3

Kázeňskej trest.

Tak přesně tohle se vám stane na Misijní akademii Junipera Serry, když praštíte svýho povedenýho příbuznýho na půdě školy a nějakej učitel si toho všimne.

Nechaj vás po škole.

„Nechápu, co to s tebou je, Suze,“ prohlásila paní Elkinsová, která kromě toho, že učí biologii v prváku a druháku, má taky na starosti dohled nad mladistvejma delikventama, jako jsem já. „Hned první den po prázdninách. Takhle chceš vykročit do nového školního roku?“

Jenomže paní Elkinsová by to nepochopila. A já se jí rozhodně nehodlám svěřovat. Jak bych jí asi vysvětlovala, že v tu chvíli toho bylo na mě prostě moc? Zjištění, že můj nevlastní brácha ví něco, co jsem se před zbytkem rodiny pokoušela horko těžko tajit celý měsíce, a navrch fakt, že mě teď za bílýho dne straší na chodbách školy příšera ze snu převlečená za slušňáka a zároveň obletovanýho řízka ve značkovejch hadrech, způsobily, že jsem se začala na sluníčku rozpouštět jako rtěnka Maybeline.

Ale tohle jsem jí vykládat nemohla. A tak jsem ten ztracenej čas ubíjela mlčením a pozorováním, jak se minutová ručička na hodinách neskutečně vleče. Ani já, ani další z provinilců nebudeme vypuštěný na svobodu před čtvrtou.

„Doufám,“ pronesla paní Elkinsová odměřeně, když hodina pod jejím dozorem konečně uběhla, „že sis z toho vzala ponaučení, Suze. Nedáváš zrovna dobrý příklad mladším, když se takhle pereš na půdě školy. To snad chápeš, ne?“

Já? Já že nedávám dobrej příklad? A co Brad?! To Brad přece plánuje v našem obýváku uspořádat soukromej Oktoberfest. A právě Brad mě teďka má na háku. A dobře to ví.

„Jo, jo,“ pokejval hlavou při polední přestávce, když jsem před ním zůstala stát totálně paf a neschopná uvěřit tomu, co mu vypadlo z pusy. „Myslíš si, jak jseš mazaná, když se ti povede toho kluka každou noc propašovat k sobě do pokoje, co? A jak se vůbec dostává do baráku? Tím tvým arkýřem, co je pod ním střecha verandy, že jo? No, takže to tvý tajemstvíčko konečně prasklo, he? Hele – drž zobák o mejdle a já ho podržím o tom tvým úžasným Jessem.“

Byla jsem tak ohromená tím, že Brad Jesseho slyšel, že jsem pár minut nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. Mezitím si můj nevlastní brácha stačil vyměnit pozdravy s pár svejma nohsledama, který se přiloudali k nám a mumlali něco na způsob: „Ty vole, vířivka! Bomba! Si piš, že dorazim.“

Nakonec se mi povedlo odemknout si čelist a vypálila jsem: „Ale – fakt? A co Jake? Myslíš, že ti Jake dovolí zamořit náš barák tvejma kámošema?“

Brad se na mě podíval, jako bych byla totální trotl. „Děláš si srandu?“ zavrčel. „Kdo si myslíš, že obstará pivo? Jake mi sežene jedno štěně tam, co teď dělá.“

Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči. „Jake? Jake ti shání pivo? To není možný. Nikdy by –“ Pak mi najednou svitlo. „Koliks mu zacáloval?“

„Rovný kilo,“ prohodil Brad. „Přesně půlku toho, co mu chybí na to jeho camaro, po kterým furt stůně.“

Na světě je toho jen málo, co by Jake neudělal pro svý camaro, pomyslela jsem si hořce.

Poražená, ale ne na lopatkách. Zírala jsem na něj dál. „A co David?“ zeptala jsem se nakonec. „Ten to na tebe práskne.“

„Nepráskne,“ namítnul sebejistě Brad. „Protože kdyby si to zkusil, nakopu mu ten jeho kostnatej zadek, že poletí až na Aljašku. A ty se ho nezkoušej zastávat, nebo si tvoje máma vyposlechne príma šťavnatý podrobnosti o tom, co všechno provozuješ s tím svým Jessem.“

A v tu chvíli jsem ho praštila. Nedokázala jsem se ovládnout. Bylo to, jako by moje ruka prostě vyletěla sama od sebe. V jedný vteřině mi visela u boku, a v další už vězela v Bradově žaludku.

Ale dýl než ty dvě vteřiny naše rvačka netrvala. V dalším okamžiku nás od sebe odtrhnul pan Gillarte, novej trenér školních atletů. Udělal to dřív, než se Brad zmoh na odvetu.

„Dej si odchod!“ houknul na mě, odstrčil mě a sklonil se nad svým hystericky funícím svěřencem.

A tak jsem si ho dala. Přímo do náruče otce Dominika, kterej stál zrovna na nádvoří a dohlížel na to, aby zahradníci správně rozvěsili žárovičky na palmy.

„Co ti mám na tohle říct, Susannah?“ prones nakonec rozhořčeně, když jsem mu pobouřeně vyložila, jak se to celý seběhlo. „Někteří lidé jsou prostě vnímavější.“

„No jo, ale proč zrovna Brad?!“ Snažila jsem se tlumit hlas, protože se kolem nás motal personál, kterej aranžoval výzdobu na svátek otce Serry, co připadal na sobotu – den po Bradovejch bakchanáliích v naší nový vířivce.

