3

Ani pořádně nevim, jak k tomu vlastně došlo. Víte, dávala jsem si fakt majzla. Teda na to, abych se do Jesseho nezabouchla.

A brala jsem to vážně, vo tom teda žádná. Chodila jsem ven a seznamovala se s novejma lidma a zkoušela dělat nový věci, přesně jak to doporučujou v Cosmu. Rozhodně jsem neseděla s rukama založenejma v klíně a nevzdychala po něm nebo tak něco.

A to, že většina z těch novejch kluků, co jsem se s nima seznámila tady v Kalifornii, měla buďto v patách šílený zabijáky, nebo to byli sami šílený zabijáci, asi není dostatečná omluva, že se někdo může zabouchnout do ducha. Vlastně pro to není žádná omluva.

Ale přesně tohle se mi stalo.

Můžu vám přesně vylíčit ten moment, kdy mi došlo, že jsem to nezmákla. Teda ten boj, abych se do Jesseho nezabouchla. Bylo to ve špitále, kde jsem se sbírala po jedný pořádný duchařský nakládačce, co jsem se o ní už myslim zmínila – tý, kdy mi projevily svůj vděk duše čtyř maturantů z RLS, zavražděnejch pár neděl předtím, než začaly prázdniny.

Takže Jesse se kliďánko objeví ve špitále v mým pokoji (a proč ne, že jo – je to koneckonců duch, takže se může zhmotnit, kde se mu zachce), aby mi vyjádřil přání brzkýho uzdravení a tyhlety sladký řečičky, a vyjadřuje to tak hezky a srdečně, že se v jedný chvíli dotkne mý tváře.

Jo. To je celý. Prostě natáhnul ruku a dotknul se mý tváře, což byl v tu chvíli taky jedinej kousek mýho těla, kterej nebyl černej, modrej ani fialovej.

Děsná bomba, co? Šáhnul mi na tvář. Nic, z čeho by holka měla omdlít blahem.

Ale přesně to jsem udělala.

Teda ne doslova. Ne tak, že by mi někdo musel strkat pod nos čichací sůl nebo tak něco, to teda sakra ne. Ale stejně. Prostě jsem najednou vytvrdla jak tejden starej chleba.

Myslím, že se přinejmenším můžu prsit tím, jak jsem to zakamuflovala. Jesse o tom neměl ani páru, to je tutáč. Heleďte, chovala jsem se k němu furt stejně – asi jako k mravencovi, kterej spadnul do mýho bazénu. Jako k něčemu, co mě sice trochu obtěžuje, ale nestojí za tu námahu s rozmačkáváním.

Nejhorší je, že se s tím ani nemůžu nikomu svěřit. Jak asi? Živá duše – s výjimkou otce Dominika od nás ze školy, a taky Prófy, mýho nejmladšího nevlastního bráchy – nemá tucha o tom, že Jesse existuje. Milánkové, znám se s duchem jednoho kluka, co natáh bačkory asi před sto padesáti lety a dodnes straší v mým pokoji… Kdybych začala mlít o něčem takovým, povezu se ve svěrací kazajce rychlejc, než řeknete anachronismus.

Ale to, že se s tím nemůžu nikomu pochlubit, eště neznamená, že to neexistuje. Existuje. Celou dobu to číhá někde vzadu v mý hlavě, jako jedna z těch vtíravejch písniček z rádia, co si zaboha nemůžete vygumovat z mozku.

A řeknu vám, že tenhle refrén se mi připomene vždycky, když uvažuju o tom, že bych si vyšla s nějakým klukem… a vždycky mi napovídá, že je to jenom zbytečná ztráta času.

Proto jsem taky nevyskočila nadšením z představy, že bych si měla vyrazit s Paulem Slaterem (i když, jestli chcete něco vědět, tak večeře s ním a s jeho rodičema a s jeho mladším bráchou se dá jen těžko považovat za rande). Místo toho jsem vyrazila domů a dala si večeři se svejma rodičema a bráchama. Teda nevlastníma bráchama.

Večeře u Ackermanů vždycky probíhala ve velkým stylu… až do doby, než začal Andy na zahradě stavět tu vířivku. Od tý doby se dost ulejval ze svejch kulinářskejch orgií, to mi věřte. A protože o mý mamce asi nikdo nebude tvrdit, že by byla skvělá kuchařka, v poslední době jsme si čím dál častějc nechávali přivážet hotovky. Ale řekla bych, že na samý dno jsme klesli až včera večer, když jsme si objednali jídlo z restaurace Poloostrov Pizza, pro kterou rozvážel každou noc náš Somna.

Nenapadlo mě, že bysme mohli klesnout eště hloub, dokud jsem nepřišla ten večer domů a nezahlídla uprostřed stolu červenobílej papírovej džber s rozšklebeným obličejem jistýho plukovníka z Kentucky.

„Nezačínej,“ varovala mě mamka, když si všimla, jak se tvářím. „Když si z toho sloupneš kůžičku, uvidíš, že ti to bude chutnat.“

„Můžeš ji dát mně,“ zahuhlal Mimoň s pusou plnou podivně rozmašírovanejch brambor, který měl před sebou na talíři. „Já to zblajznu.“

Skoro jsem při tý jeho nabídce vrhla, fakt že jo. Sedla jsem si a vzala do ruky leták, kterej nám přiložili k tý mňamce. Začetla jsem se, jak „…plukovník nikdy nezapomněl na lahodnou vůni, která se linula z kuchyně jeho matky, když byl ještě hošík a vyrůstal na plantáži…“, a vtom jsem si vzpomněla na zablácenou kovovou krabičku, na který byl taky příslib lahodný vůně.

„Hele,“ ozvala jsem se, „co vlastně bylo v tý krabičce, co jste dneska ráno vykopali?“

Mimoň se zašklebil. „Ty vole, akorát ňáký starý dopisy.“

Andy se na svýho syna zahleděl s dost smutným výrazem. Řekla bych, že si dokonce už i můj nevlastní tatík začíná v poslední době uvědomovat to, co já zjistila už první den po příjezdu: totiž že Mimoň je totální pako.

„To nejsou jen ňáký starý dopisy, Brade,“ opravil ho. „Mají historickou hodnotu. Pocházejí z doby, kdy postavili tenhle dům, někdy z roku 1850. Ale jsou ve velmi špatném stavu, vlastně téměř rozpadlé. Mám v úmyslu věnovat je místnímu historickému spolku. Myslím, že by jim mohly být užitečné, přestože jsou tak ztrouchnivělé. Nebo možná –“ Andy se zadíval na mě, „– možná že by zajímaly otce Dominika. Víš přece, jaký je to fanda do historie.“

Jo, to je fakt. Otec Dominik je fanda do historie, ale jen proto, že se jako mediátor – stejně jako já – setkává v jednom kuse s lidma, který žili v dobách bitvy o Alamo a výprav Lewise a Clarka. Však víte, který myslím. Lidi, co jako kdysi pokládali cihly do základů americký státnosti. Nebo něco na ten způsob.

„Já mu je teda donesu,“ nabídla jsem se a omylem upustila kousek plukovnickýho kuřete do klína, odkud ho okamžitě vyluxoval Ackermanovic superhafan Max, kterej na začátku každýho jídla vždycky zaujme strategickou polohu hned vedle mý židle.

Ale když Mimoň vítězoslavně zahejkal blahem, uvědomila jsem si, že jsem nejspíš něco udělala blbě. I když se snažím napodobovat normální puberťačku, někdy mi to ujede – a je fakt, že normální puberťačka by se asi nikdy dobrovolně nenabídla, že se o prázdninách staví u ředitele školy, kam chodí.

Probodla jsem ho na tu dálku pohledem.

„Stejnak jsem se u něj chtěla stavit,“ zavrčela jsem. „Potřebuju se s ním totiž poradit, co mám udělat se zbytkem peněz, který mám u sebe od toho školního výletu na konci roku.“

„Tak já se o ně postarám,“ zažertoval Somna. Mamka se teda nemohla přivdat do vtipnější famílie, to vám povim.

„Mohla bych se na ně podívat?“ zeptala jsem se a ignorovala oba nevlastní bráchy.

