15

Ten den už se Paul do školy nevrátil.

Ne snad, že by to někdo čekal. Šeptanda, která se šířila naší třídou, tvrdila, že i kdyby se vrátil, čeká ho tejdenní vyloučení. Debbie Mancusová to slyšela od jedný svý kamarádky ze šestý třídy, která to zase zaslechla v kanceláři otce Dominika, když tam čekala na propustku.

Připadalo mi nejrozumnější, aby se Paul držel dál, než se všichni trochu uklidní. Říkalo se, že ta novicka, který ukázal vztyčenej prostředníček, dostala hysterickej záchvat a musela si jít lehnout na ošetřovnu s mokrým hadrem na hlavě. Všimla jsem si, jak před ošetřovnou rázuje otec D. a mračí se. Trochu jsem měla chuť zajít za ním a připomenout mu: „Vidíte, otče? Já vám to říkala.“

Ale připadalo mi to, jako kdybych si vyrazila na zajíce s plamenometem, a tak jsem to radši pustila z hlavy.

A kromě toho jsem byla na otce Dominika furt naštvaná kvůli Jessemu. A čím víc jsem na to myslela, tím větší vztek se mnou lomcoval. Přišlo mi, jako by se na mě ty dva domluvili. Jako bych byla jenom nějaká pitomá šestnáctka, nešťastně zamilovaná nána, se kterou si oni dva musej poradit. Ten zmetek Jesse byl tak vyděšenej z představy, že by mi musel říct do očí, že mě nemiluje… Ale co čekal, že asi udělám? Že mu jednu vrazím? No, ne že bych na to neměla chuť.

Zároveň s chutí jít se stočit někam do klubíčka a tiše si umřít.

Řekla bych, že jsem na tom nebyla bídně jenom já. Kelly Prescottová vypadala taky pořádně zdrchaně. Ale nesla roli oběti líp než já, to musím přiznat. Dramaticky strhala všechny obaly z čokoládiček, na kterejch bylo jméno SLATER. A pak všude dopsala ke svýmu jménu SIMONOVÁ. Vypadalo to, že už v tom zase jedeme spolu.

Vyhrála jsem volby na post místopředsedkyně třetího ročníku Misijní akademie Junipera Serry jednomyslně, teda až na jedinej hlas, kterej dostal Brad Ackerman. Nikdo nepochyboval o tom, kdo moh Brada volit. Ten vůl se dokonce ani nesnažil zfalšovat rukopis.

Ale všichni mu to prominuli, to dá rozum, kvůli tomu mejdanu, co pořádal večer. Pařiči byli upozorněný, aby se nezjevovali před desátou – teprve v deset totiž přijede ze šichty v Poloostrově Pizza Jake a dovalí pivo a pizzy. Mamka s Andym nám nechali ráno, když odjížděli, na lednici vzkaz, ve kterým nám výslovně zakazujou zvát si někoho domů, zatímco tady nebudou. Brad se z toho moh potrhat smíchy.

Pokud jde o mě, měla jsem na starosti úplně jiný věci než jeho blbý mejdlo ve vířivce.

Cee Cee s Adamem chtěli jít po škole oslavit mý vítězství, který bylo fakt bezpracný, když protivník sám vyklidil pole. Ale Adam se nabídnul, že koupí láhev jablečnýho moštu, a to se fakt nedalo odmítnout. Koneckonců se on i Cee Cee tak snažili, abych vyhrála, zatímco já k tomu nijak nepřispěla – pokud nepočítám ten stupidní slogan. Cejtila jsem se tak provinile, že jsem s nima jela po škole na pláž a zůstala tam až do přípitku k západu slunce, což byl zvyk, kterej jsme zavedli, když jsem volby vyhrála poprvé – tenkrát před osmi měsícema, kdy jsem se přistěhovala do Carmelu.

Hned jak jsem dorazila domů, zjistila jsem pár věcí. Zaprvý: některý hosti začali přijíždět mnohem dřív, než se řeklo, například Debbie Mancusová, která odjakživa jela po Bradovi, nebo aspoň od toho večera, kdy jsem je spolu nachytala na večírku u bazénu u Kelly Prescottový, jak se muchlujou v altánku. A zadruhý: Debbie věděla o Jessem.

Nebo si aspoň myslela, že o něm ví.

