5 |
Vypadalo to, jako by Jake přived do baráku návštěvu, kterou pronásleduje pomstychtivej duch.
Ne že by Neil projevoval nějakou známku toho, že ví o tom, jak mu za patama postává přízrak. Naopak se zdálo, že o tom nemá ani tucha – stejně jako zbytek naší rodiny, teda dá rozum, že až na Maxe. Ve chvíli, kdy se host usadil na židli, se Max rozběhnul ven z jídelny se zavytím, při kterým Andy zavrtěl hlavou a prohlásil: „Ten pes je čím dál neurotičtější.“
Chudák Max. Já věděla, jak mu je.
Jenomže jsem na rozdíl od něj nemohla zdrhnout z jídelny a schovat se v domě, i kdyby se mi chtělo sebevíc. Nebo mohla, ale za ten vodopád otázek by to nestálo.
A kromě toho, jsem mediátor. Pohovory s nemrtvejma mám v popisu práce.
I když je spousta okamžiků, kdy bych se z tohohle šolichu fakticky radši vyzula. Jako třeba teď.
Ne že bych si mohla nějak extra vybírat. Právo volby, jo? Nenechte se vysmát. Trčela jsem u stolu a musela se ládovat fajitas, zatímco jsem zírala na mrtvolu – suprový zakončení dnešního úžasnýho dne, nebo snad ne?
Ten mrtvej kluk vypadal teda pořádně načuřeně. Nakonec, proč by taky nevypadal? Už jsem vám přece jasně řekla, že byl mrtvej. Neměla jsem ponětí, proč jeho duše zůstala bloumat tady, ale zřejmě umřel zničehonic, protože vypadal, jako že si na svůj novej stav furt nemůže zvyknout. Když se někdo u stolu ozval, že chce podat nějakou věc, na kterou by ten duch dosáhnul, automaticky se po ní natáhnul… akorát že ho vždycky předešly živý prsty někoho ze stolovníků. Zřejmě ho to znechutilo ještě víc. Ale jeho nepřátelství, jak jsem si uvědomila, bylo namířený hlavně proti Neilovi. Každý sousto fajitas, který Jakeův kámoš spolykal, každý sousto namočený do guacamoly jako by toho mrtvýho kluka rozhicovaly doběla. Brada se mu vysouvala a pěsti křečovitě zatínal pokaždý, když Neil odpovídal svým tichým hlasem „Ano, madam“ a „Ne, madam“ na to, na co se ho mamka vyptávala.
Nakonec už jsem to fakt nevydržela – řeknu vám, že bylo dost strašidelný sedět u stolu s rozzuřeným duchem, kterýho jsem viděla jenom já… i když jsem na duchy celkem zvyklá – a vstala, abych posbírala od všech prázdný talíře, i když dneska by normálně byla řada na Bradovi. Ten na mě zůstal civět – s otevřenou pusou, takže nás všechny oblažil výhledem na kus zpola rozžvejkanýho masa –, ale neřek ani popel. Asi se bál, že kdyby se ozval, probrala bych se z toho pominutí, ve kterým jsem nejspíš uvěřila, že dneska je s nádobím řada na mně. Anebo usoudil, že se s ním snažím bejt zadobře, aby na mě neprásknul, že si „vodím do pokoje kluka“.
Mý pachtění s talířema každopádně posloužilo jedlíkům jako signál, aby se začali zvedat od stolu. Návštěva byla odvelená, aby se kochala pohledem na novej bazének s horkou vodou, což byla exkurze, který se nevyhnul žádnej člověk, co v poslední době prošel dveřma našeho baráku, ať už o to stál, nebo ne. Já jsem zůstala v kuchyni, kde jsem oplachovala talíře, dřív než je naskládám do myčky. S Neilovým stínem v závěsu. Ten stál vedle mě a zíral skleněnejma dveřma na zadní verandu. Byl tak blízko, že jsem lehce natáhla ruku obalenou mydlinkama a zatahala ho za košili tak, aby si toho nikdo jinej nevšimnul.
Pořádně jsem ho vyděsila. Obrátil se ke mně a zatvářil se vztekle a zároveň nedůvěřivě. Pořád mu nedocházelo, jak je možný, že ho vidím.
„Hele,“ zašeptala jsem, aby to nebylo slyšet na verandu, kde se všichni bavili o chloru a taky o dortu, kterej Andy podával jako zákusek pro vzorný jedlíky. „Musíme spolu hodit řeč.“
Kluka to šokovalo.
„T-ty mě vidíš?“
„Jasně.“
Zamrkal a pak se podíval skleněnou výplní dveří na zahradu. „A oni – mě neviděj?“
„Ne.“
„Ale proč?“ zeptal se. „Teda, proč ty – a oni ne?“
„Protože jsem mediátor,“ vysvětlila jsem mu.
Zatvářil se nechápavě. „Cože?“
„Počkej chvilku,“ sykla jsem, protože jsem si všimla, že mamka si to najednou namířila k zadním dveřím do kuchyně.
