13

Byl to můj pokoj, a přece nebyl.

Na místě mý princeznovský postele stála jiná, s mosaznou konstrukcí. Byla zakrytá barevnou prošívanou pokrývkou – takovou, po jakejch vždycky mamka úplně šílí, když je objeví v nějakým krámku s lidovým uměním. Místo toaletního stolku se zrcadlem a zářivkama stála komoda se šuplíkama a na ní velikánská mísa.

Po zrcadle ani památky. Na podlaze ležel tkanej kobereček, úplně jinej než můj kovral. Bylo tady trochu blbě vidět, protože místnost nasvěcoval jenom měsíc, kterej sem nakukoval otevřeným oknem. Žádný elektrický osvětlení sem pochopitelně nevedlo. Vytušila jsem to už v okamžiku, kdy jsem otevřela oči a uviděla dřevo v místech, kde bejval vypínač.

A to mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.

Zmákla jsem to.

Tý brďo!

Ale kde je Jesse? Pokoj byl prázdnej. Ani postel nevypadala, že v ní někdo nedávno spal.

Copak jsem přišla pozdě? Je už po smrti? Anebo jsem přišla moc brzo, a Jesse ještě nedorazil?

Byla jen jedna možnost, jak to zjistit. Natáhla jsem se po dveřích – nebyl na nich knoflík, ale mosazná klika – a vyšla do chodby.

Tam už vládla černočerná tma. A nikde žádnej vypínač. Když jsem po něm automaticky hrábla, nahmatala jsem místo něj něco jinýho, rám nějakýho obrazu…

… a ten se okamžitě s hlasitým rachotem poroučel k zemi, i když nebylo slyšet, že by se rozbilo nějaký sklo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem najít tu věc, kterou jsem shodila, na to byla všude strašná tma. A tak jsem šla dál ke schodům, po paměti, protože jsem si neviděla ani na špičku nosu.

Tu slabou záři jsem zahlídla dřív, než se ozvaly rychlý kroky, který směřovaly přízemím ke schodišti. Někdo se blížil… a v ruce držel svíčku.

Jesse? Že by to byl on?

Ale když jsem dovrávorala až k patě schodiště, uviděla jsem, že je to ženská a že ta osoba nedrží svíčku, ale něco na způsob lucerny. V první chvíli mi přišla hrozitánsky tlustá, a tak mě napadlo, tý jo, čím se to v tomhle století tak cpou? V Jesseho časech přece nebyly hambáče ani čokoládový tyčinky… teda… v těhletěch časech nejsou.

Ale pak mi došlo, že má na sobě něco jako krinolínu a že to, co jsem pokládala za její lepý tvary, jsou jen hadry.

„Bohorodičko milosrdná!“ zaječela, když mě zmerčila. „Kde se tu bereš, čerchmante?!“

Napadlo mě, že bude lepší předstírat, že jsem ji neslyšela, a tak jsem se místo toho zeptala tak vychovaně, že jsem skoro koukala: „Je tu prosím Jesse de Silva?“

„Jakže?“ Ženská zvedla lucernu vejš a nevěřícně na mě zamžourala. „Nebesa!“ zavřískla zase. „Tys děvče!“

„Uhm,“ zavrčela jsem. To je snad jasný, ne? Koneckonců mám dlouhý vlasy, který nosím většinou rozpuštěný. A taky jsem byla nalíčená. „Ano. Paní, prosím, je tady Jesse de Silva? Protože já s ním musím nutně mluvit.“

Moje vybraná zdvořilost se nedočkala žádnýho zvláštního uznání. Krinolína místo toho sevřela rty, až vypadaly jako čárka mikrotužkou. Otočila se ke mně neomaleně zádama, došla ke dveřím a dokořán je přede mnou rozevřela. A pokusila se mě vystrčit ven.

„Zmiz!“ zavrčela. „Zmiz odtud, povídám! Což ti není známo, že zde takové jako ty nestrpíme? Hrome, toto je počestný dům.“

Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou. Počestnej dům? No to teda sakra je. Přece tady bydlím.

„Nerada bych vás obtěžovala, paní,“ ujistila jsem ji, protože mi došlo, že je přece jen trochu divný načapat cizí holku, jak vám lozní po baráku… i když tady jednou budu mít trvalý bydliště. „Ale opravdu musím mluvit s Jessem de Silvou. Můžete mi prosím říct, jestli –“

„Máš mne snad za pošetilou?“ vyštěkla ta ženská nepřívětivě. „Pan de Silva by takovou jako ty obloukem minul. Mluvit s Jessem de Silvou, hleďme! Ven! Vari od mého prahu!“

A pak mě – silou, kterou bych teda od ženský v krinolíně nečekala – popadla za límec motorkářský bundy a vystrčila ven.

„Na hrubý pytel hrubá záplata!“ zablábolila a přibouchla mi dveře před nosem.

A ne jen tak ledajaký dveře. Naše dveře. Dveře našeho domu.

Tomu bych teda fakt nevěřila. Jak jsem věděla z Jesseho vyprávění a taky z povinný četby na způsob Domku na prérii a podobnejch knížek, bavili se lidi v devatenáctým století ustavičným stloukáním másla a hlasitým předčítáním kolem táboráku. O ženskejch, který vyhazujou nevinný mladý holky z jejich domovů, tam nepadlo ani ň.

Naštvaně jsem se otočila, abych sešla po schodech z přední verandy…

… a málem jsem sletěla. Protože schody nebyly tam, kde měly bejt. Teda, kde jednoho dne budou. A kromě měsíce na obloze, co ho zrovna zakryl proplouvající mrak, nebylo kolem žádný osvětlení. Všude kolem jen strašidelná tma, která by se dala krájet. Žádný uklidňující odlesky pouličního osvětlení na Pine Crest Road – vlastně jsem si nebyla jistá ani tím, jestli tudy vůbec nějaká ulice vede.

A když jsem se porozhlídla kolem, neviděla jsem ani světla v oknech okolních domů… a pokud jsem si všimla, nebyly tam ani žádný okolní domy. Barák, u kterýho jsem stála, vypadal jako jediný stavení na kiláky daleko…

A já uvízla tady, v roce 1850, v černočerný tmě a dočista sama. Neexistovalo žádný místo, kam bych mohla jít, ani žádnej způsob, jak bych se tam mohla dostat. Teda až na ty starodávný způsoby cestování.

Napadlo mě, že bych se mohla vydat do misie, protože tam se nejspíš vyloupnul Paul. Vytáhla jsem krk a zapátrala po povědomý červený kupoli kostela, která byla dobře vidět i z naší verandy, jako by odedávna pokukovala po Carmel Hills.

Ale místo abych zahlídla jako obvykle nádherný údolí, jak se rozprostírá pode mnou, a tisíce jeho světel, který pableskujou v nekonečný temnotě oceánu, viděla jsem jen jedinou věc: tmu. Žádný světla. Žádnou červenou kupoli, natož osvětlenou, aby se natěšený turisti měli čím kochat. Jen samý černo.

Protože, jak jsem si uvědomila, tady žádný světla bejt nemohly. Ještě je nikdo nestačil vynalízt. Teda aspoň žárovky určitě.

Jéžiši. Jak se lidi v týhle době vůbec dokázali po setmění někam dostat? Podle čeho se řídili, podle těch pitomejch hvězd?

Zvedla jsem hlavu, abych prozkoumala oblohu a zjistila, jestli mi to může k něčemu bejt, a málem jsem sletěla z verandy podruhý. Protože na nebi bylo mnohem víc hvězd, než jsem kdy v životě viděla. Mléčná dráha pročísla jako bílá šmouha celý nebe a zářila tak, že se měsíc, co zrovna vykouknul za mrakem, musel zastydět.

Páni. Není divu, že na Jesseho neudělalo žádnej dojem, když se mi občas povedlo poznat Velkej vůz.

Povzdychla jsem si. No, asi mi nezbejvá nic jinýho než vyrazit přibližně tím směrem, kde leží misie, a doufat, že někde cestou narazím na Paula nebo na Jesseho. Na Jesseho z minulosti, to snad chápete.

Konečně jsem našla schůdky vedoucí z verandy – rozvrzaný dřevěný namísto těch betonovejch, co tam máme teď… teda jako v současnosti… heleďte, myslím v mý současnosti –, když vtom na mě něco dopadlo. První těžký, studený kapky.

Déšť. Nedělám si srandu. Teprve když jsem zvedla hlavu, abych zjistila, jestli fakticky prší, nebo na mě někdo z patra vychrstnul obsah nočníku (ble!), uviděla jsem lavinu hustejch černejch mraků, která se na mě valila od moře. Ty hvězdy mě předtím tak rozptýlily, že jsem si toho nadělení vůbec nevšimla.

Skvělý. Takže já si to sem štráduju celejch sto padesát let, a co z toho mám? Vyhazov z vlastního baráku a déšť. Vlastně spíš slejvák.

Vysoko na obloze se zablesklo a pár vteřin nato zarachotil hrom, dlouze a hrozivě blízko.

Úžasný. Takže navíc i bouřka. Stojím v roce 1850 uprostřed bouřky a nemám se kam schovat.

Pak prudce zavál vítr a zanes ke mně pach, kterej jsem nejdřív nedokázala nikam zařadit. Trvalo mi skoro minutu, než jsem se rozpomněla: no jasně. Mý občasný výlety do Central Parku, když jsme ještě bydleli v Brooklynu.

Koně. Někde blízko jsou koně.

To znamená, že někde poblíž musí bejt stáj. A tam by mohlo bejt sucho. Taky by se tam nemuselo vyskytovat moc ženskejch v krinolínách, co o mně budou vykládat, že jsem hrubě záplatovanej pytel, nebo co to ta čůza mlela.

Zatáhla jsem hlavu mezi ramena, protože teď už se rozpršelo fakt zprudka, a rozběhla se tím směrem, odkud se linul ten koňskej pach. Za chvíli jsem zjistila, že stojím za barákem u obrovský stodoly – někde v těch místech, kde chtěl jednou Andy nechat postavit bazén, až budeme mít všichni po vysoký a on si to bude moct konečně dovolit.

Vrata stodoly byly zavřený. Vrhla jsem se k nim a v duchu se modlila, aby nebyly zamčený…

A naštěstí nebyly. Odtáhla jsem jedno křídlo a vklouzla dovnitř právě ve chvíli, kdy se obloha rozsvítila pod náporem dalšího blesku a hrom zaburácel podruhý, tentokrát ještě hrozivějc.

Uvnitř bylo přinejmenším sucho. Tma jako v ranci, ale sucho. Koně páchli hodně pronikavě – slyšela jsem je, jak neklidně přešlapujou ve svejch stáních, rozrušený tou bouřkou –, ale bylo tady cejtit i něco dalšího. Seno, napadlo mě. Ale protože jsem k venkovu zatím ani nepřičuchla, přísahat bych na to nemohla. Ale říkala jsem si, že ta hmota, která mi šustila a praskala pod nohama, by mohla bejt docela dobře seno.

Tak to je teda síla. Přihasím si to do tohohle zapadákova, abych zachránila život svýmu klukovi – nebo spíš zabránila někomu, aby mu ho zachránil –, a zatím se mi povedlo jen naštvat místní paní domácí.

A taky promoknout až na kůži. A najít stodolu.

Bezva. Doktor Slaski si nejspíš nedělal prču, když mě před tímhle cestováním v čase varoval. Zatím to teda fakt nebyla procházka růžovým sadem.

A když jsem si o vteřinku pozdějc začala vytřepávat vodu z vlasů a na rameno mi dopadla těžká ruka –

… tak to už jsem měla letopočtu, co začíná osmnáctkou, definitivně plný zuby.

Naštěstí pro mě zrovna zahřmělo, takže se můj vřískot v tom rachocení celkem úspěšně ztratil. Jinak by tady milá paní domácí – nebo její manžílek, teda jestli nějakýho má – byla dřív, než bych stačila říct inkarnace. A nejspíš bych z toho nevyvázla lacino.

„Sklapni!“ zasyčel Paul. „Chceš, aby nás oba odpráskli?“

Otočila jsem se. Ve tmě jsem jen matně rozeznávala obrysy jeho postavy. Ale stačilo to, aby se můj tep, kterej se tím leknutím vyšplhal nad stovku, zase hodil skoro na volnoběh.

„Co tady děláš?“ Doufala jsem, že v mým hlase nebude moc znát zmatek, kterej se mnou lomcoval. Zmocnila se mě dost různorodá směsice pocitů: vztek, že se sem dostal přede mnou – strach, že tady je – a taky úleva, že vidím známou tvář.

„Co asi myslíš, že tady dělám?“ Paul po mně hodil něco drsnýho a těžkýho.

Neohrabaně jsem to chytila. „Co to je?“

„Deka. Aby ses mohla usušit.“

Vděčně jsem si ji přehodila přes ramena. I když jsem na sobě pořád měla koženou bundu, pořádně jsem se pod ní klepala. Ale neřekla bych, že jenom kvůli dešti.

Deka byla cejtit po koních, jenomže vůbec to nebylo nepříjemný.

„Tak,“ ucedil Paul a přešel k otevřenejm vratům stodoly, takže jsem mu konečně trochu viděla do obličeje, „se ti to povedlo.“

Utrápeně jsem si odfrkla. Snažila jsem se přestat myslet na to, že je mi zima, že jsem promočená a že jsem se ocitla ve stodole v roce 1850.

„A to sis fakticky namlouval, že z toho vyklouzneš tak lacino?“ Konečně se mi povedlo ovládnout hlas natolik, že se přestal chvět. Sice se mi zase rozcvakaly zuby, ale to bylo něco jinýho. „Copak tě n-nenapadlo, že se tě b-budu snažit z-zastavit?“

Paul pokrčil ramenama. „Říkal jsem si, že bych se o to měl pokusit. Ale pořád je šance, že se mi to povede, Suze. Ještě nedorazil.“

„Kdo?“ zeptala jsem se hloupě. Pořád jsem se snažila vykoumat, jak bych se mohla Paula zbavit a dostat se nenápadně k Jessemu.

„Jesse,“ vysvětlil mi Paul tónem, jako bych byla pořádně natvrdlá. A víte co? Někdy jsem ten pocit měla taky. „Jsme tady o den dřív. Přijede až zejtra.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se a otřela si vlhkej nos o zápěstí.

„Mluvil jsem s tou ženskou,“ prohlásil. „S paní O’Neilovou. Patří jí tenhle barák.“

„Ona s tebou mluvila?“ Nedokázala jsem skrejt překvapení. „Se mnou teda mluvit nechtěla.“

„A cos jí provedla? Že by ses jí zhmotnila před očima?“ zeptal se pohrdlivě Paul.

„Ne,“ odsekla jsem. „Nebylo to přímo před ní.“

Paul si povzdychnul. Ale viděla jsem, že se přece jen trochu uculuje. „Vsadím se, že z tebe dostala záchvat. A co říkala na tvůj ohoz?“ Ukázal na mý oblečení.

Koukla jsem na sebe. Pravda byla, že ani džíny, ani motorkářskou bundu jsem ve filmech z devatenáctýho století na žádný ženský neviděla. Ani na obrázkách z tý…hle doby.

„Kdákala, že tohleto je počestnej dům a že bych to měla vědět a neukazovat se tam,“ připustila jsem popravdě. Paul se upřímně rozesmál.

„Co je?“ vyhrkla jsem.

„Nic,“ odpověděl, když se dochechtal.

„Tak mi to řekni.“

„Tak jo. Ale nezačni zase vyvádět. Myslela si, že jseš šlapka.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „To snad ne!“

„Určitě. A nevztekej se.“

„Vždyť vůbec nejsem oblečená jako prostitutka!“ upozornila jsem ho dotčeně. „Mám kalhoty.“

„Právě v tom je ten problém,“ začal mi vysvětlovat Paul. „Žádná slušná ženská v tomhle století nenosila kalhoty. Ještě že tě Jesse neviděl. Nejspíš by s tebou vůbec nepromluvil.“

Už jsem těch jeho urážek měla až po krk.

„To teda promluvil!“ vyhrkla jsem rozhořčeně. „Jesse takovej není.“

„Ten, kterýho znáš ty, asi ne,“ připustil Paul. „Ale o tom se teď přece nebavíme, že ne? Mluvíme o Jessem, kterej tě nikdy neviděl. Kterej se nepoflakoval sto padesát let po světě a nesledoval, jak se všechno mění. Mluvíme o Jessem, kterej je na cestě do Carmelu, aby se oženil s dívkou svýho –“

„Drž hubu!“ vyjela jsem na něj dřív, než stačil svou převratnou myšlenku dokončit.

Paulův úšklebek se rozšířil. „Promiň. No, budeme muset nějakej čásek počkat. Nemá cenu se celou tu dobu hádat. Pojď se mnou na půdu, počkáme tam, až se ta bouřka přežene.“

A zmizel zase ve stínech. Uslyšela jsem, jak jeho kroky zaskřípěly na dřevěnejch příčlích žebříku. Jeden z koní zařehtal.

„Neboj se, Suze!“ zavolal na mě Paul odněkud shora. „Jsou to jen koně. Nekousnou tě. Teda když se k nim nebudeš moc přibližovat.“

Ale toho jsem se nebála. Aspoň ne tolik, abych se to před ním vůbec obtěžovala dávat najevo.

„Radši zůstanu tady,“ oznámila jsem do tmy tím směrem, odkud přicházel jeho vemlouvavej hlas.

„Jak chceš,“ ozval se lhostejně Paul. „Pokud stojíš o to, aby tě chytili. Aspoň mi tím ulehčíš práci. Za chvíli to sem pan O’Neil určitě přijde zkontrolovat. Doufám, že holku by nezastřelil. Teda pokud mu vůbec včas dojde, že jseš holka.“

To mě přimělo k tomu, že jsem rychle zatápala po žebříku.

„Nenávidím tě,“ procedila jsem skrz zuby, když jsem začala lízt za ním.

„To není pravda,“ ozval se ze tmy nade mnou Paul. Podle jeho hlasu se dalo uhodnout, že už se zase kření. „Ale pokud si tím ulevíš, tak si mě klidně nenáviď.“

14

Na půdě bylo teploučko. Teploučko a sucho. A nejenom kvůli senu. Taky proto, že jsme s Paulem seděli těsně u sebe. Souhlasila jsem s tím jedině kvůli teplu, jak jsem ho nezapomněla upozornit hned potom, co mi předved díru, kterou vydlabal v kupce sena v rohu půdy.

„Nehodlám zaklepat bačkorama na podchlazení,“ upřesnila jsem, protože mi připadalo, že ta koňská deka mi není zrovna moc platná. Aspoň zuby mi naprosto odmítaly přestat cvakat. A taky džíny mi neschly tak rychle, jak bych potřebovala.

„Ani se tě nedotknu,“ ujistil mě Paul.

A zatím to dodržel.

„Pořád nechápu jednu věc,“ ozvala jsem se po chvilce ticha. Do střechy pleskal déšť a vnitřek stodoly se občas rozsvítil při nějakým zvlášť jasným blesku. Ale vypadalo to, že bouřka pomalu ustupuje. „Co tady vůbec děláš? Copak tys nechtěl hledat Felixe Diega? Abys ho zastavil?“

„Jo.“ Ve tmě jsem stěží rozeznávala jeho profil, protože škvírama mezi trámama a otvorama ve dřevě sem přece jen proudilo trochu venkovního příšeří.

„No tak… proč ho nehledáš? Ledaže“ – a krev mi na chvilku ztuhla v žilách – „užs ho našel. Ale pak…?“

„Klídek, Simonová,“ přerušil mě Paul. „Zatím jsem ho nenašel. Ale oba přece víme, že se tady musí ukázat zejtra, stejně jako Jesse.“

Tak jsem se uklidnila. Aspoň trošinku. Takže Paul zatím Diega nedostal. To znamená, že je pořád čas…

Ale čas na co? Co vlastně udělám, až Jesseho najdu? Nemůžu mu říct, aby nepřespával v penzionu paní O’Neilový, nebo přijde o život – protože já přece chtěla, aby o ten život přišel. Jak jinak bych se s ním mohla stýkat – no dobře, tak chodit s ním – v jednadvacátým století?

Budu se prostě muset přilepit na Paula. Držet se u něho a zabránit mu, aby něco proved Diegovi. Třeba Jesseho ani neuvidím. Což by možná bylo ze všeho nejlepší, protože co bych mu asi tak vykládala, kdybych ho potkala? Co kdyby mě tak jako paní O’Neilová pokládal za nějakou šlapku? S tím bych se dokázala jen těžko smířit, to vám teda povim.

Což mi připomnělo…

„Všimnou si vůbec lidi, že jsme zmizeli?“ zeptala jsem se. „Myslím jako v naší době? Anebo to dopadne tak, že až se vrátíme, budou se tvářit, jako bysme si nikdy neodskočili?“

„Těžko říct,“ poznamenal Paul. Měla jsem pocit, že si zrovna zkoušel hodit šlofíka, když jsem mu sem tak vpadla. A teď se k tomu nejspíš chystal znova, aby se vyhnul mejm nekonečnejm otázkám, který ho jenom rozčilovaly. „Hele, proč ses na to nezeptala mýho dědy? Jste spolu jedna ruka, a tak vůbec ne –“

„To už jsem asi nestihla, nemyslíš?“ Zírala jsem na něj a pokoušela se prokouknout tmu. Pořád mi nedocházelo, proč si doktor Slaski vybral za svou důvěrnici mě, a ne vlastního vnuka. Až na to, že Paul je mimo jiný manipulátor. A zloděj. Jo, a dědu nejspíš přiotrávil práškama.

„On není takovej, jak si myslíš, Paule,“ ozvala jsem se váhavě a vzpomněla si na starýho pána. „Není tvůj nepřítel. Je jako my.“

„To neříkej.“ Paulovy modrý oči v temnotě jasně zaplály. „Nikdy.“

„Proč ne? Je mediátor, Paule. A inkarnátor. Po něm jsi nejspíš zdědil tyhle vlohy. A ví fůru věcí. Hlavně ví hodně o tom, že když si s tímhle – s touhle naší silou – budem zahrávat, skončíme stejně jako on –“

„Tys mě neslyšela? Sklapni!“

„Ale kdybys mu dal šanci, místo abys mu nadával do dementních dědoušů a naschvál ho pře –“

„My nejsme jako on, jasný? My dva jsme jiný. On byl hlupák. Snažil se to vykládat lidem. Chtěl, aby všichni na světě věděli, že my mediátoři, inkarnátoři nebo co to vlastně jsme, doopravdy existujeme. A všichni se mu vysmáli. Suze, můj táta si musel nakonec změnit jméno, protože ho nikdo nebral vážně kvůli tomu, že je potomkem vyhlášenýho šarlatána. Takže už nikdy – nikdy! – nechci slyšet, že jsme stejný jako on, nebo že skončíme stejně. Já vím moc dobře, jak skončím.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „Fakticky? A jak teda?“

„Jinak než on,“ ujistil mě Paul. „Chci bejt jako můj táta.“

„Ale tvůj táta není mediátor,“ připomněla jsem mu.

„Chci říct, že budu bohatej jako můj táta.“

„Jo? A jak to provedeš?“ vyprskla jsem. „Budeš okrádat lidi, kterejm máš pomáhat?“

„A už jsme zase u toho,“ povzdychnul si Paul a naštvaně zavrtěl hlavou. „Kdo ti řek, že máme pomáhat mrtvejm, Suze? No? Kdo?“

„Ty víš až moc dobře, jaká hnusárna byla ukrást ty prachy. Nepatřily ti.“

„Jo,“ zavrčel Paul. „Podívej, takovýhle kšeftíky se našinci namanou každou chvilku, a já holt nemám takový morální zábrany jako ty, Suze. Já takový prachy klidně shrábnu. Jednou budu bohatej. A na rozdíl od Dementního dědouše to budu mít pod kontrolou.“

„To teda nebudeš, pokud si zničíš všechny mozkový buňky cestováním do minulosti a zase zpátky,“ namítla jsem.

„To je pravda,“ souhlasil kupodivu Paul. „Ale tohle je jednorázová akce. Po tomhle už se víckrát nebudu potřebovat vracet v čase.“

Zadívala jsem se na jeho siluetu. Pod koňskou dekou, kterou jsme přes sebe měli přehozenou, jsme se jeden druhýho dotýkali bokama. Ty Paulovy docela slušně topily. Přišlo mi, že pod dekou je fakt horko.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je kromě Jesseho jedinej kluk, ke kterýmu jsem se dostala takhle blizoučko – a pokud jde o teplo? Tak to v Jesseho případě doopravdy existovalo jenom v mý hlavě. Protože duchové žádný teplo nevydávaj. Jenom pro mediátory. Pro mediátory, který se do nich náhodou zamilujou.

„To, co chceš províst Jessemu, je špatný,“ zašeptala jsem s pohledem na Paulovy spuštěný víčka. „On o to nestojí.“

V tu chvíli se jeho oči rozlepily. „Tys mu to řekla?“

„Slyšel, jak se o tom bavíme,“ zamumlala jsem. „A nestojí o to. Nechce, abys zasahoval do jeho osudu, Paule. Než jsem… odešla, vyrazil do misie, aby tě zastavil.“

Paul se na mě na pár vteřin zadíval, ale z jeho pohledu jsem v tý tmě nedokázala nic vyčíst.

„Spíš s ním?“ zeptal se neomaleně.

Šokovaně jsem zalapala po dechu. Cejtila jsem, jak se mi po tvářích rozlejvá horko. „Jasně že ne!“ Když mi došlo, co to ze mě zase vylítlo, rychle jsem vykoktala: „N-ne že by ti d-do toho n-něco bylo.“

Ale Paul, místo aby se chechtal tomu, jak mě zase zblbnul, se na mě vážně zadíval.

„Pak to vážně nechápu,“ prones stroze. „Proč zrovna on? Proč ne já?“

Aha. Jasně.

„Protože je čestnej,“ prohlásila jsem. „A laskavej. A záleží mu na mně víc než na všem ostatním na světě.“

„To mně bude taky,“ prohodil Paul, „když mi dáš šanci.“

„Víš, Paule,“ povzdychla jsem si, „kdyby přišlo zemětřesení a tys mě moh zachránit, ale hrozilo by ti, že sám přijdeš o život, radši by sis zachránil vlastní krk.“

„To není pravda! Jak tohle vůbec můžeš říct?“

„Protože je to pravda.“

„Ale tvrdíš, že tvůj dokonalej Jesse by radši obětoval život, jen aby tě zachránil?“

„Jo,“ pronesla jsem s naprostou jistotou. „Protože už to udělal. Párkrát.“

„No to teda neudělal, Suze,“ namítnul Paul se stejně skálopevnou jistotou.

„No to teda udělal. Ty vůbec nevíš –“

„Ale jo, vím. Jesse nemusel nikdy nasazovat život, aby tě zachránil, protože je mrtvej, mrtvej celou tu dobu, co ho znáš. Takže ať už tě zachraňoval, kudy chodil, nikdy při tom nic neriskoval. Nebo jo?“

Už jsem otevírala pusu, abych na takovou nehoráznost zareagovala, ale pak jsem si uvědomila, že Paul má pravdu. Bylo to tak. Byla to sice trochu překroucená pravda, ale mělo to něco do sebe.

„Proč jseš pořád tak urputnej?“ zeptala jsem se místo toho. „Vždycky, celej svůj život, dostáváš všechno, na co si ukážeš. Jenom si o něco řekneš, a už je to tvoje. Ale stejnak ti to furt nestačí.“

„Nedostal jsem všechno, na co jsem ukázal,“ opravil mě Paul. „Ale pracuju na tom.“

Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, jak to myslí.

„Chceš mě jenom proto, že mě nemůžeš mít, Paule,“ prohlásila jsem. „To přece víš. Hele, vždyť jsi sbalil i Kelly, kristepane! A po tý šílej všichni kluci ve škole.“

„Všichni kluci ve škole jsou idioti,“ zabručel Paul.

Dělala jsem, že jsem to přeslechla.

„Cejtil by ses mnohem líp,“ pokračovala jsem vlídně, „kdyby ses spokojil s tím, co máš, než aby ses věčně honil za něčím, co mít nemůžeš.“

Jenomže Paul se dál šklebil. Natáhnul se pohodlně do sena, jako by se hodlal konečně věnovat spánku. „Na tvým místě bych si tím nebyl tak jistej, Suze,“ prohlásil trochu povzneseně.

„Jseš –“

„Pojď spát, Suze.“

„Ale ty –“

„Máme před sebou dlouhej den. Zalehni.“

A já to kupodivu udělala. Myslím jako usnula. Nečekala jsem, že se mi to povede. Ale možná měl doktor Slaski recht. Cestování v čase jednoho unaví. Jinak totiž nechápu, jak jsem vůbec dokázala usnout… víte, když si vemu všechno to seno, koně, déšť a taky toho děsně sexy, ale zároveň děsně nebezpečnýho kluka…

Ale uvelebila jsem se – a další věc, kterou jsem viděla, bylo světlo.

Škubla jsem sebou. Vůbec jsem si nestačila uvědomit, že jsem zaklimbala. Ale škvírama ve stěnách stodoly dovnitř proudilo světlo. Ne pošmourně váhavý světlo rozbřesku, ale jasný a rozhodný paprsky slunce vysoko na obloze, který naznačovaly, že jsem spala mnohem dýl než do svejch obvyklejch osmi…

A přede mnou klečel Paul se snídaní.

„Kdes tohle splašil?“ užasla jsem, protože mi podával koláč. Celej velikej koláč, podle vůně jablečnej.

A ještě teplej.

„Neptej se furt,“ vyzval mě a ze všech neuvěřitelnejch věcí na světě vytáhnul ze zadní kapsy kalhot – dvě vidličky. „Prostě si nech chutnat.“

„Paule.“ Uslyšela jsem dole nějakej šramot. Paul taky šeptal, a teď už jsem věděla proč.

Nebyli jsme sami.

„Prrr, malá, prrr!“ ozval se pod náma mužskej hlas, kterej nejspíš mluvil na koně.

„Tys to čmajznul?“ Nedokázala jsem tu otázku spolknout, i když jsem si od něj vzala vidličku a ukrojila si pořádný sousto. Cestování v čase vás nejen unaví, ale taky vám při něm sakra vyhládne.

„Říkal jsem ti, aby ses furt nevyptávala,“ opakoval Paul a strčil si do pusy kus koláče.

Ale ať byl kradenej, nebo ne, chutnal skvěle. Ne že by to byl ten nejlepší koláč, co jsem kdy jedla, ale stejně – na Divokým západě museli mít teda prima kuchyňský suroviny.

Kručení v žaludku se sice utišilo… ale brzo se dostavilo jiný nutkání. A dost naléhavě.

Vypadalo to, jako by mi Paul zase četl myšlenky.

„Za stodolou je budka.“

„Jaká budka?“

„Vždyť víš.“ Zašklebil se. „A bacha na pavouky.“

Myslela jsem, že si dělá prču.

Ale nedělal. Byli tam pavouci. A zaskočilo mě ještě něco horšího: co to tenkrát používali místo toaleťáku? V našich časech by si o něco takovýho člověk neotřel ani podrážku, natož… vy-víte-co.

Navíc jsem musela spěchat, aby mě nikdo nezmerčil v ohozu z jednadvacátýho století a nezačal mě zasypávat všetečnejma otázkama.

Jenomže bylo dost těžký odtrhnout se od toho pohledu, kterej se mi naskytnul, když jsem vyklouzla ze stodoly.

Kolem jsem ani za denního světla neviděla vůbec nic.

Namouduši, vůbec nic ve všech směrech. Žádný domy. Žádný telefonní sloupy. Žádný asfaltky. Žádnej kruhovej objezd. Ani poutač místní hamburgrárny. Jenom stromy. A prašnou cestu, která nejspíš vedla až do města.

Ale přece jen jsem něco zahlídla: kupoli misijního kostela. Červenala se tam pod kopcem jako vždycky a za ní se rozprostíral oceán. Aspoň něco, co se nezměnilo za celejch sto padesát let.

Díkybohu za ten svatostánek.

Když jsem se vyšplhala zpátky na patro stodoly, po panu O’Neilovi nebylo nikde ani stopy. Vzal si koně a odjel někam, kam jezdili chlapi v roce 1850. Paul na mě čekal s podivným výrazem ve tváři.

„Co je?“ zeptala jsem se. Čekala jsem, že mě začne škádlit zážitkama z kadibudky.

„Nic,“ prones záhadně. „Jenom… mám pro tebe překvápko.“

Napadlo mě, že obstaral další chod naší historický snídaně, ale přestože už jsem byla po koláči plná, zeptala jsem se rozverně: „A co? A neříkej mi, že máš McMuffin, protože bratři McDonaldovi se ještě nenarodili.“

„To teda nemám,“ připustil Paul.

A pak udělal ten nejrychlejší pohyb, jakej jsem ho kdy viděla udělat, a vytáhnul z kapsy kalhot něco dalšího – dlouhatánskej provaz. Vzápětí po mně chňapnul.

Heleďte, už mě v životě párkrát svázali. Ale ještě nikdy ten, kdo mi předtím strkal jazyk do pusy. Fakticky jsem nečekala, že Paul udělá takovou podpásovku. Že chce zachránit život mýmu příteli, abych se s ním nemohla potkat? No prosím. Ale svázat mi ruce za zádama?

To už bylo na mě moc.

Nedala jsem se, jasně. Zasadila jsem mu pár poctivejch ran. Ale nemohla jsem vřískat, protože to by se objevil pan O’Neil a zavolal by šerifa nebo něco na ten způsob. A za mřížema bych Jessemu moc platná nebyla.

Jenomže to vypadalo, že mu nepomůžu tak jako tak.

„Věř mi,“ zamumlal Paul, když utáhnul provaz a prakticky mi přerušil krevní oběh, „že mě to bolí úplně stejně jako tebe.“

„To teda nebolí!“ Zamlela jsem sebou. Ale bylo dost těžký sebou škubat, když jsem ležela břichem na seně a do pozadí mě tlačilo Paulovo koleno.

„No tak jo,“ souhlasil a začal se zabejvat mejma nohama. „Něco na tom nejspíš bude. Vůbec mě to nebolí. Ale takhle se aspoň nedostaneš do žádnýho maléru, až se vydám hledat Diega.“

„Existuje místo, který je pro tebe jako stvořený, Paule,“ prozradila jsem mu rozzuřeně a vyplivovala suchou trávu. Z toho sena se mi už fakt zvedal kufr.

„Pasťák?“ zeptal se posměšně.

„Peklo,“ opravila jsem ho.

„Ale jdi, Suze, nebuď taková.“ Stačil mi svázat nohy a pak – asi aby mě nenapadlo, já nevim, třeba se někam odkutálet? – přivázal konec provazu k nejbližšímu sloupu. „Přijdu tě vysvobodit hned, jak zabiju Felixe Diega. A pak pomažem zpátky domů.“

„Kde už s tebou do smrti nepromluvím,“ doplnila jsem jízlivě.

„Ale promluvíš,“ opravil mě vesele Paul. „Nebudeš si nic pamatovat. Protože se nebudeme muset vydávat do minulosti zachránit Jesseho. Ty nebudeš mít ani tušení, že někdo takovej existoval.“

„Nenávidím tě.“ Tentokrát jsem do toho vložila všechno.

„Teď asi jo,“ souhlasil Paul. „Ale až se zejtra vzbudíš ve svý posteli, už nebudeš. Protože když nebudeš vědět, kdo je to Jesse, budu já to nejlepší, co tě v životě potká. Zůstanem spolu, ty a já, dva inkarnátoři proti celýmu světu. No nebude to úžasný?“

„Běž do haj –“ Ale nestačila jsem dokončit myšlenku, protože Paul mi strčil pod nos něco bílýho. Čistej složenej látkovej kapesník. Jednou mi tvrdil, že ho má vždycky u sebe, protože jeden nikdy neví, kdy bude muset někomu ucpat pusu roubíkem.

„To si zsss!“ zasyčela jsem na něj.

Pozdě. Nacpal mi kapesník do pusy a převázal mi ji dalším kusem provazu.

I kdybych k němu předtím nic necejtila, tak teď to byla tutovka. Nenáviděla jsem ho každou buňkou svýho těla, každým úderem srdce. Zvlášť když mě poklepal po zátylku na rozloučenou a přidal: „Tak zatím.“

A pak se chytil žebříku a zmizel dole ve stodole.