Mediátor 6 Čtvrtý rozměr lásky: kapitola 3,4

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 6 Čtvrtý rozměr lásky - Meg Cabotová, přečteno: 727×

3

„Tak copak jsme dneska při laborkách probírali s naším milým kmotrem?“ zajímal se Paul.

„Pohřeb starý paní Gutierrezový,“ odpověděla jsem popravdě. Teda skoro popravdě. Zjistila jsem, že lhát Paulovi se nevyplácí. Byl obdařenej nějakou zlověstnou schopností vypátrat vždycky pravej stav věcí, a pak mi to pořádně osladit.

Ne snad, že by to znamenalo, že mu vždycky naservíruju jen čistou pravdu a nic než pravdu. Prostě to praktikuju tak, že mu vyklopím jen něco z toho, co chce slyšet, a zbytek si nechám pro sebe. Připadá mi to tak bezpečnější.

Momentálně mi rozhodně přišlo bezpečnější mu neprozrazovat, že otec Dom odjíždí do San Franciska a zatím nemá tucha, kdy se vrátí.

„Snad kvůli tomu ještě nejseš naštvaná, co?“ prohodil Paul. „Myslím jako kvůli tý Gutierrezový. Neboj, ty prachy posloužej dobrýmu účelu.“

„To se vsadím,“ utrousila jsem jedovatě. „Taková večeře v Modrým útesu přijde na pořádnej balík – tak stovka na osobu? A něco taky bude stát pronájem limuzíny.“

Paul se na mě líně pousmál a rozvalil se na polštářích, o který se opíral, ještě pohodlnějc.

„Kelly se ti svěřila?“ zeptal se posměšně. „Tak brzo?“

„Při první příležitosti,“ potvrdila jsem.

„Tak to stihla rychle,“ ocenil Paul.

„Kdys ji pozval? Včera večer?“

„Přesně.“

„To máš asi dvanáct hodin,“ uvažovala jsem nahlas. „Když si vemeš, že tak osm z nich prospala, není to špatnej výkon.“

„Pochybuju, že by v noci spala,“ namítnul Paul. „To přece čarodějnicím začíná šichta, ne? Myslím, že Kelly stačí na zdřímnutí tak hodinka dvě, než nakopne koště. Maximálně.“

„Fakt romantika,“ pochválila jsem ho a otočila stránku zažloutlý starý knihy, která ležela mezi náma na Paulově posteli. „Říkat o holce, kterou pozveš na Zimní ples, že je čarodějnice, to už je dneska docela vzácnost.“

„Aspoň se mnou chce jít,“ prohlásil Paul a jeho tvář vypadala naprosto nečitelně – až na to, že mu jedno tmavý obočí vyjelo neznatelně o kousek vejš. „Což je – když už to tak musím říct – příjemná změna ve srovnání s chováním jistý osoby, kterou tady radši ani nebudu jmenovat.“

„Slyšels snad, že bych ti to vymlouvala?“ zeptala jsem se nezúčastněně a obrátila další stránku. Byla jsem sama na sebe pyšná, že jsem – aspoň navenek – dokázala k celý tý záležitosti přistupovat s takovou lhostejností. Uvnitř to teda bylo jiný kafe. Hluboko ve mně všechno vřelo a vřískalo: Co se děje? Pročs pozval Kelly, a ne mě? Ne že by mi šlo o to blbý tancování, ale jakou hru to se mnou koulíš teď, Paule Slatere?

Zajímavý, že jsem nic z toho nedala najevo. Aspoň teda pokud je mi známo.

„Já jenom že bych ocenila nějaký varování předem, že už jsem vyškrtnutá ze seznamu, víš,“ dodala jsem ironicky. „Co kdybych už třeba náhodou vyhodila majlant za plesovou róbu?“

Paulovy rty se zvlnily úsměvem. „Taky nejsi,“ ujistil mě. „A ani nebudeš.“

Odvrátila jsem oči. Někdy bylo dost těžký vydržet jeho pohled, když byl tak pronikávej a taky…

Modrej.

Silná opálená ruka se vznesla a přitiskla mý prsty ke stránce, kterou jsem právě obracela.

„Tady to je.“ Paul nevypadal, že by mu koukání z očí do očí dělalo stejný potíže jako mně (možná proto, že já mám oči zelený a pronikavý asi jako, ehm, vodní řasy). Jeho pohled nehodlal vycouvat z mý tváře. „Přečti si to.“

Podívala jsem se, co mi to ukazuje. Kniha, kterou tentokrát dotáhnul na naši soukromou hodinu mediátorování, byla tak letitá, že se její zažloutlý stránky drolily, když jsem je zkoušela obracet. Hodila by se spíš do vitríny v muzeu než do pokoje sedmnáctiletýho řízka.

Ale skončila zrovna tam, když ji Paul – i když jsem pochybovala, že ten kluk ví, že já vim – sebral z dědečkovy sbírky. Jmenovala se Kniha mrtvých.

A ten titul nebyl jedinou připomínkou pomíjivosti pozemskejch záležitostí. Ta knížka páchla tak, jako by mezi její stránky někdo přibouchnul myš nebo nějaký jiný zvířátko a nechal tam jeho mršinu pořádně hnít.

