Mediátor 4 Temná je noc: kapitola 7,8

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 4 Temná je noc - Meg Cabotová, přečteno: 749×

7

Od toho rána to totiž šlo hodně rychle z kopce.

Zjistila jsem, že i když María nejspíš nemá zájem obnovit známost se svým bejvalým ani hodit s ním řeč, její zájem na mým mučení nepřestává bejt na pořadu dne. Došlo mi to hned ve chvíli, kdy jsem otevřela lednici a vytáhla z ní novou krabici pomerančovýho džusu, kterou tam někdo postavil místo tý, co včera dorazili Mimoň se Somnou.

Zrovna jsem ji otevřela, když do kuchyně vtrhnul Mimoň, vyrval mi ji z ruky a přiložil ji k puse.

Chtěla jsem zaječet: „Ne!“, ale místo toho jsem ze sebe vyrazila jen neartikulovaný skřeky plný hrůzy a znechucení, když jsem si všimla, že to, co padá do Mimoňovy pusy, není pomerančová šťáva, ale brouci.

Stovky brouků. Tisíce brouků. Živejch, kroutících se brouků, který padaj do jeho votevřený pusy.

Mimoň si toho všimnul jen o vteřinku pozdějc. Zařval, mrsknul s krabicí na zem a vrhnul se ke dřezu, kam začal plivat celou tu hnusnou černou havěť, co mu nalítala do útrob. Ale kolem krabice na podlaze se toho eště svíjela fůra.

Nevím, kde jsem v sobě posbírala tolik vnitřní síly, abych dokázala udělat to, co jsem udělala. Jestli existuje něco, co se mi fakt hnusí, tak jsou to brouci. Kromě jedovatýho břečťanu je to druhej důvod, proč mě takový to hnědý se zeleným nahoře moc neříká. Nechci tvrdit, že bych šílela z mravence utopenýho v bazénu nebo z motejla, co si mi sedne na rameno, ale takovej komár nebo, bože chraň, šváb… z těch bych se fakticky pozvracela.

Ale teď jsem navzdory svý fobii ze všeho, co je menší než oříšek, sebrala tu krabici ze země a mrskla ji do dřezu i s jejím hnusným obsahem. A pak jsem pustila drtič, dřív než byste řekli Raid.

„Božebožebože,“ nepřestával úpět Mimoň, zatímco se dávil nad dřezem. „Zatracenejbožebože.“

Akorát že neřek zatracenej, to je vám snad jasný. Jenomže tohleto vyjadřování jsem mu asi těžko mohla mít za zlý.

Náš jekot přilákal do kuchyně Andyho a Somnu. Nevěřícně zírali na stovky černejch broučků, který unikli smrti v drtiči a teď si klidně lezli po terakotovejch dlaždicích. Aspoň dokud jsem nezavřískla: „Rozmačkejte je!“

Pak jsme všichni začali dupat po podlaze a zašlapávat tolik těch nechutnejch hmyzáků, kolik jsme v tu chvíli zvládli.

Masakru se jich nakonec vyhnulo jen pár – ty, co měli dost filipa na to, aby zalezli za lednici, a jeden nebo dva, kterejm se povedlo pláchnout otevřenejma dveřma na verandu. Byla to dost nechutná votročina a nakonec jsme tam všichni stáli celý zplavený… až na Mimoně, kterej s úpěním zmizel v koupelně, asi aby si vypláchnul pusu, nebo proto, aby si před zrcadlem vytahal ze zubů tykadýlka.

„Ach jo,“ povzdychnul si Andy, když jsem mu vysvětlila, jak se to všechno přihodilo. „To je naposledy, co jsem koupil čerstvý džus.“

Což bylo teda docela k smíchu, ale zároveň k pláči. Jako by to, jestli člověk koupí čerstvej džus, anebo mraženej koncentrát, mohlo něco změnit. To teda sotva. Zvlášť když do fachy nastoupil poltergeist.

Andy se zadíval na tu spoušť na podlaze a prones ohromeně: „Měli bychom tady vytřít, než přijde domů tvoje matka.“

To má teda sakra recht. Víte, jak jsem mluvila o tý svý fobii na brouky? Tak to byste měli vidět mamku. Ani jednu z nás byste nepodezírali z toho, že jsme milovnice přírody.

A tak jsme se vrhli do práce, stírali jsme z dlaždiček broučí střeva, zatímco já dělala jemný narážky na to, že bysme si teď měli na nějakej čas objednávat všechny jídla, nejenom večeře. Nebyla jsem si sice jistá, jestli si María nepohrála s nějakejma dalšíma poživatinama, ale měla jsem silný podezření, že žádný jídlo ve špajzu nebo v lednici teď před ní není v bezpečí.

Nevypadalo to, že by proti tomu Andy měl nějaký zásadní výhrady. Začal žvanit o tom, jak dokážou nájezdy hmyzu zničit celou úrodu a jak jeho firma pracovala na domech, který úplně zničili termiti, čili jak je důležitý si dát barák odborně dezinfikovat.

Jenomže žádná dezinfekce, chtělo se mi říct nahlas, si neporadí s broukama, který se tady ocitli následkem pomsty jistýho rozzuřenýho ducha.

Ale s tím jsem na něj samozřejmě vyrukovat nemohla. Dost jsem pochybovala, že by věděl, o čem mluvím, i kdybych se k tomu nakrásně rozhoupala. Andy prostě na duchy nevěří.

Musí bejt fajn narodit se do tak bezproblémovýho života.

Když jsme se Somnou konečně dorazili do práce, vypadalo to, jako by věci začaly vypadat trochu růžovějc, protože dokonce ani nevypuk průšvih kvůli tomu, že jdeme pozdě. Bylo to samozřejmě díky tomu, že si Somna včera omotal Caitlin kolem prstu. Takže mít nevlastního bráchu po ruce skejtá přece jen určitý výhody.

Dokonce se ani nezdálo, že by se na mě Slaterovi naštvali kvůli tomu, že jsem odvlekla Jacka bez jejich dovolení mimo areál hotelu, protože jsem byla převelená rovnou do jejich apartmá. Tohle – napadlo mě, když jsem pochodovala po měkkým koberci hotelovou chodbou – dokazuje, že svět přece jen není tak špatnej a že za každým mrakem nakonec vykoukne sluníčko.

Aspoň jsem si to myslela, když jsem ťukala na jejich dveře. Ale když se otevřely, zjistila jsem, že nejenom Jack, ale oba Slaterovic mladý jsou už v plavkách. Tak sluníčko za mrakem, jo? Nějak jsem o tom zase začala pochybovat.

