7

„Dej mi laskavě pokoj,“ vyzvala jsem ho klidně, i když ke klidu jsem měla daleko, to je snad jasný.

„Ale no tak, Simonová!“ Paul si přitáhnul sousední židli, otočil ji a obkročmo se na ni posadil. „Tak už to vzdej. Přiznej, že tu nenávist ke mně jenom předstíráš.“

„Na to bych na tvým místě moc nesázela,“ odsekla jsem. Zaklepala jsem perem na blok a doufala, že to bude brát jako výraz znechucení, i když ve skutečnosti to bylo jen nervózní gesto. „Hele, Paule, mám děsně moc práce –“

Vytrhnul mi blok zpod ruky. „Kdo je Craig Jankow?“

Užasle jsem zamžourala na papír a zjistila, že jsem na prázdnou stránku bezmyšlenkovitě naškrábala zrovna tohle jméno.

„Nikdo,“ zabručela jsem.

„Tak to je dobře,“ zaradoval se Paul. „Už jsem se bál, aby to nebyl někdo, kdo by mě nahradil ve tvým srdci! Jestlipak o tom Craigovi ví Jesse?“

Zírala jsem na něj a doufala, že bude můj strach pokládat za vztek a dá si odchod. Ale nezdálo se, že by měl něco takovýho v úmyslu. Doufala jsem, že si nevšimne, jak mi na krku poskakuje žíla… a pokud si toho přece jen všimne, že si to nebude špatně vykládat. Paul si bohužel až moc dobře uvědomoval, jak je přitažlivej. Měl na sobě černý džíny, který mu perfektně seděly na místech, kde se to čekalo, a pak olivově zelený tričko s krátkým rukávem, ze kterýho koukalo jeho tělo, opálený při hodinách tenisu a golfu. Viděla jsem, že ostatní holky ve třídě – a zvlášť Debbie Mancusová – po Paulovi nenápadně pokukujou a pak zase urychleně upíraj zrak zpátky na monitor, jako by ho ještě ani ne před vteřinkou nechtěly doslova zhltnout pohledem.

Nejspíš taky žárlivě sledovaly, že Paul se ze všech lidí dává do řeči zrovna se mnou, jedinou holkou ze třídy, která si nedá diktovat názory od Kelly Prescottový a která si nemyslí, že Brad Ackerman je suprovej řízek.

Ale nemohly tušit, jak bych ocenila, kdyby Paul Slater poctil svou okouzlující přítomností některou z nich.

„Craig,“ zašeptala jsem pro případ, že by nás někdo poslouchal, „je mrtvej.“

„Jo?“ zašklebil se na mě Paul. „Já tušil, že máš pro tyhle kluky slabost.“

„Ty –“ zasyčela jsem a pokusila jsem se mu vyškubnout blok z ruky, ale držel ho mimo můj dosah, „jseš prostě nesnesitelnej!“

Zatvářil se zamyšleně, když se zahloubal do mejch poznámek. „Mít mrtvýho přítele, na tom přece jen něco bude,“ zašeptal nakonec. „Nemusíš ho představovat rodičům, protože by ho stejně neviděli…“

„Craig není můj přítel,“ zasyčela jsem na něj, zuřivá z toho, že se s tím klukem vůbec vybavuju. „Snažím se mu jenom pomoct. Včera se objevil u nás doma –“

„Panebože…“ Paul protočil svý výrazný modrý oči. „Další z těch charitativních akcí, co se do nich ty a ten pošetilej otec D. tak ochotně pouštíte.“

„Pomáhat zbloudilým duším je moje práce,“ pronesla jsem důstojně.

„To říká kdo?“ podivil se Paul.

Zůstala jsem na něj civět. „No – prostě – tak to je,“ mektala jsem jako nablblá sedmačka. „A co jako jinýho bych teda měla dělat?“

Paul sebral pero, který leželo vedle na lavici, a začal počítat příklady z trigonometrie. Zapisoval jednotlivý řádky rovnice rychle a úhledně. „To by mě taky zajímalo. Připadá mi nefér, že jsme dostali ten mediátorskej dar do vínku bez náležitý smlouvy, popisu práce nebo platovýho výměru. Aspoň já teda nic takovýho nepodepsal. Ty snad jo?“

„Jasně že ne,“ řekla jsem, jako bych si právě na tohle sama tolikrát nestěžovala – a skoro stejnejma slovama – otci Dominikovi.

„Tak jak můžeš vědět, jaký pracovní povinnosti máš vlastně plnit?“ připomněl celkem rozumně Paul a rozpovídal se. „Jasně, ty prostě předpokládáš, že tvůj úkol je doručovat mrtvý na místo určení, protože když je tam odlifruješ, přestanou tě otravovat a ty si můžeš žít zase v klídku. Ale zeptám se tě na jedno: kdo ti řek, že se od tebe čeká právě tohle? A kdo ti řek, jestli to děláš dobře?“

Vyvalila jsem na něj oči. Jasně – tohleto mi přece nikdo nikdy neřek. Nebo teda tak trochu můj táta. A pak taky jedno médium jménem madam Zara od nás z Brooklynu, ke kterýmu mě vzala moje kamarádka Gina. A taky otec Dom, to dá –

„No právě!“ zareagoval na můj výraz Paul. Dovtípil se, že mu na jeho otázku těžko odpovím. „Nikdo ti nic neřek. Ale já o tom mluvím proto, že o tom něco vím. Našel jsem něco – něco, co sahá daleko do minulosti, vlastně až do doby prvních psanejch záznamů – a tam se popisujou mediátoři, i když tenkrát se jim takhle neříkalo. A taky se tam píše, co je jejich skutečným úkolem – a to už nemluvím o popisu jednotlivejch technik!“

Pořád jsem na něj vyjeveně koukala. Znělo to tak… přesvědčivě. A poprvé za celou tu dobu se tvářil upřímně.

