9

Zbavit se ducha dá vždycky fušku.

Asi byste řekli, že je to brnkačka, nemám pravdu? Jako že když vás nějakej duch prudí, vrazíte mu prostě jednu do zubů, a on celej rozklepanej vysmahne.

Ne že bych vám chtěla brát iluze, ale takhle to většinou nefunguje.

Čímž netvrdím, že vrazit někomu jednu do zubů nemá terapeutickej efekt. Zvlášť pro člověka, kterej je tak zdrcenej žalem jako já. Protože přesně tak jsem se teď cejtila. Zdrcená žalem ze ztráty Jesseho.

Jenomže já – a nevím, jestli za to mám děkovat svý povaze, anebo jsou na tom podobně všichni mediátoři – nedokážu truchlit tak jako normální lidi. Víte, že bych jako seděla na posteli a mohla si oči vybulit a myslela při tom v jednom kuse na to, že už Jesseho nikdy neuvidím.

Teda ne že bych to neudělala, ale jen chvíli. Pak se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem se cejtit zdrcená a začala jsem se cejtit rozzuřená.

Fakticky rozzuřená. Seděla jsem na posteli, táhlo na půlnoc a lomcoval se mnou vztek.

Ne že bych se ani trochu nesnažila splnit to, co jsem otci Domovi slíbila. Snažila. Ale prostě to nešlo.

Překazily mi to vyšší síly, o kterejch otec D. mluvil – stejně jako Jessemu.

Takže asi za čtvrt hodiny po tom telefonátu jsem se vynořila z koupelny – Jesse byl fuč, takže jsem se klidně mohla převlíkat v pokoji, ale zvyk je zkrátka železná košile – ve svý mediátorský výstroji včetně pásku s nářadím a mikiny s kapucí, která teda v červenci a v Kalifornii působí trochu mákle. Jenže byla noc a ze zálivu stoupala mlha. V týhle době už bejvá venku slušná klendra.

Nerada bych, abyste si mysleli, že jsem ani na chvilku neuvažovala o tom, co mi radil otec Dom: abych vzbudila mamku a ostatní, všechno jim řekla a vytahala je ven z baráku. Protože tak to teda není. Uvažovala jsem o tom.

Jenomže čím víc jsem o tom uvažovala, tím směšnější mi to připadalo. Heleďte, tak zaprvý: mamka je televizní reportérka. Není to ženská, která by věřila na duchy. Věří jen tomu, co vidí na vlastní oči, nebo si může nechat potvrdit vědeckejma metodama. Jenom jednou v životě jsem se jí to pokusila naznačit, a víte, jak to dopadlo? Vůbec nechápala, vo co gou. A v tu chvíli mi došlo, že to nejspíš nikdy nepochopí.

Takže jak teď můžu vrazit k nim do ložnice a zburcovat ji a jejího manžela a začít jim vykládat, že musej z fleku pryč z baráku, protože v něm řádí pomstychtivej duch? Okamžitě by vytočila číslo svý newyorský terapeutky a začala by s ní probírat možnosti, kam bych si mohla jít „odpočinout“ – a já bych šupajdila do cvokhausu, než bych stačila říct astrální.

Takže tenhle plán se realizovat nedá.

Ale to neva, protože mám v rukávu mnohem lepší. Mělo mě to napadnout už dávno, ale tak ňák mě vykolejilo, že jsem musela přihlížet tomu, jak z našeho dvorku vynášej kostru kluka, do kterýho jsem hotová. Asi proto mě to docvaklo až v tu chvíli, kdy jsem si telefonovala s otcem Dominikem.

Ale čím víc jsem nad tím přemejšlela, tím spíš mi přišlo, že ten plán je naprosto dokonalej. Než abych čekala, že María přijde za mnou, pudu já za ní a…

…a pošlu ji tam, odkud přišla.

Nebo z ní nadělám hromádku rosolu. To už záleží na okolnostech.

Protože i když jsou duchové mrtví, můžou cejtit stejnou bolest jako lidi, kterejm třeba uříznou nohu a který klidně cejtěj, jak je ta uříznutá noha bolí. Duchové zatraceně dobře věděj, že když jim přitlačíte kudlu na břicho, bude to pořádně bolet. Dokonce jim zranění i chvilku krvácí.

Ale jenom chvíli, než se dostanou ze šoku, co se jim to stalo. Pak ta rána zmizí. Což je dost nefér, protože rány, který způsoběj oni mě, se zdaleka tak rychle nehojej.

Ale to je fuk. Prostě to funguje. Víceméně.

To, čím mě María de Silva ranila, sice nebylo fyzickýho rázu, ale ať! To, co jí provedu já, teda rozhodně fyzický bude. S trochou štěstí se tam její manžílek bude ochomejtat poblíž, a tak si to budu moct vyřídit i s ním.

Ale co se stane, jestli budou oba po ruce, ale mač se nevyvine v můj prospěch? Jo, tak to je na celým plánu to nejsuprovější: je mi to ukradený!

Připadalo mi, jako bych ze sebe vybulila všechny city, až do poslední kapky. Na ničem mi už nezáleželo. Bylo mi šumafuk, co se se mnou stane. Prostě buřt.

Připadala jsem si jako ochromená.

Tak ochromená, že když jsem vylezla oknem na střechu verandy – moje obvyklá únikovka v případě, když na sebe nechci upozornit ostatní spáče v domě –, nestarala jsem se vůbec o to, co mně normálně vždycky bralo: třeba o měsíc, kterej visel vysoko nad zálivem, o černý a šedivý stíny, který žíhaly krajinu, nebo o vůni obrovský borovice stojící přímo u verandy. Bylo mi to putna. Totálně.

Stála jsem na střeše a už už se chystala seskočit, když vtom se za mnou, přímo z okna mýho pokoje rozlila záře mnohem jasnější než ta měsíční.

No jo, přiznávám. Napadlo mě, že je to Jesse. Neptejte se proč. Já vim, že to odporuje zdravýmu rozumu. Ale ať. Srdce mi poposkočilo až do krku a prudce se mi rozbušilo, a já vystartovala zpátky…

María seděla sotva pár kroků za mnou na střeše, pokrytý nánosem jehličí z naší borovice. Vypadala stejně jako na portrétu v pracovně doktora Clemmingse: elegantně a jakoby z jinýho světa.

No, a proč by taky nevypadala, že jo? Nakonec je z jinýho světa.

„Chystáš se někam, Susannah?“ zeptala se mě svou tvrdou angličtinou s lehkým přízvukem.