„Inu, Susannah,“ povzdychnul si otec Dom, „nemůžeš čekat, že Jesseho udržíš v tajnosti napořád. Tvoji blízcí na to jednou museli přijít.“

Možná museli. Ale nedokázala jsem unýst pomyšlení, že ze všech lidí zrovna Brad o Jessem věděl, zatímco mnohem inteligentnější členové naší dynastie – jako například Andy nebo mamka – o tom neměli ani šajna.

Na druhou stranu o Jessem přece jen věděl ještě jeden člen rodiny – náš bernardýn Max. Nikdy nechodil do mýho pokoje, právě kvůli Jessemu. A když to porovnám po intelektuální stránce, maj Brad s Maxíkem hodně společnýho – i když bych ráda připomněla, že Max je přece jen o chloupek chytřejší.

„Upřímně doufám,“ podotkla paní Elkinsová, když mě spolu s dalšíma nešťastníkama konečně vypouštěla zpátky do života, „že už tě tady letos neuvidím, Suze.“

„Já taky, paní Elkinsová,“ přikývla jsem, popadla svý věci a vysmahla.

Venku bylo jasný, horký zářijový odpoledne, naprosto typický pro severní Kalifornii. To znamená, že sluníčko sálalo jako kamínka, obloha byla tak modrá, až z toho bolely oči, a v dálce byly vidět neskutečně bílý vlny Pacifiku, jak se valí směrem ke Carmel Beach. Už jsem prošvihla všechny možnosti na odvoz domů: Adama, kterej byl pořád nadšenej z toho, když moh někoho ohromovat ve svým novým zeleným broukovi VW, a pochopitelně i Brada, kterej zdědil po Jakeovi náš landrover. Jake se teď prohání městem v Hondě Civic, ale jen do tý doby, než konečně dosáhne na bourák svejch snů. Takže mě čekaj dobrý tři kiláky cesty pěšky až na Pine Crest Road 99. A skoro celou cestu do kopce.

Stačila jsem dorazit sotva ke školním vratům, když se zjevil můj rytíř v zářivý zbroji. Nebo si to aspoň o sobě myslel. Ale neseděl na žádným běloušovi, to ani náhodou. Řídil stříbrný kábro, bavoráka s pohodlně staženou střechou. Výmluvný gesto.

„Pojď sem!“ zavolal na mě, když jsem stála před školou a čekala, až mi na přechodu naskočí zelená, abych mohla přejít rušnou křižovatku. „Naskoč si. Hodím tě domů.“

„Ne, díky,“ prohodila jsem mdle. „Radši se projdu.“

„No tak, Suze,“ zatvářil se znuděně zase Paul. „Přece jde jen o svezení.“

„Ne,“ zopakovala jsem. Aby bylo jasný, tuhletu lekci už mám za sebou – nejdřív jde jen o svezení, a za chvilku o to, že vás chce někdo oddělat. Podruhý už takovou blbost neudělám. Hlavně ne s Paulem, kterej se mě už nejenom pokusil zabít, ale navíc mě při tom tak vyděsil, že mě nepřestával pronásledovat ve snech. „Řekla jsem ti jasně, že se chci projít.“

Paul nevěřícně zavrtěl hlavou a sám pro sebe se zasmál. „Ty jseš teda vážně číslo.“

„Dík,“ ucedila jsem. Naskočila zelená, a já si to namířila přes křižovatku. Cestu domů jsem měla v malíčku. Nepotřebuju žádnej doprovod.

Přesto jsem ho dostala. Paul jel těsně vedle mě a jeho auto se pohybovalo velkolepou rychlostí čtyř kiláků za hodinu.

„To se mnou pojedeš celou cestu až k nám?“ zeptala jsem se, když jsme začali šplhat do kopců, podle kterejch se jmenovala naše čtvrť – Carmel Hills. Jediná klika byla, že tahle cesta nebyla ve čtyry odpoledne moc rušná, jinak by naši sousedi museli z Paula zešílet, kdyby jim svým hlemejždím tempem zablokoval jediný spojení s civilizací.

„No jasně,“ potvrdil Paul. „Nebo aspoň do tý doby, než přestaneš bejt tvrdohlavá jako mezek a nasedneš.“

„Ne, dík.“

Šla jsem dál. Byl docela pařák. Začínala jsem cejtit, jak mi pod svetrem stejkaj po zádech čůrky potu. Ale stejnak mě do toho auta nikdo nedostane. Plahočila jsem se po kraji cesty, opatrně se vyhejbala všem rostlinám u škarpy, protože by se z nich moh vyklubat můj nepřítel jedovatej břečťan, a v duchu proklínala Teorii kritiky od dob Platonových, která mi s každým krokem připadala těžší a těžší.

„Děláš chybu, když mi nevěříš,“ poznamenal Paul, zatímco se plazil vedle mě do kopce ve svým nablejskaným skopčáckým šnekmobilu. „Máme hodně společnýho.“

„Upřímně doufám, že to není pravda,“ odrazila jsem ten útok. Už párkrát jsem si ověřila, že u některejch nepřátel mi strohá zdvořilost poslouží líp než namířená pěst. Ne, nedělám si prču. Schválně to někdy zkuste.

