15

Nevim, jak dlouho jsem tam ležela. Nejspíš dost dlouho na to, abych začala uvažovat nad tím, jestli by nestačilo zavřít oči, abych se přenesla zpátky domů. Kdoví, kde bych skončila? Nejspíš někde na zadním dvorku. Při svým štěstí v porostu jedovatýho břečťanu, protože teďka žádnou stodolu za barákem nemáme. Ale všechno by bylo lepší než ležet zkroucená na podlaze seníku, kde mi vlasama může lízt bůhvíco a ve spáncích mi zběsile škube.

Ale svět bez Jesseho? Protože přesně tohle mě čeká, když to teď vzdám. Svět bez toho jedinýho důvodu, proč žít. Teda skoro. Já sice vim, že žena potřebuje muže jako ryba kolo a tak. Až na to…

Až na to, že ho miluju.

Nemůžu to udělat. Bylo by to tak sobecký. Ne, nevzdám to. Zatím. Pořád mi zbejvá spousta času do večera – nebo mi ho aspoň zbejvalo v tý chvíli, kdy mě tady Paul nechal svázanou. Všimla jsem si, že teď už se stíny začínaly prodlužovat.

Ale stejně. Jestli paní O’Neilová Paulovi nelhala a Jesse má dorazit dneska večer, tak mám ještě trochu náskok. Třeba Paul Diega nenajde. Třeba se vrátí, protože ho nezmákne zabít. A až přijde, rozváže mě…

A pak zjistí, co je to bolest, to vám teda garantuju. Protože teď už se nedám zaskočit.

Nevim, kolik času uběhlo, zatímco jsem tam tak ležela a sumírovala si podrobnosti pomsty vykonaný na Paulu Slaterovi. Smrt? To by pro něj bylo prakticky vysvobození. Trávit věčnost jako duch – bezcílně bloumat mezi různejma světama a epochama –, to bude to pravý potěšeníčko. Jen ať si na vlastní kůži vyzkouší, čím si za celou tu dobu musel projít Jesse. To by ho mělo naučit…

A to šlo zařídit. Mohla jsem vyštvat Paulovu duši z jeho těla tak, aby se už nikdy nemoh vrátit…

… a věnovat jeho tělo někomu jinýmu. Někomu, kdo by si zasloužil žít znova…

Jenomže to nešlo. Věděla jsem, že to nedokážu. Nedokázala bych líbat Paulovy rty, i kdybych věděla, že tam uvnitř je Jesse a že se vlastně líbám s ním. To by bylo… hnusný.

Zrovna jsem tam tak ležela a celý si to představovala, když jsem zaslechla zvuk, kterej se mý ucho v posledním roce naučilo rozeznávat tak bezpečně, že bych ho uslyšela i mezi tisícovkama lidí v kotli stadionu.

Jesseho hlas.

Na někoho volal. Neslyšela jsem, co říká. Ale znělo to, já nevim… jinak.

Ten zvuk se přiblížil.

Jesse mířil ke stodole.

Našel mě! Netuším jak – doktor Slaski neříkal, jestli můžou v čase cestovat i duchové. Třeba můžou. Třeba jsou vybavený stejně jako inkarnátoři a Jesse na to kápnul, vrátil se v čase a hledá mě. Aby mě zachránil. Teda aby mi pomoh zabránit v tom, že ho zachráním.

Zavřela jsem oči a opakovala v duchu jeho jméno tak usilovně, jak jen to šlo. Tohle skoro vždycky fungovalo. Jesse se pokaždý zhmotnil přede mnou a zajímal se, co že to od něj tak nutně potřebuju…

Jenomže teď ne. Teď to nezabralo. Otevřela jsem oči… a nic.

Ale pořád jsem slyšela jeho hlas, přímo pod sebou. Říkal zrovna: „Ne, ne, to je v pořádku, paní O’Neilová.“

Paní O’Neilová? Copak paní O’Neilová Jesseho vidí?

Vrata stodoly se otevřely. Slyšela jsem jejich zaskřípění. A potom…

Kroky.

Ale jak bych mohla slyšet Jesseho kroky? Je to přece duch.

Přisunula jsem se k okraji půdičky, jak nejvíc to šlo, a vytáhla krk, abych viděla na to, co jsem zatím jen slyšela. Jenomže provaz, kterým mě Paul přivázal ke sloupku, mi nedovoloval posunout se o moc dál proti původní poloze. Teď už jsem ho slyšela… Doopravdicky slyšela. Mluvil něžným, chlácholivým hlasem, na… na…?

Na svýho koně.

Jesse mluví s koněm. Slyšela jsem to zvíře, jak místo odpovědi spokojeně frká.

A tak jsem to konečně pochopila. Tohle nebyl duch Jesseho, kterej mě přišel vysvobodit. Tohle byl živej Jesse, kterej mě ještě nikdy neviděl. Živej Jesse, kterej sem dneska večer přijel, aby si v mým pokoji dal schůzku s osudem.

Strnula jsem. Po celým těle jako by mě bodaly jehly a špendlíky – a nejen proto, že už jsem tak dlouho ležela zkroucená a ztuhlá. Potřebovala jsem ho nutně vidět. Potřebovala. Jenomže jak?