Jack se na mě vrhnul jako kotě na klubíčko.

„Víš, co je novýho, Suze?“ zaječel. „Paul dneska nehraje golf ani tenis! Chce bejt celej den s náma! Že je to skvělý?“

„Uhm,“ zahuhlala jsem.

„Přesně tak, Suze,“ potvrdil Paul. Měl na sobě takový ty neforemný šortkový plavky, ale bohužel odhalovaly to, co teda bylo pořádně hustý: že by moh klidně nosit ty nejminiaturnější, lycrový Speeda. Kolem krku měl přehozenej ručník – a to bylo celý, pokud teda nepočítám jeho samolibej úsměv. „No není to super?“

„Uhm,“ řekla jsem zase. „Jasně že jo.“

Manželé Slaterovi se kolem nás protáhli ve svejch golfovejch oblečcích. „Hezky si to užijte, děti,“ zazpívala Nancy. „Suze, máme dnes lekce celý den. Můžete se zdržet do pěti, viďte?“ Ale ani nepočkala na odpověď, zavolala „tak pa-pá“, chytila manžílka pod paží a vysmahli.

Tak fajn, řekla jsem si rozhodně. Já si s tím teda poradím, vážená. Koneckonců neporadila jsem si snad dneska ráno s kuchyní plnou hnusnýho hmyzu? Poradila, i když jsem vyskočila metr dvacet pokaždý, když se mi zdálo, že mi nějakej z těch brouků leze po vobličeji, a pak naštěstí zjistila, že to jsou jen moje vlasy. Poradila jsem si s tím sakra dobře. Mnohem líp než Mimoň.

Takže si nejspíš dokážu poradit i s tím, že kolem mě bude celej den kroužit Paul Slater a rozrušovat mě. Teda chci říct votravovat mě.

Jasný? Žádnej problém.

Akorát že to nebylo úplně bez problémů. Protože Jack by nejradši v jednom kuse mlel pantem o těch mediátorskejch záležitostech, a já na něj syčela, aby si dal pohov, a on na to: „To je dobrý, Suze, Paul o tom ví.“

A v tom byl ten problém. Protože Paul nic takovýho vědět neměl! Mělo to bejt naše tajemství, jen moje a Jackovo. (Neměla jsem sebemenší zájem, aby o něčem takovým věděl i tenhle proradnej skunk, velectěnej pan Když-se-mnou-nepudeš-na-rande-tak-na-tebe-něco-bonznu). A hlavně – pokaždý když o tom Jack začal mluvit, posunul si Paul svoje brejle od Armaniho na špičku nosu a číhal nad obroučkama, jako by se už nemoh dočkat, co ze mě zase vypadne.

Co mi asi tak zbejvalo? Tak jsem prostě předstírala, že nemám páru, o čem to jeho bráška mele. Ten kluk to asi špatně snášel, ale řekněte mi, co jsem asi tak mohla dělat? Nechtěla jsem, aby mi zrovna Paul čučel do karet. Pokud si nevzpomínáte, nesvěřila jsem se s tím ani vlastní mamce. Proč bych to teda pro všechno na světě měla vyslepičit právě Paulovi?

Naštěstí se Jack, když jsem asi šestkrát nebo sedmkrát zahrála do autu jeho pokusy vybavovat se o našem mediátorským džobu, ukázal jako chápávej hošík a sklaplo mu. Naštěstí pro mě dováděla u bazénu spousta děcek, rodičů a dalších hostů, takže se měl čím zabavit.

Ale stejně mě to dost znervózňovalo, když jsem tam tak ležet na břehu vedle Kim, co tam byla se svejma svěřencema, a věděla, že kdykoli zvednu oči, setkám se s pohledem Jackova bráchy, kterej se natáh na lehátko s obličejem natočeným přesně mým směrem. A zvlášť když jsem měla takový to neodbytný tušení, že Paul – na rozdíl od Somny – je za kouřovejma sklama slunečních brejlí stopro vzhůru.

A do toho eště Kim: „Hele, kdyby se na mě chtěl koukat takovejhle řízek, moh by vidět všechno, co by chtěl.“

Jenomže, to dá rozum, u Kim je to něco jinýho. Není zabouchnutá do ducha řízka, kterej je už sto padesát let pod drnem a po nocích vegetí u ní v ložnici.

Dopoledne jako celek stálo v každým případě za starou belu. Takže jsem doufala, že po obědě by to už mohlo bejt o kapánek lepčí.

Těžko jsem se mohla seknout víc. Po obědě se totiž objevili poldové.

Vyvalovala jsem se na lehátku a jedním okem sledovala Jacka, kterej si s dětma od Kim hrál na Marka Pola a nemožně při tom ječeli a vejskali. Tím druhým jsem pošilhávala po Paulovi, kterej předstíral, že čte časopis The Nation – ale jak si všimla i Kim, spíš ho jen tak držel před obličejem a přes okraje po nás pošilhával. A právě v ta chvíli dorazila k bazénu vyjevená Caitlin se dvěma statnejma příslušníkama carmelský policie v závěsu.

Myslela jsem, že jenom proplujou kolem nás k pánský šatně, kde sem tam někdo vykrade skříňku. Takže si dovedete představit moje zděšení, když Caitlin zakormidlovala i s doprovodem přímo ke mně a třesoucím se hlasem pípla: „Tak tohle je Susannah Simonová, pánové.“

Vyskočila jsem a začala se soukat do svejch šílenejch šortek, zatímco Kim zírala ze sousedního lehátka s otevřenou pusou, jako by policajti byli něco na způsob mořskejch panen (nebo spíš paniců, ha ha), co najednou připluly zkontrolovat svět na souši.

„Slečno Simonová,“ oslovil mě ten vyšší z nich, „rádi bychom si s vámi chvilinku promluvili, pokud dovolíte.“

Namluvila jsem toho s policajtama mnohem víc, než bylo člověku milý, teda hlavně dřív, u nás v New Yorku. Ne snad proto, že bych byla v nějakým gangu, jak byl přesvědčenej Somna, ale kvůli tý mediátorský dřině. To člověka sem tam donutí zaplíst se s rukou zákona.

Tak například si vemte, že by Marisol odmítla předat Jorgeho dceři ten růženec. No. Takže abych vyplnila Jorgeho poslední přání, musela bych se nakonec vloupat do jejího bytu, ukrást ten růženec a poslat ho milý Terese jako anonymní zásilku. Každej tupoň na tomhle světě ví, že se čin, vykonanej jen z toho důvodu, aby na světě zavládla vyšší spravedlnost, dá vyložit taky jako porušení domovní svobody a naplnění podstaty kriminálních činů zvanejch nedovolený vniknutí a odcizení cizí věci.