„Jo,“ potvrdila jsem a stáhla si z hlavy kapuci. Vlasy jsem měla svázaný do culíku, což samo vypadalo určitě příšerně, ale potřebovala jsem ten večer všechno periferní vidění, kterýho je člověk schopnej. „Ale když už tě tu máme, tak se nikam trmácet nemusím. Nakopnu tě do toho tvýho kostnatýho zadku rovnou tady, až přistaneš zpátky ve smradlavým hrobě.“

María nadzvedla opovržlivě svý elegantně klenutý černý obočí. „Takové výrazy z něžných dívčích úst,“ pronesla káravě. Přisámbůh, že kdyby měla v ruce vějíř, tak už se s ním ovívá, přesně jako Scarlett O’Harová. „Čím jsem si zasloužila tak škaredé vypeskování? Copak jsi neslyšela, že na med chytneš víc much než na ocet?“

„Ty víš moc dobře, čím sis to zasloužila,“ přerušila jsem ji rázně a popolezla k ní. „Co takhle začít s broukama v pomerančovým džusu?“

Natáhla ruku a upejpavě si zastrčila do účesu pramínek vlasů, kterej jí vyklouznul z nakroucenejch lokýnek.

„Inu,“ pronesla mazlivě, „říkala jsem si, že bys to mohla ocenit.“

„A co vražda doktora Clemmingse?“ Popošla jsem eště o krůček. „To sis užila eště líp, co? Protože tys ho vlastně vůbec nemusela zabíjet, viď že ne? Chtělas jenom ten vobrázek, že jo? Tu Jesseho podobenku?“

Udělala to, čemu se dřív říkalo cukrblik. Víte, co myslím: takový to našpulení rtů s polichoceným výrazem současně.

„Jistě,“ souhlasila. „Vlastně jsem ho zpočátku nechtěla zabít. Ale když jsem uviděla ten portrét – svůj portrét! – nad jeho stolem, začala se mi vařit krev! Vždyť to není ani můj příbuzný! Jak si vůbec může troufnout zavěsit si ten nádherný obraz do své mrzké špeluňky? Ten portrét zdobíval můj salon. Zářil v celé své kráse nad jídelním stolem pro dvacet osob.“

„To máš tak,“ řekla jsem krutě, „nikdo z tvejch potomků o něj nestál. Zdá se, že tvoji vnuci jsou jen banda socek a vágusů. Že by někde ve výchovným procesu došlo k chybě?“

María se vůbec poprvé zatvářila uraženě. Nadechla se, že něco namítne, ale nedala jsem jí šanci.

„Nechápu jen jedno,“ pokračovala jsem, „k čemu ti ten obrázek bude. Ta Jesseho miniatura. Teda kromě toho, že já z toho budu mít pakárnu.“

„A není to snad dostatečný důvod?“ zeptala se posměšně.

„Nejspíš jo,“ souhlasila jsem. „Akorát že to nezabralo.“

„Zatím,“ opravila mě a hlas jí přetejkal soucitem. „Ještě jsme spolu neskončili.“

Zavrtěla jsem zuřivě hlavou. Furt jsem vrtěla hlavou, i když jsem už byla na cestě k ní. „Sakra,“ zaklela jsem, spíš jen sama pro sebe. „Sakra, ty si to teda sakra zasloužíš!“

„Ach tak,“ María si zakryla pusu rukou v rukavičce a zahihňala se, „já zapomněla! Není divu, že jsi tak rozhněvaná. Je pryč, viď? Hector je pryč? Chápu, jaký to pro tebe musí být šok. Všimla jsem si, jak vřelé city k němu chováš.“

Mohla jsem na ni z fleku skočit. A asi jsem na ni skočit měla. Ale napadlo mě, že má možná o Jessem nějaký informace – jak se má, nebo aspoň kde v tuhle chvíli vůbec vězí. Připadá vám, že mi změknul mozek? Heleďte, tak se na to zkuste podívat z mýho úhlu. Kromě toho, no dyť víte, kromě toho zamilování to byl taky ten nejlepší kámoš, jakýho jsem kdy měla.

„To máš teda recht,“ souhlasila jsem. „Já lovce uprchlejch otroků zrovna dvakrát nežeru. Takovýho chlápka sis přece vzala místo něj, viď? Lovce otroků. Táta na tebe musel bejt pyšnej.“

Ironickej výraz z její tváře byl okamžitě fuč.

„Mého otce laskavě vynech,“ vyštěkla.

„No neke, a proč jako?“ podivila jsem se. „Trápil se kvůli tobě? Teda jako tvůj tatík? Muselo ho to přece dost sebrat, ne – to, žes nechala Jesseho oddělat? Chci říct, že díky tvýmu zásahu rodina de Silva vymřela po meči. A z těch dětí, cos měla s tím Diegem, se staly samý nuly a mínus jedničky. Vsadila bych se, že vždycky když narazíš na svýho taťku tam na druhý straně, asi přejde na druhej hvězdnej chodník, viď? A neodpovídá ti na pozdrav. To jednoho trochu zabolí, nebo ne?“

Nevím, kolik z mýho proslovu – pokud vůbec něco – María pochopila. Ale na každej pád vypadala pořádně rozzuřeně.

„Podívej se!“ vykřikla. „Varuji tě! Řekla jsem ti, že máš nakázat své rodině, aby přestali kopat, ale poslechla jsi mě? Z toho, že jsi přišla o svého dokonalého Hectora, si obviňuj jen sama sebe! Kdybys mě byla poslechla, byl by tu ještě s tebou. Ale to ty ne, viď? Myslíš si, že jenom kvůli tomu, že jsi ten mediátor – ta osoba, co komunikuje s duchy –, jsi něco lepšího než my… lepší než já! Ale ty jsi nicka – nicka, rozumíš? Kdo jsou Simonovi? Co je to za lidi? Bezvýznamní, nedůležití hlupáci! Ale já, María Teresa de Silva, jsem potomkem královské dynastie – potomkem vévodů a princů!“

Vyprskla jsem smíchy. Doslova vyprskla. Co jinýho na to taky říct?

„No jo,“ vypravila jsem ze sebe stěží, „tak to je teda jiná. Přijde mi jako fakticky královský chování, když necháš voddělat svýho snoubence, to máš teda recht.“

María se zachmuřila tak, že to vypadalo, jako by se jí nad hlavou stáhly černý bouřkový mraky. „Hector zemřel proto,“ zasyčela výhružně, „že se odvážil zrušit naše zasnoubení. Domníval se, že mě může přede všemi zostudit! Mě! Když věděl, že v mých žilách koluje krev králů! Troufl si mi navrhnout, že bych měla –“

Týjovka. Tak to je teda novinka. „Hele, brzdi – co že to udělal?“

Ale María nezbrzdila. Hysterčila dál.