„Brrr,“ otřásla se, když vešla dovnitř. „Jak zapadlo sluníčko, udělala se tam najednou strašná zima. Co talíře, Suzie? Nepotřebuješ s něčím pomoct?“
„Kdepak,“ zatrylkovala jsem vesele. „Všechno v pohodě.“
„Vážně? Myslela jsem, že dneska je řada na Bradovi.“
„Mně to neva.“ Usmála jsem se a doufala, že si mamka nevšimne, jak moc se do toho musím nutit.
Ale nepovedlo se.
„Suzie, kočičko,“ zeptala se starostlivě, „nejsi rozčilená z toho, co říkal Brad? O tom chlapci, který má kandidovat na tvoje místo ve výboru?“
„Ehm…“ Zachytila jsem znechucenej pohled ducha, kterej vypadal, že ho tohle přerušení pořádně štve. Ne že bych mu to mohla mít za zlý. Taky si myslím, že je trochu neprofesionální plkat s mamkou, místo abych se věnovala mediátorování. „Ne, fakt ne, mami. Nevadí mi to, opravdu.“
A taky že jsem nelhala. Když tenhle rok nebudu muset sedět ve studentským výboru, budu mít daleko víc času na jinačí věci. Ne že bych už měla konkrétní představu, jak ho využiju, protože se mi fakt nezdá, že by mě čekaly nějaký časově náročný romantický zážitky s Jessem. Ale naděje vždycky umírá poslední.
Mamka dál postávala ve dveřích a tvářila se ustaraně.
„Víš, Suzie,“ začala opatrně, „myslím, že když nebudeš ve výboru, měla by sis vybrat nějakou jinou mimoškolní aktivitu. Až si budeš podávat přihlášku na vysokou, budou se tě na to ptát. A to bude ani ne za dva roky. Už za dva roky odejdeš z domova.“
Panebože! Mamka sice nemá o Jessem tucha, ale jako by dělala všechno pro to, aby nás dva držela od sebe dál. Jenomže o to se ani nemusí snažit. Jesse to zmákne sám.
„Tak jo, mami,“ souhlasila jsem a nejistě se zadívala na přihlížejícího ducha. Vlastně jsem nebyla moc nadšená ze zjištění, že nás při tyhle soukromý konverzaci šmíruje. „Mohla bych se třeba přihlásit do plaveckýho oddílu. To by ti udělalo radost? Kdybys mě musela každý ráno v pět vozit na tréninky?“
„To není moc dobrý nápad, Suzie,“ namítla mamka a znělo to dost suše. „Vím s naprostou jistotou, že se do plaveckého oddílu nikdy nepřihlásíš. Jsi posedlá svým účesem a tím, co by všechny ty chemikálie v bazénu udělaly s tvými vlasy.“
Pak trochu nakvašeně přepochodovala kuchyní a zmizela v obýváku, a mě nechala v místnosti samotnou s mrtvým klukem.
„Tak jo,“ šeptla jsem omluvně, „kde jsme to přestali?“
Duch zavrtěl hlavou. „Pořád nemůžu uvěřit, že mě vidíš,“ spustil šokovaně. „Teda, no… ty nevíš, jaký to je. Ať jdu, kam jdu, všude lidi koukaj skrz mě.“
„Jasně,“ souhlasila jsem a vyhodila papírovou utěrku, do který jsem si otírala ruce. „Protože jseš mrtvej. Ale otázka je, proč se z tebe stalo tohle?“
Duch se zatvářil, jako by ho moje reakce zaskočila. Uznávám, možná to ode mě bylo trochu drsný. Ale heleďte, dneska prostě nemám nejlepší den.
„A ty jseš…“ Obezřetně si mě měřil očima. „Cos to vlastně říkala, že jseš?“
„Jmenuju se Suze,“ představila jsem se. „A jsem mediátor.“
„Cože jseš?“
„Me-di-á-tor,“ zopákla jsem mu jako ve školce. „Pomáhám mrtvejm dostat se na druhou stranu… na onen svět, do dalšího života nebo jak tomu chceš říkat. A ty jseš…?“
Mrtvej kluk zamrkal. „Craig.“
„Aha. No tak poslouchej, Craigu. Něco je asi na pytel, protože silně pochybuju, že by vesmírný síly usilovaly o to, aby ses v rámci posmrtný praxe poflakoval po naší kuchyni. Musíš jít dál.“
Craig svraštil svý snědý čelo. „Jít kam?“
„To zjistíš, až se tam dostaneš,“ prohlásila jsem. „Ale otázka není, kam máš jít, ale proč tam ještě nejseš.“
„Ty myslíš…“ Craigovy oříškový oči se rozšířily. „Že tohle není… to?“
„Jasně že tohle není to,“ zašklebila jsem se, protože mě to pobavilo. „Ty jako myslíš, že každej člověk po smrti nutně skončí na adrese Pine Crest Road 99?“
Craig pokrčil svejma širokejma ramenama. „Ne. To asi sotva. Ale, víš… když jsem se probudil, prostě jsem nevěděl, kam mám jít. Nikdo mě… ty víš co. Neviděl. Šel jsem do obejváku a tam brečela máma a nemělo to konce. Přišlo mi to dost strašidelný.“
Pochopila jsem, že to nemyslí jako vtip.
