9

Fakt nekecám. Byl to procítěnej polibek. Projel mi celým tělem až k ubohejm, otlačenejm, rozbolavělejm chodidlům.

Což ale neznamená, že bych ho začala líbat taky. Rozhodně ne.

No… teda… aspoň ne tak vášnivě jako on mě.

Aby bylo jasný, stalo se to jenom proto, že Paul byl v líbání dobrej. A mě už tak hrozně dlouho nikdo nepolíbil. Tak fajn, pokud to teda chcete slyšet, bylo prima vědět, že aspoň někdo o mě stojí. I když to byl zrovna člověk, kterým jsem opovrhovala.

Pravda je, že v určitým okamžiku bylo pro mě dost těžký rozpomenout se, proč bych vlastně měla Paulem opovrhovat. Aspoň ne, když mě tak suprově líbal. Chci tím říct, že se mi bohužel nestává každej den, aby kolem mě kroužili a líbali mě takovýhle řízci. Abych byla upřímná, zatím se mi to stalo jen párkrát.

A když to udělal Paul Slater… No, řekněme, že poslední věc, kterou bych bejvala čekala, bude to, že se mi to tak zalíbí. Heleďte, byl to přece ten samej kluk, kterej se mě přednedávnem pokusil zabít…

Akorát že on tvrdí, že to není pravda a že mi nikdy žádný nebezpečí nehrozilo.

Až na to, že mi bylo jasný, že tohleto je přece lež jako věž. Nebezpečí mi hrozilo nejenom tenkrát v tý nekonečný chodbě plný dveří, ale i teď: že ztratím hlavu pro kluka, kterej se ke mně zachoval hnusně, a ještě hnusnějc k tomu, koho miluju. Protože přesně tak jsem se při Paulově polibku cejtila. Jako že bych udělala cokoli – prostě cokoli –, aby mě líbal dál.

Což byla samozřejmě blbost. Protože já Paula Slatera nemilovala. Milovala jsem kluka, kterej je:

a) mrtvej; a

b) očividně nestojí o to rozvíjet se mnou nějaký romantický techtle mechtle.

Jenomže to neznamenalo, že se můžu začít spouštět s prvním řízkem, kterej mi přijde do cesty. Tím chci říct, že žena by měla ctít jistý zásady…

Jako třeba že se má šetřit pro někoho, koho doopravdy miluje, i když ten někdo je nejspíš moc hloupej na to, aby si dokázal uvědomit, jak bezvadně se k sobě hoděj.

Takže i když mě Paul líbal, což ve mně vyvolalo touhu dát mu volnou ruku kolem krku a políbit ho taky – a taky jsem to napůl začala uskutečňovat –, bylo to špatný, špatný, ŠPATNÝ!

A tak jsem se pokusila odtáhnout.

Ale víte co? Držel mě za zápěstí. A bylo to sevření pevný jako ocel. Ocel.

A co hůř – moje ochota k líbání způsobila, že se na mě začal tlačit, takže mě tisknul k posteli a pod mejma lopatkama se nejspíš mačkaly všechny ty vyšisovaný články doktora Slaskýho. A taky jsem tušila, že tohle muchlování neudělá dobře mý džínový sukni Calvin Klein.

Takže když už jsem na sobě měla takovejch pětasedmdesát nebo kolik kilo živý váhy sedmnáctiletýho kluka, a to nebyla žádná sranda – víte, když jde zrovna o kluka, který – ho na sobě rozhodně mít nechcete. Nebo možná v tu chvíli chcete, ale děláte, co můžete, abyste na to nereagovali, protože se chcete uchovat pro někoho jinýho… pro někoho, kdo vás podle všeho vůbec nechce. Ale to je teď fuk.

Konečně se mi podařilo odtrhnout svý rty od Paulovejch aspoň na tak dlouho, abych stačila zasyčet: „Pusť mě!“

„Ale Suze,“ prones takovým tím tónem, kterej působil jakoby zvláčnělej vášní. Nebo tak nějak se to přece píše v lovestorkách. Je mi líto, že to musím připustit, ale tón jeho hlasu mnou projel až do posledního konečku nervů. Koneckonců to byla vášeň, kterou jsem v něm probouzela já! Já, Suze Simonová, která ještě nikdy žádnýmu klukovi nepřipadala tak neodolatelná. Aspoň pokud mi bylo známo. „Neříkej mi, že na to nemyslíš celý odpoledne.“

„Ne,“ potvrdila jsem celá vděčná, že mu můžu říct pravdu, i když nepravděpodobnou. „To teda nemyslím. A teď mě laskavě pusť.“

Ale Paul mě začal líbat znova – ne na rty, protože jsem už odvrátila hlavu, ale na krk a taky na špičku ucha.

„To je kvůli těm volbám do studentskýho výboru?“ zeptal se mezi líbáním. „Protože mně vůbec nesejde na tom, abych byl nějakým nablblým místopředsedou nablblýho výboru. Jestli jseš naštvaná kvůli tomu, tak to stačí říct a já se z toho nějak vyvlíknu.“

„Ne, to není kvůli těm volbám,“ odpověděla jsem upjatě a pokusila se vykroutit svý zápěstí z jeho sevření a taky odtáhnout krk, aby se dostal z dosahu jeho polibků. Vypadalo to, že dotek jeho rtů dělá s mojí kůží psí kusy. Připadalo mi, jako bych ji měla v jednom ohni.

