11.

Za jedněmi dveřmi v chodbě se schovával výtah. Uvnitř se Stefan vyčerpaně opřel o stěnu. Samuela, který stále krvácel, byl v bezvědomí, ale dýchal, jsme museli nést.

„Určitě je v pořádku?“ zeptala jsem se, a ne poprvé.

„Nezemře,“ řekl, což nebylo úplně totéž.

Výtah plynule zastavil, dveře se otevřely a odhalily kuchyň. Jasná světla se odrážela ve skříňkách z javorového dřeva a v pracovních deskách z krémového kamene. Nebyla tu žádná okna, ale chytře rozmístěná zrcadla a zezadu prosvícená barevná skla je nahradila. Vedle ledničky se nacházelo něco, co ve mně vzbudilo mnohem větší zájem, a sice dveře ven. Nepočkala jsem na Stefana, rozrazila jsem je a vyběhla na pečlivě zastřižený trávník. Zhluboka a roztřeseně jsem lapala po vzduchu, který byl cítit prachem a výfukovými plyny namísto upíry, a já si uvědomila, že jsem vyšla z hlavního domu.

„Domy jsou propojené tunely,“ řekla jsem, když Stefan sešel dolů po schodech.

„Na mluvení teď není čas,“ zachroptěl.

Ohlédla jsem se a uvědomila si, že zápolí se Samuelovým tělem.

„Myslela jsem, že upíři jsou dost silní na to, aby trhali ze země stromy i s kořeny,“ prohlásila jsem.

„Ne potom, co s nimi skončí Marsilie,“ řekl Stefan. Nadhodil si Samuela, aby se mu lépe nesl.

„Proč si ho nehodíš přes rameno?“ zeptala jsem se.

„Protože nechci, aby se tak probudil. Nebude zrovna šťastný vlk. Takhle ho můžu rychle pustit a klidit se z cesty, když bude potřeba.“

„Ponesu ho,“ ozval se cizí hlas.

Stefan se otočil a vycenil zuby a já poprvé spatřila jeho špičáky. V šeru noci vypadaly bílé a ostré.

Kousek od nás stál další upír v džínech a rozhalené bílé pirátské košili, jakou často vídáte na jarmarcích a ve starých filmech s Errolem Flynnem. Na něm nevypadala dobře. Ramena měl příliš úzká a ploché břicho vypadalo vyzáble, ne sexy. Ale taky je možné, že jsem měla na jednu noc upírů po krk.

„Klid, Stefane.“ Upír zvedl ruku. „Marsilii napadlo, že bys mohl potřebovat pomoc.“

„Tím chceš říct, že nechtěla, aby byl doktor Cornick poblíž, až se probere z kouzla Polibku.“ Stefan se uvolnil. „Dobrá.“

Upíři si mezi sebou Samuela předali. Nově příchozí si očividně nedělal stejné starosti jako Stefan, protože si vlkodlaka přehodil přes rameno.

Noc byla tichá, plnilo ji ale napjaté očekávání, které jsem znala z lovu. Někdo nás pozoroval, jaké překvapení. Nikdo z nás nepromluvil, když jsme šli zahradou a ven z hlavní brány, kterou někdo, zatímco jsme byli uvnitř, otevřel a podepřel.

Otevřela jsem posuvné dveře dodávky a ukázala na dlouhé zadní sedadlo. Upír v pirátském oblečku si shodil Samuela z ramene a položil ho do auta. Tak obrovská síla působí děsivěji u upírů než u vlkodlaků – ti alespoň vypadají jako silní lidé.

Poté co upír bezpečně uložil Samuela, otočil se ke mně.

„Mercedes Thompsonová,“ řekl. „Má paní vám děkuje za návštěvu. Díky ní jsme odhalili problémy, kterých bychom si jinak nevšimli. Také vám děkuje za to, že jste jí a jejímu vazalovi, Stefanu Uccellovi, pomohla zachovat si čest.“ Zatvářila jsem se skepticky a on se usmál. „Prohlásila, že ještě nikdy neutíkala před ovcí. Před kříži, posvátnými svitky i před svěcenou vodou, ale nikdy ne před ovcí.“

„Beránek Boží,“ vysvětlil Stefan. Zdálo se, že už je zase skoro sám sebou, a loktem se opíral o dveře dodávky. „Nemyslel jsem si, že to bude fungovat. Jinak bych jí samozřejmě řekl, aby přívěsek odevzdala Estelle.“

