19

Žuchla jsem na zem tak prudce, že jsem si vyrazila dech z plic. Jako by vás někdo praštil do zad železničním pražcem – to už se mi taky jednou stalo, takže moc dobře vim, co vám to tady vykládám. Zůstala jsem ležet na zemi totálně ochromená a uvědomovala si jen ostrou, palčivou bolest.

A pak jsem pomalu začala cejtit ostatní smysly. Pohnula jsem levou nohou. Můžu se hejbat: dobrý znamení. Zvedla jsem ruku. Taky dobrá zpráva. Dech na palubě. První nadechnutí sice bolelo jako čert, ale to je fuk.

A pak jsem to uslyšela.

Cvrčky.

Žádný ržání koní, který někdo spěšně vyvádí z hořící stáje. Žádný praskání plamenů všude kolem. Ani mý sípavý nadechování.

Ale cvrčci, co vrzaj v trávě, jako by neměli na práci nic lepšího.

Otevřela jsem oči.

A místo oblaků kouře a hořící stodoly jsem uviděla hvězdy, stovky hvězd, chladně zářících z hlubin vesmíru, který jsou od nás vzdálený miliony světelnejch let.

Ohlídla jsem se.

A uviděla náš dům.

Ne penzion paní O’Neilový. Náš vlastní barák. Na zadním dvorku byla veranda i vířivka, který přistavěl Andy. Někdo tam nechal svítit.

Doma. Jsem doma.

A ne sama. Najednou jsem uviděla nějakou postavu, jak klečí vedle mě, cloní mi výhled na vířivku a volá na mě.

„Suze? Suze, žiješ?“

Paul se mnou zatřás. Bolelo to. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale nepřestával se mnou lomcovat, takže jsem nakonec musela zaječet: „Přestaň!“

„Žiješ…“ Svalil se do trávy vedle mě. Jeho tvář v měsíčním světle vypadala hrozně bledá. A taky zalitá úlevou. „Díkybohu. Vůbec ses nehejbala, myslel jsem –“

„To bude v pohodě.“

Ale pak jsem si uvědomila, že to není pravda. Protože… Jesse! Ztratila jsem Jesseho! Zachránili jsme ho, takže jsem ho zároveň navždycky ztratila. Bolest – mnohem pronikavější než ve chvíli, kdy jsem žuchla na zem – se do mě zakousla jako pitbul.

Jesse. Jesse je pryč. Navždycky!

Jenomže…

Jenomže jestli je to tak, proč se na něj pamatuju?

Zvedla jsem se na loktech a nevšímala si bodání, kterým o sobě nejspíš dávaly vědět pochroumaný žebra.

A vtom jsem ho uviděla. Ležel na břiše v trávě kousek ode mě, nehybnej, jako bez života.

A taky bez…

Jo. Bez záře.

Podívala jsem se na Paula. Zíral na mě stejně zmateně, jako jsem na něj musela zírat já.

„Hele… nevím,“ ozval se, jako by mu každý slovo působilo hrozný muka. „Jasný, Suze? Už jste tady oba byli, když jsem sem dorazil já. Nevím, jak se to mohlo stát…“

Ale to už jsem se vyhrabala na všechny čtyři a začala se mokrou travou plazit k Jessemu. Slyšela jsem se, jak brečím, ale jistě jsem to nevěděla. Věděla jsem jen to, že mám najednou něčím zalepený oči.

„Jesse!“ Dotkla jsem se jeho boku.

A byl to on, fakticky on. Živej, opravdickej Jesse.

Až na to, že teď moc živě nevypadal. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho krku. Puls jsem sice nahmátla, ale sakra neznatelnej. Dejchal, ale jen slabounce. Bála jsem se s ním pohnout…

… a ještě víc jsem se bála s ním nehejbat.

„Jesse!“ vykřikla jsem a otočila ho na záda. Zalomcovala jsem s jeho ramenama. „Jesse, to jsem já, Suze! Vzbuď se. Vzbuď se, Jesse!“

„To není dobrý, Suze,“ zarazil mě Paul. „Já už to zkoušel. On… je tady, ale není. Ne doopravdy.“

Zvedla jsem Jesseho hlavu do náruče, chovala ji v klíně, dívala se na něj. V měsíčním světle vypadal jako mrtvola.

Ale nebyl mrtvej! Věděla jsem, že není.

