7

„Otče Dominiku?“ Sama jsem slyšela, jak mi hlas přeskakuje. Rozčilením. „Otče Dome, jste tam?“

„Ano, Susannah.“ Otec D. mluvil vyčerpaně, ale možná to bylo tím, že mu pořád dělalo potíže zacházet s mobilem. „Myslel jsem, že člověk musí nejdřív stisknout to tlačítko se sluchátkem, ale zřejmě jsou –“

„Otče Dominiku, stalo se něco strašnýho.“ Nečekala jsem, až na to zareaguje, ale začala jsem to ze sebe chrlit. „Paul zjistil, jak se dá cestovat v čase, chce se vrátit do Jesseho doby a zachránit mu život.“

Dlouhá odmlka. Teprve pak se otec Dom ozval: „Susannah, kde jsi?“

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Stála jsem v ultramoderní kuchyni Slaterovic baráku s telefonem, kterej jsem tam našla pověšenej na zdi. Když jsem vyšla z pokoje doktora Slaskýho jako opařená, poprosila jsem jeho ošetřovatele, jestli bych si od nich nemohla zatelefonovat. A ten mě poslal sem.

„Jsem u Paula doma,“ vyhrkla jsem. „Otče Dominiku, slyšíte mě? Paul zjistil, jak by moh zabránit tomu, aby Jesseho zavraždili.“

„Ano,“ odpověděl nepřítomně otec Dom. „To je mi báječná novina. Ale neměla bys být ve škole? Vždyť je teprve jedna a –“

„Otče Dome!“ To už jsem prakticky zaječela. „Vy tomu nerozumíte! Jestli Paul zabrání tomu, aby Jesseho zabili, tak se já a Jesse nikdy nepotkáme!“

„Uhmm…“ Otec Dominik si dal načas s promejšlením toho, co se mu to vlastně snažím říct. „Myslím, že měnit historii nepřináší nikdy nic dobrého. Podívej, jak to dopadlo v tom filmu, jak jen se jmenoval… aha, už to mám na jazyku… Návrat do budoucnosti.“

„Otče Dominiku!!“ To už jsem skoro ječela zoufalstvím. „Prosím! Tady nejde o žádnej film, ale o můj život! Musíte mi pomoct! Musíte se vrátit a pomoct mi Paula zastavit! Mě neposlechne, vy víte, že nekecám! Ale vás třeba jo…“

„Ale já se teď vrátit nemůžu, Susannah,“ ohradil se otec Dominik. „Monsignor na tom není… ehm, tedy ten párek v rohlíku mu asi uvízl v krku na delší dobu, než se myslelo… Susannah, ty tedy říkáš, že Paul objevil způsob, jak cestovat v čase?“

„Jo,“ procedila jsem skrz zuby. Už jsem začínala litovat, že jsem před otcem Domem tak dlouho tajila, co jsem se dozvídala od Paula při hodinách mediátorování.

„Bože na nebesích!“ vydechl otec D. „To je neuvěřitelné! A jak myslíš, že se to dá provést?“

„Stačí, aby takovej člověk měl u sebe něco starýho,“ tlumočila jsem mu svý čerstvě nabytý poznatky. „Něco, co patřilo osobě, za kterou chce cestovat do minulosti. Ta osoba musí bejt nějakej duch, se kterým se ten člověk zná. A pak stačí, aby se postavil na místo, o kterým ví, že se tam ten duch zaživa vyskytoval – a představit si ho, to je celý.“

„Dobrotivé nebe,“ uklouzlo otci Domovi. „Víš, co to znamená, Susannah?“

„Jo,“ zamumlala jsem celá zoufalá. „To znamená, že se po sto padesáti letech přestěhuju do Carmelu a v mým pokoji nebude strašit, protože Jesse tam nikdy nepřišel o život.“

„Ne,“ zarazil mě otec Dominik. „Totiž, asi ano, řekl bych. Ale znamená to, že budeme moci zabránit smrti většiny duchů, s nimiž se setkáme, jenom tím, že se vrátíme v čase a –“

„To nejde,“ přerušila jsem ho kategoricky. „Pokud nechceme, aby nám zbylo sotva půl roku života jako Paulovýmu dědečkovi. To není jako doprovázet duše do záhrobí, víte? Při tomhle cestuje celý tělo… a taky trpí pořádnejma následkama. Ale Paul plánuje jen jeden výlet.“

„Aha,“ prohodil chápavě otec Dom a vypadal, jako by byl ještě mnohem dál než v San Francisku. „Teď rozumím.“

„Otče Dome!“ vyjekla jsem. Ztrácel se mi – a nejenom proto, že neměl moc dobrej signál. „Musíte ho zastavit!“

„Ale proč?“ zaslechla jsem jeho hlas z hrozný dálky. „Já myslím, že Paul se chce zachovat opravdu velkoryse.“

„Velkoryse?!“ vykřikla jsem. „Co je na tom proboha velkorysýho?“

„Chce dát Jessemu druhou šanci,“ vysvětlil mi otec Dominik. „A podle toho, co říkáš, při tom bude riskovat život. Vážně si myslím, že je to velice ušlechtilé.“

„Ušlechtilý?“ Nevěřila jsem vlastním uším, fakt ne. „Otče Dome, já vás ujišťuju, že na Paulovejch záměrech nic ušlechtilýho není. Chce to udělat jen proto…“

„Ano?“ Hlas otce Dominika zase nabyl na síle.