„Panebože! Není to kvůli Jessemu, doufám?“ Cejtila jsem, jak Paulovi tohle zasténání projelo celým tělem. „Suze, prober se. Ten kluk je mrtvej.“

„Neřekla jsem, že je to kvůli Jessemu.“ Znělo to možná až moc vzdorovitě, ale to mi bylo fuk. „Tys snad slyšel, že bych řekla něco takovýho?“

„Tos ani nemusela,“ odseknul Paul. „Máš to napsaný na čele. Suze, tak se nad tím aspoň zamysli! Kam to povede, když budeš milovat někoho takovýho? Uvědom si, že budeš postupně stárnout, ale on bude pořád stejně mladej jako v tom roce, kdy ho zamordovali. Vážně si myslíš, že s tebou půjde na maturiťák? A co kino? Co kdybyste spolu šli do kina? Kdo bude řídit? A kdo platit?“

Vlastně jsem se na něj ani nemohla zlobit. Protože na tomhle všem něco bylo. A taky předpokládal, že Jesse mý city opětuje, což bohužel nebyla pravda. Proč by se ode mě jinak celý tejdny tak odtahoval?

Ale potom Paul zakvedlal nožem v ráně ještě hloub.

„A kdybyste se vy dva k sobě měli vážně jako dvě holubičky, byla bys dneska tady? A líbala by ses se mnou tak, jako ani ne před minutou?“

A v tu chvíli se mě teprve zmocnil vztek. Protože v tomhle měl teda Paul určitě recht. V tom to bylo. Měl prostě recht.

A to mi málem zlomilo srdce. Víc než to, jak se ke mně choval Jesse.

„Jestli mě okamžitě nepustíš,“ procedila jsem skrz zuby, „vypíchnu ti voko!“

Paul se rozesmál. Ale smát se přestal, když jsem namířila palec proti jeho očnímu důlku a vyrazila.

„Au!“ zaječel a odkutálel se ode mě. „Co to děláš?!“

Vyskočila jsem z postele dřív, než by člověk stačil říct paranormální aktivity. Popadla jsem svý boty, tašku i zbytky důstojnosti a začala se pakovat.

„Suze!“ ječel Paul z ložnice. „Vrať se, Suze!“

Nevšímala jsem si ho. Prostě jsem upalovala, jako by mi za patama hořela koudel. Přelítla jsem kolem pokoje dědy Slatera – pořád civěl na opakování rodinný soutěže Hodina pravdy – a po točitým kovovým schodišti vylítla z toho naleštěnýho baráku.

Nebo bych vylítla, kdyby se najednou mezi mnou a dveřma nezhmotnil půldruhametrákovej Pekelnej anděl.

Přesně tak. V jednu vteřinu byla cesta ke dveřím volná, a v další chvíli ji zatarasil mamut v motorkářský kombinéze. Nebo spíš jeho duch.

„Ty vole!“ vyhrkla jsem, protože jsem do něj málem vrazila. Ten chlap měl kníry jako řídítka a potetovaný svalnatý ruce, který si zkřížil na prsou jako orientální džin. A byl taky, jak už jsem poznamenala, jednoznačně a totálně mrtvej. „Kde ty se tady bereš?“

„Na tom nesejde, mladá dámo,“ ozval se chraptivě. „Řek bych, že pan Slater by si s váma ještě rád trochu popovídal.“

Uslyšela jsem za sebou jeho kroky. Když jsem se otočila ke schodišti, stál tam Paul a jednou rukou si mnul oko.

„Suze,“ opakoval úpěnlivě, „nechoď pryč!“

„Bodyguard?“ vyhrkla jsem šokovaně. „Ty sis ochočil duchy jako bodyguardy? Co jseš to za člověka?“

„Už jsem ti to řek,“ chytil mě za slovo. „Jsem inkarnátor. Tak jako ty. A ty na to celý reaguješ strašně přehnaně. Nemůžeme si prostě jen tak popovídat, Suze? Slibuju, že se tě ani nedotknu.“

„Že bych to už někde slyšela?“

V tu chvíli se ten kníratej mamut rozhoupal a výhružně vykročil směrem ke mně. Udělala jsem jedinou věc, kterou jsem v daný situaci považovala za možnou. Popadla jsem jednu z lodiček značky Jimmy Choo a švihla ho s ní do oka.

Nebyl to nejspíš přesně ten účel, kvůli kterýmu milej pan Choo svý trendy botky navrhnul. Ale na druhou stranu musím uznat, že odvedly fakt slušnou práci. Motorkář se užasle chytil za palici, což ho na chvíli vyřadilo ze hry. Já vystartovala k otevřenejm dveřím a vyřítila se z baráku. A hezky rychle.

Uháněla jsem po betonovejch schodech k příjezdový cestě a slyšela za sebou Paula: „Suze! Suze, neblázni. Já to tak nemyslel – to, co jsem řek o Jessem! Fakt ne!“

Otočila jsem se. Bohužel musím s lítostí přiznat, že jsem na jeho omluvu zareagovala takovým tím celkem srozumitelným gestem, při kterým se zvedne prostředníček.

„Suze!“ Paul si odtáhnul ruku z obličeje, takže jsem si stačila všimnout, že oko je celý. Jenom ho měl rudý. „Nech mě aspoň, ať tě odvezu domů.“

„Ne, díky!“ odsekla jsem a na chvíli se zarazila, abych mohla vklouznout do lodiček. „Radši se projdu.“

„Suze, máš to domů skoro osm kiláků!“

„Už na mě prosím tě nemluv!“ požádala jsem ho se vší vážností a odkráčela. Doufala jsem, že za mnou nepoběží. Protože kdyby běžel, a kdyby mě zase zkusil líbat, byla tady dost velká pravděpodobnost, že bych ho začala líbat taky. To už jsem věděla. Až moc dobře.

Ale on za mnou neběžel. Odbelhala jsem se po příjezdový cestě k silnici, která vedla po pobřeží – měla dost výmluvnej název Scenic Drive, Vyhlídková trasa –, s žalostnejma pozůstkama toho, co kdysi bejvalo mojí sebedůvěrou. Teprve když jsem se dostala z dohledu oken baráku starýho pana Slatera, skopla jsem si lodičky a pronesla to, co jsem toužila říct nahlas celou tu dobu, kdy jsem utíkala – a tak nedůtklivě, jak jen to šlo: „Jau, jau, jaúúú!“

Stupidní boty. Nohy jsem měla jako ve svěráku. Napadlo mě, že bych ten zatracenej šunt měla mrsknout do vody. To by šlo províst docela snadno, vzhledem k tomu, kolik jí bylo zrovínka pode mnou.

