17

A nebyla jsem sama. Byl se mnou Paul. A taky Craig Jankow.

„Co to…?“ vyjeknul Craig a zadíval se do dlouhý temný chodby plný dveří, která byla po ohlušující zvukový kulise Bradova mejdanu najednou strašidelně tichá. „Kde to sakra jsem?“

„Jsi tam, kams měl jít už dávno,“ odseknul mu Paul a začal si čistit košili. Ale vzhledem k tomu, že jsme tady byli v jiný rovině existence a tohle celý se odehrávalo jenom v našem vědomí, neměl na ní žádný fleky. Pak se obrátil ke mně a dodal s úsměvem: „Čistá práce, Suze. A na první pokus!“

„Drž hubu!“ Neměla jsem náladu na zdvořilosti. Byla jsem někde, kde jsem hrozně, ale hrozně moc nechtěla bejt… na místě, který jsem navštěvovala jenom ve svejch nejhorších snech, a vždycky jsem z toho byla fyzicky i psychicky úplně na dně. Na místě, který ze mě vysávalo život… o odvaze radši nemluvě. „Nejsem z toho dvakrát vodvázaná.“

„Ani já ne.“ Paul se dotknul svýho nosu, ale tady jsme byli ve spirituálním světě, takže mu nekrvácel. A oblečení měl taky suchý. „Když jsme tady, znamená to, že naše těla tam dole jsou v bezvědomí,“ připomněl.

„Já vim.“ Nervózně jsem se zadívala do dlouhý chodby plný mlhy. Stejně jako v těch hororovejch snech jsem nedohlídla na její konec. Viděla jsem jen nekonečný množství dveří, který vedly do ztracena.

„Tímhle určitě upoutáš Jesseho pozornost,“ prohodil Paul laškovně. „Teda když upadneš do komatu.“

„Drž zobák!“ okřikla jsem ho. Bylo mi do breku. Ale nenáviděla jsem ten pocit, kdy se člověku tlačej do očí slzy. Nenáviděla jsem ho snad ještě víc než to, že jsem se zase ocitla v tyhle nekonečný čekárně. „Je to tvoje vina. Neměls ho provokovat.“

„A ty,“ vyštěknul Paul a v očích mu zajiskřilo, „ses neměla líbat –“

„Pardon,“ ozval se Craig, „ale moh by mi tady někdo vysvětlit, co tohle přesně –“

„Ty drž hubu!“ okřikli jsme ho jednohlasně.

Když jsem trochu popadla dech, začala jsem bejt na Paula míň ostrá: „Hele, to u tebe doma – fakticky mě to mrzí. Jo? Prostě jsem ztratila hlavu. Ale to neznamená, že by mezi náma něco bylo.“

„Ztratilas hlavu…?“ opakoval bezvýrazně Paul.

„Jo,“ potvrdila jsem. Chloupky na krku mi stály v pozoru. Tohle místo se mi vůbec nelíbilo. Nelíbily se mi ty bílý pramínky mlhy, který se mi obtáčely kolem kotníků. Nelíbilo se mi, že tady bylo ticho jako v hrobě. A už vůbec se mi nelíbilo, že jsem viděla sotva na pár kroků před sebe. Kdoví, co může číhat v tak hustý mlze?

„A co když já chci, aby mezi náma bylo něco víc?“ ozval se Paul.

„Tak to máš prostě blbý,“ odsekla jsem mu.

Pak jsem si všimla Craiga, kterej se mezitím vydal chodbou a prohlížel si se zájmem nejbližší dveře.

„A co inkarnátorství?“ vybuchnul Paul.

„Co?“

„To já ti o tom pověděl, už si nevzpomínáš? Je tady ještě fůra dalších věcí, který zatím nevíš. Věci, který tě můžu naučit a o kterejch se ti ani nesnilo.“

Vytřeštila jsem na něj oči. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal tam u sebe v ložnici: na to stěhování duší. Nějaká část mý duše pořád hrozně toužila dozvědět se o tom víc. Hrozně, hrozně moc po tom toužila.

Ale větší a silnější část mý osobnosti trvala na tom, že s Paulem Slaterem už nechci mít nic společnýho.

