5

Jak já nesnáším bulení! Je to tak pokořující. Přisámbohu, že se mi to skoro nestává.

Myslím, že mě prostě dorazilo to, jak mě uprostřed noci zburcovala bejvalka kluka, do kterýho jsem tuhá, a držela mi nůž pod krkem. Nedokázala jsem přestat brečet, dokud mi Jack, kterej už byl ze mě skoro zoufalej, nekoupil v Jimmyho sámošce QuickMart u schodů na pláž jojo.

Jojo a čokoládová tyčinka mě vrátily do reálu, takže za chvíli jsme už spolu vyváděli v moři tak, že se po nás turisti nestačili ohlížet, a dělali jsme takový vlny, že surfaři padali z prken jako mouchy. Parádně jsme si to užili, dokud se slunce nezačalo naklánět do hajan. Teprve pak mě napadlo, že je nejvyšší čas dopravit Jacka zpátky do hotelu.

Ale když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že nás vůbec nikdo nepostrádá. Když jsem přivedla Jacka do jejich apartmá, jeho matka mechanicky otočila hlavu z terasy, kde si s manželem dávali podvečerní pitivo, a zavolala: „Jsi to ty, Jacku? Převlékni se prosím na večeři, ano? Sejdeme se tam s Robertsovými. Díky, Susan! Uvidíme se ráno.“

Zamávala jsem klukovi a vypařila se, šťastná, že se mi povedlo vyhnout se Paulovi. Po tom odpoledním selhání jsem se ani náhodou necejtila na konfrontaci s panem Dokonalým Tenistou.

Ale ukázalo se, že moje úleva byla předčasná. Když jsem zaplula na přední sedadlo našeho landroveru a čekala, až Somna vyklouzne z Caitlininejch spárů – ta holka se tvářila, že s ním prostě m-u-s-í něco životně důležitýho probírat zrovna ve chvíli, kdy nám končí šichta –, zaklepal mi někdo na okýnko. Zvedla jsem hlavu a uviděla Paula, Paula s kravatou a tím vším kolem – dokonce v modrým sportovním saku.

Zmáčkla jsem čudlík a sklo sjelo dolů.

„Ehm,“ zahuhlala jsem, „ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl. Mile se na mě usmíval. Zapadající sluníčko mu žíhalo ty jeho světle hnědý kudrny. Ten kluk fakticky vypadal dobře, to se mu musí nechat. Kelly Prescottová by ho sežrala bez příboru. „Na dnešek večer už asi něco máš, viď?“

Ani náhodou, to si piš. Ale rychle jsem řekla: „Uhm, jo.“

„Myslel jsem si to.“ Ale furt se mile usmíval. „A co zejtra večer?“

No jo. Nemusíte to do mě hustit. Vím, že jsem trhlá, tak už brzděte. Dívala jsem se na toho naprosto božího kluka a jediný, na co jsem dokázala myslet, byl jeden mrtvej. Dochází vám to? Jesse je mrtvej. Jsem blbá, blbá, blbá – když odmítám jít na rande s tímhle neuvěřitelným stvořením jen proto, že jedinej kluk, ze kterýho se mi kdy rozbušilo srdce, je už hezkejch pár let pod drnem.

Jo. Ale přesně to jsem udělala. Řekla jsem: „Hele, Paule, fakt mě to mrzí, ale zejtra taky nemůžu.“

A dokonce jsem kašlala i na to, jestli to nebude znít jako blbá výmluva. Jo. Takhle hluboko jsem klesla. Dokonce jsem se ani neobtěžovala, abych si vymyslela něco věrohodnýho.

Ale vzápětí jsem zjistila, že jsem teda fakt přestřelila. Pan Dokonalej nejspíš nebyl zvyklej, že by s ním nějaká holka jen tak pro nic za nic odmítala jít na véču, nebo kam mě to vlastně zval. Protože pokračoval, ale teď už se nesmál ani náhodou: „No, tak to je teda pech. Je to velikej pech vzhledem k tomu, že teď budu muset jít za tvou nadřízenou a postěžovat si, žes dneska odvedla brášku z hotelu bez vědomí rodičů.“

Prostě jsem na něj jen zírala staženým okýnkem. Dokonce mi dost dlouho nedocvakávalo, čím mi to sakra vyhrožuje. Teprve pak jsem si vzpomněla. Hotelovej autobus. A historickej spolek. A pláž.

A málem jsem se na celý kolo rozchechtala. No teda. Jestli si tedlencten Paul Slater myslí, že jeho stížnost, že jsem odvedla dítě z hotelu bez vědomí rodičů, je to nejhorší, co mě mohlo v životě potkat – co mě dneska mohlo potkat –, tak to je teda chlapeček pořádně mimo mísu. Hele – není to eště ani čtyřiadvacet hodin, co mi v pokoji držel na krku nůž duch ženský, co je už přes sto let pod kytičkama. Fakticky si myslíte, že se div nerozklepu strachy z toho, že by mě Caitlin mohla pokárat?

„Tak to upaluj,“ pobídla jsem ho blahosklonně. „A až jí to budeš vykládat, nezapomeň na to, že dneska odpoledne si tvůj chudák brácha poprvé v životě fakticky užíval.“

Stiskla jsem ovládání a sklo zase začalo vyjíždět nahoru – neměl by si snad ten kluk dávat bacha na ruce? Ale nechal prsty na skle, takže jsem ten čudlík zase radši rychle stopla. Chtěla jsem ho jen odradit, ne mu amputovat prsty na pravačce.

„Aha,“ řekl lehce. „Na to jsem se tě chtěl taky zeptat. Jack mi říkal, že jsi mu vykládala o tom, že je médium.“

„Mediátor,“ opravila jsem ho dřív, než jsem se stačila zarazit. To Jack sakra nemoh držet klapačku, jak jsem mu vtloukala do kebule? Kdy už se ten kluk naučí, že vykládat lidem o těhletěch duchařskejch záležitostech znamená jen další a další problémy?

