Mediátor 6 Čtvrtý rozměr lásky: kapitola 9,10

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Mediátor 6 Čtvrtý rozměr lásky - Meg Cabotová, přečteno: 738×

9

„Je v tom pšenice?“ zeptala se ženuška s čínským copem a v obrovskejch slunečních brejlích. V ruce držela čokoládovou sušenku.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„A co v tomhle?“ Teď zvedla pro změnu jednu pusinku.

„Ano.“

„A co tohle?“ Mexickej svatební koláček.

„Ano.“

„Chcete mi říct,“ zatvářila se zděšeně, „že ve všem tomhle pečivu je pšenice?“

Zhoupla jsem se na židli. Umírala jsem nudou a dokázala jsem se rozptýlit jedině tím, že jsem zkoušela, jak moc se ještě můžu zhoupnout, abych nesletěla.

„On totiž Tyler nesmí pšenici,“ pokračovala žena a pohladila naducaný tvářičky synáčka, kterej stál vedle ní. Jeho modrý oči na mě zasvítily mezi matčinejma rudejma nehtama. „Nasadila jsem mu bezlepkovou dietu.“

„Tak zkuste tohle,“ navrhla jsem a ukázala na citronovou tyčinku.

„A není v tom mléko?“ zeptala se podezíravě. „Protože já Tylerovi nedávám ani mléčné výrobky.“

„Ani mlíko, ani lepek, čestný slovo,“ zabručela jsem.

Zákaznice mi podala dolar a já jí citrónovou tyčinku. Sotva ji dala Tylerovi, kluk ji prozkoumal, zakousl se do ní… a pak mi věnoval zářívej úsměv – nejspíš od rána vůbec první –, zatímco matka ho chytila za ruku a vlekla pryč. Shannon, která mi s prodejem pečiva pomáhala, se zatvářila zděšeně.

„Ale v těch citronovejch tyčinkách je pšenice i mlíko!“ upozornila mě.

„Já vim.“ Zase jsem se zhoupla na židli. „Bylo mi ho líto.“

„Ale –“

„Neříkala, že má alergii. Říkala, že mu to jen nechce dávat. Chudák kluk.“

„Súú-úú-ze,“ protáhla obdivně osmačka, „ty jseš tak suprová! Dave říkal, že jseš suprová, ale já mu nevěřila.“

„Jo, to vystihnul přesně,“ ujistila jsem ji. Připadalo mi divný slyšet, jak někdo říká mýmu nejmladšímu nevlastnímu bráškovi Dave. Pro mě to byl vždycky David. Nebo ze začátku Prófa.

„To fakt jseš,“ potvrdila Shannon a myslela to smrtelně vážně.

No jasně. Heleďte, tohle je snad osud – musím se poflakovat po škole kolem stánku s občerstvením, zatímco si zbytek světa užívá prosluněnou sobotu. Obloha nad našima hlavama byla tak modrá a bezmračná, až skoro bolelo se do ní koukat. Teplota se pohybovala kolem příjemnejch pětadvaceti. Byl to nádhernej den, kdy by se dalo posedět někde s kapučínem na zahrádce kavárny nebo se jen tak cournout podél moře.

A co dělám já? Postávám u stolku s pečivem, který napekli osmáci na charitativní aukci starožitností.

„Nemůžu ani uvěřit, že sestra Ernestina řekla zrovna tobě, abys nám pomohla s prodáváním,“ spustila Shannon. Ze začátku se mi zdála plachá, ale teď mi přišlo, že si docela ráda pokecá. Až moc. „Víš, když už jseš jako ve třeťáku a tak. A když jseš taková… víš… jako vostrá.“

Vostrá. To teda.

Nečekala jsem, že se na dražbě objeví tolik lidí. Leda tak pár rodičů, který chtěj, aby bylo vidět, jak se zajímaj o školu, kam choděj jejich ratolesti. Ale ne takovýhle hordy koupěchtivejch sběratelů starejch krámů.

Protože právě ty se sem přímo nahrnuly. Zavládla tlačenice a musím říct, že většinu z těch lidí jsem v životě neviděla. Chodili sem a tam, prohlíželi si věci věnovaný do dražby a spiklenecky si mezi sebou šeptali. Občas se někdo z nich stavil u naší kukaně a vyhodil dolar za rejžovou placičku nebo podobnou lahůdku. Ale většinou se starali jenom o nabízený zboží, mezi kterým byly i takový perly jako stařičký hodinky s Mickeym Mousem, most Golden Gate ve skleněný kouli a další podobně vkusný věcičky.

Vyvolávání začalo se zpožděním, protože původně se čekalo, že dražebníkem bude sám monsignor. Jenomže ten pořád ležel v San Francisku v kómatu, takže sestra Ernestina musela na poslední chvíli hystericky telefonovat na všechny strany, aby sehnala někoho dostatečně úctyhodnýho, kdo by se tak zásadní role ujal.

Asi vám docvakne, jak moc mě rozhodilo, když nakonec vypochodovala na pódium na konci nádvoří a oznámila do mikrofonu všem těm dychtivejm návštěvníkům, že vzhledem k onemocnění pana arcibiskupa nebude vyvolávačem nikdo menší než Andy Ackerman, známý moderátor pořadu pro kutily na místní kabelovce…

… a taky můj nevlastní táta.

Viděla jsem Andyho, jak se šplhá na pódium, skromně se uklání a tváří se trochu zaskočeně při výbuchu potlesku, kterej se snes na jeho hlavu. Pomyslela jsem si, že člen naší rodiny jako licitátor na školní aukci je asi tak to nejtrapnější, co mě kdy mohlo potkat, a užuž jsem chtěla zapadnout zpátky na židli…

Ne. Vrátit o jeden záběr. Může bejt ještě něco trapnějšího než nevlastní táta jako licitátor na školní aukci. Třeba ta osoba, co sedí v první řadě a tleská mu ze všech nejvíc.

Moje matka. Vlastní.

