„Suzie!“

Uslyšela jsem mamku, jak volá dole z haly. „Suzie!“

Seděla jsem u toaletního stolku a obdivovala svůj účes. Strávily jsme se Cee Cee celý odpoledne v kadeřnictví a na manikúře. Cee Cee si přeliv udělat nedala, ty její bíloblonďatý vlasy vypadaly nejlíp přirozeně. Ale nechala si je vyčesat aspoň dvacet čísel nahoru a pak celý odpoledne dělala vlny, že to nebude držet.

Můj přeliv byl zřejmě kvalitní, protože vlasy vypadaly furt stejně temný a zářivý jako ve chvíli, kdy jsem vypochodovala ze salonu.

„Suzie!“ zavolala mamka potřetí.

Mrkla jsem na hodinky. Už jsem ho nechala čekat pět minut. To by mělo stačit.

„Už jdu!“ zavolala jsem a popadla kabelku i průsvitnej bílej šál, kterej mi ladil se šatama. Když jsem otevřela dveře svýho pokoje a zamířila na schody, minula jsem se s Jakem, kterej supěl nahoru s batohem knížek z knihovny.

„Copak? Že by soudnej den?“ poškádlila jsem ho, když jsme se potkali.

„Radši na mě nemluv. Víš, že mám teďka jednu zkoušku za druhou,“ zavrčel. Ale na prahu svýho pokoje se zastavil a s nečekanou upřímností mě pochválil: „Pěkný šaty.“ Pak zmizel ve svým staromládeneckým doupěti.

Nedokázala jsem potlačit úsměv. Tohle byl první kompliment, kterýho jsem se od Jakea dočkala.

Začala jsem scházet po schodech a přidržovala si jednou rukou sukni plesový róby. Právě na těchhle schodech, vzpomněla jsem si, mě před sto padesáti lety drapla paní O’Neilová. Napadlo mě, jestli by mě pokládala za štětku, kdyby mě teď viděla v tomhle úboru. Dost jsem o tom pochybovala.

Je super mít v baráku takovýhle schody. Schodiště, který umožní holce, aby po něm sestupovala ve velkým stylu. Sešla jsem na poslední odpočívadlo, který sloužilo debutantkám jako jeviště, kde se mohly před prvním plesem zastavit a předvíst lidem, který přešlapovali dole v obýváku.

Jenomže v mým případě taková předváděčka neměla cenu. Všimla jsem si toho hned. Můj nevlastní taťka lítal po pokoji se lžící něčeho zelenýho a nutil každýho, aby ochutnal, aspoň maličko ochutnal. Máma se snažila zjistit, jak se zachází s tím novým digitálním foťákem, ale bylo to nad její síly. Můj nejmladší nevlastní bráška David se bavil s mým doprovodem na ples rychlostí sto vět za minutu o nějakejch novinkách v kosmonautice, o kterejch mluvili na kanálu Discovery. A Max, náš rodinnej pes, měl čenich zabořenej do smokingovejch kalhot mýho přítele.

Nejspíš to byla taková ta typicky domácká scéna, která se v sobotu večer odehrává v různejch podobách v milionech domácností po celý Americe.

Tak proč mi ten pohled vhání slzy do očí?

Teda ne že by zrovna byla řeč o Andym se lžící, o mamce a jejím zápase s foťákem nebo o Davidovi a jeho neochvějným přesvědčení, že všichni chtěj slyšet kompletní výcuc z naučnýho pořadu, kterej ho zaujal.

Ne – rozslzel mě pohled na Maxe, kterej se snažil nacpat čumák do intimních partií mýho přítele. A na to, jak se ho můj přítel pokoušel jemně odstrčit.

Protože Max ho spokojeně očuchával, místo aby zděšeně prchal. Konečně se nemusel Jesseho bát.

První si toho, že stojím na odpočívadle, všimnul David. Jeho dychtivej hlásek se vytrácel, až nakonec zůstal jenom mlčky zírat. Netrvalo ani minutu, a zírali všichni.