„Tak kdo je ten kluk, se kterým podle Brada chodíš, Suze?“ zeptala se, zatímco stála u naší kuchyňský linky a umělecky aranžovala na tác plastový kelímky na pivo. Brad byl venku s bandou dalších nadrženců a dávali vířivce zabrat pořádnou dávkou chloru, nejspíš s vědomím, s kolika bakteriema se bude muset bazének vypořádat, až se do něj ponořej všichni ty jeho odporný kámoši.

Debbie už byla v plný polní na večírek, což v jejím případě zahrnovalo top, co končil vysoko nad pupkem, a takový ty nabíraný harémový kalhoty, ve kterejch si asi myslela, že schová svůj zadek, ale popravdě řečeno v nich vypadala ještě tlustší. Nerada podceňuju příslušnice vlastního pohlaví, ale Debbie Mancusová je fakticky parazit. Už léta se věší na paty Kelly Prescottový. Jenom jsem doufala, že teď nemá v úmyslu přeskočit na mě.

„Prostě jeden kluk,“ odsekla jsem chladně a odsunula ji stranou, abych si vyndala z lednice dietní kolu. Potřebovala jsem pořádnej kofeinovej nářez, abych se obrnila na večer – na večer bez Jesseho, zato s večírkem na zápraží.

„Chodí na RLS?“ zajímala se Debbie.

„Ne,“ procedila jsem a odtrhla víčko plechovky. Všimla jsem si, že Brad už sundal z lednice vzkaz od mamky a Andyho. Asi by se za něj před kámošema styděl. „Nechodí na střední.“

Debbiiny oči se rozšířily. „Fakt, jo? Takže je na vejšce? A Jake ho zná?“

„Ne,“ odsekla jsem.

Když jsem to dál nerozváděla, Debbie se nervózně zahuhňala: „To bylo dneska hustý, co? To s tim Paulem.“

„To jo,“ souhlasila jsem o něco sdílnějc. Napadlo mě, jestli Jesse přece jen není nahoře a nečeká na mě. Nebo fakt odešel nadobro, a ani se se mnou nerozloučil? No, podle toho, jak se věci vyvinuly, bych spíš vsadila na to druhý.

„Já myslim… Teda holky říkaly…“ Debbie nikdy nepatřila k lidem, co uměj nějak extra formulovat svý myšlenky, ale teď to vypadalo, že narazila na zásadní problém. „Že jako ten Paul, to… že je do tebe zabouchnutej.“

„Jo?“ Suše jsem se zasmála. „Tak aspoň někdo.“

A pak jsem vystartovala ke schodům do svýho pokojíčku.

Cestou jsem potkala Davida, kterej zase upaloval dolů. Nes si spacák, batoh a brašnu s laptopem, kterej vyhrál na letním počítačovým táboře za to, že naprogramoval nějakou úžasnou počítačovou hru. Za patama měl Maxe.

„Kam se ženeš?“ zeptala jsem se ho.

„K Toddovi,“ vysvětlil. Todd je jeho nejlepší kámoš. „Říkal, že u něj s Maxem můžeme přespat. Nevypadá to, že v tomhle baráku by dneska někdo dokázal usnout.“

„Dobrej nápad,“ ocenila jsem jeho rozhodnutí.

„Ty bys měla udělat to samý,“ poradil mi můj nejmladší nevlastní bráška, kterýmu jsem ještě nedávno přezdívala Prófa. „Měla bys přespat u Cee Cee.“

„Asi jo,“ souhlasila jsem. „Ale mám tady něco na práci.“

David pokrčil ramínkama. „Tak jo. Ale nestěžuj si, že jsem tě nevaroval.“

A pak se dali s Maxem zase do klusu.

Když jsem doběhla do svýho pokoje a zjistila, že tam Jesse není, moc mě to nepřekvapilo. Srab. Skopla jsem z nohou pantofle, odkráčela do koupelny a zamkla za sebou. Ne snad, že by duchové takovou překážku nezmákli. Ale co, Jesse už se stejně neukáže. A dneska jsem se takhle cejtila bezpečnějc.

Napustila jsem si vanu, svlíkla se a ponořila se do horký vody, abych si odmáčela svý bolavý nohy a ulevila unavenýmu tělu. S bolavým srdcem jsem bohužel nic províst nemohla. Možná by na to pomohla čokoláda, ale v koupelně jsem bohužel žádný zásoby neměla.