Popravdě řečeno mě policajti popotahovali víc, než je zdrávo, ke značnýmu zděšení mý nebohý mamky. Ale od tý poslední nešťastný záležitosti, kdy jsem skončila ve špitále se zlomenejma žebrama, jsem nic na triku neměla. Aspoň ne nic, o čem bych věděla a co by se dalo kvalifikovat jako přečin.

A tak jsem nervózně, ale zase nijak ustrašeně vypochodovala za těma dvouma poldama – Knightleym a Jonesem – směrem od bazénu, kolem zahradní restaurace Gril až za popelnice, což bylo asi nejbližší uzavřený místečko, kde jsme měli trochu soukromí.

„Slečno Simonová,“ začal ten vyšší, poručík Knightley, a já koukala, jak za nejbližším rododendronem vyrazila vyjevená ještěrka, ostražitě se na nás zadívala, a pokračovala dál do místní buše, „znáte se doktorem Clivem Clemmingsem?“

Hele. Málem jsem si spolkla mandle, když jsem vyrazila „jo“, protože zmínka o doktoru Cliveovi Clemmingsovi, Ph.D., byla fakt to poslední, co bych teďka čekala. Pravděpodobnější bylo spíš něco… no, já nevím, třeba odvedení nezletilý osoby z hotelovýho areálu bez svolení jeho rodičů a tak.

Blbost, co? Ale Paul mě tím fakticky vystrašil.

„Proč?“ vyhrkla jsem. „Je pan Clemmings – teda – je v pořádku?“

„Bohužel není,“ prohlásil poručík Jones. „S politováním vám musím oznámit, že zemřel.“

„Zemřel?“ vyjekla jsem. A hledala něco, čeho bych se mohla přidržet, jenže tam pochopitelně nic takovýho nebylo, kromě těch blbejch kontejnerů plnejch zbytků od oběda, ve kterejch člověk neměl zrovna chuť se štrachat.

A tak jsem se sesula na obrubník.

Clive Clemmings? Mozek mi začal šrotovat na plný pecky. Tak Clive Clemmings to má za sebou? Jak? A proč? Ne snad, že bych si ho nějak oblíbila nebo něco na ten způsob. Doufala jsem, že až Andy vykope Jesseho mrtvolu, vrátím se do doktůrkovy kanceláře a vmetu mu to do tváře. Víte, jak mi nechtěl věřit, že Jesseho zabili a tyhlety věci.

Jenže teď to vypadalo, že k tomu už nedostanu příležitost.

„Co se mu stalo?“ vydechla jsem a zmateně zírala na policajty.

„Přesně to nevíme,“ spustil poručík Knightley. „Byl nalezen dnes ráno ve své kanceláři v budově historického spolku. Vypadá to, že utrpěl srdeční záchvat. Podle výpovědi recepční se zdá, že vy jste jednou z těch několika málo osob, které ho včera navštívily.“

Teprve pak jsem si uvědomila, že si mě ta babka z recepce nejspíš někam zapsala. Sakra!

„No jo,“ potvrdila jsem přitrouble – i když jsem doufala, že zase tak přitrouble to znít nebude. „Ale když jsem s ním mluvila, byl dost v pohodě.“

„Ovšem,“ souhlasil poručík Knightley „To si uvědomujeme. Nejsme tu totiž kvůli smrti doktora Clemmingse.“

„Ne, jo?“ Tak teda prr! Vo co tady vlastně gou?

„Slečno Simonová,“ ozval se poručík Jones, „když byl dnes ráno nalezen doktor Clemmings, zjistilo se, že se ztratily některé cennosti z inventáře historického spolku. Ty, které jste si se vší pravděpodobností prohlížela, když jste tam byla včera na návštěvě.“

Ty dopisy! Maríiny dopisy! To ty zmizely. Musej to bejt ty dopisy! Přišla je tam čajznout a doktor Clemmings ji při tom nějak zmerčil nebo co a klepla ho z toho pepka – z toho, že vidí ženskou z portrétu, jak se potuluje po jeho kanclu.

„Takový obrázek,“ pokračoval poručík Knightley a nakouknul do svýho notesu. „Miniatura muže jménem Hector de Silva. Recepční paní Lampbertová tvrdí, že se jí doktor Clemmings svěřil, že právě tohle vás hluboce zaujalo.“

Tahle informace se mnou pořádně otřásla. Jesseho portrét? Ze sbírky zmizel Jesseho portrét? Ale kdo ho moh sebrat? A proč?

Teď už jsem svou nevinnost nemusela předstírat. Vyjeveně jsem se zakoktala: „No, já jsem…, já si tu podobenku prohlížela, to je fakt. Ale nesebrala jsem ji ani nic takovýho. Myslím, že když jsem odcházela, pan – teda doktor – Clemmings ji zase uklidil zpátky na místo.“

Knightley s Jonesem si vyměnili pohledy. Ale než stačili něco říct, za rohem zahradní restaurace se vynořil nějakej stín.

A za ním i jeho majitel. Paul Slater.

„Má snad bratrova chůva nějaký problém, pánové?“ zeptal se znuděným hlasem, kterej jako by naznačoval – aspoň mně –, že zaměstnanci Slaterovic rodiny bejvaj běžně odvlíkaný k policejnímu výslechu.

„Poslechněte,“ ozval se poručík Knightley dotčeně, „až dokončíme výslech svědkyně –“

Paul si strhnul sluneční brejle a vyštěknul: „Berete v potaz, pánové, že slečna Simonová není plnoletá? Jak ji můžete vyslýchat bez přítomnosti jejích zákonných zástupců?“

Poručík Jones párkrát rozčileně zamrkal. „Promiňte, tedy, ehm, pane,“ začal, přestože bylo jasný, že Paula vlastně tak úplně za „pana“ nepovažuje, vzhledem k tomu, že mu eště není osmnáct a tyhlety věci, „ale tady slečna není zatčená ani nic podobného. Jenom jí potřebujeme položit pár –“

„Pokud tedy není zatčená,“ chytil ho Paul za slovo, „tak s vámi vlastně ani nemusí mluvit, nebo se snad mýlím?“

Poručík Knightley a poručík Jones se po sobě zase podívali. Pak Knightley přiznal: „Ne, to nemusí. Ale vyšetřujeme případ úmrtí a krádeže a domníváme se, že tady slečna by nám k tomu mohla podat důležité svědectví –“

Paul se ohlídnul na mě. „Suze,“ zeptal se ostře, „přečetli ti pánové tvoje práva?“

„Eh,“ vyhekla jsem. „Nepřečetli.“

„A přeješ si s nimi mluvit?“

„Ehm,“ zakašlala jsem nuceně a střelila nervózně pohledem z poručíka Knightleyho na poručíka Jonese a pak zase zpátky. „Vlastně ani ne.“

„V tom případě teda nemusíš.“

A Paul se naklonil a vzal mě za předloktí.