Ale jak máte vysvětlit duchovnímu, že se nějakej kluk hodlá zbavit vašeho přítele jen proto, aby se vám moh dostat do kalhotek?

Zvlášť když to vlastně nevypadá tak, že by se Paul chtěl Jesseho zbavit, ale zachránit mu život, že jo. „Prostě to…“ Nedokázala jsem to ze sebe vydolovat, fakt ne. „Nemůžete mu pohrozit, že ho vyloučíte ze školy nebo tak něco?“

„Ne, Susannah.“ Dokázala jsem si otce Doma živě představit, jak vrtí hlavou. Zdálo se mi to, anebo fakticky potlačoval úsměv? „Za tohle ho opravdu nemůžu vyloučit.“

„Ale musíme ho přece zarazit!“ opakovala jsem. Sama jsem slyšela, jak mý protesty zněj čím dál míň přesvědčivě. „To, co chce udělat, je… nepřirozený.“

„To je docela dobře možné,“ připustil otec Dominik, „ale není to nemorální. A pokud mohu soudit, není to ani nezákonné.“

Tak to teda bude poprvý v jeho životě. Myslím jako v Paulově. Poprvý, co se zachová morálně.

„Ale i tak by mě zajímalo,“ pokračoval zamyšleně otec D., „jak hodlá onen malý zázrak uskutečnit.“

„Už jsem vám to přece říkala,“ zavrčela jsem zklamaně. „Potřebuje jen nějakou věc, která patřila tomu mrtvýmu, a postavit se na stejný místo, na kterým ten dotyčnej zaživa stál, a pak –“

„Jistěže,“ skočil mi do řeči otec Dom. „Ale má Paul něco, co patřívalo Jessemu?“

To mě na chvíli umlčelo. Protože tohle teda otec Dominik náhodou trefil přímo z voleje. Paul nic takovýho nemá. Nedokáže zabránit Jesseho vraždě, protože nevlastní nic z jeho minulosti.

„Jo,“ vydechla jsem užasle. Připadalo mi, jako by smyčka utažená kolem mýho krku začala trošku povolovat. „No jo! Máte pravdu.“

„Ovšemže mám,“ potvrdil otec Dominik. Zdálo se mi to, anebo už zase mluvil tak nějak nepřítomně? „Přestože by bylo patrně přirozenější, Susannah, abys to udělala ty. Aby ses vypravila do minulosti a zachránila Jesseho. Pokud by tě tedy ten hoch naučil, jak to provést.“

„Cože?“ Rozčilením jsem si omotala šňůru od sluchátka kolem zápěstí. „Já že se mám vrátit do minulosti a zachránit Jesseho před vraždou?“

„Přesně tak,“ potvrdil otec Dom. „Co my víme, možná právě kvůli tomu jeho duch dlí na tomto světě tak dlouho – protože především neměl zemřít tak mladý.“

Přišlo mi to tak strašlivý, že jsem se nejdřív ani nezmohla na slovo. V duchu jsem si bůhvíproč představila plakát, kterej měla učitelka angličtiny od nás z Brooklynu pověšenej ve svým kabinetu. Byli na něm dva rackové, jak plachtěj nad pláží… Tenhle plakát jsem si vždycky vybavovala v těch nejnevhodnějších okamžicích.

Nestavěj své lásce vězení,

milovat znamená křídla si dát.

– bylo napsaný nad těma rackama. A pod nima ta básnička pokračovala:

Pokud vy dva jste si souzení,

svobodná vrátí se tisíckrát*

Pomyslná smyčka kolem mýho krku se znova utáhla tak, že jsem sotva lapala po dechu.

„To je hovadina, otče Dome!“ vybuchla jsem. „Slyšíte mě? Hovadina!!“

„Susannah…“ Otec D. se užasle odmlčel.

„To není ten důvod, proč je Jesse pořád tady!“ vykřikla jsem. „Prostě NENÍ! Jesse a já máme zůstat spolu, a jestli to nechcete pochopit, tak je to jenom váš blbej problém!“

Když se otec Dominik ozval, už nebyl jen užaslej. Byl taky pořádně nakrknutej. „Susannah, je zbytečné používat tak silná slova –“

„To je teda fakt zbytečný,“ souhlasila jsem hořce. „Protože je naprosto zbytečný se s váma bavit.“ Třískla jsem sluchátkem zpátky do vidlice. V tu ránu se ve dveřích vynořil ošetřovatel doktora Slaskýho a zatvářil se starostlivě.

„Susan?“ zeptal se. „Jste v pořádku?“

„Jo,“ zahuhlala jsem. S hrůzou jsem si uvědomila, že mám vlhký tváře.

Bezvadný. Takže k tomu všemu teda ještě nakonec začnu bulit.

„Já jenom,“ ošil se ten kluk, „že jsem odsud slyšel nějaký křik…“

„Nic se neděje,“ ujistila jsem ho. „Už jdu. Pusťte to z hlavy.“

A taky jsem to udělala – bez slůvka rozloučení s doktorem Slaským. Neměla jsem mu už co říct, stejně jako otci Dominikovi. Došlo mi, že je jenom jeden člověk na světě, kterej může Paulovi zabránit, aby proved to, co si umanul.

A ten člověk jsem já.

Jenomže i když mi to došlo, neznamenalo to, že bych měla představu, jak to celý provedu. Celou cestu zpátky do školy se mi to honilo hlavou. Potřebuju plán.

Teprve když jsem zatočila na parkoviště před Misijní akademií Junipera Serry, slova otce Doma propadla tou hustou mlhou hysterie k mýmu mozku. Paul nemá nic, co kdysi patřilo Jessemu a co by ho v čase zaneslo do tý strašný noci, kdy Jesse přišel o život. Tím jsem si byla skoro tutově jistá. Jesseho zavraždili a jeho tělo se nikdy nenašlo – teda až teď, nedávno. Dokonce i jeho rodina si myslela, že vzal nohy na ramena, aby se vyhnul domluvený svatbě.

A co by Paul vůbec dokázal ukořistit, aby to nějak souviselo se dnem, kdy Jesseho viděli naposled živýho? Nic. Protože jediná věc, která se z tý doby dochovala, byl Jesseho miniaturní portrét – kterej jsem měla sakra dobře schovanej – a pár dopisů, co napsal svý snoubence. A ty byly vystavený ve vitríně muzea carmelskýho Historickýho spolku.

Takže vlastně neexistovalo nic, co by moh Paul zneužít k tomu, aby Jessemu ublížil. Nebo spíš – aby ho zachránil. Nic. Jesse je v bezpečí.

A to znamená, že já taky.

Úleva, která mě zaplavila, neměla moc dlouhý trvání. Teda ne úleva v souvislosti s Jessem, ta mi naštěstí vydržela. Ale když jsem se pokusila nepozorovaně proklouznout zpátky do školy, moje znovunabytá vyrovnanost se otřásla v základech. Jenomže tentokrát to nebyla Paulova vina. Ne – byla to sestra Ernestina, kdo otřás mým těžce nabytým vnitřním klidem, když jsem se snažila vmísit mezi spolužáky, co zrovna přecházeli z jedný třídy do druhý, a předstírat, že jsem s nima byla celou tu dobu.

„Susannah Simonová!“ Ječák zástupkyně ředitele vyděsil pár holubů, co posedávali na trámech nad našima hlavama, takže se vyděšeně rozlítli do všech stran. „Okamžitě ke mně do kanceláře!“

Náhodou se zrovna v tu chvíli kolem nachomejtnul můj nejmladší nevlastní bráška David. Když uslyšel řev sestry Ernestiny, viditelně zblednul… což je u něj co říct, protože jako zrzek je i normálně skoro průsvitnej.

„Suze,“ hlesl vyděšeně. A proč taky ne? Když mám ve škole průšvih, většinou nejde o zapomenutý kružítko. Spíš je na pořadu dne ničení cizího majetku… a často to končí bezvědomím, když ne rovnou smrtí. „Cos zase provedla?“

„To máš fuk,“ zabručela jsem trochu rozmrzele, že se pro dnešek můžu vytáhnout jenom s něčím tak nudným, jako je nedovolený opuštění areálu školy. Fakticky začínám nějak vyměkávat.

Šla jsem za sestrou Ernestinou do kanceláře zástupkyně. Na rozdíl od ředitelny tady na poličkách nestály žádný poháry za kantorský úspěchy. Tuhletu jeptindu za vynikající pedagožku nikdo nepovažoval – a není divu. Je to celkem běžnej model učitelky: hloupá, pedantská tyranka.

Vyklouzla jsem z toho vcelku lacino. Sestra Ernestina si všimla, že jsem chyběla na hodině náboženství, kterou jsem měla mít po obědě. Vytáhla jsem na ni znova tu historku o tom, jak jsem „to zrovna dostala“ a „musela si zajet pro hygienický potřeby do drogerie“. Doufala jsem, že nebudu muset zacházet do takovejch podrobností, jako jsou skvrny na kalhotkách. Ale sestra Ernestina se nedala oblafnout tak lehce jako Brad.

„Tak jsi měla jít na ošetřovnu!“ vyštěkla.

Za svůj zločin jsem byla odsouzená napsat třístránkovej esej o tom, jak čestné je dodržovat přijaté závazky. A navíc jsem měla v sobotu naklusat na tu starožitnickou aukci a pomáhat při prodeji pečiva, který napekli osmáci.

Když to člověk veme kolem a kolem – mohla jsem dopadnout mnohem hůř.

To jsem si aspoň myslela, než jsem narazila do Paula.

Číhal za jedním z těch kamennejch sloupů, co podpíraj křížovou chodbu. Proto jsem ho taky neviděla, když jsem vyrazila z kanceláře sestry Ernestiny na hodinu mý oblíbený trigonometrie. Vystoupil ze stínu právě ve chvíli, když jsem se hnala kolem.

„Poutníkův návrat,“ prohodil posměšně.

Přitiskla jsem si ruku na hrudník, jako by to mohlo mýmu srdci zabránit, aby mi leknutím nevyskočilo ven, ale začalo zase normálně tlouct.

„Proč to děláš?“ vyjela jsem na něj podrážděně. „Málem to se mnou šlehlo!“

„Já bych tě chytil. A nepustil.“ Paul se ušklíbnul. Zřejmě mu vůbec nevadilo trousit tyhle bezbožný narážky jen pár kroků od kostela. „Tak kampak jsi to frnkla dneska?“

Asi jsem mu mohla zalhat, ale jakej by to mělo smysl? Dozvěděl by se pravdu, jen co by se vrátil ze školy. Ten ošetřovatel mu tutově vyslepičí, že jsem se stavila za starým pánem (viďte, pane Slater?).

Takže jsem bojovně vysunula bradu, nevšímala si zběsilýho bušení srdce a vyrazila: „U tebe doma.“

Paulovo černý obočí se stáhlo do jediný linky. „U mě doma? Cos dělala u mě doma?!“

„Byla jsem si tam popovídat s tvým dědečkem,“ odvětila jsem způsobně.

Paul se zamračil ještě víc. „S dědou?“ zavrtěl hlavou. „Proč bys za ním sakra chodila? Ten starouš už je úplně v rozkladu.“

„Není mu moc dobře,“ potvrdila jsem. „Ale pořád dokáže mile konverzovat.“

„Jo.“ Paul se jízlivě ušklíbl. „Nejspíš o SuperStar.“

„Nebo taky –“ Věděla jsem, že ho to rozzuří. Ale taky jsem věděla, že vlastně nemám jinou šanci. „Nebo třeba o cestování v čase.“

Paulovi se rozšířily zorničky. Přesně jak jsem čekala: šokovalo ho to.

„Cestování v čase? Tys probírala cestování v čase s Dementním dědoušem?“

„S doktorem Slaským,“ opravila jsem ho.

Ty dvě slova, „doktor“ a „Slaski“, zapůsobily, jako by ho někdo praštil do břicha. Zatvářil se stejně ohromeně, jako bych se do něj fakt pustila.

„Jseš…“ To bylo poprvé, co jsem viděla, že mu chyběj slova. „… jseš vadná?“ To bylo všechno, na víc se nezmoh.

„Ne,“ odsekla jsem. „A tvůj děda taky ne. Ale myslím, že ty nejspíš jo.“ Heleďte, nebylo to moc taktický, to je mi jasný, ale já se najednou nedokázala zastavit. Když už jsem teď věděla, o co mu jde.

„Já vim, že tvůj děda se jmenuje Oliver Slaski,“ oznámila jsem mu. „Sám mi to řek.“

Paul na mě jen zíral, jako bych se před jeho očima měnila v úplně jinou bytost, než byla ta Suze, kterou znával. A možná jsem se fakticky měnila. Měla jsem na něj mnohem větší vztek než za celou tu dobu, co jsme se znali – ještě větší než v tu chvíli, kdy se pokusil zbavit Jesseho tím, že ho nechal odlifrovat do čekárny na věčnost. Protože tenkrát ještě nevěděl to, co už mu teď muselo dojít: že on a já… no teda soráč, ale tohle nikdy klapat nebude.

„Nemluvil s tebou,“ vypravil ze sebe konečně Paul skálopevně, modrý oči bez výrazu a chladný jako Pacifik v listopadu. „Nemluví s nikým.“

„Možná nemluví s tebou,“ opravila jsem ho. „A proč by měl, když se k němu chováš, jako… jako by byl jenom přítěž? Jak že mu to říkáš? Dementní dědouš? A tvůj táta si dokonce změnil jméno, tak moc se za něj styděl. Ale kdyby sis náhodou dal trochu práci a víc si ho všímal, zjistil bys, že doktor Slaski není zdaleka tak mimo, jak to možná vypadá… a že o tobě ví hodně zajímavý věci.“

„To je mi jasný,“ ucedil Paul. „Můžu hádat? Tvrdí, že vězím ve spárech Satana. Že ve mně není žádný Dobro. A že by ses ode mě měla držet dál. Nezapomněl jsem na něco?“

„Ani ne,“ souhlasila jsem mile. „A vzhledem k tomu, že se chceš vydat do minulosti a zabránit, aby Jesseho zavraždili, bych řekla, že tvůj děda to trefil.“

Z očí mu okamžitě zmizela předstíraná netečnost, ale chlad v nich zůstal. Trochu se usmál, ale jen na půl pusy. „Tak jsi na to konečně kápla, co? Ale že ti to trvalo –“

Nenechala jsem ho domluvit. Popošla jsem k němu, až se moje tvář ocitla jen pár cenťáků od jeho, a vybafla na něj tak divoce, jak jsem v tu chvíli dokázala: „Jo, konečně jsem na to kápla! A říkám ti předem, jestli si myslíš, že když se postaráš, abych se s Jessem nikdy nesešla, změní to můj vztah k tobě, tak to jseš teda na velkým omylu!“

Paul se zatvářil, jako by ho to ranilo. Ale věděla jsem, že to jen tak hraje. Tenhle zmetek žádný city neprožívá. Jestli to chce udělat, tak ani žádný city mít nemůže.

Každopádně se začal snažit, aby mě přesvědčil o opaku.

„Ale Suze,“ prohodil nevinně, modrý oči zase široký a bezelstný, „vždyť dělám jen to, co si přeješ. Celá ta záležitost s Gutierrezovejma… fakt jsem se nad sebou zamyslel. To tys mě přiměla k tomu, že jsem začal uvažovat o tom, že bych se měl vydat správnou cestou. A zachránit Jesseho je přece správná věc, nebo ne? Teda jestli ho jako miluješ natvrdo, tak pro něj přece musíš chtít jen to nejlepší, ne? A nebude snad pro něj nejlepší, když dostane šanci prožít dlouhej, spokojenej život?“

Zírala jsem na něj, naprosto vyvedená z míry tím, jak zase všechno překroutil.

„To není… já…“ Došly mi slova. Fakt. Poprvé v životě jsem byla schopná jen stát a koktat.

„To bude dobrý, Suze,“ prohodil Paul a položil mi ruku na předloktí – nejspíš aby mě utěšil v těžký hodince. „Nemusíš mi děkovat. A teďka už bysme se radši měli vrátit do třídy, nemyslíš? Nechceš přece, aby tě sestra Ernestina zase načapala, že se ulejváš z hodiny.“

Zůstala jsem na něj užasle civět. Nepoznala jsem člověka, kterej by dokázal tak manipulovat s druhejma lidma jako Paul – teda možná až na mýho nevlastního bráchu Brada. Až na to, že Brad nebyl zdaleka tak mazanej jako Paul Slater. To nejzlotřilejší, co kdy dokázal vymyslet, byl mejdan s necudnostma ve vířivce… a i ten mu zarazili poldové.

„To je od tebe – ohleduplný,“ vypravila jsem ze sebe konečně. „Ale proč si myslíš, že když zachráníš Jesseho tu jednu osudnou noc, zajistíš mu tím dlouhej a spokojenej život? Jak můžeš vědět, že to Diego nezkusí hned další noc, nebo některou jinou? Jak tomu chceš zabránit? Zůstaneš v roce 1850 jako Jesseho bodyguard?“

„Pokud to bude nutný,“ souhlasil Paul nebezpečně sladce. „Pochop to už – udělám cokoli, jen abych si pojistil, že Jesse odejde z tohohle světa ve spánku v požehnaným stáří. A nikdy nebude potřebovat služby mediátora.“

Všechny barvy školního dvora – rudý střešní tašky misie, růžový ibiškový květy i tmavozelený listy palem – se zběsile rozvířily kolem mě, když jeho slova konečně pronikly až k mýmu mozku. V krku mi začalo růst něco odpornýho, co nešlo polknout.

„Proč to děláš?“ Zhrozeně jsem se na něj zadívala. „Musel sis už přece všimnout, že se tím tak jako tak nic nezmění. Ani když se zbavíš Jesseho, nebudu o tebe stát. Nelíbíš se mi.“

„Že ne?“ zeptal se Paul a jeho úsměv mě zastudil stejně jako jeho pohled. „To je zvláštní, protože když jsme se naposledy líbali, připadalo mi, že se ti líbím. Aspoň trochu. Dost na to –“

Odmlčel se, jako by to bylo natolik jasný, že nemusí pokračovat. Ale já fakt nechápala, co tím chce zase říct.

„Dost na co?“ pobídla jsem ho.

„Dost na to,“ zopakoval Paul, „abys začala uvažovat o tom, že bys mi z těla vystěhovala duši a nasadila tam místo ní tu Jesseho.“

8

„A nezkoušej to popřít,“ pokračoval Paul, když jsem na něj vyvalila oči. „Vím, že přesně o tohle ti jde už od chvíle, kdy jsem udělal tu chybu a zmínil jsem se ti o tom.“ Z dlaně, kterou měl položenou na mým předloktí, sálalo takový horko, až se mi zdálo, že mi co nevidět vypálí do kůže cejch. „To, že zkusím zachránit Jesseho, je vlastně něco jako preventivní opatření. Protože, abych pravdu řek, mám svoje tělo rád. A nehodlám se ho kvůli Jessemu vzdát.“

Rty se mi samy od sebe pohybovaly. Cejtila jsem to, protože Paul se tvářil, jako by čekal, co mu odpovím.

Jenomže jsem ze sebe nedokázala vymáčknout ani ň. Tak ohromená jsem z toho všeho byla.

Teď mi to konečně začalo dávat smysl. To obvinění, který na mě Paul vychrlil včera u nich v kuchyni. Že to, co chce udělat s Jessem, je mnohem laskavější než to, co chci já províst s ním. Protože on má v plánu Jesseho zachránit, kdežto já zřejmě plánuju Paula zabít.

Až na to, že to tak vůbec není.

Jenomže Paul to nejspíš vnímal jinak.

„To nic,“ poznamenal chlácholivě. „Vlastně mi to docela lichotí, fakt. Že se ti líbím tolik, že bys do mě klidně nastěhovala duši svýho přítele. Což dokazuje, že se v tomhle ohledu pleteš. Líbím se ti, aspoň trošku. Nebo by se ti aspoň líbilo, kdybysme spolu chodili.“

„To je taková…“ Konečně jsem zase opanovala svůj hlas, ale znělo to skřehotavě jako křik racka. Jenomže v tu chvíli mi to bylo naprosto putna. Záleželo mi jedině na tom, abych Paula dokázala nějak přesvědčit, jak moc se plete. „… pitomost! Jak tě vůbec mohlo… jak sis moh myslet, že bych –“

„Ale jdi, Suze,“ namítl Paul, „tak si to aspoň přiznej. Já jsem přece opravdovej. Nevykládej mi, že když jseš s Jessem, nikdy tě nezamrzelo, že ačkoli je to mezi váma dvěma tak úžasný, je to jen iluze. To není doopravdy jeho srdce, co mu bije v hrudi. Jeho kůže ve skutečnosti nehřeje, protože on žádnou kůži nemá. Je to všechno jen ve tvý hlavě. Ne jako tohle,“ dodal a jemně mi přejel po předloktí bříškem palce.

A dělal to až do chvíle, kdy jsem ucukla. Zatvářil se dotčeně, ale obrátil ke mně prázdný dlaně na znamení, že mi od něj jako nic nehrozí. „Ty bláho. Tak dobrý, Suze. Promiň. Ale nemůžeš popřít, že když jsme se líbali, nedělalas žádný velký drahoty. Nebo aspoň ne hned –“

Ucejtila jsem, jak mi tváře polejvá horko. To je teda trapas. Nedokázala jsem pochopit, jak to tady a teď může vytahovat, ze všech míst na zeměkouli zrovna ve škole…

… zvlášť když si vemu, že tohle je teď Jesseho nový působiště. Určitě se mihotá někde poblíž.

Ale nemohla jsem proti tomu nijak protestovat. Protože bych kecala.

„Jasně, líbilo se mi, když jsme se líbali,“ prohlásila jsem. Musela jsem každý slovo tyhle věty prakticky vykašlat, jak se mi vzpříčila v krku. „Umíš dobře líbat, a taky to moc dobře víš. Co k tomu můžu dodat?“ A to byla pravda. „Ale to ještě neznamená, že by ses mi líbil ty.“

A to byla taky pravda.

Ale vypadalo to, že Paula něco takovýho vůbec nerozhodilo.

„Což jen potvrzuje můj předpoklad,“ uzavřel samolibě, „že chceš moje tělo, ale s Jesseho duší.“

„To, co se stalo Jessemu, bylo podle mě hrozný,“ pronesla jsem důrazně. Heleďte, myslela jsem tu vraždu, aby bylo jasný. „A fakticky není skoro nic, co bych neudělala pro to, aby byl zase naživu. Ale ne tohle.“

„Proč ne?“ pokrčil ramenama Paul. „Brání ti v tom něco? Jak už jsem od tebe slyšel hned několikrát, jsem hanebná a nenapravitelná lidská zrůda… no, možná až na to, že umím dobře líbat. Tak proč bys neměla vykopnout mou duši a dát dokonalýmu Jessemu druhou šanci?“

Čestný skautský – v tom, z čeho mě obvinil, jsem byla naprosto nevinně. Jaktěživo by mě nenapadlo, že bych provedla to, co jsem podle něj už nějakej pátek pečlivě plánovala. No, možná jsem si to sem tam nějak neurčitě představila, ale vždycky jsem tu myšlenku okamžitě zavrhla.

Ale teď, když mě k tomu prakticky dohnal, jako by jistá část mojí duše mrkla a řekla si: No – a proč ne? Paul si vůbec nezaslouží všechny ty úžasný věci, který mu osud dopřál. Dokonce si jich ani neváží! Krade lidem peníze, i když to vůbec nemá zapotřebí, nechová se k rodičům a dědovi hezky, a už vůbec se nechová hezky ke mně… natožpak k Jessemu, když jsme teda u toho.

Tak proč bych ho nemohla odfiltrovat do Velkýho neznáma a dát Jessemu jeho tělo… a jeho život…? Jesse si druhou šanci zaslouží, a rozhodně by byl lepším Paulem Slaterem než sám Paul…

Ale Jessemu by se to nelíbilo, to si pište. Byl by přesvědčenej, že je špatný připravit Paula o život, kterej patřil jen a jen jemu, jenom proto, aby on sám moh zase žít.

A bylo by dost bláznivý koukat do Paulovejch modrejch očí a vědět, že se jima na mě kouká Jesse.

A beztak bych se Paula nezbavila. Jeho tělo by bylo pořád naživu. A jeho duše by… no, dělala by to samý, co teď dělá Jesseho duše – bezcílně by bloumala po tomhle světě bez nejmenší představy, co s ní bude dál.

Ale potom se mě naštěstí zase zmocnil zdravej rozum, chladivej jako voda, která bublala ve fontáně na misijním nádvoří. A já sama sebe slyšela, jak odpovídám na Paulovu otázku – Tak proč bys neměla vykopnout mou duši a dát dokonalýmu Jessemu druhou šanci? – stejně ledově, jako mi ji prve položil.

„Možná proto,“ vyplivla jsem sarkasticky, „že by to byla vražda.“

Svaly v Paulově čelisti se napnuly. „Zabití v sebeobraně, to spíš. A oba víme, že bych vlastně nebyl mrtvej. Navíc si to zasloužím, nebo snad ne? Za svoje… hříchy?“

„To je možný,“ odpověděla jsem. Připadala jsem si v tu chvíli stejně jako po svý obvyklý hodince kick-boxu, kterej jsem cvičila podle videa. Víte, jak se vám vylejou do krve ty endorfiny. Protože tohle bylo taky sakra namáhavý cvičení, akorát že v emocionálním smyslu slova. „Ale já to asi těžko posoudím.“

„Proč ne?“ namítnul Paul. „Nezdá se mi, že bys s tím měla nějaký potíže… teda jako mi říct, co jsem zač.“

Ale s tímhle si na mě nepřijde, to je teda jistý. „Tvůj děda mi jednou řek, že když zjistil, jaký schopnosti má jako mediátor, udělal chybu a začal si o sobě myslet, že je bůh,“ svěřila jsem se mu. „A koukni, co se z něj stalo teď. Já tuhletu botu opakovat nehodlám.“

Paul mě probodával svým neproniknutelným pohledem. Napadlo mě, že ten kluk fakticky věří tomu, že jsem si to pečlivě naplánovala. Jako to přestěhování duší. Ale když jsem mu teď vzala vítr z plachet, vypadal stejně zaskočeně jako já před chvilkou.

„Takže vidíš,“ snažila jsem se využít svý momentální převahy, „že ten tvůj plán, ve kterým se vrátíš do minulosti a zbavíš se Jesseho jako hrozby, je postavenej na hlavu. Protože zaprvý nemůžeš cestovat v čase, pokud ta osoba, kvůli který to celý podnikáš, o tvou pomoc doopravdy nestojí… a to Jesse tutově nestojí. A zadruhý, já fakticky nemám v úmyslu připravit tě o tělo, abych ho mohla dát Jessemu. Ale jestli ti dělá dobře pomyšlení, že jseš neodolatelnej, tak si ho klidně pěstuj dál.“

Tohle už bylo přece jen silný kafe. Teprve když mi to vylítlo z pusy, uvědomila jsem si, že jsem to říkat neměla. Protože když jsem po týhletý poslední urážce vykročila do chodby – a dokonce vzpurně pohodila vlasama, abych mu ukázala, jak moc mě zklamal –, jako by se v něm něco vymrštilo. Na zápěstí mi dopadla jeho pravačka a bolestivě mě sevřela.

„Tak to teda ne!“ vyštěknul na mě. „Z toho se jen tak lehko nevykroutíš –“

Ale to se teda plet, protože v příští vteřině jeho ruka odskočila z mojí a zkroutila se mu za zádama tak, že to taky muselo pořádně bolet.

„Už ti někdy někdo pověděl,“ ozval se Jesse takovým tím napůl pobaveným hlasem, „že gentleman nikdy nevztáhne ruku na dámu?“

Což teda bylo docela legrační, když si vzpomenu, kde měl Jesse ruku naposledy, když jsme se viděli. Ale pomyslela jsem si, že tohle tady radši vytahovat nebudu.

„Jesse,“ hlesla jsem, „nic mi není. Pusť ho.“

Ale neposlechnul mě. Kdyby šel zrovna někdo kolem, viděl by Paula zkroucenýho do podivnýho úhlu, s rukou za zádama a obličejem bledým jako stěna. Protože, jak je snad jasný, tady byli jenom dva lidi, který věděli, kdo mu to provádí: já a Paul.

„Já jí nechtěl nic udělat!“ zasípěl. „Přísahám!“

Jesse se na mě podíval, jako by čekal, že se k tomu vyjádřím.

„Ublížil ti, Susannah?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pohodě.“

Jesse ležel na Paulovi ještě pár vteřin – asi proto, napadlo mě, aby tomu prevítovi dokázal, že může –, a pak ho najednou pustil. Paul se rozplácnul na kamennejch dlaždicích křížový chodby.

„Nemuselas hned volat jeho,“ syknul na mě s pošramocenou důstojností.

„Já ho nevolala,“ odpověděla jsem popravdě.

„To ani nemusela,“ dodal Jesse a opřel se o jeden z těch sloupů, co podpíraj křížovou klenbu chodby. Založil si ruce na prsou a nevzrušeně pozoroval Paula, jak vstává a čistí si oblečení.

„Takže co ty tady?“ vyjel na něj popudlivě Paul. „Pořádková služba na půdě školy?“

„Něco takového.“ Jesse se zadíval z Paula na mě a zase zpátky. „Děje se tady něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne!“ vyhrkla jsem. Možná až moc zbrkle, protože Jesseho obočí – to, nad kterým měl jizvu – se tázavě nadzvedlo.

V tu ránu se Paul pohrdavě rozesmál. Dostala jsem na něj ještě větší vztek.

„Paráda,“ prohodil. „Vy dva teda máte opravdu výborný vztahy. Je dojemný vidět, jak jste k sobě vzorově upřímný a otevřený.“

Jesse se zadíval jeho směrem a oči se mu zúžily do škvírek. To bohatě stačilo, aby Paulův smích zničehonic odumřel. Nebylo zapotřebí k tomu dodávat jediný slůvko.

Pak Jesse upřel svůj pronikavej pohled na mě.

„To nebylo nic důležitýho,“ ubezpečila jsem ho. „Paul jenom… chtěl… plánoval, že ti něco udělá, ale už změnil názor. Že jo, Paule?“

„Vlastně ani ne,“ odrazil mě Paul. „Hele, mám nápad. Co se takhle zeptat přímo Jesseho, o co by radši stál? Takže Jesse, jak by se ti líbilo, kdybych tě moh –“

„Ne!“ přerušila jsem ho zoufale. „Paule, to není nutný, Jesse by ne –“

„Počkej, Suze.“ Paul mě přerušil tak shovívavě, jako by mluvil s tříletým dítětem. „Nech Jesseho, ať se může rozhodnout sám. Tak hele, Jesse, co kdybych ti prozradil, že vedle všech těch úžasnejch schopností, který jako mediátoři ovládáme, se ukázalo, že můžeme taky cestovat v čase? A co kdybych ti velkoryse nabíd, že se můžu vrátit do minulosti k tý noci, kdys umřel, a zachránit ti život? Co bys na to řek?“

Jesseho temný oči s výrazem nejhlubšího pohrdání se ani na vteřinku neodvrátily z Paulovy tváře.

„Řekl bych, že jsi náramný lhář,“ odpověděl s předstíraným klidem.