Rychle jsem zamrkala, abych se zbavila slz. Max vystartoval do schodů, rozběh se ke mně a pokusil se mi nacpat velkou huňatou hlavu pod sukni.

„Ach, Suzie,“ zaúpěla mamka a k úžasu všech – teda hlavně jejímu – se jí povedlo stisknout spoušť a vyfotit mě. „Vypadáš nádherně!“

Andy ve mně zahlídnul další oběť a vystartoval se lžící v mým směru, ale mamka mu zahradila cestu.

„Nepřibližuj se k ní s tímhle, dokud má na sobě ty šaty!“ varovala ho.

To mě rozesmálo. Podívala jsem se na Jesseho a viděla jsem, že se taky usmívá. Tajuplným úsměvem, úsměvem určeným jenom mně – i když ho mohli vidět i všichni ostatní, což je snad jasný.

Tyhlety věci mě pořád nepřestávaly brát.

„Takže,“ pronesla jsem a polkla obrovskej knedlík v krku, „vidím, že jste se s Jessem už seznámili.“

Andy shrnul to seznámení do tří slov, který na mě houknul přes rameno cestou do kuchyně: „Tenhle tě zvládne.“

Mamka jen zářila. „Moc ráda vás poznávám!“ zaševelila směrem k návštěvě. „Pojď dolů, Suzie, vyfotím si vás pěkně společně.“

Zdolala jsem zbytek schodů a šla se postavit vedle Jesseho ke krbu. Vypadal ve smokingu tak vysokej a štíhlej, že jsem se musela držet, abych se ho v jednom kuse nedotýkala. Dokonce mi ani nevadilo, že mě před ním mamka tak ztrapňuje. Heleďte, když ztratíte jedinej smysl života a pak ho zase zčistajasna najdete, tyhlety věci vám nějak přestanou lízt na nervy.

„Tohle je pro tebe,“ oslovil mě Jesse, když jsem přišla blíž. Všimla jsem si, že drží v ruce sněhobílou orchidej, takovou, jaký se obvykle nosívaj na pohřby. Nebo se pokládaj na hroby.

Vzala jsem si ji od něj s ironickým pousmáním. Význam tyhle kytky jsme chápali jen já a on. Pro mamku to byl důkaz zdvořilosti.

„Řekněte sýr!“ zahlaholila a cvakla nás, i když jsme ji díkybohu ani jeden neposlechli.

Andy se znova vynořil z kuchyně, tentokrát bez lžíce, a začal se chovat otcovsky.

„Dovedete ji domů do půlnoci, rozumíte, mladý muži?“ obrátil se na Jesseho. Přišlo mi, že si náramně užívá, když může projednou dělat tátu holce namísto tří kluků.

„Jistě, pane Ackermane,“ souhlasil Jesse.

„V jednu,“ namítla jsem.

„V půl jedné,“ kontroval Andy.

„Tak jo,“ souhlasila jsem. Dohadovala jsem se jen proto, abych zachovala dekorum. Vlastně mi bylo dost putna, kdy mě Jesse doprovodí domů. Teď, když nám u nohou ležela celá společná budoucnost, mi na tom skoro nezáleželo.

„Suzie,“ zašeptala mamka, když mi upravovala šál, „ten chlapec se nám moc líbí, to v každém případě… Ale není pro tebe trochu… víš, moc starý? Koneckonců, je už na vysoké – bude mu asi tolik jako Jakeovi, ne?“

Kdybys jen věděla, mami.

„To je přece dobře,“ poučila jsem ji. „Holky dospívaj dřív než kluci.“

Brad si zrovna tuhle chvilku vybral k tomu, aby se vyvalil od televize, kde hrál videohry. Když viděl, že už stojíme mezi dveřma, tvář se mu zkroutila znechucením.

„To jste ještě nevypadli?“ zavrčel a oddusal do kuchyně.

Podívala jsem se na mamku.

„Už chápu,“ prohodila a poklepala mě po rameni. „Máš pravdu. Tak si to hezky užij.“

Venku, kde nám do tváře zavanul chladivej vítr, se Jesse nejdřív otočil, aby zjistil, jestli se naši nedívaj, a pak mě vzal za ruku.