„Podívat na co, holčičko?“ zeptal se mě Andy.

Na chvíli jsem zapomněla, co jsem to vlastně chtěla. Holčičko? Andy mi eště nikdy neřek holčičko. Co se to tady děje? Že bysme se snad sbližovali? Tak to zase prr, já už jednoho tátu mám, i když je už po smrti. Stejnak mě navštěvuje nějak moc často.

„Suze asi myslí ty dopisy,“ vysvětlila mu místo mě mamka, která si očividně vůbec nevšimla, jakým oslovením mě její manžel obšťastnil.

„No jistě,“ souhlasil okamžitě. „Najdeš je u nás v pokoji.“

„U nás v pokoji“ znamenalo v mamčině a Andyho ložnici, kam jsem původně nikdy nemínila vkročit, protože mě ta záležitost upřímně řečeno tak trochu znechucovala. Heleďte, ne že bych nebyla ráda, že je mamka konečně šťastná po tom desetiletým trápení, že táta umřel. Jsem naopak moc ráda. Ale to neznamená, že bych ji chtěla šmírovat v posteli s jejím současným chotěm, jak spolu v objetí zírají na Tenkrát na západě. Fakt ne, dík.

Ale po večeři jsem se překonala a zašla nahoru. Mamka seděla u zrcadla a stírala si mejkap. Musela jít dneska spát dost brzo, aby byla včas na place u ranních zpráv.

„Aha, to jsi ty,“ zamumlala zmateně stylem teď-nemám-čas. „Budou někde tamhle.“

Podívala jsem se směrem, kterým máchla rukou, na Andyho noční stolek, a zahlídla tu kovovou krabičku. Ležela mezi jinejma chlapskejma drobnůstkama, jako byly drobáky, sirky a účtenky.

Bylo jasný, že Andy už zkusil krabičku vyčistit a že se mu to docela povedlo. Najednou se dal přečíst skoro celej nápis na víčku.

Což bylo trochu trapný, protože obsah nápisu byl politicky dost nekorektní. Vyzkoušejte nové doutníky Rudokožec! vybízel. Byl tam dokonce i obrázek takovýho toho hrdě se tvářícího domorodýho Američana, kterýmu z toulce místo šípů trčí doutníky. Lahodná vůně uspokojí i nejnáročnějšího kuřáka. Jakost zaručena, jakož i u všech našich ostatních výrobků.

To bylo celý. Žádný varování ministerstva zdravotnictví, že kouření způsobuje rakovinu. Ani slovo o nízký porodní váze dětí matek-kuřaček. Ale stejně bylo divný, jak málo se reklama v dobách, kdy eště neměli televizi – a dokonce ani rádio – lišila od tý dnešní. Až na to, že dneska už víme, že pojmenovat výrobek hanlivým označením nějaký rasy pravděpodobně její příslušníky namíchne.

Otevřela jsem krabičku a zadívala se na dopisy uvnitř. Andy měl pravdu, byly fakticky v příšerným stavu. Tak zažloutlý a křehký, že je skoro ani nešlo vyndat, aby se vzápětí nerozpadly na kousky. Někdo je svázal dohromady takovou hedvábnou stužkou. Kdysi byla nejspíš barevná, ale teď už jen odporně zahnědlá.

Dopisů v krabici bylo víc, asi pět nebo šest. Nedokážu si vzpomenout, na co jsem myslela, když jsem vytahovala ten první. Asi na nic – a zároveň nějaká část mě věděla už předem, s naprostou jistotou, co to je.

Ale stejně. Když jsem opatrně rozložila první psaní a přečetla si oslovení Milí Hectore, měla jsem pocit, jako by mi dal někdo herdu do zad.

Musela jsem si sednout. Sesula jsem se do jednoho z těch křesílek, co mají mamka a Andy v ložnici u krbu, s očima přilepenejma k zažloutlýmu papíru.

Jesse! Ty dopisy byly adresovaný Jessemu!

„Suzie?“ Mamka se po mně zvědavě ohlídla. Roztírala si po obličeji noční krém. „Suzie, není ti nic?“

„V pohodě,“ vysoukala jsem ze sebe. „Můžu… můžu si tady na chvilku sednout a přečíst si to?“

Mamka si začala nanášet krém na ruce. „Ale jistě,“ souhlasila překvapeně. „Vážně ti nic není? Vypadáš taková… bledá.“

„Je mi fajn,“ zalhala jsem. „Bezva.“

Milí Hectore, tak ten dopis začínal. Byl napsanej vzorovým krasopisem – takovým tím ujetě starodávným, na jakej si potrpěla prsatá sestra Ernestina od nás ze školy. Dokázala jsem ho přelousknout naprosto bez problémů, i když byl nadepsanej 8. kvjetna 1850.

Osmnáct set padesát! Právě toho roku postavili náš dům, aby sloužil jako penzion pro hosty, který přijížděli na poloostrov Monterey. A toho roku, jak už jsem věděla díky tomu, co mi zjistil Prófa ze starejch vlastivědnejch knih, Jesse, anebo spíš Hector (protože tak se jmenoval ve skutečnosti – dovedete si to představit? – nekecám, Hector!) záhadně zmizel.

Až na to, jak jsem zjistila, že v tom žádná velká záhada nebyla. Zavraždili ho v tomhle domě – přesnějc řečeno v mým pokoji. Což je taky důvod, proč se v něm už století a půl poflakuje a čeká…

Čeká na co?

Čeká na tebe, napověděl mi slabej hlásek někde vzadu v hlavě. Na mediátora, kterej najde tyhle dopisy a pomstí jeho smrt, aby se i on moh vodebrat tam, kam patří.

Ale zrovna tahle myšlenka mě zaplavila hrůzou. Doslova. Způsobila, že se mi začaly potit dlaně, i když v Andyho a mamčině ložnici byla docela kosa, protože klimatizace šlapala na plný pecky. Vzadu na krku se mi zježily vlasy.

Přinutila jsem se mrknout zpátky na dopis. Jestli se má Jesse někam odebrat, no tak fajn, já jsem ta, která mu v tom musí pomoct. Je to moje práce, sakra.

Jenomže jsem si nemohla pomoct, abych si při tom nevzpomněla na otce Doma. Jako jeden mediátor druhýmu mi před pár nedělema svěřil, že se mu jednou v životě přihodilo, že se zamiloval do ducha jedný holky asi tak v době, kdy mu bylo tolik co teď mně. Ale nedopadlo to dobře – a jak by asi taky mohlo? –, takže se stal knězem.

Došlo vám to? Knězem! Až takhle drsnej konec to mělo. Tohle s váma dokáže provýst ztráta toho, koho milujete. Stal se knězem!

Upřímně řečeno, ne že bych si snad dokázala představit, jak je ze mě jeptinda. Tak zaprvý, nejsem katolička. A zadruhý, neslušej mi stažený vlasy. Fakticky ne. S gumičkama nebo čelenkou vypadám naprosto příšerně.

Tak dost! okřikla jsem se v duchu. Přestaň a začni číst.

A tak jsem začala.

Dopis psala holka, co se jmenovala María. O Jesseho životě do doby, než umřel, toho moc nevim – ten kluk se zrovna nehrne do toho, aby na mě vychrlil všechny podrobnosti –, ale vzpomínám si, že María de Silva bylo jméno tý holky, se kterou se jel oženit, než tak záhadně zmizel. Zahlídla jsem v jedný knížce její fotku. Byla to fakt roštěnka – na holku z doby, kdy se nosily sukně s obručí –, když si člověk veme, že žila dávno předtím, než vynalezli plastickou chirurgii. Dokonce i před Maybelline.

A z toho, co psala, se dalo vsadit, že si tím byla zatraceně jistá. Jako tím, že je hezká. Její dopis byl celej o večírcích, na kterejch byla, a jak jí kdo chválil její novej čepec. Jo, čepec, nepřeslechli jste se. Heleďte, něco vám řeknu – bylo to jako číst si dopis od Kelly Prescottový, akorát že v tomhle byly samý ješto a bjeda a ani zmínka o Rickym Martinovi. A ani pravopis za moc nestál. María byla roštěnka, to jí teda fakt nikdo nebere, ale když se probíraly měkký a tvrdý íčka, tak teda běda, ale ve škole nejspíš chyběla.