„Takhle chtěl pokořit mě, Maríu de Silva! Pokusil se mi vrátit moje dopisy a chtěl, abych mu já dala zpátky ty jeho – a taky jeho prstýnek. Prohlásil, že když se doslechl o mně a Diegovi, změnil názor a už se se mnou nehodlá oženit!“ Skřípavě se zasmála. „Jako by nevěděl, s kým mluví! Jako by nevěděl, jak se mluví s dámou z rodu de Silva!“

Odkašlala jsem si. „Ehm,“ začala jsem, „jsem si celkem jistá, že to měl zmáknutý. Nakonec to bylo jeho příjmení, ne? Nebyli jste snad bratranec a sestřenice?“

María se ušklíbla. „Jistě. Jsem zahanbena skutečností, že skutečně sdílím jméno – a moji prarodiče též – s někým tak –“ A pak vyslovila pár španělskejch výrazů, který už na první poslech nezněly dvakrát lichotivě. „Ale ten ubožák vůbec netušil, s kým si to zahrává. Ani jediný muž v této zemi by neváhal zabíjet, pokud by měl tu čest stát se mým chotěm.“

„Ale jak to tak vypadá,“ doplnila jsem pointu tohohle vtípku místo ní, „přinejmenším jeden muž zemřel proto, že se z tý cti chtěl vyvlíknout.“

„A neprávem snad?!“ vykřikla rozhořčeně María. „Když mě tak ponížil?!“

Dost hustej argument, vo tom teda žádná. „A co takhle to, že vražda je zločin? A že zabít nějakýho kluka jen proto, že si tě nechce vzít, je chování pořádnýho pošuka – což na tebe teda, milá Máří, mezi náma, přesně sedí…? Škoda že v historickejch pramenech se o tom člověk moc nedočte. Ale s tím si nelam šišku. Vemu si to na starost, neměj péči.“

V tu chvíli se Maríin pohled změnil. Předtím vypadal jen dotčeně a rozčileně. Teď začal vypadat vražedně.

Což bylo docela srandovní. Jestli si ta káča myslí, že by se našel někdo, koho by aspoň vzdáleně zajímalo, co nějaká afektovaná hysterka provedla před stoletím a půl, tak to je teda sakra vedle. Povedlo se jí totiž voddělat jedinýho člověka, kterýmu by taková informace připadala zajímavá – doktora Clivea Clemmingse.

Ale tím se mohla těžko zabejvat – jasně, když měla palici přecpanou nesmyslama o tom, jak jsou de Silvové potomkama španělskejch králů. Vyřítila se na mě, spodničky jí vířily kolem lejtek a tím svým výhružným tónem zahulákala: „Ty huso jedna pitomá! Tvrdila jsem Diegovi, že jsi moc hloupá na to, aby stálo za to lámat si s tebou hlavu, ale teď vidím, že jsem se pletla! Jsi přesně taková, jak se o mediátorech tvrdí: odporná, vtíravá larva!“

Zalichotilo mi to. Fakt že jo. Eště nikdo za celej můj dlouhej život o mně neřek, že jsem odporná larva.

„Hele, jestli jsem já larva,“ opakovala jsem zálibně, „tak co jseš pak ty? Ne, počkej, zmáknu to bez nápovědy. Co takhle zákeřnej smradlavej slizoun, ke kterýmu se nemůžete otočit zádama? Docela dobrý, ne?“

Nocí se zableskla čepel nože, kterej vylítnul z jejího rukávu. Než jsem stačila zamžikat, už mi zase mířil na krk.

„O tvoje záda nemám zájem,“ ujistila mě María ironicky. „To tvůj obličej potřebuje trochu otesat.“

„Tak pod na to, zlato,“ vyzvala jsem ji. Vymrštila jsem pravačku a sevřela jí zápěstí, ve kterým svírala tu kudlu. „Víš, co byla tvoje největší chyba?“ zasyčela jsem na ni. Zachroptěla, když jsem použila jeden šikovnej chvat z taekwon-da a zkroutila jí ruku za záda. „Říct mi, že to já můžu za to, že je Jesse pryč. Předtím mi tě bylo přece jen trochu líto. Ale teď už se fakticky zlobím, jasný?“

Při posledním slově jsem vykopla nohou směrem k jejím zádům a srazila jí ksichtem na střechu verandy.

„A když se rozzlobím,“ vysvětlovala jsem mile a volnou rukou jí vykroutila kudlu z prstů, „tak se přestávám ovládat. Nevím, co se to se mnou děje. Ale mám tak trochu sklony lidem ubližovat. A někdy dost nevybíravě.“

María to nepřijímala s tichou pokorou, kdepak. Vřískala jak magor – většinou španělsky, takže se to dalo s klidným svědomím vypustit. Ostatně jsem byla jediná, kdo ji slyšel.

„Mluvila jsem o tom s mamčinou terapeutkou,“ informovala jsem ji a mrskla s nožem vší silou, jaký jsem v tu chvíli byla schopná, daleko na dvorek, zatímco jsem Maríu tlačila kolenem ke střeše. „A víš, co mi na to řekla? Prej že spouštěcí mechanismus mýho hněvu má dost nízkej práh.“

Když jsem se zbavila kudly, sklonila jsem se blíž k její tváři a zbejvající rukou, kterou jsem netiskla Maríu k zemi, jsem rafla za ty její nakroucený černý lokny a škubnutím zvedla její ksicht k sobě.

„A víš, co já na to?“ procedila jsem jí do tváře. „Řekla jsem jí, že to není tím, že by můj spouštěcí mechanismus byl extrémně citlivej. Je to prostě tím, že nesnáším, když se… mě… lidi… snažej… přechcat.“

Abych podtrhla posledních šest slov, práskla jsem vždycky kebulí Maríi de Silva o střechu verandy. Když jsem s ní pošestý trhla vzhůru, krvácelo jí už z nosu i z pusy. Pozorovala jsem to se značným zadostiučiněním: konečně při duchařskejch pohovorech teče červená taky někomu jinýmu než mně.