„Kdybych si měl vybrat mezi věčností v ohni pekelném a tímhle,“ prohodil, „radši bych se smažil v pekle.“

„Už to máš za sebou,“ pronesla jsem s úsměvem. „Teďka už tě znaj. A mimochodem, líbíš se jim.“

„Tvé matce ne,“ namítnul Jesse.

„Ale jo,“ bránila jsem ji. „Jenom jí připadá, že jseš pro mě trochu moc starej.“

„Kdyby jen věděla…,“ povzdychnul si Jesse, kterej – jako ostatně často – vyslovil právě to, na co jsem zrovna myslela.

„Ale tvůj nevlastní otec mě zítra pozval na večeři.“

„Na nedělní večeři?“ podivila jsem se. „Tak to ses mu musel extra líbit!“

Došli jsme k Jesseho autu – no, vlastně to bylo auto otce Dominika, ale otec D. ho Jessemu příležitostně půjčoval. Teda ne, že by měl Jesse řidičák. Otec Dom vytrvale pracoval na tom, aby mu obstaral rodnej list a doklad o sociálním pojištění… a taky školní vysvědčení, aby se moh co nejdřív přihlásit na vysokou a zažádat si o studentskou půjčku.

Ale – jak nás otec D. ujišťoval – všechno je jen otázka času. „Církev,“ prohlásil krypticky, „má svoje metody.“

„Madam?“ vyzval mě Jesse a otevřel mi dvířka.

„Ó díky, pane.“ Vklouzla jsem dovnitř.

Jesse obešel auto k sedadlu řidiče, posadil se za volant a zastrčil klíčky do zapalování.

„Určitě to dokážeš řídit?“ zeptala jsem se ho, jen tak pro jistotu.

„Susannah,“ ohradil se, „myslíš si, že jsem se tu jako duch sto padesát let poflakoval? Sem tam jsem někoho sledoval. A naprosto určitě vím,“ prohlásil a začal couvat po příjezdový cestě, „jak se s tím povozem jezdí.“

„Dobře. Jenom se ptám. Protože kdybys chtěl, mohla bych řídit já –“

„Ty zůstaň sedět tam, kde sedíš,“ napomenul mě a zatočil na Pine Crest Road, aniž málem porazil schránku na dopisy, jak se to pokaždý stávalo mně, „a chovej se jako slušně vychovaná, krásná mladá dáma.“

„Počkej, jaký století teď vlastně máme?“

„Jen si ze mě utahuj,“ zatvářil se ublíženě. „Ten oslovský smoking jsem si oblékl jen kvůli tobě.“

„Myslíš tučňáka.“

„Susannah.“

„Jenom tě opravuju. Tak se tomu říká: nosit tučňáka. Musíš si ještě trochu zmodernizovat slovník, pokud chceš bejt in.“

„To je fuk,“ prones Jesse v tak dokonalý imitaci mýho hlasu, že jsem ho musela z legrace praštit.

Ale zbytek cesty jsem seděla jako slušně vychovaná kráska, dokud jsme nedojeli do misie. Když jsme dorazili na místo, spořádaně jsem počkala, až obejde auto a otevře mi dveře. Jesse mi za tu laskavost poděkoval, ale nezapomněl se zmínit o tom, že jeho mužský ego dostalo díky mně v uplynulým tejdnu pořádně zabrat.

Věděla jsem, jak to myslí, a neměla jsem mu za zlý, že to bere takhle. Ze špitálu vypochodoval v podstatě jako novorozenec, bez minulosti, bez lidí, který by mu v našich časech pomohli, bez rodiny – teda až na mě a otce Doma – a taky bez jedinýho centu v kapse. Nebejt otce Dominika, fakticky nevim, co by se s tím klukem stalo. No, třeba by mi Andy a mamka dovolili, aby se nastěhoval k nám…

Určitě by z toho nebyli bůhvíjak odvázaní. Ale otec Dom našel Jessemu malej – ale čistej a útulnej – byt a taky mu hledal práci. Na vysokou se přihlásí příští rok, až udělá závěrečný zkoušky na střední a přijímačky na fakultu.