„Nerad ti beru naději,“ ozval se Paul, „ale je to pravda. A co ti vlastně říkal otec Dominik? Radil ti, abys se mnou nikdy nezůstávala o samotě? Abys mi nevěřila ani slovo z toho, co ti navykládám?“

„Tak to ani náhodou,“ odpověděla jsem mu tím odtažitě zdvořilým tónem. „Otec Dom si myslí, že bych ti měla poskytnout něco jako dobrodiní pochybností.“

Paul se za tím svým volantem v kůži zatvářil překvapeně. „Fakt to tak řek?“

„Si piš.“ Všimla jsem si trsu pryskyřníku u cesty a opatrně se mu vyhnula pro případ, že by se v něm schovávalo něco jedovatýho. „Otec Dom si myslí, žes k nám nastoupil proto, že chceš zůstat ve spojení s jedinejma dalšíma mediátorama, který znáš. Ten chudák věří, že je naše svatá povinnost, abysme ti umožnili napravit hříchy a pomohli tě obrátit na správnou cestu.“

„Ale ty s ním nesouhlasíš?“ ujišťoval se Paul a upřel na mě ledovej pohled. Koneckonců, proč ne? Vzhledem k rychlosti jeho jízdy nebylo zrovna nutný, aby věnoval plnou pozornost řízení a stavu vozovky.

„Hele,“ nadechla jsem se. Napadlo mě, jaká je to škoda, že nemám nějakej baret nebo tak něco, pod co bych si zastrčila vlasy. Takhle mě hrozně štípaly vzadu na zátylku. Želvovinová sponka, se kterou jsem dneska ráno vyrazila do školy, se mi někam záhadně ztratila. „Otec Dominik je ten nejlaskavější člověk, jakýho znám. Žije jenom pro to, aby moh pomáhat ostatním. Z celýho srdce věří, že lidi jsou ve svý podstatě dobrý a že se k tobě chovaj tak, jak se k nim chováš ty.“

„Ale ty s tím nesouhlasíš,“ dodal Paul klidně. „Rozumím tomu dobře?“

„Oba víme, že otec Dom nežije v reálným světě.“ Dívala jsem se přímo před sebe, když jsem se dál vlekla do kopce, a doufala jsem, že Paul neuhodne, že mý rozbušený srdce nemá ani tak co do činění s tělesnou námahou jako s tím, že jsem vedle něj tak blízko. „Ale protože ho nechci zklamat, nechávám si svůj názor – teda, že jseš manipulátor a psychopat – pro sebe.“

„Psychopat?“ Paul se zatvářil, jako by ho to hodnocení potěšilo… Další důkaz toho, že jsem se v tomhle klukovi nesekla. „To zní dobře. Už jsem o sobě slyšel ledacos, ale psychopat jsem zatím pro nikoho nebyl.“

„To nebyla lichotka,“ přišlo mi fér upřesnit, protože mi připadalo, že to bere vyloženě jako kompliment.

„Já vím,“ odpověděl. „Jenom mě to pobavilo. Ty jsi vážně zvláštní, víš to?“

„To máš fuk,“ odsekla jsem naštvaně. Sakra, tohohle kluka člověk nemůže ani pořádně urazit! „Řekni mi jedno…“

„A co?“

„Tu noc, kdy jsme na sebe narazili…“ zvedla jsem oči k obloze, „… víš kde?“

Kejvnul. „Uhm. A co jako?“

„Jak ses tam dostal? To chceš říct, že tě jako někdo zaříkal?“

Teď se Paul zašklebil ještě potěšenějc. Ke svýmu zklamání jsem si uvědomila, že se ho ptám přesně na to, o čem chtěl mluvit.

„Ne, nikdo mě nezaříkal,“ ohradil se. „A ani ty nepotřebuješ, aby tě kvůli tomu zaříkávali.“

Tak to mě teda málem uzemnilo. Strnula jsem uprostřed kroku. „Chceš mi snad naznačit, že se tam nahoru můžu jít promenádovat, kdy se mi zachce?“

„Je toho spousta,“ prohlásil Paul a potutelně se usmál, „co můžeš dělat, ale zatím to vůbec netušíš, Suze. Věci, o kterejch se ti ani nesnilo. Věci, který ti můžu ukázat.“

Sametovej tón jeho hlasu mě nijak neoblafnul. Paul dokázal bejt okouzlující, to je fakt. Ale taky pořádně nebezpečnej.

„Jo,“ utrousila jsem sarkasticky a modlila se, aby si nevšimnul, jak mi srdce pod růžovým svetříkem div neprotrhne hrudní koš. „To určitě.“

„Myslím to vážně, Suze,“ pokračoval Paul. „Otec Dominik je skvělej chlápek, to nepopírám, ale je to prostě obyčejnej mediátor. Ty jsi něco víc.“

„Chápu.“ Narovnala jsem ramena a znova vykročila. Konečně jsme se dostali až na vrcholek kopce a na mě začal dopadat milosrdnej stín borovic lemujících silnici. Moje úleva nad tím, že jsem konečně unikla tomu děsnýmu pařáku, by se skoro dala nahmatat. Jenom jsem si přála, abych se stejně lehce dokázala zbavit i Paula. „Takže když mi celej život nejrůznější lidi tvrdili, že jsem právě tohle, a ty teď přijdeš a začneš mi vykládat, že jsem něco úplně jinačího, měla bych ti jako z fleku začít věřit?“

„Jo.“

„Protože ty jseš prostě důvěryhodná osoba,“ zavtipkovala jsem. Znělo to sebejistějc, než jsem se ve skutečnosti cejtila.

