17

Krev mi ztuhla v žilách.

Tenhle hlas jsem znala. Až moc dobře. Patřil chlápkovi, kterej se mě už jednou pokusil oddělat.

„To je on,“ zašeptala jsem. Což bylo zbytečný, to je vám snad jasný, protože Jesse očividně věděl moc dobře, o koho tady jde.

Postavil se a vykročil ze stínu, kterej mu předtím dopadal na tvář. S ulehčením jsem si uvědomila, že se mu dá z tváře vyčíst pořádná nedůvěra. Konečně mi začal věřit.

„Kdo je to?“ zeptal se a zvednul lucernu. Pak povytáhnul knot, takže plamínek se zběsile rozhořel.

Muž pod náma prones španělsky něco, čemu jsem nerozuměla, až na poslední dvě slova. Ty jsem dokonce i já dokázala rozluštit naprosto bez problémů:

Felix Diego.

A je to tady! pomyslela jsem si. Odtud už nevede cesta zpátky.

Jesse mu odpověděl španělsky, Diego na to zareagoval stejně, a přestože jsem netušila, co to ten lotr mele, jeho slizkej tón působil dostatečně nevěrohodně. Připadalo mi, že Jesseho někam láká.

A Jesse to rázně odmítnul.

„No?“ zašeptala jsem ustaraně, když konverzace skončila a já uslyšela, že Diego konečně odchází.

Jesse mě zarazil. Zřejmě nebyl na rozdíl ode mě úplně přesvědčenej, že je ten chlap doopravdy a nadobro fuč.

Teprve když se večer nezpochybnitelně proměnil v temnou noc a já už byla úplně oslepená zlatejma paprskama lampy, kterou Jesse celou tu dobu svíral, vysvětlil mi: „To byl Felix Diego. Pravil, že ho posílá jeho pán – Maríin otec –, aby dohlédl na to, zda mám vše, co potřebuji, a aby mne zítra po zbytek cesty doprovázel.“

„Už to Maríin táta někdy udělal, kdyžs k nim dřív jezdil?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ potvrdil stručně Jesse.

„A cos mu řek?“

„Ubezpečil jsem ho, že ničeho nepostrádám.“ Jesse mi sice zdvořile odpovídal, ale z výrazu jeho tváře se dalo vyčíst, že je v myšlenkách na hony daleko. Skládal si v hlavě všechny ty nepravděpodobný historky, kterejma jsem ho nakrmila, s tím, co se před chvílí stalo. A výsledek se mu nejspíš vůbec nezamlouval.

„Sdělil jsem mu, že přečkám noc zde,“ vysvětloval, „neboť můj kůň churaví. On však namítl, že mu připadá zdravý, a navrhl, abych si s ním zašel dovnitř zavdat cosi ostřejšího –“

Zasykla jsem. „Ale tys mu řek, že ne, viď?“

„O tom netřeba pochybovat.“ Jesse se na mě ten den poprvé podíval, jako by mě konečně začal vnímat. „Jsem přesvědčen, že máš pravdu. Vše nasvědčuje tomu, že mne sem přijel zabít.“

Nespustila jsem dotčeně Vždyť jsem ti to povídala, protože by to nebylo k ničemu. A kromě toho už Jesse beztak vypadal dost rozčileně. Nebo ne rozčileně, ale – ohromeně. A ještě nějak… ale nedokázala jsem přesně určit, co je to vlastně za výraz.

Nebo aspoň až do chvíle, než jsem uslyšela další těžký kroky, jak mířej k žebříku a začínaj stoupat vzhůru. Myslela jsem, že se vrátil Diego, a vystartovala jsem proti němu, rozhodnutá vyexpedovat duši toho zmetka bez dalších strachů někam, kde už se na ni těšej…

Ale Jesse skočil přede mě a zabránil mi, abych se dostala k žebříku jako první.

A já si uvědomila, co bylo to „něco“ v jeho výrazu, který jsem předtím nedokázala pojmenovat.

Ale ukázalo se, že to vůbec není Felix Diego.

„No bezva,“ zaradoval se Paul, když se konečně dostal až na vrcholek žebříku a uviděl nás dva. „To prostě nemá chybu. Co ten tady dělá?“ Zabodnul pohled do Jesseho, kterej na oplátku zabodnul ten svůj do něj.

