1.

Zpočátku jsem si neuvědomila, že je vlkodlak. Kolomaz a spálený olej čichu zrovna neprospívají – a okolo zase nepobíhá tolik zbloudilých vlkodlaků. A tak když se někdo v blízkosti mých nohou zdvořilým odkašláním pokusil upoutat pozornost, myslela jsem si, že je to zákazník.

Já v tu chvíli ležela pod motorem Volkswagenu Jetty a montovala do něj přestavěnou převodovku. Být jedinou zaměstnankyní vlastní garáže má i nevýhody, znamená to totiž nechat práce pokaždé, když zazvoní telefon nebo se objeví zákazník. Dráždí mě to a nevrlá nálada není při jednání se zákazníky zrovna nejlepší. Můj věrný poskok, který se mi obvykle staral o kancelář i nářadí, odešel na vysokou a já za něj ještě nenašla náhradu – je těžké najít někoho, kdo by za mě dělal veškerou práci, do které se mi nechce.

„Za vteřinku jsem u vás,“ řekla jsem a snažila se potlačit nedůtklivost. Pokud je to jen trochu možné, dělám, co můžu, abych zákazníky nezahnala na útěk.

Zvedák mi byl naprosto k ničemu, protože převodovka se dá do staré jetty dostat jen hrubou silou. V mém oboru je někdy užitečné být žena, mám totiž menší ruce a dostanu se na místa, kam muži nedosáhnou. Na druhou stranu ani posilováním a karate nezískám sílu muže. Páky a kladky mi ji obyčejně vynahradí, někdy je ale prostě potřeba mít svaly a já měla jen taktak sílu na to, abych tenhle úkol zvládla.

Zamručela jsem námahou a podržela převodovku na místě koleny a jednou rukou. Druhou jsem zasadila na místo první šroub a utáhla ho. Nebyla jsem sice ještě hotová, ale převodovka zůstane, kde je, dokud se nevypořádám se zákazníkem.

Zhluboka jsem se nadechla, na zkoušku se zářivě usmála a vyjela zpod auta. Sebrala jsem hadr, abych si utřela olej z rukou, a řekla jsem: „Jak vám můžu pomoct?“ Teprve pak jsem si chlapce dobře prohlédla a poznala, že není zákazník – i když vypadal jako někdo, kdo pomoc potřebuje.

Kolena džínů měl roztrhaná a ušpiněná od zaschlé krve a hlíny a přes špinavé tričko si oblékl příliš těsnou flanelovou košili, což nebylo zrovna vhodné oblečení na listopad ve východním Washingtonu.

Vypadal vyzáble, jako by už nějaký čas hladověl. Můj nos mi i navzdory zápachu benzínu a nemrznoucí směsi prozradil, že stejně dlouho už se nesprchoval. A přes odér špíny, potu a starého strachu jsem cítila zřetelný pach vlkodlaka.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste pro mě neměla nějakou práci,“ řekl váhavě. „Nemyslím zaměstnání, paní. Jen práci na pár hodin.“

Cítila jsem jeho úzkost, kterou vzápětí smyl příval adrenalinu, protože jsem ihned neodmítla. Začal ze sebe chrlit slova tak rychle, až splývala. „Bral bych i zaměstnání, ale nemám kartu sociálního pojištění, takže byste mě musela platit načerno.“

Práci za hotovost obyčejně hledají ilegální imigranti, kteří se snaží přežít od podzimní sklizně do jarní výsadby. Ale tenhle kluk byl normální bílý Američan – tedy, normální až na to, že byl vlkodlak – s kaštanovými vlasy a hnědýma očima. Byl dost vysoký na to, aby mu bylo osmnáct, ale moje instinkty se zřídkakdy mýlí a teď mi napovídaly, že mu bude spíše okolo patnácti. Měl široká, ale kostnatá ramena a neobvykle velké ruce, jako by měl ještě vyrůst, než se z něj stane skutečný muž.

„Jsem silný,“ řekl. „O autech toho moc nevím, ale pomáhal jsem strýčkovi udržovat v chodu jeho brouka.“

Věřila jsem, že je silný, to všichni vlkodlaci. Sotva jsem ucítila výrazný pach pižma a máty, ovládlo mě nervózní nutkání vyhnat ho ze svého teritoria. Ale protože nejsem vlkodlak, dokážu instinkty mít pod kontrolou, nenechávám se jimi ovládnout. A pohled na chlapce třesoucího se ve vlhkém listopadovém počasí ve mně probudil i jiné, silnější instinkty.