„Protože jsem všechno, co máš,“ opravil mě.

„Tak to toho teda fakticky moc nemám,“ odsekla jsem a sjela ho naštvaným pohledem. „Nebo ti snad mám připomenout, že když jsme se viděli naposled, chtěls mě nechat peklu napospas?“

„To nebylo peklo,“ ohradil se Paul a zase tak zvláštně protočil panenky. „Nakonec bys našla cestu sama.“

„A co Jesse?“ vybuchla jsem. Srdce mi teď tlouklo ještě hlasitějc než předtím, protože na tomhle mi teda doopravdy záleželo. Ne na tom, co proved, nebo chtěl províst mně, ale co proved Jessemu… A co – jak jsem se nepřestávala děsit – by mu klidně moh províst znova.

„Už jsem ti přece řek, že mě to mrzí,“ ozval se Paul tak, jako by ho to už začínalo nudit. „A nakonec to přece dopadlo dobře, nebo snad ne? Je to, jak jsem ti říkal, Suze. Máš mnohem větší moc, než si uvědomuješ. Potřebuješ někoho, kdo ti ukáže skutečný možnosti. Potřebuješ učitele – opravdovýho učitele, ne šedesátiletýho kněze, kterej si myslí, že nějakej fráter Junipero Jánevimjak je začátkem a koncem vesmíru.“

„Aha,“ sykla jsem. „Takže ty jseš ten správnej chlápek, co by měl dělat pana Mijagiho mýmu Karate Kidovi.“

„Něco na ten způsob.“

Zabočili jsme za roh Pine Crest Road k číslu 99, baráku na vrcholku kopce, odkud se dalo shlížet na celý carmelský údolí. Můj pokojíček v přední části domu měl okno s vyhlídkou na oceán. V noci stoupala ze zálivu mlha a člověk jako by ji viděl na vlastní oči, jak se v mokrejch pramínkách protahuje přes parapet do pokoje, když jsem nechala otevřený okno. Byl to krásnej dům, jeden z nejstarších v Carmelu. Bejvalej penzion asi tak z roku 1850. A dokonce se o něm v okolí ani moc nevykládalo, že tady straší.

„Co ty na to, Suze?“ Paul měl pravačku ležérně opřenou o prázdný sedadlo spolujezdce. „Co takhle zajít někam na večeři? Povím ti věci – o tom, co ve skutečnosti dokážeš –, jaký ti nikdo jinej na tyhle planetě povědět nemůže.“

„Dík,“ pronesla jsem a vykročila ze silnice na náš pozemek posetej jehličím. Zalila mě ztřeštěná úleva. No – a proč vlastně ne? Přežila jsem setkání s Paulem Slaterem, aniž mě katapultoval do jiný roviny existence. To je přece úspěch! „Radši ne. Uvidíme se zejtra ve škole.“

A pak jsem se vydala po koberci z jehličí k naší příjezdový cestě, zatímco se za mejma zádama ozejvalo: „Suze! Suze, no tak, počkej!“

Ale já zaboha čekat nechtěla. Důstojně jsem dokráčela k přední verandě, vyšla po schodech nahoru, otevřela si a vklouzla dovnitř.

Neohlížela jsem se. Neohlídla jsem se ani jednou.

„Jsem doma!“ zavolala jsem pro případ, že by v přízemí byl někdo, komu by na tom záleželo. Což náhodou byl. Uvízla jsem v tenatech hloubkovýho výslechu, kterýmu mě podrobil můj nevlastní táta. Vařil něco v kuchyni a vypadal, že ho zrovna ze všeho nejvíc na světě zajímá to, jak jsem strávila první den ve škole. Něco jsem mu navykládala, pak si v kuchyni ulovila svačinu – jabko a dietní kolu – a uklidila se nahoru do svýho pokoje.

Na parapetu arkýřovýho okna tam seděl duch. Když jsem vešla, otočil se po mně.

„Ahoj,“ usmál se Jesse.

4

Jessemu jsem o Paulovi nic neřekla.

Nejspíš jsem měla. Bylo toho fůra, co jsem mu měla říct, ale prostě jsem to ze sebe nedokázala vydolovat.

Protože jsem věděla, co by se stalo, kdybych to udělala: Jesse by vystartoval, aby se s tím mizerou vypořádal… A mohlo by to dopadnout tak, že by byl někdo znova zaříkanej… a ten někdo by byl Jesse. S tím bych se asi nedokázala vyrovnat. S tímhle ne. Už nikdy.

A tak jsem si Paulův nenadálej příchod na misijní akademii nechala pro sebe. Teda, fakt je, že mezi mnou a Jessem to teď bylo trochu na levačku. Ale to přece ještě neznamená, že bych se nemohla bát, že o něj přijdu.

„Tak jak bylo ve škole?“ zjišťoval.