Jenomže nejhorší na tom všem bylo, že někde hluboko uvnitř jsem cejtila, že otec Dominik měl s tím Jesseho přestěhováním na faru pravdu. Bude to tak lepší. Protože co by mě jinak čekalo? Kdyby zůstal u mě v pokoji – a já do něj byla furt zabouchnutá? Neopětovaná láska je sice prima námět pro filmy i knížky, ale v normálním životě je to dost na palici.

No… nevim, ale já bych prostě přísahala, že předtím, než jsme si dali tu pusu, ke mně Jesse něco cejtil. A vůbec nemám na mysli to, co se dělo se mnou, když jsem zírala Paulovi na pusu, protože to byl jen čistej chtíč. Ten kluk – teda jeho tělo – mě fakticky vzrušuje, to připouštím. Ale nemiluju ho.

Byla jsem si jistá – tak jistá, že Jesse mě miluje.

Jenomže jsem se pletla, jak je vidět. Celou tu dobu jsem se pletla.

A co je jinak novýho? Když jsem se trochu odmáčela, vylezla jsem z vany. Pak jsem si zase obvázala boláky a vklouzla do svejch nejpohodlnějších džínů. Byly samá díra a mamka mě varovala, že je za žádnou cenu nesmím nosit mezi lidi. V jednom kuse vyhrožovala, že je vyhodí do popelnice, ale já je nedala. K nim jsem si natáhla vybledlý černý tričko.

A když jsem se vrátila do svýho pokoje, našla jsem tam Jesseho. Seděl na svým místě pod oknem, s tou pitomou kočkou na klíně.

Věděl to. Z jeho výrazu jsem pochopila, že už mu otec Dominik vyslepičil, že se mnou mluvil, a teď si tady prostě čeká – a dost napjatě –, co já na to.

Nechtěla jsem ho zklamat, takže jsem se zdvořile zeptala: „Ale, tak ty jseš pořád tady? Myslela jsem, že ses odstěhoval na faru.“

„Susannah…“ spustil váhavě. Hlas měl hlubokej, jako když Hřebík vrčí přes dveře na Maxe.

„Nerada bych tě zdržovala,“ prohodila jsem ve společenským duchu. „Slyšela jsem, že v misii bude teď přes noc spousta práce. Jako s přípravou na tu zejtřejší slavnost. Tak abys nedostal sprďáka, že se někde flákáš.“

Slyšela jsem, jak mi ty jedovatosti prouděj z pusy, ale namouduši jsem neměla ponětí, odkud do ní přiskákaly. Tam ve vaně jsem si umínila, že budu dospělá, rozumná a chápavá, ale teď jsem mluvila jako načuřený dítě, a to jsme si nepovídali ještě ani minutu.

„Susannah,“ zopakoval Jesse a postavil se, „musíš pochopit, že takhle to bude lepší.“

„Aha.“ Pokrčila jsem ramenama, abych mu dala najevo, jak strašně málo mě celá tahle záležitost zajímá. „Ale jistě. Tak ode mě pozdravuj sestru Ernestinu.“

Pořád tam tak stál a díval se na mě. Jeho výraz byl naprosto nečitelnej. Panebože! Kdybych věděla, jak to dopadne, dala bych si víc bacha na to, do koho se zamilovávám. Bylo tak ponižující vědět, že se na mě dívá, a při tom nic necejtí. Oči měl temný a neproniknutelný – tak temný, jako je měl Paul světlý.

„Takže to je všechno,“ prones. Z nějakýho důvodu, kterej jsem fakt nedokázala dešifrovat, to znělo rozzuřeně. „… všechno, co mi řekneš?“

Tak tohle mi teda mozek nebral. Taková drzost! Jen si to představte – ten chlap si dovoluje zuřit na mě!

„Jo,“ odsekla jsem. „Vlastně ne, počkej.“

V černejch očích se mu zablejsklo. „Ano?“

„Craig,“ vyhrkla jsem. „Zapomněla jsem na Craiga. Co dělá?“

Jesseho pohled zase potemněl. Vypadal, jako by ho to zklamalo. Jako by zrovna on měl důvod bejt zklamanej! Já jsem přece byla ta, kdo má srdce na cucky!

„Nic se nezměnilo,“ odpověděl. „Je stále nešťastný z toho, že je mrtvý. Pokud chceš, můžu požádat otce Dominika –“

„No jasně,“ přerušila jsem ho. „Já zapomněla, že jste teď s otcem Dominikem jedna ruka. Ale já Craiga zvládnu sama, dík za nabídku.“

„Dobře,“ uzavřel stručně Jesse.

„Dobře,“ zopakovala jsem.

„Takže…?“ Jeho hnědý oči se do mě tázavě zabodly. „Sbohem, Susannah.“

„Jo,“ zavrčela jsem. „Měj se.“

Ale Jesse se ani nepohnul. Místo toho udělal něco naprosto nečekanýho. Natáhnul ke mně dlaň a pohladil mě po tváři.

„Susannah,“ vypravil ze sebe. V očích se mu odráželo světlo mý noční lampičky, když do mě zabodnul ten pohled. „Susannah, já –“

Ale už jsem se nedozvěděla, co mi chtěl říct, protože dveře mýho pokoje se zase najednou rozletěly dokořán.

„Promiňte, že ruším,“ ozval se Paul Slater.

16

Paul. Úplně jsem na něj zapomněla. Vykouřilo se mi z hlavy, že my dva jsme spolu v posledních dnech tak nějak začali chodit.

Ale tohle bych před Jessem nikdy nepřiznala.

„Co takhle zaklepat?“ vyjela jsem na Paula. Doufala jsem, že si nevšimne zděšení v mým hlase. A ani toho, jak jsme se s Jessem od sebe polekaně odtrhli.

„Ale,“ odrazil mě Paul. Na kluka, kterej byl zrovna za trest na tejden podmínečně vyloučenej ze školy, se tvářil pořád dost samolibě. „Slyšel jsem nějaký hlasy, tak jsem si myslel, že tu máš nejspíš hosty. Nenapadlo mě, že tady bavíš pana de Silvu.“

Všimla jsem si, že Jesse na Paulův jízlivěj úšklebek odpověděl pěkně výhružným pohledem. „Slatere…“ připomněl se ledově.

„Jesse,“ oplatil mu mile Paul, „tak jak se dneska večer máme?“

„Než jsi sem vrazil,“ odpověděl Jesse sarkasticky, „měl jsem se vcelku dobře.“

Paulovo obočí vyletělo metr dvacet. „Vážně? Takže Suze ti nic neřekla?“

„Co mi ne –“ začal Jesse, ale já mu skočila do řeči.

„Myslíš o těch inkarnátorech?“ vyhrkla jsem a postavila se rychle před Jesseho, jako by ho mý tělo dokázalo ochránit před Paulovejma špatnejma úmyslama. „A o tom stěhování duší? Ne, zatím jsem mu to nestačila povědět, ale zrovna jsem se na to chystala. Dík, že ses stavil.“

Paul se na mě zašklebil. A něco v tom jeho úšklebku způsobilo, že mi srdce začalo zběsile tlouct, ale tentokrát ne proto, že bych myslela na líbání s tímhle klukem.

„Jenomže proto jsem nepřišel,“ ozval se Paul a předved nám svý vzorově bílý zuby.

Cejtila jsem, jak se Jesseho tělo za mnou napnulo. I Hřebík jako by pociťoval k Paulovi stejnou zášť jako jeho páníček: vyskočil na parapet, vztyčil se tam se zježenejma chlupama a hlasitě na Paula syčel. Jesse to sice zatím nedával najevo tak otevřeně, ale měla jsem dojem, že je to jen otázka času.

„Jestlis teda přišel na Bradův mejdan,“ vložila jsem se do těch vražednejch pohledů, „tak ses trochu zatoulal. Ta sranda se bude dít o patro níž.“

„Nepřišel jsem na žádnej mejdan,“ vyvedl mě z omylu Paul a zalovil v kapse. „Přišel jsem ti vrátit tohle. Nechala sis to u mě v ložnici.“ A vylovil z kapsy džínů něco malýho a tmavýho.

Zaostřila jsem na to. Byla to moje želvovinová sponka do vlasů – ta, kterou jsem nemohla zaboha najít. Ale ne proto, že bych ji nechala u něj. Ne – hledala jsem ji už od pondělka, od prvního dne novýho školního roku. Asi mi musela někde upadnout, a on ji našel.

Našel ji – a pak celej tejden čekal, až to bude moct Jessemu takhle vpálit do tváře.

A zničit mi život! Protože právě tohle Paul ve skutečnosti byl: žádnej mediátor, žádnej inkarnátor. Ničitel.

Rychlý zašilhání na Jesseho mi potvrdilo, že tahle řízená střela – nechala sis to u mě v ložnici – neminula cíl. Můj bejvalej spolubydlící vypadal, jako by dostal pěstí přímo do žaludku.

Věděla jsem přesně, jak mu je. Paul takhle na lidi působil.

„Dík,“ zasyčela jsem a vyrvala Paulovi sponku z ruky. „Ale ztratila jsem ji ve škole, ne u tebe.“

„A víš to jistě?“ usmál se na mě mile Paul. Zvláštní, jak bezelstně se někdy dokázal tvářit. „Já bych přísahal, že sis ji sundala u mě v posteli.“

Ta pěst se vynořila odnikud. Vůbec jsem ji neviděla. V jednu chvíli jsem tam stála jako tvrdý Y a říkala si, že tohle už Jessemu nedokážu vysvětlit, a v další jsem sledovala, jak jeho pravačka přistává v Paulově obličeji.

Ani Paul ji nejspíš neviděl, jinak by uhnul. Ta rána ho zastihla naprosto nepřipravenýho a srazila ho na můj toaletní stolek. Voňavky a laky na nehty se rozletěly do všech stran, když Paulovo tělo narazilo na dřevěnou desku.

„Tak dost!“ Skočila jsem mezi ně. „Jesse, jen se tě snaží vytočit, chápeš? Nic mezi náma nebylo, jasný? Šla jsem k němu domů, protože mi tvrdil, že ví něco o tom, čemu se říká stěhování duší. Myslela jsem si, že by ti to mohlo nějak pomoct. Ale přísahám, že je to celý! Nic nebylo.“

„Nic nebylo…“ opakoval Paul pobaveně, když se zvedal na nohy. Z nosu mu tekla červená a stříkala mu na košili, ale on vypadal, jako by si toho vůbec nevšímal. „Hele, Jesse, prozraď mi něco. Když se líbá s tebou, taky vzdychá?“

Chtělo se mi ho zabít. Jak může…? Jak??

Ale spíš jsem se měla ptát sama sebe, jak jsem to vůbec mohla připustit? Jak jsem mohla bejt tak pitomá a nechat ho, aby mě líbal? Protože já ho nechala – a líbala ho taky. Nic z toho by se nejspíš nestalo, kdybych se dokázala aspoň trochu ovládat.

Byla jsem raněná, byla jsem rozzuřená, a když mám bejt upřímná – byla jsem sama. Stejně jako Paul.

Ale nikdy jsem tím nechtěla nikomu ublížit.

Tentokrát ho Jesseho pěst odlifrovala na sedátko ve výklenku. Hřebík, kterej nebyl z nejnovějšího vývoje událostí nijak nadšenej, vztekle zasyčel a pak proskočil otevřeným oknem na střechu verandy. Paul přistál obličejem v polštářích, a když zvednul hlavu, všimla jsem si, že mi krví pocákal všechny sametový povlaky.

„To stačí!“ vykřikla jsem a chytila Jesseho za ruku, kterou napřahoval k další ráně. „Panebože, Jesse, copak nechápeš, co má za lubem? Snaží se tě co nejvíc vytočit! Tak proč mu na to skáčeš?!“

„Ne, o to mi nejde,“ ozval se Paul ze země. Zaklonil hlavu do zakrvavenejch polštářů a stisknul si kořen nosu, ze kterýho mu pořád stříkalo. „Snažím se vysvětlit tady Jessemu, že potřebuješ opravdovýho přítele. Heleďte, neblázněte, vy dva! Jak dlouho tohle může pokračovat? Suze, nikdy předtím jsem o tom nemluvil, ale mluvím o tom teď, protože vím, co sis umanula. Stěhování duší je možný jen v případě, kdy ze živýho těla vyhodíš duši jeho majitele a nastěhuješ tam jinou. Jinejma slovama, mluvíme tady o vraždě. A promiň, ale vy dva na mě jako vrahouni nepůsobíte. Ten tvůj Jesse bude jednou muset vykročit za světlem. To ty ho držíš tady –“

Ucejtila jsem, jak se Jesseho paže pod mojí vahou začíná neúprosně zvedat, takže jsem se na ni pověsila celým tělem.

„Sklapni, Paule!“

„A co ty, Jesse? Co ty jí sakra můžeš nabídnout?“ Paul se rozesmál, což s tím zakrváceným obličejem působilo dost strašidelně. „Vždyť ji nemůžeš pozvat ani na jediný pitomý kafe –“

Jesse mě setřás, jako by v mým sevření najednou explodoval. Vrhnul se na Paula a váleli se spolu po koberci, jak se snažili jít si jeden druhýmu po krku. Když žuchli na podlahu, připadalo mi, jako by se otřás celej barák.

Teda ne snad, že by je někdo slyšel. Dole rozhicoval Brad stereo na plný pecky a zdi se třásly pod náporem decibelů. Hip hop, muzika Bradova srdce. Bylo mi jasný, že všichni naši sousedi budou dneska usínat za doprovodu těch podmanivejch melodií.

Jesse a Paul se mi váleli u nohou. Napadlo mě, jestli bych je neměla něčím majznout po kebulích. Ale vzhledem k tomu, že jsou oba tak tvrdohlaví, jsem dost pochybovala, že by to něčemu prospělo. Jenomže něco jsem udělat musela, jinak se ty dva zabijou a všechno to bude moje vina. Jedině moje vina.

Nevim, proč mě napadnul zrovna hasicí přístroj. Stála jsem tam, dívala se, jak si Paul s Jessem pokoušej navzájem rozbít hlavu o mou knihovnu, a najednou se mi v hlavě rozsvítilo: Jasně. Hasičák! Obrátila jsem se, vyřítila se z pokoje, seběhla schody – a jak jsem hnala dolů, zvuky hip hopu byly pořád hlasitější, zatímco zvuk rvačky v mým pokoji slábnul.

Dole už bylo Bradovo mejdlo v plným proudu. Spoře oděný dívčiny se vinuly k propocenejm tričkům svalovců v rytmu duc duc. Půlku z těch lidí jsem vůbec neznala. Pak mi došlo, že to budou nejspíš Jakeovi kámoši z vejšky. V poklusu jsem zahlídla Neila Jankowa s tím modrým kelímkem, který předtím Debbie tak pečlivě aranžovala na tácy. Když jsem prolítla kolem, vyšplíchla mu z něj pěna.

A tak jsem pochopila, že dorazil Jake i se štěnětem.

Musela jsem se protáhnout kolem zdi v chodbě, abych se dostala do přecpaný kuchyně. Jedinej pohled na prosklený dveře na zadní dvorek mi napověděl, že ve vířivce, do který se vešlo maximálně osm lidí, se mačká nejmíň třicet zoufalců, většinou dvojic propletenejch do sebe. Připadalo mi, jako by se náš barák znenadání proměnil v kulisy erotickýho thrilleru.

Hasicí přístroj jsem našla nad dřezem, kde ho měl Andy nachystanej pro případ, že by začal hořet omastek na sporáku. Když jsem se s ním řítila zpátky ke schodům, musela jsem hulákat: „S dovolením, s dovolením!“, aby mi lidi uhnuli z cesty. Když jsem se konečně probojovala k prvnímu schodu, zarazila jsem se, protože jsem uslyšela, jak na mě někdo volá. A když jsem se otočila, ke svý hrůze jsem si všimla, jak za mnou stojí Cee Cee a Adam.

„Co tady děláte?“ vyjekla jsem.

„Dostali jsme pozvánku!“ zakřičela na mě Cee Cee, abych ji v tom randálu slyšela. I tak to znělo trochu nejistě. Všimla jsem si, že se tváří dost vyjeveně. Aby ne. Nepohybovali se s Adamem ve stejnejch společenskejch kruzích jako Brad a jeho sací komando.

„Hele!“ Adam mi ukázal jeden z těch Bradovejch nechutnejch letáků. „Jsme zvaný.“

„No, super,“ vyhrkla jsem. „Tak to jo. V tom případě si to užijte. Já mám zrovna něco důležitýho nahoře –“

„Jdem s tebou!“ houkla na mě Cee Cee. „Tady je moc velkej randál.“

Jenomže u mě v pokoji moc klidu nenajdou. Vzhledem k tomu, že se tam zrovna rve Paul Slater s duchem mýho rádoby přítele.

„Radši počkejte tady!“ vykřikla jsem. „Za minutku jsem zpátky!“

Ale Adam už si stačil všimnout hasičáku, kterej jsem s sebou vlekla. „Super! Zvláštní efekty!“ zahulákal natěšeně a vystartoval za mnou.

Zaboha jsem netušila, jak bych mu to rozmluvila. Musela jsem se rychle vrátit nahoru, abych stačila zabránit tomu, že se Paul a Jesse zabijou – nebo přesnějc řečeno Jesse zabije Paula, protože sám už byl po smrti. Jestli chtěj jít Adam a Cee Cee za mnou, tak se prostě budou muset vyrovnat s tím, co tam uviděj.

Doufala jsem, že je třeba na schodech nějak setřesu, ale byla to planá naděje, protože když jsem začala supět vzhůru, zahlídla jsem, že Paul s Jessem se mezitím stačili vypotácet z mýho pokojíčku a teď se navzájem vlečou po schodišti do přízemí.

Teda, to jsem viděla já. Dva kluky, zaklesnutý do sebe v boji na život a na smrt, jak se válej po zemi a navzájem si rvou košile.

Ale úplně něco jinačího viděla Cee Cee s Adamem a taky všichni ostatní, co na ně v tu chvíli zírali. Viděli jen zakrvácenýho Paula Slatera, jak se valí z mýho pokoje a očividně se snaží praštit do hlavy – sám sebe.

„Jéžiši!“ vyhrkla Cee Cee, když jí Paul – propletenej s Jessem, kterýho nemohla vidět – dopadnul k nohám. „Co se to děje?“

Jesse se vzpamatoval jako první. Vydrápal se na nohy, popadnul Paula pod krkem a zvednul ho – jen proto, aby ho moh znova praštit.

Ale Cee Cee, Adam i všichni ostatní v obýváku viděli jen Paula, se kterým škubla nějaká neviditelná síla do stoje a pak ho odeslala přes celou místnost.

Většina z těch, co se zrovna muchlovali, toho užasle nechala. Muzika duněla dál, ale nikdo už netancoval. Všichni strnule zírali na Paula.

„Jéžiši!“ vyjekla zase Cee Cee. „Je zfetovanej?“

Adam zavrtěl hlavou. „To teda o tom klukovi vysvětluje hodně věcí.“

V tu chvíli se zjevil Jake, kterýmu dal nejspíš někdo hlášku. Procpal se mezi lidma až k Paulovi, kterej se svíjel na podlaze – s Jesseho rukou kolem krku, ale tu jsem viděla jenom já –, a vyhrknul: „Ale do hajzlu!“

Pak si všimnul, jak stojím hned vedle s hasičákem v ruce, vyrval mi ho a namířil na Paula proud bílý pěny.

Ne že by to nějak extra pomohlo. Ty dva se začali kutálet k jídelně – lidi, který jim stáli v cestě, stačili jen polekaně uskakovat – a narazili do mámina kredence s porcelánem. Ten se pochopitelně zakymácel a poroučel se k zemi. Slyšeli jsme jen řinčení rozbíjenejch talířů.

Jake vypadal ohromeně. „Co je to za kluka? Je na hadry, nebo co?“

Neil Jankow, kterej stál hned vedle s kelímkem piva, se nesměle ozval: „Možná dostal nějakej záchvat. Měli bysme zavolat záchranku.“

Jake se zatvářil vyděšeně.

„Ne!“ vyjeknul. „Ne, nikdo se volat nebude!“

Právě v tu chvíli mrštil Jesse Paulem proti skleněnejm dveřím na zadní verandu.

Sprška střepů upoutala pozornost milenců ve vířivce natolik, že se s jekotem pokusili vyskočit z vody, ale vzápětí zjistili, že je dost nebezpečný řítit se na verandu plnou rozbitýho skla jen tak naboso. Neměli chudáci kam utýct, a tak mohli v bazénku jen bezmocně zírat, jak se po verandě zmítá Paulovo tělo a hrozí, že každou chvíli vletí mezi ně.

Brad byl jeden z těch, co uvízli ve vířivce, a Debbie na něm pochopitelně visela jako klíště. Nevěřícně zíral na díru v zašupovacích dveřích, a pak zaburácel: „Slatere! To si teda zaplatíš, debile!“

Ale Paul zrovna nebyl v situaci, kdy by si mýho nevlastního brášky všímal. Jesse mu právě vyrazil dech a přidržel mu hlavu nad okrajem vířivky.

„Tak dáš od ní ruce pryč?!“ zasyčel mu do tváře. Oči, ve kterejch se odrážely světla kolem bazénku, mu plály strašidelnou září.

„V žádným případě!“ zasípěl Paul.

Jesse mu strčil hlavu pod vodu a chvíli ji tam podržel.

Neil, kterej vyběhnul za Jakem na zadní verandu, zaječel: „Chce se utopit! Ackermane, dělej něco, krucinál!“

„Jesse!“ vykřikla jsem. „Pusť ho! Nestojí ti za to!“

Cee Cee okamžitě zbystřila. „Jesse?“ opakovala. „On je tady?“

Jesse se nechal natolik rozptýlit, že povolil stisk, a Jake s Neilem mezitím vytáhli Paula ven. Lapal po dechu a z nosu mu crčela krev, která se mu na prsou vpíjela do promočený košile.

Už jsem se na to nemohla dál dívat. „Tak dost!“ okřikla jsem Paula i Jesseho. „Náš barák je zničenej! Všichni jsou vyděšený! A taky –“ rozhlídla jsem se kolem sebe po těch napůl vystrašenejch a napůl ohromenejch tvářích, „mám nadobro zničenou pověst!“

Ani Paul, ani Jesse se neodvážili muknout. Ale odpověděl mi někdo jinej.

„No to je prostě neuvěřitelný,“ prohodil Craig Jankow, kterej se zčistajasna zhmotnil vedle svýho bráchy. „Takovýho piva je tady, a mě nikdo nepozve! Tohleto,“ pokračoval, když jsem po něm vrhla nevěřícnej pohled, „je fakticky drsnej mejdan. Vy mediátoři to teda umíte roztočit!“

Jesse se zatím stačil obrátit k Paulovi. „Už se k ní nikdy nepřibližuj, rozumíš?“

„Polib mi…“ ucedil Paul.

Jeho hlava znova zajela pod hladinu. Jessemu totiž nedalo moc práce vyrvat ho z Jakeova sevření.

Ale divný bylo, že tentokrát šel s Paulem pod vodu i Neil. To Craig. Učil se rychle, a Jesse mu teď názorně předved, jak by se měl vypořádat s dilematem, že měl vlastně umřít jeho brácha.

„Neile!“ zaječel Jake a pokusil se vytáhnout jak Paula, tak svýho kámoše – o kterým mi bylo jasný, že půjde ke dnu jako první. Ale on sám nemoh tušit, že ho k němu tlačí ruce ducha.

Ale já to věděla. A taky jsem věděla, že v danej okamžik neexistuje nic, co by se dalo udělat, aby toho ty dva mrtví konečně nechali. Duchové maj nadlidskou sílu. Nikdo z nás nemoh udělat nic, aby jim vyrval zpod pracek jejich oběti, aspoň dokud Neil s Paulem nebudou stejně mrtví jako jejich… no jo. Vrahové.

Pochopila jsem, že musím udělat něco, co se mi fakticky vůbec nezamlouvalo. Jenomže jsem neviděla jinou cestu, jak s tím vším skoncovat. Jo, hrozby ani hrubá síla tady nefungovaly. Měla jsem jen jedinou možnost.

Ale fakticky, fakticky se mi do toho vůbec nechtělo. Hrudník se mi svíral strachem, a skoro jsem nedejchala, jak příšerně jsem byla vyděšená. Jasně – když jsem na tom místě byla posledně, málem jsem umřela. A neměla jsem žádnou možnost ověřit si, jestli mi Paul nekecal. Co když zkusím udělat to, co mi radil minule, a skončím na nějakým ještě horším místě než posledně?

I když bylo dost těžký si představit, jaký místo by mohlo bejt ještě horší.

Ale měla jsem na vybranou? Ani omylem.

Jen se mi do toho hrozně, hrozně nechtělo.

Jenomže v životě člověk asi nemůže dělat jen to, co ho baví.

Se srdcem až v krku jsem hrábla do horký vířící vody a popadla dvě košile. Netušila jsem, čí oblečení to v tu chvíli držím. Věděla jsem jen to, že se tady snažím zabránit vraždě.

Pak jsem zavřela oči a představila si to místo, o kterým jsem upřímně doufala, že už ho víckrát neuvidím.

A když jsem otevřela oči, byla jsem tam.