„Neblázni, Suze,“ ponoukal mě Paul. „Sama dobře víš, že umíráš touhou se to dozvědět. Celej svůj život jsi byla zvědavá, kdo – nebo co – jseš zač. A já ti říkám, že znám odpovědi. Já to vím. A naučím tě všechno, když mě necháš.“

Zamračila jsem se. „A co čekáš na oplátku za tu svou velkorysou nabídku?“ vybafla jsem.

„Potěšení ze tvý společnosti,“ odpověděl s úsměvem.

Prohodil to jakoby mimochodem, ale já věděla, že to má promyšlený. A právě proto – i když jsem umírala touhou dozvědět se o všech těch věcech, o kterejch mluvil – jsem na ten jeho návrh nemohla přistoupit. Byla to past. Musela bych za to zaplatit tím, že budu trávit veškerej volnej čas s Paulem Slaterem.

Ale třeba by se to vyplatilo. Nejen proto, že bych se dostala k informacím o pravý povaze toho našeho údajnýho daru, ale taky proto, že bych tím zajistila Jessemu bezpečí… aspoň dokud by o mě Paul neztratil zájem.

„Tak jo,“ odpověděla jsem.

Konstatování, že Paul vypadal v tu chvíli překvapeně, by muselo dostat nominaci na Nejledabylejší výrok roku. Ale než stačil vůbec nějak zareagovat, zachmuřeně jsem dodala: „Ale necháš Jesseho na pokoji, rozumíš? Myslím to smrtelně vážně. Už žádný provokace. Žádný rvačky. A žádný zaříkávání.“

Paulovo levý obočí vylítlo. „Tak proto…“

„Jo,“ potvrdila jsem. „Proto.“

Mlčel tak dlouho, až jsem si začala říkat, že snad zapomněl, o čem se tady spolu bavíme. Já bych mu to teda rozhodně nepřipomínala. No teda… až na tu část o Jessem.

Ale Paul nakonec pokrčil ramenama a prohlásil: „Tak dobře. Souhlasím.“

Zírala jsem na něj a nechtěla věřit vlastním uším. Že bych zrovna zajistila – nehledě na to, jakou oběť to bude vyžadovat ode mě – Jessemu bezpečí?

Byla to právě Paulova nenucenost, která mě nakonec přesvědčila, že je to tak. I jeho odpověď Craigovi, kterej váhal s rukou na klice nejbližších dveří, a nakonec se zeptal: „Co je za nima?“

„To, co si zasloužíš,“ odpověděl mu s úšklebkem Paul.

Craig se po něm nedůvěřivě ohlídnul a nakrčil nos: „Co si zasloužím? To jako za co?“

„Uvidíš.“

„Neposlouchej ho, Craigu,“ vložila jsem se do toho. „On nemá ani páru, co je za těma dveřma. Možná to, co si zasloužíš. Možná další život. Nikdo to neví. Musíš jít prostě dál a zjistit to.“

Craig se podezíravě zadíval na dveře před sebou. „Další život?“ opakoval váhavě.

„Nebo věčná spása,“ dodal Paul. „Anebo, podle toho, jak ošklivej chlapeček jsi byl, věčný zatracení. Jen upaluj. Otevři ty dveře – a budeš mít jasno.“

Craig pokrčil ramenama, ale nedokázal z těch dveří spustit zrak.

„No,“ nadechnul se, „pořád to bude lepší než potulovat se tam dole. Vyřiďte Neilovi, že mě fakt mrzí, že jsem se choval jako… to je fuk. Ale stejně to není fér, víte? Není to fér.“

Pak stisknul kliku – a dveře se na maličkej kousíček pootevřely. A Craiga vcucnul paprsek světla tak oslepujícího, že jsem musela zvednout ruku, abych si chránila oči.

„Takže,“ ozval se Paul, „když ho teď máme konečně z krku…“

Spustila jsem ruku zase k boku. Craig byl pryč. Chodba v těch místech, kde ještě před chvílí stál, zela prázdnotou. Mlha vypadala stejně neproniknutelně jako předtím.

„… můžeme konečně zvednout kotvy?“ dopověděl Paul a trochu se oklepal. „Z tohohle místa mi totiž naskakuje husí kůže.“

Pokusila jsem se skrejt svůj úžas nad tím, že Paul cejtí to samý, co já, pokud jde o tenhle duchovní rozměr. Zajímalo by mě, jestli se mu o tyhle chodbě taky zdává. Tak nějak jsem měla tucha, že spíš ne.