Jednou z mých soukromých zásad je neporušovat zákon. Dodržuji rychlostní limity, auta mám pojištěná a finančáku platím na daních víc, než musím. V minulosti jsem dala dvacku nebo i dvě lidem, kteří o to požádali, ale nikdy jsem nenajala nikoho, koho bych nemohla uvést na výplatní listině. A taky tu byl drobný problém s tím, že byl vlkodlak, a řekla bych, že ne dlouho. Mladí ovládají svého vlka hůř než ostatní.

Nezmínil se o tom, jak divné je narazit na automechaničku. Samozřejmě mě už asi nějakou dobu sledoval a mohl si tedy na tu představu zvyknout, ale přesto nic neřekl, a to mluvilo v jeho prospěch. Ale přesto to neospravedlňovalo, co jsem se chystala udělat.

Promnul si ruce a dýchl na ně, aby si zahřál prsty zrudlé zimou.

„Dobrá,“ řekla jsem pomalu. Nebyla to nejmoudřejší odpověď, ale při pohledu na to, jak se chvěje, jsem jinou dát nemohla. „Uvidíme, jak to půjde. Támhle za těmi dveřmi je koupelna.“ Ukázala jsem na dveře vzadu v dílně. „Můj poslední pomocník tu po sobě nechal nějaké staré pracovní overaly. Najdeš je na věšácích. Pokud se chceš osprchovat, můžeš si je obléct a strčit zatím svoje oblečení do pračky. Najdeš tam i ledničku a v ní hovězí sendvič a nějakou limonádu. Najez se, a až budeš hotový, vrať se sem.“

Zdůraznila jsem slovo „najez“. S hladovým vlkodlakem se nedá pracovat, a to ani dva týdny před úplňkem. Někteří lidi tvrdí, že se vlkodlaci dokáží proměnit jen za úplňku, taky ale říkají, že duchové neexistují. Když uslyšel můj rozkaz, ztuhl a zadíval se mi do očí.

Po chvíli zamumlal dík, prošel dveřmi a tiše je za sebou zavřel. Vydechla jsem. Moc dobře vím, že vlkodlakům není radno poroučet – je to otázka dominance.

Vlkodlačí instinkty jsou jenom na obtíž, proto vlkodlaci obvykle dlouho nepřežijí. Ze stejného důvodu prohráli jejich divocí bratři boj s civilizací, zatímco kojoti vesele prospívají i v obydlených oblastech, jako je Los Angeles.

Kojoti jsou moji bratři. Ne, nejsem kojotodlak – pokud taková věc vůbec existuje. Jsem kožoměnec.

Tímto pojmem se označovali kouzelníci jihozápadních indiánských kmenů, kteří s pomocí kůže kojota nebo jiného zvířete měnili podobu a rozsévali nemoci a smrt. Bílí osadníci začali název nesprávně používat pro všechny měňavce mezi původními obyvateli a prostě se uchytil. Jsme sotva v postavení, abychom něco namítali. I kdybychom vystoupili na veřejnost, jako to udělali nižší fae, není nás tolik, aby to stálo za námahu.

Byla jsem přesvědčená, že chlapec neví, co jsem, jinak by se ke mně, k jinému dravci, nikdy neotočil zády, když se šel osprchovat a převléct. Vlci mají velice dobrý čich, ale garáž byla plná divných pachů a já pochybovala, že někdy cítil někoho, jako jsem já.

„Najala sis zástup za Tada?“

Otočila jsem se a uviděla, jak otevřenými garážovými vraty vchází dovnitř Tony. Bezpochyby se schovával venku a sledoval můj rozhovor s tím klukem. V takových věcech je Tony dobrý – koneckonců je to jeho práce.

Černé vlasy měl ulízané dozadu a svázané do krátkého culíku a byl hladce oholený. Všimla jsem si, že v pravém uchu má tři malé kroužky a diamantový cvoček. Od našeho posledního setkání dvě náušnice přidal. Mikinu s kapucou měl rozepnutou, takže odhalovala tenké tričko propocené po hodinách strávených v tělocvičně, takže vypadal, jako by vystoupil z náborového plakátu jednoho z místních hispánských gangů.

„Ještě o tom jednáme,“ řekla jsem. „Zatím jde o dočasnou věc. Pracuješ?“

„Ne. Dostal jsem den volna za dobré chování.“ Pořád ale myslel na mého nového zaměstnance, protože vzápětí řekl: „Toulá se kolem už pár dní. Zdá se oukej, asi utekl z domova.“ Oukej znamenalo žádné drogy ani násilí, to druhé mě uklidnilo.

Když jsem asi před devíti lety v garáži nastoupila, měl Tony malou zastavárnu za rohem. A protože v ní stál nejbližší automat na nealko v okolí, vídala jsem ho docela často. Za nějaký čas změnila zastavárna majitele. Moc jsem o tom nepřemýšlela, dokud jsem ho neucítila, jak stojí na rohu ulice s cedulí PRACUJI ZA JÍDLO.