„Pokud věřiti lze překladu z roku 1924,“ četla jsem nahlas a byla ráda, že aspoň hlas se mi na rozdíl od prstů neklepe – prsty se mi začaly třást vždycky, když se jich Paul dotknul –, „pak schopnosti průvodců duší nespočívají toliko v tom, že tito dovedou komunikovati se zesnulými, jakož i doprovázeti je z našeho světa na onen. Průvodci duší rovněž oplývají darem cestovati čtvrtým rozměrem.“

Přiznávám, že jsem to nečetla zrovna dvakrát procítěně. Nejenom kvůli tomu starodávnýmu jazyku, ale ona to fakt není žádná sranda dřepět celej den ve škole a pak ještě uhánět na hodinu mediátorování. Naštěstí to bylo jen jednou tejdně, ale musíte mi věřit – i to bylo víc než dost. Barák Paulova dědečka vypadal celý ty měsíce, kdy jsem do něj chodila, furt stejně studeně. To místo mi nahánělo husí kůži podobně jako starej pán…

… Paulův děda, kterej žil, jak tomu sám říkal, „položivotem“ v pokoji o patro níž. Tenhle „položivot“ obnášel neustálou přítomnost ošetřovatelů, kterejm Paulovi rodiče platili, aby se o staříka starali, a celodenní sledování televizního kanálu s diváckejma soutěžema. Takže není divu, že se Paul panu Slaterovi – nebo správně doktoru Slaskýmu, jak se mi stařík v létě osobně představil – vyhejbal jako moru. Jeho dědeček nebyl zrovna nejúchvatnější společník, i když zrovna nepředstíral, jak moc je zblblej práškama.

Ale navzdory očividnýmu nedostatku nadšení v mým přednesu se Paul zatvářil nadmíru spokojeně, když pustil mou ruku a zahučel zpátky do polštářů. „No?“ Levý obočí mu zase povyjelo o kousek vejš.

„Co no?“ Otočila jsem stránku a uviděla fotku hieroglyfu, o kterým se tam psalo.

Poloviční úsměv, kterej se objevil na Paulově tváři, se vytratil, a za ním zbyla jen tvář stejně bezvýrazná jako stěna za ním.

„Záleží na tom, jak se k tomu postavíš,“ prohodil.

Neměla jsem ani páru, o čem to zase mele. „Jak se postavím k čemu?“

„Já to dokážu, Suze,“ prohlásil. „Nemůže to přece bejt tak těžký. A až zjistím, jak se to dělá… no, pak mě nebudeš moct obvinit z toho, že jsem nedodržel naši úmluvu.“

„Jakou úmluvu?“

Paul trochu vysunul čelist.

„Že nechám tvýho přítele na pokoji,“ prones záhadně.

Zírala jsem na něj s nepředstíraným úžasem. Vážně jsem neměla ponětí, jak jsme se zase dostali k tomuhle. Vypadalo to na příjemný – no dobře, tak ne příjemný, ale aspoň normální – odpoledne, a on najednou zase začne vytahovat tyhle svý starý výhrůžky, že něco udělá… nebo teda neudělá… Jessemu. Co je zas?

„O čem to m-mluvíš?“ zakoktala jsem. „Co má tohle společnýho s Jessem? To je kvůli… tomu plesu? Paule, kdybys mě pozval, šla bych s tebou. Nechápu, pročs rovnou pozval Kelly a ani ses –“

Ten nenápadnej úsměv mu zase přistál na rtech, ale Paul se tentokrát jen naklonil a zabouchnul knížku mezi náma. Ze stařičkejch stránek se vznesl oblak prachu, málem přímo mně do tváře, ale neprotestovala jsem. Místo toho jsem se srdcem v krku čekala, co z něj vypadne.

Ale zklamal mě. „Nelam si s tím hlavu,“ zašklebil se. Pak přehodil nohy přes pelest a postavil se. „Máš hlad?“

„Paule.“ Napodobila jsem ho a mý lodičky značky Stuart Weitzman hlasitě zaklapaly na holejch dlaždicích. „Co se děje?“

„A proč myslíš, že by se mělo něco dít?“ zeptal se, když vykročil přede mnou do dlouhý temný chodby.

„Panebože!“ vyjekla jsem. Sama jsem slyšela, jak popudlivě to zní. „Tenkrát v noci jsi mi kvůli Jessemu vyhrožoval. Se Zimním plesem ses na mě vykašlal. A teď zase tohle. Máš něco za lubem.“

„Že by?“ Paul ke mně obrátil hlavu, když jsem za ním scházela po točitým schodišti do kuchyně. „To si vážně myslíš?“

„To vim,“ opravila jsem ho. „Jenom jsem zatím nezjistila, co chystáš.“

„Víš, jak se teď chováš?“ zeptal se ležérně Paul. Sklonil se nad otevřenou lednicí a zamžoural dovnitř.

„Ne,“ přiznala jsem. „Jak?“

„Jako holka, co žárlí na svýho kluka.“

Málem mi došel dech. „A co je jinak novýho na planetě Splněnejch přání?“

Paul vylovil z ultramoderní lednice plechovku koly a s okázalou peckou ji otevřel.