Pak se pohnul a já otočila hlavu za tím zvukem…

A v mezeře mezi prknama podlážky jsem uviděla barevnej záblesk. Jeho kůň. To je jeho kůň! Viděla jsem ruce, jak uhlazujou sedlo, odvazujou ho. Jesse. Jesse je přesně pode mnou. Je…

Nevim, proč jsem to udělala. Nechtěla jsem, aby zjistil, že jsem tady. Jestli mě najde, můžu všechno rovnou odpískat. Kdoví, třeba by kvůli mně v noci prošvihnul i schůzku se svým vrahem. A už se nikdy nepotkáme.

Ale touha uvidět ho – živýho – byla tak silná, že jsem co nejhlasitějc zabušila svázanejma nohama do podlahy.

Ruce, který se věnovaly upravování sedla, rázem strnuly. Zkusila jsem na něj zavolat, ale vinou Paulova kapesníku jsem ze sebe dostala jenom ggghhh, ggghhh.

Znova jsem zabušila patama.

„Je tam někdo?“

Vykopla jsem ještě jednou.

Tentokrát už nezavolal. Přiskočil k žebříku a začal se drápat nahoru. Slyšela jsem, jak šprusle praskaj pod jeho tíhou.

Tíhou. Jesse totiž něco vážil.

A pak jsem uviděla jeho ruce – velký, snědý, obratný ruce – na vrcholku žebříku, následovaný o vteřinku pozdějc jeho hlavou…

Dech mi uvíznul v plicích.

Protože to byl on. Jesse.

Ale ne ten Jesse, jak jsem ho viděla naposledy. Protože tenhle byl živej. Byl… tady. Pevně a nezpochybnitelně vyplňoval prostor, jako by mu patřil, jako by si ho odtlačoval z cesty, místo aby ho nechával procedit skrz sebe.

A nemihotal se. Zářil, ale ne tou astrální září, kterou jsem kolem něj byla zvyklá vídat. Místo toho vyzařoval nepřehlídnutelnou auru zdraví a síly. Jako by ten Jesse, kterýho jsem znala, byl jen chabá nápodoba – odraz – kluka, na kterýho jsem se dívala teď. Nikdy jsem si tak palčivě neuvědomovala, jak se mu tmavý vlasy na opáleným krku kroutěj, jak hluboký jsou jeho temný oči, jak bíle svítej jeho zuby, jak vypracovaně vypadaj jeho dlouhý nohy, když si kleknul vedle mě, jak mu na hřbetech rukou vystupujou žíly, jak se mu na pažích rýsujou šlachy…

„Slečno?“

A jeho hlas. Jeho hlas! Tak podmanivej, až mi přejel po celý páteři. Byl to Jesseho hlas, ale najednou byl všude kolem a znělo to jako…

„Slečno? Nepřišla jste k úhoně?“

Díval se na mě a jeho tmavý oči byly plný zájmu. Sáhl rukou někam ke svý botě a pak už jsem viděla jen záblesk ostří. Vyjeveně jsem sledovala, jak se jeho čepel blíží k mý tváři.

„Ničeho se neobávejte,“ vyzval mě Jesse. „Rozváži vás. Který ničema se vás opovážil spoutat?“

Najednou byl roubík venku. Tam, kde se mi do pusy zařezával provaz, jsem cejtila odřeninu. A pak mi ruce odskočily od sebe – bolavý, ale volný.

„Můžete mluvit?“ Jesseho ruce mi sklouzly k nohám a jeho nůž opatrně přeřízl provaz, kterým mě Paul svázal. „Nuže…?“

Odložil nůž a zvednul mi k obličeji něco dalšího. Voda. V nefalšovaný zálesácký placatce. Popadla jsem ji a zhluboka se napila. Předtím mě ani nenapadlo, jak hroznou mám žízeň.

„Jen zvolna,“ prones Jesse hlasem – ale jakým hlasem! „Donesu vám další. Vyčkejte zde, pomohu vám –“

Než to stačil doříct, flaška mi vypadla z ruky a mý prsty se vymrštily, aby místo ní popadly jeho košili.

Ale nebyla to košile, jakou jsem byla zvyklá na Jessem vídat. Vypadala podobně, bylo to stejný jemný bílý plátno, ale tahle byla upnutá až ke krku. Taky měl vestu a pás – myslím, že tak tomu říkali – z nějakýho průsvitnýho hedvábí.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Sama jsem byla překvapená, jak skřehotavě můj hlas zní. „Nechoď pryč!“

Heleďte, vůbec to nebylo ze strachu, že poběží pro paní O’Neilovou, která ve mně pozná tu běhnu, co tady načapala včera v noci, jak se jí courá po baráku. Ale proto, že jsem nemohla snýst pomyšlení, že se na něj nebudu moct dál dívat. Ještě neodcházej. Nikdy.

Tohle je Jesse. Skutečnej Jesse. Ten, kterýho miluju.

A kterej už brzo umře.