Jenomže na druhou stranu stály ty boty skoro šest set babek, aspoň před zlevněním. Já za ně naštěstí dala mnohem míň, ale stejně. Moje nákupní vášeň mi nedovolovala jednat tak ukvapeně.

Takže jsem vykročila na cestu s botama v ruce a bosá držela očima v šachu každej střep a každičký stéblo u cesty, aby se z něj náhodou nevyklubal jedovatej břečťan.

V jednom měl totiž Paul pravdu – od jejich baráku k nám to bylo skoro osm kiláků. A co bylo horší, takový dva kiláky od jejich domu nebyl žádnej obchod, kde by měli telefonní automat, abych mohla aspoň zjistit, jestli by sem pro mě náhodou někdo nezajel. Možná jsem mohla dojít k některýmu z těch velkejch paláců Paulovejch sousedů, zazvonit a poprosit, jestli by mě nenechali si zatelefonovat. Ale dovedete si představit ten trapas? Ne, potřebuju automat. A taky ho za chvíli najdu, to si teda pište.

V mým plánu byla jen jedna chybička – počasí. Hele, abysme si rozuměli: bylo nádherně. Horkej zářijovej den. Na obloze ani mráček.

A to byl právě ten průšvih. Na Scenic Drive nelítostně pražilo slunce. Muselo bejt nejmíň třicet ve stínu, i když vítr od moře dělal to horko trochu snesitelnější. Jenomže chodník pod mejma bosejma nohama žádnej vítr neochlazoval. Beton, kterej se mi zdál po vyběhnutí z Paulova ledovýho doupěte příjemně teploučkej, jako by se víc a víc rozehříval. Rozhoříval. Jako plyn na skautským vařiči.

A nedalo se s tím nic udělat. Nemohla jsem si přece znova nasadit ty křusky. Puchejře mě bolely víc, než bych vůbec dokázala popsat. Možná že kdyby kolem jelo nějaký auto, mohla bych na něj zamávat – anebo snad radši ne… Moc jsem se styděla za to, jak vypadám, než abych to dokázala vysvětlovat někomu, koho neznám. A při mý klice bych si stopla nějakýho hromadnýho vrahouna a skončila buď s vydlabaným mozkem, nebo rozřezaná motorovou pilou.

Takže jsem se vlekla dál a proklínala sebe i svou hloupost. Jak jsem mohla bejt taková káča a souhlasit s tím, že pojedu s Paulem k němu domů? No, je pravda, že to, co mi vykládal o těch inkarnátorech, bylo zajímavý. A to se stěhováním duší… pokud by teda bylo možný něco takovýho, nechtěla jsem ani pomyslet na to, co všechno by to mohlo znamenat. Jako to, že by se něčí duch moh dostat do živýho těla…

Inkarnátoři! okřikla jsem se v duchu. Soustřeď se teď na ně. To je daleko důležitější téma než ta záležitost se stěhováním duší… a je to přijatelnější než myslet na to, jak jsem se mohla nechat tak unýst, že jsem se začala líbat s někým jiným, než je kluk, kterýho miluju.

Anebo to bylo prostě tak, že když se Jesse začal chovat tak odměřeně, jednoduše se mi ulevilo při zjištění, že jsem ještě přece jen pro někoho žádoucí? Protože já Paula Slatera ráda nemám. Ani trochu! Aby bylo jasný – fakt, že se mi o něm celou tu dobu zdály hrůzostrašný sny, to dokazuje víc než co jinýho. Vůbec nechápu, jak se mý proradný srdce mohlo rozbušit, když se jeho rty přisály na moje.

Když jsem v duchu probírala tohle, abych nemusela myslet na to, jak moc mě bolí nohy, šlo se mi přece jen trochu líp. Ale stejnak. Pochodovala jsem po Scenic Drive bez nejmenší ochrany před ostrým štěrkem, a horkej povrch silnice mě pálil do puchejřů. Já vím, že tahle bolest se dala brát jako trest za mý špatný chování. Pravda je, že mě Paul nalákal do jejich baráku pod záminkou, že mi ukáže něco zajímavýho, že mi řekne věci, který jsem tolik potřebovala zjistit. Ale stejně jsem měla odolat svýmu pokušení. Měla jsem tušit, že někdo jako Paul bude mít nekalý úmysly.

Nekalý úmysly s mou pusou.

Ale nejvíc mě štvalo, že se mi to asi tak minutu nebo dvě líbilo. Suze je ošklivá. Moc, moc ošklivá.

Konečně, asi po půl hodině mučivýho pochodování po žhavý lávě, se mi naskytnul ten nejkrásnější pohled na světě: kavárna u pláže. Hnala jsem se k ní – teda tak rychle, jak se člověk může hnát, když má nohy ohořelý až ke kotníkům – a v duchu probírala seznam lidí, kterejm bych mohla zavolat. Mamce? Ani náhodou. Ta by se moc vyptávala, a nakonec bych dopadla hůř než s tím masovým vrahem, protože by mě na fleku zabila za to, že jsem si dovolila jít k nějakýmu klukovi na návštěvu. K nějakýmu, kterýho ani nezná. Jake? Ne. To by bylo jako přes kopírák: taky by se v tom moc šťoural. Brad? Ne. Tomu ležím v žaludku tak, že by mě nejspíš nechal ve štychu. Adamovi?