„Našel mě tady, Paule,“ oznámila jsem mu. Je vám snad jasný, že jsem vypustila tu část o tom, jak jsem ho vlastně přiměla, aby mě tady našel.

Paul nepřestával na Jesseho zírat. Pokud si všimnul jako já, že živej Jesse vypadá dost jinak než mrtvej, nedal to na sobě nijak znát.

Pokud jde o Jesseho, ten mu krátce pokývnul na uvítanou a zeptal se mě: „Je to on? Ten muž, jenž tě spoutal?“

Měla jsem říct, že ne. Mělo mi dojít, co přijde.

Ale to mi v tu chvíli nedocvaklo. A tak jsem odpověděla popravdě: „Jo, to je on.“

A teprve když jsem uviděla, jak se Jesseho ruka zatíná v pěst, uvědomila jsem si, co jsem to provedla. „Ne, počkej!“ vykřikla jsem.

Ale už bylo pozdě. Jesse se vrhnul na Paula a srazil ho na podlahu. Byla to taková pecka, že koně začali dole ve stáních rzát a dupat kopytama.

„Nechte toho!“ zaječela jsem. Skočila jsem k nim a pokusila se je od sebe odtrhnout.

Ale bylo to, jako bych se snažila odtrhávat od sebe pohoří. I když se dalo uhodnout, že Paul není do rvačky tak říčnej jako Jesse, protože jsem ho slyšela křičet: „Ať mě pustí! Suze, řekni mu, ať mě pustí –“

Ale než to stačil doříct, Jesse ho pustil dobrovolně. Ucouvnul od něj a ztěžka při tom oddychoval. Jeho košili po tý mele chyběl knoflík, takže jsem zahlídla kousek jeho vypracovanýho břišního svalstva. Nevšimnout si něčeho takovýho prostě nešlo, ani když se veme v úvahu vážnost situace.

„Cos mu –“ Paul se hrabal na nohy a sklepával ze sebe nános suchý trávy. „Jéžiši, Suze, cos mu o mně navykládala? Copak nechápe, že já jsem tady ten hodnej? To tys ho chtěla nechat –“

„On to ví,“ vyhrkla jsem rychle.

Paul se přestal starat o svý hadry a věnoval mi tázavej pohled. „Ví to?“ opakoval. „Jako že… fakticky ví?“

„Jo,“ potvrdila jsem zamračeně.

„Aha.“ Paul se zatvářil zvědavě. „A co způsobilo tu náhlou změnu v plánech? Já myslel –“

„To bylo předtím,“ pokusila jsem se ho spěšně utnout.

„Před čím?“ Paul objevil kousek slámy ve vlasech a vytáhnul si ho.

„Předtím, než jsem ho uviděla,“ zašeptala jsem. Vyhejbala jsem se jim pohledem.

Paul mlčel – což pro něj nebylo zrovna typický. Jesse samozřejmě neměl ani páru, o čem se to bavíme. Pořád zuřil, že si mě Paul dovolil svázat.

„Není mi známo, zda se v časech, z nichž přicházíš, pokládá za běžné dámy poutat a umlčovat roubíkem,“ ozval se přísně. „Leč dovol mi, abych tě ujistil, že v našich časech a podle našich mravů vynáší podobné jednání ctihodnému muži jedinou věc, a tou je vězení.“

Slovo ctihodnému prones Jesse tak uštěpačně, jako by tím dával najevo, že to je to poslední, z čeho by Paula podezíral.

Paul se na něj chladně zadíval. „Víš,“ utrousil jízlivě, „víc se mi líbíš jako duch.“

Přišlo mi rozumný otočit list. „Je tady,“ oznámila jsem Paulovi. „Felix Diego přijel.“

„To vím,“ zamumlal Paul. „Sledoval jsem ho až sem.“

„Já myslela, žes měl v plánu se ho zbavit!“

„Jasně, ale nemoh jsem k němu přece jen tak nakráčet a před lidma z něj vyhnat duši.“

„A proč ne?“

„Protože jsem nechtěl, aby mě někdo odprásknul.“

„Vždyť by ses moh hned v příští chvíli přemístit zpátky do budoucnosti –“

„A nechat tě svázanou na seníku paní O’Neilový? To asi ne. Musel jsem se vrátit a zachránit tě.“ Zaletěl pohledem k Jessemu. „Nemoh jsem tušit, že se tady mezitím Krásnej princ objeví i s koněm a zaskočí za mě.“

„Tak co uděláme?“ zeptala jsem se. Paul se podíval na Jesseho.