„Kdo jste?“ Jesse zvednul láhev, kterou jsem upustila, a když zjistil, že v ní zbylo trochu vody, podal mi ji zpátky. „A kdo vám to způsobil – který arcilotr vás tu takto zanechal?“

Dorazila jsem zbytek na jeden lok. Znala jsem Jesseho dost na to, abych pochopila, že je zhrozenej – zhrozenej nad tím, jak mi moh někdo províst něco takovýho.

„Jeden… muž,“ vykoktala jsem. Protože Jesse – tenhle Jesse – nemoh znát Paula Slatera… A nemoh znát ani mě, chápete?

Obočí se mu zachmuřilo – to pravý s jizvou vypadalo prostě neodolatelně. Ale ta jizva nebyla, jak jsem si všimla, u živýho Jesseho zdaleka tak zřetelná jako u ducha.

„A onen muž vás též navlékl do tohoto prazvláštního úboru?“ zajímal se Jesse a kritickým okem přelítnul mý džíny a motorkářskou bundu.

Najednou jsem málem vyprskla. Vypadal jako úplně jinej Jesse – nebo spíš stokrát opravdovější než ten, kterýho jsem znala –, ale na jeho znechucení mým ohozem jsem si teda mohla vsadit.

„Jo,“ ucedila jsem. Přišlo mi, že tomu uvěří spíš než nějakýmu složitýmu vysvětlování.

„Postarám se, aby na jeho záda dopadl bič,“ prohlásil Jesse jakoby mimochodem – jako by dennodenně bičoval chlápky, který oblíkaj holky do prapodivnejch hadrů a přivazujou je ke sloupu na půdě. „Kdo jste? Vaše rodina dozajista trne obavami…“

„Ehm,“ zamumlala jsem, „to asi ne. Teda… pochybuju. A jmenuju se Suze.“

Temný obočí se zase zachmuřilo. „Soose?“

„Suze,“ opravila jsem ho s úsměvem. Nemohla jsem si pomoct. Teda abych se nesmála. Bylo tak nádherný, že ho zase vidím. „Susannah. Jako v tý písničce. Ó Susannah, zdali mě ráda máš…“

S bolestným bodnutím u srdce jsem si uvědomila, že přesně tohle jsem mu kdysi vysvětlovala v mým pokoji – ten den, kdy jsem se ocitla v Carmelu. Ale tenkrát jsem netušila to, co vim dneska – že ten den znamenal zásadní obrat v mým životě, že od tý chvíle jsem začala všechny svý zážitky dělit na dobu do J. – do Jesseho, a od J. – od Jesseho. Tehdy jsem ještě neměla tušení, že tenhle kluk v nabíraný košili a těsnejch černejch kalhotách bude pro mě jednoho dne znamenat mnohem víc. Skoro všechno v mým životě.

Ale teďka už jsem to věděla. A taky jsem věděla něco dalšího:

Že jsem se spletla. Strašlivě spletla.

Ale ještě jsem měla čas to napravit.

„Susannah,“ opakoval Jesse a posadil se vedle mě do sena. „Susannah O’Neilová? Přízeň pána a paní O’Neilových? S vaším dovolením za nimi tedy zajdu. Dozajista budou potěšeni, jakmile je zpravím, že jste v pořádku –“

„Ne,“ vyhrkla jsem a horlivě zavrtěla hlavou. „Moje rodina je totiž… hodně zdaleka.“ Sakra hodně, to si piš. „Nedokážeš-te je najít. Teda, vážně moc děkuju… ale fakt to nejde.“

„A ten muž tedy…“ Jesse si to užíval. A proč taky ne? Nejspíš se mu nestávalo denně, aby narazil na seníku na svázanou šestnáctku s roubíkem v puse. „Kdo je to? Uvědomím šerifa. Nechť pyká za to, co vám učinil.“

I když se mi nechtělo do ničeho víc než do toho, abych poštvala Jesseho – teda živýho Jesseho – na toho zatracenýho Paula, nezdálo se mi, že by to bylo zrovna pravý ořechový. Ne teď, když má Jesse na krku spoustu vlastních problémů, se kterejma se bude muset co nevidět vypořádat. Paula musím zmáknout sama.

„Ne,“ odmítla jsem. „To bude v pohodě.“ Když jsem uviděla jeho nechápávej výraz, rychle jsem dodala: „Chci říct, že je to v pořádku. Nevolej-te šerifa –“

„Už se toho ničemy netřeba obávat, slečno,“ ujistil mě Jesse shovívavě. Neměl ani páru o tom, že mluví s holkou, která už svýho času nakopala pěknejch pár zadků. Většinou sice v duchovním rozměru, ale stejnak. „Nedopustím, aby vám zase ublížil.“

„Já se nebojím, Jesse,“ ujistila jsem ho.

„Potom –“ Jeho tvář se najednou zachmuřila. „Počkejte. Odkud znáte mé jméno?“

No. V tom je právě zakopanej pes. Ale nemyslím, že by tohle rčení pochopil.

Zvědavě mě pozoroval, jeho temný oči propátrávaly mou tvář. Asi jsem musela vypadat jako ztělesněnej půvab. Heleďte, když vás někdo nechá celý hodiny s obličejem zabořeným do sena a s roubíkem v puse, taky nebudete sbírat jeden titul Miss Sympatie za druhým.