Ale taky mi blesklo hlavou, že ani mě už tyhle sny pronásledovat nebudou.

„No klidně,“ souhlasila jsem. „Ale jak se dostanem zpátky?“

„Úplně stejně,“ prohlásil Paul a zavřel oči. „Prostě si to představ.“

Zavřela jsem oči, cejtila teplo Paulovejch prstů na svý ruce a chlad mlhy, která mi olizovala kotníky…

O vteřinku pozdějc strašidelný ticho vyšumělo a nahradilo ho hlasitý duc duc. A jekot. A sirény.

Otevřela jsem oči.

První věc, kterou jsem uviděla, byl Jesseho obličej, kterej se nade mnou skláněl. V záblescích rudejch a bílejch světel ambulance vypadal hrozně bledě. Vedle jeho obličeje byl Cee Ceein, stranou Adamův.

Cee Cee se ozvala jako první. „Probrala se! Panebože, Suze! Probírá se! Není ti nic?“

Zmateně jsem se posadila. Popravdě řečeno mi nebylo nejlíp. Připadala jsem si, jako by mě něčím majzli po hlavě. Něčím tvrdým. Sevřela jsem si ji dlaněma. Měla jsem ji jako střep. Ve spáncích mi tepalo a zvedal se mi kufr.

„Susannah!“ Jesse mě objal kolem ramen a jeho hlas zněl polekaně. „Co se stalo? Jsi v pořádku? Kde… kam jsi šla? A kam se poděl Craig?“

„Tam, kam patří,“ odpověděla jsem a přimhouřila oči, jak mě majáček sanitky oslňoval. „Co Neil? Je živej?“

„Je.“ Jesse vypadal otřeseně, stejně jako já… protože přesně tak jsem se cejtila. Otřesená. Ani jsem si neuvědomila, jak hroznejch bude těch pár minut pro něj. Jako když mě tam viděl ležet v bezvědomí, a bez zjevný příčiny… Džíny jsem měla mokrý, jak jsem se namočila v bazénku. A jak vypadaj mý vlasy, to jsem radši ani nechtěla domejšlet. Až půjdu kolem zrcadla, budu předstírat, že jsem slepá.

„Susannah!“ Jako by si mě Jesse chtěl tím sevřením nějak přivlastnit. Díkybohu! „Co se stalo?“

„Kdo je zase ten Neil?“ zjišťovala okamžitě Cee Cee. Podívala se ustaraně na Adama. „Panebože, ona má halucinace!“

„Povim ti to potom,“ slíbila jsem jí unaveně, ale sjela jsem ji výstražným pohledem. Kousek opodál jsem viděla Paula, jak si taky sedá. Na rozdíl od Neila se mu to dařilo bez pomoci saniťáků, ale stejně jako on vykašlával spoustu chlorovaný vody. A neměl mokrý jenom džíny: byl promočenej od hlavy až k patě a z nosu mu tekla červená.

„Co se to tady dělo?“ zeptala se ošetřovatelka ze záchranky. Klekla si nade mě, sevřela mi zápěstí a začala měřit puls.

„Omdlela,“ vysvětlila jí Cee Cee. „A nepila nic, jestli vás zajímá tohle.“

„Jistě, jako nikdo z vás,“ prohodila nedůvěřivě ošetřovatelka. Pořád mi kontrolovala tep. „Uhodila ses do hlavy?“

„Já nevim,“ přiznala jsem a zamžourala do protivný záře její baterky.

„Možná že jo,“ ozvala se Cee Cee. „Jak padala.“

Ošetřovatelka se na mě znechuceně zamračila. „Kdy už to vy děti konečně pochopíte? Alkohol,“ poučila mě přísně, „a horká voda nejdou k sobě.“

Nemínila jsem se s ní hádat, že teda rozhodně nejsem opilá. A taky že jsem, pokud jí jde teda o tohle, do vyhřátýho bazénku nevlezla dobrovolně. Taky ji to mohlo napadnout, když viděla, že jsem oblečená. Ale stačilo mi, když prohlásila, že mý životní funkce ohrožený nejsou, že mám vypít hodně vody a jít si okamžitě lehnout. Neil dostal podobný doporučení. Viděla jsem ho o něco pozdějc, jak si ze svýho mobilu volá taxíka, a tak jsem za ním zašla a ujistila ho, že podle mýho názoru už je naprosto bezpečný jezdit zase autem. Podíval se na mě, jako bych byla totální trotl.