„Hele,“ ozvala se Shannon, „není to –“

„Jo,“ přerušila jsem ji. „Je.“

Za pár minut vypukla dražba. Andy docela obstojně napodoboval takový ty vyvolávače z televize, jak melou jako nezavřený. Ukázal na jednu obzvlášť hnusnou oranžovou plastovou židli, prohlásil, že je to „nefalšovaný Eames“, a zeptal se, jestli by byl někdo ochoten zaplatit za ni sto dolarů.

Sto dolarů? Já bych za ni nedala ani jednu rejžovou placku.

Ale nevěřili byste: lidi v publiku se začali hlásit, a za chvilku byla ta židle prodaná za 350 babek! A ani si nikdo nestěžoval, jaká že je to zlodějina.

Sestře Ernestině se nejspíš povedlo přesvědčit dražitele, jak strašně moc potřebuje naše škola opravit basketbalový hřiště, protože lidi najednou vyhazovali prachy za naprosto bezcenný haraburdí. Viděla jsem, jak Cee Ceeina teta Prue a náš třídní pan Walden přihazujou proti sobě v souboji o jednu extra odpornou lampu. Nakonec vyhrála teta Pru – zacvakla za ni 175 babek – a vydala se s ní k panu Waldenovi, nejspíš aby se mu škodolibě vysmála. Ale za chvíli už jsem je oba viděla, jak si dávaj citronádu a řehtaj se, že si tu lampu nechaj ve společný péči, jako by to bylo dítě, o který se tahali při rozvodu. Shannon je pozorovala se mnou a prohodila: „To je ale roztomilý, co?“

Až na to, že to teda rozhodně roztomilý nebylo. Nevidím nic roztomilýho na tom, když spolu bláznivá tetička vaší nejlepší kámošky a váš třídní zamilovaně tokaj, ale váš kluk vám ani nezavolá, protože – schválně zkuste hádat –, protože je duch a nemá telefon.

Ale kdyby Jesse přece jen brnknul, ne že bych toho měla tolik na srdci. Ledaže bych nenuceně prohodila: „Jo a mimochodem, Paul chce cestovat v čase a zachránit tě, abys neumřel. Ale já mu to musím překazit, protože chci, abys po smrti strašil mezi tímhle a oním světem příštích sto padesát let a pak se mnou moh randit v autě mý mámy. No nic, tak zatím, pa pa.“

Kromě toho nebylo moc pravděpodobný, že by se to stalo. Teda jako to, že by se Paul vydal do minulosti. Protože neměl tu kotvu, o který mluvil jeho děda. Nějakou věc, která by ho dostala právě do tý noci, kdy Jesse přišel o život.

Právě jsem se tím v duchu chlácholila, když Andy zvednul ruku se stříbrnou sponou od opasku, kterou našel Brad u nás v baráku, když vyklízel půdu. Ležela tam zaklíněná pod dřevěnou podlahou, kousek od vikýře. Byla to taková matná, prorezlá věcička, který jsem sotva věnovala pozornost, když ji Andy hodil do krabice s nápisem MISIJNÍ DRAŽBA, a od tý chvíle se mi vykouřila z hlavy.

Když ji teď zvednul před sebe, bezmyšlenkovitě jsem na ni zamžourala proti odpolednímu sluníčku. Někdo ji omyl a vyleštil. Andy spustil litanie o tom, že jde o „historický předmět z našeho domu, pocházející z doby, kdy tento dům býval jediným hotelem v okolí“ – což bylo docela legrační, protože ve skutečnosti to bejval penzion –, „a že Historický spolek města Carmel-by-the-Sea odhaduje stáří této spony zhruba na sto padesát let“.

Což je asi tak dlouho, jako je můj přítel po smrti.

„Kolik mám žádat za tuto pozoruhodnou stříbrnou sponu?“ navázal rychle Andy. „Nádherná ukázka řemeslné zručnosti našich předků. Všimněte si prosím vypracovaného ornamentu ve tvaru písmene D…“

Shannon, která seděla vedle mě a ani nedutala, se najednou ozvala: „Mluví o mně někdy tvůj brácha? Myslím Dave.“

Otupěle jsem pozorovala Andyho na pódiu. Slunce pražilo na plný pecky a bylo fakt těžký soustředit se na něco jinýho než na to, že bych se teďka ze všeho nejradši válela na pláži.

„Nepamatuju se,“ zamumlala jsem, i když jsem věděla, že jí tím ublížím. Zjevně měla pro toho kluka slabost, a chtěla jen nenápadně vysondovat, jestli náhodou neinvestuje svý city zbytečně.

Ale jako sestra objektu její touhy jsem na druhou stranu měla pocit… fuj. A navíc je David na chození s holkama ještě moc malej.

„Jeden z členů Historického spolku – nemysli si, že tě nevidím, Bobe,“ prohodil k divákům laškovně Andy, „mi sdělil, že by tahle spona mohla patřit někomu z rodu Diegových, což byla starobylá a vážená rodina, která se v této oblasti usadila asi před dvěma sty lety.“

Vážená! Teda to by se jednomu zvednul kufr! Rodina Diegovejch – nebo aspoň její dva členové, se kterejma jsem měla tu smůlu se seznámit – nebyli nic jinýho než prachsprostý zloději a vrahouni.

„Věřím, že z tohoto důvodu, jakož i pro svou pozoruhodnou krásu,“ perlil můj nevlastní táta, „by se tato spona mohla jednoho dne stát vyhledávaným kouskem sběratelů starožitností. A kdoví, možná ten den nastal právě dnes!“

„David toho o holkách moc nenamluví,“ prohodila jsem chlácholivě k Shannon. „Nebo aspoň ne se mnou.“

„Aha.“ Holčina se zatvářila sklíčeně. „Ale myslíš, že kdyby se Daveovi nějaká líbila… mohla bych to bejt třeba já?“

„Začněme tedy licitaci o tuto dokonalou ukázku starodávného stříbrotepeckého umění na stovce dolarů,“ sypal ze sebe Andy. „Sto dolarů. Ano, tady máme nabídku na sto dolarů. Co takhle sto dvacet pět? Dá někdo sto dvacet pět dolarů, dámy a pánové?“

Líně jsem uvažovala nad tím, co řekla Shannon. Že by se Davidovi líbila nějaká holka? Nedokázala jsem si nejmladšího ze svejch nevlastních brášků představit s holkou, stejně jako jsem si ho nedokázala představit za volantem nebo s mičudou. David prostě na tyhle věci není.