Ale to je fuk. Teda to, co si o mně teď Jesse myslí. Blbý bylo, že jsem si to tak palčivě uvědomovala jenom já. Fakt pech: sotva poprvé potkám svou životní lásku – teda zaživa –, musím vypadat jako idiot. Prohrábla jsem si vlasy a pokusila se je zastrčit za ucho.

„Znám vás?“ zeptal se Jesse. „Byli jsme si představeni? Nejste… nejste jedno z Andersonových děvčat?“

Neměla jsem sice páru, kdo jsou ty Andersonovy „děvčata“, ale stejně jsem na ně pekelně žárlila. Protože to očividně byly holky, který Jesseho znaly – toho živýho Jesseho. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomovaly, jakou maj kliku.

„Neznáme se,“ ujistila jsem ho. „Zatím. Ale já… prostě… o tob-vás dost vím.“

„Vážně?“ V očím se mu objevil záblesk pochopení. „Počkejte – ano! Už chápu. Jste přítelkyně některé z mých sester, viďte? Chodila jste s některou do školy? S Mercedes? Znáte naši Mercedes?“

Zavrtěla jsem hlavou a začala hrabat v kapsách motorkářský bundy.

„Tak s Josefinou?“ Jesse si mě pátravě prohlížel. „Nejspíš budete tak v jejím věku – kolem patnácti, viďte? Nebo to není Josefina? S Martou se dozajista nemůžete znát, ta je mnohem starší –“

Znova jsem zavrtěla hlavou a pak jsem k němu přistrčila to, co jsem vylovila z kapsy.

Podíval se na to, co leželo v mý dlani.

„Nombre de Dios,“ zamumlal překvapeně a vzal si to ode mě.

Byla to ta jeho miniatura, kterou jsem ukradla z carmelskýho muzea. Teprve teď jsem pochopila, jak odbytej portrét to ve skutečnosti byl. Teda uznávám, že malíř docela věrně zachytil tvar jeho hlavy, barvu očí i výraz.

Ale ani náhodou se mu nepovedlo vyjádřit to, co dělalo z Jesseho… no… prostě Jesseho. Tu laskavou moudrost v jeho hlubokejch hnědejch očích. Sebevědomou křivku jeho širokejch, smyslnejch rtů. Jemnost jeho chladnejch, silnejch paží. Tu sílu – která teď dřímala pod povrchem, ale tak blizoučko, že se mohla každičkou chvíli probudit. Svaly vypracovaný rokama dřiny na otcově ranči, schovaný pod bílou košilí a černejma kalhotama.

„Odkud to máte, slečno?“ vyhrknul Jesse a svíral svůj portrét. Vypadalo to, jako by měl pořádný vztek, protože z temnejch očí mu rázem sršely jiskry. „Takový portrét vlastní než jedna osoba!“

„Jasně,“ přitakala jsem. „Tvo-vaše snoubenka María. Přijel jste sem, abyste se s ní oženil. Nebo to aspoň máte v plánu. Cestujete za ní, ale ranč jejího otce je ještě daleko, takže jste se tady zastavil na noc, abyste k nim dorazil až ráno.“

Hněv se změnil ve zmatek. Jesse zvednul levačku a prohrábnul si s ní hustý tmavý vlasy – gesto, který jsem znala ze všech těch situací, kdy ze mě byl naprosto v koncích. Snad proto mi do očí vyhrkly slzy. Byl to tak důvěrně známej posunek… tak neodolatelnej…

„Odkud to všechno víte?“ zeptal se zoufale. „Vy… jste Maríina přítelkyně? To ona… vám tuto věc dala?“

„No to zrovna ne,“ vysoukala jsem ze sebe.

A zhluboka si vzdychla.

„Jesse, jmenuju se Susannah Simonová,“ vyrazila jsem ze sebe nakonec spěšně, abych už to měla za sebou, než si to zase stačím rozmyslet. „Jsem ten, komu se říká mediátor. Přicházím z budoucnosti. Kvůli tomu, abych dneska v noci zabránila vraždě.“

16

Protože jsem pochopila, že právě tohle musím udělat.

Nejdřív jsem si myslela, že ne. Že zvládnu sedět na zadku a kliďánko přihlížet tomu, jak Jesseho zamordujou. Teda, a jako proč ne – jinak se přece nikdy nepotkáme! Jasně že to zvládnu. Nemějte péči.

Ale to bylo předtím. Předtím, než jsem ho uviděla. Než se mě dotknul. Než jsem zjistila, co byl zač, nebo co by moh bejt zač, kdyby zůstal naživu.

Jenomže teď jsem pochopila, že prostě nemůžu připustit, aby Jesseho zavraždili. Bylo by to stejný jako přistrčit nejmladšího nevlastního brášku Davida pod kola svištícího náklaďáku nebo nakrmit mamku smrtelně jedovatejma muchomůrkama. Nemohla jsem nechat Jesseho umřít, ani kdyby to znamenalo, že už ho v životě neuvidím. Na to jsem ho až moc milovala.

Právě tak jednoduchý to bylo. Jako facka.

