mediátor

subst, m

(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník, zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

Typický sobotní ráno v Brooklynu, na kterým nebylo nic zvláštního. Nic, co by mě přivedlo na myšlenku, že odteďka se můj život nenávratně změní. Ani ň.

Vstala jsem brzo a šla se koukat na kreslený seriály. Nevadilo mi trochu si přivstat, pokud to znamenalo, že budu moct strávit pár hodin ve společnosti králíka Bugse a jeho kámošů. Vstávání do školy mi zdaleka tak nevonělo. Ani tenkrát jsem totiž mezi spolužákama nestála moc vysoko v žebříčku popularity. Ve všední den mě táta musel lechtat na chodidlech, když mě chtěl vytáhnout z postele.

Ale v sobotu ne.

Myslím, že taťka to bral stejně. Teda jako s těma sobotama. U nás doma byl sice každej den vzhůru jako první, jenomže v sobotu vstával extra brzo a místo ovesný kaše se třtinovým cukrem, kterou mi vařil k snídani ve všední den, mi opejkal francouzský toasty. Mamka, který se z vůně javorovýho sirupu zvedal žaludek, zůstávala vždycky v posteli, dokud jsme po sobě neopláchli nádobí a nenaskládali ho do myčky, neutřeli linku a nevyvětrali ten puch.

Tenkrát v sobotu – tu jednu konkrétní sobotu, kdy mi bylo zrovna šest – jsme s taťkou zase umyli nádobí upatlaný od sirupu i lepkavou linku a já se pak uklidila k televizi a groteskám. Nepamatuju se, jakou zrovna dávali, když táta nakouknul ke mně, aby se se mnou rozloučil, ale asi to byla nějaká dobrá. Říkala jsem si, ať už konečně vysmahne a nechá mě koukat.

„Jdu si zaběhat,“ oznámil mi a políbil mě zezadu do vlasů. „Zatím pa, Suze.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem nepřítomně. Myslím, že jsem se k němu ani nenamáhala zvednout oči. Znala jsem přece nazpaměť, jak vypadá. Vysokej chlápek s hustejma tmavejma vlasama, který mu už tu a tam začínaly šedivět. Ten den měl na sobě šedivý běžecký tepláky a tričko s nápisem Homeport, Menemsha, Čerstvé plody moře po celý rok, který si přivezl z našeho posledního rodinnýho vejletu na Martha’s Vineyard.

Nikdo z nás netušil, že to bude poslední oblečení, ve kterým ho někdy někdo uvidí.

„Vážně nechceš jít do parku se mnou?“ zkoušel to na mě.

„Tatííí,“ protáhla jsem znechuceně. Myšlenka, že bych kvůli něčemu takovýmu dobrovolně propásla kreslený filmy, mě totálně otrávila. „Ne.“

„Buď tady hodná,“ nakázal mi. „A vyřiď mamince, že má v ledničce čerstvou šťávu z pomerančů.“

„Tak jo,“ odpověděla jsem mechanicky. „Ahoj.“

A byl pryč.

Udělala bych něco jinak, kdybych tehdy věděla, že je to naposled, co ho vidím – nebo teda aspoň naposled živýho? Jasně že udělala. Jasně že bych s ním šla do parku a kvůli mně by tolik neutíkal, nebo aspoň ne tak rychle. A kdybych věděla, že tam na cestičce v parku dostane infarkt a umře mezi samejma cizíma lidma, v první řadě bych mu vůbec nedovolila do toho parku chodit. Donutila bych ho jít na pohotovost.

Jenomže jsem to nevěděla. Jak bych taky mohla?

No jak?

1

Našla jsem ten šutr přesně tam, kde měl podle paní Gutierrezový bejt – pod větvema přerostlýho ibišku na jejím zadním dvorku. Zhasla jsem baterku. I když dneska v noci slibovali úplněk, z moře se sem valily hustý oblaka mlhy, neprostupný mlhy, která zlikvidovala viditelnost na nulu.

Ale já světlo k ničemu nepotřebovala. Tak by mě leda někdo vyhmátnul. Potřebovala jsem jenom chvíli hrabat. Zabořila jsem prsty do měkký mokrý hlíny a vytáhla ten kámen ven. Šlo to lehce, protože nebyl těžkej. Za chvilku jsem sáhla do prohlubně a čekala, že ucejtím kovovou krabičku, která tam podle paní Gutierrezový měla bejt taky.

Jenomže nebyla. Nebylo tam nic, jen mokrá hlína, která mi zalejzala pod nehty.

A pak se někde blízko ozvalo zapraskání – jako když pod něčí váhou křupne větvička.

Strnula jsem. Heleďte, překračuju tady zákon. Poslední, co můžu potřebovat, jsou policajti z Carmelu-by-the-Sea ve státě Kalifornie, který by mě přivlekli domů.

Další křupnutí.

Když jsem si začala sumírovat, jak pro všechno na světě vysvětlím, co tady vyvádím, tep už mi uháněl jako o závod. V tu chvíli na mě dopadnul stín – dlouhej, štíhlej a černější než všechny v okolí. V uších mi zahučelo a srdce nemínilo podřadit, ale tentokrát z úplně jinýho důvodu.

„Ty…“ hlesla jsem a otřeseně se vyhrabala na nohy.

„Ahoj, Suze.“ Jeho hlas ke mně připlul mlhou, hlubokej a sebejistej… na rozdíl od toho mýho, kterej začínal mít odpornej zvyk roztřást se pokaždý, když se tenhle člověk ocitnul někde poblíž.

