15.

„Teď se mění?“ zeptala se Jesse.

„To by bylo zlé,“ řekl Shawn. „Raději by se neměl proměnit, dokud se nevstřebají i zbytky drog. Mluvil jsem s chlapy, kteří byli u vás v domě, když se osvobodil. Tehdy byl taky omámený.“

„Přestaňte ji děsit,“ vyštěkla jsem. „Bude v pořádku. A kromě toho si nemyslím, že se mění.“ Popravdě řečeno jsem necítila nic z jeho předchozí vlkodlačí moci. Netušila jsem, co s ním je.

Košile, kterou měl Adam na sobě, byla špinavá, potrhaná a potřísněná krví a vypadala spíše šedá než bílá. Dost šedá. Zbrotil ho pot, látka se mu lepila na kůži a odhalovala napjaté svaly na ramenou a zádech. Viděla jsem dokonce i hrbolky páteře. Třásl se a košile se v chladném světle zářivek třpytila. Nedokázala jsem říct, jestli je při vědomí, nebo ne.

Schovala jsem pistoli do pouzdra a pomalu k němu přistoupila.

„Adame,“ řekla jsem, protože ke mně byl otočený zády. Není dobré zaskočit vlkodlaka. „Jsi v pořádku?“

Nijak mě nepřekvapilo, když neodpověděl.

Dřepla jsem si a dotkla se mokré látky. Vtom mě popadl za zápěstí. Pohnul se tak rychle, že jsem si toho vůbec nevšimla, prostě najednou ležel na zádech. Ani si nevzpomínám, kdy se přetočil. Oči měl žluté a chladné, ale sevření lehké.

„Jsi v bezpečí,“ konejšila jsem ho a snažila se zůstat klidná. „Jesse je tady a taky je v bezpečí. Dostaneme tě na nohy, dáme tě do pořádku a pak odsud vypadneme.“

„Stříbro,“ řekl Shawn užasle. „Proto má košili šedou. Do prd… teda, do prkýnka. Zatraceně. On potí stříbro. Zatraceně.“

Adam se ode mě neodvrátil, při zvuku Shawnova hlasu sebou ale trhl. Hleděl zářivě žlutýma očima do mých. Byly zároveň žhavé i ledové. Měla jsem se odvrátit, ale nějak se mi zdálo, že tu nejde o souboj vůlí. Měla jsem pocit, jako by používal mé oči k tomu, aby se vytáhl z míst, kam ho zahnaly drogy. Snažila jsem se nemrknout a nepřerušit kouzlo.

„Mercy?“ zašeptal chraplavě.

„C’est moi, c’est moi, ano, já,“ řekla jsem mu. Zdálo se to příhodně melodramatické, i když jsem netušila, jestli mu dojde, nač narážím. Nemusela jsem se obávat.

Nečekaně se zasmál. „Proč mě nepřekvapuje, že cituješ Lancelota místo Guinevery?“

„Oba to byli hlupáci,“ řekla jsem mu. „Artuš měl poručit, aby se za trest vzali, a sám si žít spokojeně jako starý mládenec. Z Camelotu mám nejradši hudbu.“ Zabroukala jsem kousek melodie.

Prázdné tlachání pomáhalo. Tep už mu tolik nepádil a dýchal hluboce a vyrovnaně. Až jeho oči získají zpět normální barvu, budeme z průšvihu venku. No, samozřejmě až na tu drobnost, že skladiště je plné nepřátel. Ale jak vždycky říkám, jeden problém po druhém.

Zavřel oči a já se na okamžik cítila odříznutá, opuštěná, dokud jsem si neuvědomila, že mě stále drží za zápěstí, jako by se bál, že zmizím, když mě pustí.

„Hlavu mám jako střep,“ řekl, „a cítím se, jako by mě přejel parní válec. Je Jesse v bezpečí?“

„Jsem v pořádku, tati,“ řekla, ale poslechla mé naléhavé gesto a zůstala tam, kde byla. Jeho hlas sice zněl klidně, ale jeho pach a to, jak naléhavě mi svíral zápěstí, říkaly něco jiného.