„To je dobrá hláška,“ pochválil můj slovní obrat. „Fakt, líbí se mi to. Možná to sem tam použiju.“

„Paule.“ Zírala jsem na něj, v krku sucho, srdce se mi pokoušelo proskočit hrudníkem. „O co ti jde? Ale teď vážně.“

„Vážně?“ Zhluboka se napil limonády. Nemohla jsem si pomoct – musela jsem se dívat, jak mu při polykání poskakuje ohryzek v tom jeho opáleným krku. „Chci si jen pojistit svou sázku.“

„A co znamená zase tahle hláška?“

„Znamená to,“ ucedil, zavřel ledničku a opřel se o ni zádama, „že se mi tady začíná líbit. Je to sice divný, ale je to tak. Nikdy by mě nenapadlo, že bych chtěl dělat kapitána tenisovýho týmu. Je jistý, že v minulý škole –“ Zase se napil. „No, to nebudu rozebírat. Fakt je, že začínám pronikat do zdejší hierarchie. A chci jít na Zimní ples. A protože jsem zjistil, že tobě se moc nezamlouvá trávit se mnou čas, musím se svým plánem trochu pohnout.“

Dveře ledničky už byly zavřený, takže ten náhlej chlad, co mi přejel po páteři, s ní nemoh mít nic společnýho. Paul si musel všimnout, jak jsem se otřásla, protože se ušklíbnul a pokračoval: „Nedělej si starosti, Suzie. Jednou mi to odpustíš. Jednou ti dojde, že tohle všechno bylo jen –“

Už to nedořek. To proto, že jsem po něm skočila a vyrazila mu plechovku s kolou z ruky. Zarachotilo to, když přistála v obrovským nerezovým dřezu. Paul se na svou prázdnou dlaň zadíval trochu překvapeně, jako by nedokázal pochopit, kam se mu najednou podělo pití.

„Nevim, co máš v plánu, ale ráda bych ti vysvětlila jedno. Jestli se mu něco stane,“ zasyčela jsem na něj, ne o moc hlasitějc než limonáda, která tekla z plechovky do výlevky, ale mnohem víc zprudka, „jestli se mu cokoli stane, tak budeš litovat, že ses vůbec narodil. Jasný?!“

Výraz překvapení v jeho tváři vystřídalo čirý znechucení.

„Tak na tom jsme se nedomluvili. Řek jsem jenom, že ho ne –“

Cokoli,“ opakovala jsem. „A laskavě mi neříkej Suzie.“

Srdce už mi tlouklo tak nahlas, až mi přišlo, že to přece musí slyšet i on – a že si taky musel všimnout, že jsem víc vyděšená než rozzuřená…

A možná to poznal, protože rty se mu zase zvlnily v tom nepatrným úsměvu – úsměvu, kvůli kterýmu by se mu okamžitě vrhly k nohám všechny holky ze školy.

„Neboj, Suze,“ uklidnil mě. „Pokud jde o moje plány s Jessem, jsou mnohem neškodnější než to, co plánuješ ty se mnou.“

„Já –“

Nenechal mě domluvit a zavrtěl hlavou. „Nechtěj mě urazit předstíráním, že nevíš, o čem to mluvím.“

Ale já to nemusela předstírat. Ani teď jsem neměla páru, o čem to mele. A ani jsem nedostala šanci něco v tom smyslu poznamenat, protože v tu chvíli se otevřely dveře do haly a někdo váhavě pozdravil: „Dobré odpoledne…?“

Objevil se v nich doktor Slaski se svým ošetřovatelem, kteří se právě vrátili z dalšího nekonečnýho procesí lékařskejch vyšetření. Pozdravil nás ošetřovatel. Doktor Slaski – nebo děda Slater, jak mu říkal Paul – by na mě jaktěživo nepromluvil. Přesnějc řečeno nepromluvil, pokud by byl někdo v doslechu.

„Ahoj,“ odpověděl Paul. Vyšel z kuchyně do obývacího pokoje a sklonil se ke kolečkovýmu křeslu, ve kterým dědeček seděl. „Jak se máš?“

„Všechno v pořádku,“ odpověděl za něj s úsměvem ošetřovatel. „Že jsme v pořádku, pane Slater?“

Paulův dědeček nereagoval. Hlavu měl skloněnou na prsou, jako by spal.

Ale nespal. Nebyl v tu chvíli o nic víc mimo než já. Uvnitř toho opotřebovanýho a křehkýho těla zůstal mozek, kterej překypoval inteligencí a energií. Nechápala jsem, proč se to snaží tajit. Ale na Slaterovic rodině byla fůra věcí, který jsem nechápala.

„Zdrží se tady vaše přítelkyně na večeři, Paule?“ zeptal se rozverně ošetřovatel.

„Ano,“ odpověděl Paul ve stejnou chvíli, kdy jsem odsekla: „Ne!“

Vyhnula jsem se jeho pohledu a dodala: „Dobře víš, že to nejde.“

Tohle byla teda pravda bez příkras. Večeře je u nás doma posvátnej čas rodinnýho souznění. Kdybyste prošvihli některou z těch hostin, co pro nás každej večer chystá můj nevlastní táta, nejspíš by vám to měli za zlý ještě při vašem pohřbu.

„Dobře,“ procedil Paul skrz zuby, kterejma naprosto slyšitelně zaskřípěl. „Hodím tě domů.“

Neprotestovala jsem. Byla jsem víc než jen připravená dát týhle štaci sbohem.

Naše cesta mohla bejt mnohem příjemnější. Koneckonců, Carmel je jedno z nejkrásnějších míst na světě a vila Paulova dědečka stojí přímo na břehu Pacifiku. Slunce zapadalo, obloha byla jako v jednom ohni a taky jsme slyšeli, jak vlny rytmicky narážej na skaliska pod silnicí. Na Paula taky nebyl zrovna nejhorší pohled, a kromě toho neřídil žádnou starou kraksnu z autobazaru, ale stříbrný kábro BMW, který dokonale ladilo s mejma tmavejma vlasama, bledou pletí a vybraným vkusem v odívání.