„Rozluč se přece s pány policisty,“ pobídnul mě a přišlápnul mi nohu.

Vzhlídla jsem k nim. „No,“ začala jsem nejistě, „je mi fakt moc líto, co se doktoru Clemmingsovi stalo, ale čestný skautský, že o tom nic nevím, a o tý ztracený podobizně taky ne. Nashledanou!“

A pak jsem nechala Paula Slatera, aby mě vodvlek zpátky k bazénu.

Hele, já normálně nejsem tak povolná, ale musím říct, že jsem byla trochu v šoku. Možná se mě zmocnila euforie z toho, že jsem byla u výslechu, ale že nejsem zatčená nebo něco na ten způsob – ale jak jsme se vymotali z dosahu poručíků Knightleyho a Jonese, vyvlíkla jsem se Paulu Slaterovi z objetí a popadla ho za zápěstí.

„Tak jo,“ vyhrkla jsem. „Vo co tady vlastně gou?“

Paul už si zase nasadil svoje sluneční brejle, takže bylo dost těžký poznat, jak se tváří. Ale řekla bych, že nejspíš pobaveně.

„Kde tady?“ zeptal se.

„Tady všude,“ zavrčela jsem a kejvla směrem k bistru. „Tady s tím zachraňováním dámy v nesnázích, nebo co to jako mělo bejt. Oprav mě, jestli se pletu, ale nevyhrožovals mi snad včera sám nějakým udáním? Nebo aspoň tím, že mě nabonzuješ mý nadřízený?“

Paul pokrčil ramenama. „No jo,“ připustil nevzrušeně. „Ale jistá osoba mi poradila, že na med nachytá člověk víc mušek než na vinnej ocet.“

V první chvíli mě akorát namíchlo, že si troufnul přirovnat mě k hnusnejm mouchám. Zato jsem vůbec nehloubala nad tím, koho myslí tou „jistou osobou“.

Ale hodně brzo jsem to měla zjistit.

8

No jo. Tak jsem s ním šla na rande.

A co jako?

Udělá mi to snad něco? Přece vo co gou. Ten kluk mě prostě pozval na hambáč, až v pět vodložím jeho bráchu zase k rodičům, a já řekla fajn.

A proč bych neřekla? Proč bych se měla hnát domů, co? Žádná naděje na kloudnou večeři. Nebo je libo plotice à la mode? Pavouka fricassée?

To bych si teda chrochtla. A zrovna tak duch, co ho zamordovala jeho snoubenka a co teď drží čtyřiadvacítky v mým pokoji, aby neprovedla to samý se mnou.

Napadlo mě, že jsem Paula možná přece jen podcenila. Heleďte, včera byl dost přísavnej, ale na druhou stranu to zase víc než vyvážil tím přečetli ti pánové tvoje práva…

A vůbec do ničeho mě nenutil. Když jsem řekla, že už musím, prohodil, že teda vyrazíme, a hodil mě domů.

A rozhodně to nebyla jeho vina, že když jsme dojeli až k nám, nemoh zabočit na příjezdovou cestu kvůli všem těm policejním autům a sanitkám, který tam parkovaly.

Přísámbůh, že první věc, kterou si koupím za peníze z týhletý brigády, bude mobil. Doma se něco stalo, a já o tom neměla páru, protože jsem do sebe zrovna soukala burgera ve Friday’s.

Vylítla jsem z auta a rozběhla se tam, kde postávali všichni ty lidi. Pak jsem uviděla policejní pásku, nataženou kolem celý tý jámy, kde by měly stát základy pro naši zbrusu novou perličkovou lázeň. Někdo mě popad za zápěstí a odvlek odtamtud, než si něco udělám. Vlastně ani nevím, co jsem chtěla udělat. Nejspíš seskočit dolů do jámy k těm chlápkům a podívat se zblízka na to, co jsem sice dost dobře neviděla, ale co vypadalo jako tělo.

Ale jak říkám, někdo mě zarazil.

„Hele, zbrzdi, Schumachere!“ zavolal někdo, a jak se ukázalo, byl to Andy. Zpocenej, špinavěj a tak nějak vykolejenej. „Padej odsud, Suze. To není nic pro tebe.“

„Andy…“ Slunce sice eště nezapadlo, ale stejně jsem měla problémy se zaostřením. Jako bych stála někde v tunelu a jediný, co bylo vidět, byl jasnej záblesk světla na jeho konci. „Andy, kde je mamka?“

„Maminka je v pořádku,“ uklidňoval mě Andy. „Všichni jsme v pořádku.“

Vidění se mi začínalo zlepšovat. Už jsem rozeznávala mamku, která stála na verandě a nespouštěla ze mě zrak. Vedle ní postával Mimoň se svým obvyklým jízlivým šklebem.

„Ale kdo teda –“ Kejvla jsem bradou k jámě, ke který chlápci v uniformách přistavili nějaký nosítka. A na nich černej futrál na mrtvolu, takovej, co vždycky ukazujou v telce. „Kdo je to?“ vyhrkla jsem.

„To se zatím neví,“ připustil můj nevlastní otec. „Ale ať je to, kdo chce, leží tam už pořádně dlouho, takže je dost velká pravděpodobnost, že to nebude nikdo, koho bychom znali.“

Mimoňův rozšklebenej obličej se přiblížil do mýho zornýho pole.

„Je to kostra!“ poučil mě s neskrývaným nadšením. Vypadalo to, že už se perfektně přenes přes ranní šok z toho, že má trávicí ústrojí plný brouků, a už se zase nacházel ve svým obvyklým nesnesitelným rozpoložení. „To bylo příšerný, fakt, Suze. Škoda žes to prošvihla. Zaryl jsem jí lopatu rovnou do lebky! Prasklo to jako skořápka.“

Tak to mně teda úplně stačí. Tunelový vidění se mi zase vrátilo, ale bohužel ne dost rychle, takže jsem stačila zahlídnout, jak se z nosítek něco vzneslo. Přilepila jsem se k tomu očima, když to pomalu padalo na zem, těsně vedle místa, kde jsem stála. Byla to nějaká věcička, ne větší než moje dlaň. Člověk by to nejspíš nazval hadrem, kdyby to nemělo vokraje volemovaný krajkou. Kousky krajky z toho eště sem tam trčely jako nějaká zasviněná pavučina. Zvlášť kolem rohu, kde se daly sice stěží, ale přece jen přečíst nezřetelný vyšívaný iniciály.

MDS.

María de Silva. Byl to ten kapesník, kterej Jesse včera použil na to, aby mi utřel slzy. Akorát že tenhle byl opravdickej, zašlej a ztrouchnivělej těma desítkama let v zemi.

A spadnul z hromádky zahnívajícího masa, který drželo pohromadě Jesseho kosti!

Otočila jsem se na podpatku a ohodila celou jednu stěnu domu kouskama fridayskýho menu: cheesburgerem a bramborovejma lupínkama.

Asi nemusím dodávat, že kromě mamky mi nikdo žádnej výjimečnej soucit neprojevil. Mimoň se vyjádřil, že to byla ta nejnechutnější věc, jakou kdy viděl. Nejspíš už zapomněl, co měl sám v puse ani ne před dvanácti hodinama. Andy beze slova šel a přivlek hadici a Somna taky nevzrušeně prohlásil, že už bude muset letět, aby nepřišel pozdě na rozvážku pizzy.

Mamka trvala na tom, že mě dopraví do postele, i když mít ji teď u sebe v pokoji byla teď ta poslední věc, na jakou jsem měla náladu. Heleďte, zrovna jsem viděla, jak vynášej Jesseho tělo z našeho dvorku. Ze všeho nejvíc jsem si o tom příšerným zážitku potřebovala pokecat s ním, ale jak to provedu, když mamka bude voprndovat u mě v pokoji?

Myslela jsem, že když ji nechám kolem sebe poskakovat, tak ji to do půl hodiny přejde a vymázne. Ale zůstala tam mnohem dýl. Přinutila mě vlízt si pod sprchu a místo uniformy si na sebe natáhnout takový to průsvitný hedvábný pyžamo, který mi koupila k Valentýnovi (smutný je, že to byl jedinej valentýnskej dárek, kterej jsem tehdy dostala). Pak trvala na tom, že mi vykartáčuje vlasy, jako to dělávala, když jsem byla malá.

A taky si chtěla povídat, to dá rozum. Měla toho spoustu na srdci k tématu kostra, kterou vyhrabali Andy s Mimoněm. Trvala na tom, že to byl „nějaký chudák“, jeden z tý spousty, co je tady zamordovali, když náš dům fungoval jako penzion pro žoldáky, pistolníky a nezvedený farmářský synky. Povídala, že policie to bude vyšetřovat jako zabití a že teprve koroner stanoví, jak dlouho leželo to tělo v zemi. Ale vzhledem k tomu, povídala, že ten nebožák měl na botách ostruhy (ostruhy?!), si je jistá, že přišel o život dávno předtím, než se někdo z nás vyklubal na svět.

Snažila se mě rozveselit, nechápete? Ale to byla dost těžká facha. Neměla ani tucha, z čeho jsem tak hotová. Jasně že neměla – nejsem přece Jack. Nikdy jsem se jí nepochlubila se svým tajným nadáním. Mamka nemá páru, že vim, čí je to kostra. Netuší, že její majitel seděl nad ránem u mě na pohovce a chlámal se jejím Madisonskejm mostům. A že pár hodin předtím mě políbil – sice jen do vlasů, ale i tak.

Heleďte, tak to přece pochopte. Taky byste si připadali jako přejetý parním válcem.

Konečně vysmahla. Vydechla jsem úlevou a pomyslela si, no co asi? Že už budu mít klid.

Ale to jsem se teda zase pořádně sekla. Mamka se totiž nemohla vyrovnat s představou, že mě nechá o samotě, když jsem takhle vykolejená. Zjistila jsem to natvrdo už po pár minutách, když zazvonil telefon a Andy zezdola zavolal, že je to pro mě. Fakt jsem se necejtila, jako že bych chtěla s někým mluvit, ale co jsem mohla dělat? Andy už tomu někomu sichrově vyslepičil, že jsem doma. Takže jsem to zvedla, a čí vysokej hlásek se neozval na druhým konci?

No jo.

Prófa.

„Ahoj, Suze, jak se máš?“ vyptával se můj nejmladší bráška, i když přesně věděl, jak se mám. Vsadím boty, že vím na tuty, jak to bylo. Mamka mu zavolala na tábor – no co vy na to, je normální, aby děcku volala na tábor nevlastní matka? – a řekla mu, aby mi brnknul. Protože to prokoukla. Jako že Prófa je jedinej z Ackermanovic kluků, pro kterýho mám slabost. Nejspíš si myslela, že bych se mu mohla svěřit s tím, co mě trápí, a že z něj tu informaci pozdějc dokáže vydolovat.

Mamka totiž není televizní reportérka s šuplíkem plným cen jen tak pro nic za nic, jasný?

„Suze?“ opakoval Prófa s dojemnou starostlivostí. „Mamka mi říkala, co se stalo. Chtěla bys, abych přijel domů?“

Zhroutila jsem se na polštář. „Domů? Ne, jasně že nechci, abys jezdil domů. Proč bych krucipísek po tobě měla chtít něco takovýho?“

„No přece,“ začal Prófa a ztišil hlas, jako by měl strach, že nás někdo odposlouchává, „kvůli Jessemu.“

Ze všech lidí z naší rodiny měl jenom Prófa jakous takous představu o tom, že tady nejsme sami. Prófa na duchy věřil… a měl k tomu dobrej důvod. Jednou, když jsem plavala fakt až po uši v průšvihu, za ním Jesse přišel. Prófu to pořádně vyděsilo, navzdory jeho genialitě, ale i tak byl vždycky ochotnej mi v týhle záležitosti píchnout.

A teď mi to nabízel znova.

Jenomže co by asi tak zmoh? Nic. A míň než nic: vlastně moh sám taky lehko přijít k úhoně. Jen si vzpomeňte, jak dopad dneska ráno Mimoň. A chtěla bych snad vidět Prófu s pusou plnou brouků? Ani náhodou.

„To ne, Pró – Davide,“ řekla jsem rychle. „Ď, ale nemusíš. Zůstaň klidně na táboře. Tady je všechno v pohodě, fakticky.“

Vypadalo to, jako by to Prófu zamrzelo. „Ale Suze, tohle přece není v pohodě. Nechceš si o tom aspoň popovídat?“

No jasně. Budu probírat svou životní lásku – nebo její případnou ztrátu – se svým dvanáctiletým nevlastním bráškou.

„Fakticky ne,“ zamumlala jsem.

„Hele, Suze,“ Prófa se nadechnul, „já vím, že to muselo bejt děsný, jako vidět jeho kostru a tak. Ale musíš si uvědomit, že naše těla jsou jenom nádoby – a to křehký nádoby –, ve kterejch během života přebejvaj naše duše. Víš, Jesseho tělo… s ním nemá nic společnýho.“

Tobě se to vykládá, chlapečku, pomyslela jsem si zachmuřeně. Tys nikdy neviděl Jesseho svaly.

Ne teda, že by zrovna Prófu něco takovýho bralo, že jo.

„Vážně,“ pokračoval svým přechytralým tónem, „když se nad tím zamyslíš, je pravděpodobný, že to nebylo jediný tělo, který Jesse měl. Podle hinduistů měníme naše schránky – teda naše těla – víckrát. Vlastně je měníme pořád, v závislosti na naší karmě, dokud nedosáhneme stadia dokonalosti a neosvobodíme se od cyklu znovuzrození.“

„Fakt, jo?“ Ležela jsem v posteli a zírala na nebesa. Teda na ty ušitý ze závěsů. Nevěřila jsem, že se teď dokážu vybavovat o něčem takovým. A s dvanáctiletým klukem. Prostě nevěřila.

„Jasně. Teda většina z nás. Kromě těch, co se trefěj hned napoprvý. Ale to není moc pravděpodobný. Víš, Jessemu se stalo to, že se jeho karma zakalila, a tak sešel z cesty k nirváně. Potřebuje prostě najít cestu do toho těla, ve kterým by se měl ocitnout – víš, po tom, co nosil tohle – a pak už bude v pohodě.“

„Hele, Davide,“ ozvala jsem se sarkasticky, „jseš fakticky na počítačovým táboře? Protože to podle všeho vypadá, že se Andy s mamkou spletli a poslali tě na ňáký jogínský soustředění.“

„Suze,“ povzdychnul si Prófa, „snažím se ti jenom vysvětlit, že ta kostra, kterou jsi viděla, nebyl Jesse, jasný? Nemá s tím nic společnýho. Takže se nemusíš trápit a tak vůbec. Chápeš?“

Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas otočit stránku.

„No,“ začala jsem, „a jsou na táboře nějaký zajímavý holky?“

„Suze,“ pokáral mě přísně, „nezkoušej –“

„Já to věděla!“ skočila jsem mu do řeči. „Jak se jmenuje?“

„Nech toho,“ okřiknul mě Prófa. „Hele, už musím končit. Ale mysli na to, co jsem ti řek, jo? Přijedu v neděli a pak si o tom popovídáme.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „Měj se.“

„Ahoj. A… Suze?“

„Co, Pro – Davide?“

„Dávej na sebe pozor, ano? Ten Diego – ten chlápek, co asi dostal Jesseho – vypadal podle tý knížky jako… drsňák. Měla by sis krejt záda… nebo tak něco.“

Nebo tak něco! To je teda fakt hustý!

Ale říct jsem mu to nemohla. Místo toho jsem se s ním po sestersku rozloučila. Co jinýho jsem taky mohla dělat? Copak nechápeš, broučku, že Felix Diego je jen půlkou toho všeho? Byla jsem moc rozčilená na to, abych si dokázala připustit, že bych mohla mít něco do činění eště s další rozzuřenou duší.

Ale to jsem eště o rozčilení nevěděla vůbec nic. Teprve když se oknem přehoupnul do pokoje Hřebík, vyčkávavě se rozhlídnul kolem sebe a smutně zamňoukal…

A Jesse nikde.

Neobjevil se, dokonce ani když jsem ho volala jménem.

Ne že by snad musel. To do duchařský etikety nepatří. Už jsem vám přece vykládala, že duchové nejsou pejsci, aby přiběhli na každý zapísknutí.

Ale Jesse to většinou dělal. A v poslední době to eště zdokonalil: zjevil se už v okamžiku, když jsem jenom pomyslela na to, že bych ho mohla zavolat. A najednou prásk – v příští vteřině jsem mu už koukala do těch jeho nádhernejch očí.

Ale tentokrát ne.

Nic. Prostě nic.

Když jsem Hřebíkoví sypala do misky ty jeho granule, umiňovala jsem si, že bych měla zůstat v klídku. Hele, to bude dobrý. Přinejmenším to nemusí hned bůhvíco znamenat. Možná má něco urgentního. Jestli je to dole fakticky jeho kostra, možná sleduje, kam ji vodvezli, do márnice nebo tam někam. Musí to bejt nejspíš dost traumatizující zážitek, když pozorujete, jak druhý vykopávaj vaše tělo. Jesse na tuty netuší nic o hinduismu a karmě a těhletěch věcech, nebo si to aspoň myslím. Pro něj bylo jeho tělo určitě víc než jen dočasná schránka pro nesmrtelnou duši.

Jo, tam někde teď bude. V márnici. Sleduje, co havrani vyváděj s jeho ostatkama.

Ale hodiny míjely, setmělo se a Hřebík, kterej normálně vyrážel do noci lovit drobnou havěť a děsit místní čivavy, se vyškrábal na mou postel, kde jsem si nervózně listovala časákama, a otřel se hlavou o mou ruku…

A najednou mi to došlo.

Došlo mi, že se muselo přihodit něco strašnýho. Protože tohle zvíře se ode mě nikdy nenechalo pohladit, i když jsem ho krmila a všechny ty věci kolem. Takže když ta obluda vyleze na mou postel a vypadá, jako že ze mě konečně začala příst blahem, znamená to jediný: svět, kterej jsem znala, je v troskách.

A Jesse se už nevrátí.

Jenomže, jak jsem si v panice připomněla, on se přece musí vrátit. Přísahal mi na to.

Ale když minuty pomalu odtikávaly a Jesse nikde, docvaklo mi to. Prostě mi to docvaklo. Je fuč. Našli jeho tělo, takže už není pohřešovanej a není žádnej důvod, proč by měl strašit u mě v pokoji. Prostě žádnej důvod, přesně jak jsem se mu minulou noc snažila vysvětlit.

Jenomže… byl si přece tak jistej. Tak jistej, že jemu se to nestane. Smál se tomu. Chlámal se, když jsem to vyslovila poprvý, jako kdybych řekla něco příšerně připitomělýho.

Tak kde teďka vězí? Jestli neodešel – do nebe, anebo do dalšího života (určitě ne do pekla, protože pokud nějaký peklo existuje, určitě ne pro lidi, jako je Jesse) –, tak kde se teda sakra fláká?

Pokusila jsem se zavolat tátu. Ne telefonem, to dá rozum, protože tátu – vzhledem k tomu, že je už deset let pod drnem – takhle zavolat nemůžu. Pokusila jsem se ho přivolat odtamtud, kde zrovna je, z jeho astrální domoviny, šupitopresto sem ke mně.

Jenomže táta pochopitelně nikde. Jako by to někdy udělal! No tak fajn, uznávám, někdy jo. Ale spíš výjimečně. Dneska to teda zrovna nevyšlo.

Hele, nemyslete si, že takhle vyšiluju běžně. Si pište, že ne. Za normálních okolností jsem žena činu. Něco se šustne, a já neprodleně vystartuju nakopat něčí zadek. Takhle to v mým životě chodí.

Ale teď…

Z nějakýho důvodu jsem nedokázala chladně uvažovat. Prostě nedokázala. Seděla jsem na posteli ve svým průhledným zeleným pyžamu a v hlavě mi bzučelo: Co mám dělat? Co mám dělat?

Fakticky. Nevypadalo to vůbec dobře.

A proto jsem taky udělala to, co jsem nakonec udělala. Když mi došlo, že to sama nezvládnu, uvědomila jsem si současně, že potřebuju někoho, kdo by mi píchnul. A hned mi došlo, co mám udělat.

Musela jsem šeptat, protože už bylo po jedenáctý, a všichni v baráku už spali.

„Je tam otec Dominik?“ vyhrkla jsem.

Člověk na druhým konci drátu – podle hlasu nějakej dědula – se laskavě zeptal: „Copak, zlatíčko? Není ti moc rozumět.“

„Otec Dominik,“ vyslovila jsem tak zřetelně, jak jsem si v tu chvíli troufla. „Prosím, potřebuju s ním okamžitě mluvit. Je tam?“

„Ale jistěže, zlatíčko,“ souhlasil dědeček na telefonu. Pak jsem uslyšela, jak huláká: „Dome! Dome, máš telefon!“

Dome? Jak se ten stařík odvažuje říkat otci Dominikovi Dome? To teda znělo sakra neuctivě.

Ale moje pohoršení vyšumělo, sotva jsem ve sluchátku uslyšela hlubokej vřelej hlas otce Dominika. Vlastně jsem si doteďka neuvědomila, jak moc mi chybí, že ho přes léto nemůžu vídat každej den tak jako ve školním roce. „Haló?“

„Otče,“ řekla jsem. Ne, přiznávám, neřekla. Vlastně jsem to spíš zakňourala. To je teda dneska kocourkov!

„Susannah?“ ozval se zděšeně otec Dom. „Co se děje? Ty pláčeš, dítě? Stalo se ti něco?“

„Ne,“ řekla jsem. Ne, neřekla. Vzlykla. „Mně nic. Ale J-Jessemu.“

„Jessemu?“ Hlas otce Dominika získal rychle ten tón, kterej nabíral vždycky, když přišla řeč na tohle téma. Myslím, že se dá celkem dobře pochopit proč. Otec Dominik není jenom kněz, ale je to taky ředitel katolický střední školy. Člověk od něj může jen těžko chtít, aby toleroval takový věci, jako že spolu kluk a holka bydlej v jednom pokoji… i když je ten kluk tak nějak mrtvej.

Ne že bych tomu nerozuměla, protože pro nás mediátory je to holt jiný než pro normální smrtelníky. Normální lidi duchama procházejí. Stává se jim to každou chvíli, a ani si to neuvědomujou. Možná je něco na chviličku trochu zamrazí, nebo se jim zdá, jako by koutkem oka něco zahlídli, ale když se otočej, nikde ani noha.

Ale s náma mediátorama je to jinak. Pro nás jsou duchové jako jiný lidi, ne jako rozmlžený obrysy. Já Jessem ruku neprostrčím, na rozdíl od vás ostatních. Teda až na otce Doma a Jacka.

Takže je nad slunce jasnější, že otec Dom nemůže bejt z Jesseho zrovna vydřenej, i když ten kluk mi už zachránil krk víckrát, než dokážu spočítat. Protože i když je mrtvej, je to pro otce Doma prostě kluk, kterej si kliďánko vegetí v mým pokoji, a… dál už si to asi dovedete představit.

Ne snad, že by se něco z toho, z čeho si furt dělá vrásky, fakticky dělo – k mý značný lítosti.

Ale jak to teď vypadá, už se ani nikdy dít nebude. Teď už ani nezjistím, jestli by se někdy něco začalo dít. Protože je v tahu!

Ale nic z toho jsem před otcem Domem samozřejmě nevyslovila. Jenom jsem mu odvyprávěla, co se stalo, o Maríi, o tý kudle a o těch broukách, o Clivu Clemmingsovi, kterej umřel, o ztracený podobence a o tom, jak vykopali Jesseho tělo a jak je teď fuč.

„Ale on mi to slíbil,“ uzavřela jsem svý nesouvislý líčení, přerušovaný sem tam mým popotahováním. Teď už jsem zase bulila na plný pecky. „Přísahal, že neodejde. Říkal, že tohle ho tady nedrží, jenže teď je v tahu a –“

Hlas otce Dominika působil konejšivě a vyrovnaně, v kontrastu s mým hysterickým skytáním.

„Dobře, Susannah,“ ozval se. „Chápu. Chápu to. Bezpochyby existují síly, které se vymykají Jesseho vůli, a naší také, jak musím přiznat. Jsem rád, žes mi zavolala. Dobře jsi udělala. Teď poslouchej pozorně, co ti povím.“

Popotáhla jsem. Ulevilo se mi. Ani nedokážu říct, jak moc se mi ulevilo, že je tu někdo, kdo mi poradí, co mám udělat. Fakt divný. Poslouchat, co mám dělat, byla většinou ta poslední věc, o který bych v životě snila. Ale v tomhle případě jsem za to byla vděčná. Tiskla jsem si sluchátko k uchu a bez dechu poslouchala pokyny otce Doma.

„Jsi u sebe v pokoji, předpokládám?“ zeptal se otec D.

Kejvla jsem. Pak jsem si uvědomila, že mě asi těžko vidí, a řekla nahlas: „Jo.“

„Dobře. Takže probuď rodiče a pověz jim to, co jsi řekla mně. Pak urychleně opusťte váš dům! Zmizte odtamtud co nejrychleji, Susannah!“

Odtáhla jsem telefon od ucha a zadívala se na něj, jako by začal najednou mečet jako koza. Protože to, co říkal otec Dominik, dávalo asi tak stejnej smysl jako mečení.

Přitáhla jsem si ho zpátky k uchu.

„Susannah?“ naléhal otec Dom. „Jsi tam? Myslím to naprosto vážně. Říkala jsi, že jeden člověk už přišel o život. Jsem si jistý, že další je na řadě někdo z vaší rodiny, pokud je okamžitě nepřiměješ vyklidit dům!“

Vím, že jsem pošuk a ty věci kolem. Ale nejsem zase až takovej pošuk.

„Otče,“ zaúpěla jsem, „já jim přece nemůžu říct –“

„Ale ovšemže můžeš, Susannah,“ přerušil mě otec Dominik. „Nikdy jsem nesouhlasil s tím, že svůj dar před matkou tajíš. Nastal čas vyjít s pravdou ven.“

„To leda…“ prskla jsem do telefonu.

„Susannah,“ přerušil mě přísně otec Dom, „ti brouci, to byl jen začátek. Pokud ta žena, ta María de Silva, ovládá váš dům démonickými silami, může dojít k hrůzám… hrůzám, jaké si ty ani já vůbec nedovedeme představit…“

„Ona jako ovládá náš dům démonickejma silama, jo?“ opakovala jsem šokovaně a sevřela sluchátko pevnějc. „Heleďte, otče, možná dostala mýho kluka, ale můj domov teda nedostane.“

Hlas otce Dominika zněl unaveně. „Susannah,“ oslovil mě zase, „udělej, co ti říkám, prosím. Opusťte všichni ten dům dřív, než se stane něco strašného. Chápu, Susannah, že jsi rozčilená z toho, co Jesseho potkalo. Ale uvědom si jednu věc: ten hoch je už dávno mrtvý, kdežto ty jsi, aspoň v tuhle chvíli, stále naživu. Musíme udělat všechno pro to, aby to tak zůstalo. Vyrážím okamžitě za tebou, ale do Carmelu je to odsud šest hodin cesty. Slibuji ti, že ráno už budu u tebe. Vykropení svěcenou vodou by mělo zahnat z domu všechny zlé duchy, ale –“

Hřebík vystartoval přes pokoj s napřaženýma packama. Myslela jsem, že do mě chce zatnout drápy, jak to občas dělával. Místo toho jen přiběhnul blíž a přímo do telefonu hlasitě, žalostně zamňoukal.

„Dobrý Bože,“ vykřiknul otec Dom, „to je ona? Už je tam?“

Natáhla jsem ruku a pohladila Hřebíka po hlavě kolem jeho jedinýho ucha. Furt jsem žasla nad tím, jak mi najednou dovoluje, abych na něho šahala. „Ne,“ uklidnila jsem otce D. „To je jenom náš Hřebík. Chybí mu Jesse.“

Otec Dominik pokračoval v kázání. „Chápu, Susannah, jak bolestné to pro tebe teď musí být. Ale zkus pochopit, že ať je Jesse kdekoli, cítí se tam šťastnější, než byl v uplynulých sto padesáti letech, uvězněn v zapomnění a o samotě mezi naším a oním světem. Vím, že je to těžké, ale vlastně bys měla cítit radost, že konečně dosáhl svobody, a uvědomit si, že by si přál, aby se ti nepřihodilo nic zlého. Jistě by teď chtěl, abys i se svou rodinou byla v bezpečí –“

Když jsem ho poslouchala, došlo mi, že má recht. Jo. Jesse by to tak rozhodně chtěl. A jak jsem tam tak seděla v tom zeleným pyžamu, uvědomila jsem si taky, že není čas fňukat. Čeká mě pořádná šichta.

„Otče Dome,“ přerušila jsem proud výmluvnosti ze sluchátka, „tam na tom hřbitově v misii – jsou tam pochovaný nějaký de Silvové?“

Otec Dom, vyrušenej z přednášky o první pomoci v případě, že je váš barák napadenej démonama, se zmateně zarazil. „Jak – de Silvové? To nevím, Susannah, opravdu ne. Nemám tušení. Ale nemyslím si –“

„Ne, počkejte,“ stopla jsem ho. „Já zapomněla. Provdala se přece za toho Diega, že jo. Takže hrobka Diegovejch, je tam ňáká?“ Pokusila jsem se představit si obrázek hřbitova, nebo spíš hřbitůvku obklopenýho vysokou zdí. Ležel za kostelem na půdě misie, kde stála naše škola a kde taky bydlel otec Dom. Bylo na něm jen pár hrobů, hlavně mnichů, který zakládali carmelskou misii pod vedením Junipera Serry někdy kolem roku 1700.

Ale taky pár hrobek bohatejch plantážníků, který umřeli až po roce 1800 a odkázali značnou část svýho majetku církvi.

A ta největší, jak jsem si teď vybavila – náš dějepisář pan Walden nás tam jednou zaved na exkurzi, abysme si jako vybudovali vztah k místní historii –, měla do dveří vyřezaný právě příjmení DIEGO.

„Susannah,“ vytrhnul mě z přemejšlení otec Dom, a v jeho hlase se teď ozvalo něco jinýho než naléhavost. Zděšení. „Susannah, vím, co se ti honí hlavou, ale… já ti to zakazuji! K tomu hřbitovu se ani nepřiblížíš, rozumíš? Nepůjdeš k té kryptě! Je to nebezpečné…“

Jasně. A právě to mě na tomhle šolichu tak baví.

Ale to jsem si nechala pro sebe. Do sluchátka jsem způsobně pípla: „No tak jo, otče. Půjdu vzbudit mamku a všechno jí povim. A pak odsud vypadneme.“

Otec Dominik byl tak ohromenej, že se nezmoh ani na slovo. Vypravil ho ze sebe až po chvilce: „Výborně. Ano… ano, tak to udělej. Dostaň je všechny z domu, a rychle. Hlavně žádné hlouposti, Susannah, jako že bys chtěla vyvolávat ducha té ženy nebo něco podobného… Nepodnikej nic, dokud se nevrátím! Slib mi to!“

Slib mi to! Jako by sliby něco znamenaly. Koukněte se na Jesseho. Přísahal, že neodejde, a kde je teď?

V tahu. Navždycky!

A já byla moc zbabělá, než abych ze sebe dokázala vytlačit, že ho miluju.

A teď už nedostanu příležitost na reparát.

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Slibuju.“

Ale myslím, že tomu nevěřil ani otec D.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a deset