11

„Querida, co sis to udělala?“

Jesse stál vedle vany a zíral na mý zrasovaný nohy. Už jsem vypustila jednu špinavou vodu a natočila si další, abych si tu spoušť na chodidlech líp odmáčela. A přes čirou hladinu bylo úplně zřetelně vidět agresivně rudý boláky.

„Nový boty,“ řekla jsem stručně. Bylo to jediný vysvětlení, který mě v tu chvíli napadlo. S tou částí historky, jak jsem musela utíkat bosá před sexuálním maniakem, jsem se zrovna Jessemu svěřovat nechtěla. Aby bylo jasný, nechtěla jsem bejt příčinou nějakýho souboje, nebo čím se to tenkrát chlapi bavili.

Jo, jo, no tak dobře: možná chtěla…

Ale stejně. Řek mi zase querida. To už přece musí něco znamenat, nebo ne?

Až na to, že v jeho časech nejspíš říkal querida svejm ségrám. A možná i mamince.

„Chceš mi tvrdit, že tohle sis způsobila úmyslně?“ zeptal se Jesse a dál udiveně zíral na mý nohy.

„No,“ nadechla jsem se, „to vlastně ne…“ Ale místo abych mu začala vykládat o Paulu Slaterovi a našem líbání na postelovým přehozu v barvě břidlice, vychrlila jsem ze sebe rychlostí tisíc kilometrů v hodině: „Prostě jsem si vzala nový boty a naskákaly mi z nich puchejře, a pak… jsem prošvihla odvoz domů a musela jít pěšky, a nohy mě tak bolely, že jsem si ty zatracený boty musela sundat… a chodník byl asi rozpálenej od sluníčka nebo co, protože jsem si popálila chodidla –“

Jesse se zamračil a posadil se na kraj vany. „Ukaž, podívám se na to,“ vyzval mě.

Nechtělo se mi předvádět svý neuvěřitelně zmasakrovaný nohy klukovi, do kterýho jsem šíleně zabouchnutá už od chvíle, co jsem ho poprvé uviděla. A už vůbec jsem mu je nechtěla předvádět, když jsem pomyslela na to, že jsem si to udělala na útěku od kluka, u kterýho jsem v první řadě vůbec neměla co pohledávat.

Ale na druhou stranu, holka má přece právo chodit ke klukům domů, aniž se na ni musej hned vrhat a líbat ji tak, až se jí začne chtít je taky líbat. No teda… bylo to trochu moc složitý i na mě, a to jsem moderní mladá žena s racionálním uvažováním začátku jednadvacátýho století. Tak jak se v tom má vyznat chudák rančer z roku osmnáct set pade?

Jenomže z Jesseho výrazu jsem pochopila, že mě nenechá na pokoji, dokud mu ty svý pitomý nohy nepředvedu. Takže jsem protočila panenky a zeptala se: „Tak ty je chceš vidět, jo? Fajn, tak se teda drž.“

A vytáhla jsem z vody pravou nohu a strčila mu ji pod nos.

Čekala jsem, že se otřese odporem. A pak mi vynadá, že jsem blbá. Jako bych se už tak necejtila jako káča.

Ale k mýmu úžasu se Jesse ani neoklepal, ani mi nezačal kázat. Prozkoumal mi nohu se zájmem, kterej by se nejspíš dal označit jako klinickej. Když byl u konce s pravou, požádal mě, ať mu předvedu i druhou.

A tak jsem strčila pravou do vody a vytáhla levou.

A zase – žádný odtažení, žádnej výkřik typu: „Suze, nombre de Dios, jak můžeš být tak hloupá?!“ Což teda nebylo zase až tak divný, protože Jesse by mi nikdy neřek Suze. Místo toho prozkoumal levou nohu stejně pečlivě jako tu pravou. Potom ji pustil a zamyšleně prohlásil: „No, už jsem viděl horší… i když jen zřídka, pravda.“

To mě teda šokovalo.

„Tys někdy viděl hůř zrasovaný nohy?“ vykřikla jsem. „A kde?“

„Měl jsem pár sester, což si nevzpomínáš?“ prohodil a v temnejch očích se mu něco zablejsklo – ne snad přímo pobavení, protože mý nohy k smíchu fakt nebyly… Nebo že by se tomu Jesse přece jen smál? Co když jo? „A občas se obuly do nových střevíců… s podobným výsledkem.“

„Už nebudu nikdy chodit, co?“ zasténala jsem a podívala se lítostivě na to, co kdysi bejvalo mejma nohama.

„Ale budeš,“ ozval se Jesse. „Za den, za dva. Ty spáleniny tě musejí hodně bolet. Potřebuješ máslo.“

„Máslo?“ Nakrčila jsem nos.

„Nejlepším lékem na spáleniny je odjakživa máslo,“ poučil mě Jesse.

„Hm,“ odfrkla jsem nedůvěřivě. „Možná bylo – někdy v devatenáctým století. Teď se lidi spolíhaj spíš na léčivou sílu brufenový masti. V lékárničce za tebou bude krabička.“

A tak mi Jesse namazal puchejře brufenem a pak mi je kolem dokola omotal obvazem. Vypadalo to fakt sexy, to vám teda povim. A potom jsem se zkusila postavit.