„Tři sta padesát!“ vyvolával Andy. „Vážení, slyšel jsem tři sta padesát?“

Ale nejspíš i David bude jednou řídit auto. Heleďte, i já už řídím, a není to tak dlouho, co celá naše rodina silně pochybovala, že bych se to někdy dokázala naučit. Bylo logický, že i Davidovi bude jednou šestnáct a bude dělat stejný věci jako já nebo jeho starší bráchové Jake a Brad. Řídit. A chodit na trigonometrii. A scházet se s osobama opačnýho pohlaví.

„Božínku, Bobe,“ hlaholil Andy do mikrofonu, „tys opravdu nežertoval, když jsi mi tvrdil, jak úžasné kousky budou na dnešní aukci k mání, viď?! Takže to máme sedm set dolarů. Dá někdo – ano, sedm set padesát! Lidičky, slyšel jsem vážně osm set?“

„Jasně,“ odpověděla jsem konečně Shannon. „Proč by ses neměla Davidovi líbit zrovna ty? Teda pokud by se někdy zajímal o holky. I když se o ně zatím nezajímá, aspoň co já vim.“

„Jo?“ Shannon se nepřestávala tvářit ustaraně. „Protože David je hrozně chytrej. Takže to asi bude stát jen o hrozně chytrý holky. A mně moc nejde matika.“

„Na něčem takovým Davidovi určitě záležet nebude,“ prohlásila jsem, i když zrovna tohle jsem s určitostí tvrdit nemohla. „Záleží na tom, že jseš hezká a tak.“

„Fakticky?“ Shannon se dojemně začervenala. „Fakticky si to myslíš?“

Panebože, co to tady plácám?

V tu chvíli naštěstí Andy milosrdně uhodil svým licitátorským kladívkem do stolu a rozptýlil mou pomocnici výkřikem: „Prodáno za jedenáct set dolarů!“

„Páni,“ hlesla ohromeně Shannon. „Takový prachy!“

Nebyla jediná, kdo nad tím žasnul. Obecenstvo si mezi sebou vzrušeně šuškalo. Jedenáct set dolarů byl větší balík, než jakej zatím vydělaly všechny ostatní vydražený krámy dohromady. Vytáhla jsem krk, abych se podívala, za co to nějakej pošuk vyhodil tolik peněz…

… a zůstala zírat na to, co to Andy drží: pořád tu sponku, kterou našel Brad u nás na půdě…

… a taky na to, že z celýho toho davu na nádvoří se vyloupnul právě Paul Slater a šel si s ním potřást pravicí.

Sledovala jsem, jak Paul s potěšeným výrazem tiskne Andymu ruku, bere si od něj sponu a vytahuje svou šekovou knížku. Magor, pomyslela jsem si pohrdavě. Teda už od začátku mi bylo jasný, že ten kluk je ujetej. Ale vyhodit takhle z okna těžce vydělaný prachy – no, v jeho případě ne tak těžce, protože jsem si byla sakra jistá, že tu sponku zacvaká z peněz paní Gutierrezový – za takovou pitomou tretku… To už je fakt hodně šílený…

Ale stejně to nedávalo smysl. Proč by Paul Slater utrácel přes tisícovku za starou sponku – i když byla naleštěná a její původ zřejmě sahal k vlastníkovi ze starobylý a vážený rodiny Diegovejch?

A vtom, jako kdyby mě do hlavy praštilo Andyho licitátorský kladívko, se mi rozbřesklo. A všechno do sebe zacvaklo.

Začala jsem mít pocit, že za chvilku vyzvracím na pult všechny ty sušenky, který jsme sestře Ernestině za zádama tajně spořádaly. Asi to na mě muselo bejt znát, protože Shannon polekaně vykvikla: „Není ti něco?“

„To ty hnusný citrónový tyčinky,“ vypravila jsem ze sebe. „Hned jsem zpátky.“ Rozběhla jsem se pryč od pultu s pekařskejma zázrakama a uličkou mezi skládacíma židličkama se vrhla k pódiu, na kterým Paul vítězoslavně třímal svou vydraženou starožitnost.

Ale než jsem se k němu stačila prodrat, chytil mě někdo za loket.

Byla jsem tak vyděšená zjištěním, že Paul teď vlastní něco, co mu pomůže zachránit mýho kluka před smrtí, že jsem leknutím nadskočila metr dvacet.

Ale ukázalo se, že je to jen mamka.

„Suzie, ahoj,“ pozdravila mě a blaženě se zaculila směrem k pódiu. „Je to paráda, co? Andy si vede skvěle, viď?“

„Ehm,“ zachrčela jsem. „Jo, mami, jasně.“

„Je úplně přirozený, viď?“

Je do toho chlápka tak zabouchnutá, že nad tím fakt zůstává rozum stát. Teda jako v dobrým, aby bylo jasný. Ale stejně.

„Jo,“ souhlasila jsem, „hele, mami, musím –“

Ale nemusela jsem. Paul si mě našel sám.

„Suze!“ zavolal na mě, sotva sešel po schůdkách z pódia. Pozdě. Transakce byla uzavřená. Sponka mu zářila v dlani. „To je bezva, že jseš tu taky!“

„Musím s tebou mluvit!“ vyhrkla jsem. Asi víc nahlas, než bylo záhodno, protože mamka i sestra Ernestina – která stála vedle s Paulovým ještě teplým šekem – se po mně udiveně otočily.