Ale napětí v autě se stejně dalo krájet. Jeli jsme v naprostým tichu, dokud Paul nezabočil na cestu k Pine Crest Road 99 – rozlehlýmu viktoriánskýmu stavení ve čtvrti Carmel Hills, který mamka a nevlastní táta koupili před rokem, ale dodneška ještě nedokončili jeho přestavbu. Vzhledem k tomu, že tenhle barák byl naposledy přestavovanej někdy na začátku století – dvacátýho, ne toho našeho –, tam taky bylo sakra co předělávat…

Ale žádná přestavba by ho nedokázala zbavit krvavý minulosti. Před pár měsícema tady při stavbě bazénu s vířivkou objevili na zadním dvorku kostru mýho přítele. Dodneška nedokážu vyjít na zadní verandu, aby se mi z toho nezved žaludek.

Už jsem se chystala vystoupit bez jedinýho slova z auta, když se Paul natáhnul a položil mi dlaň na předloktí.

„Suze,“ začal. Když jsem se k němu otočila a zadívala se do jeho modrejch očí, připadaly mi najednou utrápený. „Co takhle uzavřít příměří?“

Zamžikala jsem. To si dělá srandu? Vyhrožoval, že se zbaví mýho přítele. Okradl lidi, který ho požádali o pomoc. Nepozval mě na ples, pokořil mě před nejoblíbenější holkou ze školy. A teď si myslí, že jako „pusu na to a všechno v pohodě“?

„Na to zapomeň,“ setřela jsem ho a posbírala si učebnice.

„Ale jdi, Suze.“ Obdařil mě jedním z těch svejch bezelstnejch úsměvů. „Ty víš, že jsem neškodnej. Teda většinou. A kromě toho, co bych tomu tvýmu Jessemu moh asi tak udělat? Má přece za bodyguarda otce D., nebo ne?“

To teda nemá. Nebo aspoň ne zrovna teď. Ale snad to Paul neví. Zatím.

„Za tu věc s Kelly se omlouvám,“ dodal. „Ale ty bys se mnou stejně nechtěla jít. Takže mi nemůžeš vyčítat, že jsem se rozhod pozvat někoho, kdo… komu se líbím?“

Možná to bylo tím úsměvem. Možná tím, jak se na mě díval těma jakoby dětsky modrejma očima… ale najednou jsem měla pocit, že vůči němu začínám roztávat.

„A co Gutierrezovi?“ zeptala jsem se. „Vrátíš jim ty prachy?“

„Ehm.“ Odvrátil pohled. „No, to ne. Nemůžu.“

„Musíš, Paule. Nikomu to neřeknu, přísahám…“

„O to nejde. Já, ehm… prostě ty prachy potřebuju.“

„Na co?“

Zašklebil se. „To uvidíš.“

Trhla jsem s dvířkama bavoráku a vyskočila. Podpatky se mi zabořily hluboko do závěje z borovýho jehličí.

„Měj se, Paule,“ pronesla jsem ledově a práskla za sebou dveřma, zrovna když byl v půli věty: „Ne, Suze, po… počkej, prosím tě…“

Nakrknutě jsem se obrátila a vyrazila k domu. Můj nevlastní táta rozdělal oheň v jednom z tý spousty krbů, který v našem baráku zůstaly. Ve vzduchu se vznášela pronikavá vůně hořícího dřeva a mísila se s nějakou další…

Kari. Dneska bude k večeři kuře po indicku. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Slyšela jsem, jak Paul obrací auto a odjíždí, ale nenamáhala jsem se otočit. Zamířila jsem rovnou ke schodům na verandu a prošla obrazcema jasnýho světla, který dopadalo na verandu oknama z obýváku. Otevřela jsem a nahlásila: „Jsem doma!“

Jenomže doma jsem vlastně nebyla. Protože tohle pro mě bejval domov, když v něm žil – vlastně nežil, ale to je teď fuk – někdo, kdo už mě tam dneska nepřivítá.

4

Hrst kamínků, který jsem hodila do okna, zarachotila na bytelným olovnatým skle. Rozhlídla jsem se kolem, protože jsem měla strach, jestli mě někdo náhodou neslyšel. Pořád lepší, kdyby zaslechli rachocení štěrku na okenní tabulce, než aby slyšeli mě, jak šeptám jméno toho, kdo tady vlastně ani neměl bejt…

Kdo měl bejt, technicky vzato, už sto padesát let někde úplně jinde.

Objevil se hned: ne v okně, ale vedle mě. To je s duchama normálka – nikdy si nemusej lámat hlavu se schodama. Nebo se zdí.

„Susannah.“ Zář měsíce způsobovala, že Jesseho obličej byl jeden velkej kontrast: černý ostrůvky stínů tam, kde měl mít oči, zatímco jizva nad jeho pravým obočím – tam, kde ho v dětství pokousal pes – zářila jasně bílou.

Ale i když si s jeho tváří pohrával měsíc, pořád to byl ten nejhezčí kluk, jakýho jsem kdy potkala. A netvrdím to jenom já a jenom proto, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Ukázala jsem jeho portrét, kterej jsem neúmyslně ztopila z archivů Historickýho spolku města Carmel-by-the-Sea, svý kámošce Cee Cee – a ta mi to odsouhlasila. Neskutečnej řízek, tak to formulovala, jestli chcete znát přesnou citaci.