„To je fuk,“ pokračoval Paul. „Nejspíš ti připadá, že dělat si srandu z někoho, kdo trpí duševní poruchou, musí bejt děsně zábavný.“

Pomyslela jsem si, že se mi to snad zdá. Fakticky zdá. Bylo to jak z nějaký stupidní televizní sou. A ani ne na veřejnoprávní stanici. Spíš na nějaký kabelovce.

„Neřekla bych, že tvůj bratr je duševně nemocnej,“ ozvala jsem se.

„Vážně ne?“ Paul se zatvářil jako inkvizitor. „Jack ti vykládal, že vidí mrtvý lidi, a tobě to připadá jako príma konverzační vycpávka?“

Zavrtěla jsem hlavou. „A co když Jack mrtvý lidi vidí, Paule? Ty o tom nic nevíš. Chci říct, nemůžeš mu přece dokázat, že mrtvý nevidí.“

Bingo. Úžasnej argument, Suze. Kde je krucinál ten Somna? Tak už sebou hoď, bráško. Odvez mě do země Oz.

„Suze, prosím tě,“ začal Paul vážně a pátravě se na mě zadíval. „Mrtvý? Ty tomu opravdu věříš? Věříš, že můj brácha vidí mrtvoly a povídá si s nima?“

„Už jsem slyšela o šílenějších věcech,“ prohlásila jsem a zamžourala ven. Caitlin se zrovna nakrucovala před Somnou a natřásala před ním svou blonďatou hřívou à la Jennifer Anistonová. Sakra, tak už s tím flirtováním přestaňte, mládeži. Pozvi ho prostě na rande, holka, a nech ho jít, nebo se domů nikdy nedostanem…

„No dobře, ale neměla bys ho v tom podporovat,“ prohlásil Paul. „To je podle doktorů to nejhorší, co může člověk udělat.“

„Jo?“ Z toho už by se fakt jeden počural smíchy, kdyby to nebylo tak smutný. Co o tom takovej Paul Slater může sakra vědět? To, že jeho fotřík je nějakej neurochirurg, co má tolik prachů, že si může dovolit trávit dovolenou v hotelu typu Pebble Beach, eště nic neznamená. „Já myslím, že Jack je v pohodě, Paule. Moh by ses od něj naučit pár věcí. Přinejmenším je přístupnej novejm myšlenkám.“

Paul nevěřícně zavrtěl hlavou. „O čem to zase meleš, Suze? Ty snad taky věříš na duchy?“

Somna se konečně, konečně rozloučil s Caitlin a vykročil k našemu autu.

„Jo,“ odsekla jsem. „Věřím. A co ty, Paule?“

Paul na mě zůstal civět. „Jako co já?“

„Ty věříš na duchy?“

Zvlněnej horní ret – to byla jediná odpověď, jaký byl v tu chvíli schopnej. Už jsem se nestarala o to, co to udělá s jeho prstama, a zmáčkla jsem čudlík. Paul ucuknul na poslední chvíli. Myslím, že prostě nedokázal uvěřit tomu, že patřím k těm holkám, co někomu ufiknou bez výčitek svědomí kus těla.

Ale to se teda sakra plete.

Co je to s těma klukama? No fakticky. Když do sebe zrovna neobracej pivo po kartonech a nenechávaj zvednutý záchodový prkýnko, tak jsou Jejich Veličenstva uražený, když s nima člověk hned nepeláší celej blahem bez sebe na rande, a vyhrožujou mu, že si půdou stěžovat k jeho nadřízenejm. To eště nikomu z nich nedošlo, že to není zrovna ta nejjednodušší cesta, jak si naklonit srdce nějaký holky?

A nejhorší ze všeho je, že navzdory všem těmhle charakterovejm vadám se najdou nány jako Kelly Prescottová, který z nich omdlívaj blahem a fakt na to rande uháněj.

Zuřila jsem celou cestu domů. Zuřila jsem tak, že si toho všimnul dokonce i Somna.

„Co je to s tebou?“

„Ten blbeček Paul Slater je úplně hotovej, že s ním nechci jít na rande,“ procedila jsem skrz zuby, i když moje spolehlivá strategie velí nezmiňovat se o takovejch soukromejch záležitostech před nevlastníma bráchama. Teda možná až na Prófu – a to jen proto, že jeho IQ je o tolik vyšší než to moje. „Povídal, že si pude stěžovat Caitlin, že jsem odvedla jeho brášku z hotelu bez svolení rodičů. Já jsem ho odvedla, to má recht, ale jenom proto, abych ho mohla vzít na pláž.“ A do Historickýho spolku města Carmel-by-the-Sea. Ale to už jsem si nechala pro sebe.

„To si děláš prču?“ vyjeknul Somna. „No to je teda hajzlík! Hele, nelam si s tím hlavu. Jestli bude fakticky prudit u Caitlin, já ti to u ní vyžehlím, jestli chceš.“

Zůstala jsem z toho celá paf. Normálka v šoku. Začala jsem o tom jenom proto, že jsem byla tak rozčilená. Vůbec jsem nečekala, že by mi Somna k něčemu byl – že by mi chtěl pomáhat!

„Nekecej! Ty bys to s ní zmáknul?“

„Jasně,“ souhlasil Somna a trhnul ramenama. „Uvidím se s ní večer, až rozvezu pizzu.“ Somna dělá ve dne plavčíka a večer rozváží pizzu. Původně s tím začal proto, že si šetřil na camaro. Teď si pro změnu šetří na vlastní bejvák, protože ta vejška, na kterou pude, nemá žádný koleje, a Andy prohlásil, že mu nebude cvakat přivát, dokud Somna neproleze prvníma zkouškama.