„Suzie, holčičko,“ vyděsila se mamka, „stalo se něco?“

„Nic,“ odsekla jsem. Viděly to na mně? Viděly, že mi srdce tluče jako na poplach, že mám v puse Saharu? „Prostě si potřebuju hned teď promluvit tady s Paulem.“

„A kdo se postará o stánek s pečivem?“ zaskřehotala sestra Ernestina.

„Shannon to zvládne,“ ujistila jsem ji a natáhla se po Paulově ruce. Sledoval nás – mamku, sestru Ernestinu i mě – s trochu potutelným výrazem, jako by ho všechno, co jsme právě vypustily z pusy, královsky pobavilo.

„Tak ji tam nenechávej samotnou moc dlouho!“ nařídila mi stroze sestra Ernestina. Myslím, že mi původně chtěla říct něco úplně jinačího, ale před mamkou se krotila.

„Nenechám, sestro,“ slíbila jsem.

A pak už jsem odtáhla Paula dál od pódia i od skládacích židliček, až za jeden z těch stolů, co na nich byly vystavený další předměty určený k dražbě.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zasyčela jsem na něj, sotva jsme byli z doslechu.

„Taky tě rád vidím, Suze,“ odvětil s výrazem neskonalýho pobavení. „Jak se pořád máš?“

„Nech toho,“ varovala jsem ho. Bylo dost těžký mluvit, když jsem měla tak vyschlo v puse, ale nemohla jsem to vzdát. „Proč sis koupil tu věc?“

„Tuhle?“ protáhnul Paul a rozevřel prsty, takže jsem na chviličku uviděla, jak se ve sponce odrážej sluneční paprsky, než ji zase schoval v dlani. „Ani ti nevím. Připadá mi hezká.“

„Jedenáct set dolarů jen za to, že ti připadá hezká?“ Zírala jsem mu přímo do očí a modlila se, aby si nevšimnul, jak hrozně se třesu. „Ale běž, Paule, tak pitomá zase nejsem. Já vim, pročs ji koupil.“

„Vážně?“ Paulův úšklebek byl ještě nesnesitelnější než obvykle. „Tak to mi laskavě vysvětli.“

„Jenomže to nebude fungovat.“ Srdce mi naráželo do žeber, ale věděla jsem, že to musí ven. Nebyla cesta zpátky. „Jesseho příjmení je de Silva. To začíná na S, ne na D. Není to jeho sponka.“

Doufala jsem, že tahle podstatná informace vymaže Paulovi ten jeho arogantní úsměv z ksichtu.

Ale nevymazala. Koutky se mu ani nezachvěly.

„Vím, že to není Jesseho spona,“ potvrdil nevzrušeně. „Ještě něco, Suze? Nebo už můžu jít?“

Zírala jsem na něj. Cejtila jsem, jak se mi tep zase zklidňuje a jak to ohlušující hučení v uších, který se objevilo ve chvíli, kdy mi došly všechny souvislosti týhle podivný koupě, rázem utichlo. Poprvé za posledních nevímkolik minut jsem byla schopná se zase normálně nadechnout. Předtím jsem jen tak povrchně supěla.

„Takže… takže to víš…“ pronesla jsem s legrační úlevou. „Víš, že ti to nepomůže… aby ses vrátil v čase a zachránil Jesseho.“

„To jistě ne,“ souhlasil Paul a úsměv se mu rozšířil od ucha k uchu. „Jenomže já ji chci použít k tomu, abych se vrátil v čase a zastavil Jesseho vraha. Měj se, Suze!“

10

Diego. Felix Diego, ten chlap, co zabil Jesseho, protože ho o to požádala Jesseho snoubenka, hnusná María. Ta chtěla za muže Diega, lovce otroků a žoldáka, než toho, koho jí vybral její otec – teda svýho bratrance (fuj!) Jesseho.

Ale Jesse na svatbu nikdy nedojel. Protože ho zabili cestou. Teda zabil ho Felix Diego, i když to tenkrát nikdo netušil. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Všichni – dokonce i jeho rodina – si mysleli, že radši zdrhnul, než aby si vzal holku, kterou nemiloval a která nemilovala jeho. María se proto nakonec provdala za Felixe a měli spolu kupu dětí, ze kterejch pozdějc vyrostli taky samí zloději a vrahouni.

A nebylo to tak dlouho, co se mnou tenhleten prima páreček přišel na Paulovu žádost dát řeč. Paul ty Diegovic duchy znal. Byl to on, kdo je přivolal na náš svět.

A teď chtěl tohohle hrdlořeza zarazit, aby nezabil Jesseho… nejspíš tak, že sám Diega zamorduje. Inkarnátoři vražděj docela pohodlně. Stačí vyhnat lidem z těla duši a odlifrovat ji šupem na spirituální místo určení – ať už je to, co chce: nebe, peklo, další život – a bum, na zemi máme další nevysvětlitelný úmrtí, další tělo tuhne v márnici.

I když v Diegově případě spíš u ledu, protože v Kalifornii kolem roku 1850 asi márnice neměli.

Ale to se nestane. Já Paulovi nedovolím, aby to udělal. Heleďte, Diego si zasloužil natáhnout bačkory. Byl to sprostej vrahoun. Přece mi zabil kluka, že jo.

Ale jestli natáhne bačkory, tak Jesse zůstane naživu.

A nikdy se nepotkáme.

Bylo mi jasný, že sama Paula zastavit nedokážu – leda bych ho odkráglovala jako prvního. Potřebuju posily.

Naštěstí jsem věděla, kde je hledat. Sotva aukce skončila a sestra Ernestina mě a Shannon propustila s úsečným: „Tak můžete jít, dámy,“ vrhla jsem se k mamčinu autu, který mi milostivě na dnešek půjčila, když jsem byla tak „hodná“ a „dobrovolně“ se rozhodla pomáhat při dražbě v misii. Paul vytáhnul paty hned po tom, co po mně hodil ten smrtící granát – že má v plánu zastavit Felixe Diega. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam se moh vypařit.