„Tohle si můžeš ušetřit,“ připomněl mi a natáhnul se, aby mi z dlaně smetl zbejvající kamínky. „Věděl jsem, že jsi tu. Slyšel jsem, jak mě voláš.“

Až na to, že já nic takovýho nedělala. Jako že jsem ho nevolala. Ale to je taky fuk. Je tady – a na ničem jiným nezáleží.

„Copak je, Susannah?“ podivil se Jesse. Vystoupil ze stínů fary, takže jsem mu konečně viděla do očí. Byly jako vždycky zářivý, tmavý a plný inteligence… inteligence a ještě něčeho. A to něco, jak jsem si s potěšením opakovala furt dokola, bylo určený jen a jen mně.

„Jenom jsem tě chtěla pozdravit,“ pokrčila jsem ramenama. Byla dost kosa, a když jsem mluvila, dech se mi před pusou srážel do obláčků.

Tohle Jesse řešit nemusel. Protože nedejchal, že jo.

„Ve tři ráno?“ Černý obočí mu vyletělo vzhůru, ale tvářil se spíš pobaveně než polekaně. „Když je zítra všední den?“

Zase mě dostal.

„Otec Dom chtěl, abych dala nažrat kocourovi,“ vysvětlila jsem a zamávala brašnou. „Nechci, aby mě při tom načapala sestra Ernestina. Neměla by se domáknout, že tady Hřebíka přechováváte.“

„Aha, jídlo pro kocoura,“ prohodil Jesse. Teď už se tvářil jenom pobaveně. „A to je všechno?“

Nebylo to všechno, a on to dobře věděl. Ale nešlo mi o to, z čeho mě podle všeho podezíral. Teda možná taky, jenomže…

Jenomže když mě přitáhnul k sobě, dá rozum, že jsem neprotestovala. Zvlášť když si vemete, že na tomhle světě bylo jen jedno jediný místo, kde jsem si připadala v bezpečí, a to bylo… v jeho náruči.

„Je ti zima, querida,“ zašeptal mi do vlasů. „Celá se třeseš.“

Třásla jsem se, ale ne proto, že by mi byla zima. Teda nejenom proto. Zima mi byla taky. Zavřela jsem oči a celá jsem se v jeho objetí rozpouštěla, užívala jsem si ten báječnej pocit z toho, že mě objímaj jeho silný paže, že se můžu přitisknout tváří k jeho hrudi. Přála jsem si tak zůstat navždycky – myslím v jeho náruči –, protože když jsem tam byla, nic mi nemohlo ublížit. To by Jesse nikdy nepřipustil.

Netuším, jak dlouho jsme tak stáli v zeleninový zahrádce za farou, kde bydlel otec Dominik. Vím jenom, že Jesse, kterej mě hladil po vlasech, se trochu odtáhnul, aby se mi moh podívat do tváře.

„Copak je, Susannah?“ zeptal se mě znova a jeho hlas zazněl uprostřed tý něžný chvilky překvapivě tvrdě. „Co se děje?“

„Nic,“ lhala jsem, protože jsem nechtěla, aby přestával… chtěla jsem, aby to trvalo věčně, ten měsíční svit a jeho objetí a… prostě tohle všechno.

„Jaképak nic,“ ozval se Jesse a vzal do prstů pramínek vlasů, kterej mi předtím rozfoukal vítr tak, že se mi přilepil k lesku na rtech. „Vždyť tě znám, Susannah. Vidím, že tě něco trápí. Tak co se stalo?“

Vzal mě za ruku a začal mě někam táhnout. Poslušně jsem šla za ním, i když jsem neměla ponětí, kam to vlastně jdeme. Šla bych za ním třeba do pekla, kdyby chtěl. Ale tam by mě Jesse nikdy nevzal.

Na rozdíl od jinejch lidí.

Trochu jsem se zarazila, když jsem zjistila, kam si mě odvádí. Peklo to teda nebylo, ale…

Do auta?“ Zůstala jsem zírat na kapotu mamčiny Hondy Accord.

„Je ti zima,“ prohlásil rozhodně Jesse a otevřel mi dvířka u řidiče. „Promluvíme si tedy uvnitř.“

Jenomže mluvení nebylo zrovna to, co bych chtěla uvnitř podniknout já. Pak mi blesklo hlavou, že to, co bych ráda, se dá provozovat v autě stejně dobře jako v zeleninový zahrádce za farou. A bude při tom větší teplo.

Jenomže Jesse se do ničeho z toho nepustil. Vzal mě za ruce, kterýma jsem ho zkusila obejmout kolem krku, a položil mi je do klína.

„Nuže, pověz mi to,“ vyzval mě ze stínu, kterej dopadal na sedadlo spolujezdce. Podle jeho tónu by jeden skoro hádal, že nemá náladu na vtipkování.

Povzdychla jsem si a zakoukala se do čelního skla. Pokud šlo o romantiku, tohle místo by se nejspíš do žebříčku Cosma nepropracovalo. Možná Big Sur. Určitě Zimní ples. Ale farní parkoviště v misii Junipera Serry? Nic moc.

„Tak co, querida?“ Naklonil se ke mně a odhrnul mi z obličeje pár pramínků, který mi tam vždycky nějak zabloudily.