„Ach,“ udělala jsem afektovaně. „Pardon. To ode mě bylo fakt odporně vtíravý.“

Pak jsem popadla její šišku a párkrát s ní eště práskla o zem. Při tom jsem vypočítávala: „Tahle je za to, žes mě probudila v noci s kudlou pod krkem. Tahle je za to, že Mimoň kvůli tobě polykal brouky. Tahle za to, že jsem kvůli tobě musela umejvat broučí střeva z dlaždic. Tahle je za Cliveovu vraždu, jo a tahleta, ta je za Jesseho –“

Netvrdím, že jsem byla nepříčetná nebo něco na ten způsob. Zuřila jsem, to jo. Pořádně jsem zuřila. Ale furt jsem věděla naprosto přesně, co dělám.

A nebylo to nic hezkýho. Heleďte, já jsem ta první, kdo to přizná. Mně je přece jasný, že násilí nic neřeší. Ale někdy možná jo. Třeba když je ten, na kom se dopouštíte násilí, už tak jako tak mrtvej.

Co jako? Jenom proto, že před sto padesáti lety tuhle děvenku jeden můj dobrej kámoš urazil, když se chtěl vyvlíknout ze svatby, si dáma nezaslouží mít obličej namaděru?

To ne. Zaslouží si mít obličej namaděru a mít zlámaný všechny kosti v těle.

Bohužel, zrovna když jsem pustila Maríiny vlasy a postavila se, abych začala makat na tom zbytku, všimla jsem si záře odněkud zleva.

Jesse, pomyslela jsem si a srdce mi začalo provádět jednu z těch svejch skákavejch variací.

Jenomže to pochopitelně nemoh bejt Jesse. Když jsem se otočila, stál tam vysokej chlap s černým knírem a bradkou. Na sobě měl hadry podobný těm, který nosil Jesse, jenže v takový tý formálnější verzi, jako by šel na karneval za Zorra mstitele. Jeho úzký černý kalhoty měly takový ty jemný propracovaný postříbřený lampasy a rukávy bílý košile měl nabíraný jako všichni piráti ve filmech. Pouzdro na pistoli a krempu kovbojskýho klobouku mu bohatě lemovaly stříbrný ozdůbky.

A nevypadal, že mě zrovna extra rád vidí.

„Nazdárek,“ pozdravila jsem ho a založila si ruce v bok. „Nech mě hádat, jo? Felix Diego, nebo se snad pletu?“

Pod úzkým knírkem se mu zvlnily rty.

Pak prohodil k Maríi, která seděla na zemi a snažila se nabíraným rukávem zastavit krvácení z nosu: „Říkal jsem ti přece, že to máš nechat na mně.“

María párkrát nechutně popotáhla. Jeden by řek, že ten svůj aristokratickej frňák eště nikdy neměla zlomenej, protože vůbec nezaklonila hlavu. To je totiž jediná šance, jak zarazit krvácení.

Amatérka.

„Myslela jsem, že by mohlo být zábavné trochu si s ní pohrát,“ pronesla María takovým tím ublíženým hláskem.

Diego znechuceně zavrtěl hlavou. „Ne!“ vyštěknul. „S mediátory si nemůžeš pohrávat. Doufal jsem, že na to bereš ohled. Jsou prostě příliš nebezpeční.“

„Promiň mi to, Felixi,“ zakníkala María pokorným hláskem, jakej jsem od ní eště neslyšela. Napadlo mě, že je to jedna z těch buchet, co začínaj bezmocně pípat pokaždý, když se v jejich blízkosti vyskytne nějakej kluk. „Měla jsem tě poslechnout.“

Z toho bych se teda fakticky pozvracela.

„Hele,“ upozornila jsem Maríu, „teďka máme jedenadvacátý století. Ženský nemusej dělat to, co jim poručí pán tvorstva.“

Nechápavě na mě zírala přes zakrvácenej rukáv.

„Zabij ji pro mě,“ zakňourala tím svým slabomyslně holčičím hláskem.

Diego vykročil ke mně. Z jeho výrazu jsem pochopila, že s gustem udělá to, co po něm dáma jeho srdce žádá.

„Ale, ale?“ podivila jsem se ironicky. Nebyla jsem vyděšená, fakt ne. Cejtila jsem v sobě nějaký podivný prázdno. „To vždycky děláš, co po tobě chce? Dneska pro to máme takovej srandovní výraz, víš? Říká se tomu bejt pod pantoflem.“

Nejspíš to zaslech prvně v životě, a pokud mu to stejnak docvaklo, moc ho to nerozhodilo, protože furt obezřetně postupoval směrem ke mně. Na botách měl ostruhy, který při každým jeho kroku zazvonily o střešní tašky.

„No jo,“ pokračovala jsem rychle, jak jsem se snažila hrát o čas, „a ta bradka už taky není moc in, víš? No a v časácích píšou, teda o těch tunách šperků, co je s sebou vláčíš, že míň je někdy víc, jestli teda vůbec chápeš, jak to myslej. To jenom, aby řeč nestála. Ale fakt oceňuju, žes k nám zaskočil, protože jsem s tebou už dávno chtěla hodit řeč. Tak zaprvý, co ta tvoje manželka? Nechutná důra, nemyslíš? A zadruhý, jaks voddělal Jesseho a zakopal jeho tělo u nás na dvorku, to teda od tebe bylo pěkně hnusný, co ty na to? Fakt že jo. Protože teď tě musím –“

Ale už jsem nestačila Felixů Diegovi popsat, co mu teď musím províst, protože mi skočil do řeči. Prones hlubokým a překvapivě dost hrozivým hlasem na chlápka, co nosí příšernou kozí bradku: „Už dávno jsem zjistil, že jediný dobrý mediátor je mrtvý mediátor.“

A pak, než jsem stačila uskočit, po mně hrábnul a popad mě oběma tlapama. Vypadalo to, jako by mě chtěl vobejmout a políbit na tvář, což mi teda přišlo pořádně ujetý.

Ale objímat mě nechtěl, ani náhodou. Kdepak. Chystal se mě shodit ze střechy.

Jasně. Mrsknul se mnou přesně do toho místa, kde má stát náš novej bazének s vyhřívanou vodou. Tam, kde právě dneska odpoledne vykopali Jesseho kosti…

Asi by se tomu dalo říkat ironie osudu. To bylo jediný, co mi v tu chvíli prolítlo hlavou.

Ale taky to poslední, protože hned po přistání jsem ztratila vědomí.

10

S mediátorama se to má tak: maj devět životů, stejně jako kočky.

Myslím to smrťácky vážně. Nevěřili byste tomu, kdybych vám řekla, kolikrát už mě někdo srazil k zemi, vláčel, strkal, kopal, mlátil, škrábal, třískal mě do palice, držel pod vodou, zastřelil – jo a eště shodil ze střechy.