„Já vim,“ souhlasila jsem o trošku mírnějc. „To se tak někdy stává. Ale není to normální. Většina lidí se přesune přímo do… no, do další fáze existence. Do novýho života, nebo do věčnýho zatracení, pokud to v tomhle životě nějak podělali.“ Při slovech věčný zatracení se mu rozšířily panenky, ale vzhledem k tomu, že já si existencí něčeho takovýho nebyla zrovna moc jistá, nehodlala jsem to dál rozpitvávat. „A my teď spolu musíme vykoumat, proč je to s tebou jinak. Proč ses nepřesunul rovnou. Něco tě nejspíš drží tady. Potřebujeme to –“
Ale v tu chvíli prohlídka bazénku – Andyho milovanýho bazénku s vířivkou a bublinkama, kterej se měl ani ne za tejden naplnit pivem a zvratkama, pokud Bradův plán s utajeným mejdanem vyjde – skončila a všichni se začali hrnout zpátky do domu. Kejvla jsem na Craiga, aby šel za mnou, a zamířila do patra. Měla jsem pocit, že bysme to konečně měli probrat bez dalšího přerušování.
Aspoň ze strany živejch. S Jessem to bylo něco jinýho.
„Nombre de Dios!“ vyhrknul, když odtrhnul oči od stránek Teorie kritiky od dob Platonových a zjistil, že se vracím do pokoje s Craigem v závěsu. Jesseho kocour Hřebík si protáhnul hřbet, ale když zjistil, že jsem to jenom já – teda s dalším ze svejch otravnejch mrtvejch známejch –, uvelebil se zase na svým místě vedle páníčka.
„Omlouvám se,“ pronesla jsem do prázdna. Viděla jsem, jak se Jesseho pohled přesouvá ze mě na mýho hosta, a zachovala se jako civilizovaná bytost. „Jesse, tohle je Craig. Craigu, tohle je Jesse. Vy dva byste si mohli docela rozumět. Jesse je totiž taky po smrti.“
Ale přišlo mi, že pro Craiga je pohled na Jesseho – ten byl jako obvykle oháknutej podle poslední módy toho roku, kdy byl naživu, což byla sezóna 1850 nebo něco málo k tomu: vysoký kožený holinky, úzký černý kalhoty a suprově nabíraná bílá košile rozepnutá od krku až na hrudník – trochu silný kafe. Vyčetla jsem to z toho, jak ztěžka ten kluk dopadnul na okraj mý postele. Pokud teda vůbec může ztěžka dopadnout někdo, kdo ve skutečnosti nemá žádný tělo.
„Ty jseš pirát?“ zeptal se Jesseho.
Ale tomu se to na rozdíl ode mě nezdálo zrovna vtipný. To už bych od něj asi chtěla moc.
„Ne,“ odpověděl koženě. „To nejsem.“
„Craigu,“ začala jsem a snažila se zachovat vážnou tvář a přehlížet pohledy, kterejma po mně střílel Jesse, „fakticky bys měl začít přemejšlet. Musí existovat nějakej důvod, proč trčíš tady, místo abys byl tam, kde máš správně bejt. Napadá tě, co by tě tady mohlo držet?“
Craigovi se konečně povedlo odtrhnout pohled od Jesseho. „Já nevím,“ zamumlal. „Možná to, že jsem neměl umřít?“
„Tak jo,“ povzdychla jsem si a snažila jsem se bejt trpělivá. Protože tohle si po smrti myslí úplně každej. Že umřel moc mladej. Mluvila jsem s jedním dědulou, kterej natáhnul brka ve 104 letech, a stěžoval si, jaká je to hrozná nespravedlnost.
Snažila jsem se to brát profesionálně. Koneckonců mediátorování je moje práce. Ne že bych za to dostávala plat nebo mi někdo přispíval na sociální pojištění. Jedinej hmatatelnej zisk jsou mý karmický bonusy. Aspoň doufám.
„Úplně chápu, že se na to díváš takhle,“ pokračovala jsem konejšivě. „Bylo to nečekaný? Chci se zeptat – nebyls nemocnej, nebo jo?“
Craig se zatvářil rozhořčeně. „Nemocnej? Utahuješ si ze mě? Zvedám na benči sedmdesát kilo a každej den běhám osm kiláků. A to už nemluvím o tom, že jsem ve veslařským týmu SeKy. A tři roky po sobě jsem vyhrál závody katamaránů v Jachtařským klubu Pebble Beach.“
„Ty bláho,“ hlesla jsem. Není divu, že ten kluk vypadal tak dobře. „Takže tvoje smrt byla nehoda, je to tak?“
„To teda doprdele byla,“ souhlasil Craig a zatnul prsty do mý matrace, jako by to chtěl zdůraznit. „Ta bouřka se objevila úplně náhodou. Převrátilo nás to dřív, než jsem měl čas vykasat plachtu. A já zůstal pod lodí.“
„Takže…“ Zaváhala jsem. „… ty ses utopil?“
Craig zavrtěl hlavou ne proto, že by mi to chtěl vyvracet, ale zoufalstvím.