Jenomže jsem to dlouho nevydržela. Ne že by to tolik bolelo – nebylo to zase tak hrozný, ale připadala jsem si divně. Jako bych chodila po něčem měkkým, třeba po houbách…

Po houbách, co mi rostou z chodidel.

„Tak dost!“ zarazil mě Jesse. A pak už vim jenom to, že mě chytil do náruče.

Ale místo aby mě něžně položil do postele a přilehnul si ke mně, jako to vždycky dělaj kluci v romantickejch filmech, prostě mě do ní z vejšky hodil, takže jsem se skulila stranou a málem bych na druhým konci přepadla na podlahu, kdybych se včas nechytila matrace.

„Dík,“ utrousila jsem. Ani jsem se zvlášť nesnažila tlumit ironii v hlase.

Vypadalo to, že si toho Jesse vůbec nevšimnul.

„Není zač,“ prohlásil způsobně. „Chceš podat nějakou knížku? Nebo si chceš udělat úkoly? Anebo bych ti mohl číst –“

Zvednul Teorii kritiky od dob Platonových.

„Jen to ne!“ zarazila jsem ho. „Radši si udělám ty úkoly. Kdybys mi moh podat tašku, prosím tě.“

*

Byla jsem ponořená až po uši do eseje o bitvě u Gettysburku – anebo jsem to aspoň úspěšně předstírala. Doopravdy jsem se snažila nemyslet na Jesseho, kterej seděl u okna a čet si. Snažila jsem se taky v jednom kuse nemyslet na to, jaký by to bylo, kdyby mě začal líbat jako Paul. Když si to tak vemete, měl mě teď v ideální pozici – vzhledem k tomu, že jsem nemohla chodit. Co by za to jiný kluci dali, mít holku takhle uvězněnou v posteli! Jenomže – bohužel – až na Jesseho. Nakonec mě zachránil Andy, když mě odzdola zavolal k večeři.

Je vám snad jasný, že jsem na ni nešla. Ne proto, že jsem chtěla zůstat v pokoji a potají se dívat na Jesseho, jak si čte, ale protože jsem se nedokázala ani postavit, natož udělat kloudnej krok. Nakonec za mnou poslali Davida, aby se mrknul, proč mi to tak dlouho trvá. Sotva uviděl ty náplasti, rozběhnul se dolů pro mamku.

Pokud jde o mý zranění, můžu jenom prohlásit, že moje vlastní matka se projevila jako mnohem míň soucitná osoba než Jesse. Řekla, že jsem si zasloužila každej puchejř, když jsem tak hloupá, že si vemu nový boty hned do školy, místo abych je doma nejdřív pořádně rozchodila. Pak proběhla pokojem, sem tam něco zvedla a uklidila (i když vzhledem k tomu, že jsem měla za spolubydlícího latinskoamerickýho fešáka, dávala jsem si fakt pozor, abych tady neměla svinčík. Chci tím říct, že by bylo dost trapný, kdybych tady nechávala Jessemu na očích válet svý podprdy. Ale fakticky – binec v tomhle pokoji dělal většinou on, protože všude vršil hromady těch svejch knížek, a taky nikdy nevracel cédéčka do krabiček. A k tomu všemu ten jeho Hřebík!).

„Vážně, Suzie,“ zavětřila máma a podívala se na ten zrzavej soudek, kterej se rozvaloval na sedátku v arkýři, „ten kocour tedy opravdu poněkud…“

Jesse, kterej se zdvořile odhmotnil, když mamka přišla, aby mi dopřál aspoň zdání soukromí, by zrovna neskákal radostí do stropu, kdyby slyšel tyhle narážky na svýho miláčka.

„Tak jak se má náš marod?“ zahlaholil Andy, kterej se objevil na prahu s tácem jídla – nesl mi grilovanýho lososa s koprovou omáčkou, studenou okurkovou polívku a čerstvě rozpečený rohlíčky. Víte, i když jsem byla dost zoufalá z toho, že se mamka rozhodla znova se vdát a donutila mě vláčet se sem přes celej kontinent – o novejch nevlastních bratříčkách ani nemluvě –, musím uznat, že už jen kvůli tomu jídlu to za to stálo.

No – jídlu a Jessemu. Aspoň teda donedávna.

„Zítra rozhodně nemůže jít do školy,“ prohlásila mamka a zoufale zavrtěla hlavou nad mejma nohama. „Podívej se na to, Andy. Neměli bychom ji vzít… někam na pohotovost?“

Andy se sklonil nad mejma chodidlama. „Pochybuju, že by s ní udělali něco víc.“ Vypadalo to, jako by oceňoval Jesseho dokonalou obvazovou techniku. „Vidíš? Už se ošetřila sama, a moc šikovně.“

„Víte, co budu asi potřebovat?“ ozvala jsem se. „Nějaký časáky a basu s dietníma kolama v plechu a taky hodně velký balení čokoládovejch lupínků.“

„Na to zapomeň, mladá dámo!“ okřikla mě přísně mamka. „Nemysli si, že se budeš celý den povalovat v posteli jako raněná primabalerína! Večer zavolám panu Waldenovi, aby ti poslal úkoly. A musím ti říct, Suzie, žes mě tentokrát vážně zklamala. Na takovéhle hlouposti jsi už dost stará, nemyslíš? Mělas mi zavolat do televize. Přijela bych pro tebe.“

Jo, jasně. Ale to bys zjistila, že se nevleču domů ze školy, jak jsem všem navykládala, ale z domu jednoho kluka, kterej má jen tak náhodou k ruce jednoho mrtvýho Pekelnýho anděla a – bacha na to – snažil se mě líbat a muchlovat se se mnou hned vedle svýho bezmocnýho dědy. Jo. A tak příjemně, že jsem mu v tom chvílema pomáhala.