„Asi jsme to podělali, Suze,“ připustil zachmuřeně Paul. „Nemělas – neměla ses přemisťovat s ním.“

„Já nechtěla.“ Můj hlas zněl tak slabě, že ho cvrčci hravě převálcovali. „Neudělala jsem to naschvál.“

„Já vím,“ souhlasil Paul. „Ale… myslím… asi bysme ho měli vrátit.“

„Vrátit kam?!?“ vybuchla jsem. Teď se cvrčci mohli leda stydět. Vykřikla jsem tak, že fakticky na chvíli ohromeně ztichli. „Do tý hořící stodoly?“

„Ne,“ odpověděl zaraženě Paul. „Jenom prostě… nemám dojem, že by moh zůstat tady, Suze… že by to tady dokázal přežít.“

Dál jsem bezděčně houpala Jesseho hlavu v klíně a horečnatě se pokoušela na něco přijít. Tohle nebylo fér. Před tímhle nás nikdo nevaroval. O tomhle doktor Slaski nemluvil. Řek mi jenom, že si mám v duchu představit to místo, na který se chci přemístit, a pak…

A nedotýkat se ničeho, co si na cestu v čase nechci vzít s sebou.

Zasténala jsem a položila si tvář Jessemu do vlasů. To já za to mohla. Byla to všechno moje vina!

„Suze.“ Paul se natáhnul a položil mi dlaň na rameno. „Dovol, ať to zkusím. Možná ho dokážu vrátit –“

„To nemůžeš.“ Zvedla jsem hlavu. Můj hlas byl mrazivej a ostrej jako čepel nože, kterou mi Diego ještě nedávno tisknul na krk. „To by ho zabilo. Není jako my. Není mediátor. Je… je to člověk.“

Paul zavrtěl hlavou. „Pak asi měl zemřít, Suze,“ prones zdráhavě. „Jak jsi říkala. Možná jsme neměli zasahovat do jeho osudu, jak jsi mě varovala.“

„Super.“ Hořce jsem se rozesmála. „Super. Takže teď se mnou souhlasíš, jo?“

Paul nade mnou zůstal stát a tvářil se vážně. Kdybych v tu chvíli byla schopná cejtit něco jinýho než čirý zoufalství, musela bych ho nenávidět.

Ale nemohla jsem. Nešlo to. Nedokázala jsem myslet na nic jinýho než na Jesseho. Přece jsem ho odtamtud nezachránila – letělo mi hlavou – jen proto, abych se teď dívala, jak umírá.

„Jdi do garáže,“ poručila jsem Paulovi chladně. „Projdi to barákem, támhletěma dveřma z verandy. Naši… je nikdy nezamykaj. Za nima na háčku visej klíčky od mámina auta. Vem je, vrať se sem a pomůžeš mi ho naložit do auta.“

Paul se na mě díval, jako bych byla naprostej uchyl.

„Do auta?“ opakoval pochybovačně. „My ho… někam povezeme?“

„Jasně, ty pitomče!“ vyštěkla jsem. „Do nemocnice.“

„Nemocnice.“ Paul zavrtěl hlavou. „Ale, Suze –“

„Tak dělej, sakra!“

A Paul mě konečně jednou poslechnul. Věděla jsem, že je přesvědčenej o tom, že to nebude k ničemu, ale poslechnul mě. Našel klíčky, vrátil se na zahradu a pomoh mi naložit Jesseho do mamčina auta. Nebylo to snadný, ale ve dvou jsme to zvládli. Ale co. Kdybych musela, klidně bych ho odtáhla do nemocnice na zádech.

A pak jsme vyrazili. Paul řídil, já seděla vzadu s Jessem a držela mu hlavu v klíně. Nemyslela jsem na to, že tohle všechno je k ničemu. Možná, utěšovala jsem se zoufale, možná mu v nemocnici pomůžou. Medicína za posledních sto padesát let udělala fakt obrovskej pokrok. Tak proč by nezvládla zachránit člověka, kterej k nám přicestoval z jinýho času a rozměru?

Jenomže… nemohla.

Ne že by se nesnažili. V nemocnici. Sotva jim Paul řek, že máme v autě muže v bezvědomí, poklusali s pojízdným lehátkem. Naložili na něj Jesseho, připlácli mu na obličej kyslíkovou masku a doktor z pohotovosti na mě začal chrlit otázky. Bere drogy? Pil? Dostal záchvat? Praštil se do hlavy? Nestěžoval si na bolest v levý ruce?