Ale když jsme na otce D. narazili u vchodu do tanečního sálu – nebo teda vlastně na nádvoří misie, vyzdobeným jako měsíční oáza, kde na každý palmě visely bílý lampiony a kolem fontány svítily pestrobarevný žárovičky –, předstíral, že se s Jessem vidí prvně v životě. To kvůli sestře Ernestině, která stála hned vedle.

„Velice mě těší,“ prohlásil a potřás mu rukou.

Jesse se nepřestal ani na chvíli uculovat. „Potěšení je na mé straně, otče.“

Když sestra Ernestina odplula s odfrknutím nad mým úborem – nejspíš čekala, že se na plese objevím v něčem s odhaleným pupíkem, ne v týhle cudný bílý kreaci Jessiky McClintockový –, přestal si otec Dominik hrát na zdvořilýho ředitele školy a oznámil Jessemu spiklenecky: „Mám pro tebe dobrou zprávu. Sehnal jsem ti práci.“

Jesseho to viditelně nadchlo. „Vážně? Co je to? Kdy můžu začít?“

„V pondělí ráno. A přestože moc neplatí, budeš mít aspoň stálý příjem. Myslím, že jsi k tomu jako stvořený – v Muzeu Historického spolku budeš přednášet o starém Carmelu. Myslíš, že to nějakou dobu vydržíš? Nejlépe do doby, než se dostaneš na lékařskou fakultu?“

Jesseho úsměv zářil – aspoň podle mě – víc než měsíc a všechny zdejší lampiony dohromady.

„To bych řekl.“

„Skvělé.“ Otec Dominik si posunul brýle na nose a usmál se na nás. „Hezký večer, děti.“

Jesse a já jsme mu poděkovali. A pak už jsme se dali do tancování.

Nebyl to sice žádnej bál z devatenáctýho století, ale stejně to byla nádhera. Podával se punč a domácí sušenky a k mání byly i gardedámy. No jasně, taky dýdžej s přístrojem na kouřový efekty, ale stejnak. Vypadalo to, že si Jesse báječně užívá, zvlášť když za náma přišli Cee Cee s Adamem a on si s nima moh konečně potřást rukou a říct jim: „Už jsem toho o vás dvou slyšel spoustu.“

Adam, kterej neměl o Jesseho existenci předtím ani tuchy, zavyl.

„Tuhle poklonu ti teda vrátit nemůžu, brácho,“ prohlásil.

Ale Cee Cee, která trochu pobledla, když jsem jí Jesseho představovala, se chovala přátelsky. Nebo aspoň dost dychtivě.

„Ale…“ zakoktala, zabrousila očima z Jesseho tváře na moji a zase zpátky, „nejste – nejseš –“

„Už ne,“ vysvětlila jsem jí za Jesseho. Cee Cee sice pořád vypadala zmateně, ale vyloudila na tváři úsměv.

„Aha,“ hlesla. A pak hlasitějc: „Super! To je skvělý!“

V tu chvíli jsem si všimla její tety, která stála vedle a tlachala s panem Waldenem.

„Co ta tady dělá?“ zeptala jsem se jich.

Adam se rozesmál, a dřív než se Cee Cee zmohla na slovo, vysvětlil mi: „Pan Walden tady má dneska dozor. A hádej, koho si přived jako partnerku?“

„Není to žádná jeho partnerka,“ zavrčela Cee Cee. „Jsou jen kamarádi.“

„Kamarád taky rád,“ zakřenil se Adam.

„Suze?“ Cee Cee si obtočila krajkovej šál těsně kolem holejch ramen. „Nechceš jít se mnou na dámy?“

„Hned jsem zpátky,“ slíbila jsem Jessemu.

„Jak –“ začala Cee Cee, hned co za náma zaklaply dveře toalety.

Ale nestačila říct nic dalšího, protože najednou se dovnitř nahrnul houf prvaček, natlačil se kolem zrcadel a začal se s hihňáním malovat a česat.

