13

Nebyla to zase taková dřina vypátrat, kam se Jesse vypařil.

Aspoň relativně. Vzhledem k nekonečnosti vesmíru a všem těmhle serepetičkám. Vlastně mi to trvalo jenom den a půl. To už jsem se dokázala zase postavit na nohy, a dokonce si nazout pantofle Steve Madden a odkulhat do školy.

Kde mě okamžitě zavolali do ředitelny.

Fakticky. Stalo se to v rámci ranního projevu otce Dominika. Vykládal nám tam v aule zrovna něco ve stylu: „… a nezapomeňte připomenout svým rodičům slavnost na počest otce Serry tady v misii. Oslavy začínají zítra dopoledne v deset hodin. Čeká tu na vás občerstvení, hry, hudba a zábava. Susannah Simonová, byla bys tak laskavá a dostavila se po shromáždění do ředitelny?“

Jo, přesně takhle.

Říkala jsem si, že se otec D. chce jenom ujistit, že už je mi líp. Víte, zameškala jsem kvůli těm nohám celý dva dny. Nejspíš se chce jenom poptat na mý zdraví. Je tak pozornej!

Jenomže vzápětí se ukázalo, že mý zdraví je otci Dominikovi naprosto ukradený. Nebo aspoň to fyzický. Zajímalo ho jedině mý duševno a jeho utajovaný zákoutí.

„Konečně, Susannah,“ spustil, hned jak jsem vešla do ředitelny. No, vešla je možná moc nadnesenej výraz. Doslova jsem tam vpajdala. Naštěstí byly mý pantoflíčky zevnitř vyměkčený a pod těma černejma páskama, co je držely na noze, ani nebyly vidět vrstvy náplasti.

Ale stejnak mi pořád připadalo, jako bych chodila po nějakejch houbách. Jenom některý z těch puchejřů zatím stačily ztvrdnout na kámen.

„Kdy ses mi vlastně chystala povědět o tom, co je mezi tebou a Jessem?“ vybafnul na mě otec D.

Vytřeštila jsem na něj zrak. To už jsem byla usazená do křesílka proti jeho stolu, kde jsem vždycky sedávala, když jsme měli naše pravidelný mediátorský porady. A jako obvykle jsem si ze spodního šuplíku vytáhla jednu z těch hraček, který učitelé během roku zabavovali mrňatům z nižších ročníků. Tentokrát jsem nahmátla kovboje Woodyho.

„Mezi mnou a Jessem?“ opakovala jsem přihlouple, protože jsem upřímně řečeno neměla ani páru, o čem to otec Dom mluví. Teda, spíš bych ráda věděla… jak se vůbec moh domáknout, že se mnou a Jessem se… něco děje? Kdo mu to moh vyslepičit?

„Že ty… že vy dva…“ Vypadalo to, jako by měl otec D. najednou potíže s volbou nejvhodnějších výrazů.

A podle toho jsem taky naprosto přesně pochopila, co má na mysli – mnohem dřív, než to ze sebe stačil vypotit.

„Že jste s Jessem… že spolu chodíte, jak se dneska říká,“ vymáčknul se konečně.

Tváře mi z fleku zrudly do odstínu arcibiskupský komže, která měla na školu co nevidět přivlát.

„Ale to my neto… nechodíme,“ namítla jsem zmateně. „Vlastně je to úplně naopak, teda, nevim jak –“

Ale pak mě najednou něco osvítilo. Pochopila jsem, jak se to otec Dominik domáknul. Nebo jsem si to domyslela.

„To vám nakukal Paul?“ vybuchla jsem. „Protože to mě fakt překvapujete, otče. Víte vůbec, že Paul je zodpovědnej za to, jak teď pajdám? Prostě se na mě najednou vrhnul a já…“ Vzhledem k okolnostem mi nepřišlo tak úplně nezbytný dodávat, že já se zrovna dvakrát nebránila. „A když jsem se mu snažila utýct, poslal za mnou mrtvýho Pekelnýho anděla –“

Otec Dom mi ale skočil do řeči, což je věc, kterou nemívá ve zvyku.

„Pověděl mi to Jesse,“ oznámil mi. „A jak že to bylo s Paulem?“

Dalo mi dost zabrat lapání po dechu, než abych ještě stíhala odpovědět na jeho otázku.

„Cože?“ vybuchla jsem ohromeně, hned jak jsem se zmátořila. „To vám řek Jesse?“ Připadalo mi, jako by někdo čapnul svět, kterej tak důvěrně znám, a obrátil ho naruby. Tak to Jesse vyzvonil otci Dominikovi, že my dva spolu chodíme? Že mě miluje? Dřív, než se to obtěžoval povědět mně? To přece nemůže bejt pravda. Něco tak úžasnýho, tak bezvadnýho se mi přece nemůže stát!