Pro kóma, do kterýho Jesse upad, neexistovalo žádný přirozený vysvětlení. To mi přišel ten doktor oznámit po pár hodinách příšernýho čekání. Nebo to zatím aspoň tak vypadalo. Až Jesseho vyšetří na tomografu, budou možná moudřejší. Nevim náhodou, u jaký zdravotní pojišťovny je Jesse pojištěnej? Neznám číslo jeho pojistky? A telefon na jeho nejbližší příbuzný?

Přijali ho v šest ráno. V sedm jsem zavolala mamce, že jsem v nemocnici s přítelem. V osm jsem zavolala jediný další osobě, která by snad mohla mít jakous takous představu o tom, co by se dalo podniknout.

Otec Dominik se vrátil ze San Franciska včera večer. Vyslechnul mý líčení bez jedinýho přerušení. „Otče Dome… já jsem… vyvedla jsem něco hroznýho. Nechtěla jsem, ale… Jesse je tady. Opravdovej Jesse. Živej. Jsme v nemocnici. Prosím, přijeďte.“

A otec D. přijel. Když jsem viděla jeho vysokou, štíhlou postavu, jak míří k plastový židličce, na který jsem strávila posledních pár hodin, málem jsem se zhroutila úlevou.

Ale ne tak docela. Místo toho jsem mu skočila do náruče.

„Co jste to udělali?“ mumlal mi do vlasů, zatímco mě neohrabaně objímal. „Co jste to provedli?“ Ale nemluvil ke mně, ptal se Paula, kterej tam čekal se mnou.

„Něco hroznýho,“ obrátila jsem k otci Domovi uslzenou tvář. „Ale my nechtěli.“

„Chtěli jsme ho zachránit,“ ozval se plaše Paul. „A skoro se nám to povedlo, jenomže –“

„Jenomže já ho pak přivedla sem,“ vzlykla jsem. „Ach, otče –“

Chvíli mě utěšoval a pak se vydal do pokoje, kde ležel Jesse: tak tiše, že prostěradlo na jeho hrudi se už skoro nezvedalo. Duch Jesse, uvědomila jsem si hořce, by v tuhle chvíli působil daleko živějším dojmem.

Otec Dominik se pokřižoval, jak ho ten pohled vykolejil. Byla tam sestra, měřila Jessemu puls a zapisovala výsledky do tabulky. Když uviděla otce Dominika, smutně se pousmála a chápavě vyšla na chodbu.

Otec Dom se díval na Jesseho a já si uvědomila, že skla jeho brejlí jsou zamlžený.

Mlčel.

„Chtěj znát číslo pojištění,“ připomněla jsem hořce, „než začnou dělat další testy.“

„Chápu…“ povzdychnul si otec Dom.

„Nevím, k čemu jim další vyšetření budou,“ prohodil Paul.

„To taky nevim!“ vyštěkla jsem na něj. Zuřila jsem na Paula, ale ve skutečnosti byl můj hněv obrácenej proti jediný osobě, která měla tohle všechno na svědomí… proti mně. „Třeba zjistí něco, co by jim pomohlo při léčení. Třeba se dá –“

„Tvůj dědeček je tu?“ zeptal se otec Dominik Paula.

Paul odtrhnul oči od těla v bezvědomí.

„Jo,“ zamumlal. „Teda… ano… myslím, že tady leží, pane řediteli.“

„Pak bys ho měl možná jít navštívit.“ Hlas otce Dominika zněl vyrovnaně. Už jeho přítomnost, jak jsem zjistila, byla sama o sobě konejšivá. „Pokud je při vědomí, možná by nám dokázal poradit.“

Paul trucovitě vysunul bradu. „Nemluví se mnou,“ prohlásil vzdorovitě. „Takže ani kdyby byl při vědomí –“

„Domnívám se,“ přerušil ho klidně otec Dominik, „že bychom si z téhle události měli vzít všichni ponaučení: život je pomíjivý dar, a pokud se vyskytnou nějaké díry v plotech, které je třeba vyspravit, musíme to udělat co nejdřív. Než bude pozdě. Běž se smířit se svým dědečkem, Paule.“

Ten otevřel pusu, aby začal protestovat, ale otec Dominik po něm střelil takovým pohledem, že ji Paul zase hezky rychle zavřel. Střelil po mně nepřátelským pohledem a vypochodoval z pokoje.

„Nezlob se na něj tolik, Susannah,“ ozval se otec Dom. „Podle svého přesvědčení jednal správně.“

Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych se s ním začala dohadovat. Strašně vyčerpaná.