„A co chce dělat tady pan Úžasňák?“

„Úžasňák?“ Jesse se na Paula výhružně zadíval. „Tento muž je v budoucnosti mým přítelem?“ zeptal se mě.

„Ne,“ odpověděla jsem nejdřív jemu a pak vysvětlila Paulovi: „Hele, chtěla jsem, aby odsud odjel, ale on zaboha nechce.“

Paul to teda zkusil sám. „Kámo,“ oslovil ho ležérně, „věř mi, neříkám ti to proto, že bych tě měl nějak zvlášť v lásce, ale jestli tady zůstaneš, zaklepeš bačkorama. Prostě zkapeš. Ten Diego v tom umí sakra chodit.“

„Tím mě nevyděsí,“ odseknul Jesse, jako bysme byli dva trubci, co mu bůhvíproč nechtěj věřit.

„Vidíš to?“ zeptala jsem se zoufale Paula.

„Super.“ Paul se posadil na kupku sena a tvářil se utrápeně. „Takže až si to s ním milej Diego přijde vyřídit, oddělá nás taky.“

Otevřela jsem pusu, abych zaprotestovala, ale Jesse mě předešel.

„Myslíš-li si, že tě ponechám o samotě s ní,“ zasyčel na Paula a zadíval se mu výhružně do očí, „pak mě v oné budoucnosti, o níž tu stále hovoříte, vůbec neznáš.“

„Jen klídek!“ Paul natáhnul varovně ruku před sebe. „Nic jinýho bych od tebe ani nečekal, Jesse. Ale co se dá dělat.“ Uvelebil se v seně tak, aby měl pohodlí. „Tak prostě počkáme. Až si ten chlap bude myslet, že spíš, a přijde tě sem oddělat, skřípneme ho.“

„Ne,“ namítnul Jesse vyrovnaně. Ani nezvýšil hlas, a přesto to znělo tvrdě jako ocel. „Já se o něj postarám.“

„Hele, bez urážky,“ ozval se Paul, „ale já a Suze jsme sem přišli speciálně –“

„Řekl jsem již jasně, že se o něj postarám.“ Jesse to prones s ledovým klidem, jako pokaždý, když kvůli něčemu zuřil. „To mne hodlá zabít. Já tedy budu tím, kdo mu jeho úmysl překazí.“

Vyměnili jsme si s Paulem pohledy. Paul si povzdychnul, sebral ze země deku a poodešel s ní do zastíněnýho kouta seníku.

„Fajn,“ zavrčel. „Vzbuďte mě, až bude čas přemístit se domů.“

A k mýmu naprostýmu údivu zavřel oči a vypadal, jako by si dával dvacet.

Přesunula jsem pohled na Jesseho. Připadalo mi, že sleduje Paula s čirým znechucením. Když si všimnul, že ho pozoruju, zeptal se trochu mírnějc: „V té době, odkud přicházíte, se vy dva přátelíte?“

„Ehm,“ zamumlala jsem, „to… zrovna ne. Spíš jsme… kolegové. Oba máme stejnej… ty bys tomu v naší době říkal dar.“

„Dar cestovat v čase,“ prones zamyšleně Jesse.

„Jo,“ souhlasila jsem, „a taky… dělat další věci.“

„A až zabiji Diega“ – všimla jsem si dobře, že řek až, ne jestli –, „vrátíte se do oněch časů, odkud jste přišli?“

„Jo,“ hlesla jsem. Snažila jsem se nemyslet na to, jak nepředstavitelně smutný to v oněch časech bude.

„A chcete mi pomáhat,“ pokračoval Jesse stejně tiše, jako jsem mluvila já, „neboť…?“

Došlo mi, že když se mě na to zeptal poprvý, vlastně jsem mu na jeho otázku nestačila odpovědět. Ve slabý záři lucerny – Jesse zase stáhnul knot, aby si Diego myslel, že už spí, a podcenil jeho bdělost – vypadal ten kluk ještě líp než předtím. Jasně, protože já ho nikdy předtím neviděla živýho. Jeho hnědý oči působily tak něžně, dlouhý řasy kolem nich byly černý jako tma tam venku. Jeho rty – jeho silný, vláčný rty, který mě líbávaly skoro tak často, jak jsem si přála, a který už mě s největší pravděpodobností nikdy nepolíběj – mě až hypnoticky přitahovaly. Musela jsem od nich násilím odtrhnout pohled a místo toho se soustředit na díru na koleni svejch džínů.