To bylo teda totálně neuvěřitelný. Užasle jsem vydechla: „Tak to ď.“

„A co se ti na tom Slaterovi nezdá?“ vyptával se Somna dál. „Myslel jsem, že je to tvůj typ – chytrej a todleto.“

„To není v tom, že by se mi na něm něco nezdálo,“ zahuhlala jsem rozpačitě a zatahala za svůj pás. „Prostě… jenom… líbí se mi někdo jinej.“

Somna povytáhnul za svejma raybankama obočí. „Jo? A znám ho?“

„Ne,“ řekla jsem stručně.

„Jak to můžeš vědět, Suze?“ začal se dohadovat Somna. „Copak nechápeš, že díky těm roznáškám a díky škole znám většinu lidí u nás ve městě?“

„Tohohle kluka rozhodně neznáš,“ opakovala jsem pevně.

Zamračil se. „Jak to? Je z ňáký party?“

Protočila jsem panenky. Somna byl totiž přesvědčenej od prvního dne, kdy jsme se seznámili, že musím patřit k nějakýmu gangu. Fakticky. Kvůli tomu, že nosím černou. Nebo já vlastně nevím, kvůli čemu.

„Bydlí dole ve Valley?“ vyzvídal neúnavně. „Hele, Suze, řeknu ti to na rovinu, jestli zjistím, že se taháš s nějakým gangsterem z Valley…“

„Jéžiši,“ přerušila jsem ho znechuceně, „můžeš už držet hubu? Není to žádnej gangster a já taky ne! A nebydlí ve Valley a neznáš ho. Jasný? Proste to neřeš.“

Tak vidíte? Vidíte, jak to myslím? Proč to mezi mnou a Jessem nikdy nemůže klapat? Protože ho jednoduše nemůžu přivíst domů a prohlásit, tak heleďte se, vážení, tohle je kluk, kterýho mám ráda, a není to ani gangster, ani nebydlí ve Valley.

Radši bych se měla taky naučit držet klapačku, jak jsem to doporučovala Jackovi.

Když jsme dorazili domů, zjistili jsme, že večeře eště není hotová. Andy vězel místo vaření po pás v díře, kterou s Mimoněm na zahradě vyhloubili. Chvíli jsem se tam kolem nich ometala a okusovala si při tom nehet na palci. Bylo tak nějak děsivý koukat se do tý jámy. Skoro tak děsivý jako vyhlídka na to, že za pár hodin pudu do postele s vědomím, že si to Máří nejspíš zase přihasí.

A vzhledem k tomu, že jsem neudělala nic z toho, co po mně chtěla, je dost pravděpodobný, že bude mít s tou svou kudlou dost konkrétní úmysly.

A pak zazvonil telefon. Volala má nejlepší kámoška Cee Cee a chtěla vědět, jestli bych nemohla dorazit za ní a Adamem McTavishem do kavárny Clutch, dát si s nima sklenici ledovýho čaje a zdrbnout všechny naše známý. Okamžitě jsem byla pro, protože jsem oba neviděla už hezky dlouho. Cee Cee je na prázdninový stáži v Carmelský borový šišce (dost stupidní jméno pro noviny, nepřijde vám?) a Adam tráví většinu léta u babičky a dědy na Martha’s Vineyardu. Teprve ve chvíli, kdy jsem uslyšela Cee Ceein hlas, mi došlo, jak moc se mi po ní stejskalo a jak super bude moct si s někým normálně poplkat o tom hnusákovi Paulu Slaterovi a jeho nechutnejch manýrách.

Ale pak mi – no jasně! – bliklo taky to, že v tom případě bych musela vybalit i tu část s Paulovým bráškou Jackem a jak mluví s mrtvejma, nebo by celá historka neměla hlavu ani patu. Jenomže fakt je, že Cee Cee patří k lidem, co z principu odmítaj věřit na duchy a tyhlety věci. Cee Cee prostě nevěří ničemu, co se nedá vidět na vlastní oči, což jí při studiu na katolický střední škole moc nepomáhá – hlavně na hodinách sestry Ernestiny, která do nás v jednom kuse hustí ty řečičky o víře a Duchu svatým.

Ale to je fuk. Všechno bylo lepší než zůstat doma a zírat, jak se jáma na dvorku zvětšuje.

Vylítla jsem po schodech do pokoje a převlíkla se z tý příšerný uniformy do svejch novejch sexy šatiček (od J. Crew), který jsem si objednala, ale zatím je nevzala na sebe vzhledem k tomu, že jsem nucená trávit celý léto v khaki šortkách s pukama. Jesse v pokoji nebyl, ale mně se jen ulevilo, stejnak jsem neměla tucha, co bych mu asi tak vykládala. Cejtila jsem se hrozně provinile, že jsem se hrabala v jeho dopisech, i když na druhou stranu jsem zas byla ráda, že jsem se k nim nachomejtla. Chápejte, to, že jsem se dozvěděla o jeho sestrách a o tom, jak hospodařil s rodinou na ranči, mě s ním tak nějak sblížilo.

Každopádně to ale bylo takový falešný sblížení, když on neví, že já vim. Pokud by chtěl, abych tohle všechno věděla, nezdá se vám, že mi to moh prostě říct? Jenže ten kluk o sobě nikdy nemluvil. Místo toho by se v jednom kuse vybavoval o takovejch věcech, jako byla Třetí říše, a dorážel na mě, jak jsme tady mohli jen tak sedět na zadku a nechat zplynovat šest milionů židů, aniž bysme proti tomu hnuli prstem?

Rozumíte. O takovejch věcech.

Spousta věcí, o který se Jesse zajímal, byla na vysvětlování dost složitá. Já osobně bych si daleko radši povídala o jeho ségrách. Třeba o tom, jestli mu soužití s pěti holkama připadalo taky tak vyčerpávající, jako připadá mně bydlet s třema klukama? No, ale pravděpodobně spíš ne, když si člověk veme, že ta záležitost se záchodovým prkýnkem se ho nejspíš netýkala. Měli vůbec u nich na ranči záchody? Nebo museli chodit ven do takovejch těch zaflákanejch kadibudek, jaký nám ukazujou v těch realistickejch filmech o Divokým západě?