„Jestli máš doopravdy po ruce takový záznamy,“ ozvala jsem se váhavě, „tak bych… je ráda viděla.“

„Fajn,“ prohlásil Paul a zatvářil se potěšeně. „Přijď po škole ke mně a já ti je ukážu.“

Vyletěla jsem ze židle tak rychle, že jsem ji skoro převrátila.

„Ne!“ vyjekla jsem. Shrnula jsem si ze stolu učebnice a přitiskla je na prsa, jako by mě dokázaly nějak chránit – a zároveň zabránit tomu, aby si Paul všimnul, jak mi poskakuje srdce. „V žádným případě!“

Díval se na mě z protější židle, kde seděl, jako by ho moje reakce vůbec nepřekvapila.

„Hm,“ zabručel. „To jsem si moh myslet. Chceš se to dozvědět, ale zase ne tolik, abys kvůli tomu riskovala svoji pověst.“

„Nebojím se o svou pověst,“ sdělila jsem mu a snažila se přidat trochu na kyselosti, „ale o svůj život, víš? Už jsi mě chtěl zabít jednou, pamatuješ se?“

Asi jsem to trochu přepískla se zvukem, protože jsem si všimla, že pár lidí v učebně odvrátilo hlavy od monitorů. Zvědavě se na mě zadívali.

Jenomže Paul se dál tvářil znuděně.

„Nezačínej s tím zase,“ spustil po chvilce. „Hele, Suze, už jsem ti vysvětloval… Ale to je vlastně fuk, co jsem ti vysvětloval, protože ty stejně věříš jen tomu, čemu věřit chceš. Ale beze srandy: mohla ses odtamtud dostat sama, a to kdykoli.“

„Ale Jesse ne,“ procedila jsem mezi zubama. „Že ne? Díky tobě.“

„No jo,“ připustil Paul a rozhodil netrpělivě rukama. „Tak dobře, Jesse ne. Ale nezdá se ti, že to přeháníš, Suze? Nakonec – o co šlo? Ten chlápek už je beztak dávno po smrti –“

„Ty hajzle,“ ucedila jsem, i když se mi při tom klepal hlas natolik, že to tu nadávku připravilo o veškerej důraz.

A pak jsem vystartovala pryč. Vystartovala, jenomže daleko jsem nedošla, protože mě hned vzápětí zarazila Paulova klidná poznámka: „Suze! Nezapomnělas na něco?“

Ohlídla jsem se po něm. „Myslíš, jestli jsem ti jako nezapomněla říct, abys už na mě víckrát nezkoušel promluvit? Jo, zapomněla. Dík za upozornění.“

„Ne,“ usmál se zlomyslně Paul, „ale nejsou náhodou tyhle boty pod židlí tvoje?“ A ukázal na ten báječnej výtvor Jimmyho Chooa, bez kterýho jsem si to zrovna namířila ven z učebny. Sestru Ernestinu by asi klepla pepka, kdyby mě chytila, jak si to hasím po škole bosá.

„Aha,“ hlesla jsem. Můj dramatickej odchod byl najednou v háji. „No jo.“ Vrátila jsem se ke stolu a pokusila se zastrčit svý oteklý chodidla do těch hnusnejch bot.

„A než utečeš z plesu, Popelko,“ prohodil škádlivě Paul, „měla by sis vzít ještě něco.“ Podal mi můj sešit na trigonometrii. Letmým pohledem jsem zjistila, že příklad dokončil: úhledně, a jak jsem předpokládala, nejspíš taky se správným výsledkem.

„Dík.“ Vzala jsem si ho. S každou další vteřinou jsem si připadala víc a víc nemotorná. Fakt bych měla s tímhle klukem tak natvrdo vyběhnout? No jo, tak se mě – a Jesseho – pokusil jednou zabít. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale on mi pořád tvrdí, že to tak nebylo. Co když se pletu? Co když Paul není taková příšera, jakou z něj v duchu furt dělám? Co když je…

Co když je prostě stejnej jako já?

„A pokud jde o toho Craiga…“ prohodil zčistajasna.

„Paule…“ Sesula jsem se zpátky na židli vedle něj. Všimla jsem si pohledu, kterej po mně vrhla paní Tarentinová, která měla v počítačový učebně dozor. Zvedat se v jednom kuse ze svýho místa a zase si sedat není zrovna činnost, která se po vás při práci s počítačem očekává, pokud teda zrovna nechodíte pro papíry k tiskárně.

Ale ten pohled nebylo to jediný, co mě zase přišpendlilo k židli. Přiznávám. Byla jsem zvědavá. Zvědavá na to, co mi chce říct, a moje zvědavost byla nakonec silnější než můj strach.

„Vážně,“ ozvala jsem se, „já s tím ale nepotřebuju píchnout.“

„Já myslím, že potřebuješ,“ poznamenal Paul. „Co vlastně ten Craig po tobě chce?“

„To, co všichni duchové,“ odpověděla jsem unaveně. „Chce bejt zase naživu.“

„No jasně,“ souhlasil Paul. „A kromě toho?“

Pokrčila jsem ramenama. „To zatím nevim,“ připustila jsem. „Je tady ta záležitost s jeho mladším bráchou… Myslí si, že brácha měl umřít místo něj. Jessemu to připadalo, jako že –“ zarazila jsem se na poslední chvíli. Moc pozdě jsem si uvědomila, že vytahovat Jesseho jméno před Paulem není zrovna dvakrát taktický.

Ale Paul se tvářil, jako že ho to jenom zajímá. „No, co připadalo Jessemu?“

Pochopila jsem, že už z toho svýho spolubydlícího nevynechám. „Přišlo mu, že ten Craig chce svýho bráchu zabít. Víš, aby se mu pomstil.“

„Což mu samozřejmě nebude k ničemu,“ prohlásil Paul, jako by ho to vůbec nepřekvapilo. „Kdy už se to konečně naučej? Jo, kdyby se chtěl stát svým bráchou, to by bylo jinačí kafe.“

„Stát se svým bráchou?“ Nevěřícně jsem na něj zamžourala. „Jak to myslíš?“

„Vždyť víš,“ pousmál se Paul a pokrčil ramenama. „Stěhování duší. Kdyby chtěl získat tělo svýho bráchy…“

Tak tohle už bylo na obyčejný úterní dopoledne trochu moc. Aby bylo jasný, kvůli tomuhle klukovi jsem měla za sebou další neklidnou noc. A když jsem teď slyšela, co mu zase leze z pusy, nějak mi to najednou nedávalo smysl. Prostě to nebyla zrovna moje nejbystřejší hodinka, no. Takže jsem udělala něco, co mi jen těžko může někdo zazlívat.

„Získat tělo svýho bráchy?“ opakovala jsem. Pomalu jsem si spustila učebnice do klína. Pak jsem bezmyšlenkovitě natáhla ruku ke kožený opěrce a zaryla do ní nehty. „O čem to prosím tě mluvíš?“

Jedno Paulovo tmavý obočí vylítlo vzhůru. „O toms ještě neslyšela, co? Co tě to ten dobrotivej páter vlastně učí? Nejspíš nic důležitýho, jak to tak vypadá.“

„O čem to mluvíš?“ nedala jsem se zmást. „Jak by někdo moh získat tělo někoho jinýho?“

„Říkal jsem ti,“ pousmál se spokojeně, opřel se a zkřížil si ruce za hlavou, „že je toho spousta, co o mediátorech zatím nevíš. A ještě víc toho, co tě můžu naučit, když mi dáš šanci.“

Civěla jsem na něj. To s tím tělem – fakticky jsem neměla ponětí, o čem to mluví. Přišlo mi to jak z nějaký hororový sci-fi. A nebyla jsem si ani jistá, jestli mě Paul jen tak nekrmí, aby mě navnadil a nějak dostal tam, kde mě chce mít.

Ale co když ne? Co kdyby tady byla opravdu možnost, že by…

Potřebovala jsem to zjistit. Panebože. Potřebovala jsem to vědět víc než cokoli předtím ve svým životě.

„Tak jo,“ hlesla jsem. Cejtila jsem, jak mi mezi palcem a ukazováčkem stejká pot a opěrka židle pod mou dlaní vlhne. Jenomže mi to bylo fuk. Srdce jsem měla až v krku. A to mi bylo taky fuk. „Tak jo, přijdu dneska odpoledne k tobě. Ale jenom když mi povíš… tady o tom.“

V Paulovejch modrejch očích se něco mihlo. Byl to jen kratičkej záblesk – a byl hned pryč. Bylo v něm něco zvířecího, divokýho… Nedokázala bych popsat, co to vlastně znamenalo.

Ale v další vteřince už se na mě usmíval. Usmíval, ne šklebil.

„Fajn,“ souhlasil. „Vyzvednu tě ve tři u hlavní brány. A koukej tam bejt, jinak odjíždím bez tebe.“

8

Nechtěla jsem k němu jít. To je snad jasný, ne? Heleďte, i když to tak někdy může vypadat, nejsem přece máklá. Už párkrát se mi totiž v minulosti stalo, že jsem si dala rande s jistejma osobama, a najednou zjistila, že jsem přivázaná k židli, shozená ze střechy, nucená oblíknout si příšerně nevkusný plavky nebo jinak krutě mučená. Nechtěla jsem jít po škole k Paulu Slaterovi. Fakticky nechtěla.

Ale stejně jsem tam šla.

Protože co jinýho jsem měla dělat? To pokušení bylo moc silný. Páni, tak teda vážně existujou nějaký písemný svědectví o mediátorech? O tom, že duch může získat tělo někoho jinýho? Ani nejpříšernější sny o dlouhý, mlhou zalitý chodbě mě nezastaví před tím, abych konečně zjistila, co jsem zač a co všechno dokážu. Strávila jsem tolik let sžíraná zvědavostí a pochybnostma, že si takovouhle příležitost nemůžu nechat proklouznout mezi prstama. Nikdy jsem se nedokázala jako otec Dominik prostě útrpně smířit s tím, jak byly karty rozdaný. Vždycky jsem toužila zjistit, proč Černej Petr padnul právě na mě a jak a kdy ho mám teda vynýst. Musím se to dozvědět.