„Je samá modřina a vylekaná,“ řekla jsem. „Ale jinak jí nic není.“ Uvědomila jsem si, že to nevím jistě, a střelila jsem po Jesse ustaraným pohledem.

Usmála se, ale byla to jen mdlá imitace obvyklého výrazu. „Jsem v pořádku,“ zopakovala.

Ulehčeně si oddychl. „Pověz mi, co se děje.“

Rozhodla jsem se pro stručnou verzi, přesto mi chvíli trvalo, než jsem shrnula všechno. Oči otevřel jen ve chvíli, kdy jsem dospěla k tomu, jak David Christiansen vnikl do mého domu, jinak je nechával zavřené, jako by ho bolely. Než jsem skončila, začal se neklidně vrtět.

„Svědí mě kůže,“ řekl.

„To je reakce na stříbro.“ Mělo mě to napadnout dřív. Dotkla jsem se košile a ukázala mu šedý kov na ukazováku. „Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo potil stříbro.“ Začala jsem mu pomáhat se svlékáním, když jsem si uvědomila, že s Jesse poblíž nemůže pobíhat nahý. „Nemáte náhradní oblečení, Shawne? Stříbro na kůži ho jinak popálí.“

„Půjčím mu svoje tričko,“ řekl. „Ale nemůžu zajít pro šaty. Mám stát na hlídce.“

Povzdychla jsem si. „Může si vzít moje tepláky.“ Tričko mi sahalo do půli stehen.

Spolu se Shawnem jsme Adama co nejrychleji svlékli a košilí mu utřeli z kůže stříbro, pak jsme ho navlékli do Shawnova zeleného trika a mých tepláků. Když jsme skončili, Adam se celý třásl.

Káva z hrnku se rozlila po podlaze, ale ani hrnek, ani termoska se při pádu nerozbily. Požádala jsem Jesse, aby do otce nalévala kávu tak rychle, jak jen to půjde. Jakmile se měla čím zaměstnat, uklidnila se. Když vypil všechnu kávu, krmila ho syrovou roštěnkou z pytlíků a nehnula přitom ani brvou.

Adamova pasivita mi dělala starosti, protože jsem ho v takovém stavu dosud nezažila. Samuel tvrdil, že dlouhodobé působení stříbra zvyšuje citlivost. Vzpomněla jsem si na Adamovu bolest hlavy a křeče a jen jsem doufala, že mu lykantropie pomůže uzdravit se.

„Víte,“ řekl Shawn zamyšleně, „Gerry chce, aby do měsíce bojoval s hlavou všech vlkodlaků, moc dobře se o něj ale nestará.“

Zamračila jsem se na něj, když tu se otevřely dveře.

„Hej, Morrisi,“ řekl cizinec ve dveřích, „šéf tě chce vidět a…“ Zalétl očima k Adamovi a Jesse a sáhl po zbrani.

Kdybych byla sama, byli bychom už všichni mrtví. Ani mě nenapadlo vytáhnout zbraň, jen jsem šokovaně zírala. Pozdě jsem si uvědomila, že Shawn za sebou nezamkl dveře. Shawnova zbraň třikrát rychle a tiše lupla, nenadělala přitom víc rámusu, než když otvíráte plechovku s pitím, a v mužově hrudi se objevil úhledný krvavý trojúhelník. Střílel z automatické pistole malého kalibru s tlumičem.

Zraněný muž klesl pomalu na kolena a padl na obličej. Konečně jsem vytáhla SIG a namířila.

„Ne,“ řekl Adam. „Počkej.“ Pohlédl na dceru. „Tvrdila jsi, že nejsi zraněná. Je to pravda?“

Jesse rezolutně přitakala. „Mám jenom modřiny.“

„Tak dobře,“ řekl. „Mercy, pokusíme se jich nechat co nejvíce naživu. Mrtví nemůžou svědčit a já chci přesně vědět, co se tu stalo. Zmizíme dřív, než se tenhle uzdraví natolik, aby nás ohrozil. Nech ho být.“

„On není mrtvý?“ zeptal se Shawn. „Kapitán říkal, že vlkodlaci se olovem dají zabít.“

Christiansenovi muži s vlkodlaky obvykle nebojovali, neměli tedy stříbrnou munici a moje zásoby byly omezené. Stříbrné kulky jsou drahé a já vlkodlaky pravidelně nelovím. Jen Connor měl zbraň vhodného kalibru pro munici, kterou jsem měla u sebe, a tak jsem mu dala půl tuctu svých kulek.