Zato jsem věděla, kdo mi to prozradí.

Slunce zrovna začínalo zapadat, když jsem se pustila po Scenic Drive, a obloha na západě se zbarvila sytě oranžovou. Moře bylo jako v plamenech. V oknech honosnejch pobřežních sídel, který jsem míjela, se to světlo odráželo, takže jima vůbec nebylo vidět dovnitř.

Ale stejnak jsem věděla, že za těma zářícíma skleněnejma tabulema se rodiny zrovna usazujou k večeři… rodiny jako ta naše. Z toho, co chci udělat, budu mít ukrutnej malér. Teda přesnějc řečeno ne z toho, že chci Paulu Slaterovi zabránit, aby zachránil život mýmu klukovi, ale z toho, že prošvihnu večeři. Andy bral tyhlety večerní kulinářský obřady sakra vážně.

Copak jsem měla na vybranou? Tady jde přece o život. Jasně, je to jen život jednoho odpornýho vrahouna, ale na tom nesejde. Tohle Paulovi prostě nedovolím.

A já věděla jen o jednom člověku, kterej mě snad bude ochotnej vyslechnout.

Jenomže když jsem zabočila na příjezdovou cestu u Slaterovic vily, uvědomila jsem si, že můj panickej spěch byl zatím zbytečnej. Nestál tam jenom Paulův stříbrnej bavorák, ale taky červenej Porsche Boxster, kterej mi byl nějakej povědomej.

Takže jsem pochopila, že Paul se do čtvrtýho rozměru hned tak nechystá.

Zaparkovala jsem za boxsterem a rozběhla se po vysokým kamenným schodišti ke vchodu do hypermoderní vily. Tam jsem nalehla na zvonek. Od moře ke mně zavál svěží vánek. Zhluboka jsem se nadechla. Na chvíli mi připadalo, jako by snad se světem přece jen bylo všechno v pořádku. Když něco voní tak čistě a čerstvě, musí to bejt dobrý, nebo máte dojem, že ne?

Omyl. To si pište, že ne. Moře v Carmelský zátoce bylo plný nebezpečnejch spodních proudů, který už pohltily stovky nešťastnejch turistů. Bylo docela stylový, že Paul bydlí jen pár metrů od něčeho tak smrtícího.

Přišel mi otevřít osobně. Vypadalo to, že čeká nějakou donášku občerstvení, protože měl v ruce peněženku.

Musím mu ale připočíst k dobru, že když uviděl mě, a ne mýho nevlastního bráchu Jakea s krabicí z restaurace Poloostrov Pizza, ani nemrknul. Zastrčil si peněženku do kapsy dokonale padnoucích kalhot a s lenivým úsměvem prohodil: „Suze, čemu vděčím za to potěšení?“

„Nedělej si naděje,“ vybafla jsem. S trochou štěstí bude můj drsňáckej chrapot jako ze starejch detektivek pokládat za známku naprostý lhostejnosti, a ne za to, co to bylo fakticky: čistokrevnej strach. „Nepřišla jsem za tebou.“

„Paule?“ Odněkud z hloubí domu zacinkal povědomej hlásek jako čínská zvonkohra. „Přesvědč se, jestli ti dali extra to… jaksetomenuje… feferonky.“

Paul se ohlídnul. A já uviděla Kelly Prescottovou – bosou a v miniaturních minišatech od Betsy Johnsonový se spadlejma ramínkama – jak cupitá po schodech dolů.

„Jé,“ pronesla, když si uvědomila, že ve dveřích stojím já, a ne žvanec. „Suze. Co ty tady?“

„Promiňte, že vás takhle přepadám,“ omluvila jsem se zdvořile a doufala, že ty dva neušlyšej, jak mi pod usedlou bílou halenkou, kterou jsem si vzala kvůli sestře Ernestině, hlasitě buší srdce. „Ale hrozně nutně bych potřebovala mluvit s Paulovým dědou.“

„S Dementním dědoušem?“ Kelly se zkoumavě zadívala na Paula. „Ale tys mi tvrdil, že nemluví!“

„Nejspíš mluví,“ utrousil Paul. Vypadal, jako by mu ten jeho pobavenej úsměv k obličeji přišili. „Ale nejspíš jenom se Suze.“

Kelly po mně hodila sžírávej pohled. „Jéžiši, Suze,“ zamumlala znechuceně, „já netušila, že jseš na geronty.“

„To je přesně moje,“ potvrdila jsem a zasmála se. Snad to jejich uším neznělo tak nervózně jako mejm vlastním. „Do kámoše pod sedmdesát nejdu. Hele, tak… můžu?“

Napůl jsem čekala, že mě Paul dál nepustí. Heleďte, musel přece vědět, proč jsem tady. Musel vědět, že chci mluvit s doktorem Slaským jenom proto, abych zjistila, jestli existuje nějaká možnost zarazit jeho vnuka, aby si nezahrával s minulostí… a netropil zmatky v mý přítomnosti.

Jenomže Paul se netvářil ani rozzlobeně, ale dokonce ani znechuceně. Prostě přede mnou otevřel dveře dokořán a zahlaholil: „Pojď dál.“

Vešla jsem do haly a pokusila se usmát na Kelly, když jsem kolem ní procházela ke schodišti do patra. To Kelly se ani usmát nesnažila. Důvod jsem pochopila, když jsem napochodovala do obýváku. V krbu si to vesele plápolalo, na skleněným konferenčním stolku u pohovky stály dvě skleničky s koňakem a vůbec to vypadalo, že jsem je vyrušila asi tak pět vteřin před Tím.

Pokusila jsem se nebrat si osobně, že kvůli mně se Paul nikdy neobtěžoval rozdělat oheň v krbu nebo nalejvat alkohol. Koneckonců jsem přece zadaná. A stejnak mi to připadalo pořádně přehnaný. Kelly po Paulovi jela už takovou dobu a byla z něj tak rozhicovaná, že by jí stačila deka na trávě a plechovka piva. Ale krb a Courvoisier?