A jestli kvůli tomu musím strávit pár hodin s někým, kdo mě pravidelně straší ve snech, není to zase kdovíjaká oběť. To se vyplatí.

Teda aspoň doufám.

Adam a Cee Cee z toho nebyli zrovna odvázaní. Po vyučování na mě čekali v chodbě. Díky svejm úžasnejm botám jsem viditelně pajdala, ale Cee Cee si toho vůbec nevšimla. Byla zaujatá prodiskutováváním seznamu, kterej zplodila při biologii.

„Tak hele,“ začala, „musíme zajít do papírnictví pro fixky, zvýrazňovače, lepidlo a plakátový tabule. Adame, má tvoje máma v garáži ještě ty odznaky, co prodávali tenkrát při dobročinným bazaru? Mohli bysme je použít na placky s nápisem VOLTE SUZE.“

„Ech,“ vypravila jsem ze sebe nejistě, jak jsem se belhala za nima. „Heleďte se –“

„Suze, nemůžem jít lepit ty placky a malovat ty plakáty k vám? Pozvala bych vás k nám, ale znáte moje ségry. Určitě by nám po tom začaly jezdit na kolečkovejch bruslích.“

„Heleďte se,“ opakovala jsem nejistě, „fakt jsem vám vděčná a oceňuju to a tak vůbec… Ale nemůžu s váma jít. Už něco mám.“

Adam a Cee Cee si vyměnili pohledy.

„Ale?“ zeptala se kousavě Cee Cee. „Že by rande s tajemným Jessem?“

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „To zrovna ne –“

Právě v tu chvíli kolem nás prošel Paul. Všimnul si mýho kulhání a nabídnul mi: „Když chvilku počkáš, zajedu s autem až k bráně, abys nemusela přes nádvoří.“ A pak si to odšustil pryč.

Adam se na mě šokovaně zadíval. „Bratříčkování s nepřítelem?“ vyhrkl. „Hanba!“

Cee Cee se zatvářila stejně ohromeně. „Ty teda chodíš s ním?“ Zavrtěla nevěřícně hlavou, až se jí světlý vlasy zaleskly. „A co Jesse?“

„Nechodím s ním,“ namítla jsem zdráhavě. „Prostě jen… spolu děláme na jedný věci.“

„Na jaký věci?“ Cee Ceeiny oči za brejlema se podezíravě zúžily. „Do školy?“

„No…“ Přenesla jsem váhu z nohy na nohu, protože jsem doufala, že si tím trochu ulevím, jenomže to nepomohlo. „To není do školy, ale… do… kostela.“

Už když mi to vylítlo z pusy, bylo mi jasný, že jsem sekla. Cee Cee by nevadilo, že ji nechám samotnou s Adamem – naopak, byla by ráda. Ale vadilo jí, že se z tý její předvolební akce chci vyvlíknout bez věrohodnýho důvodu.

„Do kostela?“ Koukala na mě, jako bych byla totální cvok. „Jenomže ty jseš židovka, Suze – pro případ, že se ti to v pomatení smyslů vykouřilo z hlavy.“

„No to zrovna… v podstatě… úplně ne,“ vymektala jsem. „Teda jako táta byl žid, ale máma ne –“ Za ozdobně kroucenejma vratama, za kterejma jsme postávali, zatroubil klakson. „Heleďte, to je Paul. Musím běžet. Nezlobte se.“

A pak jsem si to – poměrně svižně na malou mořskou vílu, který se do chodidel při každým kroku zabodávaj kudly Solingen – namířila do Paulova kabrioletu. Když jsem vklouzla na sedadlo spolujezdce, vydechla jsem úlevou. Jednak nad tím, že můžu konečně vsedě ulevit zrasovanejm nohám, a pak i proto, že jsem byla právě na cestě k objevu… nebo zjištění… toho, co jsem vlastně doopravdy zač.

Jenomže zároveň jsem měla hodně neodbytnej pocit, že se mi to, co zjistím, nebude ani trošku líbit. Popravdě řečeno mi nějaká moje rozumnější část mozku našeptávala, že možná zrovna dělám největší kravinu svýho života.

A moc mi v tom nepomáhalo ani vědomí, že Paul v těch slunečních brejlích a s okouzlujícím úsměvem vypadá jako filmová hvězda. Fakticky, jak se mi mohly zdát zlý sny o klukovi, kterej byl ztělesněním snů každý holky o ideálním řízkovi? Nemyslete si, že mi utekly ty závistivý pohledy, který jsem sklízela během cesty z parkoviště!

„Dovolíš mi poznámku,“ prohodil Paul, když mi upravoval bezpečnostní pás, „že ty tvoje lodičky jsou opravdu famózní?“

Polkla jsem. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co to slovo znamená, ale podle tónu jeho hlasu jsem odhadovala, že to bude něco lichotivýho.

Nadechla jsem se. Chci se do toho fakticky pustit? Vyplatí se mi to?

Odpověď se mi zrodila někde v hloubi duše, tak hluboko, že jsem se s ni rozhodla spokojit: ano. Ano, ano. Jo.

„Tak jedem,“ pobídla jsem ho hlasem ještě chraptivějším než normálně, jak jsem se snažila spolknout svou nervozitu.

A Paul se rozjel.

Dům, ke kterýmu mě dovez, byla impozantní patrová vila na útesu hned vedle Carmel Beach. Postavili ji skoro celou ze skla, aby si obyvatelé nerušeně užívali všechno to slunce a oceán kolem.

Paul si nejspíš všimnul, jakej dojem na mě ten barák udělal. „Patří dědečkovi. Když šel do důchodu, koupil si domek u pláže.“

„Aha.“ Hlasitě jsem polkla. „Domek u pláže“ starýho pana Slatera musel přijít bratru na takovejch pět melounů. „Hele, a to mu nevadí, že ses k němu tak najednou nakvartýroval?“

„Blázníš?“ Paul se ušklíbnul a zajel s bavorákem do garáže, kde bylo místo na čtyry auta. „Skoro ani neví, že jsem tady. Je celej zpitomělej z těch léků.“

„Paule…“ napomenula jsem ho nejistě.

„Co je?“ Zamžoural na mě za svejma raybankama. „Jenom konstatuju holý fakta. Děda je upoutanej na lůžko a potřebuje celodenní péči, ale když se ho naši snažili přelifrovat do nějakýho vhodnýho ústavu, nechtěl o tom ani slyšet. Tak jsem se nabídnul, že se sem přestěhuju, abych na něj dohlížel, a děda s tím souhlasil. Teď jsme oba spokojený. Děda může dožít doma – teda s ošetřovatelem, kterej se o něj ve dne v noci stará – a já můžu chodit na školu svejch snů: Misijní akademii Junipera Serry.“

Polilo mě horko, ale pokusila jsem se udržet lehkej tón tyhle konverzace. „Takže tys snil o tom, že budeš chodit na katolickou střední, jo?“ přisadila jsem si jízlivě.

„Když je to škola, kam chodíš ty…“ souhlasil Paul. Taky se usmál, ale žádná jízlivost v tom nebyla.

Teď už jsem musela bejt rudá jak třešňová bowle. Potřebovala jsem od těch medovejch řečí nějak odpoutat pozornost, a tak jsem upjatě utrousila: „Stejnak si nemyslím, že to byl dobrej nápad.“

„Jenom klid, Simonová,“ protáhnul ležérně Paul. „Dědův ošetřovatel je tady, neboj. To jen pro případ, že by se tě zmocnily pochybnosti, že se mnou budeš v baráku sama.“

Sledovala jsem, kam Paul ukazuje, a všimla si, že na příjezdový cestě u domu parkuje prorezlá Toyota Celica. Mlčela jsem – hlavně proto, že mě pořád udivovalo, jak lehce mi Paul dokáže číst myšlenky. Seděla jsem vedle něj a potila se nejistotou, protože mě napadla ještě jedna věc. Nikdy jsem o tom sice s našima nemluvila, ale byla jsem si tutově jistá, že by mi zakázali chodit domů k nějakýmu klukovi, zvlášť když jeho rodiče nejsou doma.

Jenomže pokud to neudělám, nikdy nezjistím to, co se tak hrozně moc potřebuju dozvědět.

Paul vystoupil, obešel auto a otevřel mi dvířka.

„Tak jdeš, Suze?“ zeptal se, když jsem se pořád neměla k tomu, abych si rozepla pás.

„Ehm.“ Nervózně jsem se zadívala na ten skleněnej palác. Vypadal strašidelně prázdnej, navzdory tý toyotě.

Ale Paul jako by mi zase čet myšlenky.

„Tak vystoupíš už konečně, Suze?“ zeptal se a protočil panenky. „Tvoje ctnost je se mnou v bezpečí. Slibuju, že se tě ani nedotknu. Tohle je pracovní schůzka. Na zábavu bude dost času pozdějc.“

Pokusila jsem se zkušeně ušklíbnout, aby ho náhodou nenapadlo, že mně lidi – teda kluci – takovýhle věci zrovna moc často nevykládaj. Což byla obnažená a krutá pravda: nevykládali. A trochu mě vytáčelo, co se mnou tyhle Paulovy poznámky prováděj. Jasně že jsem ho nesnášela, ale stejně, kdykoli udělal nějakou takovouhle narážku – nebo naznačil, že mě považuje, no víte… za zvláštní –, zamrazilo mě z toho na páteři. A vůbec to nebyl nepříjemnej pocit.

Že by to bylo tím? Proč jsem se cejtila tak… dobře? Vždyť toho kluka nenávidím! A jsem hluboce a opravdově zamilovaná do někoho jinýho. I když Jesse mi nějak nedává najevo, že hodlá mý city opětovat. Ale to ještě přece neznamená, že začnu hned chodit s Paulem Slaterem! I když v těch raybankách vypadá fakt hustě.

Vystoupila jsem.

„Moudrý rozhodnutí,“ komentoval ten výkon Paul a zabouchnul za mnou dvířka bavoráku.

V tom hlasitým prásknutí jako by byla ukrytá jistá neodvratnost. Snažila jsem se nemyslet na to, do čeho se to tady vůbec pouštím, když jsem pochodovala za Paulem po betonovejch schodech k širokejm prosklenejm dveřím dědečkova domu, bosá, s lodičkama značky Jimmy Choo v jedný ruce a školní brašnou ve druhý.

Ve Slaterovic baráku bylo zima a ticho, takový ticho, že byste zřetelně slyšeli, jak se ani ne sto metrů od vás valí vlny Pacifiku. Pokud byly v domě vůbec nějaký ozdobný předměty, působily všechny tak modernisticky, hladce a nepřívětivě jako celá stavba zvenčí. Blesklo mi hlavou, že když se ráno valí od moře mlha, musí bejt v tomhle baráku pořádně sychravo, protože i uvnitř to bylo samý sklo a kov. Paul mě zaved po točitejch kovovejch schodech do kuchyně, která vypadala jako pilotní kabina kosmický lodi. Všechny technický vymoženosti se agresivně leskly.

„Koktejl?“ zeptal se zkušeně a otevřel prosklený dvířka malý chladničky na nápoje.

„Děsně vtipný,“ zašklebila jsem se. „Jenom vodu, dík. Kde je tvůj děda?“

„Dole v přízemí.“ Paul vytáhnul z obrovský stříbrný lednice dvě lahvičky s minerálkou. Musel si všimnout, jak se pořád nervózně ohlížím, protože mě vyzval: „Ale jestli mi nevěříš, tak se běž podívat.“

A tak jsem se teda šla podívat. Ne snad, že bych mu nevěřila… ale no jo. Tak jsem mu prostě nevěřila. I když by to od něj bylo dost ujetý, kdyby mi měl takhle lhát o něčem, co se dá lehce ověřit. Ale co bych asi tak mohla dělat, kdyby se nakonec ukázalo, že tady jeho děda není? V žádným případě jsem přece odsaď nemohla vysmahnout, dokud nezjistím to, co potřebuju.

Naštěstí se ukázalo, že tohle nemusím řešit. Slyšela jsem v dálce nějaký zvuky, a tak jsem se vydala dlouhatánskou prosklenou chodbou tím směrem, dokud jsem nedošla do místnosti se širokoúhlou obrazovkou. U ní seděl hrozně starej pán v hrozně moderním kolečkovým křesle. Hned vedle něj, v nepohodlně vyhlížející modernistický vymyšlenosti, byl zkroucenej kluk v modrý ošetřovatelský uniformě a čet si nějakej časák. Když jsem se objevila ve dveřích, podíval se na mě a usmál se.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem a napjatě vešla do místnosti. Byl to nádhernej pokoj s jedním z nejkrásnějších výhledů v domě, jak se taky dalo čekat. Stála v něm nemocniční postel se zvedací plošinkou nahoře i dole a se spoustou všemožnech páček a hejblat. Na zdi visely kovový poličky na knihy a na nich stály kupy zarámovanejch fotek. Černobílý fotky nějakejch lidí, podle ujetýho ohozu asi tak ze čtyřicátejch let.

„Ehm,“ odkašlala jsem si směrem ke staříkovi na kolečkovým křesle. „Dobrý den. Já jsem Susannah Simonová, pane Slatere.“

Děda neodpověděl. Dokonce ani neodtrhnul oči od kvízu, kterej zrovna dávali v televizi. Byl holohlavej, kůži měl posetou jaterníma skvrnama a trochu slintal. Ošetřovatel si toho všimnul taky a přiskočil s kapesníkem, aby starýmu pánovi osušil mokrou bradu.

„Podívejte, pane Slatere,“ ozval se hlasitě, „tahleta krásná mladá dáma vás přišla pozdravit. Nepopřejeme jí taky dobrý den?“

Ale pan Slater vytrvale mlčel. Místo toho se ozval Paul, kterej nakráčel do pokoje za mnou: „Tak jak je, dědo? Další vzrušující den před bednou?“

Nevypadalo to, že by pan Slater Paula poznal. „Měli jsme se dobře, viďte, pane Slatere?“ odpověděl za něj ošetřovatel. „Prošli jsme se kolem bazénu a natrhali si pár citronů.“

„Tak to rád slyším,“ prohlásil Paul s nuceným úsměvem. Pak mě chytil za ruku a začal mě vláčet pryč z místnosti. Ne drsně, jen mi naznačil, že je nejvyšší čas zvednout kotvy. A já šla ochotně za ním, protože jsem z toho všeho byla pekelně vyděšená. A to je co říct. Teda když si vemete, jak mě děsil Paul, a pak uvážíte, že je tady někdo, kdo mě děsí ještě víc.

„Nashledanou, pane Slatere,“ pozdravila jsem, ale žádnou odpověď jsem nečekala… Což bylo jen dobře, protože taky žádná nepřišla.

Venku v hale jsem se Paula tiše zeptala: „Co je to s ním? Alzheimer?“

„Ne,“ odpověděl a podal mi tmavomodrou láhev s minerálkou. „Vlastně se to přesně neví. Když děda chce, dokáže vnímat úplně jasně.“

„Fakt?“ Tomu se dalo jen těžko uvěřit. Kdyby to byla pravda, je na světě vůbec někdo, komu by se chtělo dobrovolně slintat? „Možná už je prostě… starej.“

„Jo,“ souhlasil Paul a hořce se uchechtnul, „to teda je.“ A pak, bez dalších konverzačních vycpávek, najednou otevřel dveře po svý pravý ruce a prohodil: „Tak tohle je ono. To, co jsem ti chtěl ukázat.“

Šla jsem za ním do pokoje, kterej byl docela určitě jeho ložnice. Byl asi tak pětkrát větší než můj pokojíček – a taky postel byla pětkrát širší než moje. Stejně jako jinde v domě i tady bylo všechno hypermoderní a hladký, samej kov a sklo. Dokonce i deska psacího stolu, na kterým stál malej notebook, byla ze skla – nebo možná z plexiskla. Neválely se tady žádný předměty, co obvykle zaplevelujou můj pokoj – jako časáky a špinavý fusekle a laky na nehty a krabice s načatejma sušenkama. Vlastně tady nebylo vůbec nic osobního. Působilo to jako chladnej hotelovej pokoj.

„Tady to je,“ prohlásil Paul a posadil se na kraj obrovský postele.

„Aha,“ hlesla jsem, vystrašenější na nejvyšší míru… a nejenom proto, že Paul poklepal na prázdnej prostor vedle sebe. Bylo to i proto, že jediná barva, která tu místnost prostupovala (když teda nepočítám svý a Paulovo oblečení), byla k vidění za obrovským oknem: modrá obloha a pod ní tmavomodrý moře. „Tak to chci vidět.“

„Nedělám si srandu,“ ujistil mě Paul a přestal poklepávat na matraci, kam jsem se podle něj měla posadit. Místo toho se naklonil pod postel a vytáhnul velikou průhlednou bednu – takovou, do který se přes léto uklízej svetry.

Položil si ji vedle sebe a otevřel ji. Uvnitř bylo něco, co vypadalo jako výstřižky z novin a časopisů.

„Prohlídni si tohle,“ vyzval mě. Opatrně vyndal jeden hodně zažloutlej článek a rozložil ho na břidlicově šedej přehoz postele, abych si ho mohla přečíst. Pocházel z londýnskejch Timesů z 18. června 1952. Na fotce tam pózoval nějakej chlápek v egyptský hrobce před stěnou plnou hieroglyfů. Popisek pod fotkou tvrdil: Teorii archeologa Slaského se skeptici vysmívají.

„Doktor Oliver Slaski – to je ten chlapík na fotce – pracoval celý léta na překladu nápisů objevenejch v hrobce faraóna Tutanchamona,“ vysvětlil mi Paul. „A došel k závěru, že ve starověkým Egyptě existovala sekta šamanů, který dokázali putovat mezi naším světem a říší mrtvejch, a přitom tu cestu přežít. Těmhle šamanům se podle doktora Slaskýho říkalo inkarnátoři neboli převtělovači. Poznávacím znamením jejich sekty byla šakalí hlava. Dokázali se přenýst na onen svět, kdy se jim zachtělo. Pozůstalí si je proto najímali, aby vyprovázeli duše jejich nebožtíků, aby měli jistotu, že se jejich milovaní dostanou v pořádku tam, kam mají, místo aby celou věčnost někde bloudili jako duchové.“

Svalila jsem se na postel vedle něj, abych si líp prohlídla tu fotku, kterou mi ukazoval. Předtím se mi do toho moc nechtělo – pořád jsem měla takovej divnej pocit z toho, že bych se najednou ocitla tak blízko vedle Paula, nemluvě už o celý týhle postelový záležitosti.

Ale teď jsem to nějak totálně přestala vnímat. Naklonila jsem se nad článek, až se mi prameny vlasů otřely o zažloutlej papír.

„Inkarnátoři…“ opakovala jsem. Rty jsem měla najednou ztuhlý, jako bych si po nich přejela kostkou ledu. „Tím asi myslí mediátory.“

„Ani bych neřek,“ ozval se Paul.

„Ne,“ opakovala jsem. Nějak mi začínal docházet dech. Taky byste ho nemohli popadnout, kdybyste si celej život lámali hlavu, proč se tolik lišíte od všech ostatních, a pak jste na to zčistajasna kápli. Nebo se k tomu aspoň dostali hodně blizoučko.

„Ale to je přece přesně vono, Paule!“ vytrhla jsem se z transu. „Jedna karta v tarotu – ta, co se jí říká Poustevník nebo Devátá stezka – znázorňuje starýho chlapa s lucernou, přesně jako na tomhle obrázku!“ Ukázala jsem na kresbu v hieroglyfu. „Vždycky když mi vykládali karty, objevila se tahle devítka. A Poustevník je průvodce duší – teda ten, kdo má odvádět mrtvý tam, kam se maj normálně dostat. No jasně, na tomhle hieroglyfu je mladej kluk, ne dědek, ale jinak se to shoduje… To musí znamenat mediátory, Paule!“ Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku. To je ohromný. Prostě ohromný! To, že existujou nějaký záznamy o lidech, jako jsem já… Nikdy jsem nedoufala, že jednou něco takovýho uvidím! Nemohla jsem se dočkat, až tohle všechno vylíčím otci Dominikovi. „Prostě musí!“

„Ale oni nebyli jen pomocníci, Suze,“ pokračoval Paul. Naklonil se zpátky k průhledný krabici a vytáhnul z ní další papír, taky pořádně zašlej a pomuchlanej. „Podle Slaskýho, kterej o tom napsal kupu článků, bylo v Egyptě takovejch zprostředkovatelů – nebo mediátorů, když jinak nedáš – jako naseto. Ale kromě nich tam byli inkarnátoři. A to…“ Paul se mi zadíval zpříma do očí. Jeho pohled nemusel urazit moc velikou dálku, protože jsme se popravdě řečeno na tý posteli dostali k sobě sakra blízko, „…to jsme my dva, Suze. Inkarnátoři.“

Zase mě zamrazilo. Po páteři se mi roztancovaly mrazivý pařáty strachu a chloupky na rukou se mi postavily do pozoru. Nevím, jestli za to mohlo to slovo, nebo způsob, jakým ho Paul pronesl. Ale zamávalo to se mnou. Jako kdybych znenadání strčila prsty do zásuvky od elektriky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ namítla jsem vystrašeně, „já teda ne. Já jsem prostě mediátor. Kdybych byla inkarnátor, nemusela bych se nechat zaříkat –“

„Tos taky nemusela,“ potvrdil Paul a jeho hlas zněl ve srovnání s mým vyděšeným skřehotáním ledově klidně. „Mohla ses dostat tam i zpátky jen s pomocí vlastní vůle, tím, že si to místo intenzivně představíš. Můžeš to udělat třeba hned teď, když budeš chtít.“

Zírala jsem na něj. Paulovy oči, jak jsem si všimla nad zmačkanejma stránkama článků doktora Slaskýho, byly zářivý a jasný. Skoro svítily, jako kdyby byly kočičí. Netušila jsem, jestli mi říká pravdu, nebo se jen snaží zvětšit ten zmatek, co už jsem v sobě tak jako tak měla. U Paula by mě to už ani nepřekvapilo. Rád na někoho vybaloval šokující věci a pak pozoroval, jak bude dotyčnej – no dobře, tak teda já – reagovat.

„To teda ne,“ zamítla jsem jeho úvahu, že bych mohla bejt něco jinýho, než jsem si odjakživa myslela. Jenomže jedinej důvod, proč jsem se s ním ocitla v jeho ložnici, byl danej tím, že jsem o sobě sama začínala pochybovat.

„Zkus to,“ naléhal Paul, „a soustřeď se na tu představu. Teď už přece víš, jak to tam vypadá.“

To teda sakra vím. Jako bych to – a zrovna jeho vinou – nevídala už tak dost často. Právě jeho vinou jsem tam uvízla na nejdelších patnáct minut ve svým životě. A ustavičně jsem se tam vracela, noc co noc ve svejch snech. I teď jsem slyšela v uších ozvěnu hlasitýho bušení srdce, když jsem uháněla tou temnou chodbou a kolem nohou se mi obtáčela mlha. Copak si Paul Slater vážně myslí, že se tam hodlám někdy vrátit, třeba jen na vteřinu?

„Ne,“ zavrčela jsem. „Ne, díky –“

Věnoval mi ironickej úsměv.

„Neříkej, že se Susannah Simonová něčeho bojí!“ Oči mu zaplály snad ještě jasnějc než předtím. „Vždycky se chováš, jako bys vůbec nevěděla, co je to strach – jako třeba některý lidi vůbec netušej, co je to nachlazení.“

„Ale já se nebojím!“ zalhala jsem s hranou důstojností. „Jenom se necejtím na to – jak se tomu říká? – převtělení. Aspoň teď ne. Možná pozdějc. Teď se tě chci zeptat na něco jinýho. Jaks mluvil o tom, že někdo může získat tělo jinýho člověka. Na to stěhování duší.“

Paul se celej rozzářil. „Říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“

Věděla jsem, jak to myslí – nebo jsem to aspoň tušila. Tváře mi polilo horko, ale pokusila jsem se tu rudou pustit z hlavy a zeptala se tak, aby to znělo pokud možno co nejlhostejnějc: „Jenom mě to zaujalo, to je celý. Je to fakticky možný?“ Natáhla jsem se pro zmuchlaný novinový články, který se povalovaly mezi náma. „Nezmiňuje se o tom někde ten doktor Slaski?“

„Možná,“ odpověděl Paul a položil dlaň na výstřižky, abych se k nim nedostala.

„Paule!“ Zatahala jsem za vrchní papír. „Jsem prostě zvědavá. Tys to někdy zkoušel? A fakticky to funguje? Vážně by se moh Craig zmocnit bráchova těla?“

Jenomže Paul ty výstřižky pustit nehodlal.

„Ty se mě nevyptáváš kvůli Craigovi, viď?“ Jeho modrý oči se do mě zabodly a z tváře mu vyprchal i poslední náznak úsměvu. „Suze, copak to máš zase za lubem?“

Teprve v tu chvíli jsem si konečně všimla, jak blízko k mý tváři se dostal jeho obličej. Jen pár cenťáků. Pokusila jsem se odtáhnout, ale prsty, který bránily články doktora Slaskýho, se najednou zvedly a sevřely se mi kolem zápěstí. Zadívala jsem se na Paulovu ruku. Jeho snědá kůže a můj loket připomínaly černý a bílý políčka na šachovnici.

„Jesse je mrtvej,“ pronesl Paul. „Ale to neznamená, že by ses musela chovat, jako bys byla taky po smrti.“

„Já se nechovám…“ zaprotestovala jsem. „Já –“

Ale k dokončení svý chabý obhajoby jsem se už nedostala. Protože přesně v tu chvíli se Paul naklonil a políbil mě.