bratr Paul. Paule?“ podívala jsem se zpátky na něj. „Jak ses sem dostal? Jseš mrtvej?“

Paul protočil panenkama. „Prokrista. Ne. A tys taky nemusela tolik vyvádět s tím obřadem, aby ses sem dostala. Ty můžeš procházet sem a tam stejně jako já, Suze. Vyplejtvalas tolik času na tu ‚pomoc‘,“ udělal prstama do vzduchu ty nablblý uvozovky, „ubohejm zbloudilejm duším,“ pokejvnul hlavou směrem k Jessemu, „že sis nikdy nenašla čas, abys prozkoumala svý skutečný možnosti.“

Zírala jsem na něj. „Ale tys mi říkal… říkal, že nevěříš na duchy.“

Zaculil se na mě jako škvrně, když ho přistihnete, jak v kuchyni krade sušenky. „Asi jsem měl bejt konkrétnější,“ uznal. „Nevěřím na to, že by se jima měl dát člověk pořád votravovat, což tobě zřejmě nevadí.“ Opovržlivě se podíval na Jesseho.

„Ale není to… zrovna to, co se od mediátorů čeká?“ vykoktala jsem. „Že jako budou pomáhat zbloudilejm duším?“

Paul se otřás, jako by ho najednou zastudila mlha, která nás všechny obklopovala. „To sotva,“ odfrknul. „Možná ten dědula. A ten mrňous. Ale já určitě ne, a rozhodně ani ty, Susannah. A kdybys mi věnovala trochu víc času, místo abys jím plejtvala na zachraňování tohohle,“ – ušklíbnul se směrem k Jessemu –, „vysvětlil bych ti dopodrobna, čeho všeho jsi schopná. A že je toho víc, než si vůbec dokážeš představit.“

Pohled na Jesseho mi napověděl, že bych ten rozhovor měla radši utnout, jestli nechci, aby začala týct krev. Všimla jsem si taky svalu na Jesseho čelisti, kterej jsem tam eště nikdy neviděla.

„Paule,“ řekla jsem rychle, „opravdu to pro mě hodně znamená, víš, že teď chápu, že jako držíš prst na tepu onoho světa. Ale zrovna teď se potřebuju rychle dostat zpátky na zem, nebo zaklepu bačkorama. Nehledě na to, že jestli se nepletu, tvůj malej bráška má tam dole možná dost velký trable s nějakým Diegem a jednou roštěnkou v krinolíně.“

Paul kejvnul. „Jo,“ souhlasil, „následkem toho, že ty odmítáš poznat svý skutečný poslání, je teď Jackův život v nebezpečí. A život toho flanďáka taky.“

Jesse se pokusil popojít směrem k Paulovi, ale rychle jsem ho stáhla zpátky.

„No, Paule, tak co kdybys nám teda trochu píchnul, když toho tolik víš?“ požádala jsem ho. Nebyla žádná sranda udržet Jesseho na uzdě. Vypadal, jako že je připravenej vymlátit tomu klukovi mozek z hlavy. „Jak se odsaď dostanem?“

Paul pokrčil ramenama. „Jak? To je jednoduchý. Prostě jděte za světlem.“

„Za svě –“ Zarazila jsem se vzteky. „Paule!“

Zahihňal se. „Soráč, jenom jsem chtěl vědět, jestli koukáš na bednu.“

Ale když se na něj Jesse vrhnul, už se nehihňal.

Nedělám si prču. Takhle to bylo. V jednu chvíli tady Paul stál a samolibě se křenil, a v další vteřině už Jesseho pěst vystartovala do jeho slaďounkýho vopálenýho ksichtíku.

Heleďte, pokoušela jsem se ho zarazit. Koneckonců Paul byl v tu chvíli možná moje jediná šance, jak se dostat zpátky dolů. Ale nemůžu říct, že by mi nějak vadilo, když jsem uslyšela křupnutí nosní přepážky.

Paul začal vyvádět jako malej, nadával jak špaček a donekonečna mlel: „Tys mi zlomil nos! Zlomils mi nos!“

„A zlomím ti víc než nos,“ zavrčel Jesse, popadnul Paula za flígr a přidržel mu před očima sevřenou pěst, „jestli nám neukážeš, kudy se odtud dostaneme, a to hezky rychle!“

Ale to, co chtěl Paul odpovědět na tuhle roztomilou hrozbu, jsem se bohužel už nedozvěděla, protože za mejma zádama se ozval sladkej hlásek, kterej volal mý jméno. Otočila jsem se. Hustou mlhou směrem ke mně uháněl Jack.

S provazem kolem zápěstí.

„Suze!“ zakřičel. „Rychle! Ta zlá paní, cos mě před ní varovala, přeřízla ten provaz, a teď eště s nějakým pánem ubližuje panu Dominikovi!“ Zarazil se, když uviděl zkrvavenou tvář svýho bráchy, a zvědavě se zeptal: „Paule? Co ty tady děláš?“

Čas jako by se v tu ránu zastavil. Přesně na jeden úder srdce – kdyby mi teda nějaký tlouklo, což tady teda nehrozilo. Nikdo se nepohnul. Nikdo se nenadech. Nikdo nemrknul.

Pak se Paul podíval na Jesseho a zasyčel: „Budeš toho litovat. Rozumíš? Donutím tě, abys toho litoval.“

Jesse se zasmál, ale v jeho smíchu nebyla ani známka veselí. „Tak to zkus,“ vybídl ho. Pak odhodil Paula stranou, jako by to byl zmačkanej kapesník, sevřel mi zápěstí a začal mě vlíct směrem k Jackovi.

„Ukaž nám cestu,“ vybídnul ho. A Jack vklouznul tlapkou do mý dlaně a poslechnul ho. Na bráchu se ani nepodíval. Ani jednou.

Což mi dalo odpověď na leccos, co jsem chtěla vědět, kromě jedinýho:

Kdo, anebo – a to je možná výstižnější – co je vlastně Paul Slater?

Ale neměla jsem čas se tady vometat a začít to zjišťovat. Podle hodinek otce Doma jsem měla přesně minutu na to, abych si to přihasila zpátky do svýho těla – anebo se musela vyrovnat s tím, že už žádný nemám… což by moh bejt kapánek problém, až nám po prázdninách zase začne škola.

Naštěstí díra nebyla moc daleko od místa, kde jsme stáli. Když jsme k ní doběhli a já nakoukla dolů, nebylo otce Doma vidět. Ale slyšela jsem rvačku: třeskot rozbitejch brejlí, úder něčeho těžkýho o podlahu, tříštící se dřevo.

A viděla jsem taky svý nehybný tělo, jakoby ponořený do hlubokýho spánku, ze kterýho mě okolní lomoz v nejmenším nedokázal vytrhnout. Ani jsem se nepohnula.

Ale z vejšky se mi to dolů najednou zdálo mnohem dál, než když jsem semka šplhala.

Otočila jsem se k Jackovi. „Měl bys jít první,“ navrhla jsem mu. „Budeme tě na provaze jistit.“

Ale oba s Jessem zařvali jednohlasně: „Dělej!“

A v příští chvíli jsem už cejtila, jak padám. Fakticky. Řítila jsem se dolů a dolů, a i když jsem viděla jen fleky, byla jsem si jistá, že za chvíli přistanu na tý mramorový podlaze. A řeknu vám, nebyla jsem moc odvázaná z toho, že si za chvíli rozbiju –

Ale nerozbila jsem si ji. Bylo to, jako když padáte ve snu – najednou jsem otevřela oči a uviděla Jesseho a Jacka, jak na mě zíraj z toho otvoru, kterej vytvořil otec Dom svým zaříkáváním.

Byla jsem zase zpátky ve svým těle. A byla jsem celá. To jsem zjistila, když jsem se podívala na svý nohy. Furt tam byly. Všechno na svým místě. Dokonce mě zase rozbolela i ta modřina na kebuli.

A vzápětí mi socha Panny Marie – ta, o který Adam tvrdil, že roní krvavý slzy – dopadla přímo na žaludek. A to taky pořádně zabolelo.

„Tady je!“ zaječela María de Silva. „Hrr na ni!“

Řeknu vám, už toho mám plný zuby, aby se mě lidi – a zvlášť mrtvý lidi – v jednom kuse pokoušeli voddělat. Paul má pravdu: jsem až moc velkej dobrák. Celej svůj život dělám jen to, že se snažím lidem pomáhat, a co z toho mám? Panenku Marii na bránici. Je snad tohle fér?

Abych dokázala, jak moc nefér je takový chování, vyskočila jsem, vodhodila milou pannu Máří pryč a drapla tu nepanenskou za její krinolínu. Zřejmě se rozpomněla na to, jak skončila naše poslední konverzace, protože se pokusila vzít nohy na ramena… Ale pozdě.

„Víš, Marío,“ prohodila jsem společensky, když jsem si ji přitáhla za ty její krajky blíž, jako když rybář navíjí ulovenou rybu, „holky jako ty mě fakticky štvou. Nejenže necháváš svýho kluka, aby za tebe voddřel všechnu špinavou práci, místo aby sis to vylízala sama. Taky mě dost míchá to tvý já jsem de Silva – a kdo je víc. Protože, brouku, tohle je Amerika.“ Chňapla jsem ji i druhou rukou za ty její napomádovaný kudrlinky. „A v Americe jsme si všichni rovní, ať se jmenujem Silva, nebo Simonová.“

„Jo?“ opáčila María a švihla rukou, ve který držela kudlu. „A chceš vědět, co štve mě? Myslíš si, že musíš být lepší než já jen proto, že jsi mediátor!“

Teda z týhle káči mi fakticky jednou rupne v kouli.

„Tak to ses teda sakra sekla!“ vykřikla jsem a uhnula, když proti mně máchla čepelí. „Neřekla bych, že jsem lepší jen proto, že jsem mediátor, Marío! Jsem lepší, protože bych nikdy nedělala, jako že si chci vzít kluka, kterýho ve skutečnosti nemiluju!“

Zase jsem jí zkroutila ruku za záda. Kudla cinkla o podlahu. „A i kdybych to udělala,“ vysvětlila jsem jí po lopatě, „nikdy bych ho nedala zamordovat jen proto, že si chci vzít někoho jinýho. Protože –“ škubla jsem festovně za vlasy, který jsem furt svírala v hrsti, a tím ji popostrčila k oltářní přepážce, „– já si myslim, že klíčem k úspěšnejm mezilidskejm vztahům je fungující komunikace. Kdybys někdy s Jessem hodila pořádně řeč, nic z toho všeho se nemuselo stát. Ty máš prostě problém, Marío. Komunikace je totiž vzájemná výměna myšlenek. Někdo něco řekne a druhej mu odpoví. A ten první by ho měl dobře poslouchat.“

María si uvědomila, co se chystám udělat, a zavřískala: „Felixi!“

Zase pozdě. Třískla jsem jí ksichtem o oltářní přepážku.

„Jde o to,“ pokračovala jsem, když jsem jí ho trochu nadzvedla, abych prozkoumala škody, „že ty mě prostě neposloucháš, viď? Já jsem ti přece jasně řekla, aby ses mi nepletla do rány! A taky –“ naklonila jsem se k jejímu uchu a zašeptala, „– aby ses nepletla do cesty mýmu klukovi. Ale poslechlas mě snad? Ne-to-tě-ani-nenapadlo!“

Každý z těch slov jsem zase doprovodila úderem Maríiny šišky o ten rantl. Připadá vám to krutý? Tak si vemte, že ta holka si to zasloužila i s úrokama. Ta mrcha mě chtěla voddělat, a ne jednou. Hned dvakrát!

Tak si hnedka nemyslete, že jsem jako pomstychtivá nebo tak něco.

Jedna věc se těm holkám z devatenáctýho musí nechat: jsou sakra zákeřný. Bodnout někoho do zad, nebo ho napadnout, když chrní, v tom jsou fakt jedničky. Ale když dojde na pěsti? Tak v tom už tak dobrý nejsou, ani nápad! Zlomila jsem jí vaz levou zadní – jen tím, že jsem na něj dupla! A v sandálech od Prady!

Škoda jen, že nezůstane zlomenej nadlouho.

Ale když jsem se tím pohledem trochu pokochala, rozhlídla jsem se kolem, abych zjistila, jestli je Jack v pořádku…

A moc růžově to nevypadalo. Jack byl sice v pořádku, ale nakláněl se nad otcem Domem, kterej byl úplně mimo. Ležel na napůl zříceným oltáři a vypadal příšerně. Rychle jsem vylezla za nima.

„Suze,“ zavyl Jack, „nemůžu ho probudit! Myslím, že je –“

Ale když mluvil, otci Dominikovi, kterýmu visely na obličeji nakřivo jeho brejle, uniklo z úst zasténání.

„Otče?“ Zvedla jsem mu hlavu a položila si ji opatrně na klín. „Otče Dome, to jsem já, Suze. Slyšíte mě?“

Zase jenom zaúpěl. Ale víčka mu zaškubaly. A to, jak vím, je vždycky dobrý znamení.

„Jacku,“ vyhrkla jsem, „běž k támhletý zlatý bedýnce pod křížem – vidíš ji? – a přines tu flašku vína, co tam nejspíš bude.“

Jack vystřelil, sotva jsem to dořekla. Já se naklonila k otci Dominikovi a zašeptala: „Z toho se vykřešete. Neztrácejte víru, otče. Nevzdávejte to!“

Vyrušil mě hlasitej třesk za mejma zádama. Rozhlídla jsem se po kostele s divnou předtuchou. Diego! Je někde tady. Úplně jsem ho pustila z hlavy.

Ale Jesse ne.

Nevím proč, ale nějak jsem předpokládala, že Jesse zůstal tam nahoře, v tý strašidelný krajině plný nekonečný mlhy. Ale nezůstal. Seskočil zpátky do našeho světa – do skutečnýho světa – bez přemejšlení o tom, čeho všeho se tam nahoře vzdává.

Na druhou stranu ho ale tady dole čeká pokec s chlápkem, kterej ho kdysi zabil, a to mu možná bohatě vyváží slasti, co by ho čekaly bůhvíkde v nebi. V každým případě vypadal, že už se nemůže dočkat, aby dotyčnýmu pánovi nezůstal dlužnej laskavost a aby ho moh na oplátku taky voddělat. I když to technicky vzato zrovna nemůže, protože Diego je už taky nějakej pátek tuhej.

Ale eště nikdy jsem neviděla, aby někdo šel po někom druhým s tak jasně vražedným úmyslem. Byla jsem přesvědčená, že se Jesse nespokojí s něčím takovým, jako je zlomenej vaz. Kdepak. Chtěl mu rozpárat střeva.

A šel na to dobře, to se musí nechat. Diego byl větší než Jesse, ale taky byl starší a zdaleka ne tak mrštnej. Kromě toho byl Jesse taky vodhodlanější. Teda jako v tom, že uvidí protivníka na lopatkách, aspoň pokud můžu soudit podle razance, s jakou jeho pěst přistála na Diegově bradě.

„Tady máš,“ zahučel udejchaně Jack, kterej přiběhnul s karafou vína zpátky ke mně.

„Super,“ pochválila jsem ho. Whisky to sice nebyla – ta se přece vždycky leje do lidí, co jsou v bezvědomí, ne? –, ale kapka alkoholu se v tom snad najde. „Otče Dome,“ řekla jsem a zvedla mu hlavu, abych mu mohla přiložit k puse odzátkovanou flašku, „lokněte si trochu.“

Jenže se nenapil. Víno mu steklo po bradě dolů na prsa.

Kromě toho začala María nějak chroptět. Její zlomenej vaz už byl zase ňákej zdravej. V tom je ten problém s duchama. Ze všeho se otřepou, a bohužel dost rychle.

Jack se na ni nenávistně díval, když se hrabala na kolena a pokoušela se vstát. „Škoda že nemůžeme zaříkat ji,“ prohlásil ponuře.

Podívala jsem se na něj. „A proč ne?“ zeptala jsem se.

Jackovi vyjelo obočí. „Nevim. Nemáme už kuřecí krev.“

„Tu teď nepotřebujeme,“ pronesla jsem pevně. „Máme totiž tohle.“ A kejvla jsem směrem k svíčkám. Bylo neskutečný, že navzdory všem těm rvačkám kolem eště stály a plápolaly.

„Ale nemáme její fotku,“ připomněl mi Jack. „To nepotřebujem ani fotku?“

„Ne,“ potvrdila jsem a opatrně položila hlavu otce Doma zpátky na podlahu, „když ji nemusíme přivolávat. A to nemusíme, protože je tady. Pojď mi s ní helfnout.“

Jack ji vzal za nohy, já za trup. Sténala a trhala sebou celou cestu, ale když jsme ji položili na tu postel z hábitů, musela cejtit to, co předtím já – že je to sakra příjemnej pelech –, protože se přestala vzpouzet a zůstala bezvládně ležet. Nad hlavou jí zel otvor, kterej vyrobil otec Dom, a kolem jeho okrajů se linul kouř. Teda vlastně mlha, jak už jsem pocítila na vlastní duši.

„A jak můžem zařídit, aby ji to vcuclo?“ vyptával se Jack.

„To nevím.“ Podívala jsem se na Jesseho a Diega, který se eště prali na život a na smrt, teda kdyby už nebyli oba mrtví. Kdyby to vypadalo, že Jesse ztrácí náskok, přiskočila bych a píchla bych mu. Ale připadalo mi, že to zmákne.