Rychle jsem prošla obývákem do chodby, která vedla k pokoji doktora Slaskýho. Už přes dveře jsem slyšela, jak v televizi zase běží zábavnej kanál. To teda musí bejt bezva kulisa k tomu, co spolu vedle prováděj Paul a Kelly: melodickej hlas moderátora Boba Barkera a jeho občasný zamlaskání nad špatnou odpovědí.

Než jsem vešla dál, zaklepala jsem, jenom abych se ujistila, že ho tam zrovna ošetřovatel třeba neomejvá houbou nebo tak něco. Když se nikdo neozval, pozvala jsem se dál sama a strčila do pootevřenejch dveří. Ošetřovatel se rozvaloval v křesle v rohu a dopřával si zřejmě dobře placenej odpolední šlofíček. Doktor Slaski ležel na svý polohovací posteli a vypadal, že taky tluče špačky.

Nebyla jsem nadšená, že musím starouše probudit, jenomže co mi zbejvalo? Pletu se snad, když mám dojem, že by třeba rád věděl o tom, jak se jeho vnuk pokouší zasahovat do běhu dějin? Osobně mě přece varoval před tím, že něco takovýho může bejt sakra nebezpečný.

„Doktore Slaski?“ zašeptala jsem, protože jsem chtěla vzbudit jen jeho, ne jeho dohlížitele. „Jste vzhůru? To jsem já, Suze. Suze Simonová. Musím se vás zeptat na něco fakt důležitýho.“

Doktor Slaski otevřel jedno oko a podíval se na mě. „Tak doufám…“ – jeho dech byl spíš hlasitý sípáni –, „že to bude nějaká dobrá zpráva.“

„To teda nebude,“ ujistila jsem ho nemilosrdně. „Jako dobrá zpráva. Jde o Paula.“

Stařík protočil panenky ke stropu. „Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“

„Jde o to,“ vklouzla jsem potichu na židli vedle postele, „že Paul se podle všeho chystá cestovat do minulosti.“

Víčka doktora Slaskýho se rozlepily na větší škvíru. „Aby zachránil lidstvo před Stalinovými zvěrstvy?“ zaskřehotal.

„Ehm,“ zaváhala jsem. „Ne. Aby zachránil před smrtí mýho přítele.“

Uslzený oči Paulova dědečka se do mě zabodly. „A co je na tom tak špatného?“

„Když se Paul vrátí do minulosti a zachrání Jesseho,“ zašeptala jsem úplně tichounce, aby nás náhodou neslyšel ošetřovatel, „tak se s ním nikdy nesetkám!“

„S Paulem?“

„Ne.“ Ten je ale natvrdlej! „S Jessem!“

Doktor Slaski si olízl rozpraskaný rty a zasípěl: „Protože Jesse je…?“

„Mrtvej, jasný?“ Obezřetně jsem střelila pohledem po klukovi v rohu. „Jesse je mrtvej. Můj přítel je totiž duch.“

Doktor Slaski pomalu zavřel oči. „Na tohle… nemám dost… trpělivosti,“ vypravil ze sebe natřikrát. „Dneska je mi nanic.“

„Doktore Slaski!“ Naklonila jsem se k němu a zatřásla mu s rukou. „Prosím, pomozte mi! Řekněte Paulovi, aby to nedělal! Vysvětlete mu, že si nemůže jen tak zahrávat s cestováním v čase, tak jako jste to vysvětloval mně. Řekněte mu, že je to nebezpečný, že může skončit jako vy. Řekněte mu – to je jedno co. Ale musíte ho zarazit dřív, než mi zničí život!“

Doktor Slaski, pořád se zavřenýma očima, pomalu zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „To jste nepřišla za tím pravým, děvenko,“ vypravil ze sebe. „Ten chlapec mě neposlouchá. Nikdy mě neposlechl – a ani neposlechne.“

„Ale musíte to aspoň zkusit, prosím!“ vykřikla jsem. „Prosím vás! Jestli Paul Jesseho zachrání… jestli se mu to povede…“

„… zlomí vám to srdce,“ dopověděl doktor Slaski, otevřel oči a zadíval se mi upřeně do tváře. „A váš život se octne v troskách.“

„Jo!“

„Kolik je vám let?“ zjišťoval doktor Slaski. „Patnáct? Šestnáct? Opravdu si myslíte, že se vám zhroutí svět jen proto, když z něj hoch, kterého milujete – ne hoch, duch! – znenadání zmizí? Za rok už patrně ani nebudete vědět, jak se jmenoval.“

„To není pravda,“ zasyčela jsem skrz sevřený zuby. „Mezi mnou a Jessem je… něco zvláštního. A Paul to ví. Proto se to snaží zničit.“

Doktor Slaski vypadal, jako by ho to konečně zaujalo.

„Vážně?“ zeptal se o poznání živějc než předtím. „A proč myslíte, že se o to snaží?“

„Protože…“ Trochu mě zahanbovalo si to připustit, ale co jsem mohla dělat jinýho? Zhluboka jsem se nadechla. „Protože si myslí, že my dva patříme k sobě. On a já. Protože jsme mediátoři.“

Přes rozpraskanou tvář doktora Slaskýho posetou jaterníma skvrnama přeběhl nenápadnej úsměv.

„Inkarnátoři,“ opravil mě.

„Inkarnátoři,“ opakovala jsem. „To je fuk. Ale doktore, to přece není pravda, a vy to dobře víte.“

„Naopak.“ Stařík se rozkašlal. „Tohle je ta nejchytřejší věc, jakou ten kluk zatím vymyslel. A taky je to romantické. Skoro mi to vrací víru, že má ještě jistou naději.“

„Doktore Slaski!“

„Co je na tom špatného?“ Děda do mě zase zabodnul svůj bleděmodrej pohled. „Připadá mi, jako by vám chtěl prokázat službu. Nebo vašemu příteli. Máte snad dojem, že je ten Joseph –“

„Jesse!“

„Myslíte si, že je ten Jesse duchem rád? Že touží strávit věčnost tady a dívat se, jak si žijete, zatímco on musí zůstávat ve skrytu, nikdy nezestárne, nikdy nepocítí, jak ho na tváři chladí svěží vítr od moře, nikdy neokusí, jak chutná borůvkový koláč? To byste mu opravdu přála takovýhle život? Pokud ano, pak to s tou vaší láskou k němu asi nebude tak žhavé.“

Cejtila jsem, jak mi při těch slovech stoupá do tváří horkost.

„Jasně že mu tohle nepřeju,“ odsekla jsem prudce. „Ale ta druhá možnost znamená, že se my dva nikdy nesetkáme – no, a to taky nechci. A on taky ne!“

„Ale nezeptala jste ho, viďte?“

„No, já –“

„Tak zeptala?“

„Ne.“ Vyhnula jsem se jeho pohledu. „Ne, nezeptala.“

„Myslel jsem si to.“ Doktor Slaski si povzdychnul. „A taky vím proč. Bojíte se, co by vám mohl odpovědět: že by byl raději zůstal naživu.“

Loupla jsem po něm očima. „To není pravda!“

„Ale je – a vy to dobře víte. Bojíte se, aby neodpověděl, že by rád prožil zbytek života tak, jak původně měl, a nikdy vás nepoznal –“

„Ale přece musí existovat nějaká další možnost!“ vyrazila jsem. „Nemůže to bejt jen buď – anebo. Paul říkal něco o stěhování duší –“

„Aha,“ zamyslel se doktor Slaski. „Ale k tomu potřebujete mít tělo, ochotné vzdát se své duše, abyste tam mohla nastěhovat jinou.“

Myšlenky mi znova zaletěly k Paulovi. „Myslím, že o jednom bych věděla.“

Doktor Slaski dodal, jako by mi opravdu četl myšlenky: „Ale neuděláte to.“

Nakrčila jsem obočí. „Že ne?“

„Ne,“ zopakoval, i když to znělo hodně slabě. „Ne, neuděláte. On by to udělal, pokud by si myslel, že mu to poslouží v tom, oč usiluje. Ale ve vás tohle není.“

„Ale je,“ namítla jsem rozrušeně.

Stařík jenom zavrtěl hlavou. „Nejste jako on,“ prohlásil. „Ani jako já. Takže se neurážejte, děvenko, vždyť je to jen dobře. O to budete žít déle.“

„Možná,“ hlesla jsem. Oči se mi zalily slzama, když jsem je sklopila k podlaze. „Ale co na tom záleží, když budu nešťastná?“

Doktor Slaski se odmlčel. Jeho dech rachotil tak, že se mi zdálo, jako by začal pochrupovat. Když jsem k němu jen pomalu zvedala oči, bála jsem se, že už bude spát jako dudek.

Ale nespal. Pozoroval mě.

„Tolik toho hocha milujete?“ zeptal se nakonec.

„Jesseho?“ Přikývla jsem. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slůvko.

„Pak je jen jedna věc, kterou můžete zkusit,“ zasípěl doktor Slaski. „Sám jsem se toho nikdy neodvážil, ale slyšel jsem, že je to prý možné. I když se to nedoporučuje. Nejspíš vás to brzy sklátí do hrobu – tak jako mě.“

Naklonila jsem se na židli k němu.

„Co je to?“ vyhrkla jsem. „Povězte mi to, prosím vás! Udělám všechno… všechno na světě.“

„Všechno, pokud to neznamená připravit o život někoho jiného,“ opravil mě stařík. Tak se při tom rozkašlal, že mi připadalo, jako by to trvalo celý věky. Když se konečně zhroutil do polštářů a ty jeho příšerný křeče pominuly, zasípěl: „Když se vrátíte…“

„Vrátím? Jako v čase?“

Neodpověděl. Jen se zadíval ke stropu.

„Doktore Slaski? Když se vrátím do minulosti, tak jste to myslel?“

Ale on už tu větu nedokončil. Protože mu najednou spadla čelist, pak víčka – a vzápětí usnul.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Užuž mi chtěl konečně poskytnout nějakou cennou radu, jak bych mohla zachránit Jesseho, a najednou si začne pochrupovat jako mrně v mateřský školce, když paní učitelka zavelí? Jak má člověk pracovat s takovýmhle matrošem?

Natáhla jsem se, abych se dotkla jeho ruky. Doufala jsem, že se mi ho povede zase probudit. „Doktore Slaski?“ zavolala jsem trochu hlasitějc. Když nereagoval, zmocnila se mě panika.

„Doktore Slaski?!“ vykřikla jsem. „Tak probuďte se!“

Můj křik vyburcoval někoho jinýho: ošetřovatele, kterej celou dobu dřímal v koutě. Okamžitě vyskočil z křesla a zaječel: „Co je? Děje se něco?“

„Ne-nevim,“ zakoktala jsem. „Nemůžu ho probudit!“

Prsty toho kluka chytily starýho pána za zápěstí, jak nahmatávaly puls…

… a pak už jsem viděla jenom to, jak si na něj obkročmo sedá a masíruje mu hrudník.

„Volejte 911!“ zavřísknul na mě.

Zůstala jsem zmateně stát. „Zrovna se mnou mluvil,“ zablekotala jsem. „Normálně jsme si povídali. Teda, hodně při tom kašlal, ale… jinak byl v pohodě. A pak najednou…“

Ošetřovatel to musel zopakovat.

„Volejte 911! Ať pošlou sanitku!“

Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že v týhle místnosti je na zdi taky telefon. Strhla jsem sluchátko a začala vytáčet číslo na záchranku. Když se ozvala operátorka, vyjekla jsem, že potřebujeme sanitku, a odrecitovala adresu. Mezitím za mnou nasazoval ošetřovatel na obličej doktora Slaskýho kyslíkovou masku a natahoval něco do injekční stříkačky.

