5

Pan Walden ukázal na stoh předtištěnejch lejster a vyzval nás: „Pouze tužky číslo dvě, prosím.“

Ruka Kelly Prescottový okamžitě vystřelila do vzduchu.

„Pane Waldene, to je proti pravidlům.“ Kelly úlohu předsedkyně studentskýho výboru třetího ročníku fakticky pořádně žrala… zvlášť když došlo na plánování plesu. A taky, jak se teď ukázalo, na psaní testů. „Měli jsme dostat upozornění minimálně čtyřiadvacet hodin předem, že se dneska bude psát písemka.“

„Uklidněte se, Prescottová.“ Náš třídní začal rozdávat papíry. „Tohle nejsou testy vašich znalostí, ale ověřování vašich profesních předpokladů. Není to na známky. Má vám to pomoci…“ Zvedl ze stolu brožuru s návodem a přečetl z ní nahlas: „‚… stanovit, pro jakou profesi máte konkrétní předpoklady a/nebo o jakou oblast se zajímáte a/nebo pro ni máte talent.‘ Chápete? Takže prostě bez obav odpovídejte na otázky.“

Svazek formulářů dopadl na můj stůl, abych je poslala v řadě dál. „Máte na to padesát minut,“ pokračoval pan Walden. „A nechci u toho slyšet žádné vybavování.“

„Dáváte přednost práci: a) venku, b) uvnitř?“ slyšela jsem svýho nevlastního bráchu Brada, jak předčítá nahlas třídě. „Hele, a kde je možnost ‚c) pořádně zkárovanej‘?“

„Blbečku,“ zavrčela Kelly Prescottová.

„Jste obrazně řečeno spíš: a) ‚sova‘, nebo b) ‚skřivan‘?“ Adam McTavish se zatvářil šokovaně. „To se mě ptaj, jako kdy radši spím? A proč tam není možnost – c) ‚medvěd v zimě‘?“

„Pracujete raději: a) sám, b) v kolektivu?“ Moje nejlepší kamarádka Cee Cee jen stěží dokázala ovládnout znechucení. „Kristepane, to je ale ptákovina!“

„Řekl jsem jasně, že se u toho nemáte vybavovat,“ zopakoval pan Walden. „Vy jste tomu nerozuměli?“

Ale nikdo si ho nevšímal.

„Je to ptákovina,“ potvrdil Adam. „A takovejhle test má určit, pro jakou práci se hodím, jo?“

„Má určit, jaký máš schopnosti, tupoune,“ odsekla mu otráveně Kelly. „Ale jediná práce, na kterou ty kdy budeš mít, je prodávat v McDrivu u okýnka hambáče.“

„Kde se sejde s tebou, Kelly,“ prohodil suše Paul. „Jestli tě tam vůbec pustí k fritéze.“

Zbytek třídy vybuchnul smíchy.

Pan Walden, kterej se usadil za katedrou a marně se pokoušel začíst do Světa surfu, zahřměl: „Chcete snad všichni zůstat odpoledne po škole a vyplňovat ten test po vyučování?! Protože já tu s vámi pobudu s největším potěšením, mládeži. Beztak nemám co na práci. A teď už sklapněte a pusťte se do toho!“

Což zadusilo hihňání a hýkání hned v zárodku.

Začala jsem ztrápeně vyplňovat miniaturní kolonky. Jako by mi k zoufalství nestačilo, že jsem skoro celou noc nespala. A že jsem měla plnou hlavu jinejch věcí, než byl nějakej nablblej test profesních předpokladů. Takovýhle vyplňování je pro mě osobně na dvě věci. Já už mám ve svým životě jasno… mám to nalinkovaný už od narození. Až budu dospělá, budu vykonávat jedno jediný zaměstnání. A každý jiný, který si k tomu budu muset naoko přibrat, mě bude jenom zdržovat od mýho celoživotního poslání: pomáhat mrtvejm dostat se na místo určení.

Otočila jsem se na Paula. Skláněl se nad dotazníkem a vyplňoval kolonky s nenápadným pobavením. Zajímalo by mě, co asi tak píše do rámečků „Zájmová činnost“. Nevšimla jsem si, že by tam byla možnost „c) vydírání“. Nebo „d) olupování bližních“.

Proč se s tím vůbec vyplňuje? divila jsem se v duchu. Pro nás dva to stejnak nemá význam. Stejnak budeme v první řadě mediátoři, ať už si jako další profesi přibereme bůhvíco. Jen si vemte třeba otce Doma. Je jasný, že musí držet svý mediátorování pod pokličkou, dokonce ho i tutlat před církví. Ale koneckonců, když je kněz, šéfuje mu Bůh – a ten nás mediátory stvořil.

Heleďte, já vim, že otec D. není jenom kněz. Léta normálně učil, a dokonce za to dostal nějaký medaile, než ho udělali ředitelem.

Jenomže pro něj je to stejně jednodušší. Otec Dominik upřímně věří, že jeho schopnost vidět mrtvý a mluvit s nima je dar od Boha. Nechápe, že ve skutečnosti to žádnej dar není: je to prokletí.

Až na to, že nebejt mýho mediátorskýho talentu, nikdy bych nepotkala Jesseho.

Jesse. Kolonky v dotazníku se začaly rozmazávat, jak se mi do očí nahrnuly slzy.

Tak to je fakt paráda. Bulím. A ve škole!

Ale jak to mám zarazit? Tady přede mnou na stole leží moje růžová budoucnost… maturita, vysoká, práce. No, vlastně předstírání práce, protože ve skutečnosti se budu věnovat něčemu úplně jinýmu.

Ale co Jesse? Jaká budoucnost čeká na něj?

„Co je ti?“ sykla Cee Cee.

Otřela jsem si uslzený oči rukávem košile Miu Miu. „Nic,“ šeptla jsem. „Alergie.“

Cee Cee se zatvářila nedůvěřivě, ale pak se zahloubala do svýho dotazníku.

Jednou jsem se Jesseho zeptala, čím chtěl bejt. Víte, než jako umřel. Myslela jsem tím, jaký povolání by si v životě vybral, ale on mi vůbec nerozuměl. Když jsem mu to nakonec vysvětlila, usmál se, ale tak nějak hrozně smutně.

„Za mého života to chodilo jinak, Susannah,“ povzdychnul si. „Byl jsem jediným synem svého otce. Očekávalo se ode mě, že zdědím jeho ranč. A že až otec zemře, postarám se o matku i o sestry.“

Už ale nedodal, že tyhle plány zahrnovaly mimo jiný jeho svatbu s holkou ze sousedního ranče, aby se jejich pozemky mohly spojit v jednu obrovitánskou latifundii. Ani se nezmínil o tom, že právě tahle holka ho dala zabít, protože milovala jinýho chlápka, kterýho jí její táta zakazoval. Nemusel mi to vykládat, tohle už jsem dávno věděla.

Řekla bych, že život v půlce devatenáctýho století byl teda sakra drsnej.

„Aha,“ hlesla jsem tenkrát. Jesse o tom nemluvil nijak zahořkle, ale mně to přišlo jako děsná nespravedlnost. Chci tím říct – a co když nechtěl bejt rančerem? „No dobře, ale co by se ti líbilo dělat? Víš, kdyby sis moh prostě vybrat?“

Zatvářil se zamyšleně. „Nevím, Susannah. Tehdy to bylo vskutku jiné… já byl jiný. Ale myslím… myslel jsem… asi by se mi líbilo být lékařem.“

Doktor. To sedělo – a kdo by to měl vědět líp než já? Vždycky když jsem dorazila domů s nějakou zraněnou nebo bolavou částí těla – třeba od jedovatýho břečťanu nebo od nerozchozenejch lodiček –, Jesse se o mě bez cavyků postaral. Když mě ošetřoval, dotýkal se mě tak jemně, jako by si dlaně omotal kašmírovou šálou. Byl by z něj skvělej doktor, to je teda fakt.

„A proč ses do toho nepustil? Jako do medicíny?“ nedala jsem mu pokoj. „Jenom kvůli tátovi?“

„Ano, hlavně kvůli němu,“ odpověděl rozvážně. „Víš, já se o tom ani neodvážil před někým zmínit. Věděl jsem, že mě na ranči nemohou postrádat ani na pár dní, natož celá léta studií na lékařské fakultě. Ale líbilo by se mi studovat na nějakém lékařském učení. I když tenkrát,“ dodal s úsměvem, „lidé nevěděli o medicíně zdaleka tolik, kolik vědí dnes. Řekl bych, že dnes je práce v mnoha oborech daleko zajímavější.“

A on to přece věděl nejlíp. Měl sto padesát let na to, aby sledoval, jak nejrůznější vynálezy – elektrický spotřebiče, auta, letadla, počítače… nemluvě o penicilínu a očkování proti nemocem, na který dřív umíraly miliony lidí – mění svět k nepoznání od toho, ve kterým vyrůstal.

Ale Jesse vůbec tvrdohlavě nelpěl na minulosti, jak by se asi dalo čekat, ale naopak dychtivě všechno pozoroval, četl každou knížku, která se mu dostala do ruky, od brožovanejch románků po encyklopedie. Tvrdil, že je toho spousta, co musí dohnat. Nejradši měl tlustý bichle, který si půjčoval od otce Doma, všechno od Platona až po výzkum nejnovějších virů – přesně ten typ knížek, který bych kupovala svýmu tátovi na Den otců. Teda kdyby můj táta nebyl po smrti. To můj nevlastní táta Andy je spíš typ chlápka, kterýmu bych pořídila kuchařku. Ale vy dobře víte, kam tím mířím. Jessemu připadaly vzrušující věci, který se mně zdály suchopárný a nudný. Možná proto, že moh půldruhýho století sledovat, jak se před jeho očima vyvíjej.

S povzdechem jsem se zadívala na ty stovky povolání, který dotazník na konci doporučoval. Jo, Jesse je mrtvej, ale i on ví, čím by se chtěl stát… čím by se bejval moh stát, kdyby neumřel. Nebo spíš nemoh, když si připomenu, co od něj očekával jeho táta.

A já jsem naživu, všechny šance světa mi ležej u nohou, a jediný, na co se dokážu soustředit při myšlence, čím bych chtěla bejt…

Jo. Chci bejt s Jessem.

„Ještě dvacet minut!“ zaburácel třídou hlas pana Waldena a vytrhnul mě z přemejšlení. Zjistila jsem, že místo do dotazníku koukám na moře, který se vlnilo za oknama ani ne kilák od nás – bylo na něj vidět skoro ze všech učeben, ke škodě nesoustředěnejch studentů, jako jsem já. Jenomže já na rozdíl od svejch spolužáků u moře nevyrostla. Pořád mě fascinovalo a lákalo.

Asi tak, napadlo mě, jako Jesseho fascinuje moderní věda.

Ale na rozdíl od Jesseho já se svým zájmem mohla něco dělat.

„Deset minut,“ oznámil pan Walden a zase mě tím vyděsil.

Deset minut! Podívala jsem se na lejstro, napůl nevyplněný. Zároveň jsem si všimla, že ke mně Cee Cee vysílá starostlivý pohledy. Kejvla směrem k papírům na mým stolku. Pohni s tím, sakra! nařizovaly mi její fialový oči.

Popadla jsem tužku a začala bezmyšlenkovitě zaškrtávat odpovědi. Bylo mi úplně buřt, na co vlastně odpovídám. Protože mi, popravdě řečeno, byla moje budoucnost ukradená. Bez Jesseho žádnou budoucnost nemám. Jenomže s ním taky ne. Co by asi tak moh dělat? Jít se mnou strašit na kolej? Do mý první práce? Bydlet v mým prvním bytě?

Jo. Už to vidim.

Paul má pravdu. Jsem tak pitomá. Pitomá, protože jsem se zamilovala do ducha. Pitomá, že si v jednom kuse namlouvám, jako by na nás čekala nějaká společná budoucnost. Pitomá.

„Konec!“ zahlaholil pan Walden a sundal nohy ze stolu. „Odložte tužky, prosím. A pošlete vyplněné dotazníky zase dopředu.“

Ani mě nepřekvapilo, že sotva nás vypustil na oběd, objevil se vedle mě Paul. „Bylo to k ničemu,“ prohodil polohlasem, když jsme se spolu vydali ke skříňkám. „My dva už máme stejně povolání nalinkovaný, co?“

„Ale to nás neuživí,“ připomněla jsem. Jenomže vzápětí mi došlo, že v Paulově případě – no, jeho to asi uživí. A dost dobře, řekla bych.

„Teda… pokud to děláš poctivě,“ upřesnila jsem.

Ale místo aby se zatvářil zahanbeně, jak jsem doufala, se Paul jenom zašklebil.

„Proto jsem se rozhod pro kariéru právníka,“ prohlásil potutelně. „Tvůj táta byl taky právník, viď?“

Přikejvla jsem. Nechtěla jsem se s ním bavit o tátovi, protože táta pro mě znamenal jen ty nejlepší vzpomínky, kdežto Paul… pravej opak.

„Tak tohle povolání jsem si vybral,“ pokračoval nevzrušeně. „V právničině neexistuje nic černýho ani bílýho. Všechno je v nějakým odstínu šedý. Teda pokud dokážeš najít precedens.“

Mlčela jsem. Paula jsem si teda jako advokáta dokázala představit v živejch barvách. Ne takovýho právníka, jako byl můj táta, kterej dělal veřejnýho obhájce, ale advokáta zazobanejch celebrit, fouňů, co si myslej, že jsou víc než zákon… A protože maj bezedný fondy, ze kterejch si můžou dovolit platit obhajobu, taky většinou zákon obejdou. Svým způsobem.

„Ale pokud jde o tebe,“ dodal Paul, „myslím si, že tobě by seděla práce v sociálních službách. Jsi rozená dobrodějka.“

„Jo,“ zamumlala jsem a zastavila se před svojí skříňkou, „možná budu jednou následovat otce Dominika. Stanu se jeptindou.“

„To ne!“ vykřiknul Paul a opřel se o svou skříňku, která byla jen kousek od mojí. „To by byla škoda! Já myslel spíš něco jako sociální pracovnice nebo terapeutka. Víš, umíš s lidma rozebírat jejich problémy.“

Nemá náhodou recht? Protože právě kvůli tomu jsem dneska byla úplně zpitomělá nevyspáním. Protože když jsem se včera v noci rozloučila s Jessem, odjela jsem domů a zalehla… jenomže jsem nedokázala usnout. Místo toho jsem se převalovala, zírala do stropu a uvažovala nad tím, co mi Jesse řek. Ne o Paulovi, ale na téma, o kterým jsem si včera při hodině mediátorování četli: Schopnosti průvodců duší nespočívají toliko v tom, že tito dovedou komunikovati se zesnulými, jakož i doprovázeti je z našeho světa na onen. Průvodci duší rovněž oplývají darem cestovati čtvrtým rozměrem.

Čtvrtej rozměr. Čas.

Tohle kratičký slůvko způsobilo, že se mi chlupy na ruce zježily do pozoru, i když dneska byl typicky teplej carmelskej podzimní den, kterej má do zimy daleko. Že by to byla nakonec pravda? A je taková věc proveditelná? Můžou mediátoři – nebo spíš inkarnátoři, jak lidem jako my říkali Paul a jeho dědeček – cestovat v čase stejně, jako se můžou pohybovat mezi světem živejch a říší mrtvejch?

A kdyby – velký, vypasený kdyby – to byla pravda, co to pro všechno na světě znamená?

A ještě důležitější otázka: proč se Paul tak usilovně snaží, abych se to dozvěděla?

„Vypadáš vyčerpaně,“ všimnul si teď, když jsme se v chodbě opírali o skříňky. Uklidila jsem si učebnice a vytáhla sáček s obědem, kterej mi připravil můj nevlastní táta: salát z kuřete po indicku. „Co se děje? Špatně ses vyspala?“

„Jako bys to nevěděl.“ Zadívala jsem se mu zpříma do očí.

„Co jsem ti udělal?“ zeptal se s upřímným překvapením.

Nevim, jestli za to mohla únava, nebo ten nablblej test našich profesních předpokladů, co mě přinutil myslet na budoucnost… moji a Jesseho. Ale najednou jsem už měla Paula a jeho hrátek plný zuby. A rozhodla jsem se donutit ho, aby aspoň projednou vyložil karty na stůl.

„Čtvrtej rozměr,“ připomněla jsem mu. „To jako jde o cestování v čase?“

Jenom se zakřenil. „Á, výborně, přišlas na to! Že ti to ale trvalo.“

„Ty si vážně myslíš, že můžem cestovat v čase?“ zeptala jsem se.

„Nemyslím si to,“ zavrtěl hlavou. „Vím to.“

Znova mi přeběhnul mráz po zádech, i když k tomu neměl důvod. Stáli jsme sice ve stínu křížový chodby, ale jen pár kroků od nás pražilo na nádvoří misie polední slunce. Nad ibiškovejma květama poletovali kolibříci. Turisti cvakali digitálníma foťákama jako o život.

Tak proč mi naskakuje husí kůže?

„Jak?“ vyhrkla jsem. V krku mi najednou úplně vyprahlo. „Tys to už zkoušel?“

„Zatím ne,“ odpověděl vyhýbavě. „Ale zkusím. Brzo.“

„Skvělý,“ odfrkla jsem si. Hrůza ve mně se nějak přetavila v jízlivost. „Možná by ses moh vrátit v čase k tý noci, kdys ukrad peníze paní Gutierrezový, a teďka je nechat pod tím šutrem.“

„Panebože, můžeš se už na to vykašlat?“ vyštěkl nakvašeně a zavrtěl hlavou. „Pitomý dva litry. Chováš se, jako kdyby to byly dva melouny.“

„Ahoj, Paule!“ Kelly se odlepila od svejch nohsledek – Cee Cee jim v poslední době začala říkat „komando Dolce a Gabbana“ – a přivrtěla se k nám. Vířila při tom prach svejma nalíčenejma řasama. „Jdeš na oběd?“

„Za chvilku,“ odseknul nepřítomně. Moc mile to neznělo, vzhledem k tomu, že šlo o jeho partnerku na Zimní ples, na kterým měli společně juchat už příští víkend. Kelly se sice zatvářila dotčeně, ale vzápětí se vzpamatovala natolik, aby po mně šlehla zničujícím pohledem, než se rozhodla odplout na dvůr, kde jsme obědvali pod širým nebem.

„Nechápu.“ Zůstala jsem na něj civět. „Ale co z toho, že můžem cestovat v čase? To je sice bomba, jenomže i když se někam dostanem, stejnak nemůžem zasáhnout nebo tak něco.“

„Proč?“ Paulovy modrý oči po mně zvědavě blejskly. „Protože to tvrdí ten pošahanej doktůrek z Návratu do budoucnosti?“

„Protože nemůžeš… nemůžeš se přece vměšovat do přirozenýho řádu věcí,“ namítla jsem nejistě.

„Proč ne? Copak přesně tohle neděláš každej den, zatímco mediátoruješ? Vměšuješ se přece do přirozenýho řádu tím, že síláš duše, co by tady jinak strašily, do jejich budoucího působiště.“

„To je něco jinýho.“

„A jako v čem?“

„Protože ty lidi jsou mrtvý! Nemůžou tady udělat nic, co by změnilo průběh historie.“

„Jako paní Gutierrezová a její ubohý dva litry?“ Paul se zlomyslně zašklebil. „Nemyslíš, že kdybys je dala jejímu synovi, dokázalo by to změnit průběh historie? Aspoň nepatrně?“

„Ale to je přece něco úplně jinýho než dostat se do jiný doby a změnit v ní něco, co se už stalo. To prostě… není správný.“

„Vážně ne, Suze?“ Paulovy koutky se zase pohrdavě nadzvedly. „Ani bych neřek. A víš co? Řek bych, že ten tvůj Jesse by se mnou protentokrát souhlasil.“

Chládek ve stínu křížový chodby se najednou proměnil v ledový pařáty.

6

Buď doma, buď doma, buď doma! modlila jsem se v duchu, zatímco jsem čekala, až někdo konečně zaslechne melodii domovního zvonku. Prosím prosím prosím prosím…!

Těžko říct, jestli někdo tam nahoře mý modlitby vyslyšel, anebo to bylo prostě tím, že vysloužilej archeolog na kolečkovým křesle už toho venku moc nenacourá. V každým případě se za chvilku objevil u dveří jeho ošetřovatel a v očích mu svitlo poznání, kdo je ta osoba, která tak zběsile mačká zvonek.

„Dobrý den, Susan,“ přivítal mě zase tím popleteným oslovením, ale aspoň si ho přiřadil ke správný tváři, jestli se to tak dá říct. „Hledáte pana Paula? Protože pokud vím, ten se ještě nevrátil ze školy –“

„Já vim,“ odsekla jsem a netrpělivě se nahrnula do Slaterovic rozlehlý haly, než ošetřovatel vůbec stačil zaprotestovat. „Nepřišla jsem za ním. Chtěla bych se podívat na jeho dědečka, jestli to jde.“

„Jeho dědečka?“ Mladík se zatvářil užasle. No jasně, na to měl nárok. Podle něj už tenhle pacient celý léta s nikým normálně nepromluvil.

Jenomže to tak vůbec nebylo. Heleďte, mluvil se mnou, před pár tejdnama.

„Víte, Susan, Paulův děda není… necítí se zrovna nejlíp,“ začal ze sebe pomalu soukat. „Nechceme ho tím trápit, víte, ale jeho poslední testy… zkrátka nedopadly moc dobře. Popravdě řečeno, doktoři si myslí, že už tu s námi moc dlouho nepobude…“

„Chci se ho jen na něco zeptat,“ prohlásila jsem. „Jen na jednu věc. Bude to chvilička.“

„Ale…“ Ošetřovatel – podle dredů vyšisovanejch od sluníčka to vypadalo, že tráví každou volnou chvilku na surfu – se podrbal na bradě. „Totiž pan Slater… on vlastně doopravdy nemluví. Má Alzheimera, víte…“

„A mohla bych to aspoň zkusit?“ Musela jsem mu připadat pořádně praštěná, ale bylo mi to fuk. Z toho je vám snad jasný, jak zoufalá jsem v tu chvíli byla. Potřebovala jsem znát odpověď na otázku, kterou mi moh poskytnout jedinej člověk na světě. A to byl člověk, kterej zrovínka teď sedí ve svým kolečkovým křesle nahoře před televizí. „Prosím! To mu přece nijak neublíží!“

„Ne,“ souhlasil váhavě ošetřovatel. „To asi ne.“

„Super,“ vyhrkla jsem, protáhla se kolem něj a rozběhla se do schodů. Brala jsem je po dvou. „Potřebuju jenom pár minut, jo? Nebude vám vadit, když nás necháte o samotě? Kdyby pan Slater vypadal, jako že vás potřebuje, hnedka vás zavolám.“

Kluk zavřel dveře, na tváři pořád ten ohromenej výraz. „Aha… tak dobře, já… a neměla byste být taky ve škole?“

„Máme pauzu na oběd,“ prohodila jsem bezstarostně a upalovala chodbou směrem k pokoji doktora Slaskýho.

A taky jsem nelhala. Měli jsme polední přestávku. A že během ní máme přísně zakázaný opouštět areál školy, to už snad tohohle dredaře nemusí zajímat. Představa, že budu čelit zuřivý sestře Ernestině, která si na mně za to nedovolený opuštění teda pořádně smlsne, mi nedělala ani zdaleka takový vrásky jako to, že jsem musela ukecat svýho nevlastního bráchu Brada, aby mi půjčil klíčky od našeho landroveru. Ten kluk si snad myslí, že jenom kvůli tomu, že dostal řidičák pět minut přede mnou (no, vlastně to bylo pár tejdnů, ale to je teď celkem fuk), má na vyrachtanej rover, kterej nám mamka s Andym milostivě nechali, nějaký majetnický nároky. A že výhradně on je osoba oprávněná sednout za volant a vozit mě a nejmladšího bráchu Davida do školy a zase domů.

Musela jsem ze sebe vysoukat výrazy jako „svoje dny“ a „hygienický potřeby“, abych ho přinutila vydat klíčky z ruky. Neměla jsem ponětí, co vyvede, až zjistí, že je po přestávce, a auto i já jsme v tahu. Nejspíš mě za tepla vyrazí nabonzovat. To je nakonec jeho oblíbenej koníček už od chvíle, kdy jsem se do jejich baráku přistěhovala.

Bohužel jsem mu to nemohla sestersky oplatit. Ten zmetek na mě věděl něco, čím mě nepřestával vydírat.

Ale nehodlala jsem svý drahocenný minuty v tomhle baráku vyplejtvat na úvahy o tom, co a komu zrovna práská Brad Ackerman. Místo to jsem se zhluboka nadechla a vřítila se do pokoje Paulova dědečka.

Na televizi byl jako obvykle naladěnej kanál, na kterým běžely soutěže a kvízy. Kolečkový křeslo doktora Slaskýho bylo zaparkovaný před plazmovou obrazovkou, ale sám doktor nevypadal, že by věnoval zvláštní pozornost žoviálnímu moderátorovi Bobu Bakerovi. Místo toho upíral pohled na jedno místo uprostřed naleštěný podlahy.

Ale já se tím oblbnout nenechala.

„Doktore Slaski?“ ozvala jsem se a ovladačem ztlumila zvuk. Pak jsem si přidřepla vedla křesla. „Doktore Slaski, to jsem já, Suze. Potřebuju s váma mluvit.“

Paulův dědeček neodpověděl. Pokud teda nepokládáte za odpověď, když někomu z koutku začne vytejkat slina.

„Doktore Slaski,“ zkusila jsem to znova. Přitáhla jsem si židli tak, abych mu mohla hučet přímo do ucha. Nechtěla jsem, aby ten kluk dole slyšel, o čem se bavíme, takže jsem musela pořádně ubrat na hlase. „Doktore, váš ošetřovatel tady není a Paul taky ne. Jsme úplně sami. Musím se vás zeptat na něco, o čem se mnou mluvil Paul. O… no… o mediátorech. Je to důležitý.“

Sotva stařík uslyšel, že poblíž není ani jeho opatrovník, ani jeho vypečenej vnuk, jeho chování se začalo obdivuhodně měnit. Narovnal záda a zvednul hlavu, aby na mě moh upřít svý uslzený oči. A v tu ránu přestal slintat.

„Aha…“ prohodil, když si mě změřil pohledem. Ale nevypadal, že by ho to nějak překvapilo. „Zase vy.“

Přišlo mi to dost nefér vzhledem k tomu, že když jsme spolu mluvili naposled, byl to naopak on, kdo mě vyhledal, aby mi předal jistý kryptický varování ohledně svýho vnuka, kterýho očividně považoval za ďábla.

Ale rozhodla jsem se nechat to plavat.

„Ano, já, doktore Slaski,“ kejvla jsem. „Suze. Poslouchejte mě. Jde o Paula.“

„Tak co ten hajzlík zase vyvedl?“

Vypadalo to, že mezi dědečkem a vnoučkem zrovna neplápolaj nejvřelejší sympatie.

„Nic,“ připustila jsem. „Zatím. Teda aspoň pokud já vim. Ale jde o to, co mi řek.“

„A co vám řekl?“ zeptal se netrpělivě doktor Slaski. „Tak už to vyklopte. Za pět minut začíná Hodina pravdy.“

Panebože. Napadlo mě, jestli – až budu tak stará jako tenhle děda – skončím taky v kolečkovým křesle jako závislák na nablblejch soutěžích. Protože doktor Slaski (nebo Slater, jak bysme ho měli podle Paula správně oslovovat) je mediátor, kterej zcestoval celej svět, aby našel odpověď na otázku, odkud se vzal náš neobvyklej talent. A zřejmě ji vyhrabal v hrobkách ze starověkýho Egypta.

Problém byl v tom, že mu nikdo neuvěřil. Ani to, že existuje druh nebo rasa lidí, který dostali za úkol doprovázet ubohý zbloudilý duše na onen svět. A už vůbec ne to, že on sám je jedním z nich. Většina odbornejch článků, který na tohle téma sepsal, prošla bez povšimnutí akademickejch kruhů a teď trouchniví v umělohmotnejch krabicích pod Paulovou megapostelí.

Ale ještě horší bylo, že povedená rodinka doktora Slaskýho se za něj tak styděla, že by nejradši zastrčila pod postel i tohohle dědulu. Paulův táta zašel dokonce tak daleko, že si dal změnit jméno, aby si ho s potrhlým otcem nikdo nespojoval.

A co ze svýho úsilí nakonec chudák stařík má? Nevyléčitelnou nemoc, a navíc na krku vnuka Paula, aby mu dělal ctěnou společnost. Tu nemoc – aspoň podle toho, co mi sám vykládal – si uhnal tím, že chodil příliš často do „krajiny stínů“ – tý přestupní stanice mezi naším a oním světem. A Paul?

Milej Paul byl pro něj nejspíš ještě horší noční můra než smrt, kterou už měl starej pán na jazyku.

Docela jsem chápala jeho zahořklost vůči lidstvu obecně. Ale co je přesně příčinou jeho zášti vůči Paulovi, to jsem se zatím mohla jenom dohadovat.

Začala jsem zřetelně vyslovovat, abych si byla jistá, že mi porozumí.

„Paul tvrdí, že mediátoři –“

„Inkarnátoři.“ Doktor Slaski trval na tom, že lidi jako on a Paul (a taky já, jak jsem zjistila teprve nedávno) nejsou jen mediátoři, ale taky inkarnátoři – to proto, že se můžeme podle svý svobodný vůle pohybovat mezi světem živejch a říší mrtvejch. „Inkarnátoři, děvenko, už jsem vám to přece jednou vykládal. Nenuťte mě to znovu vysvětlovat.“

„Inkarnátoři,“ opravila jsem se. „Paul tvrdí, že můžeme cestovat v čase.“

„Jistě,“ souhlasil nevzrušeně stařík. „No a?“

Zůstala jsem na něj civět. Nemohla jsem si pomoct. Kdyby mě praštil po hlavě francouzskou berlí, nejspíš by mě to zdaleka tak nešokovalo. „Vy… vy o tom víte?“

„Ovšemže o tom vím,“ odseknul kysele doktor Slaski. „Kdo myslíte, že napsal všechny ty články, které na to toho hlupáka upozornily?“

To mám z toho, že jsem při hodinách mediátorování s Paulem nedávala pozor.

„Ale proč jste mi o tom nic neřek?“

Děda se zatvářil jízlivě. Zřejmě rodinný geny. „Neptala jste se.“

Seděla jsem tam jako balvan a zírala na něj. Takže já celou tu dobu… celej svůj život… mám ještě tuhletu schopnost, o který vůbec nic netuším? Ale k čemu mi kdy byla dobrá? Teda ne že by v mým životě nebylo pár dnů pod psa, ke kterejm bych se mohla vrátit a něco s nima províst, ale zase na druhou stranu…

To poznání mi projelo tělem jako blesk.

Táta! Mohla bych se vrátit v čase a zachránit tátu!

Ne. Ne, to by přece nešlo. Protože kdybych to dokázala, kdybych to udělala… pak by bylo všechno jinak.

Všechno!

Doktor Slaski ošklivě zakašlal. Otřásla jsem se a soucitně se dotkla jeho ramene.

„Doktore? Není vám špatně?“

„A jak by mi mělo být?“ zavrčel. Moc vlídně to zrovna neznělo. „Zbývá mi půl roku života. Možná i míň, jestli mě ti zatracení felčaři nepřestanou den za dnem zabíjet. Máte snad pocit, že bych si měl zpívat?“

„No, teda…“ Vim, že to ode mě bylo hnusně sobecký, ale já teď fakticky neměla čas poslouchat zdlouhavý rozklady o jeho zdravotním stavu. Potřebovala jsem zjistit něco víc o tý schopnosti – nebo možnosti, kterou mám.

„Jak to děláte?“ vyhrkla jsem dychtivě. „Jak cestujete v čase?“

Doktor Slaski se zadíval na televizní obrazovku. Naštěstí se po ní pořád sunuly závěrečný titulky z reprízy soutěže Chcete být milionářem? Hodina pravdy teprve začne.

„Je to snadné,“ prohodil suše. „Když to dokázal pochopit takový pitomec, jako je můj vnuk, dokáže to pochopit každý idiot.“

Bezva. Už nám nezbejvalo moc času. Reklama. Na Hodinu pravdy dojde za pár vteřin.

„Tak jak?“ zeptala jsem se ho. „Jak?“

„Potřebujete něco na cestu,“ vyslovil s přehnanou trpělivostí, jako by mluvil s pětiletým škvrnětem. „Něco z doby, do které se chcete dostat. Ukotví vás to tam.“

Vzpomněla jsem si na ten film o cestování v čase, kterej jsem kdysi viděla. „Jako minci?“

„Možná i minci,“ odpověděl doktor Slaski, ale zatvářil se pochybovačně. „Ale musela byste použít minci, kterou u sebe míval nějaký konkrétní člověk z té doby, a ten člověk by musel alespoň jednou stanout na místě, na kterém budete stát vy. A taky si musíte vybrat takové místo, kde při cestování v čase nezraníte nějaké nevinné kolemjdoucí.“

„Vy myslíte –“ vytřeštila jsem oči. „To jako když se vracíte do minulosti, vracíte se celej? Nejenom –“

„Duše?“ Doktor Slaski pohrdavě zafrkal. „Poslyšte, to by tedy bylo vážně něco, potulovat se napříč staletími bez těla. Ne, když se přemístíte do minulosti, přemístíte se celá. Právě proto musíte být obzvlášť opatrná, děvenko. Nemůžete si jen tak poskakovat v čase sem a tam, jak se vám zachce. Musíte stát na místě, o kterém víte, že tam kdysi majitel toho předmětu stál, musíte držet v ruce ten předmět a –“

„A?“ vyhrkla jsem nedočkavě.

„A pak zavřít oči a přemístit se.“ Doktor Slaski se obrátil k televizi, jako by ho naše povídání totálně nudilo.

„A to je celý?“ Připadalo mi to tak snadný. „Prostě si jen tak odskočím v čase a navštívím, koho budu chtít?“

„Jistěže ne.“ Pohled doktora Slaskýho mezitím ulpěl na obrazovce. Teprve po chvíli, jako by celou věčnost přemejšlel, dodal: „Ten dotyčný musí být pochopitelně mrtvý a musí to být někdo, s kým jste se setkala jako mediátor. Nevím přesně proč, ale má to co do činění s lidskou energií. Mezi vámi musí být nějaké pouto…“ Jeho hlas se pomalu vytrácel, jak se stařík propadal celý desítky let nazpátek – do doby, kdy prováděl svý výzkumy.

„Vy myslíte…“ Zmateně jsem zamrkala. „To jako můžeme cestovat v čase jenom proto, abysme pomohli nějakýmu duchovi?“

„Chytrá holčička,“ protáhl líně doktor Slaski. Soustředil se teď plně na televizi.

Ale tentokrát mi jeho jízlivost nevadila. Tak kvůli duchovi? Duchovi, se kterým jsem se setkala… Duchovi, jako je…?

Duchovi, jako je můj táta. Například.

Vlastním fůru věcí, který dřív patřívaly taťkovi. Furt mám schovaný to tričko, který měl na sobě v ten den, kdy umřel. Vylovila jsem ho z tašky s jeho věcma, kterou nám dali v nemocnici, a dlouho jsem ho pak měla strčený pod polštářem. Vlastně až do dne, kdy jsem tátu znova uviděla, když se mi zjevil – jak my mediátoři říkáme – a taky mi vysvětlil, jak to, že já ho vidět můžu, ale mamka ne.

Myslela jsem, že o tom mamka neví – teda jako o tom tričku –, jenomže teď mi došlo, že na to stejně musela brzo přijít. Určitě si ho tam musela všimnout, když mi povlíkala postel nebo když mi schovávala pod polštář zoubek pro zoubkovou vílu.

Ale nikdy se o tom slůvkem nezmínila. Upřímně řečeno, ani mi nic říct nemohla, protože sama měla tátův popel schovanej v urně dlouho doma na polici, než jsme konečně sebraly dost kuráže a rozprášily ho v parku, kterej měl táta tak rád. To bylo předtím, než se provdala za Andyho.

Kdybych se chtěla vrátit v čase kvůli tátovi, musela bych si stoupnout zrovna do toho parku, jak jsem si teď uvědomila. Ale náš byt už byl dávno prodanej a já si to dost dobře nemohla přihasit k novejm majitelům, zazvonit a zeptat se: „Prosim vás, nemohla bych si na chvilku stoupnout doprostřed vašeho obýváku? Víte, potřebuju si jen odskočit deset let nazpátek, abych zachránila život svýmu tátovi.“

Ale jak byt, tak park byly na druhý straně země. Měla jsem sice ušetřený nějaký peníze za hlídání dětí, a možná by mi ty úspory i stačily na to, abych si koupila letenku…

Mohla bych to udělat. Mohla bych zachránit taťku před smrtí.

„A co dál?“ zeptala jsem se doktora Slaskýho a střelila pohledem po televizi. Díkybohu pořád běžely reklamy. „Když teda máte u sebe to… tu věc, která patřila nějakýmu duchovi… a taky stojíte na tom místě, kde kdysi stál, co uděláte pak?“

Doktor Slaski se zatvářil netrpělivě. „Držíte ten předmět – svou kotvu – a to je všechno. Když se do toho pouštíte, nesmí se vás dotýkat nikdo další, jinak ho vezmete s sebou. Musíte si představit tu osobu – a vzápětí se přemístíte. Jednoduché jako facka.“ Stařík ukázal bradou k televizi. „Zesilte to. Za chvilku začne Hodina pravdy.“

Nevěřila jsem, že by to mohlo bejt tak jednoduchý. Že bych si takhle snadno mohla odskočit do minulosti a zachránit člověka, kterýho miluju.

„Ale když už jste tam,“ prohodil jakoby mimoděk doktor, „tedy v době, do které jste se vydala, musíte být hrozně opatrná. Nechcete přece měnit historii… nebo aspoň ne moc. Musíte důkladně zvážit následky svých činů.“

Na to se dalo jen mlčet. Jaký následky by taky mohlo mít to, že zachráním tátu? Až na to, že by máma místo toho, aby brečela každou noc do polštářů – aspoň než poznala Andyho – byla… šťastná? Ale vážně, byla by fakticky šťastná? A co já?

V tu chvíli mi to došlo. Andy. Kdyby táta žil, máma by Andyho nikdy nepotkala. Nebo by ho třeba potkala, ale nikdy by se za něj neprovdala.

A nikdy bysme se nepřestěhovaly do Kalifornie.

A já bych nikdy nepotkala Jesseho!

Najednou na mě dolehla tíha toho, co mi tady vlastně doktor Slaski vykládá. „Ach!“ vyhrkla jsem.

Obrátil se ke mně. Navzdory zelenýmu zákalu, kterej zastíral jeho modrý duhovky – jinak by měl oči stejný jako Paul –, se do mě jeho pohled pořádně zabodnul.

„Doufal jsem, že dojde i na takové povzdechnutí,“ prohlásil. „Tohle cestování v čase není tak snadné, jak se na první pohled zdá, co? A mějte na paměti, děvenko, že čím déle zůstáváte v době, která není vaší dobou, tím déle bude trvat, než se z toho po návratu do současnosti vzpamatujete.“ Tak tohle už teda vůbec neznělo přívětivě.

„Než se vzpamatuju? Myslíte jako… že vás z toho bolí hlava?“ Protože to se mi při cestách do krajiny stínů stávalo pokaždý.

Doktor Slaski se zatvářil, jako by ho to pobavilo. A nedíval se na televizi, takže jsem pochopila, že ho muselo pobavit něco, co jsem plácla já.

„Je to mnohem horší než pouhá bolest hlavy,“ opravil mě suše a chmurně poklepal na sedadlo pod sebou. „Pokud to ovšem nemyslíte jako eufemismus pro odumírání mozkových buněk. Protože přesně tohle se vám stane. Začněte cestovat v čase co nejčastěji – a dosáhnete vegetativního stadia existence ještě dřív, než si budete smět legálně koupit pivo, na to se spolehněte.“

„Ví o tomhle Paul?“ vzpomněla jsem si. „O tom odumírání mozkových buněk?“

„Měl by,“ usoudil nevzrušeně stařík. „Tedy pokud četl mé články pečlivě.“

A stejně to chtěl vyzkoušet.

„Ale proč chce cestovat v čase?“ zeptala jsem se. Tušila jsem, že to Paul jen těžko dělá kvůli tomu, aby pomoh nějakýmu chudákovi bludnýmu duchovi, protože jediná osoba na světě, který by Paul Slater ochotně pomáhal, by byl – Paul Slater.

„Jak to mám vědět?“ Doktor Slaski se zatvářil znuděně. „Nechápu, proč s tím darebákem vůbec trávíte tolik času. Už jsem vám přece řekl, že v něm není špetka dobrého. Je jako jeho otec, který se za mě tak stydí…“

Přestala jsem poslouchat jeho výpady vůči vlastním potomkům, protože mi hlavou letělo tisíc jinejch věcí. Co to vlastně Paul říkal tehdy v noci na dvorku u Gutierrezovejch? Že Jesseho ducha nechá na pokoji…

… ale že by mohl udělat něco, co by ho mohlo udržet naživu.

Vtom se mi konečně rozsvítilo. Stála jsem v pokoji doktora Slaskýho, kterej si něco mumlal nad dálkovým ovládáním, než konečně objevil tlačítko pro zesílení zvuku a vykřikl: „Sakra, propásli jsme začátek!“

Paul se chce vrátit v čase. Do Jesseho doby.

Ne aby ho zabil.

Aby mu zachránil život!