A ne že by to byla jediná část mýho těla, která se v jeho přítomnosti třásla.

Ale byla jsem pevně odhodlaná nedat mu to najevo, ani náhodou.

„Dej to sem,“ vyzvala jsem ho a natáhla ruku.

Zavrtěl hlavou a rozesmál se.

„Přeskočilo ti?“

„Myslím to vážně, Paule,“ pronesla jsem pevně, jenomže hraná jistota se mi začala pod nohama pomalu drolit jako písek.

„Je to dva tisíce dolarů, Suze,“ oznámil mi, jako bych si to sama až moc dobře neuvědomovala. „Dva litry.“

„A patřej Juliu Gutierrezovi.“ Mluvila jsem jako poslední spravedlivej, přestože jsem si tak vůbec nepřipadala. „Ne tobě.“

„No jasně.“ Z Paulova hlasu zase odkapávala jízlivost. „A co tenhle Gutierrez asi udělá? Zavolá poldy? Jemu přece ty peníze nechyběj. Nemá ani páru, že jsou tady schovaný.“

„Protože jeho babička umřela dřív, než mu to stačila povědět,“ připomněla jsem.

„Takže vnouček se o tom nedozví, že jo?“ I když byla tma, vsadila bych boty, že se Paul usmívá. Hlas ho prozradil. „A když nemáš o něčem páru, nemůže ti to chybět.“

„Ale paní Gutierrezová to zjistí.“ Zastrčila jsem ruku za záda, aby Paul nezahlídnul, že se mi třese, ale rostoucí nejistotu v hlase jsem nijak zamaskovat nedokázala. „Až jí dojde, žes to čmajznul, došlápne si na tebe.“

„A proč myslíš, že už to neudělala?“ zeptal se tak vemlouvavě, až mi vstaly do pozoru všechny chloupky na předloktí… a vůbec ne proto, že byla chladná podzimní noc.

Nemínila jsem mu věřit ani nos mezi očima, jenomže neměl důvod mi lhát. Nakonec bylo zřejmý, že za ním paní Gutierrezová taky dorazila, stejně jako za mnou, když se zoufale pokoušela sehnat nějakou pomoc. Jak jinak by se o těch penězích dozvěděl?

Chudinka stará paní. Vložila svou důvěru ve špatnýho mediátora. Protože to vypadalo, že Paul jí proved ještě něco mnohem horšího, než že jí čmajznul úspory.

Ale když jsem stála na jejím dvorku jako pitomec, stejně jsem ji zkusila přivolat jménem – tak nahlas, jak jsem si jen troufla, abych nevzbudila truchlící rodinku ve štukovaným domku kousek od nás.

„Paní Gutierrezová?“ Vytáhla jsem krk a zasyčela to do tmy, snažila se přehlížet rostoucí chlad ve vzduchu… a taky ve svým srdci. „Paní Gutierrezová? Jste tady? To jsem já, Suze… Paní Gutierrezová?“

Ale nebyla jsem zase tak překvapená, když se nezjevila. Jen jsem prostě nemohla uvěřit, že ten kluk je fakticky takovej hajzlík.

Jako bych ho neznala.

Když jsem se obrátila zpátky k Paulovi, od moře k nám zavanul studenej vítr. Povedlo se mu rozfoukat mi dlouhý tmavý vlasy tak, až se mi pár pramínků přilepilo k puse natřený leskem. Ale já teď myslela na jiný věci než na image.

„Jsou to její celoživotní úspory,“ připomněla jsem mu. Najednou už mi bylo fuk, jestli si všimne, jak mi v půlce věty poposkočil hlas. „Všechno, co mohla odkázat svejm dětem.“

Paul pokrčil ramenama, ruce ponořený hluboko v kapsách kožený bundy.

„Tak je měla dát do banky,“ ucedil bez zájmu.

Třeba bych na něj měla jít oklikou, pomyslela jsem si. Rozumně mu vysvětlit, že… „Je spousta lidí, který se bojej dát svý prachy do banky –“

Ale bylo to k ničemu.

„Jejich věc.“ Další pokrčení ramen.

„Ty přece prachy nepotřebuješ!“ vyhrkla jsem. „Rodiče ti koupěj všechno, na co si vzpomeneš! Pro tebe nejsou dva tácy nic extra, ale pro děti paní Gutierrezový je to celý jmění!“

„Tak se o ně měla postarat líp.“ To bylo všechno, co mi na to řek.

Pak si zřejmě všimnul, jak se tvářím – i když teda nechápu jak, protože mraky nad našima hlavama byly ještě hustší než jindy – a hlas mu trochu zvláčněl.

„Suze, Suze, Suze,“ prohodil pateticky jako v nějakým sladkým dívčím románku, vytáhnul ruku z kapsy a objal mě ležérně kolem ramen. „Co mám s tebou dělat?“

Mlčela jsem. Nevim, jestli bych vůbec dokázala promluvit, i kdybych věděla, co na to říct. Už i dejchat bylo pro mě dost těžký. Dokázala jsem myslet jen na jediný: na paní Gutierrezovou a na to, co jí proved. Jak může někdo, kdo tak hezky voní (mý smysly zalila ostrá a čistá vůně jeho kolínský), někdo, kdo má tak příjemně horkou ruku (zvlášť když je venku kosa a člověk má na sobě jen tenkou větrovku), jak může bejt takovej…

… parchant?