Jo, věděla jsem, že na sebe budu pozdějc sakra zuřit. Věděla jsem, že se jednou probudím, a jestli mi v hlavě uvízne aspoň nějakej dozvuk tohohle rozhodnutí, budu se nenávidět až do konce svejch dní.

Ale co jinýho jsem mohla dělat? Nemohla jsem přece chladnokrevně sledovat, jak kluk, kterýho miluju, pochoduje do smrtelnýho nebezpečí. Otec Dominik, můj táta, všichni – dokonce i Paul – tvrdili totéž. Musím Jesseho zachránit, dokud to jde.

Tohle bylo to jediný správný rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat.

Ale samozřejmě to nebylo tak jednoduchý. Jednoduchý by bylo něco jinýho – namířit na něj ukazováček, zatímco mě Jesse nevěřícně pozoroval, a vykřiknout: „Apríl! Dostala jsem tě, co? Hele, to byl jen fór.“

Ale já místo toho zamumlala: „Jesse? Slyšíš mě? Říkám, že jsem přišla z budoucnosti, abych tě zachránila před –“

„Slyšel jsem vás,“ přerušil mě laskavě Jesse a nuceně se usmál. „Víte, co bude nejlepší? Vy mi nyní dovolíte, abych zašel pro paní O’Neilovou. Ta se již o vás postará a já zatím zajedu do města pro lékaře. Neboť je nad slunce jasnější, že ten bídák, jenž vás tak ohavně spoutal a umlčel, vás při tom zlotřilém počínání taktéž udeřil do hlavy –“

„Jesse,“ opakovala jsem bezmocně. Je tohle možný? Jsem tady, abych pro něj přinesla největší oběť svýho života, trpím při pomyšlení, že už nikdy nespatřím svou životní lásku, a on ze mě dělá magora. „Paul mě neuhodil do hlavy, jasný? Nic mi není. Furt mám děsnou žízeň, ale jinak jsem v pohodě. Potřebuju jenom, abys našpicoval uši a dobře mě poslouchal. Dneska v noci přijede sem do penzionu Felix Diego, aby tě ve spánku zaškrtil. Pak tvý tělo zahrabe v mělkým hrobě a nikdo ho neobjeví celý století a půl. Najde se, teprve až můj nevlastní táta začne kopat základy pro bazének s vířivkou za zadní verandou.“

Jesse ze mě nespustil svůj pronikavej pohled. Nevěděla jsem to jistě, ale připadalo mi, že ho ovládl soucit.

„Jesse, já si fakt nedělám prču,“ vyhrkla jsem. „Musíš se vrátit domů. Chápeš? Prostě nasedni na koně, upaluj domů a pusť z hlavy to, že by ses někdy oženil s Maríou de Silva.“

„Tedy vás přec poslala María,“ pronesl konečně Jesse uštěpačně. Tvář se mu zachmuřila návalem hněvu. „Toť její poslední pokus, jak si zachovat tvář, není-liž pravda? Inu, můžete se neprodleně vrátit za svou paní a povědět jí, že vaše intrika selhala. Nepřipustím, aby se její rodina domnívala, že nejsem sdostatek mužem a nedokáži jí své rozhodnutí sdělit do očí. Nesejde mi ani zbla na tom, koho za mnou vyšle, a nezajímají mne tyhle podivínské výplody její choré mysli, jež mne mají vystrašit! Setkám se s ní zítra po rozbřesku, nechť se jí to líbí, či nikoli.“

Zůstala jsem na něj zírat naprosto zmatená. O čem to sakra zase mele?

Teprve pak jsem si vzpomněla na tajemství, který mi Jesse kdysi svěřil – na tajemství, o kterým kromě mě nikdo neví… že tenkrát nejel na de Silvův ranč kvůli tomu, aby se s Maríou oženil, ale aby se s ní rozešel…

… což taky vysvětlovalo, proč mělo jeho tělo, do kterýho můj nevlastní brácha Brad nechtěně kopnul motykou, u sebe všechny dopisy od tý důry. Milostná etiketa devatenáctýho století vyžadovala, aby si dvojice při rozchodu vrátila psaníčka, kterejma jeden druhýho obšťastnili. Diego zabil Jesseho předtím, než si tyhle pravěký textovky mohli předat z ručky do ručky – jenom proto, aby se Maríin táta náhodou nezačal nepříjemně vyptávat, proč se rozešli. Třeba jako na to, co se vlastně Jesse doslechnul o svý snoubence, že ho to přimělo k tak zásadnímu rozhodnutí.

„Počkej,“ vyhrkla jsem. „Počkej, Jesse. María mě neposlala. Já ji ani neznám. Teda, sešly jsme se, ale –“

„Dozajista ji znáte,“ opravil mě zlostně Jesse a ukázal mi zarámovanou miniaturu. „To od ní máte toto. Jak jinak byste získala mou podobiznu?“

„Ehm,“ rozpačitě jsem pokrčila ramenama, „popravdě řečeno jsem ji čmajzla.“ Pak jsem zahlídla výraz v jeho tváři a pochopila, že tohleto jsem teda říkat neměla.