„A co přesně,“ začala jsem váhavě, protože jsem si chtěla bejt jistá dřív, než pustím svý naděje z vodítka, „vám Jesse napovídal, otče?“

„Že jste se líbali.“ Otec Dominik to ze sebe vysoukal tak zdráhavě, jako by ho každý slovo škrábalo v krku. „A musím zdůraznit, Susannah, že jsi mě velice zklamala. Proč ses mi s tím nesvěřila už tenkrát, když jsme spolu hovořili o tvém vztahu k Jessemu? Začínám se děsit toho, kolik jsi toho přede mnou ve skutečnosti zatajila –“

„Nic jsem vám neřekla,“ vyhrkla jsem dotčeně, „protože to byla jenom jedna pitomá pusa. A tak už je to celý tejdny. To je celý, otče Dominiku.“ Doufala jsem, že si nevšimne hlubokýho zklamání v mým hlase. „O nic nejde. Věřte mi.“

„Vždycky jsem si myslel, že my dva jsme si natolik blízcí, aby ses mi s něčím tak závažným mohla svěřit,“ prohlásil zachmuřeně otec Dominik.

„Závažným?!“ vykřikla jsem a stiskla kovboje Woodyho v dlani, až mi zbělely klouby. „Otče, co je na tom tak závažnýho? K ničemu nedošlo, jasný?“ K ničemu, k mýmu neskonalýmu zklamání. „K ničemu takovýmu, co si asi myslíte.“

„To si uvědomuji,“ prohlásil podmračeně otec D. „Jesse je čestný mladík, který by nikdy nezneužil dané situace. Ale musím ti povědět, Susannah, že nemohu s klidným svědomím připustit, aby něco takového pokračovalo –“

„Aby pokračovalo co, otče?!“ Připadalo mi, že to musí bejt jen další zlej sen. Přece není možný, že bych fakticky seděla v ředitelně a vybavovala se s ním o takovejch věcech? Jako bych se najednou probudila v Zemi Oz. „Už jsem vám přece řekla, že se nic –“

„Tví rodiče ode mě očekávají,“ pokračoval otec Dominik, jako bych mu ani neskočila do řeči, „že budu bdít nad tvým duševním rozvojem i nad tvým fyzickým zdravím. A mám své závazky k Jessemu jako jeho zpovědník –“

„Jako jeho co?!“ zvrátila jsem se v křesílku tak, že jsem z něj málem přepadla.

„Nemusíš tolik křičet, Susannah. Myslím, žes mě slyšela dobře.“ Otec D. se tvářil stejně ztrápeně, jak jsem se nejspíš v tu chvíli tvářila i já. „Věc se má tak, že ve světle těchto… za současné situace jsem… ehm… Jessemu doporučil, aby se přestěhoval k nám na faru.“

Tak teď jsem fakt upadla. Ne teda doslova, ale křeslo se se mnou povážlivě zakymácelo. Pokusila jsem se vyskočit dřív, než se svalím naznak, jenomže mý bolavý nohy mě neunesly a já se zřítila na otce Dominika. Až na to, že mezi náma byl ten jeho obrovskej psací stůl, takže jsem se nezřítila úplně na něj, jestli chápete. A ani jsem ho nemohla popadnout za to jeho pitomý roucho a zaječet mu proč? proč?? rovnou do tváře. Místo toho jsem se chytila oběma rukama okraje stolu a začala ze sebe sypat takovým tím holčičkovským hláskem, kterej jinak příšerně nenávidím: „Na fara? Na faru?“

„Ano, na faru,“ potvrdil zaskočeně otec Dominik. „Tam bude spokojený, Susannah. Vím, že pro něj bude těžké smířit se s tím, že by měl začít pobývat na jiném místě, než kde… ehm… zemřel. Ale my tady v misii žijeme velmi prostě. Tak, že se to v mnohém podobá dobám, kdy byl Jesse naživu…“

Dalo mi dost práce přebrat si v hlavě to, co jsem si zrovna vyslechla.

„A Jesse s tím souhlasil?“ slyšela jsem se, jak se zase ptám tím dětským hláskem. Čí hlas to proboha je? Můj teda určitě ne. „A Jesse řek, že s tím souhlasí??“

Otec Dominik se na mě podíval způsobem, jakej se dá označit jediným slovem: lítost.

„Ano,“ potvrdil, „a moc mě mrzí, že ses to musela dozvědět právě takhle, Susannah. Ale Jesse se zřejmě domníval, a já s ním byl nucen souhlasit, že by pro… pro dívku tvého temperamentu mohlo být… ehm… příliš… příliš obtížné smířit se s tím, že…“

A v tu chvíli, kde se vzaly, tu se vzaly, mi vyhrkly slzy. Bez jedinýho varování, až na to zašimrání v nose. Dál už si vzpomínám jenom na to, že jsem se hlasitě rozvzlykala. Protože jsem věděla, co se mi otec Dom chystá říct… Bylo to jasný jak facka: Jesse mě nemiluje. Nikdy mě nemiloval. Ten polibek – to byl jen takovej úlet. A co úlet: byla to chyba. Strašná, hrozitánská chyba.