Jenomže pak si všimnul, jak se tvářím, a spustil ruku dolů.

„Ach. Zase on,“ poznamenal úplně jiným hlasem.

Asi by mě to už nemělo překvapovat. Teda jak na mně všechno pozná, i když mu leccos zatluču. Byla toho spousta, co jsem mu zatím neřekla – spousta věcí, ke kterejm jsem se mu neodvažovala přiznat. Tak třeba ta smlouva, podle který se Paul nebude snažit odlifrovat Jesseho pryč, pokud já budu každou středu po škole jezdit k němu domů… pod záminkou, že se tam dovim něco víc o svý jedinečný schopnosti přecházet mezi světem živejch a říší mrtvejch. Ale ve skutečnosti tam ani tak nestudujeme mediátorský tradice, spíš se mi Paul snaží strkat jazyk do pusy.

Jesseho by asi moc nenadchlo, kdyby se o tomhle doučování domáknul… a ještě míň by se mu líbilo, kdyby zjistil, co je obsahem učiva. Ti dva se zkrátka nemaj rádi. Už od začátku se k sobě chovali přezíravě. Paul cejtil, že má navrch – z toho prostinkýho důvodu, že na rozdíl od Jesseho zůstal naživu. Jesse Paula nenáviděl, protože tomu klukovi nacpaly sudičky do kolíbky snad všechno možný – včetně schopnosti mluvit s mrtvejma –, ale on to zneužívá jen pro svý sobecký záměry.

Jo, a abych nezapomněla, tahleta vzájemná nevraživost má co dělat i se mnou.

Než jsem poznala Jesseho, často jsem si v duchu představovala, jak zábavný by bylo, kdyby se o mě prali dva kluci. A když se mi to teď splnilo, mohla jsem si za to jen zpětně nadávat do pitomců. Když se spolu minule porvali a zničili při tom půlku našeho baráku, můžete vsadit boty, že to žádná sranda nebyla. A to jsem za to vůbec nemohla. Teda jen malounko.

„To jenom, že…“ Uhnula jsem pohledem, protože jsem věděla, že jestli se zakoukám do těch jeho hlubokejch temnejch tůní, budu ztracená jako vždycky. „Že Paul byl… bylo to horší než jindy.“

„Horší?“ Pohled, kterým po mně Jesse střelil, byl ostrej jako dýka. „V jakém smyslu horší? Susannah, jestli na tebe vztáhl ruku –“

„To ne!“ přerušila jsem ho. Srdce mi kleslo sakra hluboko pod pásek, když jsem si uvědomila, že ta řeč, kterou jsem půlku noci pilovala – a kvůli který jsem musela čmajznout mamce auto a vyrazit takhle pozdě na faru –, stojí za starou belu. Ne. Je totálně pitomá. „Prostě, teď naposledy… to znělo jako vyhrůžky. Teda já mu moc nerozuměla, ale vyhrožoval, že něco udělá… tobě.“

Jesse se zatvářil pobaveně, což teda nebyla zrovna reakce, jakou bych v tyhle situaci očekávala.

„Takže ty sem přijdeš uprostřed noci,“ ozval se, „abys mne varovala? Susannah… jsem dojat.“

„Jesse, já to myslím vážně,“ namítla jsem. „Myslím, že Paul má něco za lubem. Pamatuješ na paní Gutierrezovou?“

„Ale ovšem.“ Jesse mi musel hysterický výlevy starý paní překládat, protože mý znalosti španělštiny se omezujou nanejvejš na taco – a pochopitelně na queridu. „Proč se ptáš?“

Zběžně jsem mu vylíčila, jak jsme se s Paulem setkali na zadním dvorku u Gutierrezovejch. A přestože jsem tu část, jak Paul stačil čmajznout prachy, pro který jsem tam přišla, vzala jenom z rychlíku, Jesse se očividně zhrozil. Viděla jsem, jak se mu v očích ocelově zablejsklo. Pak ucedil španělsky něco, čemu jsem nerozuměla, ale mám takovej silnej dojem, že to bylo něco nelichotivýho na adresu Paulovy mámy.

„Otec D. slíbil, že se o to postará,“ ujistila jsem ho vzápětí pro případ, že by si třeba umanul, že si to s Paulem vyřídí vlastnoručně – sice jsem ho před tím v jednom kuse varovala, ale bylo by mu dost podobný, kdyby v tomhle směru vyved nějakou ztřeštěnost. Neřekla jsem mu, že otec Dom o tomhle nemá ani tucha – jenom že zapsal rodinu Gutierrezovejch na listinu potřebnejch. Věděla jsem, jak by mě asi Jesse sjel za to, kdyby zjistil, že jsem nechala otce Dominika tápat ohledně těch ukradenejch peněz.

Ale taky jsem moc dobře věděla, co by udělal Paul, kdyby zjistil, že jsem ho práskla.

„Z toho strach nemám,“ dodala jsem spěšně. „To jenom… prostě, jsem nějaká nervózní kvůli tomu, co Paul řek, když jsem po něm chtěla, aby ty peníze vrátil.“ Pomyslela jsem si, že bude rozhodně lepší vynechat tu část, jak jsem se pokoušela zasáhnout Paulův solar plexus. A taky to, co z Paula vypadlo posledně: že jeho plány s Jessem jsou mnohem neškodnější než to, co já plánuju udělat s ním. Protože jsem najednou začala mít pocit, že už asi tuším, co tím myslel. I když v tom byl teda úplně mimo. „Vedl řeči o tom, co s tebou provede. Ne že by tě chtěl přímo zabít –“

„To by také bylo dost obtížné, querida,“ přerušil mě suše Jesse. „Vzhledem k tomu, že už jsem mrtvý.“

Zůstala jsem na něj zírat. „Ale ty víš, jak to myslím. Povídal něco v tom smyslu, že se postará o to, abys vůbec neumřel.“

I když byla v autě skoro úplná tma, viděla jsem, jak Jesseho obočí povyskočilo.