„Jo, taky mě napadlo, že si to budeš myslet.“ V Paulově řeči se ozvaly dychtivost a sebejistota podomních prodavačů, který se vám snažej vnutit svý zboží. „Ale já ti říkám, že je to čistá pravda. Jen si to představ, Jesse. Nebudeš muset umřít uprostřed noci. Můžu se vrátit v čase a varovat tě. Jasně, nebudeš vědět, kdo jsem – tenkrát. Ale když ti povím, že přicházím z budoucnosti, abych tě zachránil, a že umřeš, když mě okamžitě neposlechneš, myslím, že mi radši uvěříš.“

„To si opravdu myslíš?“ opáčil Jesse pořád tím ledovým hlasem. „Protože já ne.“

To Paula na vteřinku uzemnilo, a ta chvilka stačila, aby se mi zase vrátil vzduch do plic. Srdce mi bušilo nezvladatelným citem k tomu člověku, co se opíral o kamennej sloup za mnou. Nemusela jsem si lámat hlavu s tím, jak bych to před Jessem zatloukla. On by si nikdy nevybral život, ve kterým by mě nepotkal. Nikdy. Na to mě moc miluje.

Nebo jsem si to aspoň myslela, než Paul zase začal tlačit na pilu.

„Nevím, jestli vůbec rozumíš tomu, co ti tady vykládám,“ vyjel na Jesseho a pohodil při tom hlavou. „Mluvím o tom, že tě můžu vrátit zase do života, Jesse. Žádný potulování po světě celejch sto padesát let, natož celou věčnost. Nebudeš se muset dívat, jak lidi, který jsi měl rád, stárnou a umíraj, jeden za druhým. Ne. Budeš žít. A dožiješ se požehnanýho stáří, jestli se mi povede zbavit tě toho mizery Diega, co tě zavraždil. Podívej, na takovou nabídku přece nemůžeš říct ne!“

„Že ne?“ popíchl ho Jesse. „To tedy klidně mohu. Poslechni si to – ne!“

Jó! prolítlo mi nadšeně hlavou. Jasně!

Paul zamrkal. Jednou, dvakrát.

Pak prones hlasem, ze kterýho se už vytratila všechna hraná kamarádskost: „Nechovej se tady jako debil. Nabízím ti šanci zase žít. Žít. Co chceš dělat tady? Strašit navěky? Chceš se dívat, jak ona stárne…“ ukázal na mě prstem, „… a jak se nakonec mění v prach, jako předtím celá tvoje rodina? To už se nepamatuješ, jak ti při tom bylo? Chceš tím znova projít? A chceš, aby ona kvůli tobě obětovala normální život – manželství, děti, vnoučata – jenom proto, aby byla s tebou, i když ji nikdy nebudeš moct živit, nikdy ji –“

„Paule, zmlkni!“ obořila jsem se na něj, protože jsem viděla, jak z Jesseho tváře s každým dalším slovem mizí vyrovnanost.

Ale Paul zmlknout nehodlal. Ne, dokud nevystřílí veškerou munici.

„Ty myslíš, že to děláš pro ni, když tady zůstaneš strašit?“ vyhrknul. „Člověče, tím jí jenom bráníš v tom, aby žila normálně –“

„Drž zobák!“ zaječela jsem na Paula a natáhla se po Jesseho ruce.

Pak se staly naráz dvě věci. Tak zaprvý, dveře tříd se najednou rozletěly a z učeben se do chodby vyrojily zástupy lidí, který mířily na další hodinu. A zadruhý jsem chytila Jesseho oběma rukama za paži, podívala se mu ustaraně do očí a zaprosila: „Neposlouchej ho, prosím. Mně na ničem takovým nezáleží, ani na manželství, ani dětech… Jediný, co chci, jseš ty.“

Ale už bylo pozdě. Poznala jsem, že je pozdě a že něco z toho Paulova blábolení už na Jesseho dolehlo plnou vahou. Tvářil se utrápeně a uhejbal přede mnou očima.

„Myslím to vážně!“ Zoufale jsem s ním zatřásla. „Nevěř mu ani slovo!“

„Ahoj, Suze,“ pozdravila mě sladce Kelly Prescottová a její hlas vystoupal nad povyk a chichotání, který vždycky o přestávce vypuklo kolem skříněk. „Tak co, povídáš si tady se zdí?“

Vrhla jsem pohled přes rameno a uviděla ji tam stát i se zbytkem komanda Dolce a Gabbana, jak mě pobaveně pozorujou. A bylo mi naprosto jasný, proč tak civěj. Zastihly mě s rukama vytrčenejma do vzduchu, jako bych se modlila, jako bych vedla řeč ke kamennýmu sloupu.

Jako bych už tak neměla pověst pořádnýho pošuka. Teď jsem fakt musela působit dojmem, že by se mi šikla svěrací kazajka.

Ale když jsem se obrátila k Jessemu, abych ho přesvědčila, že si o tom popovídáme pozdějc, pochopila jsem, že jsem to prošvihla. Stačil se mezitím odhmotnit.

Spustila jsem ruce a obrátila se k Paulovi, kterej tam stál a tvářil se zároveň naštvaně i spokojeně.

„Moc dík,“ utrousila jsem sarkasticky.

„Není vůbec zač.“ Zvednul kotvy a potěšeně si cestou hvízdal.

---

* Úryvek z básně Johna Donna (1572-1631) přeložil Petr Matoušek