A když teď navíc zjistil, že jsem mu lhala o Paulovi – a co víc, nejspíš mu taky došlo, proč jsem mu vlastně lhala… Protože jeho, Jesseho, miluju, vždycky jsem ho milovala, a nechtěla jsem ho ztratit… Prostě když si to můj bejvalej spolubydlící všechno přebral, radši se odstěhoval, než aby mi řek pravdu: že on mý city neopětuje. Odstěhoval se! Už se mnou nehodlá strávit ani den! Taková ubožačka jsem!

Zapadla jsem zpátky do křesílka před stolem otce D. a tělem mi lomcovaly vzlyky. Bylo mi fuk, co si o tom otec Dominik myslí – jako o tom, že brečím kvůli klukovi. Uvědomovala jsem si jenom to, že i když teď naprosto jistě a nezvratně vím, že mě Jesse nemiluje, já ho nedokážu přestat mít ráda. Vůbec ne.

„J-já to n-nechápu,“ hučela jsem do dlaní, který jsem si tiskla k obličeji. „C-co jsem udělala špatně?“

Hlas otce Dominika zněl už trochu vyčerpaně. „Nic, Susannah. Nic jsi neudělala špatně. Prostě to tak bude lepší. To musíš jistě sama uznat.“

Otec Dominik teda není zrovna nejlepší maník, pokud jde o útěchu v srdečních záležitostech. S duchama si sice dokáže poradit suprově, ale s holkama, kterým právě někdo zlomil srdce? Nic moc.

Ale stejnak se snažil. Vstal, obešel stůl, položil mi ruku na rameno a chlácholivě mi na něj poklepal.

Překvapilo mě to. Otec D. nepatří k lidem, co se druhejch rádi dotýkaj.

„Ale no tak, Susannah, neplač,“ konejšil mě. „No tak. Všechno bude zase v pořádku.“

Ale nebude. Hlavně já. Já už v pořádku nebudu nikdy.

Jenomže otec Dom ještě neskončil.

„Vy dva jste v tom nemohli pokračovat. Jesse musel odejít. Jinak to nešlo.“

Nemohla jsem si pomoct – musela jsem se zachechtat. Moc veselej smích to nebyl, to si teda pište.

„Jinak že to nešlo? A proto musel odejít z domova?“ Vztekle jsem si utřela oslepený oči rukávem semišovýho saka. Asi je vám jasný, co udělá taková sůl se semišem. Jo, až takhle hluboko jsem klesla. „Ani bych neřekla.“

„Ale to nebyl jeho domov, Susannah,“ opravil mě laskavě otec D. „Je to přece tvůj domov. Jesseho domov to nikdy nebyl. Byl to pouze penzion, kde ho zavraždili.“

Když jsem uslyšela slovo zavraždili, musím bohužel přiznat, že mi slzy začaly stříkat proudem. Otec Dom zintenzivnil poklepávání po mým rameni.

„No… no tak,“ zabručel s pochopením. „Však ty se z toho dostaneš, Susannah.“

Nezřetelně jsem něco zahuhlala. Sama jsem nevěděla co.

„Nepochybuji o tom, že se s touhle situací dokážeš vyrovnat, Susannah,“ pronesl pak vážně, „jako ses vyrovnala s jinými obtížnými momenty ve svém životě – pokud ne přímo důstojně, tak přinejmenším rozumně. A teď už bys měla raději jít. Končí první hodina.“

Jenomže já zůstala sedět. Pokoušela jsem ze sebe vydolovat patetickej úsměv, zatímco mi dál tekly po tvářích slzy jako hrachy. Ještě že jsem se ráno rozhodla pro vodovzdornou řasenku.

Ale místo aby mě otec Dominik litoval, jak se na duchovního sluší a patří, podíval se na mě trochu podezíravě. „Susannah,“ ozval se, „doufám, že… ehm… nebude snad nutné… totiž, měl bych tě varovat… Jsi velice tvrdohlavá dívka a já doufám, že vedeš v patrnosti to, o čem jsme spolu už jednou hovořili. Nesmíš se snažit využívat svůj šarm a půvaby k tomu, abys zvrátila Jesseho rozhodnutí. Tehdy jsem to myslel vážně, a teď zrovna tak. Pokud kvůli tomu musíš plakat, pak plač u mě v kanceláři. Ale neplač prosím před Jessem. Nedělej mu to ještě těžší, než je to pro něj teď. Rozumíme si?“

Vyskočila jsem, ale bolest v chodidlech mě přiměla, abych toho vzápětí litovala.

„Panebože,“ vyhrkla jsem dotčeně, „za koho mě máte! Myslíte, že se ho budu doprošovat? Když chce pryč, tak ať si jde, to je jeho věc! Já jsem náhodou ráda, že odešel!“ Hlas se mi zlomil a přešel v dětinský zafňukání. „Ale víte, vůbec to není fér. Ani trošku!“

„Na světě je fér jen málo věcí, Susannah,“ souhlasil soucitně otec Dom. „Ale rád bych ti připomněl, že máš v životě mnohem větší štěstí než jiní lidé. Vlastně jsi velice šťastná dívka.“

„Šťastná?“ zopakovala jsem s hořkým pousmáním. „Jo, to teda sakra sedí.“

Otec Dominik se na mě dlouze zadíval. „Vypadá to, že už ses dala trochu dohromady, Susannah. Tak co kdybys už raději běžela? Mám ještě spoustu práce s přípravami té zítřejší slavnosti…“

Napadlo mě, kolik dalších věcí jsem mu nestačila říct. Myslím o Craigovi a Neilovi Jankowových, když už nemluvím o doktoru Slaským a jeho inkarnátorech.