„Když nemáte stříbro, musíte vlkodlakovi mířit na páteř,“ řekla jsem. „A i pak…“ Pokrčila jsem rameny. „Stříbrná munice působí rány, ze kterých se tak rychle nevyléčí, takže můžou případně vykrvácet.“

„Zatraceně,“ řekl Shawn a naposledy pohlédl na vlkodlaka, kterého postřelil. Vytáhl mobil a vyťukal několik čísel.

„Všichni už ví, že jsme v pohybu,“ řekl, když skončil a schoval malý telefon do kapsy u kalhot. „Musíme okamžitě odsud. S trochou štěstí si budou myslet, že je někdo na střelnici, a nebudou mým výstřelům věnovat pozornost. Ale někdo se po Smittym brzy začne shánět, a to bychom už radši měli být pryč.“ Pustil se do práce a začal organizovat ústup.

Schovala jsem SIG do pouzdra a vytáhla magnum čtyřiačtyřicítku. Neměla jsem pro ni pouzdro, takže jsem ji musela nést v ruce. Extra zásobník do SIGu jsem si strčila do podprsenky, protože jsem pro něj nikde jinde neměla místo.

Odtáhli jsme vlkodlaka ode dveří a Shawn s Jesse postavili Adama na nohy. Shawn proto, že byl nejsilnější, a Jesse proto, že já uměla střílet z pistole. Vyšla jsem ze dveří jako první.

Tato část skladiště se nacházela stranou hlavního prostoru. Kanceláře byly zasazené do širší strany budovy a pode mnou se táhl holý pruh betonu dost široký na to, aby po něm projely dva náklaďáky vedle sebe. Vyklonila jsem se přes zábradlí, abych zkontrolovala prostor pod schodištěm. Věděla jsem, že poblíž nikdo není, ale dál do budovy jsem kvůli vysokým regálům s bednami neviděla.

Jakmile ostatní vyšli z místnosti, seběhla jsem na podestu o patro níž, odkud jsem je mohla při cestě dolů lépe krýt. Podle Shawnova plánu jsme se měli pokusit dostat Adama k autům. Jeden z Gerryho mužů měl klasický truck chevrolet a Shawn tvrdil, že ho zkratuje rychleji, než by otočil klíčkem v zapalování.

Snažila jsem se zpomalit dech a poslouchat, ale ve skladu panovalo ticho. Jediný hluk dělali moji přátelé cestou ze schodů, ale zvonění v mých uších by přehlušilo i pochod armády.

Hned vedle kanceláří se nacházela garážová vrata dost velká pro náklaďák. Shawn říkal, že jsou zamčená zvenku a Gerry rozstřílel motor, který je otvíral, když se rozhodl, že zavře Jesse do jedné z kanceláří, aby mohl lépe kontrolovat, kdo k ní má přístup. Museli jsme se dostat zpátky na opačnou stranu skladiště a vyjít ven normálními dveřmi, jedinými, které zůstaly nezamčené.

Čekala jsem pod schodištěm, rozhlížela se po skladišti, které tvořilo neuvěřitelné bludiště beden, v němž se mohl ukrývat třeba tucet vlkodlaků, a přemýšlela o tom, co říkal Shawn. Měl pravdu. Kdyby Gerry chtěl, aby Adam zabil Brana, potřeboval by ho v mnohem lepší kondici. V Adamově současném stavu by ho Bran zabil během několika vteřin.

Samuel říkal, že Gerry není hloupý. Takže mu možná šlo přesně o to.

Napadlo mě, že je tu spousta věcí, která by dávala smysl jen v případě, že by byl Gerry skutečně pitomý – a Samuel se v lidech vyzná. David byl přesvědčený, že krveprolití v Adamově domě mělo Gerryho zbavit nechtěné konkurence, zároveň ale upoutalo marokovu pozornost. A došlo by k tomu, i kdybych nevzala Adama k Branovi. Útok na alfův dům se nedá jen tak pominout. A pak tu byla platba upírům. Možná jsem se o ní dozvěděla dřív, než čekali, ale Bran by ji určitě taky vyčenichal.