Paul neměl takovou kliku jako my dva. Ukázalo se, že má přeraženej nos, takže ho odvezli na pohotovost. Viděla jsem ho naposled chvíli předtím, než se za ním zabouchly dveře sanitky, a nevypadal nijak zvlášť vesele. Zamrkal na mě přes dlahu, kterou mu upevnili k obličeji.

„Bolí tě hlava?“ zeptal se huhňavě.

„Příšerně,“ přiznala jsem.

„Zapomněl jsem tě varovat,“ prohlásil. „To se po tom stává vždycky.“

Tvář se mu stáhla a já si uvědomila, že se pokouší o úsměv. „Já se vrátím,“ prohlásil, jako by citoval z Terminátora, ale tak nějak smutně. A pak už za ním saniťák zašoupnul dvířka.

Když Paula odvezli, začala jsem se rozhlížet po Jessem. Neměla jsem ponětí, co bych mu vlastně měla říct… Možná něco v tom smyslu, že už z Paula nemusí mít strach?

Ale zřejmě se zase někam odhmotnil, protože jsem ho nikde neviděla. Místo toho jsem si všimla Brada, jak se ke mně žene celej říčnej. „Suze, dělej, poď mi píchnout! Nějakej debil zavolal poldy! Musíme někam zašít ten soudek s pivem!“

Podívala jsem se na něj jako leklá ryba. „Na to zapomeň.“

„No tak, Suze!“ Brada se očividně zmocnila panika. „Zabavěj nám ho! Možná nás všecky zavřou!“

Rozhlídla jsem se kolem a uviděla Cee Cee, jak se chystá nastoupit do Adamova auta. „Hej, Cee! Mohla bych u vás dneska přespat?“

„Že váháš, pokud mi budeš vypravovat o tom Jessem!“ zahulákala.

„Není o čem,“ zamumlala jsem. A fakticky nebylo. Jesse byl v tahu. Měla jsem sice celkem jasno, kam zmizel…

… ale nebylo nic, co bych s tím mohla udělat.

18

„Tak už se s tím smiř, Suze,“ vyzvala mě Cee Cee, když zhltla svou půlku sejrovýho šátečku, kterej jsme si spolu daly na slavnosti na počest Junipera Serry. „S chlapama je to těžký.“

„To mi povídej,“ povzdechla jsem si.

„No fakt. Buď je chceš, a voni tě nechtěj, nebo tě chtěj, ale ty je nechceš –“

„Vítej v mým světě,“ prohodila jsem zamračeně.

„Ale jdi,“ vyhrkla, zřejmě zaskočená mou zahořklostí. „Přece to zase nemůže bejt až tak špatný.“

Neměla jsem zrovna naládují to vyvracet. Zaprvý jsem se sotva přenesla přes bolení hlavy, protože to ještě nebylo ani dvanáct hodin od úspěšný inkarnátorský mise. A navíc jsem netušila, co by se na téma Jesse dalo dodat.

Jako bych už tak neměla dost starostí. Tak zaprvý, mamka a Andy. Taky nemuseli hned tolik vyvádět, když se vrátili ze San Franciska a našli barák v troskách, nemluvě o policejním hlášení… Brad si jen taktak ubránil hlavu na krku. A Jakeovi, kterej mu s celým tím mejdanem helfnul, nemluvě o konvoji alkoholu, zkonfiskovali celej fond na nákup camara, aby se z něj zaplatily škody na vybavení domácnosti. Jenom to, že David přespal u Todda a nedošel taky k úhoně, zabránilo Andymu, aby svý dva starší synáčky na místě nezabil. Ale stejnak to vypadalo, že o tyhle možnosti furt uvažuje… zvlášť ve chvíli, kdy mamka zjistila, jak a kam dopad její památeční porcelán.