„Ale ne!“ natáhla jsem k němu obě ruce s rozevřenejma dlaněma. „Klid, člověče. Nečmajzla jsem ji tvý dokonalý Maríi, věř mi. Ukradla jsem ji z archivu Historickýho spolku tady v Carmelu, chápeš? Z muzea, ale jak se dostala až tam, to ví jen sám pámbu. Vsadím se, že kdybys teďka mluvil se starou dobrou Maríou, bude mít ten portrét pořád u sebe. Ten svůj, abych byla přesná.“

„Tahle miniatura není než jedna,“ ohradil se Jesse.

„Já vím.“ Bože, proč je to tak těžký? „Ale prohlídni si ji pořádně, Jesse. Podívej se, jak zašle vypadá, jak je malba popraskaná a rámeček oprejskanej. To kvůli tomu, že je skoro dvě stě let stará. Ukradla jsem ji prostě v budoucnosti, Jesse. Použila jsem ji k tomu, aby mi pomohla dostat se sem, do minulosti, abych tě mohla varovat…“ To sice nebyla úplně pravda, jasně, ale teď už vlastně jo. „Musíš mi věřit. Paul – ten kluk, co mě svázal – se sem zase vrátí. Šel hledat Felixe Diega, aby ho zarazil dřív, než tě ten chlap najde –“

Jesse zavrtěl hlavou.

„Nevím sice, kdo jste,“ prones tiše a tak nevlídně, jak se mnou nikdy nemluvil, „ale hodlám toto –“ a podržel mi miniaturu před obličejem –, „osobně vrátit právoplatnému majiteli. Vezměte prosím na vědomí, že vaše hra již skončila. Nuže?“

Hra? Tak to už bylo fakticky moc. Hasím si to sem takovou dálku, nasazuju kvůli němu krk a všechno možný, a on se navzteká jen kvůli tomu, že jsem čmajzla jeho blbej portrét? „Jesse, tohle není žádná hra, jasný? Kdyby to byla jen hra, kdyby mě fakticky poslala María, jak bych mohla vědět třeba tohleto? Jak bych mohla vědět, že María a Diego se tajně milujou? Jak bych mohla vědět, že ta tvoje holka – mimochodem, je to teda pěkně zákeřná mrcha – si tě vůbec nechce vzít? Že její otec nemá Diega nijak v lásce a doufá, že když ji provdá za tebe, María na něj zapomene? Jak bych mohla vědět, že se ty dva holoubci domluvili na tom, že tě dneska v noci zavražděj a zahrabou tvý tělo, aby to vypadalo, žes vzal nohy na ramena –“

„Nombre de Dios!“ zaklel Jesse a vyskočil. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se podlaha půdy pod jeho nohama chvěje. Na tohle jsem u ducha Jesseho nebyla zvyklá. Byl to jen další důkaz toho, jak strašlivě daleko od světa, kterej důvěrně znám, jsem se v tuhle chvíli ocitla.

Ale to nebyla jediná věc, kterou bych od ducha Jesseho nečekala. Uvědomila jsem si to vzápětí, když se ke mně ten živej Jesse sklonil, popadnul mě za ramena a neurvale se mnou zatřás.

„Toto vše víte, neboť vám to svěřila María!“ procedil skrz zuby. „Dosti zapírání! Přiznejte se – to ona vám vše pověděla!“ Pak mě pustil stejně prudce, jako mě prve chytil, a otočil se. Nakonec ze sebe vyrazil zaúpění, který mělo nejspíš vyjadřovat jeho potlačovanou zuřivost – a prohrábnul si rukou vlasy.

Ramena mě v místech, kde mě ještě před chviličkou svíral, pořádně pálily.

„Hele, promiň,“ ozvala jsem se soucitně. Koneckonců jsem věděla, jak mu teď asi je. Jenomže jeho srdce nebylo to jediný v tyhle stodole, který zrovna někdo zlomil. „Je mi to líto – no, že tě tvoje holka chce dát zabít a všechno to kolem. I když ses s ní chtěl stejně rozejít. Ale když si to tak vemeš, já myslím, že ti bude líp bez ní. Hele, já se s tou čůzou potkala jen jednou, a taky se mě snažila zabít. Jenomže proto to neříkám. Je určitě lepší, abys zjistil, jaká je to mrcha, hned teď a skoncoval to s ní, než kdyby sis ji vzal. Protože já vlastně ani netuším, jestli jste se tenkrát vůbec mohli rozvádět, teda ve tvejch časech.“

„Dosti už!“ Jessemu teď vylítla k vlasům i druhá ruka.

„Čeho dost? Už nechceš slyšet, jaká je to mrcha?“ Teda možná to bylo fakt trochu drsný. „No tak dobře, ale věř mi, že z tý holky nekouká nic dobrýho.“

„Ne!“ Jesse se ke mně sklonil. Překvapila mě prudkost, s jakou se jeho oči propalovaly do mejch. „Těch řečí o tvých časech. O budoucnosti. Vy… vy… nezlobte se na mě, slečno Susannah, ale želbohu budu přec nucen zajet pro šerifa. Neboť to zcela očividně nemáte v hlavě v pořádku.“

„Slečno Susannah?“ K mýmu zděšení se mi do koutků očí nahrnuly slzy. Ale nemohla jsem si pomoct. Tohle bylo tak… tak…

… nespravedlivý.