„Nemělo se to stát,“ zamumlal a zíral skelným pohledem na svý boty… takový ty jachtařský boty, co tenhle typ kluků – myslím veslaře – nosí bez ponožek. „Neměl jsem to bejt já. Byl jsem na střední v plaveckým oddíle. Vyhrál jsem okresní přebory ve volným stylu.“
Pořád mi to nedocházelo.
„Promiň,“ přerušila jsem ho. „Já vim, že ti to přijde nespravedlivý. Ale všechno se obrátí k lepšímu, slibuju.“
„Jo, fakt?“ Craig odlepil pohled od podlahy a přišpendlil mě s ním ke zdi. „A jak? Jak by se to mohlo obrátit k lepšímu? Jsem mrtvej, pokud sis náhodou nevšimla.“
„Myslí to tak, že se všechno obrátí k lepšímu, až se posuneš dál,“ ozval se Jesse, kterej mi konečně přispěchal na pomoc. Zdálo se, že už vydejchal tu poznámku o pirátech.
„Tak k lepšímu, jo?“ Craig se nuceně, hořce pousmál. „Jako třeba pro tebe? Vypadáš, kámo, že na to čekáš o ňákej ten pátek dýl než já. Proč takový zpoždění?“
Jesse neodpověděl. Vlastně toho nebylo moc, co by se na tohle dalo říct. Tutově netušil, proč se pořád nepřesunul z tohohle světa do dalšího. A já taky ne. Ale ať už na tomhle místě a v tomhle čase Jesseho drželo, co chtělo, drželo ho to pevně. A když už to vydrželo století a půl, sobecky jsem doufala, že to vydrží aspoň do konce mýho života. Pokud ne navěky.
A přestože mi otec Dominik nepřestával opakovat, že Jesse jednou zjistí, co ho tady drží – a že bych se teda k němu radši neměla moc připoutávat, protože jednou přijde den, kdy už ho neuvidím –, tyhle dobře míněný rady byly na dvě věci. Už jsem se připoutala. A pořádně pevně.
A nedělala jsem vůbec nic pro to, abych se zase odpoutala.
„Jesse je v jiný situaci,“ zasáhla jsem tónem, kterej jsem považovala za uklidňující – pro Craiga i pro Jesseho. „Jsem si jistá, že s tebou to nebude zdaleka tak složitý.“
„To je sakra pravda,“ souhlasil Craig, „protože já tady v první řadě nemám co dělat.“
„Přesně,“ souhlasila jsem. „A já udělám, co budu moct, abych ti pomohla odejít do dalšího života…“
Craig se zamračil. Bylo to stejný zamračení, jaký mu sedělo na tváři celou tu dobu, co jsme večeřeli a co pozoroval Jakeova kámoše Neila.
„Ne,“ odseknul. „Takhle to nemyslím. Myslím jako, že tady nemám bejt. Nemám bejt mrtvej.“
Kejvla jsem. No jasně. Tohle už jsem slyšela tolikrát, že bych to ani nespočítala. Nikdo netouží se po smrti probudit a zjistit, že je tuhej.
„Je to těžký,“ připustila jsem, „já to chápu. Ale nakonec si na tu myšlenku zvykneš, slibuju. A bude to lepší, jen co zjistíme, co tě na tomhle světě drží –“
„Nic nechápeš!“ vybuchnul Craig a zavrtěl tmavovlasou hřívou. „Právě to se ti snažím vysvětlit. Drží mě tady fakt, že jsem neměl umřít.“
„No… možná že jo,“ zaváhala jsem. „Ale s tím já nic nenadělám.“
„Jak to myslíš?“ Craig vyskočil a vztyčil se vztekle proti stropu mýho pokoje. „Jak to myslíš, že s tím nic nenaděláš? Tak proč tady sakra trčím? Myslel jsem, žes tvrdila, že mi pomůžeš! Tvrdilas, že jseš mediátor.“
„To taky jsem,“ odvážila jsem se střelit pohledem po Jessem, ale ten se tvářil stejně zaskočeně jako já. „Ale já nerozhoduju o tom, kdo má bejt živej a kdo mrtvej. To není moje věc. Ani moje práce.“
V Craigově tváři se objevilo znechucení. „Tak v tom případě dík, i když fakt nemám zač,“ ucedil a vystartoval ke dveřím.
Nehrnula jsem se, abych ho zadržela. Vlastně jsem s ním už nechtěla mít nic společnýho. Vypadal jako pěkně tvrdej týpek, zvlášť s těma svejma svalama od veslování. Když nechce, abych mu pomohla, jeho problém.
Ale Jesse ho zarazil.
„Hej!“ zavolal hlubokým hlasem, ve kterým zazněl nepřeslechnutelnej rozkaz. „Omluv se jí!“
Kluk se na prahu zarazil a pomalu se obrátil k Jessemu.