Asi jsem mu měla povědět aspoň o Paulovi. Měla jsem ho pošťouchnout, jak pořádně se seknul ve svý dobromyslný představě, že Paul prahne po novým začátku s čistým štítem. Ten se teda rozhodně nemíní obrátit na stranu Světla, jak dokazovaly mý zrasovaný nohy.

Jenomže, víte, byla jsem na otce Dominika docela naštvaná. Taky by mi moh dát najevo víc pochopení, no ne? Vždyť mi právě zlomil srdce. A ještě hůř: udělal to místo Jesseho. Jesse v sobě nemá ani tolik slušnosti, aby mi vpálil do očí osobně, že mě nemiluje. Kdepak: musel tím pověřit svýho „zpovědníka“! Bezva finta. Fakticky lituju, že jsem prošvihla ty úžasný padesátý léta v předminulým století. To muselo bejt teda suprový, když si všichni dávali kopačky prostřednictvím kněze.

Aby bylo jasný, nemohla jsem běžet, jak mi navrhoval otec Dominik. Nemohla jsem technicky vzato ani chodit, natož přidat do kroku. Ale vybelhala jsem se z jeho kanclu a v duchu se nepřestávala litovat. Taky jsem nepřestávala bulit – a to tak, že když mě uviděla sekretářka otce Dominika, zakvokala s mateřským zájmem: „Děvenko, není ti něco? Na, tady máš kapesníčky…,“ což bylo v podstatě mnohem laskavější gesto než ta pochybná útěcha, jakou mi během uplynulý půlhodiny poskytnul ředitel tohohle slavnýho vzdělávacího ústavu.

Vzala jsem si od ní balíček papírovejch kapesníčků a začala do nich troubit. Pak jsem si zkusila otřít oči, ale to bylo celkem k ničemu. Dost jsem zapochybovala, že bych někdy dokázala přestat brečet. Aspoň určitě ne do konce vyučování.

Vyšla jsem z ředitelny do křížový chodby. Snažila jsem se ze všech sil dát se trochu do kupy. No tak jo, ten kluk mě prostě nemiluje. Už se mi v minulosti párkrát stalo, že jsem se zabouchla do někoho, kdo o mě nestál, a nikdy jsem se z toho takhle nehroutila. No jo, ale tohle je Jesse – kluk, kterýho jsem milovala nejvíc na světě. Jasně. Jenomže když mě nechce, tak víte co? Tak ať si trhne. Jeho chyba.

Tak proč sakra nedokážu přestat bulit?

Co budu bez něj dělat? Když já byla tak zvyklá, že ho vždycky najdu ve svým pokojíčku. A co bude s tím jeho blbým kocourem? Postěhuje se na faru i Hřebík? To by teda měl. Ta pitomá kočka miluje Jesseho skoro stejně ujetě jako já. Šťastná kočička. Může si příst s páníčkem.

Pochodovala jsem dlouhou křížovou chodbou a zírala na sluncem zalitý nádvoří, ale ve skutečnosti jsem viděla houby. Možná – převalovala jsem si v hlavě –, možná má otec Dominik pravdu. Možná to takhle bude lepší. Heleďte, co kdyby mě potom Jesse začal mít taky rád? Nebo ještě víc – co kdyby mě začal milovat? Co by se dělo potom? Bylo by to přesně, jak naznačoval Paul. Rande? Společný kino? Já bych platila – a nejenom za lístek. Kdyby mě někdo zmerčil, jak chodím sama a brblám si něco pro sebe, pasovali by mě na největšího úchyla pod sluncem. Bezva vyhlídka.

To, co potřebuju, usoudila jsem pevně, je normální kluk. Nejenom takovej, kterýho uviděj všichni ostatní. Ale takovej, co mě bude mít fakticky rád, a já budu mít ráda jeho. Tohleto potřebuju. Nutně. A taky rychle.

Protože až Jesse zjistí, že s někým chodím, uvědomí si konečně tu obrovskou chybu, kterou udělal.

Byla to nejspíš ironie osudu, že zrovna když mi tohle blesklo hlavou, vyloupnul se zpoza jednoho sloupu Paul Slater a usmál se na mě.

14

„Táhni!“ vyštěkla jsem.

Protože pravda je, že jsem v tu chvíli nepřestávala brečet, a Paul Slater byl poslední člověk na světě, u kterýho bych stála o to, aby mě takhle viděl. Doufala jsem, že si mýho rozpoložení nevšimne.

Ale taková klikařka zase nejsem. Okamžitě se zeptal: „Proč ten vodotrysk?“

„Proto,“ odsekla jsem a zase si utřela oči rukávem. Všechny kapesníčky z balíčku už byly posmrkaný. „Mám alergii.“

Paul se natáhnul a chytil mě za ruku, kterou jsem si šmudlala oči. „Počkej. Vem si tohle.“ A nabídnul mi velkej bílej kapesník, kterej vytáhnul z kapsy.

Srandovní bylo, že po tom všem, co se mi dneska stalo, jsem se nedokázala soustředit na nic jinýho než na ten obrovskej bílej plátěnej čtverec. „Ty nosíš látkový kapesníky?“ Hlas mi tak divně skřípěl.

Paul pokrčil ramenama. „Člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat někomu ucpat pusu roubíkem.“

To zrovna nebyla odpověď, jakou bych čekala, a tak jsem se trochu uchechtla. Aby bylo jasný, chci tím říct, že Paul mě trochu děsil… no tak dobře, pořádně mě děsil. Ale taky uměl bejt vtipnej.

Vypijákovala jsem si oči kapesníkem a uvědomovala si fyzickou blízkost jeho majitele. Paulovi to dneska fakt slušelo – měl na sobě tmavohnědej kašmírovej svetr a čokoládový kožený sako. Nedokázala jsem si pomoct, abych nezírala na jeho pusu a nevybavovala si při tom, jak jsem ji posledně prozkoumala zblízka i zevnitř. A jak příjemný to bylo. Víc než příjemný.

Pak můj pohled přeskočil k jeho očím – i k tomu, který jsem mu málem vydloubla. Ale žádnou modřinu tam neměl. Tohohle kluka jen tak něco nezkosí.

Nevím, jestli se Paul domáknul, na co se to dívám – řekla bych, že bylo naprosto zřejmý, že mu civím na pusu. Najednou zvednul ruce a obtočil je kolem širokýho sloupu, kterej podpíral střechu chodby a teď taky mě. Vlastně mě k němu svejma rukama přišpendlil.

„Tak co, Suze?“ zeptal se přátelsky. „Co ti chtěl otec Dominik?“

I když jsem teď byla pro případný zájemce zase k mání, furt jsem si nebyla jistá, jestli zrovna Paul je pro mě ten pravej. Teda já chápu, že je to řízek a že je chytrej, a pak je tady i ta naše společná záliba v mediátorování.

Ale taky to, že se mě pokusil zabít. Nad něčím takovým je přece jen těžký mávnout rukou.

Takže když jsem tam tak stála jištěná u sloupu, byla jsem totálně rozpolcená. Na jednu stranu bych neměla vůbec nic proti tomu, kdyby se ke mně naklonil, přiblížil se svou pusou k mojí a vtisknul mi pořádnej polibek.

Na druhou stranu mi stejně žádoucí připadalo vykopnout nohou směrem k jeho slabinám, abych mu oplatila to, co jsem si kvůli němu musela protrpět, a taky toho Pekelnýho anděla a všechny nepříjemnosti kolem.

Ale nakonec jsem to neudělala. Jenom jsem tam tak stála a srdce mi poskakovalo jako splašený. Koneckonců tohle byl kluk, o kterým se mi v posledních tejdnech zdály docela hustý sny. A něco takovýho hned tak nevyšumí jen proto, že vám někdo strčí jazyk do pusy.

„Neboj,“ vypravila jsem ze sebe nakonec hlasem, kterej byl po všem tom breku dost zastřenej. Musela jsem si odkašlat, aby mi vůbec bylo rozumět. „Nic jsem o tobě otci D. nevykládala, pokud ti leží v hlavě tohle.“

Paulovi se očividně ulevilo. Dokonce zvednul ruku ze sloupu a chytil do prstů pramen vlasů, kterej mi vyklouznul z účesu a teď se mi usadil na rameni.

„Líbí se mi, když máš rozpuštěný vlasy,“ usmál se. „Měla bys je tak nosit pořád.“

Protočila jsem panenky, abych zakamuflovala, že mě jeho dotek nenechal v klidu, a pokusila jsem se proklouznout pod tou rukou, kterou mi pořád bránil v pohybu.

„Kampak si myslíš, že utečeš?“ zeptal se laškovně a rychle mi přehradil možnost ústupu. Taky popošel blíž, takže naše obličeje byly už jen kousíček od sebe. Dech, jak jsem si všimla, mu i teď voněl po zubní pastě.

Jesseho dech nevoněl nijak, to dá rozum – ten kluk byl přece mrtvej.

„Paule,“ napomenula jsem ho, „tady ne, jasný?“

„Fajn.“ Ale neuhnul ani o píď. „Tak teda kde?“

„Jéžišikriste, Paule,“ odfrkla jsem si a přiložila si dlaň na čelo – bylo přesně tak horký, jak jsem tušila. Ale věděla jsem, že to není horečka. Od čeho jsem tak rozpálená? Tady v chodbě je přece chládek. Že by mě tak rozhicoval Paul? „Já fakt nevim. Mám toho teď tolik… Nemůžeš prostě… nemůžeš mi dát trochu času?“

„Ale jistě,“ souhlasil potměšile. „Dostalas růže?“

„Dostala,“ potvrdila jsem stručně. Nevim, co mě to popadlo, abych se s ním vybavovala dál, když jediný, po čem jsem upřímně a z celý duše toužila, bylo schovat se v holčičí umejvárně a zašívat se tam až do další přestávky. „Ale jestli si myslíš, že se smaže, cos mi proved, jenom proto, že mi pošleš nějakej blbej pugét, tak –“

„Suze,“ přerušil mě Paul, „už jsem ti říkal, že mě to mrzí. A ještě víc mě mrzí, co se ti stalo s nohama. Mělas mě nechat, abych tě odvez domů. Nic bych na tebe nezkoušel, přísahám.“

„Jo, fakt?“ Podívala jsem se na něj. Byl o hlavu vyšší než já, ale jeho rty teď byly od mejch jen kousíček. Kdybych se jich chtěla dotknout, stačilo mírně pohnout hlavou. Ne že bych o to stála! To by mě ani ve snu nenapadlo. „A jak bys nazval to, co děláš teď?“

„Suze,“ zopakoval a natočil si na prst další pramínek mejch vlasů. Na tváři mě zašimral jeho dech. „Jak jinak tě mám přimět, abys se mnou mluvila? Získalas o mně naprosto špatný mínění. Myslíš si, že jsem zloduch. A to nejsem, ani náhodou. Jsem… jako ty, víš?“

„Nevím proč, ale nějak se mi to nezdá,“ ušklíbla jsem se. Ale bylo dost těžký se ušklíbat, když stál tak blízko. A ne proto, že by mě tak děsil. Aby bylo jasný, pořád mě děsil, ale teď to najednou bylo jiný.

„To nechápu,“ prohlásil. „Vážně máme hodně společnýho. A nejenom tu mediátorskou záležitost. Myslím, že oba bereme život stejně. Teda až na to tvoje přesvědčení, že bys měla lidem pomáhat. Ale to se poddá. Jinak jsme úplně stejný. Oba jsme cynici a nevěříme ostatním. Skoro až misantropicky, dalo by se říct. Jsme starý duše, Suze. Oba jsme už byli na světě mockrát. Nic nás nepřekvapí, nic na nás neudělá dojem. Nebo aspoň…“ Jeho ledově modrý oči se zabodly do mejch. „… doteďka. Pokud jde o mě.“

„To je možný, Paule,“ pronesla jsem v tuhle chvíli tak povýšeně, jak jsem dokázala – což teda nebylo nic moc, protože stál tak blízko, že jsem se skoro nemohla nadechnout. „Problém je v tom, že jseš člověk, kterýmu nejvíc na světě nedůvěřuju.“

„To taky nevím proč,“ ohradil se Paul. „Jsme prostě stvořený jeden pro druhýho. Jenom proto, že Jesseho jsi potkala dřív –“

„Ne!“ To slovíčko ze mě vystřelilo jako raketa země – vzduch. Nedokázala jsem ho zadržet, stejně jako jsem nemohla snýst, že vyslovil Jesseho jméno. „Paule, varuju tě –“

Překvapil mě, když mi zničehonic položil na rty ukazováček.

„Pšššt,“ zarazil mě. „Neříkej nic, čeho bys pak mohla litovat.“

„Tohohle nebudu nikdy litovat!“ vybuchla jsem. „Jseš –“

„Ty to tak nemyslíš,“ prohlásil sebevědomě Paul, sklouznul prstem z mejch rtů, obkroužil mi s ním bradu a pak mi zlehounka přejel po straně krku. „Máš jenom strach. Máš strach si přiznat, co doopravdy cítíš. Bojíš se toho, že vím věci, o kterejch nemá ten tvůj moudřej Gandalf Dominik ani páru. Bojíš se, že bych moh mít pravdu a že nejseš tak vášnivě oddaná tomu svýmu dokonalýmu Jessemu, jak sis myslela. Tak už to v sobě přestaň dusit. Něco jsi cítila, když jsme se líbali. To nepopřeš.“

Něco že jsem cejtila? Sakra že cejtila, ale to nebylo nic proti tomu, co cejtím teď – a to nedělá nic jinýho, než že mi přejíždí ukazováčkem po krku. Tohle nemá vejšku: zrovna kluk, kterýho nenávidím – a já ho nenávidím, vím to! – se mnou dělá věci, ze kterejch mi tak úžasně běhá mráz po zádech…

… zatímco kluk, kterýho miluju, může za to, že si připadám jako absolutní –

Paul se naklonil tak blízko, až se jeho čokoládový sako dotklo mýho svetru.

„Nechceš to zase zkusit?“ zeptal se mě jemně. Jeho rty se pomalu blížily, až byly sotva cenťák od těch mejch. „Jenom takovej malej testík?“

Nevím, proč jsem ho nenechala. Aby mě zase políbil, pokud to teda chcete slyšet. Chtěla jsem to. V mým těle nebyl nerv, kterej by po tom netoužil. Mý sebevědomí bylo v ředitelně tak krutě zadupaný do země a já toužila po tom, aby mě někdo chtěl. Kdokoli. Dokonce i kluk, kterej mě vyděsil k smrti.

A nejspíš mě tak trochu děsil i teď. Nebo to, co by mi moh udělat. Právě proto mi srdce tlouklo jako na poplach.

Ale to je fuk – prostě jsem se s ním nedokázala líbat. Nemohla jsem. Ještě ne. A ne tady. Zaklonila jsem krk, abych se vymanila z jeho dosahu.

„Radši ne,“ sykla jsem. „Mám dneska fakt blbej den, Paule. Vážně bych ocenila, kdyby sis dal pohov –“

A při tý poslední slabice jsem napřáhla ruce a odstrčila ho od sebe tak silně, jak jsem dokázala.

Paul to nečekal. Ucouvnul a zavrávoral.

„Pane jo,“ vyhrknul, když zase získal rovnováhu – a taky důstojnost. „Co je to s tebou?“

„Nic,“ zavrčela jsem a zmuchlala jeho kapesník v dlani. „Prostě jsem se dozvěděla špatný zprávy… To je celý.“

To nejspíš nebylo to nejchytřejší, co jsem mu měla říct, protože se zatvářil zvědavě. A když je zvědavej, nedá mi pokoj nikdy. „No ne? Copak se stalo? Že by tě kovbojík pustil k vodě?“

Nedokázala jsem zareagovat jinak, než že jsem ze sebe vyrazila něco mezi vzlykem a zalapáním po dechu. Nevim, kde se ve mně takovej zvuk vzal. Nejspíš číhal někde v hrudi celou dobu jenom na to, až na něj konečně dojde řada. Paula to zarazilo stejně jako mě,

„Páni,“ opakoval, tentokrát úplně jiným tónem. „Fakt pustil? Promiň, já… fakticky?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale promluvit jsem nedokázala. Chtěla jsem, aby mi Paul dal už konečně pokoj, aby zavřel klapačku a vysmahnul. Ale vypadalo to, že nemá v úmyslu ani jedno.

„Já si hned myslel,“ prohlásil, „že v ráji budou nějaký hadi, když se ani neukázal, aby se mi pokusil zakroutit krkem. Víš, kvůli tomu, co se stalo u nás.“

Konečně jsem zase ovládla svůj hlas. Zněl sice skřehotavě, ale aspoň něco. „Já si svý bitvy vybojuju sama,“ prohlásila jsem pateticky. „Na to Jesseho nepotřebuju.“

„Chceš říct, že ses mu nesvěřila,“ opravil mě Paul. „Žes mu o nás dvou neřekla.“

Když jsem odvrátila hlavu, pokračoval: „Takže je to pravda. Neřeklas mu to. Anebo ses mu svěřila – a ukázalo se, že je mu to jedno. Nebylo to náhodou takhle, Suze?“

„Musím už do třídy,“ vyhrkla jsem a rychle se od něj odvrátila.

Ale Paulův hlas mě zase přimrazil k zemi.

„Otázka je, pročs mu to zatajila? Je možný, že někde v hloubi duše ses tomu chtěla vyhnout… protože někde hluboko uvnitř tušíš, že ke mně něco cítíš, i když to sama sobě nedokážeš přiznat?“

Otočila jsem se na svý bolavý patě.

„Anebo možná,“ vyhrkla jsem rozlíceně, „v hloubi duše nechci mít na rukou krev! Napadlo tě to někdy, Paule? Protože Jesse tě už takhle nemá moc v lásce. Kdybych mu řekla, cos mi udělal – o co ses pokusil –, zabil by tě!“

Jo, jo, přiznávám, že tohleto jsem navařila z vody. Ale to Paul nemoh tušit.

Jenomže to vzal stejně jinak, než jsem zamejšlela.

„Tak vidíš,“ prohodil s úsměvem, „přece jen mě máš trochu ráda, když nechceš, aby mě zabil.“

Nadechla jsem se, abych se proti takový nehoráznosti ohradila, ale pak jsem si uvědomila naprostou marnost toho všeho, a otočila se k němu znechuceně zády.

Jenomže právě v tu chvíli se rozletěly dveře tříd a do chodby začali proudit studenti. Na misijní akademii se nezvoní – lidi rozjímající na důstojnejch duchovních místech, jako jsou kostel a hřbitov, by totiž rušilo, kdyby se tady co chvíli rozdrnčel zvonek na hodinu a pak zase na přestávku – takže hodina prostě končí vždycky ve chvíli, kdy velká ručička doleze ke dvanáctce. Když se ty hordy začaly valit kolem mě, uvědomila jsem si, že první hodina je v háji.

„Tak co, Suze?“ zeptal se Paul. Zůstal stát nevzrušeně na místě, i když kolem něj proudily davy lidí. „Je to tak? Nechceš mě vidět mrtvýho. Chceš mi bejt nablízku, protože mě máš ráda. Tak už si to konečně přiznej.“

Zoufale jsem zavrtěla hlavou. Fakticky – přesvědčovat o něčem tohohle kluka je ztráta času. Je tak sebestřednej, že k němu názory jinejch lidí vůbec nedolehnou.