Fuj. Není divu, že María vypadá furt tak načuřeně.

Tohle, a k tomu eště bejt po smrti, no potěš…

Mamka s Andym mě nechali, abych se šla najíst se svejma kámošema, a docela rádi, protože doma k snědku stejnak nic nebylo. Ale rodinný večeře bez Prófy stejnak za moc nestály. Sama jsem byla překvapená, jak moc mi ten kluk chybí, a jak už se nemůžu dočkat, až dorazí z tábora. Byl to jedinej z mejch nevlastních bráchů, kterej mě svým chováním nedoháněl k šílenství.

A i když jsem vlastně nemohla Cee Cee povykládat o Paulu Slaterovi, stejně jsem si ten večer bezva užila. Bylo prima vidět ji, a Adama taky – Adama, kterej se ze všech kluků, co znám, choval nejmíň jako nadsamec, i když to nebyl gay ani nic takovýho, a hrozně ho štvalo, když si to o něm někdo myslel. A Cee Cee, která do něj byla tuhá už od počátku vesmíru, to míchalo taky. Vkládala jsem velký naděje v to, že by Adam moh vopětovat její city. Ale teď mi připadalo, že jejich slibně se rozvíjející vztah tak nějak zamrznul, aspoň z jeho strany – nejspíš proto, že byl tak dlouho pryč.

Když nás na chvilku nechal u stolu samotný a odskočil si, okamžitě jsem se Cee Cee zeptala, co se děje. Chudák holka spustila kolovrátek, jak si myslí, že Adam na Martha’s Vineyardu někoho potkal. Řeknu vám, byla docela úleva slyšet, jak zase pro změnu skuhrá někdo jinej. Ne že by můj život nebyl totálně na hadry, ale zase jsem měla jistotu, že Jesse se neometá kolem žádný kóči v mastňáckým letovisku.

Nebo jsem si to aspoň namlouvala. Co já vůbec vím, kam mizí, když se vypaří z mýho pokoje? Nakonec si může kliďánko užívat i na Martha’s Vineyardu.

Vidíte? Vidíte, jak to mezi náma nemůže nikdy klapat?

V každým případě jsme se s Cee Cee a Adamem hezky dlouho neviděli a byla spousta lidí, který už jsme tak potřebovali zdrhnout, až nás svrběl jazyk, zvlášť Kelly Prescottovou… takže když jsem se dostala domů, táhlo už na jedenáctou. Na mě dost pozdě, vzhledem k tomu, že musím bejt zejtra ráno v osm zase v rachotě.

Ale stejně jsem byla ráda, že jsem na chvilku vypadla a vodvedla si myšlenky od toho, co se dalo v nejbližších hodinách čekat: od další zdvořilostní návštěvy milostivý paní de Silva-Diegový.

Ale když jsem si před spaním myla vlasy, došlo mi, že není žádnej důvod, proč bych milý Máří měla věci nějak přehnaně usnadňovat. Hele, proč bych se měla nechat šikanovat ve svý vlastní posteli?

To přece nemá logiku. Ne. Vůbec žádnou logiku. Není žádnej důvod, proč bych se k tomu nesmyslu neměla postavit čelem.

Trochu děsivýmu nesmyslu, to je fakt. Ale stejně to nebylo nic než magořina.

Takže když jsem ten večer zhasínala světlo, zhasínala jsem ho se zvláštním uspokojením. Zavrtala jsem se do deky s úctyhodným zbrojním arsenálem včetně sekery, kladiva a taky jednoho udělátka, který ani nedokážu pojmenovat. Vypučila jsem si to z Andy ho bedýnky na nářadí a vypadalo to jako takovej nebezpečně ostrej krátkej mečík. Kromě toho jsem si taky vzala do pokoje Maxe. Věděla jsem, že mě probudí hned, jakmile by se v pokoji zjevilo něco nadpřirozenýho. Psiska mívaj na tyhle jevy zvlášť citlivej čumák.

Jo, a eště něco. Lehla jsem si do Prófova pokoje.

Já vim, já vim. Vypadá to dost zbaběle, že jo. Ale proč bych měla ležet ve svý posteli a tupě čekat jak ovce na porážku, když si můžu lehnout k Prófovi a vypálit jí rybník? Heleďte, já žádnej boj nevyhledávala. No, teda až na to, že jsem nesplnila jedinou věc z toho, co po mně ta čůza chtěla. To by se možná dalo chápat jako výzva k boji. Ale vy víte, jak to myslím. Aktivně nevyhledávala.

Protože, a to vám musím říct, za normálních okolností bych se už dávno vydala hledat Maríin hrob, abych si to s ní vyříkala na fleku. Jenomže tohleto mělo trochu jiný grády. Kvůli Jessemu. Neptejte se mě proč, ale měla jsem pocit, že asi není moc dobrej nápad jít jeho bejvalce po krku, jak bych to bez rozmejšlení udělala s každou jinou, která by s ním neměla co do činění. Nemůžu říct, že bych měla ve zvyku čekat jako jehně, až se mě nějakej duch uráčí přijít podříznout.

Jenomže tohleto bylo prostě jinačí.

Takže tak. Zavrtala jsem se do Prófovy deky (čistě povlečený – pro všechny případy –, protože netuším, co všechno se odehrává v posteli dvanáctiletýho kluka, ale nejsem si ani jistá, že to chci vědět) a zírala do tmy na ty divný věci, který visely Prófovi od stropu, jako třeba prostorovej model sluneční soustavy, když vtom Max zavyl.

Nejdřív tak tiše, že jsem to málem přeslechla. Ale protože ležel v posteli hned vedle mě (ne že by tam teda bylo moc místa, s tou sekerou, kladivem a tím pichlavým udělátkem), cejtila jsem, jak tlumený vytí rozvibrovává jeho obrovskou chlupatou hruď.