„To se teda doprdele neomluvím,“ zopáknul svůj oblíbenej výraz.
Víc už říct nestačil. V příští vteřině už nemířil ke dveřím – nebo teda skrz ně –, ale byl k nim doslova přibitej. Jesse mu zkroutil jednu ruku za zádama v dost divným úhlu a celou svou vahou ho namáčknul na dřevo.
„A teď se hleď mladé dámě omluvit,“ zasyčel, „neboť se ti snažila prokázat laskavost. Nebudeš se obracet zády k někomu, kdo ti nabízí pomoc.“
Páni. Na kluka, kterej se tváří, že se mnou nechce nic mít, byl Jesse teda trochu dost háklivej na to, jak se ke mně lidi chovaj.
„Promiň,“ zahuhlal Craig do pantů. Znělo to, jako by ho něco hodně bolelo. A taky jo – jenom proto, že jste mrtvý, ještě nejste odolný vůči bolesti. Vaše duše si ji pamatuje, i když už nemáte tělo.
„To už je lepší,“ prohlásil Jesse a pustil ho.
Craig se zhroutil na práh. Ale i když se zachoval jako hajzlík, bylo mi ho líto. Heleďte, vypadalo to, že má za sebou ještě horší den než já, když si vemete, že tak znenadání umřel a to všechno kolem.
„To prostě není fér,“ zaúpěl bolestínským tónem a třel si ruku, kterou mu předtím Jesse zkroutil. „Neměl jsem to bejt já, chápete? To já měl přežít, ne Neil!“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Cože? Neil byl s tebou na lodi?“
„Na katamaránu,“ opravil mě Craig. „Jasně že byl.“
„Byl to tvůj parťák z posádky?“
Craig se na mě zadíval s výrazem odporu, kterej se – po rychlým zašilhání na Jesseho – vzápětí proměnil ve formu zdvořilýho nesouhlasu.
„Jasně že ne,“ usadil mě. „Myslíš, že bysme se převrátili, kdyby tam byl se mnou někdo, kdo by v tom uměl plavat? Fér by bylo, aby byl mrtvej on! Nevim, co si naši mysleli. To bylo pořád: vem Neila s sebou, proč taky někdy nevemeš Neila… No, tak doufám, že teď jsou spokojený. Vzal jsem ho s sebou, a koukejte, jak to dopadlo. Jsem po smrti. A můj pitomej brácha si dál běhá po světě.“
6 |
Tak teď jsem aspoň pochopila, proč byl Neil při večeři tak tichej. Právě přišel o svýho jedinýho bráchu.
„Ten kluk nepřeplaval bazén na šířku,“ stěžoval si Craig, „aby při tom nedostal astmatickej záchvat. Tak mi řekni, jak se dokázal udržet sedm hodin na převráceným katamaránu v těch obrovskejch vlnách, než ho zachránili? Jak?“
To jsem mu vysvětlit nedokázala. A nedokázala jsem mu vysvětlit ani to, že je to právě jeho přesvědčení, že měl místo něj umřít jeho brácha, co ho drží na tomhle světě.
„Možná,“ zkusila jsem to, „tě ten vor praštil do hlavy.“
„A co jako?“ Craig se na mě podíval tak, že jsem nepochybovala: byla to trefa do černýho. „Blbeček Neil, kterej nedokázal hnout ani prstem, aby se zachránil, zůstal naživu. A já, kterej vybojoval všechny možný plavecký trofeje, se utopím. Na tomhle světě není spravedlnost. Proto jsem tady mrtvej a Neil se tam dole cpe pitomejma plackama.“
„Máš tedy v plánu pomstít svou smrt tím, že připravíš o život bratra?“ zeptal se ho přísně Jesse.
Zamrkala jsem. Při pohledu na vyjevenýho Craiga jsem vytušila, že nic podobnýho v jeho hlavě zatím neuzrálo. Mrzelo mě, že mu tam Jesse tohohle brouka nasadil.
„V žádným případě, čéče,“ ohradil se Craig. Potom se nad tím zamyslel. „Copak by to vůbec šlo? Teda jako že bych moh v tomhle stavu někoho zabít, kdybych chtěl?“
„Ne!“ vyhrkla jsem ve stejnou chvíli, kdy Jesse odpověděl: „Ano, ale tím bys ohrozil svou nesmrtelnou duši –“
Craig mě neposlouchal, to dá rozum. Vnímal jen to, co nadhodil Jesse.
„Supr,“ prohlásil a zadíval se na svý tlapy.
„Žádný zabíjení!“ vykřikla jsem. „Bratrovražda nebude. To nepřipustím!“
Craig se na mě překvapeně zadíval.
„Ale já ho nechci zabít,“ bránil se.
Zavrtěla jsem unaveně hlavou. „Tak co teda?“ zeptala jsem se. „Co tě tady drží? Je tady něco… já nevim… něco mezi váma dvěma, co jste si nestačili vyříkat? Chceš, abych mu od tebe něco vyřídila?“
Craig se na mě podíval, jako bych byla mimo.