„Protože je to moje práce,“ vypravila jsem ze sebe, když se mi povedlo zbavit se toho knedlíku v krku, kvůli kterýmu mý slova zněly zastřeně tak, jak jsem ani neměla v úmyslu.

Zakašlala jsem.

„A činíš tak –“ Jesse tím zřejmě myslel cestování v čase za účelem varování příštích obětí před hrozbou, která se nad nima vznáší –, „pro všechny zesnulé, kteří zemřeli dříve, než nadešel jejich čas?“

„Ehm… to zrovna ne,“ přiznala jsem. „Ale ty jseš… zvláštní případ.“

„A to jsou všechny dívky,“ pokračoval zamyšleně Jesse a zdálo se, že si nevšímá ani toho, jak jsem nesvá, ani toho, jak moc mě přitahujou jeho rty, „ve vašich časech jako ty?“

„Jako já? To jako, jestli jsou mediátorky?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neohrožené jako ty. Statečné jako ty.“

Lítostivě jsem se usmála. „Ale já vůbec nejsem statečná, Jesse.“

„Zůstala jsi zde,“ připomněl a ukázal na půdičku, „ačkoli jsi věděla, že se schyluje k čemusi strašnému.“

„No jasně,“ souhlasila jsem. „Protože právě kvůli tomu jsem tady. Aby se to nestalo. I když, abych pravdu řekla…“ Šlehla jsem obezřetným pohledem po Paulovi, abych se ujistila, že nás neposlouchá, což asi beztak dělal, „vlastně jsem nejdřív přišla proto, abych ho zastavila. Teda jako Paula. Abych mu zabránila zastavit Diega. Protože, víš, když dneska neumřeš, tak se my dva – v tý budoucnosti, ze který jsem přišla – nikdy nepotkáme. A s tím jsem se nemohla smířit. A tys mi taky řek – jako v budoucnosti –, že nechceš, aby tě někdo zachraňoval. Jenomže… no… teď jsem tady, a všechno je jinak. Vidíš, že vůbec nejsem statečná.“

Dost pochybuju, že z toho mýho blábolení něčemu rozuměl. Ale to bylo fuk. Bylo to myšlený jako omluva a ten Jesse, kterýho jsem znávala a milovala, by to tak pochopil. A já měla pocit, že mu něco dlužím. Omluvu za to, co jsem provedla.

Za to, že jsem zničila všechno, co mezi náma bylo. A mohlo bejt.

„Dovoluji si poznamenat, že se patrně mýlíš,“ namítnul Jesse, zřejmě jako reakci na mý tvrzení, že nejsem statečná.

Ale co o tom tenhle Jesse může vědět?

Tak jsem se na něj jen povzbudivě usmála.

A v tu chvíli jsem to uslyšela.

18

Neptejte se mě jak. Nenarodila jsem se s nějakým supersluchem nebo tykadýlkama. Ale prostě… slyšela jsem to.

Zaskřípění vrat stodoly.

I Jesse nad žebříkem strnul. Taky to slyšel. O vteřinku pozdějc jsem ještě uslyšela, jak se Paul posadil. Takže nespal. Ani omylem.

Čekali jsme v naprostým tichu. Nikdo se skoro neodvažoval nadechnout.

Pak se ozval další skřípot. Tentokrát to byl zvuk podrážek, došlapujících na šprusle.

Diego. To musí bejt Diego. Jde zabít Jesseho.

Jesse si musel všimnout, jak jsem neklidná, protože proti mně napřáhnul otevřenou dlaň – univerzální signál stůj! Chtěl, abysme s Paulem nechali Diega jemu.

Jo. Přesně tak.

A pak jsem zahlídla Diegovu hlavu a ramena, jak se mohutně rýsujou v mihotavým přítmí stodoly. Natáčel hlavu k místu, kde tušil Jesseho spící obrys. Ničeho jinýho si nevšímal.

Pomalu a tiše, aby svou oběť nevyplašil, vyšplhal nahoru. Jeho kroky tlumila vrstva sena. Krad se blíž a blíž, už byl sotva pět kroků od nás… čtyři… tři – naklonila jsem se, připravená zaútočit. Neměla jsem tušení, jak bych ho v tu chvíli dokázala zastavit. Nebyl to žádnej mrňous a já nemám černej pásek z karate. Ale pak mě to napadlo: přemístění duše.