Ne, mami, fakticky dík.

Když vycházela s Andym z místnosti, slyšela jsem svýho nevlastního otce, jak ji šeptem krotí: „Jsi na ni moc přísná. Nemyslíš, že už se vytrestala sama?“

Ale mamka vůbec nešla do sebe. A ani nešeptala jako on – chtěla, abych ji naopak dobře slyšela. „Vůbec ne, Andy. Za dva roky půjde na vysokou, bude se muset postavit na vlastní nohy, a jestli je tohle ukázka, jak si představuje zodpovědný přístup, pak se jen děsím toho, co nás s ní ještě všechno čeká. Vlastně mě napadlo, že nejspíš budeme muset zrušit tu páteční akci.“

„Za nic na světě!“ slyšela jsem Andyho důraznou námitku. Podle ozvěny už byli skoro u paty schodiště.

„Ale…“

„Žádné ale,“ zarazil mamku. „Pojedeme.“

A pak už jsem je neslyšela.

Jesse, kterej se zjevil akorát ke konci jejich drobný výměny názorů, se neznatelně usmíval. Určitě to taky slyšel.

„To není prča,“ upozornila jsem ho lítostivě.

„Trochu snad ano,“ namítnul.

„Ne,“ trvala jsem na svým. „Ani omylem.“

„Myslím, že nastal čas na četbu,“ prohlásil, usadil se pod oknem a otevřel tu svou bichli od otce Doma.

„Ne!“ zasténala jsem. „Žádný Teorie kritiky poslouchat nebudu. Prosím! To není fér! Nemůžu nikam utýct.“

„Já vím,“ souhlasil Jesse a v očích se mu zablejsklo. „Konečně tě mám tam, kde jsem tě chtěl vždycky mít.“

Musím přiznat, že když to řek, dech mi v krku na chvilinku přibrzdil.

Jenomže on to samozřejmě nemyslel tak, jak bych bejvala chtěla já. Myslel to tak, že mi může začít předčítat ty svý pitomý teorie, a já mu nemůžu vzít roha.

„Haha,“ zamumlala jsem kousavě, abych zamaskovala, že jsem to nejdřív pochopila úplně špatně.

Pak ale Jesse odtáhnul desky Teorie kritiky a já uviděla, že v ní má schovaný Cosmo. Když jsem se na něj užasle zadívala, vysvětlil mi: „Vypůjčil jsem si to u tvé matky v ložnici. Soudím, že tenhle list paní a dívek teď nebude chvíli postrádat.“

A hodil mi ten časák na postel.

Skoro jsem se zalkla dojetím. To byla ta nejlaskavější – nejkrásnější! – věc, jakou pro mě někdy někdo udělal. A že to udělal zrovna Jesse, o kterým jsem si v poslední době začínala myslet, že mě nemá rád –, tak to mě teda fakticky uzemnilo. Je možný, že by mě přece jen rád měl? Heleďte, já vim, že mě má rád. Proč by mi jinak v jednom kuse zachraňoval život a tyhlety věci? Ale bylo možný, že by mě měl rád tím jistým způsobem? Anebo je na mě hodnej jenom proto, že jsem raněná?

Ale to je fuk. Aspoň v tuhle chvíli. To, že mě Jesse konečně přestal přehlížet – ať už za tím bylo, co chtělo –, bylo to jediný, na čem mi teďka záleželo.

Spokojeně jsem si začala číst článek o sedmi způsobech, jak udělat radost muži, a vůbec mi nevadilo, že žádnýho nemám – teda jako muže. Protože najednou to vypadalo, že ať se stalo mezi mnou a Jessem od toho dne, kdy jsme se políbili – tím krátkým a tak zoufalým polibkem – cokoli, teď už to bylo nenávratně pryč. Třeba se teď všechno začne vracet k normálu. Třeba mu už dochází, jak byl celou tu dobu hloupej. Možná si konečně srovnal v hlavě, že mě fakt potřebuje. A víc než potřebuje. Že mě chce.

Aspoň tak, jak mě chce Paul Slater, jak jsem teď věděla.

Heleďte, holka má přece právo na sny, nebo ne?

A přesně ty jsem si taky dopřála. Blaženejch osm hodin jsem snila o světě, kde mě miluje a chce právě ten kluk, kterýho miluju já. Pustila jsem z hlavy všechny myšlenky na mediátory, inkarnátory, stěhování duší, Paula Slatera, otce Dominika i Craiga a Neila Jankowovy. To poslední bylo zvlášť jednoduchý: poprosila jsem Jesseho, aby dával na Craiga bacha místo mě, a on mi to s potěšením slíbil.

A můžu vám říct ještě něco: bylo to fakt suprový. Žádný zlý sny o tom, jak utíkám nekonečnou chodbou a kolem nohou mi stoupá mlha. Připadalo mi to skoro jako ty starý a spokojený předpolibkový dny. Ale nemělo to trvat dlouho. Jen do rána, než zazvonil telefon.