„Neilovi?“ zavrčel. „Děláš si srandu? Nemám mu co říct. Je to vůl. Jen se na něj podívej, vždycky se motá kolem takovejch lidí, jako je tvůj brácha.“
I když jsem sama neměla svý nevlastní brášky ve valný úctě – až na Davida, aby bylo jasný –, neznamenalo to, že by je v mý přítomnosti moh někdo beztrestně urážet. Aspoň ne Jakea, kterej je většinou úplně neškodnej.
„Co je na mým bráchovi špatnýho?“ vyjela jsem na něj. „Teda nevlastním bráchovi?“
„Hele, nic proti němu,“ zamumlal Craig. „Jenomže, no… víš, Neil je v prváku a je to hrozná citlivka a tak. A já mu celou tu dobu říkal – na SeKa se nedostaneš nikam, pokud se začneš tahat se surfařema.“
Měla jsem pocit, že jsem toho od Craiga Jankowa slyšela už dost.
„Tak jo,“ ucedila jsem a vykročila jsem ke dveřím. „Ráda jsem tě poznala, Craigu. Tak zas někdy.“ To si buď jistej, že se ještě sejdem. Věděla jsem, kde ho najdu. Stačí sledovat Neila, a vsadím se, že Craig se potáhne za ním.
Zatvářil se dychtivě. „Chceš říct, že zkusíš vymyslet, jak bych se moh vrátit do života?“
„Ne,“ zklamala jsem ho. „Zkusím zjistit, jak by ses odsud moh posunout.“
„Jo,“ souhlasil Craig. „Zpátky.“
„Myslí do nebe,“ ozval se Jesse, protože zrovna nehoroval pro mý reinkarnační teorie. „Nebo do pekla.“
Craig, kterej od toho incidentu se zkroucenou rukou nepřestával po Jessem nervózně pokukovat, se zatvářil polekaně.
„Ech,“ vyrazil ze sebe a obočí mu vyletělo vzhůru. „Aj!“
„Anebo do dalšího života,“ dodala jsem s významným pohledem na Jesseho. „To my fakt nevíme, že ne, Jesse?“
Jesse, kterej se postavil, když jsem si stoupla já – protože se uměl chovat v přítomnosti dámy –, připustil s obvyklou zdrženlivostí: „Ne, to tedy vskutku nevíme.“
Craig zamířil ven, ale na prahu se zastavil a obrátil se k nám.
„Tak jo,“ zamumlal. „Myslím, že se ještě uvidíme.“ A k Jessemu chvatně dodal: „Mrzí mě to s tím pirátem, fakt.“
„V pořádku,“ ozval se zachmuřeně Jesse.
Pak Craig vysmahnul.
A Jesse se konečně uvolnil.
„Susannah, ten mladík bude dělat potíže. Měla bys ho zavést k otci Dominikovi.“
Povzdychla jsem si a svezla se na sedátko v arkýři, kde obvykle sedával on. Hřebík na mě zasyčel, jako to dělal vždycky, když jsem se k němu přiblížila a Jesse byl s náma – to aby mi ukázal, kdo je jeho pánem. Já rozhodně ne, i když jsem to já, kdo mu kupuje žrádlo a čistí pelech.
„Bude v pohodě, Jesse,“ namítla jsem. „Dohlídnem na něj. Potřebuje jen trochu času. Vždyť je čerstvě po smrti, že to tak musím říct.“
Jesse zavrtěl hlavou a v tmavejch očích se mu zablejsklo.
„Pokusí se svého bratra zabít,“ připomněl.
„Možná jo,“ odsekla jsem, „kdyžs mu to poradil.“
„Musíš zavolat otci Dominikovi,“ nabádal mě, přešel k telefonu a podal mi ho. „Pověz mu, že se s tím hochem musí setkat, s tím jeho bratrem, a včas ho varovat.“
„Fíha,“ ocenila jsem jeho snahu. „Jesse, brzdi. Zvládnu to sama, nemusíme do toho zatahovat otce Doma.“
Jesse se zatvářil skepticky. Jenomže i když se tváří skepticky, stejnak je to ten nejpřitažlivější kluk, co znám. Teda tím jako nechci říct, že by vypadal tak dokonale – má jizvu nad pravým obočím, bílou a zřetelnou jako čára křídou, a jak už jsem se před chvilkou zmínila, potřeboval by trochu vylepšit svůj šatník.
Ale jinak je ten kluk prostě supr, tmavejma vlasama počínaje a koňskejma – pardon, chtěla jsem říct jezdeckejma – holínkama konče. A mezitím je sto osmdesát cenťáků svalnatýho mužskýho těla.
Věčná škoda, že jeho zájem o mě je evidentně jen platonickej. Možná kdybych uměla líp líbat… Jenomže copak jsem někdy měla šanci si to pořádně vyzkoušet? Kluci – teda živí kluci – se za mnou nikdy extra netáhli. Ne že bych byla šereda. Upřímně řečeno, myslím si, že vypadám docela obstojně, když mám teďka ty zvlněný vlasy a oční stíny Mlha mocca. Ale je dost těžký víst ucházející společenskej život, když člověka v jednom kuse otravujou mrtví.
„Myslím, že bys mu měla zavolat,“ trval na svým Jesse a znova ke mně přistrčil telefon. „Říkám ti, querida, s tím Craigem bude víc práce, než si umíš představit.“
Zamrkala jsem. Ne kvůli tomu, co zrovna mlel o Craigovi, ale že mi zase řek querida. Nevyslovil to už od toho dne, kdy jsme se poprvé a naposled políbili. Vlastně mi to oslovení tak scházelo, že jsem si musela najít jeho význam v Bradově španělským slovníku.
„Nejdražší.“ Znamená to prostě „má nejdražší“ nebo „miláčku“.
Což není zrovna výraz, kterým častujete někoho, s kým se chcete jenom kámošit.
Aspoň doufám.
Nedala jsem ale najevo, že vím, co to slovo znamená, o nic víc než to, že jsem si všimla, jak mu uklouzlo.
„Ty to přeháníš, Jesse,“ napomenula jsem ho. „Craig svýmu bráchovi nic neudělá. Má ho rád. Akorát že si na to teďka nějak nemůže vzpomenout. A i kdyby to tak nebylo – kdyby měl fakticky vražedný choutky –, proč si najednou myslíš, že bych to nezvládla? Hele, Jesse, nebylo by to poprvý. Jsem na krvelačný duchy zvyklá.“
Jesse odložil telefon tak zprudka, až jsem si myslela, že to ten plast nevydrží.
„To bylo předtím,“ zavrčel.
Zůstala jsem na něj zírat. Venku se už setmělo, a tak jediný světlo v mým pokoji vydávala lampička na nočním stolku. V její zlatavý záři vypadal Jesse ještě víc nadpozemsky než obvykle.
„Před čím?“ nechápala jsem.
Jenomže já to věděla. Věděla.
„Než se tady objevil on,“ vysvětlil s hořkým důrazem na to krátký zájmeno. „A nepokoušej se to popřít, Susannah. Od té doby v noci nemůžeš spát. Viděl jsem tě, jak sebou házíš a vrtíš. A někdy ze spaní křičíš.“
Nemusela jsem se ptát, koho tím myslí. Věděla jsem to. Oba jsme to věděli.
„To nic,“ zamumlala jsem, i když šlo o mnohem víc než o pouhý nic, to snad chápete. Bylo to něco. Rozhodně něco. Ale ne to, co si zřejmě myslel Jesse. „Teda tím nechci říct, že jsem nebyla vyděšená, když jsme spolu uvízli tam… na tom místě. A máš pravdu, někdy kvůli tomu mívám zlý sny. Ale já to zvládnu, Jesse. Už se to lepší.“
„Nejsi nezranitelná, Susannah,“ poučil mě zamračeně, „i když si to zřejmě o sobě myslíš.“
Hrozně mě překvapilo, že si toho vůbec všimnul. Vlastně jsem si spíš začala dělat starosti, jestli si toho náhodou nevšimnul proto, že jsem se začala chovat zranitelně – nebo dobře, když chcete, tak teda žensky – v tu chvíli, kdy mě chytil a začal líbat. Tenkrát. Jednou.
Jenomže když mě obvinil ze zranitelnosti, nemohla jsem to na sobě nechat, to dá rozum. I když má recht.
„Jsem v pohodě,“ prohlásila jsem. Nemělo cenu se pitvat v tom, že to tak vůbec není a že pouhej pohled na Paula Slatera mi málem přivodí infarkt. „Už je to za mnou, Jesse, a i kdyby nebylo, neznamená to, že bych nedokázala pomoct Craigovi. Nebo teda spíš Neilovi.“
Ale jako by mě neposlouchal.
„Nech otce Dominika, ať si s tím poradí,“ vyzval mě znova. Pokejvnul bradou ke dveřím, kterejma před chvílí prošel – a to doslova – Craig. „Ještě nejsi připravená. Potřebuješ víc času.“
Teď jsem si teprve začala přát, abych mu předtím stačila říct o Paulově příjezdu – tak vysmátá, jak jsem měla původně v úmyslu: jako že o nic nejde, abych mu dokázala, že jsem nad věcí.
Jenomže nad věcí jsem teda rozhodně nebyla. A ani nikdy nebudu.
„Tvoje péče,“ začala jsem co nejjízlivějc, abych trochu zamaskovala rozpaky z toho, že mu musím tak odporně lhát – nejen o Paulovi, ale i o sobě, „je sice dojemná, ale není nutná. Já Craiga Jankowa zvládnu, Jesse.“
Znova se zamračil, ale tentokrát jsem viděla, že je fakticky rozčilenej. Kdybysme spolu začali doopravdy chodit, musel by se povinně koukat na talk show, aby se odnaučil ty svý mačovský instinkty z devatenáctýho století.
„V tom případě půjdu,“ prohlásil výhružně a jeho temný oči vypadaly ve světle lampičky černočerný jako dva onyxy, „a povím to otci Dominikovi sám.“
„Fajn,“ odsekla jsem. „Jen si posluž.“
I když tohle jsem mu původně říct nechtěla. Chtěla jsem se ho zeptat – proč? Proč nemůžeme bejt spolu, Jesse? Já vím, že ty to chceš taky! A neopovažuj se mi tvrdit, že nechceš! Cejtila jsem to, když jsme se líbali. Možná nemám zrovna kdovíjaký zkušenosti, ale tohleto přece poznám. Máš mě rád, aspoň trošku určitě. Tak v čem je problém? Proč mi vždycky musíš dát ledovou sprchu? PROČ?
Ať byl ten důvod, jakej chtěl, Jesse mi zatím nic nenaznačil. Ani teď ne. Místo toho vysunul čelist a zavrčel: „Dobrá. Jak chceš.“
„Tak si běž!“ odsekla jsem.
A taky že v tu ránu šel. Puf – a najednou jsem byla sama.
No a co? Potřebuje ho snad člověk k něčemu?
Tak jo. Jasně. Já ho potřebuju.
Ale pokusila jsem se ho ze svý hlavy rezolutně vymíst. A tak jsem se místo na něj začala soustředit na domácí úkol z trigonometrie.
*
Jenomže to jediný, na co jsem dokázala myslet, byl Jesse. I druhej den, aspoň až do chvíle, než se přiblížila čtvrtá vyučovací hodina – práce s počítačem. Řeknu vám, nic nenaruší studijní úsilí mladý holky spolehlivějc než pohlednej duch, kterej si myslí, že ví všechno nejlíp.
Měla jsem pochopitelně pracovat na eseji o občanský válce, rozsah dvě stránky, kterej našemu ročníku zadal za trest náš třídní pan Walden, protože se mu nelíbilo, jak se některý z nás chovali ráno při nominacích kandidátů do studentskýho výboru.
Panu Waldenovi se nezamlouvalo jmenovitě mý chování poté, co mi provedla Cee Cee. Když totiž Kelly navrhla za místopředsedu Paula, zvedla Cee Cee ruku a navrhla pro změnu mě.
„Jau!“ zaječela, když jsem ji pod lavicí kopla. „Co je to s tebou?“
„Nechci bejt místopředsedkyně,“ zasyčela jsem na ni. „Dej tu ruku dolů!“
Následoval smích, pošťuchování a pak další smích, tak dlouho, až po nás pan Walden – jinak nejtrpělivější kantor na světě – hodil křídu a prohlásil, že by nám prospělo procvičit se trochu v národních dějinách. Dvoustránkovým pojednáním o bitvě u Gettysburku, abych byla přesnější.
A stejnak jsem to nezachránila. Cee Ceein návrh podpořil Adam a navzdory mejm protestům nominace prošla. Takže jsem kandidátka na místopředsedkyni, Cee Cee manažerka mý volební kampaně a Adam, kterýmu dědeček založil štědrej fond, je naším sponzorem – a proti nám stojí Paul Slater. Kluk, kterýmu jeho otřesná sebejistota a neskutečně přitažlivá vizáž už předem získaly hlasy všech oprávněnejch voliček.
Ne snad, že by mi na tom nějak extra záleželo. Vůbec nestojím o to dělat někomu místopředsedkyni. Mám toho na krku ažaž – se vším tím mediátorováním a trigonometrií a rádoby přítelem, kterej je už nějakej pátek po smrti. Nemám zapotřebí dělat si k tomu všemu ještě hlavu s politikou.
Tohle dopoledne stálo prostě za starou belu. Nominace mě vyřídila, a esej od pana Waldena to korunoval.
A pak samozřejmě Paul. Po hodině na mě místo pozdravu výmluvně zamrkal.
A jako by to celý nestačilo, vzala jsem si dneska na nohy úplně nový boty od Jimmyho Chooa, který jsem koupila v letním výprodeji za směšnej zlomek původní ceny. Byly úžasný a perfektně se hodily k mý černý džínový sukni Calvin Klein, ke který jsem si oblíkla fakticky hustej růžověj top se stojáčkem.
Až na to, že ty boty parádně dřely. Už teď jsem měla puchejře po celejch chodidlech a náplasti, který jsem si vyžebrala na ošetřovně, mi posloužily leda k tomu, abych se zvládla překulhat z jedný učebny do druhý. Připadalo mi, že mi za chvilku musej odpadnout nohy. Kdybych věděla, kde Jimmy Choo bydlí, odpajdala bych rovnou k jeho dveřím a hodila mu ty křusky na hlavu.
Takže jsem seděla v počítačový učebně s vyzutejma botama, v palcích mi škubalo, dělala jsem si úkol z trigonometrie, zatímco jsem měla psát esej, a najednou mě vyděsil povědomej hlas, kterej mi zašeptal do ucha: „Chyběl jsem ti, Suze?“