Jenomže Paul po mně hrábnul a chytil mě za rukáv motorkářský bundy právě včas, aby mě zadržel. Nejspíš byl toho názoru, že by Jesse měl dostat šanci vyřešit si svůj problém sám. Legrační – jako by najednou stál na jeho straně, když jindy stál pokaždý… no přece na tý opačný.

Poslední krok. Diego se ocitnul těsně u toho, co pokládal za Jesseho spící tělo. Šáhnul pro něco ke svýmu opasku. Uviděla jsem, jak se blejskla jeho přezka – ta přezka, kterou měl jednou najít Brad u nás v podkroví…

Opasek vyletěl vzhůru. Omotal si jeho konce kolem zápěstí a uprostřed ho napnul. Tak, aby s ním moh někoho uškrtit. Vtom proříznul ticho Jesseho hlas: ledověj, sebejistej.

Španělsky. Řek něco španělsky.

Proč? Proč jsem si jenom vybrala francouzštinu, a ne španělštinu?

Zaskočenej Diego o krok ucouvnul.

Nevydržela jsem to.

„Co to říká?“ zasyčela jsem na Paula.

Paul se netvářil moc šťastně, že se od něj čeká simultánní tlumočení, ale přeložil mi to: „Řek: Takže JE to pravda. A teď drž zobák, ať je ho slyšet.“

Diego se vzpamatoval rychle, to se mu muselo nechat. Ani neupustil pásek. Místo toho něco ucedil.

Španělsky.

Paul tentokrát nečekal, až začnu žebronit.

„Říká: Ty to víš? Ano, je to pravda. Přišel jsem tě zabít.“

Zase se ozval Jesse. Poznala jsem z toho jen jedno jméno.

„Ptá se: Posílá tě María?“

Diego se rozesmál. Pak kejvnul. A ohnal se po něm.

Nezačala jsem vřískat. Teda nadechla jsem se a chtěla zaječet, ale místo toho jsem zatajila dech. Jesse, místo aby se odkulil směrem od Diega, jako bych to udělala já, vyskočil, aby svýmu vrahovi čelil.

Zaklesli se do sebe nebezpečně blízko okraji půdy, kousek nad několikametrovou propastí. V tom zlověstným příšeří se dalo dost těžko poznat, co se tam děje, ale jedna věc byla jistá: Diego byl ve výhodě. Přinejmenším byl mnohem těžší než Jesse.

S Paulem jsme vyskočili, ale nikdo z těch dvou nám nevěnoval pozornost. Chtěla jsem se rozběhnout Jessemu na pomoc, ale Paul mi to nedovolil.

„Je to férovej boj,“ upozornil mě šeptem.

Ale když se za okamžik oba od sebe odtrhli a Diego se zachroptěním odhodil pásek, pochopila jsem, že na tomhle boji nic férovýho není. Protože ten chlap vytáhnul odněkud nůž! Ostří se zlověstně zablesklo v záři lucerny, která stála na podlaze jen kousek od nich.

Teprve teď jsem nabrala do plic dech na opravdový zavřísknutí. „Jesse! Nůž!“

Diego sebou trhnul. „Kdo je tu?“ vykřiknul anglicky.

Jeho zaváhání stačilo Jessemu k tomu, aby vytáhnul z holinky vlastní nůž – ten, kterým mi odpoledne přeřezal pouta.

„Tak dobře,“ vyhrkla jsem, když jsem ho uviděla. „Někdo musí –“

„Tohle přece chceme.“ Paulovo sevření na mý ruce ještě zesílilo. „Teda pokud si s tím poradí.“

Nechápala jsem, o čem to mele ani v co doufá. Jesse a Diego kroužili kolem sebe blízko okraje půdy jako dva kohouti a každým krokem se k němu přibližovali víc a víc. Mohli jsme je zarazit, mohli jsme s tím vším lehce skoncovat. Tak proč Paul –

Najednou mě to trklo. Že by stál na Diegově straně? Byla celá tahle akce jen další jeho ďábelskej plán? Fakticky ho během dne nenašel, anebo jenom předstíral, že ho hledá, aby si nenechal utýct potěšení přihlížet tomu, jak Jesse umírá? Protože to moh bejt jedinej důvod toho, proč až doteď nezasáhnul – chtěl vidět Jesseho smrt v přímým přenosu…!

Vytrhla jsem se mu.

„Ty chceš, aby Jesse umřel!“ zaječela jsem na něj. „Chceš to, viď?!“

Paul se na mě podíval, jako bych byla totálně mimo. „Hrabe ti? Jsem tady z jedinýho důvodu – abych se ujistil, že se to nestane.“

„Tak proč mu nechceš pomoct?“

„Já nepotřebuji…“ ozval se Jesse a uskočil, když po něm Diego švihnul nožem, „… žádnou pomoc!“

„Co jsou zač?“ zachrčel Diego a znova zaútočil.

„Nikdo,“ odseknul mu Jesse. „Nevšímej si jich. Toto je mezi tebou a mnou.“

„Vidíš?“ Paul se ke mně otočil a zatvářil se vítězoslavně. „Už má dušička pokoj?“

Ale jak jsem se mohla uklidnit, když můj kluk – no, vlastně to zatím nebyl doslova můj kluk – bojuje o život? Stála jsem tam, v puse sucho, slabě jsem dejchala a třeštila oči na záblesky dvou ostří, který tancovaly v rukou poskakujících rváčů.

A vtom se to stalo. Diego uskočil, hrábnul za sebe a chytil –

Mě.

Zaskočil mě. Přišlo mi, že v jednu chvíli jsem ještě stála vedle Paula a mžourala do šera, celá vyděšená…

… a v další jsem se už ocitla uprostřed všeho zmatku, Diegova ruka mi nelítostně tiskla hrdlo, jak mě držel před sebou jako štít, a špička jeho nože mi mířila zezadu na krk.

„Zahoď ten nůž!“ vyštěknul na Jesseho. Byl u mě tak blízko, až jsem cejtila, jak mu hlas rozechvívá hrudník. „Sic to děvče zemře!“

Viděla jsem, jak Jesse zblednul, ale nezaváhal ani na vteřinku. Upustil nůž.

Paul zaječel: „Suze! Přemísti se!“

Chvilku trvalo, než mi došlo, jak to myslí. Diego se mě dotýkal. Stačilo si jenom představit tu chodbu plnou hrůzostrašnejch pramínků nekonečný mlhy, kterou jsem tolik nenáviděla – tu nesnesitelnou čekárnu mezi dvěma rozměrama existence –, a oba se do ní přemístíme…

A tak se ho zbavíme nadobro.

Ale než jsem se přiměla soustředit a zavřít oči, mrsknul mě Diego stranou a vrhnul se znova na Jesseho. Zkusila jsem zavřísknout, ale v krku jsem měla tak vyschlo z toho, jak mi ho předtím svíral, že ze mě nevyšel ani hlásek.

Nespadla jsem z půdy. Místo toho jsem žuchla na něco kovovýho – a skleněnýho. Něco, co pod mojí vahou křuplo. Do sena pode mnou začalo něco vytejkat.

Něco, z čeho vzápětí vyšlehly plameny.

Lucerna. Slítla jsem na lucernu a rozbila ji. A zapálila tím seno…

Plameny vyšlehly tak rychle, až jsem se divila. Stěna týhle oranžový záře mě oddělila od ostatních. Viděla jsem je na druhý straně, Paul na mě zhrozeně zíral, zatímco Jesse a Diego –

Zatímco Jesse se zrovna pokoušel zabránit Diegovi, aby mu ten gauner vrazil kudlu přímo do srdce.

„Paule!“ zaječela jsem. „Pomoz mu! Pomoz Jessemu!“

Ale Paul zůstal z nějakýho důvodu stát a zíral na mě. Jessemu se nakonec podařilo vyvlíknout se z Diegova sevření. Zkroutil mu ruku s nožem tak, že ten šupák zavyl bolestí a upustil zbraň. A tak to byl nakonec Jesse, kdo mu zasadil ránu pěstí, která Diega katapultovala…

Rovnou přes okraj půdy.

Slyšela jsem žuchnuti, jak Diegovo tělo dopadlo na podlahu – a křupnutí praskajících kostí. Nejspíš páteř.

Koně to slyšeli taky. Vzpínali se a mlátili kolem sebe kopytama. Asi zavětřili kouř.

A O’Neilovi nejspíš taky, jak mi vzápětí došlo. Zvenčí se ozejvaly vzrušený výkřiky.

„Tys to dokázal!“ zakřičela jsem na Jesseho. Stál na druhý straně ohnivý stěny a prudce oddychoval. „Je po něm!“

„Suze…“ Paul na mě zděšeně třeštil oči. „Suze!“

„Dokázal to, Paule!“ Pořád jsem tomu nechtěla věřit. „Bude žít!“ Zopakovala jsem to nadšeně pro Jesseho: „Budeš žít!“

Ale Jesse se nad tou vyhlídkou netvářil dvakrát nadšeně. Místo toho zakřičel: „Zůstaň, kde jsi, Susannah!“

Pochopila jsem, jak to myslí. Oheň mě oddělil od zbytku půdy. Dokonce i od jejího okraje. Byla jsem obklíčená plamenama. A kouřem. Kouřem tak hustým, že jsem skrz něj skoro neviděla.

Není divu, že Paul byl tolik vyděšenej. Uvízla jsem v ohnivý pasti.

„Suze,“ opakoval bezmocně. Jeho hlas ke mně dolíhal z hrozný dálky… A pak zakřičel: „Jesse, ne!“

Ale už bylo pozdě. Protože příští věc, kterou jsem uviděla, bylo něco velkýho a těžkýho, co prolítlo tím ohněm a kouřem, dopadlo na mě a srazilo mě k zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je to Jesse zabalenej do koňský deky, ve který jsem minulou noc spala…

A která teď doutnala.

„Pojď!“ vykřiknul, odhodil deku a odhodlaně mě zvednul na nohy. „Nemáme času nazbyt!“

„Suze!“ zaslechla jsem zase odněkud Paulovo zaječení. Už jsem ho neviděla, protože kouř rychle zhoustnul.

„Ty běž dolů!“ houkl na něj Jesse. „Pomoz jim s koňmi!“

Ale Paul jako by ho nevnímal.

„Suze!“ opakoval. „Přemísti se! Hned teď! Je to tvoje jediná šance!“

Jesse se obrátil a kopnul do prken, který tvořily nejbližší stěnu. Dřevo pod nárazem zapraskalo.

Přemístit se? Mozek mi běžel na půl plynu, možná kvůli tomu kouři. Ale nepřipadalo mi, že by na to teď byla vhodná chvíle. Co Jesse? Nemůžu ho tady přece nechat! Nepodnikla jsem tohle všechno zachraňování před Diegem jenom proto, abych ho nechala umřít v plamenech.

„Suze,“ řval Paul, „tak přemísti se! Já jdu na to! Sejdem se na druhý straně!“

Na druhý straně? O čem to mluví? Není cvok?

Jasně. Vždyť je to Paul. Cvok jako vždycky.

Uslyšela jsem další praskot. Jesse mě chytil za ruku.

„Vyskočíme!“ vyhrknul mi přímo do obličeje.

Ucejtila jsem na tváři něco chladnýho a čerstvýho. A pak jsem si všimla, že se Jessemu podařilo vykopnout ze stěny tolik prken, aby se otvorem moh protáhnout člověk. Dole pod náma byla černočerná tma. Nastavila jsem obličej vlahýmu nočnímu povětří. Viděla jsem, jak se na obloze mihotaj hvězdy.

„Rozumíš, Susannah?“ Jesseho tvář byla pořád blízko mojí. Tak blízko, že by mě klidně moh políbit. Proč mě nepolíbí? „Skočíme spolu, až napočítám do tří.“

Hrábnul po mně a chytil mě kolem pasu, přitisknul si mě k sobě. No, tak tohle už je lepší. Pro líbání to teda bylo rozhodně lepší –

„Raz…“

Cejtila jsem, jak jeho srdce buší vedle mýho. Ale jak je tohle možný? Jessemu přece přestalo bušit srdce před sto padesáti lety.

„Dva…“

Podpatky mi olizovaly žhavý plameny. Horko. Bylo mi hrozný horko. Proč už mě konečně nepolíbí?

„Tři!“

A v tu chvíli jsme se začali vznášet. Ne proto, že by mě políbil, jak jsem si ve vteřince uvědomila. Ne. To proto, že jsme vylítli do povětří a začali padat.

Když ostrej chladnej vítr vymyl jediným závanem obluzení z mýho mozku, uvědomila jsem si, co se to s náma děje. Jesse a já se řítíme k zemi – a ta byla teda sakra hluboko.

A tak jsem udělala to jediný, co mě v tu chvíli napadlo. Přitiskla se k němu, zavřela oči a představila si domov.