„Jednou ti to všechno řeknu,“ slíbila jsem jí s úsměvem.

Cee Cee prozkoumala v zrcadle svůj obličej. „Slibuješ?“

„Když mi ty povíš, jak to šlape s Adamem.“

Cee Cee si povzdychla a ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v ploše zrcadla. „To je sen,“ pronesla nepřítomně. „A u tebe nejspíš taky. Je to na tobě poznat.“

„Sen je to správný slovo,“ souhlasila jsem.

„Já si to myslela. Tak radši jdem. Bůhví, co tomu chudákovi zatím Adam navykládal.“

Otočily jsme se k východu, když se dveře samy rozletěly a dovnitř napochodovala Kelly Prescottová. Střelila po mně sakra ošklivým pohledem, jehož smysl jsem nechápala, dokud jsem si nevšimla, že ji vede za loket sama sestra Ernestina a v ruce drží krejčovskej metr. A Kellyiny večerní šaty měly tutově mnohem hlubší rozparek, než byla předepsaná dýlka ke kolenům.

Protáhly jsme se kolem jeptindy a jejího úlovku a teprve v křížový chodbě se začaly pořádně chlámat.

Ale mý veselí netrvalo dlouho. Uviděla jsem totiž Paula.

Stál ve stínu a ve smokingu mu to hrozně slušelo. Nejspíš tam čekal, až bude Kelly vypuštěná s upraveným rozparkem. Když mě uviděl, narovnal se.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Cee Cee, řekni Jessemu, že jsem hned zpátky, jo?“

Cee Cee přikejvla a vrátila se na taneční parket. Vykročila jsem k místu, kde se Paul opíral o jeden z kamennejch sloupů klenby. „Ahoj.“

Vytáhnul ruce z kapes. „Ahoj.“

Vypadalo to, že ani jeden z nás nedokáže vymyslet nic, o čem bysme se mohli bavit.

„Zahlídnul jsem Jesseho,“ prohodil nakonec.

Nadzvedla jsem obočí. „Já zase zahlídla Kelly.“

„Jo.“ Paul zatěkal pohledem ke dveřím holčičí umývárny. Pak dodal: „Já… děda se na tebe ptal.“

„Fakt?“ Už se mi doneslo, že doktor Slaski je doma z nemocnice. „A je –“

„Je mu líp,“ odpověděl Paul. „Mnohem líp. A… mělas pravdu. Není blázen. Nebo je, ale ne tak, jak jsem si myslel. Vážně toho ví fůru… o lidech, jako jsme my dva.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „No tak ho ode mě pozdravuj.“

„Vyřídím.“ Paul se tvářil nezvykle nejistě. Vlastně jsem mu to mohla mít těžko za zlý. Tohle bylo poprvé od toho požáru a od tý události v nemocnici, kdy jsme spolu byli sami. Vídávala jsem ho sice ve škole, ale tam dělal všechno možný, aby se mi obloukem vyhnul. A teď se tvářil, jako by vzal nejradši nohy na ramena.

Ale nevzal. Protože se ukázalo, že mi chce něco důležitýho říct.

„Suze. To… co se stalo…“

Usmála jsem se na něj. „To je v pohodě, Paule,“ zašeptala jsem. „Já už to vím.“

Zatvářil se zmateně. „Co víš?“

„O těch penězích. Někdo daroval dva tisíce dolarů na kostelní fond pro potřebný, který byly speciálně určený pro Gutierrezovy. Rodina už je dostala a podle otce Dominika projevila až dojemnou vděčnost.“

„Aha.“ Paul zrudnul. „No jo. Tohle. Ale to jsem zrovna nemyslel. Chtěl jsem ti říct, že… no… mělas pravdu.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „V čem?“

„V tom, cos říkala o mým dědovi.“ Odkašlal si. Věděla jsem, kolik úsilí ho stálo, aby si to přede mnou přiznal. Ale zrovna tak jsem viděla, jak hrozně moc to potřeboval vyslovit. „A nejenom o dědovi… o všem.“

Zvedla jsem obočí. To už bylo víc, než v co bych se odvážila doufat.