A zaklepala jsem snad bačkorama? Utrpěla jsem nějaký vážný zranění?

Ne. Dost často jsem mívala něco zlomenýho. A taky šrámy a jizvy.

Ale pravda je, že ten, kdo – nebo co – nás mediátory stvořil, nás vybavil jednou přirozenou zbraní, se kterou jsme měli v boji proti zlejm duším aspoň ňákou šanci. Bohužel to není nadlidská síla, což by bejvalo bylo mnohem praktičtější. To, co máme já a otec Dom – a teď k nám musím počítat i Jacka, i když ten asi zatím neměl možnost si něco podobnýho vyzkoušet – navíc oproti jinejm lidem, je skrytá schopnost snášet všechny ty rány, který na naše nebohý mediátorský šišky dopadnou.

Což byl zřejmě taky důvod, proč ten pád, kterej mě měl zlikvidovat, nezafungoval tak, jak měl. To teda ani náhodou.

Ale María de Silva a její milej si pochopitelně mysleli, že se jim to povedlo. Aspoň to tak vypadalo, protože jinak by přece přiložili ruce k dílu a dotáhli to až do konce. Ale když jsem se za pár hodin vzbudila, totálně grogy a s hlavou jako střep, byli oba fuč.

Prima. Vyhrála jsem první kolo. Nebo by se to dalo říct aspoň po technický stránce. Nebyla jsem mrtvá, a to je pro mě celkem jasný plus.

Zato jsem měla otřes mozku. Poznala jsem to hned, protože jsem jich už schytala pěknejch pár. Jako těch otřesů.

Každopádně to není nic příjemnýho. Jednak se vám zvedá žaludek a všechno vás bolí, ale – což asi není moc velký překvápko – ze všeho nejvíc vám třeští šiška. Teď se k tomu přidalo i to, že jsem v tý jámě ležela tak dlouho, až začala padat rosa. Šaty mi úplně nacucly, takže teď byly mokrý a těžký, a tak vydrápat se z tý díry, kterou Andy s Mimoněm vykopali, bylo fakt nad lidský síly.

Popravdě řečeno už skoro začínalo svítat, když jsem se dovlekla zpátky do baráku. Naštěstí pro mě nechal Somna otevřený vchodový dveře, když se vrátil ze svýho slavnýho randění. Ale stejně jsem se musela vybelhat po všech těch schodech. Šlo to děsně ztuha. Ale nejhorší bylo, že když jsem se konečně doplazila do svýho pokoje a začala ze sebe strhávat mokrý a zablácený hadry, nemusela jsem si dělat péči s tím, jestli se náhodou nezjeví Jesse.

Protože ten už se nezjeví nikdy.

Snažila jsem se na to nemyslet, když jsem se dovlekla až do postele. A vypadalo to, že aspoň občas tahle strategie – jako nemyslet na Jesseho – mívá úspěch, protože jsem usnula jako pařez, dřív než to pomyšlení dostalo šanci mě zase rozbulet.

Vzbudila jsem se až hodně dlouho po osmý. Somna se mě očividně pokoušel probudit, ale byla jsem totálně tuhá, takže mě nechali spát. Asi si mysleli, že jsem furt tak vykolejená z toho, jak včera na dvorku vyhrabali tu kostru.

Kéž by to bylo jenom kvůli tomu.

Když po devátý zazvonil telefon a Andy zavolal do schodů, že je to pro mě, byla jsem už vzhůru a v koupelně, kde jsem zkoumala obrovskou modřinu, která se mi rozlejzala zpod ofiny. Vypadala jsem jak mimozemšťan. Nedělám si srandu. Fakt byl div, že jsem neměla přeraženou páteř – protože v to nejspíš María a ten její vořech doufali. A to byl taky jedinej důvod, proč jsem to eště neměla za sebou. Ty dva byli tak nafoukaný na to, jak se mnou zatočili, že si ani nezkontrolovali, jestli jsem pořádně a definitivně mrtvá.

Asi nikdy neměli co dělat s mediátorem. Si pište, že jedno pitomý shození ze střechy s náma nijak moc nezamává.

„Susannah!“ Hlas otce Dominika v telefonu zněl dost ustaraně. „Díkybohu jsi v pořádku. Měl jsem takový strach… Ale neudělala jsi to, viď? Že jsi nešla v noci na hřbitov?“

„Ne,“ odpověděla jsem. Nakonec proč taky? Hřbitov totiž přišel za mnou.

Ale otci Dominikovi jsem to nijak dopodrobna nevykládala. Místo toho jsem se zeptala: „Vy už jste zpátky ve městě?“

„To jsem. Nic jsi rodičům neřekla, viď?“

„Uuuhm,“ zahuhlala jsem nejistě.

„Ale to musíš, Susannah. Opravdu musíš. Musejí to vědět! Čelíme velmi vážnému nebezpečí. Mohla by tě zabít, Susannah –“

Radši jsem se vyhnula poznámce, že se jí to už málem povedlo.

V tu ránu v telefonu zapípalo takový to upozornění na další hovor. „Otče, počkal byste chvilku?“ poprosila jsem ho a přepnula si ho.

Do ucha mi zapípal vysokej, povědomej hlásek, ale ať mě bací, jestli z fleku vím, kdo to je.

„Suze? To seš ty? Je ti něco? Seš nemocná?“

„Ehm,“ zachrchlala jsem. „No. Tak něco. A kdo volá?“

Hlásek se rozhořčeně zachvěl: „To jsem já! Jack!“

Bože. Jack! Rachota. Tak jo.

„Jak jsi splašil mý číslo?“ podivila jsem se.

„Dalas ho Paulovi,“ připomněl mi Jack. „Včera. Nepamatuješ se?“

Ne, to si teda fakt nepamatuju. Včerejšek byl trochu natřískanej událostma: zabalil to doktor Clemmings a ztratila se Jesseho podobenka…

A Jesse byl v trapu. Navždycky.

A taky celá ta záležitost kolem toho, jak se mi duch Felixe Diega pokusil nadělat z hlavy fašírku.

„Suze, tys mi slíbila, že mě dneska naučíš kotrmelce pod vodou…“ hučel do mě Jack.

„Já vím,“ hlesla jsem. „Hele, fakt mě to mrzí. Já dneska nemůžu přijít, kámo, dovopravdy ne. To není kvůli tobě nebo tak něco, ale potřebuju si dát den voraz.“

„Mluvíš najednou tak hrozně smutně,“ ozval se zase Jack – a sám mluvil tak, že by se kámen ustrnul. „Já myslel, že budeš ráda.“

„Jo?“ Myslela jsem na to, jestli otec Dom už zavěsil, anebo jestli eště furt číhá u telefonu. Uvědomila jsem si, že se k němu chovám pěkně hnusně. Ten chudák kvůli mně přerušil dovolenou. „A proč jako?“

„Kvůli tomu, jak jsem –“

A pak jsem to zahlídla. Slabou záři za pohovkou. Jesse?! Srdce mí zase provedlo pár zběsilejch poskoků. Bylo až dojemný, jak se mě eště nepouští naděje. Jak někde uvidím zamihotání, začínám doufat.

Ale nebyl to on.

A nebyla to ani María, ani Diego, díkybohu. Ani tyhle dva snad nebyli takový pošuci, aby se mě pokusili oddělat za denního světla…

„Jacku,“ řekla jsem vážně, „už musím končit.“

„Počkej, Suze, já bych –“

Ale já už zavěsila. Protože na pohovce, s hluboce nešťastným výrazem ve tváři, poposedával doktor Clive Clemmings, Ph.D.

Tak z toho vidíte, jakou já mám ale kliku. Toužím po Jessem – a vyfasuju Clivea.

„Ach,“ heknul a zamžoural na mě skrz ty svoje brejle, tlustý jak flaška od coly. Vypadal stejně překvapenej, že mě vidí, jako jsem já byla překvapená tím, že se tady u mě zhmotnil. „Tak to jste vy?“

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Jo, já. Jako by můj pokoj byl hlavní nádraží.

„Já nevěděl –“ Doktor Clive se nervózně zatahal za kravatu. „Když mi řekli, že se mám spojit s mediátorem, nevěděl jsem… chci říct, nečekal jsem…“

„– že ten mediátor budu já?“ dořekla jsem za něj. „No jo. Mám prostě tenhleten úžasnej dar.“

„Já jenom,“ začal ze sebe omluvně soukat Clive, „že jste…“

Zírala jsem na něj. Tak na tohle jsem fakt neměla náladu. A může mi to snad mít někdo za zlý? S tím otřesem mozku a vůbec? „Že jsem co?“ pobídla jsem ho netrpělivě. „Ženská? To vám vadí? Nebo jste v šoku z toho, že to může dělat někdo s tak podprůměrnou inteligencí, jako mám já?“

„Ech,“ zafuněl Clive Clemmings, „že jste tak mladá. Napadlo mě jenom… že jste na to moc mladá.“

Zhroutila jsem se na sedátko u okna. Co jsem komu udělala, že se mi v jednom kuse stávaj takovýhle věci? Nikdo na světě si na tuty nepřeje, aby ho navštěvovali čerstvý nebožtíci jako tady Clive. Jsem si skoro na stopro jistá, že by si jeho návštěvu nikdo nepřál, ani když byl ten chudák eště naživu. Tak proč zrovna já?

Ale no jo. Jsem mediátor.

„Tak co pro vás můžu udělat, Clive?“ Možná bych ho měla oslovovat doktore Clemmingsi, ale na serepetičky jako úcta ke starším mě zrovna trochu třeští škeble.

„Já vlastně nevím,“ začal Clive. „Víte, najednou… třeba paní Lampbertová – to je naše recepční, vzpomínáte si? – neodpovídá, když na ni mluvím, a když mi někdo volá, říká těm lidem… prostě strašné věci, opravdu. Nechápu, co se to s ní stalo.“ Clive si odkašlal. „Víte, říká jim, že jsem…“

„Mrtvej,“ dořekla jsem za něj.

Cliveovy oči za tlustejma čočkama se eště zvětšily.

„Cože?“ vyjeknul. „To je neskutečné! Jak to víte? Totiž, vlastně, jste ten mediátor… Říkali, že mi budete rozumět. Ale vážně, slečno Ackermanová, já se v posledních dnech vůbec necítím ve své kůži. Jako bych to ani nebyl já, a –“

„Jestli to nebude tím, že jste mrtvej,“ usadila jsem ho.

Většinou jim to říkám trochu zaobalenějc, ale myslím, že ve mně zůstala eště stopa zlosti na starouše Clivea, kterej tak skálopevně odmítal mou teorii, že Jesseho zamordovali.

„Ale to je přece nemožné,“ namítnul nechápavě Clive. Zase se zatahal za kravatu. „Podívejte se na mě. Jsem přece tady, mluvíme spolu –“

„Jo,“ potvrdila jsem. „Protože jsem mediátor, Clive. Je to mý řemeslo. Pomáhám lidem jako vy dostat se na druhou stranu, po tom, co… dyť víte.“ Ale protože mu to očividně nedocházelo, řekla jsem to naplno: „Jako po tom, co zaklepali bačkorama.“

Clive začal zběsile mrkat. „Ale já… já… Ach bože…“

„Jo,“ potvrdila jsem. „Tak už je vám to jasný? Teď bysme měli zkusit zjistit, proč furt vězíte tady, a ne v nějakým profesorským nebi. Co je poslední věc, na kterou si pamatujete?“

Clive odtáhnul ruku od pusy. „Prosím?“

„Poslední věc, na kterou si pamatujete,“ zopakovala jsem mu. „Co se vám přihodilo těsně předtím, než jste začal bejt neviditelnej pro paní Lampbertovou?“

„Ach tak.“ Clive se podrbal na svý proplešatělý lebce. „No, seděl jsem za stolem a prohlížel si ty dopisy, co jste nám přinesla. Od vašeho otce je moc hezké, že si na nás vzpomněl. Lidé mívají tendenci se na náš historický spolek koukat skrz prsty, i když bez nás by křehké předivo místních tradic –“

„Heleďte, Clive,“ přerušila jsem ho. Asi to znělo pořádně rozmrzele, ale nemohla jsem si pomoct. „Eště jsem ani nesnídala. Nemůžeme se trochu pohnout z místa?“

„Jistě.“ Zase začal mrkat. „Ano. Ovšem. Jak říkám, prohlížel jsem ty dopisy, které jste mi donesla. Od chvíle, co jste odešla z mé kanceláře, jsem nepřestával myslet na to, co jste mi řekla… o Hectoru de Silvovi. Bylo opravdu podivné, že by se člověk, který se tak láskyplně vyjadřoval o své rodině, najednou dobrovolně vytratil beze slova rozloučení. A to, že jste našli Maríiny dopisy zahrabané u vás za domem, který kdysi býval nechvalně známým penzionem… Musím přiznat, že v tomhle světle se mi celá ta záležitost začala jevit jinak. Vzal jsem diktafon a začal si nahrávat poznámky, které jsem chtěl dát paní Lampbertové k přepisu, když tu jsem najednou ucítil… chlad. Jako by někdo najednou nastavil klimatizaci na nejvyšší stupeň. I když vím naprosto jistě, že paní Lampbertová si na tohle dává pozor. Některé naše materiály totiž striktně vyžadují konstantní klimatické podmínky, a tak by nikdy –“

„To nebyla klimatizace,“ namítla jsem kategoricky.