„Chtěl mi Jesseho sebrat,“ namítla jsem. „Dokonce i vzpomínku na něj.“

Otec Dominik pokrčil ramenama. „Ale to by koneckonců bylo mnohem lepší, Susannah, nemyslíš? Lepší než tohle…“ Ukázal bradou na Jesseho bezvládný tělo.

Tak to byla teda svatá pravda.

„Stejně by tě musel opustit, Susannah,“ pokračoval šeptem otec Dom. „Jednoho dne.“

„Já vim.“ Knedlík v mým krku zase povyrost.

Pak jsem si vzpomněla. Na to, že v životě otce Doma byl taky jednou jeden duch… teda jako duch jedný holky. A on ji miloval, možná stejně, jako já miluju Jesseho.

„Já…“ Nemohla jsem skoro promluvit, protože ten chuchvalec v mým krku pořád bobtnal. „Promiňte, otče Dome. Já zapomněla.“

Bolestně se pousmál a dotknul se mý paže. „Nebuď na něj moc tvrdá,“ dodal ještě na Paulovu adresu, a pak se obrátil k ležícímu Jessemu. „Řekl bych, že tady už sotva co zmůžeme. Až na ten problém s pojišťovnou. Zkusím to zařídit. Za chvíli jsem zpátky. Nemám ti něco přinést? Jedla jsi něco?“

Představa, že bych s tím ucpaným krkem dokázala něco polknout, byla tak směšná, že jsem se málem rozesmála.

„Ne, dík.“

„Dobrá.“ Otec Dominik vyšel z pokoje. Ve dveřích se zarazil a obrátil se ke mně.

„Omlouvám se, Susannah,“ zašeptal. „Omlouvám se, že jsem nebyl po ruce, když jsi… když se to stalo. Je mi moc líto, že to dopadlo takhle.“

A byl pryč.

Na chvíli jsem zůstala jen tupě stát, ale jeho slova mi postupně začaly prosakovat do mozku. Slova i jejich pravej význam.

Projela jsem to.

Otec Dominik má recht. Tohle je konec. Můžu to popírat sebevíc, ale tím se nic nezmění. Jesse mi umírá přímo před očima, a neexistuje nic, nic na celým širým světě, co bych pro něj mohla udělat.

A všechno je to moje vina. Moje vina, že mě opustí. I když jsem se mohla utěšovat myšlenkou, že ať bude kdekoli, bude to určitě lepší než ta jeho vleklá existence mezi životem a smrtí.

Ale proto to nebolelo míň.

Dopadla jsem na židli vedle jeho postele. Brečela jsem tolik, že jsem neviděla na krok. Ale ne nahlas. Nepotřebovala jsem, aby sem vlezla sestra s nějakejma práškama na uklidnění nebo něčím takovým. Uvědomila jsem si, že ze všeho nejvíc bych teď chtěla bejt s mamkou. Ne, s mamkou ne. S tátou. Kde se táta courá, když ho zrovna tak nutně potřebuju?

„Susannah.“

Vzpomněla jsem si na Jesseho hrob, na ten náhrobek, kterej jsme koupili s otcem Domem napůl. Kdo teď leží v jeho hrobě, když Jesseho tělo leží tady? Asi nikdo. Je prostě prázdnej.

Ale dlouho prázdnej nezůstane.

„Susannah.“

A co v jeho časech? Co teď asi dělaj O’Neilovi? Nejspíš se probíraj troskama toho, co bejvalo jejich stodolou. A najdou tam jistou kostru. Ale poznaj, že to nebyla kostra Jesseho? Bude si Jesseho rodina myslet, že tam zahynul, anebo se budou až do konce života ptát, kam se jejich milovanej syn a bratr poděl?

Ale oni přece nemohli mít tucha, že to tělo patřilo Diegovi. Budou si myslet, že patřilo Jessemu. De Silvovi mu vypraví pohřeb. Ale v rakvi nebude ten správnej nebožtík.

Ucejtila jsem, jak mi někdo poklepal na rameno. Super. Takže tady někdo je. Někdo mě pozoruje, jak si můžu oči vybrečet. Úžasný. Copak si ani ve špitále nemůže holka o samotě trochu zabulit?

„Běžte pryč,“ zasyčela jsem v slzách. „Copak nevidíte, že –“

A v tu chvíli jsem si všimla, že postava za mnou slabě září.

20

Nejspíš jsem musela vyskočit metr dvacet, jak mě to ohromilo. Vystřelila jsem ze židle s takovou prudkostí, že jsem ji převrátila. Zůstala jsem stát, hrudník se mi zvedal, oči jako by mi zázrakem oschly… a zírala jsem před sebe.