„Ten mladík má příliš vysoké mínění o svých schopnostech,“ vypadlo z něj. Nic víc.

„Jesse!“ vyhrkla jsem. Nechápala jsem, proč bere Paulovy hrozby pokaždý na lehkou váhu. „On to myslí vážně. Už mi to opakoval několikrát. Fakticky si myslím, že má něco za lubem.“

„Slater má za lubem něco, co souvisí s tebou, Susannah,“ prones Jesse tím povědomým tónem, kterej naznačoval, že už ho tenhle hovor víc než unavuje. „Miluje tě. Když si ho přestaneš všímat, záhy ho to omrzí.“

„Jesse…“ nadechla jsem se. Ale co dál? Nemohla jsem mu přece začít vykládat, že by mi nic neudělalo větší radost, než kdybych mohla nechat plavat Paula i s těma jeho manipulativníma metodama. Jenomže to nemůžu udělat, protože jsem slíbila, že… no, že se výměnou za Jesseho bezpečí budu chovat povolně. Nebo možná ne bezpečí, ale za pokračování jeho pobytu v tyhle časový rovině. „Řekla bych, že –“

„Přestaň si ho všímat, Susannah,“ opakoval Jesse. Úsměv mu pomalu vymizel z tváře. Unaveně zavrtěl hlavou. „Vykládá ti to jen proto, že ví moc dobře, jak si získat tvou náklonnost. Ví, jak tě tyhle řeči rozrušují, a že hned začneš žadonit: Ne, Paule! Nedělej to, Paule!

Zhrozeně jsem na něj vytřeštila oči. „Tos mě teďka jako zkoušel napodobit?“

„Nečiň mu zbytečně to potěšení, že mu popřeješ sluchu,“ pokračoval Jesse, jako by byl hluchej. „Přestane ho to ponoukat a zaměří se na něco jiného.“

„Já přece takhle nepištím.“ Nejistě jsem se kousla do spodního rtu. „Nebo snad jo?“

„A teď, pokud je to všechno,“ pokračoval Jesse, kterej mý poznámky přehlížel úplně stejně, jako jsem já nevnímala jeho rady ohledně správný taktiky vůči Paulovi, „si myslím, že bys měla jet domů, querida. Dobře víš, že pokud se tvá maminka vzbudí a zjistí, že jsi pryč, bude si dělat starosti. A kromě toho, nezačíná ti za pár hodin škola?“

„Ale –“

Querida.“ Jesse se naklonil přes řadicí páku a levou rukou mě objal kolem krku, „Děláš si zbytečné starosti.“

„Jesse, já –“

Ale už jsem nestihla dokončit to, k čemu jsem se nadechla – a o pár vteřin pozdějc už jsem si ani nedokázala vybavit, co jsem mu to vlastně chtěla říct. To proto, že mě k sobě přitáhnul – jemně, ale nesmlouvavě – a přitiskl svý ústa na moje.

No, a když se mi stane něco takovýho, je snad jasný, že nedokážu myslet na nic jinýho než na to, jakej je to pocit, když se naše rty spojí… což je samozřejmě nádherný a neodolatelný. Ne že bych měla v oboru líbání nějaký nadstandardní zkušenosti, ale dokonce i já jsem dokázala poznat, že s Jessem je to… no prostě výjimečný.

A nejenom proto, že je to duch. Stačí, aby ten kluk přitisknul pusu na moji, a je to, jako by ve mně vybuchnul ohňostroj na Čtvrtýho července a rozzářil se tak, že už ten žár ani nemůžu unýst. A jediná věc, na kterou při tom ještě dokážu myslet, je tisknout se k němu pevnějc, abych ten oheň rozdmýchala ještě víc…

I když to pak bejvá leda horší, protože Jesse – kterej při tom vždycky vypadá, že i v něm vybuchuje ohňostroj – se mě začne porůznu dotýkat, třeba pod tričkem – a asi je vám jasný, že chci, aby se mě dotýkal –, ale on sám má pocit, že tam jeho ruce nemaj co pohledávat. Takže po líbání vždycky přijde ta fáze, že se začne omlouvat za to, že mě urazil, i když urážka by bylo to poslední slovo, kterým bych tohle chování popsala. Což jsem se mu taky snažila naznačit, jak nejvýmluvnějc to šlo, ale očividně to na něj moc nezapůsobilo.

Ale to mám z toho, že jsem se zamilovala do chlápka, kterej se narodil v době, kdy se muži k ženám chovali, jako by to byly nějaký porcelánový figurky, a ne lidi z masa a kostí. Pokoušela jsem se Jessemu vyložit už mockrát, že se od tý doby věci trošku změnily. Ale ten kluk se stejně tvrdohlavě držel svýho přesvědčení, že cokoli od krku dolů je až do líbánek zakázaný…

Teda až na situace, kdy jsme se líbali a v žáru okamžiku i Jesse zapomněl na to, že je slušně vychovanej mládenec z devatenáctýho století.