„Takže najednou jsem slečna Susannah, jo?“ zeptala jsem se a snažila se nevšímat si slanejch čůrků, který mě začaly štípat na tvářích. „To je teda super. Tak já tady riskuju trvalý poškození mozku, a ty mi ani nevěříš? Udělala jsem něco, co mi zlomí srdce na celej život, a jediný, co tě napadne, je, že to nemám v hlavě v pořádku? Fakt díky, Jesse. Ne, dobrý. To snad ani nemuselo bejt.“

Poslední slovo už jsem jenom zavzlykala. Ale fakticky, tohle už bylo moc i na mě. Dokonce jsem se na něj už ani nedokázala podívat, protože kdykoli jsem to udělala, ten pohled mě úplně oslepil, jako by Jesse doopravdy zářil jako ten nejnádhernější vánoční stromeček, co kdy kdo nastrojil. Zakryla jsem si oči rukama a rozbrečela se.

Možná jsem už udělala, co se dalo, pomyslela jsem si. Možná že když jsem mu naznačila Maríiny a Diegovy spády, přece jen ho to přiměje, aby zase sednul na koně a upaloval domů. I když mě nepovažuje za důvěryhodnej zdroj informací, snad ho to aspoň nahlodalo. Víc už jsem udělat nemohla, ne? Teda co jinýho jsem mu ještě mohla říct, aby mi začal věřit?

A vtom jsem si vzpomněla.

Spustila jsem ruce z ubulenýho obličeje a podívala se na něj. Bylo mi fuk, že mě vidí takhle.

„Doktor,“ vyhrkla jsem.

„Ano.“ Jesse vytáhl z kapsy kapesník a podal mi ho. Zdálo se, že hněv už z něj úplně vyprchal. „Dovolte mi, abych pro něj zajel. Vskutku se zdá, slečno Susannah, že navzdory tomu, co tvrdíte, vás onen bídák zřejmě –“

„Ale nejde o mě!“ Netrpělivě jsem odstrčila jeho kapesník stranou. „Já myslím tebe.“

Koutky úst mu zvlnil nepatrnej úsměv. „Já že potřebuji lékaře? Vy žertujete. Ujišťuji vás, slečno Susannah, že jsem se nikdy necítil zdravěji než v tomto okamžiku.“

„Ne!“ Vyhrabala jsem se na nohy. Zkusila jsem vstát poprvý od chvíle, kdy mě Paul svázal, a zrovna dvakrát jistě jsem se necejtila.

Ale nakonec jsem to dokázala bez jeho pomoci. Stála jsem před ním a ztěžka oddychovala – ale z rozrušení, ne vyčerpáním.

„Doktor,“ opakovala jsem a dívala se přímo do jeho sebejistejch a starostlivejch očí. Byl o dobrejch patnáct čísel vyšší než já, ale to mi bylo fuk. Zaklonila jsem k němu hlavu.

„Tajně sis přál stát se doktorem,“ vyhrkla jsem. „Nikdy ses táty nezeptal, jestli smíš, protožes věděl, že by ti to nedovolil. Musels po něm převzít ranč, protožes byl jedinej syn. Nemohli by tě postrádat celý ty roky, co bys studoval na doktora.“

S Jesseho tváří se v tu chvíli něco stalo. Ta podezíravost, která se mu usadila v očích ve chvíli, kdy jsem mu ukázala jeho portrét, byla ta tam, a nahradilo ji něco jako…

Něco jako ohromení.

„Jakže…?“ Nevěřícně se na mě zadíval. „Jak tohle můžete probůh…?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem se s tím nesvěřil živé duši.“

Natáhla jsem se a chytila ho za ruku…

… a byla jsem šokovaná tím, jak ji má horkou. Když mě předtím Jesse držel… když mě objímal a hladil po vlasech a já roztávala pod teplem jeho dlaně, pokaždý jsem věděla, že to teplo není skutečný. Existovalo jenom v mý hlavě. Ale tentokrát to skutečný bylo. Tvrdý mozoly, který jsem tak dobře znala… byly opravdický. Jesse byl z masa a kostí.

„Svěřil ses mně,“ opravila jsem ho jemně. „V budoucnosti.“

Zavrtěl hlavou, ale ne moc přesvědčivě.

„To… přec není možné…“

„Je,“ namítla jsem. „Ale je to možný. Víš, dneska v noci tě Diego zabije. Ale zemře jen tvý tělo, Jesse. Tvoje duše nikam neodejde, protože… no asi proto, že se to takhle nemělo stát…“ Nepřestávala jsem ho držet za ruku a něžně se na něj dívala. „Myslím, žes měl zůstat naživu, ale nezůstals, a tak tvoje duše bloumala po světě dalších sto padesát let, dokud jsem nepřišla já. Jsem někdo, kdo pomáhá… no prostě pomáhám lidem, který nečekaně umřeli. Vypravovals mi, žes chtěl bejt doktorem, Jesse. Vypravovals mi to v budoucnosti. Tak už mi konečně věříš? Můžeš odsud prosím odjet a už nikdy se nevracet?“

Jesse se zadíval na naše propletený prsty. Ty mý vypadaly vedle jeho opálenejch tak bledý – a taky nápadně hladký vedle jeho mozolnatý kůže. Mlčel. Heleďte, co by na to taky měl říct?