Říkám neucítila, protože kluk s prázdným pohledem a s cedulí v ruce se v ničem nepodobal tichému, ale veselému muži středního věku, který vedl zastavárnu. Překvapil mě a já ho pozdravila jménem, pod nímž jsem ho znala. Podíval se tehdy na mě, jako bych se pomátla, ale následující ráno na mě čekal v dílně. Tehdy mi řekl, čím se živí – netušila jsem, že místo o velikosti Tri-Cities má tajné poldy.

Od té chvíle se čas od času v dílně zastaví. Napřed se pokaždé objevil v novém převleku. Tri-Cities není zas tak velké a moje garáž leží na okraji čtvrti, která se dá v Kennewicku považovat za „pochybnou“. Je tedy možné, že se u mě zastavil, kdykoli byl pracovně poblíž, brzy jsem ale odhalila skutečný důvod. Vadilo mu, že ho vždycky poznám. No, sotva jsem mu mohla říct, že jsem ho vyčenichala, že ano?

Jeho matka je původem Italka a otec Venezuelan a tato genetická směska mu propůjčila rysy a barvu kůže, které mu dovolily vydávat se za kohokoli od Mexičana po Afroameričana. Když potřeboval, pořád vypadal na osmnáct, přestože musel být o několik let starší než já, mohlo mu být třicet tři nebo tak nějak. Mluvil plynule španělsky a dokázal své angličtině propůjčit půltucet různých přízvuků.

Tyto schopnosti ho přivedly k práci v utajení, skutečně dobrým ho však dělala řeč těla. Uměl se kolébat v bocích jako pohledný mladý hispánec, nebo se nervózně šourat jako feťák.

Po čase přijal, že prohlédnu převleky, které oklamaly jeho šéfa i matku, jak tvrdil, to už z nás ale byli přátelé. Nadále se proto zastavoval na hrnek kafe nebo horké čokolády a na kus řeči, kdykoli byl poblíž.

„Vypadáš velice mladě a mužně,“ řekla jsem. „Náušnice jsou nový převlek? Policie v Pascu nosí dvě, takže kennewická musí mít čtyři?“

Zakřenil se a najednou vypadal starší i nevinnější. „Posledních pár měsíců jsem pracoval v Seattlu,“ řekl. „Mám taky nové tetování. Naštěstí na místě, kde ho máma nikdy neuvidí.“

Tony tvrdil, že má hrůzu ze své matky. Nikdy jsem se s ní nesetkala, kdykoli o ní ale mluvil, voněl štěstím, a ne strachem, takže nemohla být taková semetrika, jak tvrdil.

„Co tě sem přivádí?“ zeptala jsem se.

„Přišel jsem se zeptat, jestli by ses podívala někomu na auto,“ řekl.

„Volkswagen?“

„Buick.“

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Můžu to zkusit, ale nejsem vybavená na americká auta, nemám na to počítače. Měl by ho vzít někam, kde se v buicích vyznají.“

„Ona už byla u tří mechaniků – vyměnili jí regulátor emisí, svíčky a kdovíco ještě. A pořád to zlobí. Poslední chlápek jí řekl, že potřebuje nový motor a že jí ho udělá za dvojnásobek ceny, kterou auto má. Nemá moc peněz, ale potřebuje auto.“

„Za prohlídku nebudu nic chtít, a pokud nedokážu nic opravit, řeknu jí to na rovinu.“ Uvědomila jsem si, jak rozzlobeně zní jeho hlas, když mluví o potížích té ženy, a něco mě napadlo. „Je to tvoje slečna?“

„Není to moje slečna,“ protestoval nepřesvědčivě.

Poslední tři roky se zajímal o jistou policejní dispečerku, vdovu s kupou dětí, nic s tím ale nedělal. Miluje svoji práci a ta se nedá snoubit s randěním, manželstvím a dětmi, jak si často posteskl.

„Pověz jí, ať vůz přiveze. Pokud ho tady bude moct tak den dva nechat, pokusím se přesvědčit Zeeho, aby se na něj přišel podívat.“ Zee býval můj šéf. Poté co mi garáž prodal, odešel na odpočinek, čas od času se ale ukázal, aby „nevyšel ze cviku“. O autech a o tom, jak šlapou, toho věděl víc než tým detroitských inženýrů.

„Díky, Mercy. Jsi jednička.“ Podíval se na hodinky. „Musím jít.“

Mávla jsem na něj a vrátila se k převodovce. Auto spolupracovalo, což se nestává často, takže mi to netrvalo dlouho. Ve chvíli, kdy se můj nový pomocník objevil vymydlený a oblečený do Tadova starého overalu, jsem už dávala dohromady zbytek vozu. Ani overal by chlapce venku nezahřál, v dílně ale běžel naplno velký radiátor, takže by měl být v pořádku.