„To snad není pravda!“ začala mi vřískat do uší Cee Cee. „Zrovna dneska se hodíš marod! Jaks to mohla udělat, Suze? Tolik jsme se snažili!“

Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, jak to vlastně myslí. Pak jsem vyhrkla: „Jo, ty myslíš ty volby? Cee Cee, heleď se –“

„Ne, ty heleď. Měla bys vidět, co vyvádí Kelly! Rozdává čokoládky – čokoládky! –, který maj na obalu nápis VOLTE PRESCOTTOVOU A SLATERA. Chápeš? A co uděláš ty? Válíš se v posteli, protože máš bolavý nožičky, teda jestli tvůj brácha nekecal.“

„Nevlastní brácha,“ opravila jsem ji automaticky.

„Na to ti víš co… Suze, tohle mi nemůžeš dělat! Je mi jedno, jak to provedeš, třeba si ty nohy obal vložkama, ale koukej sem naklusat a bejt okouzlující jako vždycky.“

„Cee Cee,“ začala jsem, protože pro mě bylo trochu těžký se soustředit, když Jesse byl tak blízko. A nejenom blízko: dotýkal se mě… No dobře, vyměňoval mi obvazy, ale stejnak mě to dost rozptylovalo. „Vim naprosto přesně, že nechci bejt místopředsedkyně –“

Ale přesně tohle Cee Cee slyšet nechtěla.

„Suze!“ ječela do Adamova mobilu. Věděla jsem, že si půjčila telefon od Adama a že je zrovna polední přestávka, protože jsem z dálky slyšela křik racků – rackové se vždycky slítaj na nádvoří školy, když obědváme, protože můžou sem tam ukořistit nějakej ten brambůrek, co spadne na zem – a taky Adama, jak ji povzbuzuje. „Už tak je dost děsný, že každej rok zvolej předsedkyní naší třídy tuhle Dárkyni mozku. Ale kdyžs byla vloni místopředsedkyně ty, tak výbor získal aspoň ňáký zdání důstojnosti! Ale jestli letos zvolej toho modrookýho zazobanýho cápka, tak už to bude jen Kellyin vocásek. Jemu je to fuk, to je vidět. Bude dělat, co po něm bude chtít vona.“

V jednom se Cee Cee nepletla: Paulovi to bylo fuk. Mohla mu bejt ukradená celá naše třída a Misijní akademie Junipera Serry jakbysmet. Nebyla jsem si jistá, na čem Paulovi vlastně záleží, ale věděla jsem určitě, že to není ani jeho rodina, ani mediátorování. Ale na druhou stranu jsem si byla jistá, že bude brát svoji funkci – teda pokud ho zvolej – naprosto vážně.

„Cee Cee, poslouchej,“ začala jsem, „fakt mě to mrzí. Ale mám šíleně zrasovaný chodidla a nemůžu udělat krok. Snad zejtra.“

„Zejtra!“ zavyla Cee Cee. „Ale v pátek jsou volby! To už ti na kampaň zůstane jenom jeden jedinej den!“

„Hm,“ souhlasila jsem nevzrušeně. „Možná bys měla kandidovat místo mě.“

„Já?“ vybuchla znechuceně Cee Cee. „Tak zaprvý, nebyla jsem nominovaná, a zadruhý, pro mě by nikdy nehlasovali žádný kluci. Hele, Suze, měj rozum. Ty jseš jediná, kdo má mozek a taky dobře vypadá. Jseš v naší třídě něco jako Reese Witherspoonová v Pravý blondýnce. Já jsem spíš jako… Dick Cheney.“

„Cee Cee, když ty se strašně podceňuješ…“ začala jsem ji povzbuzovat. „Jseš –“

„Víš co?“ přerušila mě hořce. „Zapomeň na to. Mně je to fuk. Je mi úplně fuk, co se stane s touhle třídou. Jen ať si tady místopředseduje Paul Mrkej na mý nový fáro. Já to vzdávám.“

Kdyby volala z normálního telefonu, asi by mi v tuhle chvíli praštila sluchátkem, ale takhle ho musela jednoduše vypnout. Zkusila jsem ještě říct několikrát haló, protože jsem nepoznala, jestli to už fakticky típla. Ale když nikdo neodpovídal, zavěsila jsem.

„No jo,“ povzdechla jsem si před Jessem. „Má vztek.“

„To jsem pochopil,“ prohodil. „Kdopak je ten nový mladík, co kandiduje proti tobě? Ten, co si o něm Cee Cee myslí, že zvítězí?“

A bylo to tady. Přímá otázka. Tak přímá, že jediná upřímná odpověď na ni byla: jó, milej zlatej, ňákej Paul Slater. A pokud takhle neodpovím, pokud teď tohle jméno nevyslovím, znamená to, že budu Jessemu lhát.

Všechno, co jsem mu až doteďka navykládala, byly v nejlepším případě polopravdy. Nebo jen nevinný lži.

Jenomže tentokrát to bude něco jinýho. Totálně jinýho. Asi tak o tisíc světelnejch let. Plus minus. Takže jsem před sebou měla dilema jménem Paul Slater.

Ale protože jsem usoudila, že to nejlepší, co se tady dá dělat, je řídit se heslem Co můžeš odložit, odlož na zítřek, a že budu mít fůru času zabejvat se tím, až se Jesse zase vypaří, odpověděla jsem neurčitě: „Ále, prostě jeden novej spolužák.“

Což by mě možná zase zachránilo, kdyby o pár hodin pozdějc nezaklepal na dveře David a nezavolal: „Suze? Suze, něco ti přišlo!“

„Pojď dál!“

David rozrazil mý dveře, ale neviděla jsem ho. Z postele, ve který jsem ležela, byla totiž vidět jenom obrovská kytice rudejch růží. Muselo v ní bejt dobře přes dvacet kytek.

„Ty bláho!“ Rychle jsem se posadila. Protože mě v první chvíli nic nedocvaklo. Myslela jsem, že mi to snad posílá Andy.

„No jo.“ Davidův obličej jsem pořád neviděla, protože ho zakrejvaly ty květy. „Kam to mám položit?“

„No,“ zaváhala jsem a střelila pohledem po Jessem, kterej se tvářil stejně užasle jako já, „na to sedátko pod oknem… třeba.“

David postavil růže – který ke mně doputovaly i s vázou – na sedátko. Musel nejdřív odhodit stranou pár polštářků, aby jim udělal místo. Když je tam uplacíroval, sáhnul mezi sytě zelený lístky a vytáhnul odtamtud něco bílýho. „Máš v nich nějakej vzkaz.“

„Dík.“ Popadla jsem obálku a roztrhla ji.

S láskou Andy – to byl vzkaz, kterej jsem očekávala.

Anebo: Moc nám chybíš. Třetí ročník Misijní akademie Junipera Serry.

Nebo možná taky: Mé pošetilé Susannah srdečně otec Dominik.

Ale to, co tam bylo, mě totálně odrovnalo. Možná nejvíc proto, že Jesse stál vedle mě, takže mi moh číst přes rameno. A dokonce i David, kterej stál o kus dál, by vyluštil ty velký černý písmena:

Odpusť mi, Suze. S láskou Paul.

12

Takže jsem byla mrtvá. Prostě mrtvá.

Zvlášť když se David – kterej neměl ani tušení, že Jesse stojí hned vedle; nebo že přesnějc řečeno hned vedle stojí kluk, po kterým na světě toužím ze všeho nejvíc, teda pokud se zrovna nelíbám s Paulem Slaterem – zeptal: „To je od toho Paula? Já si to myslel. Pořád se mě vyptával, proč nejseš ve škole.“

Tak mě to zahanbilo, že jsem se ani nedokázala podívat směrem, kde stál Jesse.

„Ehm,“ zamumlala jsem. „Jo.“

„A co mu máš odpustit?“ pokračoval David. „To, že kandiduje na tvoje místo?“

„Ehm.“ Zavrtěla jsem se. „To teda fakticky netuším.“

„Protože, víš, tvoje kampaň asi není moc dobře vedená,“ vysvětloval David. „Teda neuraž se, ale Kelly dokonce rozdává čokoládový tyčinky. Radši by ses měla rychle uzdravit a přijít, nebo ti přebere všechny voliče –“

„Díky, Davide,“ zarazila jsem ho. „Tak ahoj.“

Podíval se na mě, jako by nechápal, proč ho vyhazuju. Rozhlídnul se po místnosti, jako by ho vážně napadlo, že tady možná nejsme sami, zrudnul a vyhrknul: „Dobrý, tak zatím ahoj.“ A vystřelil z pokoje jako namydlenej blesk.

Sebrala jsem všechnu svou odvahu, otočila se k Jessemu a vypravila ze sebe: „Hele, to není, jako že by…“

Ale hlas jako by mi postupně umlkal, protože mi došlo, že se Jesse tváří naprosto vražedně. Fakticky. Jako by tady chtěl co nevidět někomu zakroutit krkem.

I když se dalo jen těžko hádat, kdo je na tuhle poctu kandidát číslo jedna. Myslím, že jsem s Paulem o tohle právo mohla s úspěchem soutěžit.

„Susannah,“ zeptal se mě Jesse hlasem, jakej jsem od něj jaktěživo neslyšela, „co to má znamenat?“

Ale pravda je, že vůbec neměl nárok zuřit. Vůbec žádnej. Měl přece taky šanci, nebo ne? Jasná zpráva. A podělal to ve velkým stylu. Má náhodou kliku, že nejsem holka, která by se tak lehko vzdávala.

„Jesse,“ spustila jsem znova, „počkej, já ti to vysvětlím. Prostě jsem ti jen zapomněla –“

„Zapomněla co? Něco povědět?“ Ta jizva nad Jesseho pravým obočím – zjistila jsem, že to není výsledek souboje s banditou, jak jsem si vždycky romanticky představovala, ale že ho tam kdysi kousnul pes – viditelně zbělela. Neklamná známka toho, že Jesse je fakt, ale fakt naštvanej. Jako bych to už tak nepoznala z tónu, kterým se mnou mluvil. „Takže Paul Slater se vrátil do Carmelu – a tys mi nic neřekla?!“

„Už se tě nebude snažit zaříkat, Jesse,“ vyhrkla jsem horlivě. „Ví, že by mu to neprošlo, se mnou teda ani náhodou –“

„Na tom mi nesejde!“ ucedil opovržlivě Jesse. „To tebe přece nechal smrti napospas, vzpomínáš? A tenhle mladík teď chodí k vám do školy? Co na to otec Dominik?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Otec Dominik si myslí, že bysme mu měli dát druhou šanci. On –“

Ale Jesse mě nenechal domluvit. Vyskočil z mý postele, začal si to rázovat po pokoji a mumlal si kletby ve španělštině. Neměla jsem ani ponětí, co to mele, ale nijak příjemně to neznělo.

„Hele, Jesse,“ začala jsem zdráhavě, „právě proto jsem ti to nechtěla vykládat. Věděla jsem, že z toho budeš zbytečně jančit –“

„Zbytečně jančit?“ opakoval zhnuseně. „Susannah, vždyť se tě pokusil zabít!“

Zavrtěla jsem přesvědčeně hlavou. Chtělo to fakticky pořádnou dávku kuráže, ale udělala jsem to.

„On říká, že to tak nebylo, Jesse,“ hlesla jsem. „Paul… říká, že bych odtamtud sama našla cestu ven… Povídal mi o lidech, kterým se říká inkarnátoři. A já k nim prej taky patřím. Říkal, že jsme jiný než mediátoři, že nejsme jenom… no víš, schopný mluvit s mrtvejma, ale že můžeme chodit do říše mrtvejch jako –“

Ale místo aby se Jesse zatvářil zaujatě, vypadal ještě vzteklejc než předtím.

„To zní, jako byste si spolu nedávno popovídali,“ přerušil mě.

Kdybych ho neznala líp, muselo by mě napadnout, že Jesse mluví tak nějak – já nevim, žárlivě…? Jenomže já ho znala. Těžko mi moh dávat najevo viditelnějc, že ke mně necejtí to samý, co cejtím já k němu. A tak jsem jenom pokrčila ramenama.

„A co jako myslíš, že jsem měla dělat? Hele, on teďka chodí k nám do školy. Nemůžu ho přece jen tak přehlížet.“ Jasně že jsem se nemínila pouštět do historky, jak jsem se náhodou stavila u něj doma a na řadu přišly francouzáky a tak. To byla jediná věc, kterou jsem chtěla před Jessem utajit stůj co stůj. „A kromě toho, on ví fakt hodně věcí o mediátorování. Ví věci, o kterejch se otci Dominikovi ani nesnilo…“

„Jistě. A tenhle Slater se s tebou o svoje znalosti jistě rád podělí,“ prones uštěpačně Jesse.

„No jasně – proč ne,“ vyhrkla jsem na svou obranu. „Nakonec oba máme ten neobvyklej dar a –“

„On přece odjakživa dychtil po tom, aby se o svoje názory mohl podělit s ostatními mediátory,“ doplnil Jesse kousavě.

Polkla jsem nasucho. Ten kluk má pravdu. Proč byl Paul zničehonic celej říčnej, aby mi to moh vysvětlit? Vzhledem k tomu, jak po mně ve svým pokoji vystartoval, jsem po odpovědi nemusela dlouho pátrat. Ale stejnak jsem nedokázala sama sebe přesvědčit, že mu šlo jen o svádění. Na misijní akademii byla přece fůra hezčích holek, který by moh dostat bez těhletěch strachů.

Jenomže žádná z nich – aspoň pokud jsem věděla – s náma nesdílela jistej neobvyklej talent.

„Hele,“ umravňovala jsem Jesseho, „nepřeháněj. Paul je hajzlík, to je pravda, a já mu nevěřím ani nos mezi očima. Ale nemám dojem, že by do Carmelu přišel kvůli tomu, aby mi něco udělal. Nebo tobě.“

Jesse se pousmál, ale nebylo znát, že by mu tahle situace přišla nějak extra zábavná. „Ne, mně opravdu nechce nic udělat, tím jsem si jistý, querida. To tobě přece posílá růže.“

Podívala jsem se na ten pugét. „No jo…“ hlesla jsem a cejtila, jak mě polejvá horko. „Jasně, já chápu, jak to myslíš. Ale řekla bych, že mi je poslal jenom proto, že ho fakticky mrzí, jak se choval.“ Nemyslela jsem to, jak se ke mně choval při našem posledním setkání, aby bylo jasný. Prohodila jsem to schválně tak neurčitě, aby to vypadalo, že tím narážím na to, jak se choval v létě.

„Já myslím, že prostě nikoho nemá. Vůbec nikoho, s kým by si moh popovídat,“ dodala jsem zamyšleně, když jsem si vybavila dům Paulova dědečka se vším tím kovem, sklem a nepohodlným nábytkem. „Víš, Jesse, já si myslím, že Paulův hlavní problém je v tom, že je doopravdy hodně, hodně osamělej. A neví, co s tím, víš, protože ho nikdo nenaučil, jak se má chovat slušnej člověk.“

Ale pochybovala jsem, že by se na to Jesse díval zrovna takhle. Já dokázala Paula politovat – a myslet to vážně, zvlášť když jsem si vzpomněla, jak suprově umí líbat –, ale pro Jesseho byl ten kluk prostě hnisávej vřed.

„Inu, na někoho, kdo netuší, jak se má chovat slušný člověk,“ zopáknul Jesse mý slova a při tom přešel k váze s růžema, „to tedy umí docela obstojně předstírat. Dovede se chovat jako mladý muž, který je hluboce zamilovaný.“

Napadlo mě, že teď musím bejt rudá jako ty kytky, co vedle nich Jesse stojí.

„Paul do mě není zamilovanej,“ ohradila jsem se. „Věř mi.“ Protože kluci, který jsou do holek doopravdicky zamilovaný, neposílaj svý mrtvý mamutí nohsledy, aby těm holkám zabránili zdrhnout z jejich dosahu. Anebo posílaj? „A i kdyby byl, tak teď už určitě není…“

„Ale – tak není?“ Jesse pokejvnul bradou na kartičku v mý ruce. „Myslím si, že volba výrazů – s láskou místo s pozdravem, případně srdečně nebo prostě zdraví – naznačuje něco jiného, že ano?“ Jeho temný oči zaplály prudkou září. „Susannah, přihodilo se mezi vámi dvěma něco? Něco, o čem jsi mi dosud neřekla?“

Sakra! Sklopila jsem oči do klína a nechala si pár pramenů vlasů spadnout přes tvář, aby Jesse neviděl, jak moc jsem teď na rozpacích.

„Ne,“ zahuhlala jsem do polštáře. „Jasně že ne.“

„Susannah?“

Když jsem zvedla oči, už nestál vedle vázy s růžema. Místo toho stál vedle mý postele. Vzal mě za ruku a zadíval se mi přímo do očí tím svým temným, neproniknutelným pohledem.

„Susannah,“ opakoval, a teď už jeho hlas nezněl vražedně… zněl jemně, jemňoulince jako dotek motýlích křídel. „Poslouchej mě. Nezlobím se. Ne na tebe. Jestli je něco, co bys mi chtěla povědět – můžeš mi to říct. Cokoli.“

Zavrtěla jsem hlavou – pořádně, aby se mi při tom rozlítly vlasy a švihly mě do tváří. „Ne!“ prohlásila jsem pevně. „Už jsem ti to jasně řekla. Nic se nestalo. Vůbec nic.“

Ale Jesse svíral mou ruku dál. Místo, aby ji pustil, pohladil mě po okraji dlaně svým mozolnatým ukazováčkem.

Zadržela jsem dech. Co má zase tohle znamenat? říkala jsem si. Je možný, že po všech těch tejdnech, co se mi Jesse vyhejbal, teď konečně – konečně! – došel k názoru, že musí přiznat, co ke mně doopravdy cejtí?

Ale co když – letělo mi hlavou, zatímco srdce mi tlouklo až někde v krku – to nejsou ty city, po kterejch toužím? Co když mě vůbec nemiluje? Co když ta pusa byla jenom… já nevim. Jenom pokus, nebo tak něco? Zkouška, ve který jsem totálně propadla? Co když se právě na základě toho Jesse rozhod, že se spolu budeme jenom kámošit?

Umřu. Normálně si tady lehnu a umřu.

Ale ne! okřikla jsem se. Žádnej kluk by holku nehladil takhle, kdyby jí chtěl svěřit, že ji vlastně vůbec nemiluje. V žádným případě. To by neudělal. Ne, Jesse mě miluje. Určitě. Jenom ho něco – nevim co – nutí, aby se ode mě držel dál…

Zkusila jsem ho povzbudit, aby se nebál a vyklopil, co chci slyšet.

„Víš, Jesse,“ začala jsem, ale neodvažovala jsem se mu podívat do těch jeho uhrančivejch očí, takže jsem se radši dívala na jeho prsty na svý ruce, „jestli je něco, co bys chtěl říct ty mně, tak klidně do toho. Můžeš mi říct fakt… cokoli.“

Přísahám, že už měl něco na jazyku. Přisámbohu. Když jsem se konečně odvážila odtrhnout oči z klína a podívat se na něj, něco mezi náma proběhlo. Nevim co… ale něco. Jesseho rty se od sebe oddělily, jako by chtěl začít vy-víte-s-čím, ale vtom se dveře mýho pokoje rozrazily. Dovnitř vtrhla Cee Cee s Adamem v závěsu. Tvářila se vztekle a měla plnou náruč plakátů.

„Tak hele, Simonová,“ vyštěkla, „konec flákání! Potřebujeme se do toho dát hned teď. Jinak nám Kelly s Paulem nakopou zadky! Musíme vymyslet slogan kampaně, a hezky rychle. Do voleb už zbejvá jenom jeden den!“

Zírala jsem na ni stejně vyjeveně jako Jesse. Ten pustil moji ruku, jako by v tu ránu vybuchla.

„No ahoj, Cee Cee,“ vypravila jsem ze sebe. „Čau, Adame. To je fajn, že jste se stavili. Ale že byste taky zkusili zaklepat?“

„Jo? A proč bysme jako měli klepat?!“ vyštěkla načuřená Cee Cee. „Abysme tě nevyrušili s tím tvým úžasným Jessem?“

Když to Jesse uslyšel, obočí mu povyjelo vzhůru. Asi tak metr dvacet.

Zahanbeně jsem zrudla – nechtěla jsem, aby věděl, že se o něm vybavuju se svejma kámošema – a zavrčela: „Drž zobák, Cee Cee.“

Ale mezitím moje milá kámoška rozložila plakáty na podlaze a teď se probírala sbírkou tlustejch fixek. „Dobře víme, že tady není,“ pokračovala nevzrušeně ve spikleneckým tónu. „Před barákem nestojí žádný auto. A kromě toho nám Brad řek, že můžem nahoru.“

Adam, kterej slídil kolem růží, se zvědavě zeptal: „A tohle nadělení je od koho? Od Jesseho? Teda ten kluk je fakt třída, to se mu musí nechat.“

Netušila jsem, jak na tuhle lichotku reaguje Jesse, protože už jsem se neodvažovala podívat jeho směrem.

„Jo,“ zalhala jsem, abych se vyhnula zdlouhavýmu vysvětlování. „Heleďte, já vás nechci vyhazovat, ale –“

„Fúúúj!“ Cee Cee si přidřepla na podlahu k plakátům, takže byla zrovna v pozici, kde měla ideální výhled na mý zrasovaný nohy. „To je ale humus! Vypadáš jako ty lidi, co je snášej z Mount Everestu.“

„Ty maj omrzliny,“ opravil ji Adam a sklonil se nad mejma chodidlama. „Ty je maj černý. Ale Suze má zrovna opačný problémy, jak tak koukám. Tohle vypadá na puchejře jako u popálenin.“

„Taky že jo,“ potvrdila jsem. „A fakt to děsně bolí. Takže, kdyby vám to nevadilo –“

„Tak to teda ne, Simonová!“ zarazila mě Cee Cee. „Z tohohle se tak lehko nevyvlíkneš. Potřebujem vymyslet ten slogan. Já zneužiju toho, že mám jako šéfredaktorka školních novin zdarma přístup ke kopírce, a rozmnožím ty plakáty. Neboj, moje ségry se už domluvily s holkama z pátý třídy, že je budou o polední přestávce rozdávat. Ale potřebuju vymyslet něco údernýho, co na ně napíšem. Takže laskavě roztoč závity!“

Seděla jsem tam jako bluma a můj mozek byl plnej jedinýho tématu, na který jsem byla v tu chvíli schopná myslet: Jesseho.

Adam odšrouboval uzávěr fixky a zhluboka si povzdychnul. „A co takhle VOLTE SUZE: HRAJE NA ROVINU?“

Cee Cee si pohrdavě odfrkla. „S tímhle tě Kelly roznese na kopytech! Nezapomínej, že její táta je právník. Budou to považovat za útok na ni, že ona na rovinu nehraje.“

Adam začal ohryzávat fixku. „Tak co prostě SUZE JE KUS?“

„Dost uhozenej rým,“ odsekla Cee Cee. „Navíc to vypadá, jako by ji měli volit jen proto, že dobře vypadá, a to přece není pravda.“

Riskovala jsem jeden pohled na Jesseho, jenom abych zjistila, jestli nás zrovna poslouchá. Ale nevypadal na to. Zíral na Paulovy růže.

Kristepane, pomyslela jsem si vztekle. Až se vrátím do školy, tak toho parchanta namouduši zabiju.

„A co to zkusit přes tu dětskou hru – Simon říká,“ vychrlila jsem, aby si ty dva už konečně dali odchod a já mohla zůstat se svým klukem o samotě. „Já se přece jmenuju Simonová, takže by to třeba mohlo někomu přijít vtipný… SIMONOVÁ ŘÍKÁ: VOLTE SUZE.“

Cee Cee, která klečela na zemi nad plakátama, ke mně zvedla hlavu. Její vlasy se v záři sluníčka, který sem dopadalo oknem, leskly jako zlato.

„SIMONOVÁ ŘÍKÁ: VOLTE SUZE,“ opakovala pomalu. „Jo, jo. To beru. Super, Simonová.“

A sklonila se, aby to heslo začala psát na plakáty, rozesetý všude po podlaze. Bylo jasný, že ani ona, ani Adam nehodlaj hned tak vysmahnout.

Podívala jsem se na Jesseho, abych mu pohledem jemně naznačila, že mě tahle nenadálá návštěva fakticky moc mrzí.

Jenomže Jesse už byl – k mýmu velkýmu zklamání – v čudu.

Co je to sakra s těma klukama? Když je konečně dokopete k tomu, že užuž otevíraj pusu, aby vám vyznali lásku – nebo co to jako předtím mělo bejt –, najednou bác! Klidně si zmizí.

A když je ten kluk mrtvej, je to ještě horší. Protože ho nemůžete vystopovat ani podle adresy v řidičáku, ani podle telefonního operátora.

Ne snad, že bych mu měla za zlý, že zdrhnul. Asi by se mi taky nechtělo tvrdnout v pokoji s lidma, který mě ani neviděj. A navíc v tom smradu z lihovek.

Ale stejnak jsem furt myslela na to, kam se asi ztratil. Doufala jsem, že se šel mrknout na Neila Jankowa, aby mi ušetřil práci s tím, že budu mít brzo na krku dalšího ducha. A taky jsem doufala, že se brzo vrátí.

Teprve když jsem se znova podívala na Paulovy růže, napadlo mě něco strašlivýho. Došlo mi, že otázka nestojí tak, jestli se Jesse vrátí brzo, ale jestli se vrátí vůbec. Protože když jste se nad tím zamysleli, fakticky nebyl žádnej důvod, proč by se ten chudák kluk měl ještě někdy obtěžovat.

Cee Cee a Adamovi jsem tvrdila, že nebrečím. Řekla jsem jim, že mám oči podrážděný z těch fixek. Vypadalo to, že tomu veřej.

Ale bohužel tam zůstal ještě jeden člověk, kterýmu jsem nic nabulíkovat nemohla.

Já.