„Prima,“ odpověděla jsem neurčitě. Bála jsem se říct něco víc. Zaprvý jsem si nevěřila, že hned příští chvíli nezačnu blábolit o Paulovi. A zadruhý – prostě jsem zjistila, že čím míň se s Jessem v poslední době vybavuju, tím líp. Měla jsem sklony nervózně žvanit. Zjistila jsem, že moje užvaněnost většinou Jessemu brání v tom, aby se odhmotnil – což jinak poslední dobou s chvatnou omluvou rád dělával, když mezi náma zavládlo tíživý ticho. Ale nikdy to na oplátku nevyvolalo svěřovačku z jeho strany. To ani náhodou, vážení. Jesse byl většinou skoro k nesnesení tichej, od tý doby, co…

No jo. Od toho dne, co jsme se políbili.

Fakt nevim, jak to kluci takhle zvládaj – jeden den si s váma vyměňujou francouzáky, a druhej den se tvářej, jako byste byly vosk. Protože přesně takhle se poslední dobou choval Jesse. Aby bylo jasný, nejsou to ani tři neděle, co mě vzal do náruče a začal mě líbat a mě mrazilo na páteři a šimralo v žaludku. Roztávala jsem v jeho náruči a říkala si – konečně, konečně mu můžu dát najevo svý opravdový city, můžu mu říct, jak jsem ho celou tu dobu tajně milovala, od první minuty, kdy jsem ho uviděla… nebo aspoň skoro. Prostě od chvíle, kdy jsem nakráčela do svýho pokojíčku v našem novým domově a zjistila, že už je obsazeno. Někým, kdo tady vypustil duši před nějakým stoletím a půl.

Asi jsem si měla líp uvědomit, co to znamená, když se holka zamiluje do ducha. Jenomže s náma mediátorama to bejvá těžký. Nám duchové připadaj úplně stejně hmotný jako živí lidi. To, že byl Jesse po smrti, vůbec neznamenalo, že bysme se spolu nemohli vrhnout do žhavýho víru lásky nebo tak něco a provádět věci, po kterejch jsem toužila od chvíle, kdy mi odmítnul říkat jinak než celým jménem – Susannah –, což mimochodem nedělal nikdo kromě otce Dominika.

Jenomže žádný žhavý chvíle nebo tak něco nepřišly. Po tom prvním polibku – ze kterýho nás vzápětí vyrušil můj nejmladší bráška – už na druhej a třetí nedošlo. Jesse se mi nejdřív květnatě omluvil, jako že se neudržel, a pak se mi začal vyhejbat – i když jsem udělala snad všechno na světě, abych mu dala najevo, že je to v pořádku… víc než v pořádku… teda z mojí strany.

Ale teď jsem si nedokázala pomoct a v jednom kuse si lámala hlavu nad tím, jestli jsem třeba nebyla moc povolná… Aspoň podle Jesseho měřítek. Heleďte, aby bylo jasný, když byl ještě naživu, tak by nejspíš holka při takovým pokusu o líbnutí klukovi vrazila facku. Dokonce možná i klukovi, jako byl Jesse – s těma jeho hnědejma očima, hustejma tmavejma vlasama, vystouplejma bicákama a neodolatelným sexy úsměvem.

Pořád mi přišlo těžký uvěřit tomu, že by někdo moh nenávidět tohohle kluka natolik, aby se ho chtěl zbavit, ale to byl přesně ten důvod, proč Jesse zůstal strašit v mým pokojíčku – na místě, kde ho před sto padesáti lety zavraždili.

Vzhledem ke všem těmhle okolnostem mi nepřišlo moc moudrý zahltit ho podrobnostma o tom, jak jsem strávila den. A tak jsem mu jen podala Teorii kritiky od dob Platonových a dodala: „Pozdravuje tě otec Dominik.“

Jesse se zatvářil potěšeně, když tu knížku uviděl. Je fakt klika chodit s klukem, kterej je víc rozrušenej z nějaký platonický teorie než z toho, že by mi moh klidně strkat jazyk až do krku.

Listoval tou bichlí, zatímco já vyhazovala obsah batohu na postel. Už dneska nám navalili fůru domácích úkolů, a to byl teprve první den po prázdninách. Vypadá to, že třeťák bude fakticky samý vzrůšo. Jen si to vemte, Paul Slater a trigonometrie, dost hustá kombinace, ne?

Možná bych přece jen měla Jessemu o Paulovi říct. Měla bych začít tak nějak ve stylu: „Hele, víš, co je vlastně novýho? Pamatuješ se na toho Paula, jaks mu zkusil přerazit frňák? No tak ten teďka chodí k nám do školy.“

I když jsem kolem toho tancovala po špičkách, možná bych to neměla brát zase tak vážně. Je mi jasný, že Jesse toho kluka nenávidí, a taky k tomu má dobrej důvod. Ale to jeho přesvědčení, že Paul je zplozenec Satana, mi přišlo fakticky ujetý. Ten kluk má přece hodinky Fossil. Co je na tom zlověstnýho, prokrista?

Ale když už jsem konečně sbírala odvahu k tomu bezstarostnýmu: „Jo a hele, ten Paul Slater, pamatuješ se na něj? Tak představ si, že dneska ráno…,“ zaječel z přízemí Brad, že večeře je na stole.