„O všem?“ opakovala jsem a doufala při tom, že fakticky myslí to, co si myslím, že myslí.

Asi jo. „Jasně. O všem.“

„Dokonce i o…“ Heleďte, musela jsem se přece jenom ujistit, ne? „… nás dvou?“

Kejvnul, ale ne moc šťastně.

„Měl jsem to vědět celou tu dobu,“ vyslovil zdráhavě, jako by z něj každý slovo páčila nějaká neviditelná síla. „To, co k němu cejtíš. Říkalas mi to mockrát. Ale mně… mně to prostě nedošlo až do tý noci ve stodole, když jsi mu to řekla. Proč tam jsme. To, že bys ho radši nechala odejít –“

„Nemusíš o tom mluvit,“ zarazila jsem ho, protože mi připadalo, že se mi jen při tý vzpomínce znova začíná svírat hrudník. „Fakt ne.“

„Ne,“ ohradil se Paul a jeho modrý oči se do mě zabodly, „ty mi nerozumíš. Já ti to musím říct. Suze, já – já ještě nikdy k nikomu nic takovýho necejtil. Ani k tobě ne. Toho sis asi všimla. Když jsem tě… nešel… nešel zachránit. Při tom požáru a tak vůbec.“

„Ale pak ses zachoval fakt bezvadně,“ připomněla jsem, protože jsem měla pocit, že možná potřebuje slyšet právě tohle. Nějakou pochvalu. „Pomohls mi dostat Jesseho do nemocnice a vůbec.“

Zamračeně pokrčil ramenama. „To nic nebylo. To, co Jesse udělal – že proskočil ohněm – a to tě sotva znal –“

„Hele, to je fakt dobrý, Paule,“ zarazila jsem ho.

Netvářil se zrovna přesvědčeně. „Vážně?“

„Vážně.“ A tak jsem to taky myslela. Pak jsem ukázala bradou ke dveřím umejvárny. „Myslím, že vy dva se k sobě hodíte mnohem líp.“

Paul sledoval můj pohled. „Asi máš pravdu,“ souhlasil smutně.

A pak, k mýmu ohromení, ke mně natáhnul pravačku. „Takže mír, Simonová?“

Podívala jsem se na jeho ruku. Znělo to sice neuvěřitelně, ale uvědomila jsem si, že se na něj vlastně vůbec nezlobím. Už ne.

Vklouzla jsem do jeho dlaně.

„Mír.“ Vtom se dveře toalety znova rozletěly a Kelly vyšla ven. Legračně cupitala, protože jí sestra Ernestina zašila rozparek až ke kolenům.

Když došla k nám, vyjádřila se na adresu nebohý jeptindy pěkně nevybíravě.

„Aspoň tě neposlala domů se převlíknout,“ přerušila jsem její výlev.

Kelly se na mě nasupeně otočila. „Hele, kdo je ten kluk?“ zeptala se.

Ohlídla jsem se do chodby. Jesse se blížil k nám. Srdce se mi v hrudi zase rozbušilo, stejně jako pokaždý, když jsem ho uviděla.

„Co… tenhle?“ zeptala jsem se, jako že o nic nejde. „Jo, to je Jesse. Chodím s ním.“

Chodím s ním. Chodím s ním!

Kellyiny panenky se rozšířily, když Jesse vstoupil do ostrůvku měsíčního světla, ve kterým jsme stáli, a vzal mě za ruku.

„Paule,“ pozdravil úklonem hlavy svýho někdejšího soka.

„Ahoj, Jesse,“ odpověděl nejistě Paul. Pak si vzpomněl, že tam stojí taky Kelly, a představil je.

„Moc rád vás poznávám,“ prohlásil zdvořile Jesse a potřásl Kelly rukou.

Ale ta vypadala tak ohromeně, že se ani nezmohla na odpověď. Zírala na Jesseho, jako by –

No, ne přímo, jako by koukala na ducha, ale spíš jako by vůbec nechápala. Málem jsem slyšela její rozrušenej vnitřní hlásek, jak dotčeně vykřikuje: Jak může takovejhle kluk chodit se Suze Simonovou?

Jasně. Jenomže ona nevěděla, co já kvůli němu zkusila… ani co on zkusil kvůli mně.

Snažila jsem se netvářit moc samolibě, když jsem vzala Jesseho za ruku a řekla: „No, tak se tady trochu projdem.“ A odvedla jsem si ho na parket.

„S Paulem je to…?“ nakousnul Jesse. Zvědavě se na mě podíval, když jsem mu položila ruce na ramena a začala se pohupovat.

„… urovnaný,“ dořekla jsem.

„A víš to, protože…?“

„… protože jsme to spolu rozebrali.“

„A ty mu věříš?“

„Víš co?“ Zvedla jsem hlavu z jeho ramene, o který jsem si ji na chvilinku opřela. „Věřím.“

„To vidím.“ Jesse zůstal stát, zatímco já se dál pohupovala v rytmu. „Susannah? Co to děláš?“

„Tancuju s tebou.“

Jesseho pohled sklouznul k našim nohám. Ale nic neviděl, protože všechno zakrejvala moje široká dlouhá sukně.

„Já tenhle tanec neznám,“ bránil se.

„Je to úplně jednoduchý,“ uklidňovala jsem ho. Vzala jsem ho za ruce a položila si je kolem pasu. Pak jsem se zase zaháčkovala kolem jeho krku. „A teďka se pohupuj.“

Jesse mě poslechnul.

„Vidíš?“ ozvala jsem se. „Už ti to jde.“

Jesseho hlas mi zazněl do ucha trochu přiškrceně. „Jak se ten tanec jmenuje?“

„Ploužák,“ vysvětlila jsem. „Říká se tomu ploužák.“

A Jesse zmlknul. Musím uznat, že si na jednadvacátý století a jeho manýry zvykal dost rychle.

Nevim, jak dlouho mi trvalo, než jsem zvedla hlavu z jeho ramene a uviděla tátu.

Ale tentokrát jsem ani nenadskočila. Vlastně jsem tak trochu předpokládala, že ho tady potkám.

„Ahoj, holka,“ pozdravil mě.

Přestala jsem tancovat a řekla Jessemu: „Můžeš mě prosím tě na minutku omluvit? Musím si s někým to… popovídat.“

Jesse se usmál. „Ale jistě.“

S rozbušeným srdcem jsem se rozeběhla směrem k palmám, za kterýma vykukoval táta.

„Ahoj,“ špitla jsem. „To je dobře, žes přišel!“

„Tohle si přece nemůžu nechat ujít,“ prohlásil. „Moje holčička má první ples, a já bych ho měl zmeškat? To si vážně myslíš?“

„Ale kvůli tomu jsem tě vidět nechtěla,“ namítla jsem. „Chtěla jsem ti poděkovat.“

„Poděkovat?“ Táta se zatvářil zmateně. „A za co?“

„Za to, cos udělal pro Jesseho.“

„Pro Jesseho?“ Konečně se mu rozsvítilo. Málem pustil ruku, za kterou mě držel, a najednou vypadal rozpačitě. „Jo tak. O tohle jde.“

„Jo, o tohle.“ Sevřela jsem jeho prsty pevnějc. „Tati, Jesse mi to řek. Kdybys ho nepřiměl jít za mnou do nemocnice, ztratila bych ho navždycky.“

„No…“ Táta se zatvářil tak, jako by v tu chvíli byl nejradši někde úplně jinde. Kdekoli jinde. Vlastně… vypadal, jako by už byl někde úplně jinde. Tvářil se mnohem průsvitnějc než normálně. „Víš, tys plakala. A volalas mě. Ale vlastně jsi měla volat Jesseho.“

„Myslela jsem, že jsem o Jesseho přišla,“ hlesla jsem. „Proto jsem volala tebe. Protože když jsem tě opravdu potřebovala, vždycky jsi přišel. A vždycky jsi byl po ruce. Tys ho zachránil, tati. A já chci, abys věděl, jak hrozně moc to pro mě znamená. Zvlášť když vím, žes vlastně nesouhlasil s tím, abych šla – víš, abych se jako vrátila v čase.“

Táta se naklonil, aby mi narovnal orchidej ve vlasech. Ale jeho prsty z nějakýho důvodu nechytily květ – prošly skrz něj. Všimla jsem si, co se stalo. Jenomže nebylo nic, co bych s tím dokázala udělat – jen se dívat a zadržovat slzy, který se mi draly do očí.