„Samozřejmě.“ Upír se na mě šarmantně usmál. „V každém případě vám mám předat omluvu signory Marsilie za veškeré nepříjemnosti, které jste dnes v noci zažili. Doufám, že vyřídíte naši omluvu i doktoru Cornickovi. Prosím, vysvětlete mu, že mu paní nechtěla ublížit, ale její nedávná indispozice způsobila, že někteří její poddaní ztratili… kázeň. Budou potrestáni.“

„Povězte signoře, že si její omluvy cením a že se rovněž omlouvám za problémy, které jsme jí způsobili,“ lhala jsem. Ale asi jsem si vedla dobře, protože Stefan kývl na souhlas.

Upír se uklonil, za řetízek mi opatrně podal Samuelův křížek a útržek silného, ručně vyráběného papíru. Voněl stejným kořením jako dům a stála na něm kennewická adresa. Byla napsaná rozmáchlým písmem někoho, kdo se ještě učil psát brkem.

„Chtěla vám to dát osobně, ale požádala mě, abych vám řekl víc. Vlci zaplatili skoro deset tisíc dolarů za právo bydlet na této adrese dva měsíce.“

Stefan se napřímil. „To je příliš. Proč chtěla tolik peněz?“

„Nechtěla. Zaplatili bez vyjednávání. Vyjádřil jsem znepokojení nad touto podivnou transakcí, ale signora…“ Pohlédl na Stefana a pokrčil rameny.

„Marsilie není sama sebou už od chvíle, kdy ji vypověděli z Milána,“ řekl mi Stefan. Pohlédl na druhého upíra. „Dobře že k tomu dnes v noci došlo. Je úžasné vidět paní opět mocnou a hladovou, Andre.“

Nezvolila bych zrovna slovo „úžasné“.

„To doufám,“ prohlásil druhý upír drsně. „Ale spí už dvě stě let. Kdo ví, co se stane, až se probudí. Možná jsi tentokrát doběhl sám sebe.“

„Nebyl jsem to já,“ zamumlal Stefan. „Někdo se snaží vyvolat problémy. Paní slíbila, že to mohu vyšetřit.“

Upíři zírali jeden na druhého a nedýchali.

Nakonec Stefan řekl: „Ať už byl jejich úmysl jakýkoli, podařilo se jim ji konečně probudit. Kdyby při tom neohrozili mé hosty, nepátral bych po nich.“

Upíří politika, pomyslela jsem si. Lidi, vlkodlaci a očividně i upíři, nezáleží na tom kdo. Když se sejdou víc než tři pohromadě, začnou bojovat o moc.

Trochu jsem to chápala. Staří vlci se stahují do ústraní, pryč od měnícího se světa, až žijí jako poustevníci v jeskyních a ven vychází, jen aby se nakrmili. Nakonec ztratí zájem i o to. Znělo to, jako by Marsilie trpěla podobným neduhem. Některým upírům očividně vyhovovalo, že se o ně paní nestará, Stefan mezi ně ale nepatřil. Vypadalo to, že Andre neví, na čí stranu se postavit. Já stála na straně toho, kdo mě nechá na pokoji.

„Paní chtěla, abych ti taky něco dal,“ řekl Andre Stefanovi.

Ozvala se rána, jako když někdo vystřelí z pistole, Stefan zavrávoral a přitiskl si ruku na tvář. Teprve ve chvíli, kdy se na jeho líci objevil otisk ruky, jsem si uvědomila, co se stalo.

„Ochutnávka,“ řekl mu Andre. „Dnes má plno práce, ale zítra se k ní po setmění dostavíš. Měl jsi jí říct, co Mercedes Thompsonová je, jakmile ses to dozvěděl. Měl jsi paní varovat, ne dovolit, aby to zjistila až ve chvíli, kdy odolala její magii. Neměl jsi ji sem vůbec vodit.“

„Nepřinesla ani kůl, ani svěcenou vodu.“ Stefan nedal nijak najevo, že by mu úder vadil. „Nepředstavuje pro nás nebezpečí. Sotva tuší, co je, a není nikdo, kdo by ji učil. Neloví upíry a neútočí na ty, kdo ji nechávají na pokoji.“

Andre trhl hlavou tak rychle, že to mělo být nemožné, a otočil se ke mně. „Je to pravda, Mercedes Thompsonová? Nelovíte ty, kdo vás jen děsí?“

Byla jsem unavená, dělala jsem si starosti o Samuela a popravdě jsem byla překvapená, že jsem setkání se signorou Marsilií a jejími poskoky přežila.