Ale protože to byl Jesse, věděl, co má říct. A řek přesně to, co říct měl.

„Jestliže o mne víte takovou věc,“ začal váhavě, „jestliže víte, že jsem se chtěl stát lékařem – což jsem Maríi nikdy nesvěřil –, potom mi nezbývá… Zřejmě vám musím… věřit.“

„Takže,“ nadechla jsem se, „už to víš. A teďka musíš rychle odsud, Jesse. Nasedni na koně a upaluj.“

„Ano.“

Stáli jsme vedle sebe tak blízko. Stačilo, aby se trošku natáhnul, a moh by vzít můj obličej do dlaní, jak to obvykle dělával.

Ale tentokrát to pochopitelně neudělal.

Ale cejtila jsem, jaký z něj proudí teplo, nejenom z jeho ruky, ale z celýho jeho těla. Byl tak plnej života, až mi z toho začaly vibrovat všechny buňky v těle a vlasy na hlavě jsem z toho měla celý zelektrizovaný. Tolik ho miluju…

… a on se to nikdy nedozví.

Ale tak to má bejt. Protože aspoň bude moct prožít celej, normální, šťastnej život.

„Leč neučiním tak…“ Jesse najednou pustil moji ruku a obrátil se ke mně zádama. „… dnes.“

Zůstala jsem stát, jako by mě někdo nakopnul. Tam, kde mě ještě před vteřinkou zahřívalo jeho tělo, proudil už jenom chladnej vzduch.

„C-cože?“ zakoktala jsem připitoměle. „Cože neučiníš?“

„Neodjedu dnes,“ prohlásil Jesse a pokývl bradou k vratům stodoly. Zůstaly pootevřený a já viděla, jak prodloužený stíny, který se jima ještě před chvílí protahovaly, zmizely. Slunce zapadlo. „Zítra za rozbřesku se vydám na de Silvův ranč, abych si promluvil s Maríou a jejím otcem. Ale dnešního večera ne. Již se připozdilo. Na cestování. Zůstanu tady a ráno vyrazím.“

„Ale to nemůžeš!“ Ty slova mi vyvřely snad z nejhlubších končin duše. „Musíš odjet hned teď, Jesse, teď večer! Ty to nechápeš, je to hrozně nebezpečný –“

Na rtech se mu objevil zase ten úsměšek, kterej jsem tak důvěrně znala. „Dokážu se o sebe postarat, slečno Susannah,“ prohlásil. „Felixe Diega se nebojím.“

Nemohla jsem uvěřit, co mi to tady vykládá!

„Ale to bys měl!“ Skoro jsem zavři skla. „Vzhledem k tomu, že tě zabije!“

„Inu, jistě,“ souhlasil Jesse. „Leč pokud vás chápu správně, právě před tím jste mne přišla varovat… za což vám patří můj vřelý dík.“

Nevěřila jsem, jak se to všechno mohlo zase tak rychle podělat.

„Jesse,“ udělala jsem poslední zoufalej pokus přesvědčit ho, „nemůžeš strávit noc v tomhle baráku. Rozumíš mi? Je to moc, moc nebezpečný!“

Ale Jesse mě překvapil. A proč taky ne? Často mě překvapoval.

„Rozumím,“ odpověděl.

„Fakticky?“ zírala jsem na něj. „Fakt? Takže odjedeš?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neodjedu.“

„Ale –“

„Zůstanu zde,“ prohlásil hrdě a ukázal bradou na půdu. „S vámi. Až do rána.“

Zato moje brada spadla.

„Tady?“ opakovala jsem. „Tady… ve stodole?“

„S vá-tebou – smím-li.“

„Se mnou?“

„Ano,“ přikejvnul.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se to zrovna chystá udělat. Vrátila jsem se v čase o sto padesát let, abych ho chránila – možná ne zrovna proto, ale každopádně jsem se o to před chvílí pokusila –, a on se pokouší chránit mě.

To je prostě celej Jesse. Skoro mě to znova rozbrečelo. Doopravdy.

Ale jenom skoro.

Protože mě od toho odvedla jeho další otázka. „Nicméně bych rád věděl… proč?“ Jeho temný oči se mi zabodly do tváře.

„Proč co?“ zamumlala jsem, jako by omámená jeho uhrančivým pohledem.

„Proč jsi to udělala? Proč ses vydala do takového nebezpečenství, abys mne zachránila před Diegem?“

Protože tě miluju.

Tři jednoduchý slovíčka. Tři slovíčka, který jsem za žádnou cenu nemohla vypustit z pusy. Ne před tímhle Jessem, pro kterýho jsem úplně cizí člověk. Ještě před chvílí mi vykal, a dokonce si myslel, že jsem praštěná. Nechtěla jsem to mezi náma zase pokazit.

„Protože to nebylo správný – to, co se ti stalo.“

Ale sotva jsem se dala do vysvětlování, když nás zezdola přerušil mužskej hlas.

„Seňore de Silvo?“

A ani náhodou to nebyl pan O’Neil.