A pak, čistě teoreticky, je tady taková nepatrná možnost, že by moh mít pravdu.

„Paule, tak tady jseš!“ Kelly Prescottová se vynořila z laviny těl a kolem ní se jako aura přelejvaly její medově zlatý vlasy. „Všude jsem tě hledala! Víš, myslela jsem na ty volby a co bysme pro ně mohli udělat o polední přestávce. Co kdybysme se spolu vydali po dvoře a rozdávali ty čokoládový tyčinky? Víš, abysme jako připomněli lidem, koho maj volit.“

Ale Paul si Kelly vůbec nevšímal. Jeho ocelově modrý oči i jeho pozornost byly upřený na mě.

„No, Suze?“ pobídnul mě za doprovodu obvyklý zvukový kulisy – cvakání zámků u skříněk a povykování, i když nás ve škole v jednom kuse napomínali, ať jsme o přestávkách zticha, abysme nerušili turisty. „Tak dokážeš si to přiznat, nebo ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ty nepotřebuješ mě. Ty potřebuješ dobrýho psychiatra.“

A pak jsem prošla mezi nima.

„Paule, haló!“ Kelly zatahala Paula za sako. „Houston volá Paula. Volby, pamatuješ? Dneska odpoledne!“

A pak udělal Paul něco, co – jak jsem si pozdějc uvědomila – vejde do análů Misijní akademie Junipera Serry, a nejenom proto, že to viděla Cee Cee, která si to operativně poznamenala do bloku pro využití v nejbližším vydání školních novin Misijní zvon. Ne – Paul udělal něco, co si zřejmě netroufnul udělat vůbec nikdo (s výjimkou mojí maličkosti, to dá rozum) za celejch těch jedenáct let Kellyiný školní docházky: poslal ji do hajzlu.

„Nemůžeš mě nechat,“ zasyčel na ni a vyškubnul jí z prstů svý kožený sako, „aspoň chvíli na pokoji?! Aspoň podělanejch pět minut?!“

Kelly Prescottová zůstala ohromeně stát, jako by ji proplesknul. „C-cože?“

„Slyšelas dobře,“ odseknul Paul. I když on to nejspíš nevnímal, všichni v celý tý dlouhatánský chodbě přestali dělat to, čím se zrovna zabejvali, jen aby zjistili, co se bude dít dál. „Už se mi chce blejt z tebe a z těch podělanejch voleb a z tyhle podělaný školy! Chápeš?! A teď zmiz, než řeknu něco, čeho budu pozdějc litovat.“

Kelly zamrkala, jako by jí z očí vypadly kontaktní čočky. „Paule!“ vydechla nevěřícně. „Ale… volby… čokoládky…“

Paul ji probodával pohledem. „Seber si ty svoje čokoládky,“ poradil jí, „a strč si je do –“

„Pane Slatere!“ Jedna z novicek, který se promenovaly chodbou a měly za úkol bachařit, skočila rovnou na Paula. „Do kanceláře ředitele! A honem!“

Paul předvedl novicce gesto, který – jak jsem si byla jistá – mu vynese pár dní podmínečnýho vyloučení, pokud ho nevylejou úplně. Byla to taková sprosťárna, že jsem se začervenala i já, a to mám tři bráchy v pubertě. Teda nevlastní. A dva z nich se vyjadřujou sakra oplzle, když jejich táta není na doslech.

Novicka se rozplakala a rozběhla se za otcem Dominikem. Paul se díval, jak uhání chodbou a jak za ní vlaje černej hábit. Pak se obrátil na Kelly, která taky brečela. A pak na mě.

V tom pohledu toho byla spousta. Hněv. Netrpělivost. Znechucení.

Ale nejvíc ze všeho – a myslím si, že v tom jsem se teda nesekla – tam byla ublíženost. Vážně. Paula ranilo to, co jsem mu řekla.

Nikdy mě nenapadlo, že bych tomuhle klukovi dokázala něčím ublížit.

Možná že to, co jsem o něm řekla Jessemu – že Paul je hrozně osamělej –, bude nakonec pravda. Možná jen doopravdy potřebuje kamaráda.

Ale pokud si ho chtěl najít na misijní akademii, tak na to určitě nešel nejlíp.

Vzápětí uhnul očima, otočil se ke mně zády a vypochodoval ze dvora. Za chvíli už jsem uslyšela túrování motoru jeho sporťáku a zaskřípění pneumatik na parkovišti před školou.

A byl pryč.

„No teda,“ ozvala se Cee Cee, která se objevila za mnou, a v hlase jí byla znát úleva. „Člověk by řek, že mu na těch volbách bude záležet víc, že jo?“

A pak mě chytila za zápěstí a zvedla mi ruku vysoko vzhůru, jako se to dělává vítězům. „Ať žije místopředsedkyně!“