Co mi ale nešlo do hlavy: nezdálo se moc pravděpodobný, že by ta čůza, která psala tyhle dopisy, byla stejná holka, která by si dokázala objednat vraždu svýho snoubence. Protože já věděla, že María si Jesseho vzít nechtěla, vo tom žádná. Svatbu domluvil její fotřík. María si chtěla vzít jinýho chlápka, nějakýho Diega, kterej lovil uprchlý otroky. Nejspíš úžasnej týpek. A toho Diega jsem z Jesseho vraždy taky podezírala jako prvního.

Ne snad proboha, že by se Jesse nějak obtěžoval se z toho vyplkat – natožpak mi svěřit další podrobnosti ze svý minulosti. Má – celou tu dobu, co se známe – na tohle téma klapačku zamčenou nejmíň na deset západů. Ne že bych to nedokázala pochopit: když vás odkráglujou, musí to bejt trochu traumatizující zážitek.

Ale řeknu vám, že je dost těžký dobrat se toho, proč tady vlastně po takový době furt straší, když není vůbec vochotnej spolupracovat. Musela jsem si všechno tohle vyhledat v knížce o dějinách okresu Salinas, kterou vyhrabal Prófa v místní knihovně.

Takže nejspíš můžu říct, že jsem se do četby Maríinejch dopisů pustila s jistou neblahou předtuchou. Teda byla jsem skoro na tuty přesvědčená o tom, že v nich najdu něco, co bude dokazovat, že Jesseho zavraždili… a taky proč a kdo to má na triku.

Ale poslední z dopisů byl stejně přihlouplej jako ty čtyři předchozí. Nebylo tam nic, vůbec nic, co by dokazovalo nějakej zlej úmysl z Maríiny strany… teda až na její naprostou neschopnost umístit aspoň jednou správně íčka ve slově milý. Ale to není trestný, že jo?

Složila jsem dopisy zase do obdélníčku a vrátila je do krabičky s pocitem, že už nemám zpocenej ani krk, ani ruce. Ulevilo se mi snad, že jsem v dopisech nenašla nic podezřelýho, nic, co by mi pomohlo vyřešit záhadu kolem Jesseho smrti?

Asi jo. Možná je to ode mě sobecký, ale je to tak. Všechno, co jsem z těch dopisů vyčetla, bylo, že Maríu pozvali na nějaký mejdlo do domu španělskýho velvyslance. Nadupaná informace, co? Ale proč měl někdo potřebu schovat takhle nevinný dopisy do škatule od doutníků a pak je zakopat u nás na zahradě? To nedává smysl.

„Zajímavý, viď?“ prohodila mamka, když jsem se postavila.

Vyskočila jsem tak metr dvacet. Úplně jsem zapomněla, že tam je. Už si vlezla do postele a četla si knížku o tom, jak by měl člověk líp hospodařit se svým časem.

„To jo,“ zamumlala jsem a položila dopisy zase na Andyho noční stolek. „Moc zajímavý. Fakt jsem šťastná, že teď vím, co řek velvyslancův syn na to, když viděl Maríu de Silva v těch jejích novejch stříbřitejch plesovejch šatech.“

Mamka se na mě zvědavě zadívala přes obroučky brejlí na čtení. „Tys tam někde objevila její příjmení? Protože nám s Andym se zdálo, že tam nikde není uvedené, a byli jsme zvědaví, kdo to asi tak mohl být. Říkala jsi de Silva?“

Zamrkala jsem. „Ehm,“ zachrochtala jsem. „Ne. Teda… nenašla. Ale Prófa a já, teda chci říct David… vypravoval mi o jedný rodině, co žila tenkrát tady v Salinas, nějakejch de Silvovejch, a ty měli dceru Maríu, a tak jsem prostě…“ Spolkla jsem to, když do ložnice vrazil Andy.

„Aha, Suze,“ podivil se trochu, když mě uviděl v pokoji, kam jsem předtím ani nepáchla. „Přečetla sis ty dopisy? Roztomilé, viď?“

Roztomilé? Tak to je teda pořádně hustý. Roztomilé.

„Uhm,“ přitakala jsem radši. „Tak já letím. Dobrou.“

A vylítla jsem odtamtud, jako bych měla za zadkem raketu. Heleďte, já nevím, co dělaj děti rodičů, který se vdávaj a ženěj znova a znova. Moje mamka se vdala teprve podruhý, a za fakt sympatickýho chlápka, ale stejně si nějak nemůžu pomoct. Přijde mi to děsně trapný.

Ale pokud jsem si myslela, že zapadnu do svýho pokoje a trochu si tam zklidním hladinku, tak to jsem se teda pořádně sekla. Na parapetu okna s vyhlídkou na záliv už číhal Jesse.

Seděl tam a vypadal tak jako vždycky: naprosto bombózně v tý svý polorozepnutý bílý košili a černejch toreadorskejch kalhotách, který měl vždycky na sobě – holt po smrti už se moc nepřevlíkáte –, s vlnitejma černejma vlasama, který se mu na krku kroutily do prstýnků, a s hlubokejma očima pod inkoustově černým obočím, to levý rozseknutý tenkou bílou jizvou…

Jizvou, o který jsem snila častějc, než dokážu přiznat, že po ní přejíždím svejma prstama…

Když jsem vešla k sobě, zvednul hlavu – choval zrovna na klíně mýho kocoura Hřebíka – a prohlásil: „Tahle kniha je dost obtížná na pochopení.“ Čet zrovna Ramba od Davida Morrella. Víte, tu knížku, podle který pak natočili ty stupidní filmy o vietnamský válce.

Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila zmatenýho okouzlení, který se mnou začalo lomcovat pokaždý, když jsem na toho kluka chvilku zírala.

„Když to pochopil Sylvester Stallone,“ řekla jsem nesmlouvavě, „tak ty to pochopíš taky.“

Jesse mou poznámku přešel jak loňskej sníh. „Marx předpovídal, že v kapitalistické společnosti budou vzrůstat rozpory a že společnost jako taková bude slábnout, což vyústí v ekonomické krize a rostoucí ožebračování dělnické třídy,“ poučil mě, „která se nakonec vzbouří a převezme kontrolu nad výrobními prostředky… a právě k tomu došlo ve Vietnamu. Co ale přimělo americkou vládu k přesvědčení, že se cítí být oprávněna zasahovat do boje za osvobození a ekonomickou rovnost, k němuž došlo v té zaostalé zemi?“

Ramena se mi zhouply dolů. Hele, je to fakt tak nadsazenej požadavek, chtít trochu soukromí a odpočinku, když přijdu po celodenní šichtě domů? Ale ne. Já, když se vrátím, musím nejdřív číst svazek dopisů, který napsala svýmu snoubenci – a mý životní lásce – jeho holka, která ho taky, jestli se nepletu, před asi sto padesáti lety nechala vodkráglovat.

A jako by to nestačilo, navíc mu budu muset eště vysvětlovat, proč šla Amerika do války ve Vietnamu.

Fakt bych před ním měla začít schovávat svoje učebnice. Jesse je nejenom čte, ale navíc si dokonce nějak pamatuje to, co si přečet – a pak to aplikuje na další knížky, na který u nás v domě narazí.

Proč nemůže prostě jen civět na televizi jako každej normální kluk, to teda nechápu.

Došla jsem až k posteli a padla do ní úplně tuhá. Připomínám, že jsem na sobě měla furt ty šílený šortky od hotelový uniformy. Ale v týhle chvíli jsem fakt neměla sílu myslet na to, co si Jesse pomyslí o velikosti mýho zadku.

Myslím, že si toho asi nemoh nevšimnout. Teda ne mýho zadku, ale mý deprese nad tím, jakým směrem se ubírá tohle léto.

„Není ti něco?“ zeptal se jako před chvílí mamka.

„Ne,“ zahuhlala jsem do polštářů.