Vzhledem k tomu, že můj nevlastní táta pokaždý nadělá příšernej povyk kolem toho, že se má rodina sejít večer u stolu a podělit se o chleba i o zážitky, musela jsem nechat Jesseho plavat – ne snad, že by se tvářil, jako by mu na tom kdovíjak záleželo – a jít si zakonverzovat s příbuzenstvem… Což byla ode mě fakticky oběť, když si vemete, co jsem mohla dělat místo toho: kroužit kolem muže svejch snů a dávat mu najevo, že bych neměla nic proti dalším polibkům.

Ale dneska večer to – stejně jako většinu večerů předtím – vůbec nevypadalo, že by se mělo konat nějaký další vášnivý objetí, takže jsem se nakonec zachmuřeně vydala po schodech dolů. Andy nám usmažil steaky fajitas, což je jedno z jeho nejvyhlášenějších jídel. Mámě se teda musí fakt nechat, že si našla chlapa, kterej je nejenom proslulej domácí kutil, ale navíc labužník a prvotřídní kuchař. Když si vemu, že jsme spolu předtím přežívaly na donesený pizze a číně, rozhodně pronikavě vylepšil náš přístup ke stravování.

Ale na druhou stranu nám tenhle šikula přispěl do rodiny třema povedenejma synáčkama… Tohleto věno mě ještě pořád trochu vyvádí z míry.

Když jsem vešla do jídelny, Brad si zrovna odříhnul. Je to jedinej člověk, co znám, kterej dokáže krkat slova. Když jsem kolem něj procházela, vylítlo z něj – jen pro mý uši: „Pech, co?“

„Si piš,“ odpověděla jsem dvojmyslně.

„Brade,“ ozval se přísně Andy, „skoč do kuchyně a přines smetanu, prosím.“

Nevlastní bratříček protočil panenky, sklouznul ze židle a vydal se načuřeně do kuchyně.

„Ahoj, Suzie!“ přiskotačila mamka a láskyplně mi pocuchala vlasy. „Jak ses měla první den ve škole?“

Jedině máma – ze všech bytostí na tyhle planetě i z onoho světa – mi smí říkat Suzie. Naštěstí se mi to povedlo dostatečně důrazně vysvětlit i novejm bráškům, takže už se ani tolik neřehtaj, když to zaslechnou.

Nepřišlo mi, že by něčemu prospělo, kdybych jí odpověděla podle pravdy. Koneckonců nemá chudák ani ponětí o tom, že její jediná dcera si ve volnejch chvilkách přilepšuje jako prostředník mezi živejma a mrtvejma. Nezná Paula Slatera, vůbec netuší, že už mě chtěl jednou zabít, a ani o Jessem nemá páru. Mamka si myslí leda to, že jsem trochu dětinská, ale že patřím k těm květinkám, který rozkvetou trochu pozdějc, a pak se i za mnou začnou stavovat kluci, budou mě vodit na večírky a všechno bude v pohodě. Což je dost naivní představa od ženský, která se živí jako televizní reportérka, i když jenom na místním kanále.

Někdy jí docela závidím. Musí se v tom svým nalinkovaným světě cejtit báječně.

„Měla jsem se fajn,“ odpověděla jsem stručně.

„A to není nic proti tomu, jak se poměješ zejtra,“ prohodil Brad, když kolem mě pochodoval s miskou smetany.

Mamka se usadila na svý místo a začala si rozbalovat ubrousek – podotýkám, že v tyhle domácnosti se používaj jenom látkový ubrousky. Další Andyho úchylka. Je to ekologicky mnohem zodpovědnější a z obyčejného jídla to dělá hostinu, konec citátu.

„Vážně?“ zareagovala zvědavě na Bradovu poznámku. „A proč?“

„Zejtra se budou navrhovat kandidáti do studentskýho výboru,“ vysvětlil její prostřední nevlastní syn a hrcnul sebou zpátky na židli. „A naše Suze má po funkci.“

Roztáhla jsem si ubrousek, položila ho na klín vedle Maxovy hlavy – Ackermanovic bernardýn trávil každý jídlo s čumákem na mým stehně a napjatě čekal na to, co mi spadne z vidličky do klína, ale už jsem si na to zvykla, takže jsem to ani nevnímala – a na mamčin tázavej výraz jsem odpověděla: „Nechápu, o čem to mluví.“

Brad se zatvářil jako nevinnost sama. „Copak tě Kelly po škole nechytila?“

To teda nechytila, protože po škole jsem byla po škole, milánku, a kdo by o tom věděl líp než ty? Chceš mě mučit náznakama, že to na mě práskneš, to jsem si mohla myslet.

„Nechytila,“ odsekla jsem. „Proč?“

„No, Kelly už pro letošek požádala někoho jinýho, aby jí dělal zástupce. Víš, toho novýho kluka – toho Paula Nevimjak.“ Brad pokrčil ramenama, ze kterejch se zvedal jeho mohutnej zápasnickej krk jako kmen dubu trčícího v hromadě balvanů. „Takže to vypadá, že Suze ve třídě jako místopředsedkyně skončila.“

Mamka se na mě starostlivě zadívala. „Tys o tom nevěděla, Suzie?“

Teď byla s pokrčením ramen řada na mě. „Ne,“ potvrdila jsem popravdě. „Ale to bude v pohodě. Stejnak jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla ten nejvhodnější typ pro vysedávání ve studentský samosprávě.“

Jenomže moje odpověď nepřinesla patřičnej efekt. Mamka sevřela rty a pak zamračeně pronesla: „To se mi vůbec nelíbí. Jak je možné, aby nějaký úplně nový chlapec nastoupil na Suziino místo? To není fér.“

„Možná to není fér,“ ozval se David, „ale je to přirozený vývoj. Darwin ve své evoluční teorii uvádí, že nejúspěšnější jsou v přírodě vždycky ti nejsilnější a nejpřizpůsobivější. A Paul Slater je v rámci lidského rodu rozhodně pozoruhodně nadprůměrný jedinec. Všiml jsem si, že všechny dívky, které se s ním dají do řeči, projevují sklony k nápadně afektovanému chování.“

Mamka si jeho komentář vyslechla s pobaveným úsměvem. „No páni,“ řekla mile. „A ty, Suzie? Vyvolává i u tebe Paul Slater sklony k nápadně afektovanému chování?“

„To určitě,“ zabručela jsem.

Brad si zase odříhnul. Tentokrát v tom bylo slyšet: „Lhářko.“

Zůstala jsem na něj zírat. „Brade,“ ozvala jsem se, „já Paula Slatera nesnáším.“

„Tak to se mi zrovna nezdálo,“ podotknul Brad, „když jsem vás dva viděl dneska před školou.“

„Tak to se pleteš!“ vyhrkla jsem naštvaně. „To se teda sakra pleteš!“

„Hele,“ provokoval mě dál Brad, „vzdej to, Suze. To bylo rozhodně ‚nápadně afektované‘, nebo jak to říká David. To, cos při tom vyváděla se svejma vlasama a tak.“

„Tak dost,“ uťala hádku mamka, než jsem se stačila nadechnout, abych to rozhořčeně popřela. „Oba, jasný?“

„Nesnáším Paula Slatera,“ zopakovala jsem pro případ, že by mě Brad přeslechnul. „Stojíš si na vedení? Nenávidím ho.“

Mamka se zatvářila zarmouceně. „Suzie,“ okřikla mě, „ty mě překvapuješ! Jak vůbec můžeš o někom tvrdit, že ho nenávidíš? A proč toho chudáka vlastně nenávidíš? Vždyť ho ani neznáš!“

„Ale ona ho dobře zná,“ vyvedl mamku z omylu ochotně Brad. „Potkali se o prázdninách v hotelu Pebble Beach.“

Zůstala jsem na něj zírat o pár vteřin dýl než předtím. „Odkud to zrovna ty můžeš vědět?“

Brad pokrčil ramenama. „Paul mi to řek.“

Nejdřív jsem ztuhla – přesně tohle byl Paulův styl, klidně by vyslepičil celou tu mediátorskou záležitost někomu z naší rodiny, čistě jenom aby mě vytočil – a pak se pokusila zeptat tak, aby to znělo jaksepatří lhostejně: „Jo? No nekecej. A co ti jako navykládal?“

„Jenom tohle,“ utrousil Brad. A pak jízlivě dodal: „Tobě to možná přijde divný, Suze, ale lidi si občas mezi sebou jen tak nezávazně povídaj.“

„Brade,“ prones varovným tónem Andy, kterej se zrovna vynořil z kuchyně s jedním tácem plným kouřících plátků hovězího a s komínkem tortil na druhým, „nech už laskavě těch řečí.“ Pak položil tácy na stůl a pohled mu sklouznul na prázdnou židli vedle mě. „Kde je Jake?“

Podívali jsme se po sobě. Já si ani neuvědomila, že tady můj nejstarší bratříček chybí. Nikdo z nás netušil, kde vězí, zato jsme z Andyho tónu pochopili, že ten kluk je prakticky mrtvej. Nebo bude mrtvej, hned jak dorazí.

„Možná,“ ozvala se chlácholivě mamka, „se zdržel ve škole. Je přece první den po prázdninách, Andy. Ještě nemají pevný rozvrh a –“

„Ráno jsem se ho výslovně ptal,“ přerušil ji zachmuřeně Andy, „jestli přijde včas na večeři, a on mi tvrdil, že ano. Pokud se někde zdržel, mohl mi aspoň zavolat.“

„Možná někde čeká ve frontě na zápis,“ zkusila to ještě jednou vyžehlit mamka. „Sedni si, Andy. Vypadá to úžasně. Byl by hřích nechat to vystydnout.“

Andy se sice posadil, ale nevypadalo to, že by se chtěl pustit do jídla. „Jde mi o to,“ nadechnul se ke svýmu oblíbenýmu proslovu, kterej už jsme všichni slyšeli nejmíň stokrát, „že když si dá někdo tu práci, aby nachystal ostatním dobrou večeři, bylo by přinejmenším zdvořilé dostavit se ke stolu včas –“

Právě v tu chvíli práskly domovní dveře a z haly k nám doletěl hlas: „Nech na hlavě, tati! Už jsem tady!“ Jake měl svýho tátu přečtenýho.

Mamka po Andym střelila pohledem nad mísou ledovýho salátu a talířkem se sejrem, kterej jsme si právě podávali dokola. Vidíš, já ti to říkala, vyčítala mu mlčky.

„Ahoj!“ Jake dorazil do kuchyně ve svým obvyklým malátným tempu. „Promiňte, že jdu pozdě. Zdržel jsem se v knihkupectví. Na skripta jsou tam příšerný fronty.“

Mamčino zadostiučinění se ještě prohloubilo.

„No dobře, protentokrát!“ zachrčel Andy. „Sedni si a jez.“ A na Brada houknul: „Ty mi podej salsu!“

Jenomže Jake ho neposlechnul. Místo toho zůstal stát v rohu místnosti s rukou v kapse džínů, kde cinkaly klíčky od jeho hondy.

„Ehm,“ odkašlal si, „heleďte…“

Všichni jsme se na něj vykuleně podívali a čekali, co se bude dít – jestli nám třeba oznámí, že v pizzerii, kde pracuje, nahonem změnili směny, takže se s náma dneska ani nestačí navečeřet. A vzápětí by následoval, jak jinak, Andyho zlostnej výbuch.

„Přived jsem s sebou návštěvu,“ prohodil místo toho Jake. „Doufám, že to nevadí.“

Můj nevlastní táta radši dával přednost tomu, když se kolem jeho pochoutek tlačily tisíce hladovců, než tomu, že by některej z jeho potomků odmítnul svátost společný večeře. „Jistěže nevadí, je toho spousta,“ souhlasil nevzrušeně. „Jenom dones z kuchyně další židli a příbor.“ Jake se ztratil v kuchyni a mezitím se objevila jeho „návštěva“. Nejspíš zatím přešlapovala v obýváku. Vsadila bych boty, že ji musela pořádně zastrašit ta galerie rodinnejch fotek na stěně. Rozvěsila je tam moje mamka.

Bohužel ta návštěva byla rodu mužskýho (tak trochu jsem v duchu doufala, že to bude holka, abych si Jakea mohla pozdějc dobírat). Ale Neil Jankow – jak se nám ten kluk představil – nepatřil zrovna k tomu druhu týpků, kterejm David říkal „pozoruhodně nadprůměrní jedinci“. Měl pečlivě upravený vlasy i nehty, což ho dost odlišovalo od Jakeovejch kámošů ze surfu. Rozkrok džínů mu neplandal někde mezi kotníkama, ale držel ho na místě kvalitní koženej pásek, což ho rozhodně vyčleňovalo ze stáda jeho vrstevníků.

Ale žádnej řízek to nebyl. Ani omylem. Byl dost vychrtlej, měl bledou pleť a delší blond vlasy. Ale myslím, že mamce se líbil – taky proto, že ji v jednom kuse oslovoval madam. „Děkuju, že jste mě pozvala na večeři, madam.“ I když tenhle jeho předpoklad byl teda sakra sexistickej vzhledem k tomu, že u nás vyváří Andy.

Naštěstí to nikoho neurazilo a ochotně jsme Neilovi udělali mezi sebou místo, takže se kluk posadil a pustil se s náma do jídla. Ne že by jed se zvláštní chutí, zato nešetřil chválou, která působila upřímně. Zjistili jsme, že s Jakem chodí na seminář Úvod do anglické literatury. Stejně jako Jake byl v prváku na SeKa, což byla místní zkratka pro Státní univerzitu Severní Kalifornie. A stejně jako Jake byl taky z Carmelu, až na to, že jeho rodiče mají dům dole ve Valley. Jeho tátovi ve městě patřila fůra restaurací – došlo mi, že v několika už jsem byla. Stejně jako Jake si Neil zatím nebyl jistej, na co by se chtěl specializovat, taky jako Jake oceňoval, že je na vejšce větší volnost než na střední. Ten si dneska naplánoval rozvrh tak, aby neměl dopoledne žádný přednášky a moh vyspávat. A pokud by se náhodou vzbudil už před polednem, může si jít užívat s prknem do zálivu, než vyrazí na akademickou půdu.

Ke konci večeře jsem si uvědomila, že bych se Neila ráda vyptala na spoustu věcí. Hlavně na jednu konkrétní a dost důležitou. Bylo to něco, o čem jsem tutově věděla, že to nikoho jinýho kromě mě netrápí. Ale stejnak mi připadalo, že bych si zasloužila nějaký vysvětlení. Ne snad, že bych se o tom mohla z fleku začít bavit. Aspoň ne před tímhle davem kolem.

V tom byla ta hlavní potíž. Kolem bylo až moc uší. Nemyslím jenom lidi kolem stolu v naší jídelně. Ne: byl tady ještě jeden kluk. Dorazil během večeře a celou dobu, co jsme jedli, postával za Neilovou židlí. Pozoroval ho mlčky, zato se zlověstným výrazem ve tváři.

Tenhle kluk vypadal na rozdíl od Neila jako řízek. Měl tmavý vlasy, ostře řezanou bradu, a pokud se moh člověk dohadovat, jak to vypadá pod jeho tričkem a černejma džínama, zdálo se, že strávil mraky času v posilovně na těch mašinách, který formujou tricepsy, nemluvě o mučícím skřipci na hrudní svalstvo.

Jenomže mezi tímhle klukem a Jakeovým kamarádem Neilem byl ještě jeden podstatnej rozdíl. Neil – aspoň podle mýho nejlepšího vědomí – vypadal i při svý bledulovitosti naprosto a nezpochybnitelně živě, kdežto ten kluk za jeho židlí byl…

Jo. Zásah.

Mrtvej.