„Já nelovím nic než občas nějakého králíka, myš nebo bažanta,“ řekla jsem. „Až do tohoto týdne to bylo všechno.“ Kdybych nebyla tak vyčerpaná, poslední větu bych si nechala pro sebe.

„Co se stalo tento týden?“ zeptal se Stefan.

„Zabila jsem dva vlkodlaky.“

„Vy?“ Andre po mně střelil ne zrovna lichotivým pohledem. „Bránila jste se a zrovna jste měla po ruce pistoli?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jednoho pobláznil měsíc, zabil by každého, kdo by se k němu přiblížil. Roztrhla jsem mu hrdlo a on vykrvácel. Druhého jsem zastřelila, než mohl zabít alfu.“

„Roztrhla jsi mu hrdlo?“ zamumlal Stefan, zatímco Andre očividně nevěděl, jestli mi má věřit, nebo ne.

„Byla jsem v tu dobu kojot a snažila jsem se ho přimět, aby mě pronásledoval.“

Stefan se na mě zamračil. „Vlkodlaci jsou rychlí.“

„Já vím,“ odsekla jsem podrážděně. „Já jsem rychlejší.“ Vzpomněla jsem si na divokou honičku s Branovou družkou a dodala jsem: „Tedy většinou. Nechtěla jsem ho zabít…“

Někdo zaječel a já zmlkla. Čekali jsme, ale žádné další zvuky se neozvaly.

„Raději bych se měl postarat o paní,“ řekl Andre a zmizel. Prostě zmizel.

„Budu řídit,“ řekl mi Stefan. „Raději si sedni dozadu k doktoru Cornickovi, aby měl u sebe někoho, komu důvěřuje, až se probudí.“

Podala jsem mu klíče a naskočila si dozadu.

„Co se stane, až se probudí?“ zeptala jsem se, když jsem se usadila na zadním sedadle, zvedla Samuelovi hlavu a přesunula se pod ni. Pohladila jsem ho po vlasech a po krku. Na ráně na krku se už vytvořily strupy.

„Možná nic,“ řekl Stefan, sedl si za volant a nastartoval. „Vlci ale někdy nereagují na Polibek zrovna dobře. Signora Marsilie dávala přednost vlkům před lidmi, proto přišla o své postavení v Itálii a byla poslána sem.“

„Pít krev vlkodlaků je tabu?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Otočil dodávku a vydal se zpátky po příjezdové cestě. „Pít krev vlkodlačí milenky Pána noci ano.“

Řekl Pán noci, jako bych měla vědět, kdo to je. „Kdo je Pán noci?“

„Pán Milána – nebo jím alespoň byl, když jsme o něm slyšeli naposledy.“

„Kdy to bylo?“

„Asi před dvěma sty lety. Vyhostil signoru Marsilii sem spolu se všemi, kdo jí byli zavázáni životem nebo vazalstvím.“

„Před dvěma sty lety tady nic nebylo,“ řekla jsem.

„Prý prostě píchl špendlíkem do mapy. Máš pravdu, nic tu nebylo. Nic než poušť, prach a indiáni.“ Upravil si zpětné zrcátko, aby mě v něm viděl, pohlédl mi do očí a pokračoval: „Indiáni a něco, s čím jsme se doposud nikdy nesetkali, Mercy. Byli to měňavci, kteří neslyšeli volání měsíce. Muži a ženy, kteří se mohli proměnit podle libosti v kojota. Z velké části byli imunní vůči magii, díky níž můžeme žít mezi lidmi neodhaleni.“

Zírala jsem na něj. „Nejsem imunní vůči magii.“

„Neřekl jsem, že jsi,“ odpověděl. „Ale část naší magie tě prostě obchází. Proč si myslíš, že jsi odolala Marsiliinu vzteku, když jsme sebou my ostatní sekli o zem?“

„Díky ovci.“

„Nebylo to ovcí. Kdysi dávno, Mercedes, by tě to, co jsi, stálo život. Zabíjeli jsme takové, jako jsi ty, kdykoli se naskytla příležitost, a oni nám opláceli stejným.“ Usmál se na mě a já cítila, jak mi z jeho chladného, ledového pohledu tuhne krev v žilách. „Upíři jsou všude okolo, Mercedes, a ty jsi jediný kožoměnec poblíž.“

Vždycky jsem si myslela, že Stefan je můj přítel. Dokonce ani v sídle klanu jsem nepochybovala o jeho přátelství, ne doopravdy. Byla jsem hlupák.

„Dostanu se domů sama,“ řekla jsem mu.

Obrátil pohled zpět k silnici, tiše se zasmál a zastavil u okraje. Vystoupil a nechal motor běžet. Uvolnila jsem ruku, kterou jsem svírala Samuelovi rameno, a přinutila jsem se opustit bezpečí zadního sedadla.

Neviděla jsem Stefana ani ho necítila, když jsem vystoupila z vozu a zamířila na místo řidiče, jeho pohled mě ale pálil v zádech. Rozjela jsem se, ale pak jsem sundala nohu z plynu a dupla na brzdu.

Stáhla jsem okýnko a zavolala do noci. „Vím, že tam nebydlíš. Jsi cítit kouřem a popcornem. Chceš svézt domů?“

Zasmál se. Vyskočila jsem a pak znovu, když se naklonil do okýnka a poplácal mě po rameni.

„Jdi domů, Mercy,“ řekl a zmizel, tentokrát doopravdy.

*

Ploužila jsem se za náklaďáky a kombíky a přemýšlela o tom, co jsem se právě dozvěděla.

Věděla jsem, že upíři jsou stejně jako fae, vlkodlaci a jejich příbuzní nadpřirozenými tvory Starého světa. Přišli sem ze stejných důvodů jako většina lidí: získat bohatství, moc nebo půdu a uniknout pronásledování.

Během renesance byla existence upírů veřejným tajemstvím. Mít pověst upíra dodávalo moc a prestiž. Italská a francouzská města se pro ně stala útočišti. Ale i přesto jich nebylo mnoho. Bylo to podobné jako s vlkodlaky, většina lidí, která se chtěla stát upíry, zemřela dřív, než mohla dosáhnout cíle. Většina princů a šlechticů, o nichž se říkalo, že jsou upíři, byli jen chytří muži, kteří využívali této pověsti k odrazení soků.

Církev se na to dívala jinak. Když jí španělská invaze do Nového světa naplnila truhly, takže už nebyla závislá na laskavosti šlechticů, rozhodla se jít nejen po upírech, ale i po všech ostatních nadpřirozených tvorech.

Zemřely stovky, možná tisíce lidí, kteří byli obviněni z upírství, čarodějnictví a lykantropie. Jen malé procento jich doopravdy bylo upíry, ale přesto to byly těžké ztráty – lidé se totiž naštěstí pro ně množí rychleji než nemrtví.

A tak přišli upíři do Nového světa, protože byli stejnými oběťmi církevní perzekuce jako quakeři a puritáni, jen byli jiní. Vlkodlaci a jejich příbuzní, kteří rovněž odpovídali na volání měsíce, přišli najít nová lovecká teritoria. Fae se snažili uniknout chladnému železu průmyslové revoluce, ta je ale přesto dostihla. Imigranti pak společnými silami zničili většinu nadpřirozených tvorů, kteří v Americe původně žili, takže po nich nezůstaly ani příběhy.

A moji lidé byli očividně mezi nimi.

Zabočila jsem na nájezd na dálnici do Richlandu a vzpomněla si na něco, co mi kdysi řekla matka. Moc dobře mého otce neznala. V mé poloprázdné šperkovnici ležela stříbrná spona opasku, kterou vyhrál v rodeu a daroval ji matce. Řekla mi, že měl oči barvy sluncem prozářeného zázvorového piva a že chrápal, když spal na zádech. Věděla jsem o něm už jen jednu další věc – kdyby někdo našel jeho rozmlácený truck dřív, mohl žít. Nezemřel rovnou při nehodě. Něco ostrého mu rozřízlo tepnu a on vykrvácel.

Zezadu z dodávky se něco ozvalo. Trhla jsem zpětným zrcátkem, až jsem viděla na zadní sedadlo. Samuel měl otevřené oči a silně se třásl.

Stefan mi neřekl, jak vypadá zlá reakce na Polibek, ale byla jsem si jistá, že to brzy zjistím. Míjela jsem odbočku ke columbijskému parku, přesto se mi podařilo na ni zabočit, aniž by do mě zezadu někdo nabořil.

Zajela jsem na malé parkoviště vedle dílny údržbářů. Zastavila jsem, zhasla světla, proklouzla mezi sedadly a opatrně se přiblížila k Samuelovi.