Asi po minutě se Jesse ozval znova. „Ale vypadáš, jako by se ti něco přihodilo. Opravdu mi nechceš nic říct?“

Jo, chci ti něco říct! chtělo se mi na něj zaječet. Právě jsem strávila dvacet minut tím, že jsem se ti prohrábla soukromou korespondencí, a řeknu ti, že tvoje bejvalka na mě působila jako sakra nudná nána! Jaks moh bejt tak pitomej a chtít za ženu takovouhle buchtu? I s tím jejím stupidním čepcem?

Ale popravdě řečeno jsem neměla zájem, aby se Jesse domák, že se mu hrabu v dopisech. Teda, když to tak vemete, jsme něco jako spolubydlící, a tohle se prostě v takový situaci nedělá. Jesse se taky taktně drží stranou, když se převlíkám a koupu a tyhlety věci. A já si zase dávám bacha, abych měla dostatečný zásoby jídla a kočkolitu pro Hřebíka, a snažím se nedávat najevo, jak moc mě vytáčí, že tohle zvíře na rozdíl od normálních živejch tvorů dává přednost společnosti ducha. Mě bere na milost jenom proto, že ho krmím.

I když na druhou stranu Jesse zrovna nedělal žádný strachy s tím, že se zjevil na zadním sedadle auťáku, ve kterým jsem zrovna randila… s jedním klukem.

Ale věděla jsem, že by mi nikdy nečet dopisy. I když jsem vlastně žádný opravdický dopisy nedostávala, leda od Giny, mý nejlepší kámošky od nás z Brooklynu. A popravdě řečeno jsem měla pěkně hnusnej pocit z toho, že jsem louskala ty jeho, i když byly sto padesát let starý a rozhodně v nich nebylo nic o mně.

Ale divný bylo, že Jesse – kterej moh jako duch chodit všude, a nikdo ho neviděl, teda až na mě a otce Doma, a jak jsem dneska zjistila, taky Jacka – o těch dopisech neví. Fakt. Vypadal, že nemá páru o tom, že se našly a že já strávila uplynulou půlhodinu tím, že jsem si je pročítala. No jo. Rambo jednoho fakticky pohltí.

Takže místo toho, abych mu povykládala o tom, proč jsem fakt mimo – víte, o těch dopisech, a všechno to Já tě miluju, ale kam to povede? Protože ty nejseš naživu, a já jsem jediná, kdo tě vidí, a kdyby to eště nestačilo, tak ty ke mně necejtíš to samý, co já k tobě, nebo snad jo? Co? Nebo snad ne?, prostě tohleto všechno –, jsem jen řekla: „Víš, našla jsem dneska dalšího mediátora a asi mě to trochu rozhodilo.“

A přetočila jsem se na záda a začala mu vykládat o Jackovi.

Jesseho to zajímalo, aby taky ne. Doporučil mi, ať zavolám otci Dominikovi a sdělím mu to sladký tajemství. Sama jsem mu už chtěla zavolat a povědět mu o těch dopisech, jenomže dá rozum, že se to nehodí, když je v pokoji Jesse, protože ani já netoužím po tom, aby strkal nos do mejch soukromejch záležitostí. Když si vemu, jaký tajnosti dělá kolem svý smrti, dost pochybuju, že by můj zájem ocenil.

Takže jsem jen řekla, že je to dobrej nápad, a zvedla sluchátko, abych vyťukala číslo do misie.

Jenže otec Dominik to nezvedal. Místo něj se ozvala nějaká ženská. Málem jsem tím sluchátkem praštila, protože jsem se lekla, že je to nějaká jeho milenka nebo něco na ten způsob. Ale pak mě napadlo, že otec Dom žije na faře s fůrou dalších lidí.

Takže jsem se zeptala, jestli můžu mluvit s otcem Dominikem, a doufala jsem, že to bude jenom nějaká novicka nebo někdo takovej a že prostě bez řečí půjde a otce D. zavolá.

Jenomže to nebyla novicka. Byla to sestra Ernestina, která je na naší škole zástupkyní ředitele – a která mě samo poznala po hlase.

„Susannah Simonová,“ pronesla odměřeně, „co máte za lubem, že voláte otci Dominikovi v tuhle nekřesťanskou hodinu? Víte, kolik je hodin, mladá dámo? Skoro deset večer!“

„Já vím,“ bránila jsem se, „jenom jsem chtěla –“

„Kromě toho tu otec Dominik není,“ pokračovala sestra Ernestina, „protože má dovolenou.“

„Dovolenou?“ opakovala jsem přihlouple. Představila jsem si ho, jak s partou dalších kámošů sedí u táboráku a zpívá Ó Pane náš, haleluja. A na nohou má kristusky. Co taky jinýho?

Ale pak jsem si vzpomněla, že mi otec Dominik říkal, že jede na zájezd s dalšíma ředitelama katolickejch škol. Dokonce mi dával i číslo, kdyby se vyskytla nějaká urgentní duchařská záležitost, se kterou bych potřebovala píchnout. Neřekla bych, že objev novýho mediátora je tak urgentní… i když otec Dom by si nejspíš myslel pravej opak. A tak jsem jen poděkovala sestře Ernestině, omluvila se, že jsem rušila, a zavěsila.

„Co je to dovolená?“ chtěl vědět Jesse.

A tak jsem si sedla a začala mu to vysvětlovat, ale celou dobu jsem myslela na to, jak se tenkrát v nemocnici dotknul mýho obličeje, a jestli to udělal jen proto, že mě litoval, nebo proto, že se mu fakt líbím a že mě má rád jinak než jako kámošku – to už vím, že takhle mě rád má – nebo něco na ten způsob.

Protože Jesse, i když je už mrtvej půldruhýho století, je fakt moc hezkej kluk, mnohem hezčí než Paul Slater…

Ale beze srandy. Je tak hezkej, že by moh z fleku hrát v ňákým hollywoodským slaďáku. Na kluka, co se narodil dávno předtím, než vymysleli fluorid, má nádherně bílý zuby, který vypadaj tak silně a zdravě… Řeknu vám, že kdyby na misijní akademii chodil nějakej kluk, co by aspoň přibližně vypadal tak jako Jesse, školní docházka by nebyla až taková ztráta času…

Ale co je na tomhle dobrýho? Teda na tom, že ten kluk vypadá tak suprově? Je to duch. A já jsem jedinej člověk, co ho v tuhle chvíli vidí. Nemůžu ho ani představit mamce, ani ho pozvat na svůj maturiťák, ani si ho vzít, ani nic. Nemá to žádnou budoucnost.

Musím si to furt dokola vopakovat.

Jenže někdy je to fakt hodně, ale hodně těžký. Zvlášť když takhle sedí přede mnou, směje se tomu, co vykládám, a hladí tu hloupou smradlavou kočku. Jesse byl první člověk, se kterým jsem se seznámila po příletu do Kalifornie, a stal se tady mým prvním kámošem. Vždycky byl po ruce, když jsem ho potřebovala, což je mnohem víc, než bych mohla říct o většině živejch lidí, se kterejma se znám. A kdybych si měla vybrat jedinýho člověka, se kterým bych se chtěla octnout na pustým ostrově, nemusela bych o tom moc přemejšlet: byl by to Jesse.

O tomhle všem jsem přemejšlela, když jsem mu vysvětlovala, co je to dovolená. Přemejšlela jsem o tom, když jsem mu začala vykládat o vietnamský válce a pak se plynně dostala k tomu, proč se v bejvalým Sovětským svazu zhroutil komunistickej režim. Přemejšlela jsem o tom, když jsem si čistila zuby a šla spát. Přemejšlela jsem o tom, když jsem mu dala dobrou noc a zahrabala se do peřin a zhasnula lampičku. A myslela jsem na to i ve chvíli, kdy se mě začal zmocňovat spánek a já odplouvala do snu. Protože noc byla v posledním čase jediná doba, kdy jsem se myšlenek na Jesseho dokázala zbavit.

Ale vemte jed na to, že tyhle myšlenky se ke mně vrátily s plnou silou, když jsem se o pár hodin pozdějc probudila s něčí rukou na svý puse.

Jo, a abych nezapomněla: s něčím nožem na svým krku.

4

Jako mediátor nejsem zrovna zvyklá na to, čemu se říká jemný probouzení.

Ale tohle bylo eště mnohem drsnější než obvykle. Teda řekla bych, že když chcete, aby vám někdo píchnul, je dost netaktický si ho hnedka na začátku znepřátelit… a takovej nůž na krku má tak trochu snahu lidi rozhodit.

Ale sotva jsem rozlepila oči a zjistila, co je to za osobu, která mě chytila pod krkem, došlo mi, že jí asi o mou pomoc zrovna nejde. To si pište. Spíš jí jde o to, jak mě co nejrychlejc vodkrouhnout.

Neptejte se mě, jak jsem na to kápla. Zkrátka takovej ten starej dobrej mediátorskej instinkt.

Nůž na krku je dost výmluvnej důkaz, nepřijde vám?

„Poslouchej mě, ty náno pitomá,“ zasyčela María de Silva. De Silva-Diegová, měla bych asi upřesnit, protože umřela jako žena Felixe Diega, toho neohroženýho lovce otroků, jak vím z tý knížky, kterou Prófa vyhrabal v knihovně. Jmenovala se Moje Monterey a byly to dějiny okresu Salinas od roku 1800 do roku 1850. Našla jsem v ní dokonce i Maríinu fotku.

Proto jsem tak rychle poznala, kdo se mě to uprostřed noci pokouší oddělat.

„Jestli nedonutíš svého otce a bratry, aby přestali s kopáním na dvorku –“ zasyčela María a já měla sto chutí skočit jí do řeči – hele, laskavě budeš říkat nevlastního otce a nevlastní bratry –, jenomže jsem nemohla, protože mi zacpala pusu, „– budeš litovat, že ses narodila. Rozumíš?“

Dost tvrdý od holky, co chodí v krinolíně. Protože nic víc nebyla. Holka.

Ale když umřela, tak už holka nebyla, kdepak. Když María de Silva-Diegová někdy na přelomu století umřela – na přelomu minulejch staletí, aby bylo jasný –, bylo jí kolem sedmdesáti nebo tak ňák.

Ale duch, co mě držel pod krkem, vypadal asi tak v mým věku. Vlasy měla tmavý, bez jediný šediny, v uších takový ty nóbl náušnice. Vůbec to vypadalo, že tráví dost času v klenotnickejch krámcích. Kolem štíhlýho krku jí na zlatým řetízku visel velkej rubín – jako ten náhrdelník z Titaniku, co měla na krku Rose, když ji Jack maloval – a na prstech sedělo pár masivních prstenů. Jeden z nich se mi zarejval do dásně.

Ale tak je to s duchama vždycky, i když scenáristi strašidelnejch filmů o tom zřejmě nemaj páru. Když umřete, nevezme vaše duše na sebe pokaždý tu podobu, jakou jste měli, když jste zaklepali bačkorama. Neuvidíte žádný duchy, co by si to štrádovali se střevama visícíma z břicha, s useknutou hlavou pod paží nebo něco na ten způsob. Kdyby to tak bylo, člověk by se ani nemoh divit Jackovi, že ho to tolik děsí.

Jenže takhle to není. Ne. Vaše duše na sebe veme podobu těla z doby, kdy bylo na vrcholu sil. Kdy jste si připadali nejvíc naživu.

A řekla bych, že pro Maríu de Silva to bylo v době, kdy jí bylo tak kolem šestnácti.

Heleďte, ale je fajn, že měla na vybranou, ne? To třeba takovej Jesse nebyl naživu tak dlouho, aby si moh eště vybírat. A ona v tom má prsty.

„Ani to nezkoušej,“ pronesla výhružně María a stiskla mi pusu tak, že mi její prsteny zacvakaly do zubů. Jestli se o tomhle nedá říct, že je to nepříjemný, tak už teda fakt nevím. „To ať tě ani nenapadne!“

Nechápu, jak mohla vědět, co zamejšlím, ale zrovna jsem uvažovala o tom, že bych ji mohla kopnout kolenem do zad. Jenže ostří nože přitisknutýho na mou krkavici mě od toho přece jen odrazovalo.

„Vysvětlíš otci, že má přestat s kopáním, a zničíš ty dopisy, rozumíš, děvenko?“ zasyčela María. „A ani o nich necekneš – a o mně taky ne – před Hectorem. Vyjádřila jsem se dost jasně?“

Co jsem jako mohla dělat? Držela mi na krku nůž! A v jejím chování nebylo nic, co by připomínalo Maríu de Silva, která napsala ty nablblý dopisy. Tahle kočička zrovna nebyla z těch, co trávěj volnej čas tokáním o svým novým čepci, pokud teda chcete slyšet můj názor. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že s touhle kudlou dokáže nejen zacházet, ale že ji taky klidně použije, jestli ji k tomu vyprovokuju.

A tak jsem kejvla, abych jí ukázala, že za takovejch okolností jsem ochotná podřídit se veškerejm jejím rozkazům.

„Výborně,“ vydechla María de Silva a odtáhla dlaň z mý pusy. Ucejtila jsem na ní pachuť krve.

Stála nade mnou rozkročená – což vysvětlovalo všechnu tu krajku na mým obličeji, co mě šimrala v nose – a pátravě se na mě zadívala. Její hezký rysy se zkroutily do znechucenýho výrazu.

„A to mi říkali, že mám na tebe dávat pozor,“ zavrčela. „Že jsi zákeřná. Ale ty nejsi zákeřná, že ne? Jsi ještě děcko. Hloupá malá holka.“

Zaklonila hlavu a rozesmála se.

A pak zmizela. Než bys řekl švec.

Hned jak jsem ucejtila, že se zase můžu hejbat, jsem vyskočila z postele a rozběhla se do koupelny. Tam jsem si rozsvítila světlo nad umejvadlem a začala zkoumat obličej v zrcadle nad ním.

Ne. Nebyla to noční můra. Na dásni, tam, kam se mi zaryl Maríin prsten, jsem uviděla krvavý stopy!

Vykloktala jsem si, znova a znova, až sliny přestaly bejt růžový. Pak jsem v koupelně zhasla a vrátila se do postele. Připadala jsem si totálně zmatená. Prostě mi furt nedocvakávalo, co to všechno znamená. María de Silva. María de Silva, Jesseho snoubenka – no, snad by člověk moh říct exsnoubenka, když veme v úvahu všechny okolnosti –, se objevila v mým pokoji a vyhrožovala mně! Mně. Starý dobračce Suze.

Trochu moc na to, aby to můj mozek dokázal schroustat, když si člověk uvědomí, že jsou teprve čtyři ráno.

A vypadalo to, že všem těm překvápkům eště není konec. Když jsem z koupelny vyšla do černočernýho pokoje, všimla jsem si nějakýho divnýho stínu, jak se naklání nad mou postelí.

Ale naštěstí to nebyla jen tak ledajakej stín. Byl to Jesse. Když mě uviděl, narovnal se.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. „Totiž, já… Susannah, byl tu někdo?“

Ehm. Máš snad na mysli svoji bejvalku s kudlou v ruce, brouku?

To jsem si pomyslela. Ale nahlas jsem řekla jenom: „Ne.“

Hele. Tak s tím na mě teda nechoďte, jo? To, proč jsem se s ním o tom odmítala bavit, nemělo vůbec nic společnýho s Maríinejma výhrůžkama.

Ne. Šlo o tu druhou věc, kterou po mně María chtěla. Že mám jako vysvětlit Andymu, aby přestal kopat na zahradě. Protože to vypadalo, že je tam pod zemí eště něco. Něco, co María nechce, aby vyšlo na světlo boží.

A já si byla jistá, že vim celkem na tuty, co to bude.

Taky jsem si byla jistá, že to má něco společnýho s tím, proč Jesse tak dlouho straší u nás v Carmel Hills.

Heleďte, asi jsem mu o tom měla říct, že jo? Má právo to vědět. Přece to s ním přímo souvisí!

Ale já si byla naprosto jistá, že by ho to taky mohlo ode mě navždycky vodpoutat.

No jo, já vim. Kdybych ho doopravdy milovala, měla bych myslet jen na jeho dobro a na to, aby byl volnej. Jako v tý básničce, co je z ní vždycky úryvek na plakátech, na kterejch plachtěj rackové ve větru:

Nestavěj své lásce vězení,

milovat znamená křídla si dát.

Pokud vy dva jste si souzení,

svobodná vrátí se tisíckrát.

Můžu k tomu ale něco říct? Ta básnička je dost pitomá, nepřijde vám? A hlavně se na tuhletu situaci vůbec nehodí. Protože když dám Jessemu svobodu, už se ke mně nikdy nevrátí. Protože se nebude moct vrátit. Protože bude v nebi, v jiným životě nebo na bůhvíjaký další štaci.

A já se budu muset stát jeptindou.

Kruci. Kruci, všechno je to nahnutý!

Zalezla jsem zpátky do postele.

„Hele, Jesse,“ začala jsem a přitáhla jsem si deku až k bradě. Měla jsem sice na sobě tričko a šortky, ale stejně – žádnou podprdu a tak. Ne že by to bylo v tý tmě poznat, ale u něj člověk nikdy neví. „Jsem ospalá jak želva.“

„Aha,“ ozval se zmateně. „Jistě. Já jenom… Víš určitě, že tu nikdo nebyl? Protože já bych mohl přísahat, že jsem –“

Čekala jsem, co přijde. Jak tuhle větu dokončí? Já bych mohl přísahat, že jsem slyšel sladce podmanivý hlas ženy, kterou jsem miloval? Mohl bych přísahat, že jsem ucítil její nezapomenutelný parfém – což teda, mimochodem, byly květy pomerančovníku?

Ale nic takovýho. Místo toho se zatvářil dost zmateně, vysoukal ze sebe nějakou omluvu a vypařil se tak rychle, jak to před chvílí udělala jeho bejvalka. Popravdě řečeno, jeden by si myslel, že tam na opačný straně astrálního rozvržení sil na sebe můžou dost dobře narazit, když si vemete to jejich neustálý zhmotňování a odhmotňování…

Ale očividně nenarážej.

Nebudu vám věšet bulíky na nos. Žádný báchorky o tom, jak jsem zavřela oči a usnula, jako když mě do vody hodí. Ne že bych nebyla utahaná, ale hlavou se mi honilo to, co povídala María, furt a v jednom kuse. Kvůli čemu ale mohla bejt tak namíchnutá, tak rozjetá? V těch pitomejch dopisech přece nebylo nic podezřelýho. Teda pokud mám pravdu a byla to fakt vona, kdo nechal Jesseho poslat k ledu, aby si radši mohla vzít svýho miláčka Diega.

A jestli jsou ty dopisy tak důležitý, tak proč je sakra nezničila už před hodně a hodně rokama? Proč je někdo strčil do škatule a zahrabal u nás na dvorku?

Ale tohle mě eště tak nevytáčelo. Z čeho jsem byla fakt hotová, bylo to, že po mně chce, abych zarazila Andymu a klukům jejich kopání. Protože to mohlo znamenat jen jednu věc:

Že by mohli najít něco mnohem podezřelejšího než nablblý dopisy.

Jako třeba tělo.

A radši jsem ani nechtěla myslet na to, čí by asi tak to tělo mohlo bejt.

Ani když jsem se po pár hodinách – kdy se mi konečně povedlo zatuhnout – vzbudila, eště furt se mi o tom nechtělo přemejšlet.

Ale jednu věc jsem věděla jistě: neřeknu Andymu, aby přestal kopat (jako by to k něčemu bylo, kdybych ho o to poprosila). A nezničím ty dopisy. Za žádnou podělanou cenu.

Vlastně jsem nad nima takříkajíc převzala patronát, jen tak pro sichr. Vysvětlila jsem Andymu, že je odnesu do toho historickýho spolku, protože jsem doufala, že by tam mohly bejt v bezpečí pro případ, že by naše milá Máří měla za lubem nějaký nekalosti. Andy se zatvářil překvapeně, ale nic nenamítal. Měl už tak dost práce s tím, jak křičel na Mimoně, aby odhazoval hlínu na jinou hromadu.

Když jsem to ráno dorazila do hotelu Pebble Beach, přivítala mě Caitlin s ublíženým výrazem. „Hele, já nevím, cos to provedla s Jackem Slaterem, ale jeho rodiče nás žádaj, jestli by ses o něj mohla starat až do konce pobytu ty… To znamená do neděle.“

Nepřekvapilo mě to. Ani mi to nevadilo. Teda s Paulem to pochopitelně bylo furt na pytel, ale teď, když jsem už věděla, proč se Jack chová tak ujetě, jsem toho kluka fakt začínala mít ráda.

A Jack – to mi bylo jasný, sotva jsem strčila špičku prstu do jejích apartmá – se mě už nemoh dočkat. Už žádný povalování před bednou. Ten kluk měl na sobě plavky a byl připravenej vyrazit do nejbližších vln.

„Naučíš mě dneska motýlka, Suze?“ sondoval. „Vždycky jsem chtěl vědět, jak se takovej motýlek plave.“

„Susan,“ oslovila mě šeptem jeho matka, když si mě vzala stranou. Paul ani jeho otec v apartmá nebyli, k mýmu značnýmu ulehčení už asi seděli u snídaně. Paní Slaterová se ostatně taky chystala ke kadeřníkovi. „Nevím, jak vám poděkovat za to, co jste pro Jacka udělala. Nechápu, co jste mu to včera řekla, ale je jako vyměněný. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak šťastného. Víte, je to opravdu velice citlivá osobnost. S nespoutanou imaginací. Představuje si, že vidí… vidí mrtvé. Zmínil se vám o tom?“

Ledabyle jsem odpověděla, že jo.

„Už jsme byli s rozumem v koncích. Prohlédlo ho snad už třicet doktorů, a ani jeden – ani jeden! – s ním nic nezmohl. A teď se najednou objevíte vy a…“ Nancy Slaterová na mě zamrkala svejma pečlivě nalíčenejma řasama. „Vážně nevím, jak bychom se vám odvděčili, Susan.“

Mohla byste začít třeba tím, vážená, pomyslela jsem si kousavě, že mě budete oslovovat mým pravým jménem. Ale vlastně je mi to už buřt. „To je v pohodě, paní Slaterová,“ utrousila jsem a vzala jsem Jacka zase k bazénu.

A fakt byl jako vyměněnej. To bylo patrný na první pohled. Dokonce i Somna se na chvilku probral ze svý permanentní dřímoty, když uslyšel Jackovo nadšený šplouchání, a zeptal se, jestli je to ten kluk, se kterým jsem tady byla včera dopoledne. A když jsem mu to potvrdila, vybičoval se dokonce k tomu, že se zatvářil nevěřícně, než zase upad do svý obvyklý letargie. Ale bylo to vlastně jednoduchý jak facka. To, co Jacka až do včerejška děsilo, mu už teďka nepřišlo ani zdaleka tak strašný.

A pak dokonce prohlásil – když jsme si dali hamburger v restauraci u bazénu a já navrhla, že bysme mohli zajet hotelovou kyvadlovkou na chvíli do města –, že „by to mohla bejt sranda“.

Sranda! Nekecám, přesně takhle to řek. Heleďte, možná že mediátorování není pro mě to pravý vořechovy. Možná bych měla bejt radši učitelka. Nebo dětská psycholožka nebo něco na ten způsob. Myslím to smrťácky vážně.

Je pravda, že Jack nebyl moc vodvázanej z toho, když jsem ho do vlekla k budově, ve který sídlil Historickej spolek města Carmel-by-the-Sea. Chtělo se mu jít na pláž. Ale když jsem mu vysvětlila, že tím pomůžem jednomu duchovi a že na pláž vyrazíme hnedka potom, srovnal se s tím.

Nejsem zrovna týpek, co by slintal blahem nad dějinama, ale musela jsem uznat, že bylo docela působivý, jak tam visely všechny ty starý fotky Carmelu a celýho Salinas z doby před nějakejma sto letama – dávno předtím, než tady otevřeli první obchoďák a Safeways –, kdy všude kolem byly jen pláně porostlý cypřišema jako v tý knížce Červený poník, co jsme ji měli v osmičce jako povinnou četbu. Měli jich tady docela dost, i když ne bohužel přímo z Jesseho doby, ale trochu mladší, z období po občanský válce. S Jackem jsme zrovna obdivovali prohlížečku – což bylo něco, do čeho lidi koukali předtím, než vynalezli biják –, když z kanceláře vypochodoval takovej připlešlej chlapík, co vypadal k neutahání. Podíval se na nás skrz brejle se sklem, který bylo tlustý jako dno opravdický skleněný flašky na colu, a zeptal se: „Tak co? Chtěli jste se mnou mluvit?“

Prohlásila jsem, že chci mluvit s někým, kdo to tady má na povel, a on na to, že jsem se teda trefila. Představil se jako dr. Clive Clemmings, Ph.D. Takže jsem vysvětlila milýmu doktůrkovi Cliveu Clemmingsovi, Ph.D., co jsem zač já a kde bydlím, a vyhrabala ze svýho batůžku JanSport škatuli od doutníků (brašna od Kate Spadeový je sice šmrncovnější, ale ke khaki šortkám s pukama se fakticky moc nehodí) a předvedla mu ty dopisy…

A on vylít. Fakticky vylít! Byl tak rozrušenej, že řek tý babce z recepce, aby mu nepřepínala žádný hovory (ta užasle odtrhla oči od románku, do kterýho byla ponořená, takže nám hned docvaklo, že milej doktůrek Clive Clemmings, Ph.D., zrovna moc hovorů na přepínání nemívá) a zaved Jacka a mě do svý kanceláře…

A tam mě málem trefil šlak. Ale fakticky. Protože v ní přímo nad doktůrkovým stolem visel portrét Maríi de Silva. Ten z tý knížky, kterou kvůli mě kdysi vypůjčil Prófa v knihovně.

Ten malíř, jestli chcete něco vědět, odved sakra dobrou práci. Vystihnul ji naprosto přesně, ty její přehnaně umělecky nakroucený vlasy a zlatej náhrdelník s rubínem kolem ušlechtilýho krku, a to už ani nemluvím o tý nafoukaný papuli…

„To je ona!“ vykřikla jsem nedobrovolně a namířila prstem na obraz.

Jack se na mě podíval, jako by mi hráblo – což byla v tý chvíli pravda –, ale Clive Clemmings se jenom ohlídnul přes rameno a prohodil: „Ano, María Diegová. Tenhle portrét, to je naše třešnička na dortu, abych tak řekl. Zachránili jsme ho při burze v garáži, kterou pořádal jeden z jejích vnuků, no dovedete si to představit? Byl chudák úplně na dně. Ale je to svým způsobem symptomatické, když to vezmete kolem a kolem. Nikdo z Diegových na tom nikdy nebyl finančně zvlášť dobře. Víte, co se povídá o špatné krvi… A Felix Diego –“

Při tom plkání otevřel škatuli od doutníků a pomocí takový speciální pinzety rozbalil první lejstro. „Bože,“ vydechnul. „Bože můj.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Je to od ní.“ Pokejvla jsem bradou k portrétu. „Jako od tý Maríi de Silva. Jsou to dopisy, který psala Jessemu – totiž Hectorovi de Silva, což byl její bratranec, za kterýho se měla provdat, jenomže ten –“

„Záhadně zmizel.“ Doktor Clemmings na mě zůstal civět. Nejspíš mu už bylo něco přes třicet – podle toho dost nepřehlídnutelnýho kolečka vzadu na jeho hlavě –, ale i když se o něm v žádným případě nedalo tvrdit, že by byl sekáč, rozhodně už mi teď nepřipadal jako příšernej páprda, jak jsem si ho prve zařadila. Ten výraz naprostýho úžasu, kterej si asi v životě nedopřával moc často, s ním zkrátka dělal divy.

„Bože můj,“ zopakoval potřetí. „A kde že jste to našli?“

Tak jsem mu to znova odrecitovala, a on se zatvářil eště užaslejc a poprosil nás, jestli můžem chvíli počkat u něj v kanclu, než si něco zařídí.

A tak jsme čekali. Jack byl fakt výbornej, vůbec nebrblal. Jenom se dvakrát zeptal: „A kdy už pudeme na pláž?“

Pak se doktor Clemmings vrátil a přines nám pár gumovejch rukavic, o kterejch prohlásil, že si je musíme nasadit, pokud se chceme něčeho dotýkat. Jack se zatvářil znuděně a radši vyplul do přední místnosti, kde si chtěl hrát s prohlížečkou. Takže jsem si ty rukavice nasadila jenom já.

A byla jsem ráda, že jsem to udělala. Protože to, na co mě doktor Clive Clemmings nechal šahat, byly věci, který historickej spolek nasbíral za dlouhý roky svý činnosti a který měly něco společnýho s Maríou de Silva.

A byla jich spousta.

Ale to, co mě z celý sbírky zaujalo nejvíc, byl drobnej obrázek – Clive Clemmings mě poučil, že se mu říká miniatura – Jesseho (nebo Hectora de Silvy, jak o něm mluvil doktor Clemmings). Zdá se, že Jesse mu říkali jen jeho nejbližší příbuzný, no a taky já, to dá rozum). A taky dalších pět dopisů, který byly v mnohem lepším stavu než ty, co vyhrabal Mimoň u nás na dvorku.

Miniatura byla perfektní, jak fotka na průkazku. V těch dobách teda lidi fakt dovedli malovat, vo tom žádná. Jesse si byl dokonale podobnej. Ten portrét ho přesně vystihoval. Měl ve tváři ten výraz, kterej si vždycky nasazoval, když jsem mu vykládala o nějakým úžasným úlovku, co se mi zrovna poved, když jsem prolejzala výprodeje – třeba když jsem trhla kabelku Prada za polovic nebo něco podobnýho. Jako kdyby ho to už ani nemohlo zajímat míň.

Na obrázku byla jen Jesseho hlava a ramena. Kolem krku měl něco, čemu doktor Clemmings říkal nákrčník – což bylo v těch dobách zřejmě něco, co chlapi běžně nosili. Taková bílá nařasená věc, několikrát vomotaná kolem krku. Na Mimoňovi nebo Somnovi, o Clivu Clemmingsovi a jeho Ph.D. ani nemluvě, by to vypadalo pořádně ujetě.

Ale víte co? Jessemu to děsně seklo.

Jenže co by jemu neseklo?

A ty dopisy byly snad eště lepší než obrázek, aspoň svým způsobem. Protože byly adresovaný Maríi de Silva… a podepsaný někým, kdo se jmenoval Hector.

Probírala jsem se jima a nemůžu tvrdit, že bych při tom cejtila něco nepatřičnýho nebo tak ňák. Byly mnohem zajímavější než Maríiny dopisy – ale stejně jako v těch od ní v nich nebyla ani stopa po romantice. Jesse prostě psal – naprosto věcně, jak můžu potvrdit – o tom, co se děje u nich na ranči a co vyváděj jeho sestry. (Ukázalo se, že jich měl pět. Teda těch sester, abysme si rozuměli. V tom roce, kdy umřel, jim bylo mezi šesti a šestnácti. Ale myslíte, že si o tom přede mnou někdy pustil pusu na špacír? Si pište, že ne.) Taky tam byly zmínky o nějakejch místních politikách a o tom, jak je těžký sehnat pro práci na ranči pořádný chlapy, když všichni dostali tu zlatou horečku a uháněj, aby si vykolíkovali svoje klajmy.

Ale nejkouzelnější na tom bylo, že když jste četli Jesseho dopisy, přímo jste slyšeli, jako kdyby vám to zrovna vykládal. Bylo to takový přátelský a milý a vtipný. Ne jako to Maríino naparování.

A ani jedno slůvko nebylo napsaný s chybou, fakt že ne.

Zatímco jsem si pročítala Jesseho dopisy, doktůrek si mlel svou o tom, že když teď má tyhlety Maríiny dopisy Hectorovi, bude je moct připojit k výstavě, kterou plánuje na závěr turistický sezóny – k výstavě, na který by chtěl představit celej de Silvův klan a vysvětlit jejich přínos pro rozvoj okresu Salinas během uplynulejch staletí.

„Kdyby tak byl ještě někdo z nich naživu,“ povzdychnul si roztouženě. „Myslím někdo přímo z té rodiny. Bylo by úžasné uvítat ho na zahájení jako čestného hosta.“

To upoutalo mou pozornost. „Ale někdo z nich přece musel zůstat naživu,“ ozvala jsem se. „Přece María a ten Diego měli asi tak třicet dětí nebo tak ňák?“

Clive Clemmings se zatvářil přísně. Jako historik – a zvlášť jako Ph.D. – neměl zřejmě pochopení pro beletristickou nadsázku.

„Měli celkem jedenáct dětí,“ upřesnil. „A to nebyli, přesně vzato, de Silvovi, nýbrž Diegovi. V de Silvově rodině bohužel převažovaly dcery. Obávám se, že Hector de Silva byl posledním příslušníkem rodu takříkajíc po meči. Ale samozřejmě nevíme, jestli právě on nezplodil nějaké mužské potomky. Ale pokud ano, každopádně to nebylo u nás v severní Kalifornii.“

„Jasně že nezplodil,“ zabručela jsem, možná trochu dotčenějc, než bylo v tu chvíli nutný. Ale heleďte, mě tyhlety kecy fakt dost míchaly. Nehledě na to jeho sexistický „poslední příslušník rodu takříkajíc po meči“ mě dožralo, že ten maník předpokládá, že Jesse někde plodil děti, když byl chudák kluk tak brzo a sprostě zamordovanej. „Zabili ho u nás v domě!“

Clive Clemmings se na mě podíval se zdviženým obočím. Teprve v tý chvíli jsem si uvědomila, co jsem to zase vypustila z pusy.

„Hector de Silva,“ začal odříkávat stejným tónem, jako když nám sestra Ernestina při hodině náboženství dává najevo svou nelibost, „se ztratil krátce před tím, než si měl vzít svou sestřenici Maríu. Od té chvíle se po něm slehla zem.“

No jo. Ale mohla jsem snad dodat – No tak fajn, ale jeho duch, co teďka bydlí u mě v pokoji, mi povídal, že…

Místo toho jsem řekla: „Teda já si myslela, že se má jako za to, že María a ten její milej, Diego, Hectora zamordovali, aby si ho nemusela vzít.“

Clive Clemmings se zatvářil znechuceně. „Ale to je jen spekulace, kterou dal do oběhu můj dědeček, plukovník Harold Clemmings, který napsal knihu –“

„Moje Monterey,“ dokončila jsem za něj. „Jo, přesně na tohle jsem myslela. Tak on to napsal váš děda?“

„Ano,“ zahuhlal doktůrek. Nevypadal, že by z toho byl zrovna moc na větvi. „Opustil nás už před mnoha lety. Ale nemohu tvrdit, že bych s jeho teorií souhlasil, slečno, ehm, Ackermanová.“ Předala jsem mu totiž dopisy jménem svýho nevlastního táty, takže milej doktůrek – s tím svým mačovským přístupem – nejspíš předpokládá, že se jmenuju stejně. „A ani bych nechtěl tvrdit, že by ta kniha byla bůhvíjak úspěšná. Můj dědeček se stejně jako dnes já živě zajímal o historii tohoto kraje, ale na rozdíl ode mě to byl jen prostý člověk. Nezískal ani bakalářský titul, o doktorátu nemluvě. Já osobně jsem vždycky pokládal za pravděpodobnější – stejně jako většina místních erudovaných historiků, mezi nimiž tvořil můj dědeček světlou výjimku –, že mladý de Silva vzal prostě, jak dnes lidově říkáme, ‚nohy na ramena‘“ – doktor Clive při tom udělal prstem do vzduchu dvoje maličký, ale významný uvozovky, jak to intoši dělávaj – „pár dní před svatbou, jenomže nedokázal čelit opovržení rodiny nad způsobem, jakým dal košem té mladé dámě, takže se vytratil… možná hledat zlato někde v okolí San Franciska…“

Možná to zní divně. Ale fakt jsem měla dost silný nutkání popadnout tu pinzetu, kterou mi milej doktůrek dal na prohlížení Jesseho dopisů, a vrazit mu ji rovnou do oka. Ale stejně bych se nejdřív musela nějak dostat skrzevá ty jeho zavařovačky.

A tak jsem se radši sebrala a pronesla se vší důstojností, kterou jsem ze sebe v tu chvíli dokázala vydolovat, když jsem tam tak seděla v šortkách s pukama: „A vy fakticky věříte, Clive, hluboko v srdci, že člověk, kterej psal tyhle dopisy, by dokázal udělat něco takovýho? Opustit beze slova rozloučení svou rodinu? Svý sestřičky, který tutově miloval a o kterejch se tak nadšeně rozepisoval? Fakt si myslíte, že jsme ty dopisy našli u nás na dvorku jen proto, že je tam zakopal on? Nezdá se snad pravděpodobnější, že právě on je tam někde zakopanej, a když bude můj nevlastní otec kopat dost hluboko, moh by vykopat taky jeho mrtvolu?“

Hlas mi poposkočil až do fistule. Asi jsem byla z celý tý záležitosti trochu rozhysterčená. No jo. Tak si na mě plivněte.

„Copak by vás ani tohle nepřesvědčilo, že váš děda měl stopro recht?!“ zaječela jsem. „Jestli můj otec najde rozloženou mrtvolu Hectora de Silvy?!“

Doktor Clive Clemmings se zatvářil eště užaslejc, než jsem v tu chvíli byla já. „Ale milá slečno Ackermanová!“ vyhrknul.

Myslím, že to řek proto, že mu došlo – ve stejným okamžiku jako já –, že jsem začala bulit.

Což teda bylo fakt uhozený, protože já nejsem žádnej uřvánek. Teda ne že bych se nerozbulila, když se praštím v kuchyni do palice o dvířka nebo když vidím nějakou hodně nablblou reklamu o doktorce, která svačí z hygienicky čistý záchodový mísy. Ale aby bylo jasný, rozhodně nechodím každej den domů s promočenejma kapesníkama.

No jo. Ale teď sedím v kanclu pana doktora Clivea Clemmingse, Ph.D., a oči se mi zalejvaj slzama. Fakt skvělý, Suze. Profík jedna báseň. Bezvadná ukázka mediátorský práce přímo před Jackem.

„Hele,“ začala jsem roztřeseným hlasem, když jsem si stáhla z prstů gumový rukavice, „Clive, fakt bych vás ráda přesvědčila, že jste vedle jak ta jedle. Jesse – teda Hector – by nikdy nic takovýho neudělal. Možná že ona chce, abyste tomu věřil –“ šlehla jsem očima po portrétu, kterej visel nad našima hlavama a ke kterýmu jsem najednou pocejtila takovou nenávist, jakou jsem v tu chvíli ze sebe dokázala vydolovat, „– ale to není vůbec pravda. Jesse – teda Hector – takovej nebyl. Kdyby vzal ‚nohy na ramena‘, jak vy říkáte,“ udělala jsem do vzduchu dvoje stejně dementní uvozovky jako on, „tak by dal všem vědět. Jo, a jeho rodina by možná byla trochu na rozpacích, ale odpustili by mu to, protože ho měli moc rádi, stejně jako on měl rád je, a –“

Ale to už jsem nemohla mluvit, protože jsem se rozbrečela. Jéžiši. To je teda něco. Bulím. Bulím před tímhletím cvokem.

A tak jsem se místo mluvení otočila a vystartovala z místnosti.

Sbohem, důstojnosti – aspoň vzhledem k tomu, že to poslední, co ze mě doktor Clive Clemmings, Ph.D., viděl, byl můj zadek, kterej v těch příšernejch šortkách s pukama musel vypadat jako obě Dakoty a Montana k tomu.

Ale na to jsem v tu chvíli kašlala.

Nebo jsem se o to aspoň snažila.

I když se nakonec ukázalo, že o to zase tolik nejde. Ale to jsem v tu chvíli nemohla vědět.

A ani chudák doktůrek Clive Clemmings, Ph.D.