Pořád mě líbal a já cejtila, jak jeho ruka sonduje terén kolem pásku mejch džínů. Naše jazyky se propletly a já vytušila, že je jenom otázka času, kdy mu druhá ruka zabloudí nahoru pod podprsenku. V duchu jsem zajásala, že jsem si vzala tu s rozepínáním vpředu. Pak jsem zavřela oči a dovolila svejm rukám, aby se pustily trochu na výzvědy a prozkoumaly pletence svalů pod jeho bílou hedvábnou košilí…

… dokud mě Jesseho prsty – místo aby se vydaly do hlubin mýho postroje číslo 75 B – nesevřely zápěstí ocelovým stiskem.

„Susannah,“ zašeptal. Ztěžka oddychoval a hlas se mu trochu chvěl, když si opřel svý čelo o moje.

„Jesse.“ Já taky nedejchala zrovna dvakrát vyrovnaně.

„Asi bys už měla jet.“

Jak jsem mohla tušit, že z něj vypadne zrovna tohle?

Doufala jsem, že když ho přiměju, aby se se mnou takhle líbal častějc a aby z toho neměl v jednom kuse výčitky svědomí, třeba se mi povede rozmluvit mu i tu absurdní představu, že musí zůstat bydlet u otce Dominika. Proč taky, když teď už jsme, technicky vzato, pár? Koneckonců, to v mým pokoji ho zamordovali. Takže by přece podle zákoníku nadpřirozenejch jevů měl zůstat strašit právě tam, nebo ne?

Ale před ním jsem tyhle úvahy rozvíjet nemohla, protože mi bylo jasný, že Jesse jako správně staromódní týpek v hloubi duše nesouhlasí s tím, aby spolu dvojice žila před svatbou na hromádce. Rychle jsem si vyhnala z mysli vzpomínky na to, jak mě otec D. před odjezdem do San Franciska nabádal, abych se Jesseho nesnažila svádět. No jasně, a co byste od něj taky čekali? Otec Dominik je přece kněz. Nemá ani páru o tom, co to znamená bejt horkokrevnej dospívající mediátor. Přesnějc řečeno horkokrevná mediátorka.

„J-Jesse,“ blekotala jsem, jak jsem pořád nemohla popadnout dech ze všeho toho líbání, „já stejně furt musím myslet… na Paula. Víš, co když fakticky přišel na něco, jak nás – tebe a mě – rozdělit? A teď, když je otec D. pryč a nevíme, kdy se má vrátit, tak… jsem si myslela… že by možná bylo lepší, kdyby ses na čas přestěhoval k nám domů…?“

Ale Jessemu, i když mi před chvilkou málem zabrousil pod podprsenku, se tahle představa vůbec nezamlouvala. „Abys mě mohla chránit před hanebným Slaterem?“ Byla to jen moje bujná představivost, anebo to vážně prones spíš pobaveně než zneklidněně? „Díky za pozvání, querida, ale já se o sebe dokážu postarat sám.“

„Ale jestli se Paul domáknul, že je otec Dom pryč, třeba se ti pokusí něco udělat. A když nebudu nablízku, abych mu to zarazila –“

„Možná je to pro tebe překvapení, Susannah,“ poznamenal Jesse, odtáhnul se ode mě a vrátil mi ruku nakvašeně do klína, „ale já si s panem Slaterem poradím i bez tebe.“

Teď už nebylo pochyb: rozhodně to myslel pobaveně.

„A teď už honem domů,“ pokračoval rezolutně. „Dobrou noc, querida.“

Ještě jednou mě krátce políbil, takovým tím stručným tetičkovským polibkem. Věděla jsem, že se každou vteřinou odhmotní.

Ale já potřebovala zjistit ještě něco. Obyčejně jsem se na takový věci ptala otce Dominika, ale když byl teď fuč…

„Počkej,“ zarazila jsem ho. „Než zmizíš… potřebovala bych vědět ještě něco.“

Jesse se už skoro začínal mihotat. „Copak, querida?

„Čtvrtej rozměr,“ vyhrkla jsem.

Přestal se rozplývat. Jeho tělo bylo zase pevný jako předtím.

„Co je s ním?“

„Ehm,“ odkašlala jsem si. Ha! Určitě si myslel, že se ho vyptávám jen proto, abych si na pár minut prodloužila potěšení z jeho dokonalý společnosti. Chcete znát pravdu? To možná taky. „Co to znamená?“

„Čas,“ odpověděl stručně Jesse.

„Čas?“ opakovala jsem. „Jen tohle? Prostě… jenom čas?“

„Ano,“ potvrdil Jesse, „prostě čas. Proč se ptáš? Potřebuješ to do školy?“

„Jasně,“ souhlasila jsem s úlevou. „Do školy.“

„Co vás to dnes učí…?“

„Kočičí granule,“ připomněla jsem mu a přistrčila mu tašku. „Nezapomeň.“

Není divu, že se nikdy nedostaneme přes druhou metu.

Vzal si ode mě pytel s kočičím žrádlem.

„Dobrou noc, querida,“ popřál mi znova.

A odhmotnil se. O tom, co se tady dělo, už svědčilo jen zamlžený okýnko, který jsme zahřáli naším vzrušeným dechem.

Teda spíš já ho zahřála, protože Jesse už nějakej ten pátek nedejchá.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvanáct