11

Andy se kvůli dražbě s vařením zdržel, takže jsem nakonec dorazila domů včas. Mamka vůbec nechápala, proč jsem u jídla tak potichu. Napadlo ji, jestli jsem náhodou nedostala úpal, když jsem celej den seděla u pultu s těma pekařskejma zázrakama.

„Sestra Ernestina vám tam měla dát aspoň slunečník,“ reptala, když krájela jednu z těch vepřovejch kotlet, který nám Andy upek. „A ta holčička, jak tam s tebou byla… jakpak se jmenuje?“

„Shannon.“

Ale neodpověděla jsem jí já. David mě předběhnul.

„Ano,“ pokračovala mamka, „ta Shannon je přece zrzka jako náš David. Pro lidi se zrzavými vlasy je nebezpečné vystavovat se moc dlouho sluníčku. Snad se aspoň namazala nějakým krémem s vysokým faktorem, chudinka.“

Napůl jsem čekala, že na nás David vybalí jednu z těch svejch přednášek – víte, nějakou tu statistiku, kolik zrzavejch osmáků padne v severní Kalifornii ročně za oběť rakovině kůže nebo tak něco. Měl hlavu přecpanou nejrůznějšíma pitomostma tohohle druhu. Ale místo toho se jen nimral v bramborový kaši, dokud se na něj neobořil Brad, kterej už spořádal svou porci i všechno, co zbylo v míse na přidání. „Člověče, tak budeš to jíst, nebo si s tím hrát? Protože jestli to nechceš, tak to sem koukej navalit.“

„Davide,“ ozval se Andy, „sněz to, co máš na talíři.“

David si poslušně nabral lžíci kaše a strčil si ji do pusy.

Bradův pohled se hladově přesunul k mýmu talíři, ale oči mu potemněly zklamáním, když si všimnul, že je vyluxovanej. Ne snad, že bych měla takovou chuť k jídlu. To teda ani omylem.

Ale měla jsem vedle sebe Maxe, rodinnej vysavač, a to hned pod svou židlí. A taky praxi v tom, jak mu nenápadně podstrčit všechno jídlo, který jsem nedokázala sníst.

„Mohla bych už jít?“ zeptala jsem se. „Asi jsem se fakticky žahla…“

„Dneska je s nádobím řada na Suze,“ oznámil Brad.

„Ne, to teda není.“ Myslela jsem, že se mi to snad zdá. Copak tyhle lidi nechápou, že mám na práci mnohem důležitější věci než rovnat talíře do myčky? Musím se přesvědčit, že můj kluk umře tak, jak má. „Dělala jsem to minulej tejden.“

„Chachá!“ triumfoval Brad. „Ale teďka jste si s Jakem prohodili službu, pamatuješ? Protože má tenhle tejden odpolední.“

A protože tohle bylo naprosto nezpochybnitelný – důkaz jsem přece viděla na vlastní oči u Paulovejch dveří –, nemohla už jsem se s ním dál handrkovat.

„Fajn.“ Prudce jsem odstrčila židli od stolu, až jsem málem zabrkla o Maxe, a postavila se. „Já to teda udělám.“

„Děkuju, Suzie,“ pronesla mamka s úsměvem, když jsem si od ní vzala talíř.

Moje odpověď nebyla zrovna zdvořilá. Zamumlala jsem „to je fuk“ a odkráčela do kuchyně s nákladem talířů v náručí a s Maxem za patama. Tohle psisko miluje, když na mě vyjde řada v kuchyni, protože já mu vždycky seškrábnu zbytky do misky, místo abych je nasypala do drtiče.

Ale ten večer byl se mnou a Maxem v kuchyni ještě někdo.

I když jsem si jeho přítomnost hned neuvědomila, pochopila jsem, že se něco děje, když Max zničehonic zvednul hlavu z misky a uháněl, jako když do něj střelí, přestože ještě zdaleka všechno nespořádal, ocas staženej mezi nohama. Byla jen jedna věc, která by tohle psí monstrum dokázala odtrhnout od nedojedenýho vepřovýho – a to byl návštěvník z podsvětí.

Ten se zhmotnil jen o vteřinku pozdějc.

„Ahoj, dítě,“ pozdravil mě. „Tak jak je?“

Nezaječela jsem, na to jsem už dost vycvičená. Stříkla jsem citronovej jar do hrnce, ve kterým vařil Andy brambory na kaši, a pak do něj natočila horkou vodu.

„Bezva načasovaný, tati,“ ocenila jsem. „To ses stavil jen tak na kus řeči, nebo na opačný straně Hlubokýho vesmíru číslo devět zase kolujou nějaký fámy o mým momentálním duševním rozpoložení?“

Usmál se. Vypadal úplně stejně jako v den, kdy umřel… a úplně stejně jako vždycky, když mě po smrti chodil navštěvovat. Pořád měl na sobě to tričko, ve kterým tenkrát vyrazil běhat – tričko, který jsem pak schovávala tolik let pod polštářem.

„Zaslechl jsem, že máš nějaké… trable,“ odpověděl vyhejbavě. V tom je ten problém s duchama. Když zrovna nestrašej lidi, tak se spolu někde sčuchnou a drbou. Táta už se dokonce sešel s Jessem… což byla tak děsivá představa, že jsem se ji radši ani nepokoušela rozebírat.

Jasně, když umřete a jste duch… tak toho moc na práci nemáte. A věděla jsem, že táta tráví spoustu svýho volnýho času tím, že mě špehuje.

„Už je to dost dlouho, co jsme spolu dali řeč,“ pokračoval táta a uznale se rozhlídnul po kuchyni. Zaletěl pohledem k posunovacím skleněnejm dveřím, všimnul si růžku vířivky pod zadní verandou a obdivně hvízdnul. „Tohle tady nebylo!“

„Postavil to Andy,“ vysvětlila jsem. Začala jsem oplachovat skleněný misky, ve kterejch se zapíkalo vepřový.

„Je vůbec něco, co ten chlapík nedovede?“ prohodil táta. Jenomže, chápejte – myslel to sarkasticky. Táta Andyho nesnášel. Nebo ho přinejmenším neměl v lásce.

„Ne,“ odpověděla jsem bez ironie, „je fakt všestrannej. A nevim, cos viděl nebo slyšel, tati, ale já jsem v pohodě. Vážně.“

„To jsem taky čekal.“ Táta se sklonil k pultu na kuchyňský lince. „Tohle je vážně žula? Nebo jen imitace?“

„Tati!“ Málem jsem po něm mrskla mísou. „Přestaň už s tím šaškováním a vybal, proč jseš tady. Protože jestli je to kvůli tomu, co si myslím já, tak radši ani nezačínej.“

„A proč myslíš?“ opáčil táta. Založil si ruce na prsou a opřel se zádama o linku.

„Nenechám ho to udělat, tati,“ odsekla jsem. „Prostě nenechám.“

Táta si vzdychnul. Ale ne proto, že by ho to rozesmutnilo. Povzdychnul si šťastným očekáváním. Bejval dobrej právník, a tak i po smrti miloval slovní přestřelky plný nezvratnejch argumentů.

„Jesse si zaslouží druhou šanci,“ prohlásil. „To víš stejně dobře jako já.“

„Když neumře,“ spustila jsem a vrhla se na hrnec od brambor s větší vervou, než bylo nutný, „tak se nikdy nepotkáme. A když neumřeš ty, tak se stane to samý.“

Táta překvapeně nadzvednul obočí. „Když já… ty… myslíš na to, že bys mě mohla zachránit?“ Zatvářil se potěšeně. „Suzie, to je ta nejhezčí věc, jakou mi kdy kdo řekl.“

Tak málo stačilo, jenom těch pár slůvek. Cejtila jsem, jak se ve mně něco láme, a v příští vteřině už jsem bulila tátovi v náručí… ale tak potichu, aby to nikdo vedle v pokoji neslyšel.

„Tati,“ vzlykala jsem mu do trička, „když já nevim, co mám dělat. Chci tě přivíst zpátky. Fakticky chci.“

Táta mě hladil po vlasech a pak prones tím nejněžnějším hlasem, jakým jsem ho kdy slyšela mluvit: „Já vím, holčičko. Já vím.“

Ale to mě rozbrečelo ještě víc. „Ale když tě zachráním,“ vzlykla jsem, „tak nikdy nepotkám jeho!“

„Suzie, já vím,“ opakoval. „Já vím.“

„Tak co mám dělat, tati?“ Odtáhla jsem obličej z jeho prsou a pokusila se dát trochu dohromady. Tričko měl už úplně promočený. „Jsem z toho všeho tak zmatená. Pomoz mi, prosím tě.“

„Suzie…“ Táta se na mě zašklebil a pak mi jemně odhrnul vlasy z čela. „Nikdy by mě nenapadlo, že jednou přijde den, kdy ze všech lidí na světě zrovna ty budeš potřebovat pomoc. A ode mě.“

Setřela jsem si dlaní slzy, který se mi koulely po tvářích. „Jasně že potřebuju pomoc od tebe, tati,“ zašeptala jsem ubuleně. „Vždycky jsem tě potřebovala. A vždycky budu.“

„To jsem nevěděl.“ Táta mi přestal uhlazovat vlasy na čele a místo toho mi je rozpačitě pocuchal. „Ale musím vědět jednu věc. To cestování v čase – je to nebezpečné?“

Popotáhla jsem. „No…? Jo.“

„A vážně si myslíš,“ pronesl, naklonil se ke mně a kolem očí mu vyskákaly vějířky vrásek, „že bych dovolil, aby kvůli mně moje malá Suzie riskovala život?“

„Ale tati –“

„Ne, Suzie.“ Vrásky u očí se mu prohloubily. Napadlo mě, že takhle vážnýho jsem ho už dlouho neviděla. „Dal bych všechno na světě za to, abych mohl být naživu“ – v tu chvíli jsem si všimla, že se mu vrásky lesknou –, „ale ne za cenu, že by se ti mělo přihodit něco špatného.“

Zírala jsem na něj a oči se mi zalily dalším přívalem slz, stejně jako jemu. „Tati,“ vykoktala jsem. V krku mi vykynul obrovskej knedlík.

Položil mi dlaně na mokrý tváře. „Nemůžu mluvit za Jesseho,“ prones a zaklonil mi hlavu, takže jsme se koukali jeden druhýmu do očí, „ale myslím, že je naprosto jisté, že by se mu představa, že bys měla kvůli němu riskovat život, nelíbila o nic víc než mně. Vlastně jak ho znám, tak by se mu zamlouvala ještě míň.“

Natáhla jsem ruce a položila je do jeho dlaní. „Já to chápu, tati. A jestli to doopravdy nechceš, tak se kvůli tobě vracet v čase nebudu. Ale, víš… já ho to prostě nemůžu nechat udělat. Jako Paula.“

„Nemůžeš ho nechat, aby zachránil chlapce, kterého miluješ?“ Táta se zatvářil, jako by se mu taková představa moc nezdála. „Nepřijde ti, že je to postavené na hlavu?“

„Uznávám, tati,“ hlesla jsem nešťastně. „Ale já ho miluju – a ty to víš. Nemůžeš po mně chtít, abych tady jen seděla na zadku a nechala Paula, aby to proved. Protože jestli se mu to povede, tak si ani nebudu pamatovat, že jsem Jesseho potkala!“

„No právě,“ souhlasil taťka. „Takže tě to ani nebude trápit.“

„Ale bude!“ vyhrkla jsem. „Bude mě to trápit, tati. Protože někde hluboko v sobě to budu vědět… Vědět, že existoval někdo, koho jsem měla potkat. A celej život na něj budu čekat, jenomže on se nikdy neobjeví. A co to bude za život? Co myslíš?“

„A co za život povede Jesse,“ ozval se klidně táta, „když bude dál trávit věčnost jako duch – a zvlášť jestli se ti něco stane a ty kvůli němu přijdeš o život?“

„Potom aspoň,“ vydolovala jsem ze sebe poslední zásobičku černýho humoru, „budeme moct trávit věčnost spolu a strašit lidi bok po boku.“

„A Jesse bude už navždycky živořit s vědomím viny, že tě láska k němu stála život? To mu chceš udělat, Suzie?“

Dostal mě. Zírala jsem na něj a nedokázala vymyslet nic, čím bych mu tenhle argument vyvrátila.

„Zatím ses vždycky dokázala rozhodnout správně,“ pokračoval táta soucitně. „A nevybrala sis vždycky tu nejsnadnější cestu, ale tu správnou. Nepokaž to teď, když máš před sebou asi to nejtěžší a nejdůležitější rozhodnutí v životě.“

Otevřela jsem pusu, abych mu vysvětlila, že se plete… že jsem se nikdy nerozhodovala sama… že jsem vždycky dělala jen to, o čem jsem věděla, že by si přál Jesse…

Ale pochopila jsem, že to nemá smysl.

A tak jsem místo toho řekla: „Tak dobře, tati. Aleje tady jedna věc, kterou nechápu.“

Pokýval hlavou. „Jako proč je Justin Timberlake tak populární?“

„Ehm.“ Navzdory svý sklíčenosti jsem se ušklíbla. „Ne. Nechápu, proč… jestli máš pocit, žes prožil dobrej život a že ses toho fůru naučil od tý doby, co jseš mrtvej… Pokud to bereš takhle, proč jseš pořád tady?“

„To by ti mělo dojít,“ prohodil neurčitě.

„Mně? Proč?“ Udiveně jsem zamrkala.

„Sama jsi to řekla.“

„Kdy jsem to –“

„Ehm…? Suze?“

Zprudka jsem se otočila a zjistila, že zírám do modrejch, starostlivejch očí svýho nevlastního brášky Davida.

„Není ti nic?“ Jeho bledej obličejík byl celej napjatej. „Tys… brečela?“

„Jasně že ne!“ vybafla jsem. Rychle jsem popadla utěrku na nádobí – ve stejným okamžiku, kdy se táta zamihotal a rozplynul – a otřela si mokrý tváře. „Nic mi není. Děje se něco?“

„Ehm…“ David se rozhlídnul po kuchyni a panenky se mu rozšířily. „Ty tady… někoho máš?“

Kromě táty je nejmladší Ackerman jedinej člen naší rodiny, kterej o mně ví pravdu… nebo aspoň většinu pravdy. Ale i kdybych mu vysypala všechno, nejspíš by se s tím dokázal svým systematickým mozkem vědátora nějak vypořádat.

Jenomže jsem měla pocit, že by se mu to moc nelíbilo.

„Už ne,“ odpověděla jsem popravdě.

„Přišel jsem jenom pro zákusek,“ vysvětloval David. „Táta říkal… říkal, že je tady ovocnej dort.“

„Aha,“ zamumlala jsem. „Jo. Tamhle. Já už jsem hotová… jdu nahoru.“

Užuž jsem nabírala směr ke dveřím, když mě zarazil Davidův hlásek – v poslední době se mu začal měnit a každou chvíli přeskakoval od pisklavýho skřehotání k hlubokýmu basu. „Suze? Určitě ti nic není? Protože vypadáš… víš… tak nějak smutně.“

„Smutně?“ Ohlídla jsem se a nuceně se zasmála. „Ale já nejsem smutná, Davide. Teda nijak zvlášť. Jenom… prostě mě čeká něco nepříjemnýho, co musím udělat.“ Protože já už byla navzdory tátovu přesvědčování rozhodnutá, že se Jesseho jen tak lehce nevzdám. Ne bez boje. „A moc se mi do toho nechce.“

„Aha,“ hlesl David a jeho obličejík se trochu rozjasnil. „Tak to radši udělej rychle. Víš, jako když si musíš strhnout náplast.“

Rychle. To bych taky ráda. Jenomže jsem neměla ponětí, kdy se chce na svůj výlet do minulosti vydat Paul. Ale podle všeho bych se mohla zejtra ráno probudit – a najednou bych si vůbec nepamatovala, že někdy nějakej Jesse existoval.

Pokusila jsem se na Davida ještě jednou usmát. „Dík. Budu na to myslet.“

Ale o půl hodiny pozdějc, když jsem se konečně dovolala otci Dominikovi – svý poslední naději –, jsem se už nebyla schopná ani pousmát.

Nestavěl se totiž k mý zapeklitý situaci zdaleka tak chápavě, jak jsem si původně myslela. Doufala jsem, že nový informace, který na něj vychrlím – jako že si Paul koupil sponku Felixe Diega a taky nejspíš napral svýho dědu práškama –, zažehnou v bohabojným otci D. trochu toho spravedlivýho rozhořčení.

Ale vypadalo to, že pocity otce Doma se vzácně shodujou s přístupem mýho táty. Jesse umřel tak mladý a tak krutě. Má právo dostat druhou šanci, a je hanebné, že se tomu zrovna já chci stavět do cesty.

Ale možná že otec Dominik byl tak bohorovnej i z jinýho důvodu. Arcibiskup se podle všeho probral z kómatu a vypadalo to, že se z toho vzpříčenýho párku nakonec vylíže bez následků.

„Ech,“ zachrčela jsem, když mi sdělil tuhletu novinu, o který zřejmě předpokládal, že pro mě bude stejně radostná jako pro něj, „tak to je skvělá zpráva, otče. Ale pokud jde o Paula –“

„S tím bych si příliš hlavu nelámal, Susannah,“ přerušil mě. „Připouštím, že to, co udělal svému dědečkovi, je podlé – tedy jestli to tak opravdu bylo –“

„Přiznal se mi k tomu!“ vyhrkla jsem dotčeně. „Teda skoro.“

„Ano,“ zamumlal nepřítomně otec D. „Vy oba trpíte jistými sklony k přehánění –“

„Otče Dome!“ přerušila jsem ho a prsty se mi křečovitě sevřely kolem sluchátka, „sama jsem volala pohotovost!“

„Když to říkáš. Susannah, pokud se ale Paul pustí do té záležitosti – do toho cestování v čase, o kterém celou dobu mluvíš –, tedy pokud jsem to správně pochopil, musí se nejprve přemístit přesně na to místo, kde ta osoba, kterou chce navštívit, v onu určitou dobu stála.“

„Jo,“ souhlasila jsem, „a co má jako bejt?“ Obvykle jsem s otcem Domem nemluvila tak nezdvořile, ale mý momentální duševní rozpoložení by se nejspíš dalo posuzovat jako polehčující okolnost.

„A neznamená to snad, že Paul se bude muset vydat na cestu z tvého pokoje?“ Hlas otce Doma zněl trochu nepřítomně – asi proto, že se na tuhle záležitost zrovna dvakrát nesoustředil. Balil na cestu domů. Rád by do Carmelu vyrazil ještě dneska večer. „Tam přece Diego zavraždil Jesseho, ne? Ve tvém pokoji. Ale není pravděpodobné, Susannah, že by se Paul dostal až tam, pokud ho sama nepustíš dál.“

Málem jsem telefon upustila. Páni! Jak to, že mě tohle vůbec nenapadlo?

Jasně, otec Dom má zase recht. Paul se nesvede vrátit do tý noci, kdy Jesse umřel… ne, pokud se sem ovšem nemíní vloupat. Protože to je pro něj jediná možnost, jak se dostat do mýho pokoje. Jediná!

„Tak to mě nenapadlo,“ přiznala jsem nahlas s rostoucí úlevou. „Ale máte pravdu. Panebože, máte úplnou pravdu! Otče Dome, vy jste geniální!“

„Ehm,“ odkašlal si otec D. „Děkuju, Susannah. Jen doufám, že to tak je. Ačkoli podle mého názoru, pokud se chceš zachovat správně, měla bys pozvat Paula k sobě sama, a umožnit tak Jessemu, aby prožil svůj život jaksepatří –“

„Ehm,“ zopákla jsem po něm. Tohle jsem už slyšela mockrát, a nejen od něj. Naštěstí se zrovna v tu chvíli ozvalo pípnutí, který ohlásilo další hovor. Perfektní načasování.

„Jé – někdo mi volá, otče,“ oznámila jsem mu s ulehčením. „Musím to vzít. Tak zatím nashle.“

Zavěsila jsem. Bylo mi mnohem líp… byla jsem skoro tak klidná jako na tý aukci těsně předtím, než Paul vydražil tu sponku. Mýmu klukovi nic nehrozí. Paul se nemůže postarat, aby Jesse zmizel z mýho života, protože na to by se musel nejdřív dostat ke mně do pokoje. Jak jinak by se dokázal přemístit do roku 1850?

Musel by najít nějaký jiný místo, který existovalo v tom roce a existuje dodneška. Místo, po kterým se kdysi promenoval Felix Diego. A kam jinam by ho šel hledat? Že by do hypermarketu?

Přepnula jsem si další hovor. „Prosím?“

„Suze?“ Byla to Cee Cee a hlas jí překypoval vzrušením. „Panebože, nebudeš věřit, co se mi zrovna stalo!“

„Co?“ Ale moc mě to nebralo. Furt jsem musela myslet na tu jednu jedinou věc: kam jinam by Paul moh jít než ke mně do pokoje?

„Pozval mě!“ Cee Cee se zajíkla. „Adam mě pozval na Zimní ples! Jsme v Clutchi na kafi, dali jsme si kapučíno – chtěli jsme ti taky zavolat, kdyžs byla na tý dražbě –“

„Hm,“ přitakala jsem, tak trochu mimo.

„… a on mě najednou pozval! Prostě to na mě vybalil! Pořád sedí tam u stolu, ale já ti to musela jít zavolat! Panebože. To je… musela jsem to někomu říct! Pozval mě!“

A ještě něco – Paul se nejspíš stejně nebude moct vydat do minulosti hned. Ne když má dědu v nemocnici.

„To je super, Cee Cee,“ zadrmolila jsem do sluchátka.

„Asi bych teď měla jít zpátky a říct, že jo,“ chrlila ze sebe moje nejlepší kámoška. „Mám teda říct, že s ním jdu? Nebo ho mám napínat? Nechci, aby si myslel, že jsem do něj moc žhavá. A je to už příští tejden. Když se to veme kolem a kolem, měl mě pozvat už dávno –“

Konečně jsem se soustředila na to, co ta holka mele.

A rozesmála se.

„Webbová,“ zarazila jsem ji, „nešplouchá ti náhodou na maják?! Okamžitě zavěs, upaluj k němu a řekni, že jo.“

„Asi jo, viď? Já… teda… víš, tak dlouho jsem čekala, až se to stane, a teď prostě… no… nemůžu věřit, že…“

„Cee Cee!“

„Už zavěšuju!“ vyjekla. Ve sluchátku se ozvalo pípání.

Paul s Kelly vypadal na tý pohovce tak… spokojeně. Třeba už to se mnou nadobro vzdal. Třeba už o mě nestojí.

Třeba se můj život konečně vrátí k normálu.

Třeba…

12

„To že je práce toho člověka, který zfilmoval Čelisti?“ zeptal se Jesse. „To se mi věru nezdá.“

Sobotní večer. Večer, kdy se chodí na rande.

Heleďte, možná že se tomu nedalo říkat přímo rande (jak bysme taky mohli spolu někam razit?), ale Jesse se touhle dobou obvykle zjevoval v mým pokoji. Nebylo to možná tak romantický jako jít na večeři a pak do kina. A taky jsme museli bejt dost potichu, aby nás neslyšel zbytek rodiny a nepodezíral mě, že tady někoho mám.

Ale aspoň jsme byli spolu.

Jenomže tenhle konkrétní sobotní večer jsem měla plnou hlavu starostí – a s žádnou z nich jsem se nemohla Jessemu svěřit.

Což neznamenalo, že nemůžem strávit pár hodin spolu a dívat se na filmy na videu. Jesse měl co dohánět, pokud jde o filmovou gramotnost. A není divu: když umřel, film ještě ani nestačili vynalízt.

Zatím má nejradši Kmotra. Doufala jsem, že ho z tyhle slabůstky vyléčím, když mu pustím E. T. Mimozemšťana. Jak někdo může dávat přednost donu Corleonovi před šestiletou Drew Barrymoreovou?

Malinká Drew Jesseho nijak zvlášť nezaujala.

„Čelisti jsou mnohem lepší,“ prohlásil.

Čelisti patřej v jeho hitparádě dost vysoko. A nemyslete si, že se mu líbej takový ty romantický pasáže. Ani náhodou: nejradši má tu část, jak si tam všichni chlapi navzájem předváděj svý jizvy. Neptejte se mě proč. Asi je to nějaká mužská úchylka.

Nakonec jsem vytáhla E. T. Mimozemšťana z přehrávače a navrhla: „Radši si budem povídat.“

Což v překladu znamenalo: radši se budem líbat.

Jesse obvykle nebyl proti a taky dneska to bylo báječný. Aspoň do chvíle, než se ode mě malounko odtáhnul a prohodil: „Málem bych zapomněl. Co dělá Paul dneska večer v misii? Obrátil se na víru?“

Bylo to tak nečekaný, že mi ruce bezvládně sklouzly z jeho ramen. „Co?“ zeptala jsem se připitoměle.

„Tvůj přítel Slater,“ upřesnil Jesse a přitáhnul si mě k sobě. Na rozdíl ode mě kvůli tomu očividně nehodlal přestat v tom, co jsme až doteď dělali, což bylo sice nádherný, ale taky mě to mírně rozptylovalo. Zvlášť když se jeho rty na mejch začaly pohybovat. „Zahlédl jsem ho před chvílí v kostele… ale ten už je teď pro veřejnost samozřejmě uzavřen. Co tam v takovou hodinu pohledává? Nevypadá zrovna na mládence, který by rozjímal o církevní kariéře. Ledaže by ho právě oslovil Bůh…“

Ucukla jsem.

Bylo mi asi tak, jako by přede mnou zrovna otevřel tlamu žralok lidožrout.

„Susannah?“ Jesse na mě překvapeně zíral, hluboký oči plný obav, přestože ještě před pár vteřinama byly plný… něčeho jinýho. Radši to nebudu rozebírat. „Stalo se něco?“

„Panebože.“ Jak jsem jen mohla bejt tak tupá? Jak, jak, jak?!? Sedím si tady, čučím si klidně na video – na video! – se svým klukem, v hlavě vygumováno. Kliďánko si nechám nabulíkovat, že Paul by nejdřív musel přijít ke mně do pokoje, kdyby se chtěl vrátit do Jesseho časů. Uklidňuju se, že jinak by se do minulosti nepropasíroval. Ubezpečuju se, že dneska večer by ho to ani nenapadlo zkoušet, když má dědu v nemocnici. Utěšuju se, že když teďka začal chodit s Kelly, můžu ho konečně pustit z hlavy.

Jenomže Paulovi na dědovi vůbec nezáleží. Nezáleží mu na nikom z jeho rodiny, nikdy mu nezáleželo.

A nejspíš mu nezáleží ani na Kelly. Proč taky? Kelly mu nerozumí – neví, co je Paul doopravdy zač…

A prásk! Je tady další budova, která stála už v Jesseho časech. Místo, kam nejspíš Felix Diego svýho času zaskočil dost často.

Misie. Misie slavnýho Junipera Serry, postavená někdy v osmnáctým století.

„Musím jít.“ Vyskočila jsem z pohovky a natáhla se po bundě. Kolem žaludku se mi něco bolestivě sevřelo. „Promiň, Jesse, ale já musím –“

„Susannah!“ Jesse vyskočil taky a chytil mě za ruku – pevně a něžně zároveň. Přece by mi nikdy neublížil, aspoň ne úmyslně. „Co se děje? Kvůli čemu musíš pryč? A proč záleží na tom, že je Paul Slater v kostele?“

„Tomu bys nerozuměl,“ vyhrkla jsem. Bylo mi špatně. Fakt. Měla jsem pocit, že začnu každou chvilku zvracet. Asi to na mně bylo vidět, protože Jesseho stisk trochu zesílil… a obličej se mu zachmuřil.

„Nejprve mi to zkus vysvětlit, querida,“ pronesl hlasem stejně nesmlouvavým, jako bylo jeho sevření.

A pak – neptejte se mě proč nebo co jsem si myslela, protože já v tu chvíli fakt vůbec nemyslela – se to ze mě začalo všechno sypat.

Nechtěla jsem mu to vykládat. Ne proto, aby ho to nerozrušilo. Jéžiši, to zase ne. Kdepak – nechtěla jsem mu to vykládat z naprosto sobeckejch důvodů: bála jsem se, že by souhlasil s mým tátou i otcem Domem, že by radši dostal druhou šanci, než aby strašil na věčnosti jako duch.

Ale teď jsem spustila a nebyla k zastavení. Začala jsem tím, co mi řek doktor Slaski, a skončila tím, co mi sdělil před pár hodinama do telefonu otec Dominik. Věty se mi hrnuly z pusy jako velká voda, a když mi zase začal fungovat mozek, okamžitě jsem si začala vyčítat, že jsem radši nezůstala zticha.

Ale už bylo pozdě. Moc, moc pozdě.

Jesse poslouchal bez hnutí, nepřerušoval mě, dokonce ani ve chvíli, kdy jsem spustila o Paulovi: o naší tajný úmluvě, že k němu budu chodit každou středu na „hodiny mediátorování“ výměnou za to, že on neodešle mýho kluka nenávratně do podsvětí.

„Ale on ti teď nechce ublížit, Jesse,“ uzavřela jsem hořce. „Chce tě zachránit, zachránit ti život. Říkal, že se vrátí, aby zastavil Felixe Diega. A když to udělá… když to udělá…“

„Tak se ty a já nikdy nepotkáme,“ dořek za mě Jesse. Mluvil klidně, jeho hlas zněl jako vždycky vyrovnaně.

Snad ještě nikdy mě žádný jeho prohlášení tak nezasáhlo. Jako by to byl kůl, kterým mi probodnul srdce.

„Jo,“ vyrazila jsem horečnatě, „takže vidíš, že tam musím běžet. Musím ho zastavit.“

„Ne, querida,“ přerušil mě Jesse, pořád tím hlasem, kterej jako by přicházel z veliký dálky. „To nesmíš.“

Na chvilku se mi srdce sevřelo tak, až jsem měla pocit, že se mi musí co chvíli zastavit. A že přímo na fleku umřu.

Jesse chce žít. Můj táta, otec Dominik, doktor Slaski, Paul… měli pravdu. Všichni měli pravdu, a já se pletla. Jesse dá radši přednost normálnímu životu než tomu, že se jednou potká se mnou…

… že se do mě zamiluje…

Mělo mi to dojít, jasně. A myslím, že někde hluboko uvnitř jsem to i věděla. Kterej člověk – a zvlášť člověk, co umřel tak mladej jako Jesse, teprve ve dvaceti – by odmítnul šanci vrátit se a moct zase žít jako dřív, kdyby to šlo? Kterej duch by se nevzdal všeho na světě, jen aby dostal takovouhle příležitost?

A co na tomhle nefér světě Jesse má? Nic. Vůbec nic. Jenom mě.

Táta mě kdysi obvinil, že tady Jesseho držím zrovna já a nedovolím mu, aby se posunul dál. A otec Dominik mi řek něco podobnýho: že jestli ho opravdu miluju, nechám ho odejít.

A teď jsem to pochopila. Jesse chce radši odejít a žít než zůstat se mnou a bejt mrtvej.

Bože, byla jsem tak pitomá. Tak strašně pitomá.

Jesse mě konečně pustil.

Čekala jsem, že teď to řekne. Ale místo aby prohlásil: Nesmíš jít za ním, protože já chci dostat šanci znova žít, pokud to vyjde, prones hlasem, kterej mě najednou zastudil jako ledověj vítr za oknem: „Nesmíš jít za ním, protože je to příliš nebezpečné. Půjdu já. Já ho zastavím.“

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. Fakticky říkal to, co si myslím, že říkal?

„Jesse,“ nadechla jsem se, „ty to nechápeš. Paul tě chce zachránit – chce ti zachránit život tu noc před vraždou.“

„Ale já to chápu,“ ohradil se Jesse. „Chápu, že Paul je hlupák, který si chce hrát na Boha. Nevím, jakým právem se domnívá, že si může zahrávat s mým osudem. Ale vím, že neuspěje. Ne, pokud ho stihnu zastavit.“

Krev mi zase začala proudit v žilách. Zase jsem mohla dejchat. Od hlavy k patě mě zalejvaly vlny úlevy.

Chce zůstat. Jesse tady chce zůstat! Radši, než aby byl zase naživu. Chce radši zůstat – se mnou – než žít.

„To nesmíš.“ Vlastní hlas mi zněl podivně pisklavě. Z toho obrovskýho ulehčení se mi málem začala točit hlava. „Nesmíš ho zkoušet zastavit. Paul by moh –“

„A cos měla v úmyslu ty, Susannah?“ zeptal se najednou ostře. Pokud bych pořád nevěřila tomu, že chce fakticky zůstat v tomhle čase i místě, jeho strohej tón byl dostatečně přesvědčivej. „Chtěla jsi mu snad jeho plány začít rozmlouvat? Ne! Je to příliš nebezpečné.“

Ale mně jeho láska dodala takovou odvahu, o který bych teda nikdy netušila, že ji v sobě dokážu vydolovat. Pokrčila jsem ramenama v kožený motorkářský bundě a prohlásila: „Mně Paul nic neudělá, Jesse. To kvůli mně to přece podniká, to snad chápeš.“

„Nemyslím Paula,“ zavrtěl hlavou Jesse. „Myslím cestování v čase. Doktor Slaski ti přece kladl na srdce, že je to nebezpečné.“

„Jo, jenomže –“

„Tak se do toho nebudeš pouštět.“

„Jesse, já se nebojím –“

„Ne,“ uťal mě Jesse už v zárodku. V očích měl výraz, jakej jsem v nich ještě nikdy nezahlídla. „Já půjdu. Ty zůstaň tady. Nech to na mně.“

„Nebuď takovej –“

O vteřinku pozdějc jsem si uvědomila, že mluvím do prázdna.

Jesse byl fuč.

Věděla jsem, kam zmizel. Šel do kostela – hodit řeč s Paulem.

A vsadila bych se, že kromě řečí v tom bude figurovat i jeho pěst.

Ale taky bych se vsadila, že dorazí pozdě. Paul už touhle dobou v misijním kostele zaručeně nebude.

Anebo bude. Ale ne v tom kostele, jak ho známe dneska.

Byla jen jediná věc, kterou jsem v tu chvíli mohla províst. A nešlo zrovna o to, jak mi doporučoval Jesse, abych to radši nechala na něm. Jak bych taky mohla, když mi hrozilo, že bych se jednoho rána probudila, a vůbec se na něj nepamatovala?

Věděla jsem, co mě čeká.

A tentokrát už neudělám tu chybu, že bych se o tom s někým radila.

Došla jsem k posteli, zvedla polštář a vytáhla zpod něj Jesseho miniaturu – portrét, kterej kdysi daroval svý vykutálený snoubence Maríi. Ten, se kterým jsem spala od tý doby, kdy jsem si ho… ehm… řekněme… no prostě, kdy se ke mně náhodou dostal.

Zadívala jsem se do Jesseho temnejch, spolehlivejch očí, pak zavřela ty svý a představila si ho… představila si Jesseho právě v tomhle pokoji, jenomže ne tak, jak vypadal teď – s ozdobnejma nebesama nad postelí a růžovým telefonem (dík, mami).

Ne. Představila jsem si tenhle pokoj, jak asi vypadal před sto padesáti lety. Bez nařasenejch bílejch záclonek na arkýřovým okně. Bez sedátka s výhledem na záliv a naducanejma polštářkama. Bez koberce na parketách. A hlavně bez koupelny, nanejvejš s takovým tím porcelánovým umyvadlem a nočníkem pod postelí.

Svět bez aut. Bez telefonů, bez počítačů, bez mikrovlnek. A lednic. A televizí a přehrávačů a letadel. A antibiotik.

Jen samá tráva. Tráva, stromy a nebe, dřevěný povozy, koně, špína a…

… a otevřela jsem oči.

Byla jsem tam.