Ne že já bych z toho vyvázla se ctí – teda ne že by se domákli, že za ten rozbitej porcelán můžu v první řadě já, ale z toho důvodu, že jsem svý nevlastní bráchy nedokázala zkrotit. Jenomže kdybych mamce a Andymu naznačila, že jsem se v podstatě stala obětí vydírání, začali by se zajímat, co hroznýho na mě Brad ví.

A tak jsem radši držela pusu na deset západů a byla ráda, že jsem zase projednou mimo epicentrum. No, až na ten porcelán, ale tam jsem si svý zavinění naštěstí uvědomovala jenom já. A nehodlala jsem to nijak ventilovat, protože mi bylo jasný, kam by jinak proudily veškerý budoucí příjmy z hlídání cizích dětiček.

Řekla bych, že naši dost vážně uvažovali o tom, že by na mě taky uvalili domácí vězení. Jenomže mi dost dobře nemohli zakázat účast na slavnosti otce Serry, protože jsem jako místopředsedkyně studentskýho výboru naší třídy měla bejt k ruce sestře Ernestině. Proto jsem skončila nad jedním sejrovým šátečkem se Cee Cee, která tady zase musela poskakovat jako šéfredaktorka školních novin. Ani jedna z nás nebyla po včerejší noci ve svý kůži – nejdřív ta děsná rvačka, pak výlet do země nikoho a nakonec celonoční drbání doprovázený pojídáním popcornu a čokoládiček. Ale vypadalo to, že nikdo z hostů, který si k nám chodili pro šátečky – dolar za kus, nekup to –, si kruhů pod našima očima nevšímal… Možná proto, že jsme se maskovaly slunečníma brejlema.

„Fajn,“ uzavřela Cee Cee. Od sestry Ernestiny nebylo teda moc chytrý, že nám dvěma svěřila na starost stánek s lahůdkama, protože většina nabízenýho zboží nejspíš skončí v našem žaludku. Po takovýhle noci jsme potřebovaly pořádnej přísun uhlohydrátů. „A co Paul Slater?“

„Co je s ním?“

„Jede po tobě.“

„Asi jo,“ zamručela jsem po chvilce.

„To je všechno, co mi na to řekneš?“

„Už jsem ti to přece vysvětlovala,“ připomněla jsem jí. „Mám ráda někoho jinýho.“

„Aha,“ souhlasila Cee Cee. „Jesseho.“

„Jo, Jesseho.“

„Ale ten tě nemiluje?“

„No… nemiluje.“

Pak jsme seděly asi minutu úplně potichu. Poblíž vyhrávala mexická lidová kapela. U fontány si děti pinkaly s pálkama. Socha Junipera Serry měla na hlavě květinový věnce. Vedle nás voněl další stánek s párkama a papričkama a hned vedle něj stánek s kukuřičnejma plackama. Ve zdejší církevní obci bylo totiž stejně Italů jako Hispánců.

Cee Cee si najednou posunula na nose sluneční brejle a zeptala se: „Jesse je duch, viď?“

Zakuckala jsem se kouskem šátečku.

„C-cože?“

„Duch,“ opakovala Cee Cee. „Hele, už to přede mnou nemusíš tajit, Simonová. Myslím, že to, co se u vás dělo, se prostě jinak vysvětlit nedá. Mluvilas na něj, ale nikdo tam nestál. Ale přece někdo držel Paulovi hlavu pod vodou.“

Zrudla jsem jako přezrálý rajče. „Jseš cvok.“

„Ne,“ namítla klidně Cee Cee. „To teda nejsem. Ty víš, jak tyhlety věci nesnáším. Teda věci, který se nedaj racionálně zdůvodnit. A ty úchyly v televizi, co tvrděj, že mluvili s mrtvejma. Ale –“ Právě dorazil nějakej turista, opilej z prudkýho sluníčka, čerstvýho mořskýho vzduchu a ze všeho toho piva, co do sebe naklopil u německýho stánku. Položil na pult dolar a Cee Cee mu způsobně podala šáteček. Poprosil o ubrousek. Všimli jsme si, že zásobník na ubrousky je prázdnej. Cee Cee se zákazníkovi omluvila, turista se dobromyslně zasmál a se šátečkem v ruce se odpotácel.

„Ale…?“ připomněla jsem nervózně.

„Ale když jseš do toho zamotaná ty, jsem ochotná tomu začít věřit. A jednou,“ dodala významně a vytáhla prázdnej zásobník na ubrousky, „mi to všechno vysvětlíš.“

„Cee Cee,“ vypravila jsem ze sebe, když mi srdce naskočilo do normálního rytmu, „věř mi, že je lepší o tom nic nevědět.“

„Ne,“ zatvářila se rozhodně. „Nenávidím věci, o kterejch nic nevím.“ Ukázala na zásobník. „Dojdu ho doplnit. Neva, když tě tady nechám na chvíli samotnou?“

Zavrtěla jsem hlavou a Cee Cee vyrazila pro ubrousky. Nevím, jestli si dokázala představit, jak moc mě tím vyšokovala. Tohle tajemství věděla jen jediná živá bytost na celým širým světě – teda kromě otce Dominika a Paula, to dá rozum –, a dokonce ani ta, teda má nejlepší kámoška Gina od nás z Brooklynu, o tom neví všechno, protože… kdo by tomu taky věřil?

Ale Cee Cee tomu věřila. Přišla na to sama – a věřila tomu. Možná, pomyslela jsem si užasle, možná to zase není až tak ujetý, jak jsem si vždycky myslela.

Seděla jsem tam a klepala se, i když bylo přes třicet stupňů a sluníčko pražilo, jako by mu to nestačilo. Byla jsem tak pohroužená do svejch myšlenek, že jsem si ani neuvědomila, že na mě někdo mluví z protější strany pultu. Teprve když mě oslovil křestním jménem – nebo něčím přibližným – a třikrát ho zopakoval, zpozorněla jsem.

Zvedla jsem oči a zadívala se na něj. Byl to mladík v bleděmodrý uniformě. „Susan, že jo?“ opakoval vytrvale.

Sklouzla jsem očima na tvář starce na vozíčku, kterýho tlačil před sebou. Paulův dědeček a jeho ošetřovatel. Otřásla jsem se a stoupla si.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, „ahoj.“ Říct, že jsem byla v tu chvíli zmatená, by přesně nevystihovalo mý duševní rozpoložení. „Co tady děláte? Já myslela – myslela jsem –“

„Myslela jste, že nevycházíme z domu?“ doplnil mě ošetřovatel. „To ne, pan Slater chodí rád ven, že chodíme rádi na sluníčko, pane Slatere? Vlastně trval na tom, že si chce vyrazit zrovna dneska. Nevěděl jsem, jestli se to hodí, vzhledem k tomu, co se včera v noci stalo jeho vnukovi… Ale pan Paul je doma, hezky se nám zotavuje, a pan Slater si postavil hlavu… že jsme si postavili hlavu, pane Slatere?“

Paulův dědeček udělal něco, co mě totálně odrovnalo. Naprosto příčetně se na ošetřovatele podíval a pobídl ho: „Dones mi pivo, hochu.“

Mladík se na něj zamračil. „Ale, ale, pane Slatere,“ napomenul ho, „váš doktor říká, že –“

„Hoď sebou a nemel!“ vyštěknul pan Slater.

Ošetřovatel se na mě pobaveně zadíval, kejvnul hlavou, jako by říkal no a co s ním mám jako dělat? a odešel ke stánku s pivem. Nechal mě s dědou o samotě.

Zírala jsem na něj. Když jsme se viděli naposledy, byl úplně mimo. Ale teď ne. Modrý oči měl uslzený, to je fakt. Ale stejnak jsem si byla skálopevně jistá, že ví naprosto přesně, co se kolem něj děje.

A všechno se mi potvrdilo, když se ozval: „Poslyšte, nemáme moc času. Doufal jsem, že vás tady najdu.“

Mluvil rychle a tiše. Vlastně jsem se musela naklonit přes pult se šátečkama, abych ho slyšela. Ale i když byl staříkův hlas zastřenej, vyjádřil se neobyčejně jasně.

„Jste jedna z nich,“ prohlásil. „Z inkarnátorů. Já to poznám. Věřte mi. Já k nim taky patřím.“

Vytřeštila jsem na něj zrak. „Vy… taky?“

„Ale jistě,“ odseknul nedůtklivě. „A jmenuju se Slaski, ne Slater. To až můj nezdárný syn si změnil jméno. Nechtěl, aby si ho spojovali s tím pošetilcem, co všude rozhlašoval, že určití lidé mají schopnost vcházet do říše mrtvých.“

Zírala jsem na něj a pořád netušila, co mám říct. Co se na to taky dalo říct? Vyšokoval mě ještě víc než předtím Cee Cee.

„Vím, co vám navykládal můj vnuk,“ pokračoval pan Slater – teda doktor Slaski. „Neposlouchejte ho. Bere to za špatný konec. Jistě, máte schopnost tam vcházet. Ale zabíjí vás to. Ne hned, ale postupně.“ Pozoroval mě jiskrnejma očima v tý svý vrásčitý tváři plný stařeckejch skvrn. „Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Býval jsem stejný hlupák jako můj vnuk. Taky jsem si myslel, že jsem bůh.“

Zamrkala jsem. „Ale co –“

„Neopakujte chybu, které jsem se dopustil, Susan. Držte se od toho dál. Držte se dál od krajiny stínů.“

„Ale –“

Jenomže Paulův dědeček si všimnul, jak se vrací jeho ošetřovatel s úlovkem, a okamžitě se vrátil do svýho napůl vytuhlýho stavu. Nevypadlo z něj už ani slovo.

„Tady to máme, pane Slatere!“ Mladík mu vtisknul do ruky kelímek. „Studený, napěněný pivečko.“

Doktor Slaski alias Slater naklonil kelímek a k mýmu naprostýmu zděšení si vycmrndal pivo na bradu a na košili.

„Jéje,“ vyjeknul ošetřovatel, „no to jsme tomu dali! Radši si to zajedeme trochu vyčistit.“ Zamrkal na mě. „Rád jsem vás zase viděl, Susan. Mějte se hezky.“

A odtlačil kolečkový křeslo se starým pánem směrem ke stánku, kde se střílelo na plechový kachny.

A bylo to. Pochopila jsem, že teď potřebuju bejt o samotě. Musím se stůj co stůj dostat od pultu se šátečkama. Neměla jsem ani ponětí, kam se poděla Cee Cee, ale až se vrátí, bude si muset poradit s prodejem týhle laskominy sama. Já potřebuju trochu klidu.

Podklouzla jsem pod pultem a celá omámená se vydala mezi ty davy lidí v misii, až jsem narazila na první dveře, který mi stály v cestě. Bezmyšlenkovitě je otevřela.

Zjistila jsem, že jsem se octla na misijním hřbitově. Ale nezařadila jsem zpátečku. Hřbitovy mě nijak neděsej. Já vim, že to asi bude znít divně, ale na hřbitově se duchové většinou nezdržujou. Myslím jako blízko svejch hrobů. Maj spíš ve zvyku potulovat se po místech, kde byli zvyklí chodit zaživa. Hřbitovy jsou pro nás mediátory fakticky místem odpočinku.

Nebo pro nás inkarnátory, ke kterejm – jak si myslej Paul Slater i jeho děda – taky patřím.

Paul Slater, kterej, jak jsem si teď uvědomovala, nebyl jenom obyčejnej studentík a taky manipulátor, co po mně tak trochu šílí. Ne – podle svýho dědy byl Paul něco jako ďábel.

A já mu zrovna prodala svou duši.

S tímhletím zjištěním jsem se nedokázala tak lehko vyrovnat. Potřebovala jsem přemejšlet. Potřebovala jsem se rozhodnout, co dál.

Vstoupila jsem na zastíněný prostranství hřbitova a vykročila úzkou pěšinou mezi hrobama, která mi nebyla tak úplně nepovědomá. Vlastně jsem sem chodila docela často. Když jsem si ve škole brala propustku s tím, že potřebuju na záchod, zdrhala jsem místo toho sem. Protože na konci tyhle cesty bylo něco, co je pro mě hodně důležitý. Něco, na čem mi fakticky hodně záleží.

Když jsem došla až na konec pěšinky, uvědomila jsem si, že nejsem sama. Stál tam Jesse a upřeně pozoroval svůj náhrobní kámen.

Ty slova, který si čet, jsem znala nazpaměť, protože jsem je tam nechala vytesat já – teda s pomocí otce Dominika.

Zde leží Hector „Jesse“ de Silva, 1830-1850, milovaný bratr, syn a přítel.

Když jsem došla až k pomníku, Jesse se na mě podíval. Pak beze slova natáhnul ruku přes vrcholek náhrobku. Mlčky jsem vklouzla prsty do jeho dlaně.

„Omlouvám se ti,“ zašeptal, oči temný a neproniknutelný jako vždycky, „za všechno.“

Pokrčila jsem ramenama a uhnula pohledem k hlíně kolem pomníku, která byla stejně temná jako jeho oči. „Myslím, že to chápu.“ I když bych to radši nechápala. „To není tvoje vina, že ke mně necejtíš… no… to, co já k tobě.“

Nevim, proč jsem to vůbec vyslovila. Ve chvíli, kdy mi to vyklouzlo z pusy, jsem si začala přát, aby se Jesseho hrob otevřel a pohltil mě navždycky do svejch útrob.

Umíte si představit, jak mě ohromilo, když se Jesse zeptal hlasem, kterej jako by ani nebyl jeho, jak překypoval emocema: „Takže tohle si myslíš? Že jsem se chtěl odstěhovat?“

„A nechtěls?“ Civěla jsem na něj naprosto zpitoměle. Snažila jsem se ze všech sil, abych tomu zase nepřikládala nějaký významy, který to nemá. Ale mý srdce – to, o kterým bych přísahala, že je už dva dny totálně na cucky – se najednou probralo k životu, i když jsem ho předem varovala, aby to radši nedělalo.

„Jak bych mohl zůstat?“ zanaříkal Jesse. „Po tom, co se mezi námi stalo? Susannah, jak bych mohl…?“

Upřímně řečeno jsem neměla ani ponětí, o čem to zase mele. „Co se mezi náma stalo? O čem to mluvíš?“

„Ten polibek.“ Pustil moji ruku tak nečekaně, až jsem zavrávorala.

Ale bylo mi to jedno. Bylo mi to naprosto fuk, protože mě najednou napadlo něco úžasnýho. Viděla jsem, jak Jesse zvedá ruku, aby si prohrábnul vlasy, a jak se mu ta ruka třese. A proč by se mu asi jako třásla?

„Jak bych mohl zůstat?“ opakoval zoufale. „Otec Dominik má pravdu. Potřebuješ si najít někoho, koho tvá rodina i přátelé uvidí. Potřebuješ být s někým, kdo s tebou zestárne. Potřebuješ někoho živého.“

A mně to všechno najednou začalo dávat smysl. Všechny ty tejdny, kdy jsme kolem sebe chodili jako cizí. Jesseho odtažitost. To nebylo kvůli tomu, že by mě nemiloval. Vůbec ne.

Zavrtěla jsem hlavou. Krev, o který jsem byla přesvědčená, že mi v posledních dnech zatuhla v žilách, se znenadání zase rozproudila. Doufala jsem, že nedělám nějaký další ukvapený závěry. Doufala jsem, že to není jen sen, ze kterýho se za chvíli probudím – a bude po všem.

„Jesse,“ nadechla jsem se, málem opilá štěstím, „já nic takovýho nepotřebuju. Ten polibek… to bylo to nejhezčí, co mě v životě potkalo.“

Bylo to jen prostý konstatování. Prostej fakt, o kterým jsem byla přesvědčená, že už si ho přece musel dávno všimnout.

Ale vypadalo to, jako by ho to dost překvapilo – protože hned vzápětí si mě přitáhnul k sobě a začal mě zase líbat.

A já cejtila, jako by se svět, kterej byl v posledních dnech totálně naruby, zase vrátil do starejch kolejí. Jesse mě svíral v náručí, líbal mě a všechno bylo krásný. Víc než krásný. Dokonalý. Protože mě miluje.

No jo, možná že to s tím přestěhováním pořád myslí vážně… A pak tady máme ještě tu záležitost s Paulem Slaterem, se kterou si fakticky nevim rady…

Ale co na tom záleží? Jesse mě miluje!

A když jsme se začali líbat tentokrát, už nás nikdo nevyrušil.