Budu zkrátka muset zavolat Adamovi. Byl to jedinej známej, kterej mě odsaď odveze bez zbytečnýho vyptávání, jen proto, že si bude užívat roli zachránce. Nehledě na to, že si s chutí vyslechne historku, jak mě Paul sexuálně obtěžoval, a přitom nebude mít pocit, že by mu za to měl vymlátit mozek z hlavy. Adam dobře věděl, že by mu Paul Slater nakopal zadek, než by stačil říct ektoplazma. Ale je vám snad jasný, že se mu nebudu zmiňovat o tom, že jsem Paula taky trochu sexuálně obtěžovala já. Teda jestli ho to obtěžovalo, jako že spíš ne.

Mořská mlha – tak se jmenoval ten podnik, ke kterýmu jsem dopajdala – byla přímořská kavárnička se zahrádkou a parkovištěm. Na oběd už bylo pozdě a na večeři brzo, takže v ní neseděli žádný lidi, jenom číšníci, který se chystali na večerní nápor. Když jsem se tam do vlekla, jeden z nich zrovna dopisoval nabídku na tabuli vedle dveří.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho svým nejveselejším, nejmíň ublíženým hlasem.

Pingl se na mě zadíval. Jestli si všimnul toho, jak jsem rozcuchaná a zbídačená, nedal to na sobě znát. Obrátil se zpátky k tabuli a prohodil přes rameno:

„Večeře podáváme až po šesté.“

„Aha.“ Nadechla jsem se. Zdálo se, že to bude těžší, než jsem si myslela. „To je dobrý. Já bych si jen potřebovala zavolat, jestli tady máte automat.“

„Uvnitř,“ informoval mě otráveně pingl. A když mě sjel pohledem od hlavy až k patě, dodal: „Bez bot vás ovšem obsloužit nemůžeme.“

„Ale já boty mám,“ namítla jsem a podržela mu svý lodičky Jimmy Choo před obličejem. „Koukněte.“

Protočil panenky a definitivně si mě přestal všímat.

Nechápu, proč musí bejt tenhle svět zalidněnej samejma vopruzama. Fakt nechápu. Vždyť bejt hajzlík vyžaduje tolik energie! Někdy mě docela děsí zjištění, kolik jí lidi vyplejtvaj na to, jen aby ze sebe udělali pitomce.

Vevnitř v Mořský mlze panovalo chladno a stín. Přepajdala jsem kolem barovýho pultu tím směrem, kde jsem v šeru vyluštila na stěně nápis TELEFON/TOALETY. Na holku, která měla na chodidlech popáleniny třetího stupně, nemluvě o puchejřích ve velikosti Montany, to teda byla sakra dlouhá cesta. Ušla jsem z ní sotva půlku, když jsem za sebou uslyšela klučicí hlas, jak na mě volá.

Byla jsem si jistá, že je to Paul. Protože kdo jinej by to moh bejt? To Paul mě sem sledoval celou cestu od nich z baráku. Asi se mi chce omluvit.

A možná i něco víc.

Ale jestli si myslí, že mu to prominu – nebo že ho zase začnu líbat –, pak by si měl radši honem přešaltrovat myšlenky. Teda pokud jde o to líbání, možná že –

Ne. Ne!

Nasupeně jsem se otočila.

„Přece jsem ti jasně řekla,“ pronesla jsem a snažila se nehulákat na celý kolo, „že už se s tebou nemíním bavit…“

Zarazila jsem se. Za mnou nestál Paul Slater. Byl to ten Jakeův kámoš z koleje, Neil Jankow. Neil, Craigův brácha, kterej stál s deskama vedle barovýho pultu a vypadal ještě hubenějc než minule… A jak jsem pochopila, taky dost smutně.

„Susan?“ zeptal se váhavě. „Jseš to ty, viď? Já si nebyl jistej.“

Podívala jsem se na něj a pak na jeho desky. Barman, kterej stál hned vedle něj, držel podobný složky. Pak jsem si vzpomněla, jak nám Neil vyprávěl o tom, že jeho táta vlastní v Carmelu fůru restaurací. Craigův a Neilův táta, napadlo mě, nejspíš vlastní i Mořskou mlhu.

„Neile,“ nadechla jsem se, „jo, to jsem já, Suze. Jak… jak se máš?“

„Dobře,“ odpověděl mdle Neil a jeho pohled se zastavil na mejch zrasovanejch chodidlech. „Nejseš…? Není ti nic?“

V hlase mu zněl opravdickej zájem. Neil Jankow si o mě dělal starosti. O mě, o holku, se kterou se viděl poprvé včera. A u který si ani pořádně nezapamatoval, jak se jmenuje. Fakt, že se mnou soucítil tenhle úplně cizí kluk, zatímco jiný lidi – jmenovitě Paul Slater, a když už to takhle musím říct na plný pecky, taky Jesse – se na mý city vykašlali, mi vehnal slzy do očí.

„Nic mi není,“ zahuhlala jsem.

A pak – dřív než jsem se stačila zarazit – ze mě začala tryskat celá ta historie. Dá rozum, že ne nic o duchách ani o mediátorování, ale ten zbytek. Nevím, co mě to najednou popadlo. Prostě jsem tam stála uprostřed kavárny Neilova táty a chrlila ze sebe: „… a pak mě chytil, a já mu jasně řekla, aby mě pustil, ale to on nechtěl, víš, a tak jsem mu zabodla prst do voka a utekla jsem pryč, ale hrozně mě tlačily boty, takže jsem si je musela sundat, a taky nemám mobil, takže jsem nemohla nikomu zavolat, no prostě pech, a tohle je první místo, na který jsem narazila a kde maj telefon, a tak…“

Než jsem to stačila doříct, vzal mě Neil kolem ramen, doved mě k nejbližší barový stoličce a usadil mě na ni. „Hele, poslouchej… teď už je zase dobře,“ snažil se mě utěšit, i když z toho byl celej nervózní. Bylo jasný, že nemá moc velký zkušenosti s hysterickejma holkama. Poklepával mi po zádech, nabízel mi papírový kapesníčky, limonádu a tiramisu.

„D-dala… dala bych si… limonádu,“ vykoktala jsem nakonec, vyčerpaná ze samýho mluvení.

„Jasně,“ souhlasil Neil. „Jorge, dej jí limonádu, jo?“

Barman mi nalil pití ze džbánku, kterej schovával v chladničce za barem. Postavil přede mě sklenici a ostražitě mě pozoroval, jako bych byla pošuk, co jim tady každou chvíli začne recitovat poezii New Age. Je fakt povzbudivý zjistit, jakej první dojem na lidi děláte.

Napila jsem se. Limonáda byla studená a nakyslá. Po pár doušcích jsem sklenici postavila na pult a křečovitě jsem se usmála na Neila, kterej mě starostlivě sledoval: „Dík. Už je mi líp. Jseš moc hodnej.“

Uvedlo ho to do rozpaků. „Ehm. Díky. Hele, mám tady mobil. Tady máš a zavolej někomu… komu chceš. Třeba Jakeovi.“

Jakeovi? Ne, kristepane, jenom to ne! Panenky se mi rozšířily a hlava mi začala protestovat jako divá. „Ne!“ vyhrkla jsem, „Jakeovi ne! On by to… nepochopil…“

Neil se zatvářil vyděšeně. Skoro to vypadalo, jako by se mě chtěl co nejrychlejc zbavit. A kdo by mu to taky moh mít za zlý, že jo? „No tak třeba mamince, ne? Zavolej mamince.“

Zase jsem zavrtěla hlavou. „Ne. To nejde… teda… nechci jim vykládat, jakou pitomost jsem provedla.“

Barman popošel k nám. „Víš, Neile, tady už je všechno připravený. Jestli potřebuješ, můžeš jet…“

A vem ji s sebou. To už nedořek, ale působilo to dostatečně výmluvně. Bylo jasný, že milej Jorge chce vidět tu bláznivou holku s bosejma nohama pryč ze svýho podniku, a šupito presto… dřív než se dovnitř začnou trousit první hladový krky.

Neil se zatvářil ještě vyděšenějc. Napadlo mě, že musím fakticky vypadat hodně příšerně, když se mě vysokoškoláci bojej naložit do auta. Řeknu vám, to jednomu teda zvedne náladu. No jasně – nejenže jsem nezletilá, ale navíc nezletilá v nepoužitelným stavu, s krvavejma bolákama na nohách a děsivě zkroucenejma vlasama, to z tý soli v povětří.

Neil, kterej už držel svůj mobil v ruce, ho zase zacvaknul a zastrčil do kapsy pláťáků.

„Ehm,“ odkašlal si. „Chápu. Jestli chceš, odvezu tě domů sám…“

To bylo skoro všechno, co jsem v tu chvíli od života chtěla. V tu chvíli bych mu nemohla bejt vděčnější, ani kdyby mi řek, kde se vyprodávaj kabelky Prada za bombový ceny.

„To by bylo fakt bezvadný!“

Asi to bylo trochu moc přemrštěný poděkování, protože Neilova tvář rázem zrudla jako mý puchejře. Vyskočil, zamumlal, že musí ještě něco zařídit, a byl fuč. Ale mně to bylo putna. Domů! Doveze mě domů! Žádný trapný telefonáty, žádná chůze po rozpáleným betonu… panebože, už ani jeden zbytečnej krok! Nevěřila jsem, že se ještě vůbec někdy postavím na nohy. Stačilo mi, když jsem jen mrkla na chodidla, a už se mi začínala točit hlava. Měla jsem je černý od špíny, roztřepený proužky náplasti se začínaly odlepovat a mokvající boláky mi zíraly přímo do tváře jako ufoni. A neodvažovala jsem se ani podívat, jak mý nohy vypadaj zespoda. Věděla jsem jen to, že je vůbec necejtím. Jako bych byla ochrnutá.

„Tohleto,“ ozvalo se najednou za mnou, „je teda parádně zfušovaná pedikúra. Měla bys po nich chtít prachy nazpátek.“

10

Ani jsem nemusela otočit hlavu, abych se podívala, kdo to na mě mluví.

„Ahoj, Craigu,“ utrousila jsem koutkem pusy. Neil s Jorgem byli ale stejně tak zabraní do svýho vzrušenýho povídání, že si mě nevšímali.

„Čau,“ houknul Craig a uvelebil se na barový stoličce vedle mě. „Takže takhle vy mediátoři jako makáte? Zrasujete si nohy, abyste mohli pumpnout sourozence tuhejch dušiček o odvoz?“

„Normálně ne,“ zamumlala jsem.

„Aha.“ Craig si pohrával s krabičkou sirek, kterou vzal na baru. „Zrovna jsem chtěl říct, že je to fakt úžasná technika. V mým případě jsi teda úžasně pokročila, že jo?“

Povzdychla jsem si. Aby bylo jasný, po tom všem, co jsem dneska zažila, mi scházela už jen mrtvola, která si ze mě začne utahovat.

Nejspíš jsem si to zasloužila.

„Jak –“ Chtěla jsem se odlehčeným tónem zeptat, jak si Craig žije, ale v poslední chvíli jsem to spolkla. „Tak jak si zvykáš na to, že jseš mrtvej?“

„Nemá to chybu,“ odseknul Craig. „Vychutnávám si každou vteřinu.“

„Zvykneš si.“ Vzpomněla jsem si na Jesseho.

„Určitě si zvyknu,“ souhlasil nepřítomně Craig. Upřeně pozoroval Neila.

Asi mi to v tu chvíli mělo dojít. Ale nedošlo. Trčela jsem moc hluboko ve vlastních průšvizích… a to ani nemluvím o tom, jakejma nohama jsem do nich zapadla.

Neil podal svý desky Jorgemu, zavrtěl na něco nesouhlasně hlavou a vrátil se ke mně.

„Tak můžeme, Susan?“ zeptal se.