Pak zavyl hlasitějc a chlupy na zádech se mu zježily do pozoru. Mohla jsem si bejt na tuty jistá, že máme buď další zemětřesení, nebo další noční návštěvu bejvalý salinaský krasavice.

Sedla jsem si a popadla do ruky tu pichlavou věc jako baseballovou pálku. Rozhlížela jsem se kolem sebe a konejšivě mumlala Maxovi do ucha: „Hodnej pejsek. To je dobrý, Maxíku. Všechno bude dobrý,“ a sama sebe ujišťovala, že je to snad pravda.

A pak se přede mnou někdo zhmotnil, a já švihla tím píchákem tak prudce, jak jsem dokázala.

6

„Susannah!“ vykřiknul Jesse z toho místa, kam uskočil, aby nedostal jednu po šišce. „Co to probůh vyvádíš?“

Skoro jsem tu pichlavou věc upustila, jak se mi ulevilo, že je to on.

Max začal divoce poskakovat, vyl a vrčel. Ten chudák zřejmě prožíval něco jako hysterickej psí záchvat. Musela jsem ho pustit ven, aby nezburcoval všechny v domě – a abych jim nemusela vysvětlovat, proč trávím noc v bráchově posteli a s Andyho nářadíčkem. Když jsem mu otevírala, Jesse mi vzal z ruky tu ostrou věc a zvědavě si ji prohlížel.

„Susannah,“ začal, když jsem zase zavřela dveře, „proč ležíš v Davidově pokoji, ozbrojená touhle píkou?“

Vykulila jsem voči a zatvářila se překvapenějc, než situace vyžadovala. „Tak píka, jo? Zajímalo mě, jak se tomu nadává.“

Jesse nade mnou jen hořce zavrtěl hlavou. „Susannah,“ opakoval, „pověz mi, co se děje. A honem!“

„Nic,“ vyhrkla jsem. Vlastní hlas už i mně samotný připadal nějakej upištěnej a skřípavej. Vrhla jsem se zpátky do Prófovy postele, urazila si při tom palec o kladivo, ale ani jsem necekla, protože jsem nechtěla, aby Jesse zjistil, co všechno mám eště nakřečkovaný pod dekou. Najít mě v posteli mýho nevlastního bráchy s píkou, to byla jedna věc. Ale najít mě tam s píkou a sekerou a kladivem, to už stavělo věci do kapánek jinačího světla.

„Susannah!“ oslovil mě přísně Jesse. Vypadal pořádně rozčileně, a to patřil k lidem, který hned tak něco nevytočí. Teda až na to, když mě nachytá na příjezdový cestě, jak se ocicmávám s cizíma klukama. „To je sekyra?“

Sakra! Zasunula jsem ji okamžitě pod polštář. „Já ti to vysvětlím…“ zablekotala jsem.

Opřel píku rukojetí o bok postele a zkřížil si ruce na prsou. „Milerád si to vyslechnu,“ pobídnul mě.

„Jasně.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Takže asi takhle…“

Ale dál už ani bé. Prostě jsem neměla páru, jak bych mu to měla vysvětlit. Jak jinak než kápnout božskou.

A tu jsem mu prostě kápnout nemohla.

Jesse mi nejspíš vyčet z tváře, že se nahonem pokouším vymyslet si nějakou báchorku, protože najednou spustil ruce, naklonil se nade mě a opřel se dlaněma o pelest. Tak mě fakticky uvěznil mezi svejma rukama, přestože se mě vůbec nedotýkal. Hrozně mě to nervovalo. Tak, že jsem se snažila vtisknout co nejhloubějc do Prófova polštáře.

Ale ani to nefungovalo, protože Jesseho obličej byl furt jen kousíček od mýho.

„Susannah!“ zasyčel, a teď už fakticky naštvaně. Dalo by se říct, že přímo zuřil. „Co se to tady děje? Včera v noci bych přísahal, že cítím… ve tvém pokoji… něčí přítomnost! A dnes v noci spíš tady, s píkami a sekyrami? Co se tak hrozného děje, že mi to zamlčuješ? A proč? Proč to přede mnou tajíš?“

Natlačila jsem se skoro až do matrace, ale před Jesseho namíchnutým obličejem stejnak nebylo úniku, leda snad kdybych si přetáhla deku přes hlavu. A to by zrovna nepůsobilo dvakrát důstojně.

„Hele,“ ozvala jsem se tak klidně, jak jsem to dokázala nafilmovat, a do nohy se mi při tom zarejvalo kladivo, „to není, jako že bych ti to nechtěla říct. To jenom, že se bojím, že když ti to řeknu…“

A pak se to ze mě, neptejte se jak, najednou začalo sypat. Vybublalo to ven. Fakticky. Bylo to neuvěřitelný. Jako by stisknul nějakej čudlík v mý hlavě s nápisem Další informace, a dozvěděl se tak úplně všechno.

Pověděla jsem mu o těch dopisech, o svý výpravě do sídla historickýho spolku, prostě tohle všechno, a skončila tímhle: „A tak jsem prostě nechtěla, abys ses to domák, protože jestli je někde na zahradě zahrabaný tvoje tělo a oni ho vykopou, tak už nebude žádnej důvod, abys tady dál strašil, a já vím, že je to vode mě sobecký, ale budeš mi hrozně chybět, a tak jsem asi doufala, že když o tom před tebou ani neceknu, tak se o tom třeba nedozvíš a všechno bude zase jako dřív.“

Jenže Jesse na tuhle svěřovačku vůbec nezareagoval tak, jak jsem si myslela, že by moh. Nepopad mě do náruče a nezačal mě vášnivě líbat, jak to bejvá při takovým rozuzlení ve filmech. Dokonce mi ani neřek querida, ať už to znamená, co chce. A ani mě nepohladil po vlasech, který jsem měla eště mokrý ze sprchy.

Místo toho vyprsknul smíchy.

Což se mě teda dotklo. Teda když si člověk veme, jak jsem kvůli němu v uplynulejch čtyřiadvaceti hodinách trpěla a tak, skoro by si myslel, že ten kluk projeví trochu víc vděčnosti, než že si sedne na postel a začne se chlámat. Zvlášť v okamžiku, kdy se můj život nejspíš vocitnul ve smrtelným nebezpečí.

Aspoň to jsem mu hned připomněla, ale jen se rozesmál eště víc. Když se konečně přestal řehtat – už trochu ochaboval, ale pak vyprsknul znova, když jsem vytáhla zpod deky kladivo, ale co jsem asi měla dělat, když mě tak příšerně tlačilo do nohy? –, natáhnul ruku a trochu drsně mi s ní pocuchal vlasy. Jenomže v tom nebylo ani náhodou nic romantickýho. Zvlášť když jsem si připomněla, že jsem si na ně před spaním napatlala ten nesmejvatelnej kondicionér a že Jesse ho teď musí mít mezi prstama.

Tohleto mě proti němu popudilo eště víc, i když to technicky vzato nebyla jeho vina. A tak jsem vyndala zpod polštáře sekeru, schoulila se do klubíčka a přimáčkla si polštář na hlavu, aby pochopil, že už se s ním nemíním dál bavit. Ani se na něj koukat. Dětinský, já vím. Ale byla jsem uražená.

„Dej si odchod,“ zahuhlala jsem přes polštář.

„Ale jdi, Susannah,“ ozval se Jesse svým sametově vemlouvavým hlasem – kterej vždycky nasazoval, když mě chtěl ukecat. Akorát že teďka to nefungovalo. „Vylez z těch pokrývek!“

„Ne,“ odmítla jsem a přidržela si polštář pevnějc, když za něj zkusmo zatahal. „Řekla jsem, abys vysmahnul.“

„Ne, nikam nejdu. Sedni si. Chci si s tebou vážně promluvit, a to hned, ale jak to mám udělat, když ti nevidím do tváře? Otoč se ke mně.“

„Ne,“ trvala jsem na svým. Fakt mě namíchnul. Vás by to snad nedožralo? Ta María byla tak děsná, a tenhle kluk se s ní chtěl oženit! No jo, je to už sto padesát let, já vim. Ale poznal ji vůbec? Věděl, že vůbec není taková, jak se zdálo podle těch nablblejch dopisů, který mu psala? Co si o ní vůbec myslí?

„Nechtěl bys radši strašit s Maríou?“ navrhla jsem mu jízlivě. „Možná byste mohli spolu někam zapadnout, brousit si kudly a bavit se na můj účet. Ha ha ha, drahoušku. Ta mediátorka je teda fakt směšná.“

„S Maríou?“ Jesse zatahal za polštář mnohem víc. „O jakých nožích to zase mluvíš?“

No jo. Zase jsem se chytla do pasti. Odvykládala jsem mu prve celej ten příběh s dopisama a historickým spolkem a jámou na zahradě a tak. Ale vynechala jsem tu část, jak se u mě zastavila María s kudlou – tu část, která nezasvěcenýmu publiku vysvětlovala, proč ležím v Prófově pokoji po zuby ozbrojená Andyho nářadím. Prostě jsem to vypustila.

A jestli chcete vědět proč, tak proto, že jsem tušila, jak na to Jesse zareaguje. Přesně takhle.

„María, a nože?“ opakoval. „Ne. Ne!“

Hustý, co? Takže jsem se konečně obrátila, odstrčila polštář a řekla sarkasticky: „Super, Jesse. Takže ta kudla, co mi včera v noci držela pod krkem, byla nejspíš jen moje chorobná představa? A já si jen představovala, jak mi ta holka vyhrožuje, že mě podřeže?“

Už jsem se začala znova obracet do svýho polštářovýho azylu, když mě Jesse zachytil a přitáhnul zpátky k sobě. Už se nechechtal, jak jsem si všimla. Ani neusmíval.

„Kudla?“ opakoval tázavě. „María tady byla? S nožem? A proč?“

„To mi teda vysvětli,“ zavrčela jsem, i když jsem pochopitelně vůbec nepotřebovala, aby mi něco vysvětloval, „když je někdo po smrti tak dlouho jako vona, musí to bejt setsakra důvod, co ji přivede zpátky.“

Jesse na mě nepřestával zírat svejma hlubokejma očima. Jestli o tom něco ví, nechává si to pro sebe. Aspoň zatím.

„Ona – chtěla ti ublížit?“

Kejvla jsem a s uspokojením si uvědomila, že jeho stisk na mým rameni zesílil.

„Jo,“ kníkla jsem. „Držela mi kudlu tady pod krkem –“ ukázala jsem si na krkavici, „– a vyhrožovala, že když nezabráním Andymu v kopání na dvorku, tak mě za –“

Zamorduje jsem chtěla říct, aby bylo jasný. Ale neměla jsem šanci to doříct, protože Jesse po mně chňapnul – fakt chňapnul, jinak se to popsat nedá – a přitisknul mě k sobě, pořádně silně na někoho, kdo se eště před pár vteřinama celý tý záležitosti chlámal jako magor.

A to bylo, musím přiznat, moc příjemný. A eště příjemnější bylo, když Jesse do mejch vlhkejch vlasů zamumlal něco, nevím co, protože to bylo celý španělsky.

Ale to jeho smrtící sevření (to mrkáte na drát, že taky zvládám aliteraci!) žádnej překlad nepotřebovalo. Byl vyděšenej. Vyděšenej kvůli mně.

„Byla to fakticky dost velká kudla,“ zamumlala jsem a užívala si pocit, jak se mi jeho vymakaný rameno tiskne k obličeji. Na to bych si teda dokázala rychle zvyknout. Ráda. „A pořádně ostrá.“

„Querida,“ vydechnul konečně. Prima. Konečně slovo, kterýmu rozumím. Aspoň přibližně. A pak mě políbil do vlasů.

Tak to bylo slibný. Víc než slibný. Rozhodla jsem se z tý zabijácký story vytěžit eště něco.

„A potom,“ pokračovala jsem a dala si záležet, aby to vypadalo, že mám jako na krajíčku, „mě přitiskla ruku na pusu, abych nemohla křičet, a jeden z jejích prstenů mně roztrhnul dáseň… a měla jsem pusu plnou krve.“

Fíha. Tak tohle asi v nikom touhu neprobudí. O svý zkrvavený puse jsem si nejspíš neměla cintat pentli, protože Jesse mě na ni nezačal líbat – což jsem pochopitelně měla za lubem, když jsem o tom začala –, ale odtáhnul se ode mě, aby se mi moh podívat do obličeje.

„Susannah, ale proč jsi mi o tom včera v noci nic neřekla?“ Zatvářil se upřímně zmateně. „Ptal jsem se tě, jestli jsi v pořádku, ale tys tu seděla jako zařezaná.“

Haló? Copak tys neslyšel nic z toho, co jsem ti před chvílí vykládala?

„Protože,“ začala jsem cedit skrz zaťatý zuby, protože co jinýho se dalo dělat, když vás kluk, kterýho milujete, drží v náručí, ale chce si jenom pokecat? A eště ke všemu o tom, jak vás chtěla jeho bejvalka oddělat! „Protože to musí nějak souviset s tím, proč jseš tady,“ povedla se mi konečně souvislá věta. „Teda proč jseš furt v tomhle baráku a proč tak dlouho. Copak to nechápeš, Jesse? Když najdou tvoje tělo, tak to bude důkaz, že tě tady zavraždili a že měl plukovník Clemmings pravdu.“

Jesseho zmatek po tomhle vysvětlení spíš povyrost, než aby to bylo naopak.

„Jaký plukovník?“ zeptal se nechápavě.

„Plukovník Clemmings,“ vysvětlovala jsem. „Ten, co napsal Moje Monterey. On totiž nevěřil tomu, žes zmizel jen proto, že bys vzal nohy na ramena, aby ses nemusel oženit s Maríou, a odjel někam k San Francisku a vykolíkoval si tam klajm. Myslel si, že tě oddělal ten chlápek Diego, aby si moh vzít Maríu sám. A když se najde tvoje tělo, Jesse, tak to bude jasnej důkaz vraždy. A nejpravděpodobnější pachatelé jsou María a ten její šamstr Diego.“

Ale Jesse se místo toho, aby se nechal ohromit mým brilantním logickým uvažováním, jen šokovaně zeptal: „Odkud víš o Diegovi?“

„Já ti to vysvětlím.“ Kristepane, to jsem zase dopadla! Kam jsme se to od toho líbání dostali? „Četla jsem to v tý knížce, kterou mi Prófa přines z knihovny, jak jsem ti říkala – Moje Monterey od plukovníka Harolda Clemmingse.“

„Ale Prófa – tedy David – přece teď někde táboří, ne?“

Zdráhavě jsem přiznala: „To už je dýl. Když jsem sem přijela. V zimě.“

Jesse se ode mě neodtáhnul ani nic podobnýho, ale na tváři se mu objevil fakt divnej výraz.

„Chceš mi snad říct, že víš o tom… jak jsem zemřel… celou tu dobu?“

„No, jo,“ zamumlala jsem obranářsky. Měla jsem pocit, že si Jesse asi myslí, že jsem mu dělala něco za zády, když jsem se šťourala v událostech kolem jeho smrti. „Hele, Jesse, to je má práce. Tohle mediátoři dělaj. Já za to nemůžu.“

„A proč ses mě tedy nepřestávala vyptávat, jak jsem zemřel,“ vypálil, „když už jsi to věděla?“

Řekla jsem, furt eště trochu obranářsky. „Ale já to přece nevěděla. Teda ne přesně. Ale Jesse –“ odtáhla jsem se od něj, abych měla jistotu, že mě pochopí správně (on mě bohužel nechal, ale co jsem mohla dělat?), a sedla si na bobek. Pak jsem pomalu a zřetelně pronesla: „Jestli tady najdou tvoje tělo, tak to nebude znamenat jenom to, že María bude zuřit, ale taky to, že ty… že odsud odejdeš. Chápeš? Protože právě tohle tě tady drží. Ta nevyjasněná záhada, co že se s tebou vlastně stalo. Ale až vykopou tvoje tělo, bude rázem po záhadě. A ty odejdeš. Proto jsem ti to neřekla, chápeš? Protože nechci, abys odešel. Protože tě m –“

Jéžiši. Málem jsem mu to řekla! Nechce se mi věřit, že už jsem to měla na jazyku, a spolkla to v poslední chvíli. M už bylo venku, a – iluju se tlačilo za ním.

Zarazila jsem se až za vteřinu dvanáct a honem rychle zablekotala: „– mám ráda, když jseš poblíž, a fakt by mě moc mrzelo, kdybych tě už víckrát neviděla.“

Ta Suze je ale šikulka, co? Ale bylo to o prsa!

Ne že bych toho o klukách věděla nějak extra moc, ale kromě toho, že si nenalejvaj džus do sklenic a nesklápěj prkýnko a nedoplňujou zásobník na led, když ho vypotřebujou, vím eště jednu věc – že zrovna tohleto slovíčko na M moc nemusej. Nebo se to aspoň tvrdí v těch článkách z holčičích časáků, ve kterejch si někdy listuju.

A jeden by si měl uvědomit, že to platí pro všechny kluky, i pro ty, co přišli na svět před nějakejma sto padesáti rokama.

Řekla bych, že jsem udělala dobře, když jsem to slovíčko na M spolkla. Protože Jesse se ke mně naklonil a dotknul se mý tváře konečkama prstů – jako to už jednou udělal ve špitále.