Protože vedle postele někdo stál a upřeně pozoroval Jesseho bezvládný tělo. A ten někdo byl…

Jesse.

Zadívala jsem se z jednoho Jesseho na druhýho, ale nedokázala jsem dost dobře uvěřit tomu, co vidím.

Ale bylo to tak. Byli tam dva. Jeden mrtvej. Druhej na umření.

„J-Jesse?“ Otřela jsem si uslzenou tvář rukávem, kterej smrděl kouřem a spáleninou.

Ale Jesse se nedíval na mě. Třeštil oči – na sebe.

„Susannah,“ zašeptal, „co jsi to proboha provedla?“

Byla jsem tak nadšená, že ho vidím, že jsem nedokázala normálně uvažovat. Přiskočila jsem k němu a pověsila se mu na ruku.

„Jesse, já to dokázala. Vrátila jsem se v čase,“ zablekotala jsem.

Odtrhnul pohled od těla na posteli a upřel ty pronikavý oči přímo na mě. Netvářil se moc vesele.

„Ty ses odvážila?“ Pořád mě div neprobodával. „Šla jsi za Slaterem? I když jsem ti jasně řekl, že se o to postarám sám?“

Heleďte, měl vztek. Ale já byla tak šťastná, že se mnou mluví, i když rozzuřeně, že jsem se musela zasmát úlevou. Zatím mi nedocházelo, co to znamená, že ho zase vidím mrtvýho a zdravýho tady v nemocničním pokoji.

„Taky že ses o to postaral,“ ujistila jsem ho dychtivě. „Myslím jako v minulosti. Řekla jsem ti to – to o Diegovi – a on tě nezabil, Jesse. Tys zabil jeho. Ale pak – no, začalo tam hořet.“ Polkla jsem. Teď už mi nebylo do smíchu. „Ve stodole. Ve stodole O’Neilovejch.“

Oči se mu zúžily.

„O’Neilovi,“ opakoval. Vypadal stejně užasle jako já. „Pamatuji se na ně.“

„Jo,“ potvrdila jsem. „Začalo tam hořet… a Jesse… tys mě zachránil. Nebo ses o to pokusil. Ale pak… pak…“

Nedořekla jsem to. Jesse mě chytil za ruku. Popošel blíž k posteli a zadíval se na tělo, který tam leželo a sotva znatelně dejchalo.

„Nechápu,“ vyslovil zvolna. „Co se stalo?“

Kousla jsem se do rtu. Na vysvětlování nebyl čas. Došlo mi, že se blíží okamžik, kdy si budeme muset dát poslední sbohem.

„Za to můžu já,“ vyhrkla jsem. „Ale já nechtěla. Chtěla jsem tě zachránit, Jesse, ne aby se stalo… tohle. Ale když jsem se vracela do budoucnosti, držela jsem tě a ty… ty ses prostě vrátil se mnou.“

Jesse se na mě podíval tak, jako by si mě od chvíle, kdy vkročil do pokoje, poprvé všimnul.

„Ty ses opravdu vrátila?“ podivil se. „Do minulosti? Do mé minulosti?“

Přikejvla jsem. Co jsem na to taky mohla říct?

Jesse zavrtěl hlavou. „A Paul? Když jsem se za ním vydal do kostela, už tam nebyl. Sešli jste se tam?“

Zase jsem kejvla.

„Chtěla jsem ho zastavit,“ vyhrkla jsem. „Aby… aby nemoh zabránit tvý smrti. Ale nakonec… nedokázala jsem to, Jesse. Nebylo to správný. To, co ti Diego udělal. Nemohla jsem připustit, aby se to stalo znova. A tak jsem ti to řekla, a tys ho zabil. Zabils Diega. A pak tam začalo hořet a…“ Podívala jsem se na postavu na posteli. Nedokázala jsem potlačit vzlyk, kterej se mi dral z krku. „A teď se budeme muset rozloučit. Je mi to líto, Jesse. Hrozně, hrozně moc líto.“

Zrak se mi zase rozostřil slzama. Nevěřila jsem tomu, co všechno jsem zase způsobila. Vždycky jsem svůj „dar“ považovala spíš za prokletí, ale nikdy jsem ho nenáviděla víc, než v tyhle chvíli. Kéž bych o žádným mediátorování nikdy neslyšela! Kéž bych v životě nezahlídla jedinýho ducha. Kéž bych se nikdy nenarodila…

Ucejtila jsem Jesseho ruku na svý tváři.