Vykašlala jsem se na to, abych ho opravovala, jak zní mý pravý jméno. Prostě jsem kejvla a sklouzla ze židličky. Musela jsem se nejdřív podívat, jestli mám nohy doopravdy na podlaze, protože jsem nic necejtila. Teda jako jestli vůbec stojím. Kůži na chodidlech jsem měla totálně umrtvenou.

„Ty jseš teda fakt číslo,“ ozval se Craig.

Ale na rozdíl od svýho bráchy mě chytil kolem pasu a podpíral mě celou cestu ke dveřím, kde už čekal Neil s klíčkama od auta v ruce.

Musela jsem vypadat děsně ujetě, když jsem se k němu blížila – opírala jsem se většinou váhy o Craiga, kterýho Neil nemoh vidět. Vytřeštil na mě oči a zeptal se: „Susan, určitě chceš jet rovnou domů? Neměli bysme se nejdřív zastavit na pohotovosti?“

„Ne,“ namítla jsem rychle. „Jsem v pohodě.“

„Přesně tak,“ zašeptal mi do ucha Craig.

S jeho pomocí jsem se nějak dokomíhala k Neilovu autu. Neil měl stejně jako Paul kabriolet bavoráka, ale ten jeho na rozdíl od Paulova asi pocházel z bazaru.

„Hele!“ zařval Craig, když ho uviděl. „To je moje auto!“

Byla to nejspíš normální reakce kluka, kterej najednou zjistí, že s jeho miláčkem drandí někdo jinej. Jake by nejspíš zařval úplně stejně. A ne jednou.

Ocenila jsem, že mě Craig i přes svý znechucení dokormidloval k sedadlu spolujezdce. Už jsem se na něj chtěla vděčně usmát, když najednou skočil dozadu. Jenomže mně to furt nedocvakávalo. Prostě jsem si myslela, že chce jet kousek s náma. Proč taky ne? Nevypadalo to, že by měl na práci jiný vzrušující věci, aspoň pokud mi bylo známo.

Neil nastartoval a v přehrávači naskočila Kylie Minogue.

„Nechápu, jak může poslouchat tenhle humus,“ ozval se ze zadního sedadla s odporem Craig, „v mým autě!“

„Mně se to líbí,“ ozvala jsem se.

Neil se na mě udiveně podíval. „Říkalas něco?“

Uvědomila jsem si, co mi uklouzlo, a rychle zavrtěla hlavou.

„Aha.“

Neil už mlčky – očividně nebyl zrovna dvakrát ukecanej – vyjel s autem z parkoviště u Mořský mlhy a namířil si to po Scenic Drive dolů do Carmelu, kterej jsme museli cestou k našemu baráku celej projet. A prodrat se tou zácpou ve městě nikdy nebyla procházka růžovým sadem, protože v centru se většinou motala fůra turistů. A turisti nikdy nevěděj, kam maj zahnout, protože ulice v Carmelu se nijak nejmenujou… a nejsou tady ani žádný semafory.

Ale navigovat někoho přes centrum letoviska Carmel-by-the-Sea bylo obzvlášť nebezpečný, když měl člověk na zadním sedadle ducha s vražednejma úmyslama.

Ne že bych už tušila, co má za lubem. To bych se totiž okamžitě pokusila o nějakou pořádnou… techniku mediace, abyste věděli. Místo toho mě napadlo, že když mám oba bráchy pohromadě, mohla bych se pokusit dát to mezi nima nějak kulantně do pořádku. Neměla jsem ani páru o tom, jak špatný vztahy mezi sebou ty dva měli, když byl Craig ještě naživu.

„Víš, Neile,“ začala jsem opatrně, když jsme si to uháněli po Scenic Drive se staženou střechou, vítr od moře mi cuchal vlasy a příjemně ochlazoval mou sluncem rozpálenou pleť, „slyšela jsem, co se stalo tvýmu bráchovi. Je mi to moc líto.“

Neil ani neodtrhnul oči ze silnice. Ale viděla jsem, jak se mu prsty křečovitě sevřely kolem volantu.

„Děkuju,“ hlesnul.

Všeobecně se má za to, že je společensky nepřístojný vrtat se v cizích tragédiích – zvlášť když oběť takový tragédie o tom sama nezačne –, ale pro nás mediátory je podobná neomalenost běžnej pracovní postup. Takže jsem pokračovala: „Tam na tý lodi to muselo bejt fakt hrozný.“

„Katamaránu,“ opravili mě dvojhlasně oba bráchové – Craig posměšně, Neil zdvořile.

„Chtěla jsem říct katamaránu,“ opravila jsem se. „Jak dlouhos tam vlastně trčel? Asi osm hodin, viď?“

„Sedm,“ zašeptal Neil.

„Sedm hodin,“ opakovala jsem. „To je hrozně dlouhá doba. Musela ti bejt strašná zima.“

„To byla,“ potvrdil Neil. Ten kluk toho vážně moc nenamluví. Ale to mě nemohlo odradit od původního záměru, teda jestli chápete.

„A slyšela jsem,“ tlačila jsem dál na pilu, „že tvůj brácha byl dobrej plavec. Že vyhrál nějaký závody.“

„To máš sakra pravdu,“ ozval se ze zadního sedadla Craig. „Celostátní –“

Zvedla jsem ruku, aby sklapnul. Od něj jsem to slyšet nechtěla.

„Byl šampión. V plavání. Ve veslování.“ Neilův hlas byl skoro stejně tichej jako vrnění bavoráku. „Ve všem byl lepší než ostatní.“

„Vidíš? Tak vidíš?“ Craig se naklonil dopředu. „To on měl bejt mrtvej! Ne já! Sám to přiznal!“

„Šššt,“ sykla jsem na Craiga a směrem k jeho živýmu bráchovi prohodila: „Lidi se nejspíš museli divit, co? Jako tomu, žes tu nehodu přežil ty, a ne Craig.“

„Spíš je to zklamalo,“ zamumlal Neil. Ale já ho dobře slyšela.

A Craig taky.

Opřel se o sedadlo a prohlásil triumfálně: „Já ti to říkal.“

„Tví rodiče jsou určitě zoufalí, že přišli o syna,“ poznamenala jsem a prskajícího ducha na zadním sedadle si nevšímala. „Budeš jim muset dát trochu času. Ale jsou rádi, že nepřišli i o tebe, Neile. To přece víš.“

„Nejsou,“ namítnul Neil tak nevzrušeně, jako by říkal, že dneska je na obloze jasno. „Měli Craiga radši. Všichni ho měli radši. Vím, co si myslej. Že jsem to měl bejt já. To já měl umřít, ne Craig.“

Duch na zadním sedadle se zase naklonil dopředu. „Tak to slyšíš? Dokonce i Neil to uznává!“

Ale mě teď víc zajímal jeho živej brácha. „Neile, to přece nemyslíš vážně!“

„Proč ne?“ Pokrčil ramenama. „Je to tak.“

„To není pravda,“ namítla jsem. „Existuje nějakej důvod, pročs zůstal naživu, a Craig ne.“

„Jo,“ ozval se zezadu Craig. „Někdo to nahoře podělal. Ve velkým.“

„Ne!“ zavrčela jsem na oba bráchy. „Tak to není. Craig se uhodil do hlavy. Proto se to stalo. Byla to nehoda, Neile! Ty za to nemůžeš.“

Neil se na mě podíval jako hromádka neštěstí, na kterou po období dešťů konečně zasvitlo sluníčko… jako by tomu furt nemoh uvěřit.

„Fakt si to myslíš?“ zeptal se dychtivě.

„Tutovka,“ potvrdila jsem. „O tom nepochybuj.“

Pro Neila to byla zpráva dne – možná tejdne –, ale Craig nad ní zuřivě zavyl.

„Co to má znamenat?“ zaječel. „To on měl umřít! Ne já!“

„Asi ne…“ zašeptala jsem tak, aby mě Neil neslyšel.

Ale zřejmě to nebyla správná odpověď. Ne proto, že by to nebyla pravda – protože to teda sakra byla –, ale proto, že se to Craigovi nelíbilo. Ani trošičku se mu to nezamlouvalo.

„Jestli musím bejt mrtvej já,“ procedil ledově, „tak on bude tuhej taky.“

Pak se naklonil dopředu a chňapnul po volantu.

Neil zrovna projížděl jednou zvlášť zákeřnou ulicí plnou turistů i stromů podél cesty. Nacházelo se tady spousta uměleckejch galerií a obchůdků s dekama, nad kterejma moje máma vždycky hejkala blahem, ale já se jim vyhejbala jako moru. Vlekli jsme se šnečím tempem, protože před náma popojížděl nějakej karavan, a ještě před ním zbloudilej autobus.

Ale když Craig popadnul volant, zadek karavanu se najednou hrozivě vztyčil před naším okýnkem. To proto, že tomu holomkovi se povedlo prostrčit nohu mezi našima sedadlama a přišlápnout s ní Neilovi plyn. Ten to nemoh vidět – jediný, co věděl jistě, bylo, že on na pedál rozhodně nešlape. Kdyby to nezachránil tím, že okamžitě dupnul druhou nohou na brzdu – takže vypuklo kvílení, skřípot, auto sebou začalo škubat a tak –, nalítli bysme přímo do zadku toho karavanu, anebo, což by bylo ještě horší, do davu turistů na chodníku, a zabili sami sebe i ty nevinný kolemjdoucí.

„Co to vyvádíš?!“ zaječela jsem na Craiga.

Ale byl to Neil, kdo mi roztřeseně odpověděl: „Já za to nemůžu, přísahám. Ten volant se najednou začal otáčet sám od sebe, i když jsem ho držel…“

Ale já ho neposlouchala. Vřískala jsem na Craiga, kterej v tu chvíli vypadal stejně jako Neil: ohromenej tím, co se stalo. Seděl a díval se na svý ruce, jako by si dovolily udělat něco samy, bez jeho vědomí.

„Už to víckrát nedělej!“ hulákala jsem rozzuřeně. „Nikdy, rozumíš?!“

„Promiň!“ vykřiknul Neil. „Ale já za to nemůžu, přísahám!“

Craig se s žalostným zaúpěním zamihotal a odhmotnil. Prostě si jen tak vysmahnul a nechal mě a Neila, ať si s tím zmatkem poradíme sami.

Což ale naštěstí nebylo tak hrozný. Koukala na nás sice spousta lidí, když jsme tak zčistajasna zastavili uprostřed ulice a začali na sebe ječet. Ale nic se nám nestalo. Nárazník karavanu jsme jen zlehýnka ťukli. Provoz se dal za chvíli do pohybu a my taky – se srdcem v krku.

„Radši bych měl dát to auto prohlídnout,“ ozval se Neil. Svíral volant tak, až mu na rukou zbělely klouby. „Možná se musí vyměnit olej nebo tak něco.“

„Nebo tak něco…“ opakovala jsem. Ve spáncích mi bušila krev. „To je dobrej nápad. Možná bys měl zatím jezdit autobusem.“ Dokud nevymyslím, co s tvým bráchou, dodala jsem v duchu.

„Jo,“ vzdychnul si Neil. „Budu jezdit autobusem.“

Nevim, jak bylo jemu, ale když mě vyhodil před naším domem, byla jsem pořádně otřesená. To byl teda den. Nestává se mi zrovna často, že bych si v rozmezí pár hodin dávala s klukem francouzáky, a vzápětí se mě někdo pokusil zavraždit.

Ale i když mi nebylo právě nejlíp, chtěla jsem Neilovi něco říct – něco, čím bych ho trochu povzbudila, aby nebyl furt tak zoufalej z toho, že z Jankowovic bráchů to byl zrovna on, kdo zůstal naživu… ale taky aby si dával na svýho povedenýho bratříčka majzla. Než si dal Craig před deseti minutama odchod, připadal mi rozzuřenější než včera.

Ale všechno, na co jsem se nakonec zmohla, bylo dost chabý: „Tak jo. Díky moc za svezení.“

Fakticky, to bylo celý. Díky moc za svezení. Není divu, že mám doma všechny ty medaile za mediátora roku.

Ale Neil stejnak vypadal, že mě moc nevnímá. Spíš že se mě chce co nejdřív zbavit, abych byla přesná. A co by ne? Kterej vysokoškolák by byl štěstím bez sebe, kdyby měl na krku švihlou středoškolačku s obrovskejma puchejřema na chodidlech? Žádnej, pokud je mi známo.

V tu chvíli, kdy jsem vystoupila z auta, dupnul na plyn a zabočil na naši příjezdovou cestu ve stínu borovic, jako by si už ani nevzpomínal na to, co se mu stalo jen před pár minutama.

Nejspíš se mu tak ulevilo, že mě má konečně z krku, že mu bylo fuk, i kdyby se měl v tom autě vzápětí zabít.

A mně se honilo hlavou jen to, že mě tam nechal stát, abych musela ujít celou tu dlouhatánskou cestu až ke dveřím úplně sama.

Nevim, jak se mi to povedlo, fakt ne. Ale vlekla jsem se jako nějaká devadesátiletá babička, došourala jsem se po schodech na verandu a pak dovnitř.

„Jsem doma!“ zavolala jsem pro případ, že by tam vevnitř někdo doopravdy prahnul po mý přítomnosti. Ale příběh mě pozdravit jenom Max a strkal do mě čumákem s bláhovou nadějí, že mám někde po kapsách poschovávaný jídlo. Když zjistil, že z toho nic nebude, zase odfuněl pryč. A přede mnou byl horolezeckej vejšlap do patra.

Zmákla jsem to, i když jsem umírala na každým schodě. Zabralo mi to aspoň deset minut, pokud ne čtvrt hodiny. Normálně beru schody po dvou, jenomže to dneska fakt nehrozilo.

Věděla jsem, že mě čeká fůra vysvětlování, jen co se srazím s někým jiným než s Maxem. Ale člověk, kterýho jsem toužila potkat ze všeho nejmíň, bude nejspíš ten první, na koho natrefím: Jesse. Jesse bude u mě v pokoji, až se přešourám přes práh. Jesse, kterýmu budu jen těžko vysvětlovat, proč jsem jela k Paulu Slaterovi domů.

Jesse, před kterým se dá dost těžko utajit, že jsem si olizovala krční mandle s nějakým jiným klukem.

A že se mi to líbilo. Svým způsobem.

Jenomže, říkala jsem si, když jsem brala za kliku svýho pokojíčku, je to stejně Jesseho chyba. Že jsem jako šla na rande s jiným. Protože kdyby mi Jesse dal v posledních tejdnech najevo aspoň sebemenší náznak citu, nikdy by mě nenapadlo začít se líbat s Paulem Slaterem. Ani za miliardu let.

Jo, tak je to. Může za to Jesse.

Ne že bych mu to snad mínila vyslepičit. Si pište, že ne. Říkala jsem si, že pokud se tomu budu moct nějak vyhnout, bude lepší jméno Paul Slater vůbec nevypouštět z pusy. Potřebovala jsem si jenom vymyslet nějakou báchorku – dost věrohodnou báchorku –, abych mu vysvětlila, proč mám svý ubohý nohy plný puchejřů…

A to už nemluvím o nateklejch rtech.

Ale ke svýmu značnýmu ulehčení jsem zjistila, že Jesse v pokoji není. Byl tam jenom Hřebík – vyhříval se na svým obvyklým místě na parapetu a olizoval se. Jeho páníček byl fuč. Nemusím nic vysvětlovat. Teď ne.

Hosana na nebi, aleluja.

Mrskla jsem tašku i boty do kouta a hasila si to do koupelny. Myslela jsem jen na jedno: že si musím okamžitě umejt nohy. Možná potřebujou jenom horkou vodu a bude to lepší. Možná že když je budu dostatečně dlouho máčet v mydlinkách, zase se mi do nich vrátí cit…

Roztočila jsem kohoutek na plný pecky, zašpuntovala vanu a sedla si na kraj. A pak jsem pomaloučku spustila nohy do vody.

Na vteřinku nebo dvě to bylo prima. Vlastně to byla blaženost sama.

Ale pak se voda dostala až k puchejřům a já šla bolestí do kolen. Už nikdy! zasténala jsem v duchu a chytila se okrajů vany, abych nesletěla. Už nikdy si nevemu lodičky od módního návrháře! Odteďka už nosím celej život jenom plátěnky. A je mi úplně fuk, jak děsně v nich budu vypadat. Za tohle mi teda image fakt nestojí.

Když jsem si myla chodidla houbou, bolest mi vystřelovala až do hlavy. Trvalo mi nejmíň pět minut, než jsem se dostala přes nános špíny a než jsem pochopila, proč mám chodidla tak necitlivý. Protože byly zespodu pokrytý souvislou vrstvou obrovskejch, krví podlitejch puchejřů, který jako by se v jednom kuse zvětšovaly. S hrůzou jsem si uvědomila, že to potrvá celý tejdny, než slezou a já zase budu schopná normálně chodit. Na to, že bych si na ně něco obula, můžu hezky rychle zapomenout.

Seděla jsem tam na vaně a proklínala Paula Slatera – a taky Jimmyho Chooa – za všechno příkoří, který jsem kvůli nim musela vytrpět. A pak jsem zaslechla další kletbu. A i když to znělo španělsky, nějak jsem jí rozuměla.