„Same?“ řekla jsem a on se tak na okamžik přestal divoce vzpírat.

Ve stínech dodávky se zaleskly jeho oči. Cítila jsem adrenalin, hrůzu, pot a krev.

Musela jsem bojovat s nutkáním vzít nohy na ramena. Jedna moje část věděla, že takový strach musí mít nějakou příčinu. Ta druhá pochopila, proč vlkodlaci reagují na upíří Polibek tak zle. Po probuzení se nemohli pohnout a poslední, na co si vzpomínali, bylo, že jim něco vysávalo krev. To by vyvolalo hrůzu v každém vlkodlakovi.

„Tiše,“ řekla jsem a dřepla si do prostoru mezi sedadlem a posuvnými dveřmi. „Upíři jsou pryč. To, co cítíš, je důsledek kousnutí. Znehybní oběť, aby se mohli napít nepozorovaně. Vyprchá to. Stefan říkal, že to na tobě nezanechá následky.“

Začal mi naslouchat. Poznala jsem to podle toho, jak se mu uvolnila ramena. Potom mi zazvonil mobil.

Zvedla jsem ho, ale nečekaný zvuk byl na Samuela příliš. Dodávka se divoce zakymácela, jak přelezl zadní sedadlo do zavazadlového prostoru.

„Ano?“ řekla jsem tiše.

„Mercy.“ Byl to Warren a jeho hlas zněl naléhavě. „Musíš sem přijet, jak nejdřív to půjde. A vezmi s sebou Samuela.“

Samuel vydával za sedadlem pronikavé zvuky. Proměna byla pro vlky bolestivá i ve chvílích, kdy se cítili pohodlně a dychtili po lovu. Proměnit se za pachu hrůzy a krve ve vzduchu nemohlo být dobré. Vůbec ne.

„Samuel je indisponován,“ řekla jsem, zrovna když zařval agonií a zoufalstvím. Bojoval s proměnou.

Warren zaklel. „Pověz, bojí se Adam, že ho někdo ve smečce zradil?“

„To je moje vina,“ řekla jsem. „Warrene, míří smečka k tobě domů?“

Zabručel. Takže asi ano.

„Pověz to Adamovi.“

„Připravil jsem steak a před hodinou ho nakrmil. Spí. Než jsem ti zavolal, pokoušel jsem se ho probudit, ale upadl do hlubokého, léčivého spánku. Netuším, co udělat, abych ho vzbudil.“

„Doktor Cornick ano,“ zamumlala jsem a trhla sebou nad zvuky, které Samuel vydával vzadu ve voze. „Ale v tuhle chvíli nemůže k telefonu.“

„To je v pořádku, Mercy.“ Jeho hlas zněl najednou klidně. „Postarám se o to. Pokud Samuel podstupuje nedobrovolnou proměnu, vypadni odtamtud a dej mu čas, aby se uklidnil.“

„Cože? Mám nechat Samuela lovit uprostřed Kennewicku? To si nemyslím.“

„Nepozná tě, ne pokud se mění takhle. Nebude to Samuel, Branův syn, jen vlk.“

Zvuky za sedadlem se začaly podobat víc vlčím než lidským.

„Mercy, vypadni odtamtud.“

„To je v pořádku, Warrene,“ řekla jsem a doufala jsem, že se nemýlím.

Vlci, skuteční vlci, nejsou obvykle zákeřní, pokud nejsou vyděšení, zranění nebo zahnaní do kouta. Vlkodlaci jsou vždy zákeřní a připravení zabíjet.

„Pokud se něco pokazí, pověz mu, že mě dostali upíři,“ řekla jsem. „Myslím, že si to nebude pamatovat. A bude to vlastně tak trochu pravda. Upíři v něm vyvolali proměnu. Pověz mu to.“ Zavěsila jsem.

Na útěk už bylo pozdě, ale stejně bych neutekla. Měla bych Samuela opustit a nechat ho, aby se vypořádal s následky běsnění svého vlka? Samuel je léčitel, obránce slabých. Nebyla jsem si jistá, jestli by dokázal žít s tím, že prolil krev nevinných.

Kdysi dávno jsem ho už jednou opustila. Znovu to neudělám.

Zvuky utichly a já slyšela jen těžké lapání po dechu, cítila jsem ale jeho vztek. Neobtěžovala jsem se svléknout a prostě jsem se proměnila. Svlékání by trvalo příliš dlouho. Když se nad opěradlem objevila Samuelova bílá hlava, couvala jsem zrovna z trička a podprsenky.

Ztuhla jsem, přitiskla se břichem k podlaze vozu a ocas stáhla mezi nohy. Nevzhlédla jsem, ale cítila jsem, jak povolily pružiny, když pomalu přelezl opěradlo a zůstal stát na sedadle.

Tolik jsem se bála, že jsem skoro nemohla dýchat. Věděla jsem, co musím udělat, ale nebyla jsem si jistá, jestli to dokážu. Kdyby si jedna moje část nebyla absolutně jistá, že mi Sam, můj Sam, neublíží, nedokázala bych to.

Byl naprosto zticha. V Montaně vlci při lovu vyjí, ale ve městě loví naprosto bezhlesně. Vrčení, kňučení a štěkot jsou součástí zastrašovací taktiky, tichý vlk vás zabije.

Samuel zůstal stát na zadním sedadle a já se převrátila na záda a nastavila břicho jeho čelistem. Natáhla jsem čenich a odhalila i hrdlo. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jakou jsem kdy udělala. Ne že by mě nemohl stejně snadno zabít, i kdybych zůstala ležet na břiše, ale odhalit zranitelné břicho je mnohem horší. Submisivitu prostě nemám v krvi.

Dodávka se znovu zhoupla, jak seskočil dolů a dopadl skoro na mě. Cítila jsem jeho zlost – kyselý zápach strachu zmizel spolu s jeho lidskostí a zůstal jen vlk. Horký dech mi čechral chlupy, jak mě očichával a čenichem mi při tom prohraboval srst. Vztek se pomalu zklidnil a spolu s ním zmizela i prudkost, díky níž jsem věděla, co cítí.

Naklonila jsem hlavu, zariskovala jsem a pohlédla na něj. Samuel zaplňoval prostor mezi sedadlem a posuvnými dveřmi. Byla jsem pod ním uvězněná, přední tlapu měl totiž opřenou u mých ramen. Najednou mě ovládla klaustrofobie. Instinktivně jsem se pokusila přetočit.

Ihned jsem se sice ovládla, ale Samuel se přesto vrhl vpřed, varovně zavrčel a cvakl mi čelistmi před čenichem. Snažila jsem se najít v jeho vrčení útěchu, protože teoreticky vzato, pokud vrčel, nechystal se mě zabít, ale byla jsem si příliš vědomá výbušné povahy vlkodlaků.

Najednou se pohnul a chytil mě zuby za krk, ale příliš zeširoka, než aby šel po krkavici. Cítila jsem přes srst jeho zuby, zastavily se ale, sotva pronikly na kůži.

Modlila jsem se, aby měl Bran pravdu a Samuelův vlk mě považoval za družku. Pokud se mýlil, zaplatíme za to oba, já i Samuel.

Ani jsem se nepohnula a srdce mi zoufale bušilo v hrudi. Najednou mě pustil, něžně mě kousl do čenichu a nehlučně se stáhl.

Překulila jsem se na nohy, otřásla se, abych si upravila srst, a konečně se vysmekla z podprsenky. Samuel ležel natažený na zadním sedadle a pozoroval mě nádhernýma bílýma očima. Mrkl, pak si položil čenich na přední tlapy a zavřel oči. Beze slov mi tak řekl, že obě půlky jeho duše jsou opět spojené.

Slyšela jsem, jak se cestou k parku blíží auto s tiše předoucím silným motorem. Co nejrychleji jsem se proměnila zpátky v člověka a začala se shánět po oblečení. Světle zelené spodní prádlo jsem našla nejdřív. Sportovní podprsenka se mnohem snadněji obléká, než svléká, a tričko jsem našla tak, že jsem na ně šlápla.

Auto se přiblížilo, zpomalilo a světlomety ozářilo oknem dodávky její útroby.

„Kalhoty, kalhoty, kalhoty,“ opakovala jsem a šmátrala rukou po podlaze. Zavadila jsem o ně prsty, zrovna když venku zapraskal štěrk a auto zastavilo za námi. A taky jsem našla Zeeho dýku. Strčila jsem ji pod gumovou podložku co nejdále od posuvných dveří.

Horečnatě jsem si natáhla kalhoty a zapnula zip a knoflík, právě když se u cizího auta otevřely dveře řidiče. Boty. Naštěstí byly bílé. Popadla jsem je a natáhla si je na bosé nohy, aniž bych je rozvazovala.

Zběsile jsem pohlédla na obrovskou bestii nataženou na zadním sedadle. Samuel se ještě nějakou dobu nebude moct proměnit zpátky, pravděpodobně celé hodiny. Chvíli trvá, než se vlkodlak, třeba i tak mocný jako Samuel, z vynucené proměny vzpamatuje, a na to, abych ho ukryla, už bylo příliš pozdě.

„Jsi hodný pes, Samueli,“ řekla jsem mu přísně. „Nevylekej toho milého strážníka. Na výlet na policejní stanici nemáme čas.“

Našlo si mě světlo baterky a já zamávala a pomalu otevřela posuvné dveře.

„Běhala jsem, strážníku,“ řekla jsem. Světlo mi bránilo pohlédnout mu do obličeje.

Nastala dlouhá odmlka. „Je jedna v noci, madam.“

„Nemohla jsem spát.“ Omluvně jsem se usmála.

„Běhat v noci sama není bezpečné, madam.“ Sklopil baterku a já rychle mrkala a doufala, že skvrny před očima brzy zmizí.

„Proto si s sebou vždycky beru jeho,“ řekla jsem a ukázala palcem dozadu do dodávky.

Policista zaklel. „Promiňte, madam. Ale, zatraceně, to je největší psisko, jaké jsem kdy viděl. A to jsme chovali bernardýny.“

„Neptejte se mě, co je za rasu,“ řekla jsem, vyklouzla z vozu a postavila se vedle policisty, abychom měli oči ve stejné úrovni. „Vzala jsem si ho z útulku, když byl ještě štěně. Veterinář říká, že to může být irský vlkodav zkřížený s něčím, jako je vlk nebo husky, nebo možná samojed.“

„Nebo sibiřský tygr,“ zabručel policista, ale nechtěl, abych to slyšela. Hlasitěji pak řekl: „Ukažte mi řidičák a papíry od vozu, madam.“ Uvolnil se, už nečekal potíže.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a vytáhla peněženku z odkládací skříňky, kam jsem ji schovala, když jsme zastavili U strýčka Mikea. Hned vedle papírů od vozu a mého SIGu.

Život bude mnohem jednodušší, když milý strážník pistoli neuvidí – stejně jako marlinovku vzadu v dodávce. Sice jsem měla povolení nosit zbraň, ale raději bych celou věc nerozmazávala. Obzvláště pokud měl Stefan pravdu a Zeeho dýka byla nelegální.

Vytáhla jsem potřebné papíry a zavřela přihrádku – opatrně, aby SIG nezarachotil. Nemusela jsem si dělat starosti. Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že policista sedí na podlaze dodávky a hladí Samuela.

Kdyby to byl kterýkoli jiný vlkodlak, dělala bych si starosti. Nejsou mazlíčci a nemají rádi, když se k nim tak někdo chová. Samuel ale naklonil hlavu, aby policista našel to správné místo za jeho uchem, a slastně zasténal.

Samuel má lidi rád. Vzpomínám si, jak o přestávkách chodil do školy a hrál si s dětmi. Většina vlkodlaků se dětem vyhýbá, ale Samuel ne. Děti samozřejmě věděly, kdo je, a když ho viděly v lidské podobě, oslovovaly ho „doktore Cornicku“ a chovaly se k němu jako ke každému jinému dospělému. Když ale přišel do školy jako vlk, jezdily na něm jako na poníkovi a honily se s ním, byl pro ně divokým, ale věrným vlčím přítelem. Bavilo ho to stejně jako děti.

„Je krásný,“ řekl policista, vstal a vzal si ode mě papíry. „Jak je velký, když se postaví?“

Luskla jsem prsty. „Samueli, pojď.“

Postavil se na sedadle a vrškem hlavy se otřel o střechu dodávky. Pak se protáhl a seskočil ze sedadla na štěrkovou cestu, aniž by se dotkl podlahy dodávky. Úmyslně se pohyboval jako velký pes, trochu nešikovně a pomale. Silná zimní srst a noční tma zamaskovaly rozdíly, které by se nedaly vysvětlit žádným křížením.

Přední tlapy vlkodlaků se podobají spíše medvědím nebo lvím než vlčím. Vlkodlaci používají drápy k trhání masa, proto potřebují jiné svalstvo.

Policista hvízdl a obešel ho. Dával si pozor, aby baterkou neposvítil Samuelovi do očí. „No páni,“ zamumlal. „Ani unce tuku a řekl bych tak devadesát kilo.“

„Myslíte? Nikdy jsem ho nevážila,“ řekla jsem. „Vím, že je těžší než já, a to mi stačí.“

Policista mi vrátil řidičák a papíry, aniž by se na ně doopravdy podíval. „Ale přesto by bylo lepší, kdybyste běhala za světla, madam. Park je v každém případě v noci zavřený, je to bezpečnější pro všechny.“

„Cením si vaší starostlivosti,“ řekla jsem upřímně a poplácala vlkodlaka lehce po hlavě.

Policista uhnul s autem, ale počkal, dokud jsem nezavřela Samuela vzadu v dodávce, a sledoval mě ven z parku až k nájezdu na dálnici, takže jsem nemohla zastavit a obléct si ponožky. Nesnáším, když musím chodit v kožených teniskách bez ponožek.

Samuel si přelezl na přední sedadlo, vystrčil hlavu z okýnka a přitiskl si uši k hlavě, aby se chránil před větrem.

„Nech toho,“ pokárala jsem ho. „Všechny části těla patří do auta.“

Ignoroval mě a otevřel tlamu, takže mu jazyk vlál stejně jako uši. Po chvíli vtáhl hlavu dovnitř a zazubil se na mě.

„Vždycky jsem to chtěla zkusit,“ přiznala jsem. „Až bude po všem, mohl by ses posadit za volant a já vystrčím hlavu z okna.“

Obrátil se ke mně, přední tlapy položil na podlahu mezi sedadly, čenich mi zabořil do břicha a zakňučel.

„Nech toho!“ vyjekla jsem a pleskla ho po čenichu. „To je neslušné.“

Zvedl hlavu a tázavě na mě pohlédl. Využila jsem toho a koukla na tachometr, abych se ujistila, že jedu v limitu.

„Způsobíš nehodu, Samueli Llewellyne Cornicku. Nestrkej nos do mých věcí.“

Odfrkl si, položil mi tlapu na koleno, dvakrát mě klepl – a strčil mi nos zpátky do pupku. Tentokrát byl rychlejší než moje plesknutí a stáhl se až na zadní sedadlo.

„Moje tetování?“ zeptala jsem se a on štěkl – bylo to velmi hluboké štěknutí. Přímo pod pupíkem mám vytetovaný otisk tlapy. Asi ho viděl, když jsem se bleskurychle oblékala. Pár dalších tetování mám na pažích.

„Karen, moje spolubydlící na vysoké, studovala umění. Vydělávala si tetováním. Pomohla jsem jí udělat zkoušku z chemie a ona mi jedno zadarmo nabídla.“

Dva roky jsem žila s matkou a předstírala jsem, že jsem dokonalá, protože jsem se bála, že i druhý domov ztratím stejně nečekaně jako první. Ani by mě nenapadlo udělat takovou pošetilost jako nechat se tetovat.

Matka stále viní Karen z toho, že jsem přešla od strojařiny k historii, čímž je přímo zodpovědná za mé současné povolání, a sice opravování starých aut. Matka má asi pravdu, ale jsem teď mnohem šťastnější, než bych byla jako strojní inženýr.

„Nechala mě prolistovat katalog s tetováním, která už dělala, a asi uprostřed jsem narazila na obrázek chlápka, který si nechal na záda vytetovat vlčí stopy, od boku k rameni naproti. Chtěla jsem něco menšího, a tak jsme se shodly na jediné stopě.“

Matka a její rodina věděly, co jsem, ale nikdo se neptal a já ukrývala svou kojotí podobu a snažila se co nejlépe zapadnout do jejich životů. Byla to má vlastní volba. Kojoti jsou velmi přizpůsobiví.

Pamatuji si, jak jsem hleděla na záda toho muže a uvědomila si, že ačkoli se musím skrývat před ostatními, sama před sebou se schovávat nemůžu. A tak jsem si nechala tetováním ozdobit střed těla, kde jsem mohla svá tajemství lépe chránit a kde mě mohla držet pohromadě. Konečně jsem si začala užívat to, co jsem, místo abych si přála být vlkodlakem nebo člověkem, abych lépe zapadla.

„Je to otisk kojoti tlapy,“ řekla jsem pevně. „Ne vlčí.“

Zazubil se na mě a tentokrát vystrčil z okýnka nejen hlavu, ale i ramena.

„Ty jednou vypadneš,“ řekla jsem mu.