„Querida,“ ozval se.

Druhou rukou se opřel o postel, aby neztratil rovnováhu, a políbil mě. Poslední polibek, než se ode mě odpoutá navždycky. Zavřela jsem oči a čekala, až se mě dotknou jeho chladný rty. Sbohem, Jesse. Sbohem…

Jeho rty už byly blízko, když sebou najednou škubnul, odvrátil hlavu a zadíval se na postel.

Jeho ruka se dotkla nohy ležícího těla.

Vypadalo to, jako by jím něco projelo. Na vteřinku se rozzářil mnohem pronikavějc, a jeho pohled se zabodnul do mýho s mnohem větší intenzitou než kdy předtím.

A pak ho to vcuclo do těla, jako když větrák vycucne pramínek kouře.

Byl pryč.

Teda jeho tělo tady bylo pořád. Ale duch Jesseho – ten duch, kterýho jsem milovala – byl v tahu. Na místě, kde před malým okamžikem stál…

… nebylo nic. Natáhla jsem prsty a pročísla s nima vzduch.

Jesse je pryč. Doopravdy pryč. Vrátil se do těla, který opustil tak strašně dávno… do těla, který se zachvělo, když do něj vstoupila duše… ale pak zůstalo ležet stejně strnule, jako by už bylo dočista mrtvý.

Věděla jsem, co se stalo. Jesseho tělo prošlo do našeho času, to jo. Ale jeho duše ne, protože dvě stejný duše spolu nemůžou existovat v jednom rozměru. Jesseho tělo sem k nám přišlo bez duše, tak jako jeho duše bloudila celý ty léta bez těla.

A teď se ty dvě části jeho bytosti konečně spojily…

Ale pozdě. Moc pozdě. Teď o oba navždycky přijdu.

Nevim, jak dlouho jsem tam stála, držela Jesseho za ruku a nevěřícně mu zírala do tváře. Dost dlouho na to, aby se stačil vrátit otec Dominik a oznámit mi: „Nedělej si starosti, Susannah. Zařídil jsem tu záležitost s pojištěním, takže Jessemu bezodkladně udělají všechna vyšetření, která bude potřebovat.“

„To už je teď fuk,“ zamumlala jsem. Pořád jsem držela Jesseho ruku… jeho studenou ruku.

„Nesmíš přestat doufat, Susannah,“ napomenul mě otec Dom. „Nikdy neztrácej naději.“

Hořce jsem se pousmála. „A to jako proč, otče?“

„Protože naděje je to jediné, co nám zbývá,“ zašeptal a položil mi ruku na rameno. „Udělala jsi to z lásky, Susannah, z lásky k němu. Dokázala jsi ho milovat tolik, že bys ho nechala odejít. To je ten největší dar, jaký jsi mu mohla dát.“

Zavrtěla jsem hlavou. Už mi zase tekly slzy proudem.

„Ale tak to není, otče.“

„Co tak není?“

„V tý básničce. Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pokud vy dva jste si souzení, svobodná vrátí se tisíckrát. Vy to neznáte? Nikdy jste to nečet?“

Když jsem se na něj podívala, abych zjistila, co si o tom myslí, všimla jsem si, že mě vůbec neposlouchá. Místo toho se upřeně díval na Jesseho tělo na posteli a modrý oči měl zalitý slzama tak jako já.

„Susannah,“ ozval se přiškrceným hlasem, „podívej.“

A já se dívala. Když jsem pohnula hlavou, ucejtila jsem, jak se prsty, který držím v ruce, najednou sevřely kolem mejch.

Do Jesseho tváře se začala vracet barva, která tam ještě před chvilinkou nebyla. Jeho pleť už neměla stejnej odstín jako nemocniční povlečení. Byla olivově snědá, jako když jsem ho poprvé uviděla ve stodole O’Neilovejch.

A to nebylo všechno. Hrudník se mu pod dekou začal viditelně zvedat a zase klesat. Žíla na krku začala znatelně pulsovat.

A jak jsem tam stála a třeštila na něj zrak, jeho víčka povyjely vzhůru…

… a já se zřítila, tak jako pokaždý, když se na mě podíval, do temnejch jezírek jeho zorniček, který se na mě dívaly tak, jako by mě prohlídly skrznaskrz. Jako by si četly v mý duši.

Zvednul druhou ruku, odstrčil kyslíkovou masku, která mu zakrejvala pusu a nos, a prones jediný slovo.

Slovo, při kterým se mý srdce dalo do cvalu.

„Querida.“