„Něco ti řeknu,“ ozval se Paul. Držel mě tak pevně, že jsem cejtila, jak mu jeho hlas rezonuje v těle. „Šábnem se. Je toho dost pro oba.“

Musela jsem polknout – něco, co chutnalo fakticky hnusně –, než jsem mu dokázala odpovědět. „Magore.“

„Nebuď taková, Suze,“ naštětil se. „Musíš uznat, že je to férová nabídka. Se svojí půlkou si můžeš dělat, co chceš. Třeba ji pošli Gutierrezovejm, mně je to fuk. Ale jestli jseš chytrá holka, tak si za ni koupíš auto, když už máš teď konečně řidičák. Za tyhle peníze seženeš celkem slušný fáro, a nebudeš pak muset vymejšlet, jak bys čmajzla mámino, až tvrdě usne –“

„Nenávidím tě!“ vyštěkla jsem a vyvlíkla se z toho objetí. Snažila jsem se nevšímat si, jak mě najednou mrazí v místech, kde mě ještě před chvílí zahřívalo jeho tělo.

„To není pravda,“ odpověděl klidně. Mraky se na chviličku rozhrnuly a vypustily ven měsíc – jen na chviličku, abych stačila zahlídnout, že se Paulovy rty zkroutily v úšklebku. „Vyvádíš jenom kvůli tomu, že můj návrh je rozumnej.“

Nevěřila jsem vlastním uším. To myslí vážně? „Ukrást peníze mrtvý starý paní je podle tebe rozumný?“

„Pochopitelně,“ přitakal. Měsíc už se zase schoval, ale z Paulova hlasu jsem poznala, že se tváří pobaveně. „Ta už je přece nepotřebuje… Ty a otec Dominik jste zkrátka vážně páreček idealistů. Můžu se tě na něco zeptat? Jak to, žes tomu jejímu blábolení vůbec rozuměla? Myslel jsem, že chodíš na francouzštinu, ne na španělštinu.“

Neodpověděla jsem mu hned. Z toho důvodu, že jsem zuřivě uvažovala o odpovědi, kde bych mohla vypustit to slovo, který jsem v Paulově přítomnosti odmítala vyslovit. Slovo, který vždycky, když jsem ho slyšela, nebo si na něj jen vzpomněla, přimělo mý srdce udělat v hrudníku kotrmelec a krev v žilách příjemně vybičovat.

Jenomže to taky bylo slovo, který mělo na Paula naprosto opačnej účinek.

Teď na něj kápnul dřív, než jsem si stačila vymyslet nějakou věrohodnou lež.

„Aha, no jasně,“ pronesl hlasem, kterej zněl najednou pohrdavě. „To on. Že mě to hned nenapadlo.“

A pak – dřív, než jsem se zmohla na odpověď, která by mu to vyvrátila, nebo aspoň odvedla jeho myšlenky od Jesseho, posledního člověka na zemi, na kterýho by měl myslet zrovna Paul Slater – pronesl úplně jiným tónem: „Nevím jak ty, ale já toho mám dost. Pro dnešek už to zapíchnu. Měj se, Simonová.“

A otočil se. Prostě jen tak – nastavil mi záda a vykročil ze dvorku.

Věděla jsem, co musím udělat, to si pište. Ne že by mě to nějak těšilo… popravdě řečeno, srdce mi z tý představy vylítlo až někam do krku a dlaně mi nečekaně, nevysvětlitelně zvlhly.

Ale copak jsem měla na vybranou? Nemohla jsem ho přece nechat odpochodovat se všema těma prachama. Snažila jsem jít na něj rozumně, ale to bylo dost na draka. Jessemu by se to nezamlouvalo, ale já fakticky neměla jinou možnost. Pokud mi Paul ty prachy nedá dobrovolně, musím mu je sebrat.

Řekla jsem si, že mám slušnou šanci na úspěch. Paul si tu krabičku zastrčil do kapsy saka. Cejtila jsem ji, když mě tisknul k sobě. Stačilo, abych ho trochu zabavila – třeba taková dobře mířená rána na solar jednoho rozptýlí celkem spolehlivě –, vyškubla mu tu krabičku z kapsy a prohodila ji nejbližším oknem do baráku. Gutierrezovi se sice vyděsej, až uslyšej třeskot skla, ale dost pochybuju, že by volali poldy… určitě ne, až zjistěj, že se jim po podlaze válej dva tisíce babek.

Určitě to nebyl zrovna nejdůmyslnější plán, jenomže nic lepšího mě v tu chvíli prostě nenapadlo.

Zavolala jsem na něj.

Otočil se. Měsíc si tuhle chvilku už podruhý vybral k tomu, aby vyklouznul zpod záclony, a já v jeho slabým světle zjistila, že na Paulově tváři se objevil nesmyslně dychtivej výraz. A ten se začal prohlubovat, když jsem vykročila po trávníku směrem k němu. Nespíš si na chvilku začal myslet, že mě konečně zlomil. Že vyhmátnul mou slabost. A úspěšně mě zlanařil pro stranu Temna.

Kvůli pitomý tisícovce.

To zrovna.

Dychtivý očekávání se mu vytratilo z obličeje ve chvíli, kdy si všimnul mý pěsti. Dokonce mi přišlo, že se mu v těch modrejch očích, bledejch jako světlo nad náma, na okamžik objevil bolestnej výraz, ale pak měsíc zase zakryly mraky a my se ponořili do tmy.

Pak už jsem jen vnímala, jak Paul udělal nějakej pohyb, mnohem rychlejší, než jakej bych od něj čekala. Chytil mě za zápěstí, bolestivě ho sevřel a kopnutím mi podrazil nohy. Svalila jsem se do mokrý trávy, přišpendlená k zemi vahou jeho těla. Obličej měl zničehonic jen pár cenťáků od mýho.

„Tohle byla chyba,“ prohodil až moc nedbale, když si vemu to, jak mu srdce prudce bušilo proti mýmu. „Odvolávám nabídku.“

Na rozdíl ode mě vůbec nelapal po dechu. Pokusila jsem se nedat najevo, že z něj mám fakticky strach.

„Jakou nabídku?“ zasípěla jsem.

„Že se šábnem. Teď si to nechám všechno. Ranilas moje city, Suze, chápeš?“

„To určitě,“ vyštěkla jsem se zbytkem jízlivosti, kterou jsem v sobě ještě vydolovala. „A teď ze mě laskavě slez. Tohle jsou mý oblíbený kalhoty. Zamažeš mi je od trávy.“

Ale Paul mě zatím pustit nehodlal. Taky to nevypadalo, že by ocenil mou snahu zlehčit celou tu situaci vtipem. Hlas, kterým mi zasyčel do ucha, zněl smrtelně vážně.

„Chceš snad, abych tvýho přítele nechal zmizet?“ zeptal se kamenně. „Stejně jako tu starou Gutierrezovou?“

Jeho tělo mě zahřívalo dost silně na to, abych našla nějaký přirozený vysvětlení pro to, že mi srdce zčistajasna zmrzlo do ledový kostky – leda že mě jeho výhrůžka tak vyděsila, až mi v žilách ztuhla krev.

Dá rozum, že před ním jsem ten strach dát najevo nemohla. Když týpkové jako Paul viděj lidskou slabost, je to pro ně jen záminka, aby se chovali ještě krutějc.

„Na něčem jsme se dohodli.“ Vyslovila jsem to jen ztěžka, protože jsem měla jazyk i rty potažený stejnou ledovou krustou jako srdce.

„Slíbil jsem ti, že nechám na pokoji jeho ducha,“ opravil mě nevrle Paul. „Nesliboval jsem ti nic v tom smyslu, že se postarám, aby vůbec neumřel.“

Zůstala jsem na něj nechápavě zírat.

„Co… jak to myslíš?“ vykoktala jsem.

„Však ty na to přijdeš,“ prohlásil tajuplně. Naklonil se a zlehka mě políbil na ztuhlý rty. „Dobrou, Suze.“

Pak se postavil a ztratil se v mlze.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už mě nikdo nedrží. Na všech těch místech, kde mě ještě před chvílí hřálo Paulovo tělo, mě teď studilo ledový noční povětří. Konečně se mi povedlo přetočit se na všechny čtyři. Připadala jsem si, jako bych v plný rychlosti nalítla do cihlový zdi. Ale našla jsem v sobě aspoň tolik síly, abych dokázala zavolat: „Paule! Počkej!“

Vtom někdo v Gutierrezovic baráčku rozsvítil a dvorek zalila ostrá záře, jaká osvětluje rozjezdový dráhy na letišti. Uslyšela jsem, jak někdo otevírá okno, a pak výkřiky: „Hej, ty! Co tam děláš?!“

Nezdržovala jsem se zjišťováním, jestli chtěj zavolat poldy, anebo si poplkat při měsíčku. Zvedla jsem se a vystartovala k zídce, kterou jsem asi před půl hodinou přelezla. Mamčino auto bylo tam, kde jsem ho nechala. Skočila jsem do něj a vyrazila na dlouhou cestu domů. Místo muziky jsem si vystačila s proklínáním jednoho konkrétního kolegy-mediátora. A s nadáváním na fleky od trávy, který zůstaly na novejch džínách.

Tu noc jsem ještě nechápala, jak moc se tím napětí mezi mnou a Paulem přiostřilo.

Ale už brzo jsem to měla zjistit.

2

Udělal to. Nakonec jo. Myslím, že jsem v hloubi duše vždycky věděla, že to jednou přijde.

Asi byste řekli, že po tom všem, co mám už v životě za sebou, mi mohlo dojít, že se to blíží. Přece v tomhle oboru nejsem žádnej zajíc. A ne že by tady předtím nebyly různý varovný náznaky.

Ale stejně – když ta rána přišla, bylo to jako blesk z čistýho nebe.

„S kým razíš na večeři před Zimním plesem?“ zeptala se mě Kelly Prescottová čtvrtou hodinu, když jsme seděly v jazykový laborce. Ale vůbec nečekala, co já na to. Kelly Prescottovou moje odpověď vůbec nezajímala. Proto se mě taky neptala.

„Mě pozval Paul do Modrýho útesu,“ pokračovala dychtivě. „Víš přece, kde je Modrej útes, Suze? Na Big Sur?“

„No jasně že vim.“

Odpověděla jsem jí, jako by se nic nedělo. Není to srandovní, jak se mozek lehko přepíná na autopilota? Jak člověk dokáže plácat něco nezávaznýho, a myslet přitom na úplně jiný věci? Protože když mi Kelly oznámila, že ji Paul pozval do Modrýho útesu, první věc, která mi prolítla hlavou, vůbec nebylo: No jasně že vim. Ani náhodou. Mý první myšlenky by se daly zformulovat asi takhle: Cože? Kelly Prescottovou? Paul Slater bere na Zimní ples KELLY PRESCOTTOVOU?!?

Ale díkybohu jsem si to nechala pro sebe. Teda vzhledem k tomu, že Paul sám seděl jen o pár audiokabinek dál a přetáčel si pásek na přehrávači. Byla bych sakra nerada, aby se nějak domáknul, že jsem jako naštvaná, víte, protože pozval na ples někoho jinýho. Už tak bylo na pytel, že si okamžitě všimnul, jak se dívám jeho směrem – ale kdyby navíc slyšel, jak se o něm bavíme…? Už teď zvedl tázavě obočí, jako by naznačoval zdvořilou otázku: Co pro tebe můžu udělat?

Naštěstí mi s úlevou došlo, že má furt na uších sluchátka, takže rozhodně nemoh slyšet, o čem si s Kelly povídáme. Poslouchal vzrušující konverzaci mezi Dominique a Michelem, našima virtuálníma francouzskejma kámošema.

„Je to pětihvězdičkovej hotel,“ básnila dál Kelly a rozmotávala si šňůru od sluchátek. „Teda jako Modrej útes.“

„Super.“ Rezolutně jsem odlepila pohled od Paula a dopadla na židli ve svý kukani. „Tak to si teda určitě užijete.“

„To jo.“ Kelly odhodila dlouhý medový vlasy dozadu, aby si mohla nasadit sluchátka. „Bude to tak romantický. A kam razíš ty? Teda jako najíst se před plesem?“

Ale věděla to. Tutově to věděla.

A stejnak mě to donutila říct nahlas. Holky jako Kelly si tohleto prostě nedokážou odpustit.

„Já asi na ples nejdu.“ Usadila jsem se v kabince vedle ní a začala si chystat sluchátka.

Kelly se naklonila přes přehrádku mezi kukaněma, pusu sešpulenou soucitem. Předstíraným soucitem, to si pište. Kelly Prescottový můžu bejt totálně ukradená. Může jí bejt ukradenej celej svět kromě její maličkosti.

„Ty nejdeš na ples? Suze, ale to je hrozný! Nikdo tě nepozval?“

Místo odpovědi jsem se na ni jen usmála. Culila jsem se a snažila se nevnímat Paulův pohled, kterej se mi propaloval do zátylku.

„No to je děsný,“ pokračovala nadšeně Kelly. „A vypadá to, že Brad taky nebude mít s kým jít, když má Debbie tu mononukleózu. Jé, já mám nápad!“ Dětinsky se zahihňala. „Mohli byste jít spolu!“

„Fakt vtipný,“ utrousila jsem a pokusila se aspoň trochu usmát, zatímco se Kelly pobaveně uchechtávala vlastnímu vtípku. Protože – jak je vám asi jasný – není nic ubožejšího než holka, kterou na Zimní ples veme nevlastní brácha.

Leda snad to, když ji tam neveme nikdo.

Stiskla jsem tlačítko přehrávače a hysterická Dominique si svýmu parťákovi okamžitě začala stěžovat na dormitoire. Michel určitě zase bručel ty svý soucitný reakce (to dělal vždycky), ale já je hned pouštěla druhým uchem ven.

Protože to nedávalo smysl. Teda to, co se stalo. Jak to, že si Paul klidně pozve Kelly na Zimní ples, když jsem to – aspoň podle toho, co mi předváděl – byla já a jenom já, koho uháněl o rande… nebo aspoň něco na ten způsob? Ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, to dá rozum. Ale sem tam jsem mu přece musela hodit nějakou tu kostičku, už jen proto, aby nechtěl províst mýmu klukovi to, co proved paní Gutierrezový.

Počkat. Co se to tady vlastně děje? To už Paula fakt prostě omrzelo randit s holkou, kterou musel vydírat, aby s ním vůbec byla ochotná trávit volnej čas?

No tak prima. Nebo ne? Teda, jestli Kelly chce, tak ať si ho nechá.

Problém byl jedině v tom, že mi dalo fakticky dost práce zapomenout, jaký to bylo, když jsem na sobě cejtila Paulovo tělo tam na trávníku u Gutierrezovejch. Protože navzdory mýmu strachu… jeho váha, jeho teplo… vůbec to nebylo nepříjemný. Naopak. Bylo to moc příjemný.

Správnej pocit… s nesprávným klukem.

A ten správnej? No, nebyl to zrovna týpek, kterej by svým tělem přišpendloval holky na trávník, a pokud jde o teplo… tak to nevyzařoval už nějakýho půldruhýho století.

Ale za to chudák nemoh. Teda jako za to teplo. Jesse nemoh dělat nic s tím, že je mrtvej, stejně jako Paul nemoh dělat nic s tím… že… že je Paul.

Ale stejně – to, že pozval na ples Kelly, a ne mě – mě trochu naštvalo. Už tejdny jsem se v duchu připravovala, co mu odpovím na pozvání – a obrňovala se proti tomu, co přijde, až uslyší mý odmítnutí. Doufala jsem, že v tom našem zvláštním vztahu, kde si v jednom kuse pinkáme svý jedovatý reakce přes síť jako míčky na kurtech v hotelu Pebble Beach, kde jsme se o prázdninách seznámili, konečně jednou budu na podání taky já.

Zato teď se mě zmocnila sklíčenost při pomyšlení, že místo toho na mě Paul zahrál míček, kterej teda v životě nevyberu.

Co se děje?

Ta věta se mi objevila před očima, naškrábaná na papíru vytrženým z bloku a vznášející se nad okrajem dřevěný přepážky, která oddělovala moji kabinku od kukaně vpředu. Vyškubla jsem papír z prstů, který ho držely, a napsala: Paul pozval Kelly na Zimní ples. A hodila jsem to přes hrazení.

O pár vteřin pozdějc přistál papír znova přede mnou.

Já myslela, že pozve tebe!!! odepsala moje nejlepší kámoška Cee Cee.

Takže asi ne, odpověděla jsem stručně.

Možná je to tak lepší, začala hloubat Cee Cee. Ty bys s ním přece stejně nechtěla jít, že ne? Kvůli Jessemu, že jo?

Jenomže právě kvůli Jessemu jsem z toho byla tak nervózní. Kdyby mě Paul pozval na Zimní ples a já zareagovala nějak jinak než bezbřehým nadšením, moh by utrousit nějakou další výhrůžku, co Jessemu provede – i když tu jeho nejnovější hlášku, že se postará, aby vůbec neumřel, jsem teda moc nepochopila, ale to je fuk.

Jenomže ten kluk, místo, aby se choval předvídatelně, si klidně pozve na ples někoho jinýho. A ne jen tak někoho, ale zrovna Kelly Prescottovou, nejhezčí a nejoblíbenější holku na celý škole…, ale zároveň holku, o který jsem věděla, že jí Paul hluboce pohrdá.

Tohle všechno šlo nějak šejdrem. A nejen proto, že jsem si toužila rezervovat všechny tance pro kluka, co už byl sto padesát let nebožtík.

Jenomže před Cee Cee jsem to nechtěla rozpitvávat. I když je to moje nejlepší kámoška, tohle bylo něco, co šestnáctiletá holka – a dokonce ani šestnáctiletá albínka s tetičkou-vědmou – nedokáže pochopit. O Jessem už věděla. Ale o Paulovi jsem držela jazyk na řetězu.

A hodlala jsem v tom pokračovat.

To máš fuk, naškrábala jsem. Co ty? Už tě Adam pozval?

Než jsem Cee Cee strčila vzkaz, rozhlídla jsem se kolem, abych se přesvědčila, že se naše francouzštinářka, sestra Mary Rose, nedívá. Jenomže místo ní jsem zachytila pohled otce Dominika, kterej stál ve dveřích jazykový laborky a mával na mě.

Stáhla jsem si sluchátka z hlavy celkem bez lítosti – kňučení Dominique a Michela by bylo nudný i v angličtině, ale ve francouzštině se už pohybovalo někde za hranicí snesitelnosti – a rozběhla se ke dveřím. Všimla jsem si jistýho pohledu, kterej se ke mně přilepil a tak nějak odmítal uhnout.

Ale já mu určitě nehodlám udělat tu radost, abych se otočila jeho směrem.

„Susannah,“ začal otec D., sotva jsem vyklouzla z učebny do křížový chodby, která sloužila v Misijní akademii Junipera Serry jako spojovací chodba mezi jednotlivejma třídama, „jsem rád, že jsem tě zastihl ještě před odjezdem.“

„Před odjezdem?“ Teprve teď jsem si všimla, že má přes rameno cestovní brašnu a tváří se sakra ustaraně. „A kam jedete?“

„Do San Franciska.“ Obličej otce Dominika byl skoro stejně bílej jako jeho pečlivě upravený vlasy. „Bohužel tam došlo k tragédii.“

Vykulila jsem oči. „Zemětřesení?“

„To zrovna ne.“ Otec D. si posunul brejle v drátěnejch obroučkách ke kořeni svýho orlího nosu a zamžoural na mě. „Jde o monsignora. Měl nehodu a je v kómatu.“

Pokoušela jsem se zatvářit příslušně zhrozeně, i když popravdě řečeno mi celej arcibiskup moh bejt ukradenej. Pokud šlo o školu, vždycky se staral o naprosto nepodstatný věci, jako jsou holky v minisukních, a zanedbával řešení zásadních problémů – třeba to, že párky, který nám cpou místo oběda, jsou pokaždý studený jako psí čumák.

„Ty bláho,“ podivila jsem se. „Co se stalo? Vyboural se?“

Otec Dominik si odkašlal. „Ehm… ne. Málem se udusil.“

„Někdo ho chtěl uškrtit?“ zeptala jsem se dychtivě.

„Ovšemže ne, Susannah,“ pokáral mě otec D. nakvašeným pohledem. „Na farní slavnosti mu zaskočil párek v rohlíku.“

Ha! Pak že není na světě spravedlnost! Ale radši jsem si to nechala pro sebe. Tak nějak jsem tušila, že by se to otci Domovi nezamlouvalo.

„Chudák,“ zamumlala jsem. „A jak dlouho budete pryč?“

„Nemám ponětí.“ Otec D. se zatvářil utrápeně. „Nemohlo se to stát v horší dobu, když je teď o víkendu ta dražba…“

Misijní akademie se v jednom kuse snaží nahrabat nějaký prachy. Tenhle víkend se měla konat každoroční dražba starožitností. Celej tejden sem jezdili dárci z řad věrnejch dušiček a vozili nám haraburdí, který se uskladňovalo v suterénu fary. Mezi všema pozoruhodnostma, co se tam už nakupily, byla spiritistická tabulka z konce devatenáctýho století (pozornost Cee Ceeiny střelený tety Pru) a taky stříbrná přezka pásku – Historickej spolek města Carmel-by-the-Sea odhadl její stáří na 150 let. Tu objevil můj nevlastní brácha Brad, když u nás doma za trest (ale už fakt nevim, kvůli čemu ho vyfasoval) vyklízel podkroví.

„Chtěl jsem, abys věděla, kde mě případně hledat,“ pokračoval otec Dom a vytáhnul z kapsy svůj novej mobil. „Zavolej mi, kdyby se dělo cokoli, cokoli neobvyklého, ano? Číslo je –“

„Já vaše číslo mám,“ připomněla jsem mu. Až tak novej zase ten telefon nebyl. Mám vůbec dodávat, jak moc mě vytáčí, že už i otec Dom mobil má, přestože s ním skoro neumí zacházet, a já pořád nic? „A co jako máte na mysli tím neobvyklým? Jako třeba kdyby Brad dostal z geometrie něco jinýho než kouli, nebo myslíte jen neobvyklý nadpřirozený jevy, jako třeba zjevení v chrámový lodi a tak?“

„To druhé,“ upřesnil otec D. a schoval mobil zase do kapsy. „Doufám, že nebudu pryč víc než pár dní, ale dobře si vzpomínám, že i to už ti nedávno stačilo, aby ses vystavila smrtelnému nebezpečí. Dokud budu pryč, buď tak laskavá a pokus se v sobě zmobilizovat tu špetku opatrnosti, kterou jsi dostala do vínku. Nerad bych po návratu zjistil, že do povětří vyletěla další část školy. A prosím tě, dohlédni na to, aby měl Hřebík co jíst –“

„To ne…!“ vyhrkla jsem a ucouvla. Poprvé za hodně dlouhou dobu byly mý ruce konečně bez krvavejch škrábanců a já se toho potěšení nehodlala vzdát. „Teď ho máte na starost vy, ne já!“

„A co mám asi tak dělat, Susannah?“ vyhrknul otec Dom a zatvářil se zoufale. „Požádat sestru Ernestinu, aby na něj čas od času dohlédla? Na faře nemají být v prvé řadě žádná zvířata, právě kvůli jejím úporným alergiím. Musel jsem se naučit spát při otevřeném okně, aby si to ďábelské stvoření mohlo chodit ven a vracet se, kdy se mu zachce, a přitom ho nezahlédla žádná z novicek –“

„Tak jo,“ přerušila jsem ho otráveně. „Zaskočím tam vždycky po škole a nasypu mu granule. Ještě něco?“

Otec Dominik vytáhnul z kapsy zmuchlanej papír.

„Aha,“ zamumlal, jak ho projížděl očima. „Ten pohřeb paní Gutierrezové. Všechno je zařízeno. A přidal jsem tu rodinu na náš seznam potřebných, jak jsi chtěla.“

„Díky, otče D.,“ hlesla jsem a uhnula očima do oblouku křížový chodby, kterým bylo vidět na bublající fontánu na nádvoří misie. U nás v Brooklynu, kde jsem vyrostla, znamenal listopad holý stromy, plískanice nebo rovnou mrazy. Ale tady v Kalifornii – i když tohle byla jen severní Kalifornie – se v listopadu změnilo jen to, že turisti, co si přicházeli prohlídnout misii, nosili místo bermud khaki pláťáky a surfaři na pláži vyměnili neoprénový oblečky s krátkejma rukávama za ty s dlouhejma. Na záhonech misie pořád kvetly oslnivě rudý a růžový růže, a když jsme se o polední přestávce vyhrnuli ven, člověk se na sluníčku dost lehce zpotil.

Jenomže i když bylo pořád teplo, zachvěla jsem se… ne proto, že jsem zrovna nestála na sluníčku, ale ve stínu chodby. Naskočila mi husí kůže, ale ten stín za to nemoh. Najednou mě napadlo, že za touhle kvetoucí nádherou číhá ve skrytu něco temnýho a hrozivýho…

Něco, co mělo podobu Paula Slatera.

Vážně – ten kluk ve vás dokázal vyvolat pocit, jako když jasnou oblohu najednou zastře černej mrak. Aspoň ve mně určitě. Netušila jsem, jestli se na to otec Dominik dívá podobně, ale tak trochu jsem o tom pochybovala. Po kapánek bouřlivým nástupu do školy se Paul začal chovat tak, aby s ředitelem Misijní akademie Junipera Serry nemusel skoro vůbec přijít do styku. Rozhodně se s ním nevídal tak pravidelně jako já, což bylo dost divný, když si vemete, že jsme všichni tři mediátoři.

Ale vypadalo to, že jak Paulovi, tak otci D. tohle uspořádání vyhovuje. Udržovali si od sebe odstup a mě používali jako prostředníka, když bylo nezbytně nutný řešit něco společně. No jasně, chovali se jako typický – když už to tak musím říct – chlapi. Ale tohle bylo proveditelný hlavně proto, že Paulovo chování – teda pokud jde o školu – bylo tak úžasný, že nebylo zapotřebí volat ho do ředitelny. Vlastně se z něj stal vzornej student, dostával jen ty nejlepší známky a už se stačil stát kapitánem klučicího tenisovýho týmu naší akademie.

Kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych tomu nevěřila, ale bylo to tak. Paul zřejmě dával přednost tomu, aby se otec D. o jeho temnejch mimoškolních aktivitách nedomáknul. Asi tušil, že bohabojnej kněz by mu něco takovýho jen těžko schválil.

Tak třeba ta záležitost s Gutierrezovejma. Duch ubohý stařenky nás přijde požádat o pomoc – a Paul, místo aby jí vyhověl, čmajzne nebožce dva tácy. To nebyla zrovna záležitost, nad kterou by otec D. přimhouřil oko, kdyby se to k němu doneslo.

Jenomže o tom nemá ani páru. Protože Paul se mu s tím nesvěřil, to je snad jasný, a já, abych byla upřímná, taky ne. Protože kdybych to udělala – kdybych otci D. jen slůvkem naznačila, že Paul je něco jinýho než ten skvělej sportovec se samejma jedničkama –, mohlo by mýho kluka potkat to, co paní Gutierrezovou.

Teda možná ne přímo mýho kluka, ale prostě toho, kdo by třeba byl mým klukem, pokud by zrovna náhodou nebyl mrtvej.

Paul mě měl přesně tam, kde mě chtěl mít. Nebo možná ne přesně tam, kde chtěl, ale určitě hodně blízko k tomu místu.

Proto jsem se musela uchýlit k jistý formě lži, když jsem potřebovala píchnout s tím, aby se Gutierrezovejm dostalo aspoň nějaký spravedlnosti potom, co byli tak sprostě okradený… přestože o tom neměli ani tucha. Nemohla jsem s tim jít na policii, to je snad jasný. (Víte, strážníku, stavil se u mě na kus řeči duch jistý paní Gutierrezový a svěřil se mi, ze má pod kamenem na dvorku ulitý nějaký peníze, ale když jsem tam přišla, zjistila jsem, že už je šlohnul jinej mediátor… Jo, jasně, vy chcete vědět, kdo je to ten mediátor! To je prostě takovej prostředník mezi živejma a mrtvejma… Heleďte, co to má jako znamenat? Proč mi oblíkáte tu svěrací kazajku…?)

A tak jsem se místo toho postarala, aby se jméno jejich rodiny ocitlo na misijním seznamu potřebnejch, což zajistí paní Gutierrezový slušnej pohřeb a taky poskytne peníze pozůstalejm, aby mohli splatit nějaký dluhy. Dva tisíce babek to sice nebudou, to je jistý…

„… zatímco budu pryč, Susannah.“

Zachytila jsem ze žádosti otce Doma jen poslední slova, ale dost dobře jsem se nemohla zeptat: Co že jste to chtěl, otče D.? Protože to by mu hned došlo, že jsem byla duchem jinde, místo abych ho pozorně poslouchala.

„Slibuješ, Susannah?“

Pohled jeho modrejch očí se zabořil do mý tváře. Co jsem mohla udělat jinýho než polknout a kejvnout?

„Jasně, otče D.,“ prohlásila jsem, i když jsem neměla ani ponětí, co mu to vlastně slibuju.

„No, musím přiznat, že mě to trochu uklidnilo.“ Připadalo mi, jako by se mu ramena fakticky trochu uvolnily, protože do tý doby vypadal děsně strnule. „Já samozřejmě vím, že vám dvěma můžu důvěřovat. To jenom – prostě – nerad bych, abys během mé nepřítomnosti udělala nějakou hloupost. Vím, že je obtížné odolávat pokušení, zvlášť pro někoho tak mladého, kdo si ještě nedokáže uvědomit následky svých činů.“

Uf. Tak teď už teda vim sakra přesně, o čem předtím mluvil.

„Ale pokud jde o tebe a Jesseho,“ pokračoval otec Dom, „ve vašem případě by následky mohly být obzvlášť katastrofální, kdybyste, ehm –“

„… se oddali bezuzdné vášni?“ navrhla jsem, když bezradně hledal další slova.

Otec D. se na mě nešťastně zadíval.

„Já mluvím vážně, Susannah,“ zarazil mě. „Jesse do našeho světa nepatří! Pokud bude mít štěstí, nebude už mezi námi prodlévat moc dlouho. Čím hlubší vztah si mezi sebou vybudujete, tím obtížnější pro vás bude dát si sbohem. A ty mu budeš muset dát sbohem, Susannah – jednoho dne určitě. Nemůžeš bránit přirozenému řádu –“

Bla, bla, bla. Jeho rty se pohybovaly, ale já už zase vypnula zvuk. Tuhle přednášku už potisící poslouchat nemusím, fakt že ne. No tak mezi otcem D. a duchem tý holky, do který se kdysi zamiloval, to nevyšlo, tenkrát někdy ve středověku. Ale to neznamená, že Jesse a já musíme dopadnout stejně. Hlavně pokud se mi povede vytáhnout jednu zásadní informaci z Paula, kterej toho ví o mediátorování stokrát víc než otec Dominik…

… jako třeba to, že mediátoři můžou vrátit mrtvý do života.

Byl v tom jenom jeden nepatrnej háček: potřebovali jste nějaký tělo, do kterýho byste duši toho nešťastnýho nebožtíka umístili. A volný těla nejsou zrovna matroš, o kterej bych den co den zakopávala. Nebo aspoň neznám žádný takový, který by bylo ochotný vzdát se duše, co v něm momentálně přebejvá.

„To je jasný, otče D.,“ souhlasila jsem, když na chvilku zmlknul. „Heleďte, tak si to tam hlavně užijte.“

Otec Dominik se zamračil. Napadlo mě, že lidi, co jedou do San Franciska za monsignorem v kómatu, asi nebudou mít moc času kochat se obvyklejma turistickejma atrakcema, jako je most Golden Gate, Alcatraz, Čínská čtvrť a tramvaje supící do vršku.

„Děkuji, Susannah,“ uzavřel naši diskusi. A pak mě probodl výhružným pohledem. „Buď tady hodná.“

„Copak jsem někdy nebyla?“ zeptala jsem se udiveně.

Obrátil se směrem k ředitelně a vrtěl hlavou, ale s odpovědí se už neobtěžoval.