Ukázalo se, že je rychlý a výkonný a že očividně strávil několik hodin pod kapotou auta. Nepostával jen a nezíral, ale podával mi díly, ještě než jsem si o ně mohla říct, jako by to dělal věky. Buď byl od přírody málomluvný, nebo se naučil držet jazyk za zuby, protože jsme několik hodin pracovali skoro v tichosti. Dokončili jsme první auto a začali pracovat na dalším, než jsem se konečně odhodlala přimět ho k řeči.

„Jsem Mercedes,“ řekla jsem a uvolnila šroub na alternátoru. „Jak mám říkat tobě?“

Na okamžik se mu rozzářily oči. „Mercedes, a opravujete volkswageny?“ Obličej se mu ale rychle zachmuřil. „Promiňte,“ zamumlal. „Asi to slýcháte často.“

Zazubila jsem se, podala mu šroub a pustila se do dalšího. „Jo. Ale pracuji i na mercedesech, na čemkoli německém. Porsche, audi, BMW, a dokonce občas i na opelech. Většinou jde o staré vozy s prošlou zárukou, ale mám počítače i na ty novější.“

Odvrátila jsem se od něj, abych si mohla lépe prohlédnout paličatý šroub. „Můžeš mi říkat Mercedes nebo Mercy, co se ti líbí víc. Jak mám říkat tobě?“

Nerada tlačím lidi do kouta a nutím je lhát. Pokud utekl z domova, asi mi nepoví skutečné jméno, ale pokud jsme spolu měli pracovat, nemohla jsem mu říkat „kluku“ nebo „hej, ty“.

„Říkejte mi Mac,“ odpověděl po chvíli.

Odmlka jasně prozradila, že se tak ve skutečnosti nejmenuje. Ale prozatím to bude stačit.

„Dobrá, Macu,“ řekla jsem. „Mohl bys zavolat majiteli jetty a říct mu, že auto je připravené?“ Kývla jsem na první vůz, který jsme dokončili. „Na tiskárně najdeš fakturu s jeho číslem a konečnou cenou za výměnu převodovky. Až vyměním řemen, vezmu tě na oběd – součást platu.“

„Dobře,“ řekl, jeho hlas zněl ale trochu ztraceně. Zamířil ke dveřím do sprch, ale já ho zastavila. Koupelna se nacházela vzadu v dílně, kancelář po straně garáže hned vedle parkoviště pro zákazníky.

„Kancelář je za šedými dveřmi,“ řekla jsem mu. „Vedle telefonu najdeš hadr. Chyť do něj sluchátko, abys ho celé neupatlal od kolomazi.“

*

Ten večer jsem cestou domů nedokázala přestat myslet na Maca. Zaplatila jsem mu za práci hotově a řekla, že se může kdykoli vrátit. Usmál se, schoval peníze do zadní kapsy a odešel. Nechala jsem ho jít, i když jsem věděla, že nemá přes noc kde zůstat, protože jsem neměla jinou možnost.

Nabídla bych mu, že ho vezmu k sobě, ale to by nebylo bezpečné ani pro jednoho z nás. I když svůj nos používal málo, nakonec by přišel na to, co jsem – a vlkodlaci opravdu mají i v lidské podobě takovou sílu jako ve starých filmech. Jsem v dobré kondici a v doju přes koleje naproti garáže jsem získala fialový pásek, ale s vlkodlakem se nemůžu měřit. Chlapec byl příliš mladý a neměl sebekontrolu potřebnou k tomu, aby nezabil někoho, koho by považoval za soka ve svém teritoriu.

A pak tady byl můj soused.

Bydlím na předměstí ve Finley, které patří ke starší průmyslové oblasti Kennewicku a leží asi deset minut cesty od garáže. Můj dům tvoří prostý karavan. Je skoro stejně starý jako já a stojí uprostřed několika akrů oplocené půdy. Ve Finley se dá najít mnoho menších pozemků s karavany nebo s domy tovární výroby, ale podél řeky stojí také mnoho rozlehlých sídel a jedno z nich patří mému sousedovi.

Zabočila jsem na štěrkovou příjezdovou cestu a zaparkovala starého dieselového rabbita před domem. Jakmile jsem vysedla z auta, všimla jsem si schrány pro kočky na verandě.

Médea žalostně kňourala, ale než jsem ji vypustila, přečetla jsem si vzkaz nahoře na schráně.

SLEČNO THOMPSONOVÁ, stálo v něm tučnými velkými písmeny, NEPOUŠTĚJTE, PROSÍM, SVOJI KOČKU NA MŮJ POZEMEK. POKUD JI TU JEŠTĚ JEDNOU OBJEVÍM, SEŽERU JI.

Vzkaz nebyl podepsán.

Zvedla jsem kličku, vytáhla kočku ven a zabořila tvář do její hebounké srsti.

„Strčil ošklivý starý vlkodlak ubohou kočičku do krabice a nechal ji tu?“ zeptala jsem se.

Voněla po mém sousedovi, což mi napovědělo, že ji Adam nějakou dobu držel na klíně, než ji sem odnesl. Většina koček nemá vlkodlaky ráda – a vlastně ani kožoměnce. Médea má ráda každého, chudák stará, dokonce i mého protivného souseda. Proto často končí v kočičí schráně na mé verandě.

Adam Hauptman, s nímž sdílím zadní plot, je alfou místní vlkodlačí smečky. Je zvláštní, že se smečka usadila zrovna v Tri-Cities, protože vlkodlaci upřednostňují buďto velká města, kde lépe splývají s davem, nebo naopak menší městečka, kde převezmou kontrolu. Ale vlkodlakům se obyčejně dobře vede v armádě nebo v tajných vládních agenturách, jejichž názvy tvoří z velké části akronymy, a do činnosti jaderné elektrárny u Hanfordu se ať tak či onak zapojilo mnoho abecedních agentur.

A proč vlastně místní alfa koupil zrovna pozemek vedle mého? Řekla bych, že příčinou nebyl jen báječný výhled na řeku, nýbrž i potřeba vlkodlaků ovládnout každého, koho považují za nižšího tvora.

Nelíbilo se mu, že můj starý karavan snižuje hodnotu jeho sídla z nepálených cihel, přestože jsem mu znovu a znovu připomínala, že tu stál už v době, kdy pozemek koupil a začal na něm stavět. A on zase využíval každé příležitosti k tomu, aby mi nedal zapomenout, že mě tady jen trpí – kožoměnec se koneckonců nemohl vyrovnat vlkodlakovi.

Na jeho stížnosti jsem obvykle reagovala uctivě a se sklopenou hlavou – a pak jsem odtáhla zrezivělého starého rabbita, kterého mám na náhradní díly, na trávník dozadu za karavan, kde ho Adam nemohl ze své ložnice přehlédnout.

Byla jsem si téměř jistá, že moji kočku nesežere, přesto jsem se rozhodla zavírat ji příští týden doma, abych vzbudila dojem, že mě zastrašil. Vlkodlakům totiž není radno stavět se otevřeně.

Postavila jsem Médeu na zem, abych jí naplnila misku žrádlem, a ona zatím kňourala, předla a vrtěla pahýlem ocasu. Našla jsem ji na ulici a nějaký čas jsem si myslela, že jí nějaký krutý člověk ocas usekl, veterinář mi ale řekl, že je to manská kočka a už se tak narodila. Naposledy jsem ji pohladila a vydala se k ledničce, abych si našla něco k večeři.

„Vzala bych Maca domů, kdybych si byla jistá, že ho Adam nechá být,“ řekla jsem jí, „ale vlkodlaci nemají cizince v lásce. Kdykoli se v teritoriu objeví nový vlk, musí postupovat podle protokolu a něco mi říká, že Mac o přijetí do smečky nepožádal. Vlkodlak venku v noci nezmrzne, ať už je jakkoli špatné počasí. Ještě chvíli bude v pořádku.

Přesto,“ dodala jsem, když jsem vytáhla zbytky špaget a dala je ohřívat, „pokud má Mac potíže, Adam mu může pomoct.“ Bude lepší, když mu celou věc přednesu, až budu znát chlapcův příběh.

Pojedla jsem vestoje, opláchla nádobí, schoulila se na gauči a zapnula televizi. Médea mňoukla a skočila mi do klína ještě před první reklamou.

*

Dalšího dne se Mac neukázal. Byla sobota a možná nevěděl, že jsem v dílně skoro každou sobotu, když mám práci. Anebo šel dál.

Doufala jsem, že ho nenašel Adam nebo některý z jeho vlků, než jsem mu mohla opatrně oznámit, že je tady. Existovala pravidla, která vlkodlakům umožňovala přežívat nepozorovaně celá staletí, a ten, kdo je porušil, za to obvykle zaplatil životem.

Pracovala jsem až do poledne, potom jsem zavolala milému mladému páru, že jejich auto je ztracený případ. Výměna motoru by stála víc, než jakou hodnotu mělo celé auto. Špatné zprávy byly nejnepříjemnější částí mé práce. Dokud u mě ještě pracoval Tad, můj starý pomocník, nechávala jsem je na něm. Když jsem zavěsila, byla jsem skoro stejně deprimovaná jako bezmocní majitelé naleštěného, vyšperkovaného a milovaného vozu, který už se hodil akorát na šrotoviště.

Vydrhla jsem se, dostala jsem zpod nehtů co nejvíce špíny a pustila se do nekonečného papírování, které míval taky na starosti Tad. Byla jsem ráda, že získal stipendium, díky němuž se dostal na vysokou podle vlastního výběru, ale opravdu mi chyběl. Po deseti minutách jsem se rozhodla, že nic z toho nespěchá tolik, aby to nepočkalo do pondělka. A v pondělí mě snad bude čekat nějaká naléhavá oprava a papírování budu moct odložit na úterý.

Převlékla jsem se do čistých džínů a trička, sebrala bundu a zamířila k O’Learymu na oběd. Po obědě jsem vyrazila na nezbytně nutné nákupy a koupila jsem malého krocana, abych se mohla podělit s Médeou.

Když jsem vystupovala z auta, zavolala mi na mobil máma a snažila se ve mně vzbudit dostatečně silný pocit viny na to, abych se sebrala a na Den díkůvzdání nebo na Vánoce zajela do Portlandu. Z obou pozvání jsem se vyvlékla – bydlela jsem s ní dva roky a rodinných oslav jsem si užila na zbytek života.

Ne že by byli špatní, právě naopak. Můj nevlastní otec Kurt je tichý, rozumný člověk a dokonale vyvažuje moji matku. Později jsem se dozvěděla, že o mně neměl ani tušení, dokud jsem se mu v šestnácti neobjevila na prahu. Přesto mi bez otázek otevřel dům a jednal se mnou jako s vlastní.

Moje matka Margi je čiperný, veselý cvok. Představa, že se zapletla s rodeovým jezdcem (jako byl můj otec), byla stejně reálná jako pomyšlení, že by utekla a dala se k cirkusu. Mnohem víc mě překvapilo, že je předsedkyní místního rodičovského sdružení.

Mám matku a nevlastního otce ráda. Dokonce mám ráda i všechny nevlastní sourozence, kteří mě přijali mezi sebe s nadšením. Všichni žijí pospolu v semknuté rodině, kterou televize vydává za normální. Jsem moc ráda, že takoví lidé existují – ale já mezi ně prostě nepatřím.

Navštěvuji je dvakrát do roka, aby nevtrhli ke mně domů, ale dávám si pozor, aby to nebylo o svátcích. Většina mých návštěv je velmi krátká. Mám je ráda, ale z dálky je mám ještě radši.

Když jsem konečně zavěsila, cítila jsem se provinile a rozmrzele. Vrátila jsem se domů, dala rozmrazovat krocana a nakrmila kočku. Úklid ledničky mi nijak nezlepšil náladu, i když netuším, proč jsem to čekala, a tak jsem nasedla zpátky do auta a vydala se k Hanford Reach.

Nezajíždím tam často. Jsou i bližší místa, kde se můžu proběhnout, nebo pokud se mi chce řídit, národní park Blue Mountains není daleko. Moje duše ale někdy touží po vyprahlé pustině rezervace – obzvláště po rozhovoru s matkou.

Zaparkovala jsem a chvíli jsem šla pěšky, dokud jsem si nebyla víceméně jistá, že poblíž nikdo není. Potom jsem si svlékla šaty, schovala je do batůžku a proměnila se.

Vlkodlakům může trvat i patnáct minut, než změní podobu, a proměna je pro ně bolestivá, na což není radno zapomínat. Vlkodlaci nejsou zrovna přítulní, ale krátce po proměně je lepší nechat je chvíli úplně na pokoji.

Pro kožoměnce – nebo alespoň pro mě, protože žádné jiné kožoměnce neznám – je proměna rychlá a bezbolestná. V jednu chvíli jsem člověk, vzápětí kojot, čistá magie. Prostě vklouznu z jedné podoby do druhé.

Otřela jsem si čenich o přední packu, protože mě po proměně lechtal. Vždycky chvíli trvá, než si zvyknete mít čtyři nohy namísto dvou. Vím to, protože jsem si vyhledala, že kojoti vidí jinak než lidé, já ale vidím v každé podobě skoro stejně. Zostří se mi sluch a taky čich, i když i jako člověk mám lepší smysly než většina lidí.

Zvedla jsem batůžek s oblečením a schovala ho do křoví. Pak jsem ze sebe setřásla zbytky lidské existence a rozběhla se do pouště.

Prohnala jsem tři králíky a vylekala dvojici v loďce, když jsem se jí ve své krásné, chlupaté podobě zjevila na břehu, a hned mi bylo líp. Nemusím sice měnit podobu za úplňku, když se ale dlouho neproměním, jsem neklidná a náladová.

Šťastně unavená, v lidské podobě a oblečená, jsem nasedla do auta, rychle se pomodlila a otočila klíčkem. Tentokrát dieselový motor naskočil a začal příst. Nikdy nevím, jestli rabbit nastartuje, nebo ne. Používám ho, protože je levný, ne protože je to dobré auto. Na tvrzení, že všechna auta pojmenovaná podle zvířat jsou k ničemu, je hodně pravdy.

*

V neděli jsem šla do kostela. Je tak malý, že se musí dělit o pastora se třemi jinými kostely. Patří k nedominančním kostelům, které se tolik snaží nezatratit vůbec nikoho, že nedokáží přitáhnout stálou kongregaci. Stálých věřících je tu relativně málo a povětšinou necháváme jeden druhého na pokoji. Jsem v jedinečné pozici, kdy chápu, jak by svět vypadal bez boha a jeho chrámů, kteří bojují proti nejhoršímu zlu, proto jsem věrnou návštěvnicí.

Není to kvůli vlkodlakům. Ti dokáží být nebezpeční, když se jim připletete do cesty, ale když jste opatrní, nechají vás být. Nejsou o nic nebezpečnější než medvěd grizzly nebo velký bílý žralok.

Ale jsou tu i jiné věci, ukrývají se ve tmě a jsou mnohem, mnohem horší – a upíři jsou jen vrcholek ledovce. Umí velmi dobře skrýt svoji podstatu před lidskou populací, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je, a oni mě taky. Proto chodím každý týden do kostela.

Tu neděli byl náš pastor nemocný a muž, který ho nahradil, se rozhodl vést kázání založené na Exodu 22: „Čarodějnici nedáš živu býti.“ Vztáhl mínění i na fae a vyzařovaly z něj takový strach a vztek, že jsem je cítila až z lavice. Právě kvůli lidem, jako je on, tajil zbytek nadpřirozené komunity svoji existenci i dvacet let poté, co byli nižší fae přinuceni vystoupit na veřejnost.

Asi před třiceti lety si Šedí páni, mocní mágové, kteří vládnou fae, začali dělat starosti s rychlým pokrokem vědy, a obzvláště pak té forenzní. Předpověděli, že se Čas skrývání chýlí ke konci. Rozhodli se proto zakročit a postarat se o to, aby se lidé sblížili se světem magie co nejjemněji. Čekali jen na správnou příležitost.

Když pak byl Harlan Kincaid, postarší miliardář a realitní magnát, nalezen mrtvý u keře růží se zahradnickými nůžkami zabodnutými v krku, podezření padlo na zahradníka Kierana McBrida, tichého muže s příjemnou tváří, který pro Kincaida, také proslulého zahradníka, po mnoho let pracoval.

Viděla jsem části soudního procesu jako většina Američanů. Senzační vražda jednoho z nejbohatších mužů v zemi, který měl za manželku milovanou mladou herečku, zajistila televizním stanicím rekordní sledovanost.

Vražda se omílala na zpravodajských kanálech dlouhé týdny. Svět sledoval, jak Carin Kincaidová s uplakanými tvářemi zhnědlými kalifornským sluncem vypráví o tom, jak našla manžela mrtvého vedle jeho oblíbeného keříku růží, který byl rozsekán na kousky. Její svědectví si zasloužilo Oscara, následné události ji však vystrnadily ze světla reflektorů.

Kierana McBrida obhajoval tým drahých právníků, kteří se kvůli publicitě rozhodli pracovat zdarma. Povolali Kierana McBrida na lavici svědků a mistrnou lstí přiměli státního návladního k tomu, aby McBrida požádal vzít zahradnické nůžky do rukou.

Zkusil to. Po krátké chvíli se mu však začalo kouřit z rukou a musel je pustit. Obhájce ho v tu chvíli požádal, aby ukázal dlaně plné puchýřů porotě. Nemůže být vrah, řekl právník soudci, porotě i zbytku světa, protože Kiernan McBride je fae, zahradní skřítek, který se nemůže dotknout chladného železa ani v silných kožených rukavicích.

Pak nadešel dramatický okamžik a McBride zrušil maskovací kouzlo, díky němuž vypadal jako člověk. Nebyl krásný, právě naopak, ale každý, kdo kdy viděl štěně šarpeje, ví, že ošklivost může mít i své charisma. Jedním z důvodů, proč Šedí páni vybrali zrovna McBrida, byl, že zahradní skřítci jsou něžná stvoření a snadno se na ně dívá. Jeho obrovské, hnědé, truchlivé oči se celé týdny objevovaly na obálkách časopisů hned vedle málo lichotivých obrázků Kincaidovy manželky, jež byla později usvědčena z vraždy.

A tak se nižší fae, slabí a atraktivní tvorové, odhalili na rozkaz Šedých pánů světu. Velcí a strašliví, mocní a odporní zůstávali i nadále v úkrytu a čekali, jak svět zareaguje na snesitelnější stvoření. Tady, řekli šarlatáni Šedých pánů, kteří byli McBridovými právníky, tady je skrytý lid: něžná domácí víla, která učila ve školce, protože milovala děti, nebo mladý muž, selkie, který riskoval život, aby zachránil oběti z potopené lodi.

Zpočátku to vypadalo, že se taktika Šedých pánů vyplatí všem nadpřirozeným stvořením, ať už byla fae, nebo ne. V New Yorku nebo v Los Angeles vznikly restaurace, kde se bohatí a slavní mohli nechat obsluhovat lesními skřítky nebo muryany. Hollywoodští producenti natočili Petra Pana s chlapcem, který uměl doopravdy létat, a Zvoněnku hrála skutečná víla – výsledný film přinesl rekordy v návštěvnosti kin.

Ale už na počátku se objevily problémy. Známý televizní kazatel využil strachu lidí z fae a posílil svoji kontrolu nad věřícími a jejich bankovními účty. Konzervativní zákonodárci přišli s návrhem povinné registrace. Vládní agentury začaly potají dělat seznamy fae, které by mohly využít nebo zneužít proti nim, protože i v Evropě a v částech Asie přinutili Šedí páni vystoupit nižší fae z úkrytu.

Když Šedí páni řekli Zeemu, mému bývalému šéfovi, že se musí odhalit, prodal Zee garáž a napřed se na několik měsíců stáhl do ústraní. Viděl, co se stalo fae, kteří se snažili pokračovat ve svých životech, jako by se nich nestalo.

Fae mohli být baviči nebo turistickou atrakcí, ale domácí víla, která pracovala ve školce, byla potichu poslána do důchodu. Nikdo nechtěl mít fae za učitele, mechanika nebo za souseda.

Těm fae, kteří žili v lepších čtvrtích, rozbili okna a pomalovali jim domy sprostými graffiti. V méně bezpečných čtvrtích byli fae přepadáváni a biti. Nemohli se bránit, protože se báli Šedých pánů. Ať už jim lidé provedli cokoli, trest Šedých pánů by byl mnohem horší.

Vlna násilí vedla k založení čtyř velkých rezervací pro fae. Zee říkal, že fae ve vládě viděli v rezervacích nápravu škod a využili jakýchkoli prostředků k tomu, aby přesvědčili i zbytek kongresu.

Každý fae, který souhlasil se životem v rezervaci, dostal domek a měsíční apanáž. Jejich děti (jako Zeeho syn Tad) získaly stipendium na dobré univerzity, aby se mohly stát užitečnými členy společnosti… pokud najdou práci.

Rezervace vyvolaly mnoho polemik na obou stranách. Já osobně si myslím, že se Šedí páni a vláda měli poučit z nespočetných problémů rezervací původních obyvatel Ameriky, ale Zee byl přesvědčen, že rezervace jsou jen prvním krokem v plánech Šedých pánů. Věděla jsem o nich dost na to, abych připustila, že může mít pravdu. Ale stejně jsem si dělala starosti. Ať už přinesly rezervace jakékoli zlo, zmenšily narůstající problémy mezi lidmi a fae, alespoň v Americe.

Avšak lidé jako zastupující pastor byli důkazem, že předsudky a nenávist přežívají a bují. Někdo za mnou zabručel, že doufá, že se pastor Julio do příštího týdne uzdraví, a tichý souhlas lidí okolo mě trochu povzbudil.

Slyšela jsem o lidech, kteří viděli anděly nebo cítili jejich přítomnost. Nevím, jestli cítím boha nebo jednoho z jeho andělů, ale většina kostelů je prodchnuta přívětivým duchem. Jak pastor pokračoval v proslovu štvaném strachem, cítila jsem, jak duch smutní.

Když jsem odcházela, potřásl mi pastor rukou.

Nejsem fae, i když je to velmi široký pojem. Moje magie pochází ze Severní Ameriky, ne z Evropy, a nepotřebuji maskovací kouzlo, abych splynula s lidskou populací. A přesto by mě ten muž nenáviděl, kdyby zjistil, co jsem.

Usmála jsem se na něj, poděkovala mu za mši a popřála mu vše nejlepší. Písmo říká „miluj svého nepřítele“. A moje nevlastní matka vždy dodávala: „Anebo k němu buď aspoň zdvořilá.“