17

Tu noc to dopadlo tak, že jsme s Jessem a Jackem pomohli otci Domovi, když se konečně probral, na nohy a k telefonu, aby moh zavolat policii a nahlásit, že narazil v kostele na pár zlodějů, který ho vzali přes šišku.

Lež jako věž, jasně. Ale jak jinak by jim vysvětlil to, co tam María a Diego napáchali? Nemluvě o tý ráně do palice.

A když jsme se ujistili, že policie a sanitka jsou už na cestě, nechali jsme otce Doma jeho osudu a vyprovodili Jacka k taxíku, kterej jsme mu zavolali. Všichni jsme se při řeči vyhejbali tomu, na co jsme v tu chvíli všichni usilovně mysleli: Paulovi.

Ne že bych mezitím nezkoušela z Jacka vypáčit, co je to s jeho bráchou a tak. Ale naše konverzace probíhala nějak takhle:

Já: „Hele, Jacku, a co ten tvůj brácha?“

Jack (zamračeně): „Nechce se mi o tom mluvit.“

Já: „To naprosto chápu. Ale připadá mi, že se může svobodně pohybovat mezi světem živejch a světem mrtvejch, a to mě teda dost děsí. Myslíš, že je možný, že by byl Satanův syn?“

Jesse: „Susannah!“

Já: „Ale já to myslím v dobrým.“

Jack: „Říkal jsem, že se mi o tom nechce mluvit.“

Já: „To respektuju, ne? Ale věděls vůbec, že Paul je taky mediátor? Nebo tě to taky překvapilo? Protože tys zase nevypadal moc překvapeně, kdyžs tam na něj narazil, víš.“

Jack: „Mně se o tom teď fakticky nechce mluvit!“

Jesse: „Nechce o tom mluvit, Susannah, tak ho nech být.“

Jo, ale Jessemu se to řekne. Jesse neví to, co já…, že Paul, María a Diego byli kumpáni. Sice mi chvíli trvalo, než mi to sepnulo, ale teď bych se já husa kopla, že mám tak dlouhý vedení. Paul mě nejdřív zabavil véčou, aby měli María s Diegem volný ruce a donutili Jacka k zaříkání Jesseho. A co ta Paulova poznámka, že „na med chytíš víc much než na ocet“? Nevyslovila snad přede mnou María úplně stejnou větu jen o pár hodin pozdějc?

Vypadalo to, že tyhle tři tvoří nesvatou trojici, kterou spojuje jediná osoba: Jesse.

Ale jakej moh mít Paul, kterej Jesseho poprvé potkal až tam nahoře v očistci, důvod, aby ho tak nenáviděl? Teď už byla jeho nenávist pochopitelná: Jesse ho pořádně praštil, takže Paul se mu za to bude chtít určitě pomstít. Viděla jsem, že to Jesseho moc nebere, ale mně to teda vrásky dělalo. Heleďte, zrovna jsem měla plný ruce práce, abych Jesseho vysekala z jedný šlamastyky. A tak jsem nešílela nadšením, že se řítí rovnou do nějaký další.

A nevypadalo to dobře. Jackovi se nechtělo mluvit. To dítě bylo asi svým způsobem traumatizovaný. V jinejch ohledech vypadal, jako že si docela užívá. Prostě se mu jen nechtělo mluvit o svým bráchovi.

Měla jsem z toho depku, protože mi na jazyku sedělo tolik otázek. Tak třeba: pokud je Paul mediátor – a to určitě je, protože jak jinak by se moh potloukat tam nahoře? –, tak proč nepomoh svýmu bráškovi s tím jeho vidím mrtvý lidi? Proč to ubohý děcko trošku nepovzbudil a nevysvětlil mu, že je to celkem normálka?

Pokud jsem doufala, že mi Jack něco vysvětlí, čekalo mě jen hořký zklamání.

Ale řekla bych, že mít za bráchu zrovna Paula, asi by mi z toho taky nebylo dvakrát do řeči.

Když se Jack dostal bezpečně zpátky do hotelu, vydali jsme se s Jessem na dlouhej pochod k nám domů (neměla jsem už prachy na dalšího taxíka).

Možná by vás zajímalo, o čem jsme ty tři kiláky mluvili. Rozhodně jsme toho měli fůru k prodiskutování.

Jenomže abych se přiznala, vlastně nevim. Nevzpomínám si, že bysme mluvili o něčem extra důležitým.

Vklouzla jsem domů stejně bezproblémově, jako jsem se předtím vytratila. Kromě psa se nikdo nevzbudil, a když Max zjistil, že jsem to jen já, vmžiku zase ztvrdnul. Nikdo neměl páru, že jsem byla pryč.

A nikdo netušil, že jsem se zase připlížila.

Hřebík byl kromě mě jedinej, kdo Jesseho postrádal, a jeho radost z toho, že ho zase vidí, by zahanbila celý kočičí plemeno. Ta stupidní potvora předla tak hlasitě, že to muselo bejt slyšet až v přízemí…

Ale já ho moc dlouho neposlouchala. Sotva jsem vešla do pokoje, shodila jsem z postele přehoz, ze sebe sandály a zaplula do hajan. Neměla jsem sílu ani na to, abych si umyla obličej. Naposledy jsem se podívala na Jesseho, jako bych se chtěla ujistit, že je fakt zpátky, a pak už jsem vytuhla jak špalek.

A spala až do neděle.

Mamka musela bejt přesvědčená, že jsem si snad uhnala mononukleózu. Aspoň než si všimla tý modřiny na čele. Pak nejspíš začala myslet na mozkovou výduť. I když jsem se ji snažila zklidnit, že mi vůbec nic není – že jsem jen děsně, ale děsně utahaná –, nevěřila mi ani fň. Nejradši by mě z fleku odtáhla do špitálu na pohotovost – jo, prospala jsem skoro dva dny, jestli neumíte počítat –, jenomže musela jet s Andym vyzvednout Prófu z počítačovýho tábora.

Zjistila jsem, že umírání – dokonce i jen půlhodinový – je dost fuška.

Vzbudila jsem se hladová jako vlk. Když mamka s Andym odjeli – a předtím ze mě vymámili slib, že se celej den nehnu z baráku a budu čekat jako hodná holčička, než se vrátěj, aby se můj stav náhodou nezhoršil –, zbodla jsem dva preclíky a mísu kukuřičnejch lupínků, eště než se Mimoň a Somna vůbec ukázali v kuchyni, rozcuchaný a se zalepenejma očima. Já na rozdíl od nich už byla vysprchovaná, oblečená a připravená čelit dalšímu dni… kterej nejspíš přivítám jako nezaměstnaná, protože hotel Pebble Beach se mnou už na tuty rozváže pracovní smlouvu, když jsem dvakrát po sobě zazdila šichtu.

Somna ale v tomhle ohledu zachovával klídek.

„Hele, s tím si nelam hlavu,“ vykládal mi, zatímco si sypal do pusy lupínky. „Já to Caitlin vysvětlil. Řek jsem jí, že tě vzalo, jak jsme vyhrábli na dvoře toho kostlivce. Takže to máš vyžehlený.“

„Fakt?“ Musím přiznat, že jsem ho moc neposlouchala. Místo toho jsem sledovala Mimoně, jak se cpe. Ten pohled bral člověku spolehlivě chuť k jídlu. Narval si vždycky do pusy celej preclík a pak to chvilku vypadalo, že ho taky vcelku polyká. Kdybych tak měla kameru, abych mohla ten varietní výkon zvěčnit pro budoucí pokolení! Přinejmenším bych to pustila první holce, kterou si můj nevlastní bráška dotáhne domů, abych jí ukázala, jak katastrofálně se v něm plete. Dívala jsem se, jak si Mimoň s očima přilepenýma k nedělním novinám rve do pusy další preclík a zase ho bez kousání prohání krkem tím stylem, jako když kobra polyká myš.

Byla to ta nejnechutnější věc, jakou jsem kdy viděla. Teda možná až na brouky s trvalým bydlištěm v pomerančový šťávě.

„Jo,“ zhoupnul se na židli Somna a podal mi něco, co leželo na stolku za ním, „a tohle ti Caitlin posílá. Je to od Slaterovejch. Včera zvedli kotvy.“

Otevřela jsem obálku, kterou po mně hodil. Byla dost naditá. Navrchu bylo napsaný Susan.

„Myslela jsem, že jedou až dneska,“ prohodila jsem a vytáhla ven všecky ty papíry.

„No jo,“ Somna pokrčila ramenama, „tak odjeli už včera. Co ti na to mám říct?“

Začala jsem číst první dopis, ten od paní Slaterový. Stálo v něm:

Milá Susan,

 

ani nevím, jak bych Vám poděkovala. To, co jste z našeho chlapce udělala, je neuvěřitelné. Stal se z něj úplně jiný hoch. Víte, Jack to má, chudáček, těžší než Paul. Bojím se, že není tak bystrý. V každém případě nás moc mrzelo, že jsme se s Vámi nemohli rozloučit, ale museli jsme odcestovat dříve, než jsme původně plánovali. Přijměte prosím toto symbolické vyjádření naší vděčnosti. Zůstáváme s Rickem Vašimi dlužníky.

 

Srdečně zdraví

Nancy Slaterová

A do obálky byl zastrčenej šek na dvě stě doláčů.

Netahám vás za fusekli. Tohle nebyl můj tejdenní plat, tohle bylo moje dýško!

Položila jsem dopis a šek vedle misky na lupínky a vytáhla druhý psaníčko. Bylo od Jacka.

Ahoj Suze!

 

Zachránila jsi my život! Ty tomu asi nevjeříš ale jo. Kdyby jsi my neřekla tamto pořád bi jsem se bál. Ale vodteťka už se asi nikdy nebudu bát. Děkuju. Snad je ta tvoje hlava už lepčí. Jesli by jsi měla někdy čas tak my prosimtě napiš.

 

Ahoj!

Jack

 

P. S. A prosimtě už se mně neviptávej na Paula. Je my líto co udělal ale určitě to tak nemyslel. Fakticky není tak špatnej. J.

Dost hustý, pomyslela jsem si ironicky. Není tak špatnej? Ten kluk je příšera! Klidně si přechází mezi naším a oním světem, a když je jeho bráška vyděšenej z toho, že vidí mrtvý, nehne pro něj ani prstem, aby ho uklidnil. Není tak špatnej. Je sakra špatnej. Upřímně jsem doufala, že už ho víckrát neuvidím.

Ale v Jackově dopise byla eště jedna douška.

P. P. S. Třeba bi si tohleto mohla chtít. Stejnak nevím co bich s tím dělal. J.

Sáhla jsem do obálky a k mýmu překvapení z ní vypadla Jesseho podobenka, ta, kterou jsem zahlídla na stole doktora Clivea Clemmingse v historickým spolku. Užasle jsem si ji prohlížela.

Měla bych ji vrátit. To mi blesklo hlavou nejdřív. Musím ji vrátit. Nebo snad ne? Takovýhle věci přece člověk musí vrátit. Mohlo by se to posuzovat jako krádež.

Ale nějak mi přišlo, že by to Cliveovi možná nevadilo. Hlavně když Mimoň odtrhnul oči od novin a zajásal: „Hele, tady píšou o nás!“

Somna se na chvilku odpoutal od stránky s inzerátama, kde hledal něco takovýho jako „camaro z roku 67, vynikající stav, najeto 80 000 km, velmi levně“.

„A co jako?“ zeptal se znuděně.

„Fakticky,“ trval na svým Mimoň. „Koukej.“

Rozložil před nás noviny na stránce, kde byla fotka našeho baráku. Hned vedle fotky Clivea Clemmingse a reprodukce portrétu Maríi de Silva.

Vyškubla jsem mu ty noviny z ruky.

„Co je!“ zaječel. „To čtu, né?“

„Nech je přečíst někoho, kdo všem těm těžkejm slovům trochu rozumí,“ navrhla jsem mu blahosklonně. Pak jsem si vzala přílohu a začala jim nahlas předčítat článek od Cee Cee.

Napsala to přesně tak, jak jsem jí to vysypala. Začala objevem Jesseho těla – akorát že mu říkala Hector de Silva, ne Jesse – a pokračovala teorií Cliveova dědečka, že byl zavražděnej. Zmínila se o všech podstatnejch věcech, jako o Maríině proradnosti a Diegově nechutným charakteru. A pak, aniž by to vyjádřila doslova, poukázala na to, že všichni jejich potomci v životě pohořeli.

Rána do černýho, milá Cee Cee.

Všechny informace připsala na vrub doktoru Cliveu Clemmingsovi, Ph.D., kterej složil dohromady všechny kousky tajemný skládanky jen pár dnů před svou nečekanou smrtí. Měla jsem pocit, že ať je teď milej doktůrek, kde chce, musí si mnout ruce. Nejenže teď vypadá jako hrdina, kterej vod stolu rozlousknul sto padesát let starou vraždu, ale taky tam otiskli jeho fotku, na který má eště docela dost vlasů.

„Hele,“ ozval se Mimoň, když jsem dočetla, „jak to, že se tam vůbec nezmiňujou o mně? To já přece vykopal tu kostru!“

„No jasně,“ souhlasil ironicky Somna. „Tvoje role byla fakt zásadní. Nakonec nebejt tebe, mohla ta jeho lebka zůstat vcelku.“

Mimoň se na svýho bráchu vrhnul. Oba slítli na zem, kouleli se po podlaze a plivali po sobě nadávky, za jaký by je jejich táta pořádně zpohlavkoval, kdyby byl u toho. Odložila jsem noviny a vrátila se k obálce od Slaterovejch. Byl v ní totiž eště jeden papír.

Suze, stálo na něm nakloněným, výrazným písmem, zřejmě se to nemělo stát… zatím.

Paul. Neuvěřitelný. Dopis od Paula!

Vím, že se Ti teď hlavou honí spousta otázek. A taky vím, že Ti neschází odvaha. Ale zajímalo by mě, jestli máš taky odvahu položit si i ty otázky, které jsou někdy proti našemu… přesvědčení.

Zatím měj prosím na paměti: když dáš někomu rybu, bude mít jídlo na celý den. Ale když ho naučíš chytat ryby, bude mít tolik ryb, kolik si sám nachytá.

Tak na to čas od času mysli, Suze.

 

Paul

Jéžiši, pomyslela jsem si. To je ale sympaťák. Není divu, že to mezi náma moc nejiskřilo.

Ty otázky, který jsou proti našemu přesvědčení? Jaký otázky? Na co tím naráží? Co ten kluk ví, a já ne? Nejspíš toho bude spousta.

Ale jedno vím na tuty. Ať už je Paul, co chce – nebyla jsem ani na stopro přesvědčená, že je mediátor –, je to taky pěknej hajzlík. Protože vyšplouch Jacka přinejmenším dvakrát, aspoň co vím: poprvý, když ho nechal plácat se v tom, a neřek Hele, brácho, pro lidi jako ty a já je to úplná normálka, že vidíme mrtvý. A podruhý, když ho nechal dole kostele s těma dvěma psychoušema.

A to už nemluvím o tom, co udělal Jessemu: někomu, koho vůbec neznal.

A tohle mu teda nikdy nevodpustím.

A nemám vůbec důvod mu věřit. Ani těm jeho zkušenostem s rybařením.

I když jsem byla znechucená jeho dopisem na nejvyšší míru, nechtěla jsem ho roztrhat. Rozhodla jsem se, že bych ho měla ukázat otci Domovi, kterej – jak mě telefonicky ujistil – se už cejtí mnohem líp, jenom je celej rozbolavělej.

Zatímco se Somna s Mimoněm váleli po zemi a Mimoň ječel: „Vodpal ze mě, ty teplajzníku!“, sebrala jsem svůj šek a vyrazila zpátky do patra. Konečně den volna. Nehodlám ho strávit zavřená v baráku, ať si mamka říká, co chce. Rozhodla jsem zavolat Cee Cee a zjistit, co má v pácu. Možná bysme spolu mohly vyrazit na pláž. Myslím, že si zasloužím trochu voddychu.

Když jsem se vrátila do pokoje, zjistila jsem, že Jesse je už zase na svým starým místě. Sice se ráno většinou nezjevoval, ale zase je pravda, že já taky obvykle neměla ve zvyku spát šestatřicet hodin v kuse. Věci se holt na chvilku vymknuly z normálu.

Ale na každej pád jsem ho nečekala, takže jsem nadskočila metr dvacet a rychle schovala ruku s jeho podobenkou za záda.

Heleďte, a co jako? Prostě jsem nechtěla, aby mu bylo z fleku jasný, že ho mám ráda nebo tak něco.

„Už jsi vzhůru?“ prohodil ze sedátka pod oknem, kde si hověl s Hřebíkem na klíně a románem Abby Hoffmanový Ukradni tu knihu, kterou ukrad z máminy knihovny.

„Uhm,“ zahuhlala jsem a skočila na postel. Když budu dost rychlá, mohla bych tu podobenku strčit pod polštář dřív, než si toho stačí všimnout. „No jo, jsem.“

„A jak je ti?“ zeptal se.

„Mně?“ řekla jsem přiblble, jako by v místnosti byl eště někdo, koho by se moh zeptat.

Jesse odložil knížku a podíval se na mě tím svým obvyklým výrazem. Víte, takovým tím neproniknutelným.

„Ano, tobě,“ potvrdil. „Jak se cítíš?“

„Dobrý,“ vyhrkla jsem. Povedlo se – strčila jsem to pod polštář, bleskově jako raptor. Teda ne že bych nějakýho viděla v akci, ale učili jsme se, že byli hrozně mrštný. Všechny ty dopisy, šek i miniatura byly v bezpečí. Zalila mě úleva.

„Cejtím se skvěle,“ dodala jsem.

„Výtečně,“ ocenil to. „Měli bychom si tedy promluvit.“

Úleva byla fuč. Fakticky jsem vyletěla z postele. Nevim proč, ale srdce mi zběsile tlouklo.

Promluvit? O čem si chce sakra zase promlouvat? Mozek mi chroustal rychlostí dvě stě kiláků za vteřinu. Asi o tom, co se stalo. Teda, bylo to všechno hrozný a málem jsem umřela a do toho ten mizera Paul a bylo kolem toho tolik otazníků –

Ale o čem z toho chce Jesse mluvit? O tom, že jsem skoro umřela?

Ale zrovna o tomhle já mluvit nechci. Protože to celý, že jsem málem natáhla brka, se stalo jenom kvůli tomu, že jsem chtěla zachránit jeho. No jo. Jeden by řek, že by si to Jesse neměl tak brát, ale z výrazu v jeho obličeji mi bylo jasný, že si to přesně takhle bere.

A teď si o tom chce eště povídat. Ale jak s ním o tom vůbec mám mluvit? Jak, aby se to všechno neprofláklo? To slovo na L nebo na M.

„Hele,“ řekla jsem, „nechci si povídat, víš? Fakt nechci. Jsem už úplně umluvená.“

Jesse si sundal Hřebíka z klína a opatrně ho postavil na podlahu. Co to dělá? pomyslela jsem si vyjeveně. Co to krucipísek dělá?

Zhluboka jsem si vzdychla. Takže přece jen dojde na vysvětlování.

„Já jenom prostě – hele,“ vyhrkla jsem, když vykročil ke mně, „jsem prostě děsně utahaná. Jdu teď zavolat Cee Cee a vyrazím s ní někam na pláž nebo tak ňák, protože… potřebuju den, dva voraz. Jsem prostě děsně utahaná…“

Další dva kroky ke mně.

„…utahaná ze všeho toho mluvení. Potřebuju si aspoň den vodfrknout. Vod mluvení!“

„Tak dobře,“ prohlásil Jesse a popošel úplně nejblíž. „Tak tedy nebudeme mluvit.“

A sevřel mě do náruče a políbil mě.