„Ano, promiň mi to,“ pokračoval táta. Myslel tím naše nedorozumění ohledně toho, jestli se mám vracet do minulosti, abych „zachránila“ Jesseho. Zdálo se mi, že s každým dalším slovem slábne a slábne. A nebylo to jenom proto, že jsem ho viděla rozmazaně skrz slzy. „Ale opravdu si vážím toho, že ses chtěla vrátit i kvůli mně… tím chci jenom říct, že kdybys to opravdu udělala, bylo by to, jako bych trávil deset let jako duch pro nic za nic.“

„To nebylo pro nic za nic, tati.“ Držela jsem jeho ruku tak pevně, jak jsem v tu chvíli dokázala, ale stejně jsem cejtila, jak mi pomalu vyklouzává. „Bylo to kvůli Jessemu. A kvůli mně. Proto jsi teď připravenej definitivně odejít. Tati – dávej na sebe pozor.“

Táta se zadíval na sebe a pak zpátky na mě. Vypadal užasle.

„To bude dobrý, tati.“ Volnou rukou jsem si otřela slzy z očí.

Teď už byl skoro průhlednej – jen zamihotání barev a světel, slabej stisk mý dlaně. Ale připadalo mi, jako by se usmíval. Usmíval a slzel zároveň. Stejně jako já. „Ale budeš mi chybět.“

„Dohlídni za mě na mamku,“ vychrlil, jako by se bál, že už to nestihne vyslovit.

„To víš, že jo.“

„A buď tady hodná,“ napomenul mě.

„Copak jsem někdy nebyla?“

Hlas se mi zlomil.

Poslední zamihotání – a zmizel.

Navždycky.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dokázala vrátit na místo, kde čekal Jesse. Chvíli jsem si pobrečela za jednou z palem a pak jsem si musela v kapesním zrcátku opravit mejkap poničenej slzama. Když jsem konečně došla k Jessemu, podíval se na mě a soucitně se pousmál.

„Odešel?“

„Odešel,“ odpověděla jsem mechanicky. Pak jsem zalapala po dechu.

„Jesse…!“ vytřeštila jsem na něj oči. „Tys ho… tys viděl, jak…?“

„Jestli jsem viděl, jak si povídáš s tatínkem?“ zeptal se a koutky úst se mu trochu zvlnily. „Ano.“

„Takže ty můžeš…“ Byla jsem totálně zmatená. „Můžeš…?“

„Vidět mrtvé a mluvit s duchy?“ Jesse se v měsíčním světle zakřenil. „Zřejmě ano. Proč? Vadí to snad?“

„Ne. Až na to, že… to znamená, že…“ Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. „To znamená, že jseš –“

„Querida,“ oslovil mě něžně Jesse, „pojď si raději zatancovat.“

Ale já byla moc ohromená na to, než abych teď dokázala myslet na něco jinýho. Jesse – můj Jesse – už není duch. Je mediátor.

Jako já.

„Je tady jedna věc, kterou nechápu,“ prohodil Jesse a jeho dech mě příjemně zahřál na uchu. „Proč mu to trvalo tak dlouho?“

Kolíbala jsem se v jeho objetí v rytmu ploužáku a sotva vnímala, co říká. Jesse je mediátor – to bylo to jediný, na co jsem byla schopná myslet. Jesse je teď mediátor.

„Myslím tvému otci,“ upřesnil. „To, než se posunul. Totiž – proč právě teď?“

Objala jsem ho kolem krku. Co jinýho jsem mohla udělat?

„Ty to fakt nevíš?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou.

Jenom jsem se usmála. Měla jsem pocit, že mi srdce samou radostí pukne.