„Tohle nechápu,“ mumlal si. „Ještě před hodinou byl v pořádku. Dočista v pořádku!“

Ani já jsem to nechápala. Ale doktor Slaski byl na tom asi mnohem hůř, než jsme si oba mysleli.

Nevypadalo to, že bych tady byla k něčemu platná, a tak jsem se rozhodla zajít za Paulem a povědět mu, co se jeho dědovi právě stalo. Vrátila jsem se do obýváku a naskytnul se mi půvabnej výjev: Kelly seděla vedle Paula, nohy měla přehozený přes jeho stehna a strkala mu jazyk do krku… Zacvakala bych měsíční kapesný, abych se na tohle nemusela dívat.

„Ehm,“ ozvala jsem se.

Kelly odtáhla obličej od Paula a zamračila se na mě.

„Co chceš?“ vyštěkla. Když si člověk veme, jak nepřátelsky se ke mně chovala, jen těžko moh uvěřit, že pracujeme jako sehraná dvojka: teda jako předsedkyně a místopředsedkyně studentskýho výboru, který se musej dennodenně radit (no, přinejmenším tejdně) o různejch zásadních záležitostech, jako je školní výlet anebo jaký kytky objednat na Zimní ples.

Její otázku jsem mlčky přešla. „Paule, tvůj děda měl zrovna nějakej srdeční záchvat nebo něco takovýho.“

Paul na mě zamžoural napůl zavřenejma očima. Ta Kelly teda musí umět líbat!

„Cože?“ zeptal se přihlouple.

„Tvůj děda!“ Zvedla jsem ruku a odhrnula si vlasy z očí. Doufala jsem, že si nevšimne, jak moc se mi třesou ruce. „Sanitka je už na cestě. Měl záchvat nebo co.“

Paul nevypadal moc překvapeně. Zabručel sice něco takovým tím zklamaným tónem… ale spíš to bylo zklamání nad tím, že se mu nevyvedlo rande s Kelly, než nad tím, že jeho děda podle všeho vedle umírá.

„Počkej tady,“ nařídil Kelly a začal si vymotávat nohy z jejího sevření.

„Paule!“ vyjekla. Znělo to jako vlčí zavytí.

„Promiň, Kel,“ omluvil se jí a poklepal ji po vypracovaným lejtku. „Dementní dědouš se nám už zase předávkoval práškama. Musím jít zařídit expres do špitálu.“

Kelly našpulila trucovitě pusu. „Ale ještě ani nepřivezli pizzu!“

„Nedá se nic dělat, kotě.“

Kotě. Otřásla jsem se.

A pak mi došlo, co to vlastně řek. Když procházel kolem mě k pokoji starýho pána, natáhla jsem se a chytila ho za ruku. „Jak to myslíš, že se předávkoval?“

„No,“ Paul po mně blýsknul úsměvem, „a nepředávkoval se snad?“

„Ale jak to můžeš vědět? Vždyťs ho neviděl!“

Úsměv se mu trochu rozšířil. „Možná jsem mu k tomu trochu pomoh…“

Ucukla jsem, jako by mě jeho kůže najednou pálila do dlaně. „To žes udělal?“ Skoro jsem ani nedokázala uvěřit, co mi to tady vykládá.

Ale asi bych měla. Měla bych mu to věřit. To je prostě celej Paul.

„Proboha proč?“

„Tušil jsem, že mu poběžíš vykládat, co se stalo dneska na dražbě,“ pokrčil lhostejně ramenama. „A upřímně řečeno nepotřebuju, aby se mi do toho dědouš navrtal, takže jsem mu mírně přilepšil. A teď, jestli dovolíš…“

Vykročil chodbou směrem k jeho pokoji. Dívala jsem se za ním, pořád otřesená tím, k čemu se mi před chvilkou přiznal.

Ne že bych tomu na stopro věřila, ale…

… ale dávalo to smysl. Koneckonců, tohle byl celej Paul. Paul a jeho vyhlášený morální zásady.

Otupěle jsem se vrátila do obýváku, kde si Kelly právě nazouvala boty a rozčileně kvokala do mobilu: „Ne, řikám ti, že sem normálně vpadla jako cvok a chtěla vědět, co tady jako dělám s jejím klukem! No ne, zrovna takhle to neřekla, ale… Blábolila ti nějaký nesmysly o tom, že jako musí mluvit s Paulovým dědou. Jo, s tím, co vůbec nemluví. Slyšelas už někdy pitomější výmluvu? A potom –“ Zvedla oči a uviděla mě před sebou. „Jé, Deb, promiň, hele, tak já už asi budu muset letět. Zavolám ti pak.“ Zaklapla telefon, ztuhla a zírala na mě. „Díky,“ ucedila nakonec jedovatě, „žes nám zkazila to, z čeho se klubal fakticky slibnej večer.“

Byla jsem v pokušení vyzvonit jí pravdu – že jsem to nebyla já, ale Paul, kterej jim zkazil randíčko tím, že nafutroval vlastního dědu práškama. Anebo aspoň chtěl, abych si to myslela.

Jenomže k čemu by to bylo? Tahle čůza by mi to stejně nevěřila.

„Promiň,“ ozvala jsem se nakonec a vystartovala ke dveřím.

Když jsem je otevřela, uviděla jsem svýho nevlastního bráchu Jakea s krabicí pizzy v ruce.

„Poloostrov Pizza, dělá to dvacet sedm de –“ Jako by to zapomněl doříct, když mě poznal. „Suze? Co ty tady děláš?“

„Jsem zrovna na odchodu,“ odsekla jsem.

„Jo, to bys teda měla bejt,“ ucedil Jake a podíval se na hodinky. „Přijdeš pozdě na večeři. Táta tě zabije.“

Další věc, na kterou se můžu těšit.

„Kelly!“ zavolala jsem do domu. „Máš tady pizzu!“ A k Jakeovi jsem dodala: „Doufám, žes nešetřil feferonkama.“

A pak jsem si fakticky dala odchod.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvě