Mediátor 5 V pasti: kapitola 1,2

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 5 V pasti - Meg Cabotová, přečteno: 800×

Mediator-5 

mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

Mlha. Nic jinýho nevidím. Jen takovou tu mlhu, která stoupá každý ráno ze zálivu, protahuje se přes parapet okna v mým pokojíčku a v tenkejch studenejch pramínkách stýká na podlahu…

Jenomže tady nejsou žádný okna ani podlaha. Stojím v chodbě a ze všech stran jsou dveře. Nad hlavou není strop, jenom chladný blikající hvězdy na inkoustově černý obloze. Ta dlouhatánská chodba vypadá, jako by se přede mnou i za mnou táhla donekonečna.

Dávám se do běhu. Utíkám tou chodbou a vypadá to, jako by se mi mlha na každým kroku lepila k lejtkům. Ze všech těch dveří kolem mě je už jen špinavá šmouha. Tak nějak vím, že nemá cenu je otevírat – není za nima nic, co by mi dokázalo pomoct. Musím se dostat pryč, jenomže nemůžu, protože chodba se přede mnou protahuje do pořád větší a větší dálky, do hrůzostrašný tmy, celá ponořená do tý hustý mléčný mlhy…

A pak už v tý mlze najednou nejsem sama. Je tam se mnou Jesse a držíme za ruku. Nevím, jestli mi pomáhá teplo jeho dlaně nebo vřelost v jeho úsměvu, ale postupně se přestávám bát. Najednou jsem si jistá, že všechno dobře dopadne.

Aspoň do chvíle, než se ukáže, že Jesse vůbec netuší, jak se odtud dostaneme ven. Pak už nepomáhá ani to, že mi tiskne ruku. Panika ve mně začne bublat jako gejzír.

Počkat! Někdo se k nám blíží: vysoká postava, která se prodírá mlhou. Hlasitě bušící srdce v mý hrudi – jedinej zvuk na tomhle děsivě tichým místě, teda kromě mýho vlastního dechu – zpomaluje a zklidňuje se. Pomoc. Konečně přichází pomoc!

Ale když se mlha začne protrhávat a já poznávám obličej toho člověka před náma, srdce mi začne tlouct ještě hlasitějc. Protože vím, že tenhle nám nepomůže. Vím, že tenhle ani nehne prstem.

Jenom se usmívá.

A pak jsem najednou zase sama, ale teď se zem pode mnou začíná propadávat. Dveře mizí a já začínám balancovat na okraji propasti tak hluboký, že ani nedohlídnu na její dno. Mlha víří kolem mě, naplňuje tu propast a vypadá to, jako by mě chtěla stáhnout dolů. Zoufale mávám rukama, abych nepřepadla, chňapám po něčem – po čemkoli, čeho, bych se mohla přidržet.

Jenomže není čeho se chytit. Vzápětí se odněkud vynoří neviditelná ruka a postrčí mě přes okraj.

A já padám.

1

„Ale, ale, ale,“ pronesl zřetelně klukovskej hlas za mnou, „že by Susannah Simonová?“

Heleďte, nebudu vás houpat. Když na mě promluví hezkej kluk – a podle toho hlasu byste mohli vsadit boty, že na tohohle se bude příjemně koukat; bylo to v sebejistotě toho jeho trojího ale a taky v pečlivosti, s jakou vyslovil mý jméno –, rozhodně se netvářím jako mouchy snězte si mě. Nemůžu za to. Koneckonců jsem přece šestnáctiletá holka, že jo. Nemůžu se v jednom kuse starat jenom o poslední modely kabelek Hermes nebo o to, jak se svět změnil v okamžiku, kdy Bobbi Brownová vynalezla neslíbatelnou rtěnku.

Takže přiznávám, že i když už mám svýho kluka – ačkoli můj kluk je možná trochu nadnesený označení –, stejně jsem se obrátila, abych si prohlídla toho řízka, co mě oslovil, a trochu jsem při tom pohodila vlasama. A to se jako nesmí? Hele, vzhledem k tomu, kolik produktů vlasový kosmetiky jsem si dneska ráno naplácala na hlavu na počest prvního dne novýho školního roku – a to už nemluvím o mořský mlze, která mi zadarmo přidělávala trvalou –, musím sama skromně připustit, že můj účes prostě nemá chybu.

Ale teprve když jsem nechala svou kaštanovou hřívu zavlát ve větru a otočila se na toho hezouna, uvědomila jsem si, že to není nikdo, ke komu bych teda chovala nějaký extra pozitivní city.

Spíš by se dalo říct, že mě ten kluk děsil k smrti.

Asi si přečet strach v mejch očích – který byly dneska ráno zvýrazněný novou barevnou kombinací očních stínů s názvem Mlha mocca –, protože úsměv na jeho pohledným obličeji byl přece jenom trochu pokřivenej.

„No tak, Suze,“ oslovil mě káravě. Ani mlha nezmohla nic s matným leskem jeho rafinovaně zvlněnejch vlasů. Vedle tváře opálený na tenisovejch kurtech kontrastně zářily jeho plakátově bílý zuby. „Jsem tady celej nervózní z prvního dne v nový škole, a ty mě ani nepozdravíš? Takhle se tady chováte ke starejm kámošům?“

Nepřestávala jsem na něj civět, naprosto neschopná slova. Taky se dost těžko mluví, když vám pusa vyschne jako… no, přesně jako ta budova z vepřovic, před kterou jsme zrovna stáli.

Co tady dělá? Co tady dělá?!

V pytli bylo, že jsem nemohla poslechnout svůj instinkt a rozletět se s vřískotem pryč. Lidi obvykle začnou myslet na jednu konkrétní věc, když viděj holku v trendy ohozu zdrhat s jekotem od sedmnáctiletýho řízka. Zatím se mi před spolužákama povedlo svůj neobvyklej talent utajit, a nehodlala jsem s tím vylejzat na světlo ani teď. Dokonce ani když jsem – a věřte tomu, že jsem fakt byla – vyděšená k smrti.

Ale i když jsem nemohla začít ječet a zdrhat, rozhodně jsem mohla udělat něco jinýho. Projít beze slova a hezky rychle kolem maníka, kterej pro mě představoval jediný: čirou hrůzu.

Nevím, jestli si můj strach uvědomoval, nebo ne. Ale rozhodně mu nebylo buřt, že se chovám jako nafoukaná husa. Pravačka mu vylítla do vzduchu zrovna ve chvíli, kdy jsem ho míjela. Další, co jsem ucejtila, byly jeho prsty, zaťatý do mýho předloktí jako pařáty.

Hele, dá rozum, že jsem mohla škubnout rukou a srazit ho k zemi. V mý bejvalý škole v Brooklynu mi neříkali Slečna Drsňák pro nic za nic.

Jenomže zrovna letos jsem si dala předsevzetí, že začnu školní rok jinak než rvačkama – s Mlhou mocca a v novejch capri Club Monaco (k nim jsem si vzala růžověj svetřík, kterej jsem dostala za hubičku v butiku Benetton na Pacific Grove). A co si pomýšlej ostatní? Už teď kolem nás proudili a sem tam někdo prohodil: „Ahoj, Suze,“ a při tom pohledem ocenil můj ohoz, takže by si nemohli nevšimnout, kdybych najednou začala zuřivě bušit do našeho novýho spolužáka.

A navíc jsem si byla tutově jistá, že kdybych tohohle kluka zkusila praštit, nejspíš by mě vzápětí praštil taky.

Nějak se mi podařilo vydolovat z krku svůj hlas. Doufala jsem jenom, že si ten zmetek nevšimne, jak moc se mi třese. „Pusť mě,“ zasyčela jsem.

„Suze…“ opakoval. Pořád se usmíval, ale teď už se zatvářil – a taky promluvil – potutelně. „Copak se děje? Nevypadáš, že bys mě zrovna ráda viděla!“

„Kroutíš mi ruku,“ upozornila jsem ho vztekle. Z jeho prstů do mě přes rukáv svetříku proudila zima – ten kluk byl vůbec až neskutečně chladnokrevnej, kromě toho, že měl takový svaly.

Povolil sevření.

„Víš,“ ozval se, „vážně mě to mrzí. To, jak se to mezi náma vyvinulo, když jsme se viděli naposled.“

Když jsme se viděli naposled… Najednou jsem se v duchu vrátila do dlouhatánský chodby – do tý, kterou jsem tak často vídávala ve snech. Do chodby lemovaný dveřma po obou stranách. Dveřma, který vedly kdovíkam – nebo spíš bůhvíkam, abych byla přesná –, takže vypadala jako chodba nějakýho úřadu nebo hotelu, až na to, že to nebyla žádná veřejná budova. Takováhle chodba by se nenašla v žádný budově postavený lidskejma rukama. Patřila do jiný dimenze.

A Paul stál v ní, věděl, že já a Jesse nemáme ani ponětí, kudy vede cesta ven, a smál se. Prostě se řehtal, jako by to byl vtip k popukání, že když se včas nevrátím do svýho světa, zaklepu bačkorama a Jesse zůstane navěky polapenej mezi oběma světama. Smích toho kluka mi pořád zněl v uších. Smál se a smál – dokud Jesse nevystartoval a nevrazil mu facku.

Vlastně jsem musela sama sebe přesvědčovat, že tohle všechno se doopravdy stalo. Teď bylo zářijový ráno tady v Kalifornii, ve vyhlášeným letovisku Carmel-by-the-Sea – což pochopitelně znamenalo, že nevidíte ani na krok, protože všude leží příkrov hustý mlhy, jenomže ta se už brzo začne rozpouštět, aby uvolnila místo modrý obloze bez mráčku a sluníčku zapnutýmu na plný pecky –, a já stála na dvoře Misijní akademie Junipera Serry a vítr mi povlával s vlasama. Stála jsem tady tváří v tvář klukovi, kterej mě strašil v nejhorších snech už pěknejch pár neděl.

Jenomže tohle není zlej sen. Nespím. Vím, že jsem vzhůru, protože kdybych spala, nikdy by se mi nezdálo o tom, že zatímco se tady bavím s příšerou ze svý minulosti, přiloudaj se k nám mí nejlepší kámoši Cee Cee a Adam a nevzrušeně mě pozdraví: „Ahoj, Suze.“ Jako by to byl… no prostě normální první den školy po letních prázdninách.

„Myslíš jako to, jaks mě chtěl zabít?“ zaskřehotala jsem, sotva Cee Cee s Adamem zmizeli z doslechu. Ale už jsem tušila, že musí bejt znát, jak se mi klepe hlas. Tušila jsem to, protože se zatvářil rozpačitě – i když možná spíš kvůli tomu, z čeho jsem ho obvinila. V každým případě zvednul svou dlouhou, opálenou svalnatou ruku a prohrábnul si s ní vlnitou hřívu.

„Nikdy jsem tě nechtěl zabít, Suze,“ namítnul trochu ublíženě.

Rozesmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Sice jsem měla strachy skoro plný capri, ale stejnak jsem se rozchechtala. „Aha,“ utrousila jsem. „No jasně.“

„Myslím to vážně, Suze,“ prohlásil. „Tak to nebylo. Já prostě… prostě nerad prohrávám, víš?“

Zírala jsem na něj. Je mi fuk, co mi tady vykládá, anebo čemu věří – pokusil se mě zabít. A ještě něco horšího: zkoušel všechno možný, aby se zbavil Jesseho, včetně sakra hnusnejch podpásovek. A teď se z toho všeho snaží vylhat jako nějakej vymaštěnej atlet?

„To teda nechápu,“ zavrčela jsem. „Cos jako prohrál? Nic. Vůbec nic.“

„Takže já neprohrál, Suze?“ Zabodnul do mě svůj pátravej pohled. Jeho hlas se mi znova a znova vracel ve snech – jeho smích, když jsem se snažila najít cestu zamlženou chodbou a na konci tý tmy na mě číhal sráz, ze kterýho jsem těsně před probuzením padala do bezedný propasti. Byl to hlas plnej skrytejch významů…

Až na to, že jsem neměla ani páru, jaký jsou to významy ani co se v nich skrejvá. Věděla jsem jenom jedno: tenhle kluk mě děsí.

„Suze,“ prohodil zase s úsměvem. Když se usmíval – ale nejspíš i když se mračil –, vypadal jako ten model, co předvádí spodní prádlo Calvin Klein. A nejenom v obličeji. Tak aby bylo jasný, viděla jsem ho v plavkách.

„Nebuď taková,“ ozval se. „Je novej školní rok. Nemůžeme na to zapomenout a začít od nuly? Jako by se nic nestalo?“

„Ne,“ odsekla jsem. Byla jsem ráda, že tentokrát už se mi hlas netřese. „To teda nemůžem. Vlastně – vlastně by ses měl ode mě radši držet dál.“

Zřejmě mu to přišlo úžasně zábavný. „Nebo co?“ nahodil další provedení úsměvu, kterej odhalil ty jeho reklamně dokonalý bílý zuby. Úsměv politika, napadlo mě.

„Nebo budeš litovat,“ dořekla jsem a do mýho hlasu znova naskočil třas.

„Ale ne,“ vydechnul v hraným zděšení a oči se mu škádlivě rozevřely. „Že bys na mě chtěla poštvat svýho přítele?

Bejt na jeho místě, dvakrát bych si z toho prču nedělala. Jestli se Jesse domákne, že je tenhle magor zpátky, bude ho chtít zabít. A nejspíš ho zabije. Až na to, že já technicky vzato nejsem Jesseho holka, takže chránit mě před takovejhlema cvokama fakticky není jeho starost.

Asi z mýho výrazu uhod, že v zemi Suze a Jesseho není všechno zalitý duhou, protože se najednou zasmál a prohodil: „Aha, takhle to je. No, já si nikdy nemyslel, že by ten Jesse byl zrovna tvůj typ, víš. Ty potřebuješ někoho míň –“

Ale s touhletou myšlenkou už cílovou pásku neprotrhnul. Cee Cee, která původně mířila za Adamem k jeho skříňce – i když jsme si včera večer po telefonu svatosvatě slíbily, že tenhle školní rok nebudeme za žádnejma klukama dolejzat –, se vrátila k nám, s pohledem upřeným na mýho partnera v konverzaci.

„Suze?“ přerušila nás. Cee Cee na rozdíl ode mě pracovala přes léto v neziskovým sektoru, takže si nenakřečkovala kupu prachů na mejkap a nový hadry. Ne snad, že by někdy utrácela peníze za něco tak pošetilýho, jako jsou šminky. Což bylo vlastně dobře, protože jako albínka potřebovala speciální kosmetiku, kterou si nemohla kupovat jen tak v drogerii jako normální smrtelníci.

„Nepředstavíš mě svýmu příteli?“ zeptala se zvědavě.

Nehodlala jsem tady stát jako tvrdý Y a odříkávat zdvořilý představovací fráze. Místo toho jsem měla sto chutí napochodovat rovnou do ředitelny a zeptat se jich, jak si to vůbec představujou, že přijmou tohohle týpka do školy, kterou jsem odjakživa považovala za slušnej a bohabojnej vzdělávací ústav.

Ale on už mezitím natáhnul jednu z těch silnejch opálenejch pracek k Cee Cee a prohodil s úsměvem, kterej mi kdysi připadal tak odzbrojující, ale teď mě z něj mrazilo až v morku kostí: „Ahoj, já jsem Paul. Paul Slater. Těší mě.“

Paul Slater. Není to zrovna jméno, který by v srdci mladý holky mělo vzbuzovat hrůzu, co? Myslím jako, že zní tak nevinně. Ahoj, já jsem Paul Slater. Nebylo v tom nic, co by Cee Cee napovědělo, jak to ve skutečnosti je: že tenhleten Paul Slater je odpornej manipulátor a místo srdce má rampouch.

Kdepak, ta o tom neměla ani páru. Protože jsem jí nic neřekla, to snad chápete. Neřekla jsem to nikomu.

Protože jsem pitomá.

Pokud se jeho prsty zdály Cee Cee trochu studenější, než bejvá na dotek příjemný, nedala to na sobě znát.

„Cee Cee Webbová,“ odpověděla a zapumpovala mu pravačkou v tom svým obvyklým manažerským stylu. „Asi jseš tu novej, co? Nikdy jsem tě tady neviděla.“

Paul zamrkal, aby upoutal pozornost na svý řasy, který byly vážně dlouhý, aspoň na kluka. Vypadalo to, jako by byly tak těžký, že jeho víčka maj potíže je vůbec uzvednout. Můj nevlastní brácha Jake má taky takový, jenomže jeho obličeji to dodává spíš ospalej výraz, kvůli kterýmu jsem mu ze začátku říkala Somna. Jenomže Paul s nima vypadal jako rocková hvězda. Ustaraně jsem se na Cee Cee zadívala. Je to jedna z nejrozumnějších bytostí, jakou jsem kdy poznala. Ale může bejt vůbec člověk dost rozumnej na to, aby odolal něčemu takovýmu?

„Jsem tady prvně,“ přiznal Paul s dalším modelem svýho neodolatelnýho úsměvu. „Ale naštěstí znám aspoň slečnu Simonovou.“

„To je teda nenadálý setkání,“ ozvala se Cee Cee, která jakožto šéfredaktorka školních novin s oblibou používala nezvyklý výrazy. Její bílý obočí se zvědavě nadzvedlo. „Tys chodil do Suzeiny bejvalý školy?“

„Ne,“ odpověděla jsem rychle. „To teda nechodil. Hele, radši bysme měli jít do třídy, nebo budeme mít průšvih…“

Ale Paulovi byly nějaký průšvihy nejspíš ukradený. Možná proto, že byl sám zvyklej vyvádět jeden za druhým.

„Suze a já jsme se seznámili v létě,“ informoval Cee Cee.

Purpurový oči naší zuřivý školní reportérky se za sklem brejlí významně zablejskly. „A?“ vyhrkla.

„Žádný a není,“ ujistila jsem ji, než z ní stačilo vypadnout bé. „Věř mi. Je tam tečka.“

Cee Ceeiny panenky se rozšířily ještě víc. Bylo jasný, že mi nevěří. A proč by taky měla? Jsem její nejlepší kámoška, to je fakt. Ale byla jsem k ní vždycky upřímná? Nebyla. A Cee Cee to dobře ví.

„Cože? Vy jste se rozešli?“ zeptala se najednou.

„Ale nerozešli,“ ozval se Paul a připojil další ze svejch tajuplnejch šklebů.

Nerozešli, protože jsme spolu nikdy nechodili! chtělo se mi zaječet na celý kolo. Snad si nemyslíš, Cee Cee, že bych někdy chodila s tímhle? Není takovej, jak si myslíš. Vypadá jako člověk, ale vevnitř, pod tou supr fasádou, je… je…

No, já vlastně přesně nevěděla, co je Paul zač.

A ani co jsem zač já. Paul měl se mnou ve skutečnosti společnýho víc, než jsem byla ochotná připustit, dokonce i sama sobě.

Ale i kdybych se odhodlala vyslovit něco takovýho před ním, nedostala jsem šanci, protože se najednou za náma ozvalo přísný: „Slečno Simonová! Slečno Webbová! Vy snad nevíte, dámy, do jaké třídy se vydat?“

Sestra Ernestina – která mi ani po tříměsíčním klidu zbraní nepřipadala míň strašidelná s tím mohutným poprsím a ještě mohutnějším křížem, co se na něm kinklal – se řítila rovnou k nám a široký černý rukávy jeptindovskýho hábitu za ní vlály jako křídla obrovský můry.

„Tak pohyb!“ popohnala nás a mávla rukou směrem k našim skříňkám, který byly rozmístěný podél nádvoří starý misie. „Přijdete pozdě na první hodinu.“

A tak jsme hejbly kostrou – a Paul s náma.

„Suze a já se známe už pár měsíců,“ slyšela jsem ho, jak vykládá Cee Cee. „Potkali jsme se v hotelu Pebble Beach.“

Dokázala jsem na něj jen tupě zírat, zatímco jsem si nastavovala kód na svým zámku. Bylo k neuvěření, co se to tady děje. Fakticky k neuvěření. Co tady Paul vůbec pohledává? Co to má znamenat, že si klíďopíďo nakráčí do mý školy a do mýho světa – když jsem si myslela, že už jsem se ho nadobro zbavila – jako oživlá noční můra?

Ale vlastně jsem to vědět nechtěla. Ať už tady hledá, co chce, mně je to putna. Jediný, po čem jsem teď toužila, bylo dostat se od něj pryč, co nejdál, jít do třídy nebo někam… to je fuk kam…

… jen když to bude od něj co nejdál.

„Tak jo,“ vyhrkla jsem a otevřela dveře skříňky. Stěží jsem si uvědomovala, co dělám, když jsem hrábla dovnitř a vytáhla první učebnici, která mi padla pod ruku. „Musím sebou hodit. Do třídy.“

Paul se podíval na knížku, kterou jsem před sebou držela skoro jako štít, jako by mě mohla ochránit před – já vlastně ani nevím před čím – před tím, co si pro mě nachystal do zálohy. Na nás dva.

„Tam to nenajdeš,“ prohlásil poťouchle, když sledoval, jak si do náruče vrším jednu knížku za druhou.

Netušila jsem, o čem to ten kluk mele. A nechtěla jsem to tušit. Všechno, po čem jsem teď toužila, bylo zdrhnout odsud, a to hezky rychle. Cee Cee pořád stála vedle mě a zmateně těkala očima z mojí tváře na Paulovu. Věděla jsem, že se každou vteřinu začne vyptávat, zasype mě otázkama, na který jí nebudu umět odpovědět… protože mi nikdy neuvěří, i kdybych to zkusila.

Ale i když jsem to neměla v úmyslu, stejnak jsem se najednou slyšela, jak se ptám, jako by mi pusou pohybovala nějaká neznámá síla: „Nenajdu v nich co?“

„Odpovědi, který hledáš,“ ucedil Paul a jeho modrý oči zaplály prudkou září. „Na to, proč právě ty. A kdo ve skutečnosti jsi.“

Tentokrát jsem se vůbec nemusela ptát, jak to myslí. Pochopila jsem to. Pochopila jsem to hned, jak to vyslovil. Narážel na ten dar, kterej jsme měli společnej – on i já –, na to, co on asi dokázal ovládat mnohem líp, protože si při tom pomáhal nějakejma záhadně zasvěcenejma informacema.

Cee Cee stála vedle a zírala na nás, jako bysme najednou začali mluvit hotentotsky. „Až budeš připravená poznat pravdu o tom, co jsi zač, víš, kde mě najdeš,“ pokračoval stejně nevzrušeně Paul. „Protože budu tady. Vedle tebe.“

A pak vykročil chodbou, jako by ani nevnímal všechny ty povzdechy dámský polovičky našeho ročníku, věnovaný jeho plavnýmu tygřímu pohybu.

Cee Ceeiny oči za brejlema připomínaly tenisáky, když je na mě tázavě upřela.

„Víš, o čem to ten kluk mluvil? A kdo je to sakra ten Jesse?

2

Nemohla jsem jí to vyžvanit, to snad chápete. O Jessem jsem nemohla vykládat nikomu, protože mezi náma – kdo by mi uvěřil? Znala jsem jenom jedinýho člověka – jedinou živou duši –, kterej znal celou pravdu o mně a o Paulovi, a to jenom proto, že taky patřil k nám. Když jsem o chvilku pozdějc seděla u jeho mahagonovýho stolu v ředitelně, uklouzlo mi jedno upřímný, zoufalý, hluboký zaúpění.

„Jak je tohleto možný?“ zasténala jsem.

Otec Dominik, ředitel Misijní akademie Junipera Serry, seděl za svým obrovským stolem a tvářil se trpělivě. Byl to jeho obvyklej výraz, ve kterým se každým rokem zdokonaloval a díky kterýmu, jak se osazenstvo školy vzácně shodovalo, vypadal náš dobrej otec D. pořád líp. Teď v pětašedesáti to byl prostě šedovlasej brejlatej Adonis.

Ale taky se tvářil zkroušeně.

„Susannah, je mi to líto. Měl jsem tolik práce s přípravami na nový školní rok – a to už ani nemluvím o svátku otce Serry, který připadá hned na příští víkend –, že jsem se vůbec nepodíval na seznam nově přijatých studentů.“ Zavrtěl svou nakrátko ostříhanou hlavou. „Je mi to moc, moc líto.“

Ušklíbla jsem se. Tak jemu je to líto, jo? A co jako já s tím? On nebude muset sedět v jedný místnosti s Paulem Slaterem. Na dvou předmětech, abych byla přesná: na třídnický hodině a na Americkejch dějinách. Hned dvakrát budu sedět vedle toho kluka, kterej se pokusil zbavit se mýho přítele a mě nechal smrti napospas. Když nepočítám ranní shromáždění a přestávku na oběd. To je suma sumárum nejmíň další hodina!

„I když musím přiznat, že bych s tím stejně nic nenadělal,“ prohodil otec Dom a začal se probírat Paulovou složkou. „Nedokázal bych zabránit tomu, abychom ho přijali. Jeho školní výsledky, testy, hodnocení učitelů – všechno je vynikající. Nerad to říkám takhle, ale Paul Slater se podle záznamů jeví jako mnohem lepší student, než jsi byla ty, když jsme projednávali tvou přihlášku.“

„Jenomže z pár pitomejch testů,“ vybuchla jsem nakvašeně, „nezjistíte nic o morálním profilu člověka!“ Zahnal mě tím trochu do defenzivy. No tak dobře, mý přijímací testy nebyly zrovna oslňující, když jsem se hlásila na tuhletu slavnou školu. Kvůli tomu, že jsme se přestěhovaly do Kalifornie, aby se mamka mohla provdat za Andyho Ackermana, muže svejch snů a teďka mýho nevlastního tátu.

„To jistě ne,“ souhlasil otec Dominik. Unaveně si sundal brejle a začal si je čistit cípem svýho dlouhýho černýho roucha. Všimla jsem si, že má kruhy pod očima. „Ne, to nemůžeme.“ Zhluboka si povzdychnul a pak si nasadil drátěný obroučky zpátky na kořen svýho dokonalýho řeckýho nosu. „Susannah, opravdu jsi skálopevně přesvědčená, že motivy toho chlapce jsou tak zavrženíhodné? Třeba jen hledá duchovní vedení. Je možné, že pokud by mu někdo byl schopen naznačit, že vykročil nesprávnou cestou, a ukázat, kudy se má vydat…“

„Jasně, otče Dome,“ odfrkla jsem si sarkasticky. „A možná mě taky letos zvolí Miss školy.“

Otec Dominik se zatvářil zklamaně. Na rozdíl ode mě byl zvyklej vidět v lidech jenom to nejlepší, aspoň dokud v něm jejich podlý chování nevyvrátilo názor, že dědičný semínko dobra zapikolovaný na dně jejich duše už tutově zplanělo. Pokud šlo o Paula Slatera, jeden by si řek, že už o něm otec D. ví dost, aby si na něj udělal podobnej názor. Ale očividně na to nevypadal.

„Budu předpokládat,“ nadechnul se k proslovu, „že Paul Slater přišel na naši školu, aby se něčemu naučil. Alespoň dokud se nepřesvědčím o tom, že tomu tak není. Nemám na mysli pouze učivo třetího ročníku střední školy, ale i to, co mu tu můžeme objasnit, Susannah – tedy ty a já. Musíme věřit, že Paul svých skutků lituje a je odhodlán je napravit. Doufám, že ten hoch k nám přišel, aby začal znovu a lépe. Podobně jako ty vloni, pokud si vzpomínáš. A je naše křesťanská povinnost mu při tom pomáhat. Dokud nezjistíme, že je to jinak, musíme Paulovi dopřát dobrodiní pochybností.“

Tak tohle byl ten nejujetější plán, o jakým jsem kdy slyšela. Jenomže na druhou stranu měl otec D. recht. Zatím jsem neměla v ruce žádnej důkaz o tom, že by se tady Paul vyskytoval jenom proto, aby dělal vlny. Teda aspoň zatím ne.

„Vlastně už jsem tě několik týdnů neviděl,“ prohlásil otec Dom, zavřel Paulův výkaz a opřel se v křesle. „Jak se máš, Susannah? A co Jesse?“

Ucejtila jsem, jak se mi po tvářích rozlejvá horko. Je smutný, že věci došly až tak daleko, že rudnu při pouhý zmínce o něm, ale bohužel je to tak.

„Ehm,“ zahuhlala jsem a doufala, že si toho otec D. nevšimne. „Fajn.“

„Výborně,“ poznamenal otec Dominik a posunul si brejle na nose. Pak tím svým nepřítomným výrazem zaparkoval na policích za mou hlavou. „Mám tady tu knihu, kterou si chtěl vypůjčit – aha, tamhle je.“ Natáhnul se a vložil mi do náruče obrovskou bichli v kožený vazbě. „Teorie kritiky od dob Platonových,“ pronesl s úsměvem. „Jesse bude určitě rád.“

O tom jsem nepochybovala. Jessemu se líbily ty nejnudnější knížky na světě. Možná právě proto na mě moc nezabíral. Teda aby bylo jasný, nezabíral na mě tolik jako já na něj. Protože nejsem dostatečně nudná.

„Výborně,“ opakoval nepřítomně otec D. Nejspíš myslel na deset dalších věcí najednou. Návštěvy pana arcibiskupa mu pokaždý zamotaly šišku a ta, co k ní mělo dojít u příležitosti blížícího se svátku Junipera Serry, ze kterýho se pár církevních spolků neúspěšně pokoušelo udělat světce, ho tutově tlačila v žaludku nejvíc. Aspoň co jsem si všimla.

„Budeme našeho mladého přítele Paula Slatera po očku sledovat,“ uzavřel otec Dom, „a uvidíme, jak se věci vyvinou. Mohl by se docela dobře usadit, zapojit se do zdejšího života a zklidnit se.“

Uchechtla jsem se. Fakticky to nešlo zadržet. Otec D. nemá ani šajna, s kým má ve skutečnosti tu čest.

„A když se nezklidní?“ zeptala jsem se odbojně.

„Ten brod budeme hledat, až dojdeme k řece,“ prohlásil otec Dom jako nějakej středověkej myslitel. „A teď už utíkej. Přece se musíš naobědvat.“

Zdráhavě jsem vyšla z jeho kanceláře a tu tlustou bichli si nesla s sebou. Ranní mlha se mezitím zvedla, jak po jedenáctý bejvalo obvyklý, a obloha nad našima hlavama teď byla blankytně modrá. Na dvoře se kolem květů ibišku začali slítat kolibříci. Fontána, kolem který postávalo pár turistů v šortkách – misie totiž nebyla jen škola, ale taky vyhledávaná historická památka, stál tady kostel, hřbitov, a dokonce i obchod se suvenýrama, kterej na sebe upozorňoval reklamama v každým zájezdovým autobuse –, už hlasitě bublala. Tmavozelený listy palem se nám v mírným větříku od moře kymácely nad hlavama. Prostě další nádhernej den ve vysmátým letovisku Carmel-by-the-Sea.

Tak proč je mi tak bídně?

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že reaguju přehnaně. Že otec Dom má pravdu – nevíme, proč se Paul přestěhoval do Carmelu. Třeba chce fakticky obrátit list.

Tak proč si nemůžu tu představu – tu nejhorší z mejch nočních můr – vyhnat z hlavy? Dlouhá tmavá chodba, kterou utíkám a zoufale hledám cestu ven. A jediný, co před sebou vidím, je nekonečná mlha. Tenhle sen se mi zdál noc co noc a nikdy jsem se z něj neprobudila, abych nebyla skrznaskrz propocená.

Popravdě řečeno jsem nevěděla, co mě děsí víc: jestli ta noční můra, nebo to, co se mi děje, když jsem vzhůru. Co tady Paul pohledává? A co mě zneklidňuje ještě víc – jak toho může tolik vědět o schopnostech, ve kterejch oba vynikáme? Nevychází o nich přece žádnej časák ani věstník. Na tohle téma se nepořádaj žádný semináře ani vědecký konference. A když zadáte slovo mediátor do vyhledávače na netu, vypadnou vám z něho jedině nějaký právní poradci nebo rodinný cvokaři. Jsem teď skoro stejně nepopsaná tabule, jako když jsem coby úplně mrňavá holka zjistila, že jsem… no, že jsem prostě jiná než ostatní děcka ze sousedství.

Ale Paul ne. Paul Slater vypadal, jako by znal všechny odpovědi na tyhle otázky.

Jenomže jak se k nim dostal? Dokonce ani otec Dom nemůže s určitostí prohlásit, že by chápal, co jsme my mediátoři zač – a možná že ani tenhle termín není úplně výstižnej, ale zatím jsem teda nic lepšího neslyšela –, kde jsme se tady vzali a jakej má ten náš dar vlastně význam. A to je mnohem starší než já s Paulem dohromady! Aby bylo jasný, můžeme vidět a slyšet (a někdy i líbat nebo taky nakopávat do zadku) nebožtíky. Nebo spíš duchy těch, co umřeli a nechali za sebou něco nedořešenýho, jak jsem zjistila, když mi bylo šest a můj táta, kterej zničehonic dostal infarkt, se mnou přišel po pohřbu hodit řeč.

Tak o tohle jde? Myslím jako, jestli je to všechno, čeho jsme my mediátoři schopný? Podle Paula očividně ne.

Navzdory ujištěním otce Dominika, že úmysly toho kluka jsou čisťounký jako padlej sníh, jsem tomu tak úplně nevěřila. Lidi jako Paul se do ničeho nepouštěj bezdůvodně. Tak proč se do Carmelu vrátil? Je možný, že potom, co poznal mě a otce Dominika, prostě touží pokračovat v rozvíjení vztahů s lidma, který maj stejnou krevní skupinu?

Třeba jo. Je to stejně dobře možný jako to, že mě Jesse doopravdy miluje, a jenom předstírá, že mě nemiluje, protože romantickej vztah mezi náma dvěma fakticky není úplně košer…

Jo. A možná mě nominujou i na Miss Misijní akademie, protože po tomhle fakticky prahnu celej život…

Při obědě jsem se snažila v jednom kuse nemyslet na tuhle záležitost – jako na Paula, ne na volby královny krásy, aby bylo jasný. Seděla jsem na lavičce na školním dvoře vmáčknutá mezi Cee Cee a Adama. Zrovna jsem odtrhla uzávěr z plechovky dietní koly, a pak málem vyprskla první doušek, když se Cee Cee ozvala: „Hele, tak už to vybal, Simonová. Kdo je to ten Jesse? A tentokrát mi prosím tě odpověz.“

Limonáda byla najednou všude, ale nejvíc bublinek skončilo v mým nose. A některý bohužel i na mým svetru značky Benetton.

Ale Cee Cee se tvářila nesmlouvavě. „Je dietní, ta fleky nedělá,“ ujistila mě. „Jak to, žes nás neseznámila?“

„Jo,“ souhlasil Adam, když se přenes přes počáteční nadšení z toho, jak mi kola stříká z nosních dírek. „A jak to, že ten Paul ho zná, ale my ne?“

Když jsem si osušovala ubrouskem oblečení, střelila jsem pohledem po Paulovi. Seděl na lavičce jen kousek ode mě, v obležení Kelly Prescottový a dalších barbín z naší třídy. Všechny se usilovně hihňaly něčemu, co jim zrovna vykládal.

„Jesse… je prostě… jeden kluk,“ prohodila jsem nejistě, protože jsem pochopila, že tentokrát se z toho tak lacino nevyvlíknu.

„Jeden kluk,“ opakovala Cee Cee. „Jeden kluk, se kterým jsi podle Paula chodila.“

„No,“ zdráhavě jsem se nadechla. „Teda… asi jo. Tak trochu. Svým způsobem. Teda… je to trochu složitější.“

Trochu? Vedle mýho vztahu s Jessem Teorie kritiky od dob Platonových připomínala komiks My z Kačerova.

„Aha,“ zaradovala se Cee Cee a uzobla si jednu mrkvičku ze svazku, kterej si držela v klíně. „Tak povídej a přeháněj. Odkud je?“

Prostě jsem tomu nevěřila – že si tady jen tak sedím a vybavuju se s kámošema o Jessem. S kámošema, před kterejma jsem se ho pokoušela zoufale utajit.

„No, totiž, on… bydlí poblíž,“ vysoukala jsem ze sebe. Ničemu by nepomohlo, kdybych jim na fleku vyklopila všechny podrobnosti.

„Chodí na RLS?“ přidal se Adam. Myslel tím Střední školu Roberta Louise Stevensona, se kterou naše akademie všemožně soupeřila. Natáhnul se přese mě a ulovil si v Cee Ceeině klíně jednu mrkev.

„No…“ Zaváhala jsem. „Vlastně ne…“

„Neříkej mi, že chodí na Carmelskou střední!“ vykulila oči Cee Cee.

„Nechodí na žádnou střední,“ uťala jsem to, i když – vzhledem k tomu, že jsem znala povahu naší zuřivý reportérky jak svý boty – se dalo tušit, že se s tak chabým vysvětlením nikdy nespokojí. „Hele, no… už je prostě ze školy venku.“

„Týjo,“ hvízdla překvapeně Cee Cee. „Takže stařec! Není divu, že sis to šušňala pro sebe. Je už na vejšce?“

„Vlastně není…“ Nadechla jsem se. „Dává si trochu voraz, aby… líp… poznal sám sebe.“

„Pfff.“ Adam se opřel o lavičku a zavřel oči, jako by si vychutnával polední sluníčko, který ho laskalo po tváři. „Flákač. Měla by sis vybírat líp, Suze. Ty potřebuješ někoho se zodpovědným vztahem ke studiu, jako třeba… Jako jsem třeba já!“

Cee Cee, která měla pro Adama slabost už od chvíle, kdy jsme se všichni tři skámošili, se zatvářila, jako by to přeslechla.

„A jak dlouho s tím klukem vůbec chodíš?“ tlačila dál na pilu.

„Já nevim,“ hlesla jsem nešťastně. „Stalo se to… není to tak dlouho. Teda… znám ho už dýl, ale to chození… nebo co… to začalo až teď. A není to ani opravdický… hele, fakt o tom nechci mluvit.“

„O čem?“ Na naši lavičku dopadnul stín. Přimhouřila jsem oči a uviděla svýho nejmladšího nevlastního bráchu Davida, jak stojí nade mnou a zrzavý vlasy mu na slunci házej měděný odlesky.

„Ále… o ničem,“ zamumlala jsem rychle.

Z celý naší rodiny – no prostě, zvykla jsem si už na Ackermanovy, teda jako na mýho nevlastního tátu a jeho tři kluky, myslet jako na svou rodinu, protože jsem od tátovy smrti žila jen s mamkou a dva lidi jsou houby rodina – se třináctiletej David dostal nejblíž k tomu, aby se domáknul, jak to se mnou ve skutečnosti je. Teda to, že nejsem jenom nespokojená a náladová puberťačka, na kterou si čas od času hraju.

A David navíc věděl i o Jessem. Teda – věděl a nevěděl. Protože jestli si tak jako ostatní v poslední době všimnul mejch náladovejch kotrmelců a toho, že jsem skoro přestala chodit mezi ně do přízemí, určitě si nedokázal představit, co za tím vším vězí.

Teď stál u naší lavičky – což bylo fakt odvážný, protože lidi ze střední se nedívali moc vlídně na osmáky, který si troufaj vkročit na to, co oni považujou za svůj označkovanej revír – a tvářil se, jako by sem patřil odjakživa. To ale vzhledem k jeho hubeňoučkýmu tělíčku, rovnátkům a odstávajícím uším nemohlo bejt dál od pravdy.

„Vidělas to?“ zeptal se a strčil mi pod nos nějakej cár papíru.

Vzala jsem si ho od něj. Byla to pozvánka na mejdan ve vířivce na adrese Pine Crest Road 99, tenhle pátek večer. Od hostů se vyžadovalo, aby si donesli plavky, pokud se chtějí ocitnout „ve víru mokré zábavy“. Ale pokud si budou přát koupat se bez, „iniciativě se meze nekladou“, zvlášť v případě, „pokud jsou ženského pohlaví“.

Pod textem byla oplzlá kresba opile vypadající holky s obrovskejma prsama, jak do sebe obrací plechovku s pivem.

„Ne, tam rozhodně nepudeš,“ rozhodla jsem a podala letáček zpátky Davidovi. „Na to máš ještě dost času. A někdo by to měl ukázat vašemu výchovnýmu poradci. Nezdá se mi, že by osmáci směli pořádat takovýhle mejdany!“

Cee Cee, která si tu pozvánku od Davida vzala a zahloubala se do ní, se ozvala: „Ale Suze…“

„Fakticky, Davide,“ nedala jsem se zviklat. „Překvapuješ mě. Myslela jsem, že jseš chytrej kluk. Z takovejch mejdanů nikdy nekouká nic dobrýho. Hele, já vím, bude tam sranda. Ale dám krk za to, že někdo tu srandu odnese vypumpovaným žaludkem, utopí se, zfetuje nebo něco na ten způsob. Vždycky je to sranda, dokud se někomu něco nestane.“

„Suze!“ Cee Cee mi ten leták podržela před nosem. „Pine Crest Road devadesát devět. To je přece váš barák, ne?“

Vyškubla jsem jí papír z ruky. „Davide!! Jak tě to mohlo napadnout?“

„Já za to nemůžu!“ vyjeknul Ackerman nejmladší a jeho pisklavej hlásek povyskočil ještě o dvě oktávy. „Někdo mi to ukázal při občance. Rozdával to Brad. Dokonce i některý sedmačky tu pozvánku dostaly –“

Zabodla jsem pohled směrem, kde se poflakoval můj další nevlastní brácha. Brad alias Mimoň, přestože jsem mu tak už v duchu neříkala. Opíral se zády o sloup s košem na basket a snažil se tvářit ležérně, což dá někomu, jehož IQ se pohybuje v zápornejch hodnotách, docela zabrat.

„Omluvte mě na chvilku,“ požádala jsem ostatní. „Odskočím si spáchat jednu vraždu.“ A pak jsem se vydala přes hřiště a oranžová pozvánka se mi v ruce blejskala jako smrtící nástroj.

Brad si všimnul, že k němu mířím. Postřehla jsem, jak se mu v očích mihnul záblesk paniky, když zaostřil na tu věc, kterou jsem držela v pravačce. Narovnal se a pokusil se zdrhnout, ale byla jsem na něj moc rychlá. Zahnala jsem ho do rohu u fontány s pítkem a podržela mu tu pozvánku před očima, aby na ni dobře viděl.

„Ty si fakt myslíš,“ zasyčela jsem na něj, „že ti mamka a Andy dovolí tohle… tuhletu… iniciativu?

Paniku v jeho obličeji vystřídal vzdor. Bojovně vysunul bradu a zabručel: „No, když se o ní nedozvěděj, tak proč by jim to mělo trhat žíly?“

„Brade,“ vzdychla jsem si. Někdy mi ho bylo skoro líto. Fakt že jo. Je tak natvrdlej. „Nenapadlo tě, že se třeba náhodou podívaj z okna ložnice a všimnou si, že se v našem fungl novým bazénku válej opilý nahatý holky?“

„Ne,“ odseknul Brad. „Protože v pátek večer nebudou doma. Tátu pozvali na nějakou přednášku do San Franciska a tvoje máma jede s ním. Vykouřilo se ti to z hlavy?“

Jo, to teda vykouřilo. Pokud se mi to vůbec někdo obtěžoval sdělit. Ale je pravda, že v poslední době trávím většinu času ve svým pokojíčku. Jenomže jak mi mohla utýct tak podstatná věc, že rodiče budou celou noc pryč?

„A ty bys jim to radši neměla prásknout,“ ozval se Brad s nečekanou zlomyslností, „nebo tě to bude sakra mrzet.“

Podívala jsem se na něj jako na idiota (pozor, tisková oprava: vypustit „jako“ a nahradit tohle slovo čárkou). „že to bude sakra mrzet?“ Rozesmála jsem se. „Soráč, Brade, ale jestli tvůj táta zjistí, co máš v plánu, budeš mít zaracha až do konce života, takže to bude mrzet spíš tebe.“

„Tss tss,“ ušklíbnul se Brad a jeho vzdorovitej výraz se rázem změnil na něco mnohem provokativnějšího. „Pusť z hlavy, že bys šla bonzovat. Nebo se táta doví o tom klukovi, co se s ním slejzáš každej večer ve svým pokoji.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a dvě