„Susannah,“ pronesl měkce, „tím, že najdou mé tělo, se na věci nic nezmění.“

„Ehm,“ zamumlala jsem. „Promiň, Jesse, ale myslím, že vím, o čem mluvim. Makám jako mediátor už ňákejch čtrnáct let.“

„Susannah,“ zarazil mě, „jsem po smrti už sto padesát let. Myslím, že vím přesně, o čem mluvím. A mohu tě ujistit, že záhada kolem mé smrti, nebo jak jsi to nazvala… není tím, co mě drží, abych tady… strašil.“

A teď se stalo něco srandovního. Tomu byste fakt nevěřili. Stalo se mi to samý, co v kanceláři doktora Clivea Clemmingse. Začala jsem bulit. Fakticky. Normálně bulit.

Teda ne že bych nahlas vzlykala jako malá nebo něco takovýho, ale oči se mi zalily slzama, v nose mě tak legračně šimralo a krk se mi stáhnul. Bylo to dost ulítlý, protože, vždyť víte…, před chvilkou jsem hrála, že mám na krajíčku – a najednou jsem na něm fakticky měla.

„Jesse,“ začala jsem tím odporně kňouravým tónem (hrát, že brečíte, je mnohem příjemnější než doopravdy brečet – je v tom daleko míň slizu), „promiň, ale to fakt není možný. Já to vim. Zažila jsem to už nejmíň stokrát. Najdou tělo, a šlus. A budeš v trapu.“

„Susannah,“ přerušil mě podruhé. A tentokrát už se mě nedotknul prstama. Ne. Tentokrát mi položil na tvář celou dlaň…

…jenomže romantickej efekt toho všeho byl dost narušenej tím, že už se zase culil. Musím mu teda připsat k dobru, že se snažil nerozchechtat se na celý kolo stejně usilovně, jako jsem se já snažila nerozbrečet.

„Slibuji ti, Susannah,“ vyslovil pečlivě a odděloval slova mezerama, aby jim dodal na důrazu, „že já nikam nezmizím a neodejdu, ať už tvůj nevlastní otec vykope moje tělo, nebo ne. V pořádku?“

Nevěřila jsem mu, vo tom žádná. Ne že bych nechtěla, jenže on nemá páru, jak to ve skutečnosti chodí.

Ale co asi tak můžu dělat? Nemám na vybranou. Teda pokud to chcete slyšet natvrdo, asi by moc nepomohlo, kdybych tady dál prostě dřepěla a mohla si oči vybulit. To bych vypadala jako pořádnej idiot, nebo ne?

A tak jsem zabublala a popotáhla přitom nosem, protože slzy se už zase tlačily ven: „Fakticky? Slibuješ?“

Jesse se zašklebil a odtáh ruku z mý tváře. Pak šáhnul do kapsy a vytáhnul takovou malou krajkovou věc, kterou jsem už znala. Kapesníček s monogramem Maríi de Silva. Už jednou ho použil k tomu, aby mi s ním ovázal zranění, který jsem utržila při plnění svejch mediátorskejch povinností.

A teď ho použil k tomu, aby mi utřel slzy.

„Přísahám,“ řekl a usmál se. Ale jen trošku.

Nakonec mě donutil, abych se přestěhovala zpátky do svý postele. Prohlásil, že si je jistej tím, že za mnou dneska v noci jeho bejvalka nedorazí. Akorát že jí neříkal bejvalka. Říkal María. Fakt jsem se ho hrozně moc chtěla zeptat, co ho to proboha napadlo, že moh chodit s tak arogantní a násilnickou čůzou. Ale teď na to nebyla ta správná atmoška.

Ale je vůbec někdy správná atmoška na to, abyste se někoho zeptali, proč si chtěl vzít člověka, kterej ho nakonec vodkrágloval?

To sotva.

Netuším, jak chtěl Jesse zastavit Maríu, kdyby si to zase přihasila. Je fakt, že on byl mrtvej o hezkou řádku let dýl než ona, takže měl asi větší praxi v těch duchařskejch fíglech. Bylo dost pravděpodobný, že María mi včera v noci poprvně přišla vyhrožovat z tý části duchovní sféry, ve který se teď nachází. A čím dýl je někdo duch, tím větší sílu má.

Ale zelenáčství se dá vyvážit tím, když je někdo pořádně namíchnutej. Tak jako María.

Jenže my s Jessem jsme proti sobě měli nedávno čtyři duchy, který zuřili stejně jako María, a víte co? Vyhráli jsme. A teď vyhrajem taky, na to vemte jed. Když budeme držet spolu.

Bylo fakt dost divný jít do postele s vědomím, že vedle vás sedí někdo, kdo se dívá na to, jak spíte. Ale když jsem si na tu myšlenku zvykla, začalo mi to připadat dojemný – že tam tak sedí s Hřebíkem na klíně a ve světle svý duchovní aury si čte knížku, kterou sebral v Prófově pokoji: Tisíc let. Možná by bejvalo bylo dojemnější, kdyby tam seděl s očima toužebně upřenýma na mou tvář, ale to už bych asi chtěla moc. Nakonec, kolik holek může říct, že kluk, do kterýho jsou hotový, proseděl u nich v pokoji celou noc a dává pozor, aby do něj náhodou nepronikly síly zla? Uveďte mi aspoň jeden příklad.

Myslím, že jsem snad musela usnout nebo co, protože když jsem zase otevřela oči, bylo ráno. Ale Jesse furt seděl v pokoji. Už dočet Tisíc let a teď si vzal z mamčiny poličky Madisonský mosty. Připadaly mu nejspíš děsně zábavný, protože se vší silou snažil nesmát nahlas, aby mě neprobudil.

Bože. Ten kluk je teda houby romantik.

Netušila jsem, že je to naposledy, co ho vidím.