Užasle se na mě zadíval. „Ne, nebyla. Protože za okamžik mi u nosu zavanula vůně pomerančovníku. A vy přece víte, že María Diegová používala parfém s touhle vůní. Bylo to prapodivné. Protože o vteřinku později… bych mohl přísahat…“ Vypadalo to, jako by mu oči za brejlema odpluly někam do dálky, „…bych mohl přísahat, že jsem ji zahlédl. I když jen koutkem oka. Maríu de Silva-Diegovou…“

Vzdálenej výraz se z jeho očí vytratil, a když je zase zaostřil na mě, svítily jako laser.

„A pak jsem ucítil,“ začal popisovat a snažil se, aby se mu při tom netřás hlas, „ostrou bolest v levé ruce. Věděl jsem, co přijde. Srdeční vady se v naší rodině dědí. Dědeček zemřel na infarkt hned potom, co vyšla jeho knížka. Ale já se na rozdíl od něj tak hlídal, víte, správná životospráva, pravidelné cvičení a tak. To jen ten šok z toho, že jsem viděl – že jsem si myslel, že vidím – něco, co nebylo… nebylo možné –“

Hlas se mu zlomil, ale za chvíli pokračoval. „A tak jsem se natáhl po telefonu, abych zavolal záchranku, ale… prostě… telefon… jako by přede mnou uskočil.“

Dívala jsem se na něj, a teprve teď mi ho začalo bejt fakt líto. Uvědomila jsem si, že byl zavražděnej stejně jako Jesse. A dokonce i stejnou rukou jako Jesse. Nebo aspoň v jistým smyslu.

„Nedokázal jsem na něj dosáhnout,“ vypravoval Clive zoufale. „Na ten telefon. A to… to je poslední věc, na kterou si vzpomínám.“

Olízla jsem si rty. „Clive,“ začala jsem opatrně, „a co jste to vlastně říkal? Myslím jako do toho diktafonu, než jste zahlíd Maríu de Silva.“

„Co jsem říkal? Aha… no jistě. Chtěl jsem si poznamenat, že i když bude nutné provést další šetření, začínám mít dojem, že teorie, kterou zastáváte vy a o které se rozepsal můj dědeček, se jeví jako značně pravděpodobná…“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtělo se mi tomu věřit.

„Vodkrouhla vás,“ zamumlala jsem.

„Ach.“ Clive už si netahal za kravatu ani nemrkal. Seděl tak toporně jako strašák, kterýho zapíchli doprostřed pole. „No, asi by se to tak dalo brát, ale jen v jistém smyslu slova. Víte, vlastně mě zabil ten šok. Ale to neznamená, že ona by –“

„Odkrouhla vás, abyste to nemoh nikomu prásknout,“ doplnila jsem. Otřes neotřes, cejtila jsem, jak ve mně zase začíná bublat zuřivost. „A myslím, že podobně jako vás zabila i vašeho dědu.“

Clive přece jenom mrknul, trochu tázavě. „Mého dědu? Myslíte? Tedy, musím připustit… jeho smrt byla opravdu náhlá, ale nebyla nalezena žádná známka –“ Pak jako by mu to najednou došlo. „Ach. Už chápu. Myslíte, že dědečka zabil duch Maríi de Silva-Diegové, aby mu zabránil v dalším pátrání po osudech jejího zmizelého bratrance?“

„Si pište,“ potvrdila jsem. „Neměla zájem na tom, aby psal další knížky a vykládal v nich lidem o tom, co se stalo s Jessem.“

„Jessem?“ opakoval nechápavě Clive. „Kdo je Jesse?“

Zabušení na dveře nás oba zvedlo z pohovky.

„Suze?“ volal Andy. „Můžu dál?“

Clive se v jediným přívalu energie odhmotnil, já řekla dále – a Andy se zjevil na prahu. Vypadal dost vyjeveně. Nikdy ke mně do pokoje nechodil, leda když bylo potřeba něco spravit.

„Eh, Suze,“ vysoukal ze sebe, „ehm, máš tady návštěvu. Otec…“

Už to nedořek, protože otec Dominik se objevil přímo za ním.

Nedokážu vysvětlit, co mě to popadlo. Nemám pro to jiný vysvětlení než to, že během toho půlroku, co tohohle starouše znám, jsem k němu prostě tak ňák přilnula a že mi teď fakticky příšerně chyběl.

Každopádně jsem zareagovala dost zběsile. Když jsem ho uviděla, vystřelila jsem ze sedátka a naprosto impulsivně se mu vrhla kolem krku. Otec Dom vypadal, že ho ty prudký emoce vyvedly dost z míry. Není divu, protože normálně se chovám dost vodtažitě.

„Otče,“ zamumlala jsem do jeho košile, „já jsem tak ráda, že jste tady!“

A to jsem teda byla. Konečně – konečně!! – to vypadá, jako by se můj život vracel do normálních kolejí, ze kterejch v uplynulejch čtyřiadvaceti hodinách totálně vybočil. Otec Dominik je zpátky! Otec Dominik to nějak zařídí! Vždycky to tak bylo. Když jsem ho objímala a tiskla si obličej k jeho hrudi a nadechovala se tý jeho zvláštní kněžský vůně – Persil, kolínská a cigarety, který nejspíš vykouřil při řízení –, měla jsem pocit, že teď už musí bejt všechno zase v pohodě.

„Bože,“ prones otec Dom. Slyšela jsem, jak mu hlas rezonuje v hrudi, a slyšela jsem i ty tichý zvuky v jeho žaludku, jako se to jednomu stává, když se nestihne nasnídat. „Děvenko moje.“

A konejšivě mě poplácal po zádech.

Pak jsem za náma uslyšela Mimoňův hlas: „Co je to s ní?“

Andy mu doporučil, aby sklapnul.

„Mě podržte,“ pokračoval znechuceně Mimoň, „přece nemůže bejt tak rozhozená z nějaký blbý kostry, co jsme vykopali? Naši Královnu zombíků přece hned tak něco neskol –“

To poslední – í se ale změnilo v táhlý zaúpění. Podívala jsem se přes rameno otce Doma a uviděla, jak Andy vleče svýho prostředního syna ven za ušní lalůček.

„Pusť mě, tati!“ ječel prosebně Mimoň. „Au! To bolí! Tati!“

Dveře se za nima zabouchly. Z haly bylo slyšet, jak Andy čte Mimoňovi levity.

Odtáhla jsem se od otce Doma a řekla káravě: „Vy jste kouřil.“

„Jenom pár,“ přiznal. Když viděl můj výraz, bezmocně pokrčil rameny. „Byla to dlouhá cesta. A bál jsem se, že až dorazím, najdu vás tu v postelích všechny zardoušené. Máš opravdu výjimečný talent dostávat se do malérů, Susannah…“

„Já vím.“ Povzdychla jsem si a vrátila se na sedátko u okna. Tam jsem se uvelebila, jak to mám ráda – s pokrčenou nohou, kterou jsem si objímala pod kolenem. Měla jsem na sobě jen pyžamo a nebyla jsem namalovaná, dokonce jsem si ani nestihla umejt vlasy. Ale záleží snad na tom?

Vypadalo to, že otci Domovi je moje zanedbaná vizáž buřt. Pokračoval, jako by seděl v ředitelně naší školy a probíral se mnou financování nějaký akce, nebo něco podobně nevinnýho. „Přivezl jsem svěcenou vodu. Mám ji v autě. Řekl jsem tvému otci, žes mě požádala, abych vysvětil váš dům kvůli tomu, ehm, včerejšímu objevu. Možná se trochu diví, že ses tak najednou obrátila na víru, takže bys asi měla aspoň odříkat otčenáš před večeří nebo sem tam zajít na mši, abys dala najevo, že to myslíš upřímně. Přečetl jsem si o těch dvou leccos – myslím o Maríi de Silva a tom Diegovi – a vypadá to, že byli opravdu silně nábožensky založení. Vrahové, ovšem věřící. Myslím, že se budou zdráhat vstoupit do domu, který vysvětí kněz.“ Otec Dominik se na mě starostlivě zadíval. „Tady budeš v bezpečí, ale bojím se toho, co by se ti mohlo stát, až vyjdeš ven. Ve chvíli, kdy – dobré nebe, Susannah!“ Otec Dom se odmlčel a pátravě se na mě zadíval. „Co to máš probůh na čele?“

Zvedla jsem ruku a dotkla se modřiny pod ofinou.

„To nic,“ zamumlala jsem a trochu sebou škubla. Kůže tam byla pekelně citlivá. „V pohodě. Heleďte, otče –“

„Jak nic!“ vyhrknul otec Dom a popošel ke mně blíž. Ostře se nadechnul. „Susannah! Kde jsi pro rány boží přišla k takové modřině?“

„To nic,“ opakovala jsem a shrnula si vlasy z ofiny pořádně do čela. „To je následek diskuse s veleváženým panem Felixem Diegem.“

„Silně pochybuji, že to nic není,“ prohlásil zděšeně otec Dominik. „Susannah, copak tě nenapadlo, že bys mohla mít otřes mozku? Musíme okamžitě do nemocnice a nechat ti udělat rentgen hlavy –“

„Otče –“

„Nehádej se se mnou, Susannah!“ zarazil mě. „Rychle se obleč a já si zatím promluvím s tvým otcem. Pak tě odvezu do carmelské nem –“

Telefon se hlasitě rozdrnčel. Já to říkala. Jak na hlavním nádraží. Popadla jsem sluchátko a horečnatě uvažovala nad tím, jak se mám vykroutit z toho, abych nemusela do špitálu. Návštěva na radiologii vyžadovala, abych si vymyslela nějakou dost dobrou historku, jak jsem k tomu šlincu přišla, a mně upřímně řečeno už všechny věrohodný lži došly.

„Haló?“ vyhrkla jsem do sluchátka. Otec Dom se na mě zamračil.

„Suze?“ Povědomej vysokej hlásek. „To jsem zase já, Jack.“

„Jacku,“ vydechla jsem unaveně, „už jsem ti přece říkala, že dneska mi fakticky není dobře –“

„No právě proto,“ přerušil mě Jack. „Já nevím, jestlis mě předtím slyšela, ale až si mě poslechneš, udělá se ti určitě líp.“

„Až si poslechnu co, Jacku?“

„Jak jsem si kvůli tobě poradil s tím duchem,“ vysvětlil mi Jack.

Jéžiši, škleble mi v jednom kuse třeští. Nemám náladu poslouchat historky z jeho mediátorskejch začátků. „Fakt, jo? A s jakým duchem?“

„Ale ty víš,“ ujistil mě Jack. „S tím, co tě otravoval. S duchem toho Hectora.“

Skoro jsem to sluchátko upustila. Tisková oprava: vypouštím skoro. Ale dřív, než stačilo dopadnout na podlahu, jsem po něm zase chňapla. Pak jsem si ho přimáčkla k uchu oběma rukama, abych měla jistotu, že podruhý mi už nesletí – a taky že dobře uslyším. Otec Dominik mě užasle sledoval.

„Jacku,“ vypravila jsem ze sebe. Měla jsem pocit, jako by mi v plicích nezůstal ani ždibec vzduchu. „O čem to kristepane mluvíš?“

„O tom duchovi,“ opakoval už trochu uraženě Jack, „co tě nenechal chvíli na pokoji. Ta paní María mi řekla –“

„María?!“ vykřikla jsem. V tu ránu jsem zapomněla na bolení hlavy i na otce D., na všechno. „Jaká María?“

„Takovej staromódně oblečenej duch nějaký paní,“ vysvětlil mi zaraženě Jack. A jak by neměl bejt zaraženej, chudák? Zavřískla jsem to na něj jak šílenec. „Tý hezký dámy, co ji měl ten plešatej pán pověšenou v kanceláři na stěně. Řekla mi, že Hector – ten z toho malinkatýho obrázku – tě otravuje, a že jestli ti chci připravit příjemný překvápko, měl bych ho zařá – září –“

„Zaříkat ho?“ Kotníky mi zbělely, jak jsem sevřela prsty kolem sluchátka. „Myslíš zaříkat, Jacku? Tos s ním udělal?“

„Ano,“ souhlasil Jack pyšně, spokojenej sám se sebou. „Jo, to je vono. Zaříkal jsem ho.“