A navíc, ten maník ho zabil. Myslím, že nastal čas na revanš – a ten si chce Jesse určitě užít sám.

„Tu knížku!“ vyhrkla jsem. „Otec Dom předtím předčítal z takový knížky. Mrkni se, jestli ji tady někde nenajdeš.“

Jack našel tu knížku v černý kožený vazbě hned pod první lavicí. Když ji ale otevřel, nadšení z něj vyprchalo.

„Suze,“ vypravil ze sebe, „tohle taky není anglicky.“

„To bude v pohodě,“ uklidnila jsem ho, vzala si ji od něj a nalistovala stránku, kterou si otec Doni označil. „Tady to je.“

A začala jsem číst.

Ne že bych snad předstírala, že umím latinsky. Neumím. Neměla jsem ani šajna, co to vlastně čtu.

Ale říkala jsem si, že když jeden přivolává síly temnot, snad by mu mohly vodpustit špatnou výslovnost. A asi jo, protože když jsem začala číst, pramínky mlhy, který do kostela proudily seshora, začaly bobtnat a stýkat dolů, až klesly k podlaze a obtočily milý vzteklý Máří haksny.

Nezdálo se, že by jí to nějak extra vadilo. Vlastně to vypadalo, jako by si vychutnávala, jak se jí vinou kolem kotníků a zápěstí.

Ta holka fakticky sem tam působí, že ráda sado maso.

Dokonce se ani nebránila, když sevření mlhovejch úponků zesílilo a ona začala pomalu stoupat do prostoru.

„Co je to?“ zeptal se rozhořčeně Jack. „Jak to, že ty ses tam nevznesla, ale muselas šplhat?“

Bála jsem se mu odpovědět, protože jsem netušila, co by se mohlo stát, kdybych přestala číst.

A tak jsem četla dál, a María stoupala vejš a vejš, dokud…

Dokud se Diego s příšerným zařváním nevytrhnul z Jesseho sevření a jedním skokem se nevoctnul u mě.

„Ty čarodějnice!“ zalichotil mně, když zvednul hlavu a kouknul se, jak se mu nad ní velebně vznáší tělo jeho drahý zesnulý choti. „Okamžitě ji vrať na zem!“

Za Diegem se vynořil Jesse, celej rudej, s roztrženou košilí, na tváři pramínek krve, kterej mu vytejkal z rány na čele. „Tolik toužíš po své ženě?“ zeptal se ironicky. „Tak proč radši nejdeš za ní?“

A strčil Felixe Diega mezi svíčky.

A z díry se podruhý vyvalily prameny mlhy a začaly vobtáčet jeho tělo.

Diego se nepodrobil exorcismu tak pasivně jako jeho stará. Vůbec nevypadal, že by si to užíval. Rval se a kopal a šťavnatě španělsky nadával – z toho jsem teda neměla žádnej požitek, ale Jesse mu na tuty rozuměl.

Ale Jesseho výraz se neměnil, i když jsem čas od času vzhlídla od čtení a podívala se na něj. Sledoval bez pohnutí ty dva výtečníky – jednoho, kterej ho zabil, a druhýho, kterej si tu vraždu vobjednal –, jak mizej ve stejný díře, kterou jsme před chvilkou slezli dolů.

A když jsem nakonec vyslovila „Amen,“ povedenej páreček zmizel jak pára nad hrncem.

Když se vytratila ozvěna Diegovejch posledních zlostnejch výkřiků, ponořil se kostel do ticha. Bylo to takový to všudypřítomný ticho, který člověka málem drtí. Nechtělo se mi ho prolomit, ale cejtila jsem, že musím.

„Jesse,“ řekla jsem jemně.

Ale ne dost jemně. Můj hlas v tom hrozivě tichým kostele, po všem tom násilí, zazněl spíš jako vřískot.

Jesse odtrhnul pohled od otvoru, ve kterým právě zmizeli María s Diegem, a tázavě se na mě zadíval.

Ukázala jsem směrem k tý díře. „Jestli se chceš vrátit,“ vyslovila jsem s obtížema a každý slovo se mi lepilo k patru asi jako ty brouci, co si na nich tuhle omylem pošmák Mimoň, „máš eště možnost, než se to zase zavře.“

Jesse se podíval k otvoru, potom na mě, pak zase vzhůru.

A zase na mě.

„Ne, díky, querida,“ odmítnul nenuceně. „Chtěl bych radši zůstat tady dole a zjistit, jak to všechno dopadne.“