Kdybych chtěla někoho přimět, aby vyzval maroka na souboj, neznepřátelila bych si ho tím, že bych mu unesla dceru. Kdybych si chtěla vynutit souboj lstí, zametla bych stopy tak dobře, aby se o tom Bran nikdy nedozvěděl. A Branova pověst tvrdila, že ví o všem.

Gerry málem postavil billboard s nápisem: „Podívejte, co dělám!“ A pokud není hloupý, dělal to úmyslně. Ale proč?

„Mercy.“ Shawnovo zašeptání mě vrátilo zpět do přítomnosti. Sešli dolů ze schodů a já jim blokovala cestu.

„Promiňte,“ odpověděla jsem skoro neslyšně.

Šla jsem v čele, několik kroků před ostatními, a nahlížela jsem za bedny, které jsme míjeli. Vlekli jsme se pomalu. Adam měl problémy s nohou, kterou si poranil při prvním útoku, a Jesse byla příliš malá, než aby byla v páru se Shawnem, který byl skoro metr osmdesát vysoký, dostatečnou oporou.

Něco jsem zaslechla, nebo se mi to alespoň zdálo. Zůstala jsem stát, zvuk už se ale neopakoval, a tak jsem ho připsala na vrub zvonění v uších, které tichlo a zase sílilo. Udělala jsem sotva tři kroky, když se přese mě jako teplý, sladký vítr přelila moc.

„Smečka je tu,“ řekl Adam.

Zatím jsem vlkodlaky takovým způsobem nikdy necítila, ale na druhou stranu jsem se ještě nikdy neocitla v jejich blízkosti, když se spojili za jedním konkrétním účelem. Možná to bylo jen tím, ale možná také těsnou blízkostí k alfovi smečky.

Adam se zastavil, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Skoro jsem viděla, jak do něj plyne síla. Vzápětí se narovnal a postavil se na nohy.

Také Jesse sledovala otce. Jen Shawn se soustředil na práci. Najednou vytřeštil oči a já se bleskurychle otočila.

Kdyby šel vlkodlak po mně, byla bych mrtvá. Zaměřil se ale na nejnebezpečnějšího z nás. Prohnal se okolo mě jako dělová koule a odhodil mě na jednu z beden. Smith & Wesson mi vylétl z ruky, ale při dopadu na zem nevypálil. Cítila jsem, jak mi praskla kost v nadloktí. Zalila mě vlna bolesti. Vlkodlakova síla mě roztočila a já přistála na zemi tváří k Adamovi zrovna ve chvíli, kdy na něj vlk skočil.

Jesse vykřikla. Shawn vyprázdnil do vlkodlaka celý zásobník, ale ani ho to nezpomalilo. Tasil dlouhý, ostrý nůž a připravil se ho použít, ale vlkodlak po něm sekl rychlým, téměř kočičím pohybem, kterého by žádná psovitá šelma neměla být schopna. Shawn odlétl stejně jako já na bednu a sklouzl na podlahu.

Vyškrábala jsem se na nohy a levou rukou jsem tasila Zeeho dýku. Netuším, proč jsem nevytáhla SIG, mojí jedinou omluvou je to, že mě šokující rychlost útoku ochromila. Tenhle týden byl výjimka, jinak se snažím omezit násilí ve svém životě na hodiny v doju.

Chystala jsem se vykročit, tu se ale okolo mě prohnalo něco rudého. Další vlkodlak. Sotva mě však napadlo, že jsme v pořádném průšvihu, popadl rudý vlk prvního za srst na šíji a odhodil ho uličkou pryč od Adama.

Rudý vlk se však nezastavil a skočil na šedivé zvíře dřív, než dopadlo na zem. Adam byl celý od krve, ale než jsem se k němu dostala, rány se mu zacelily v poryvu moci, jež byla cítit smečkou. Překulil se na nohy a vypadal líp než za poslední týden.

Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám další zbraň. Upustila jsem Zeeho nůž, tasila SIG a čekala, až se od sebe vlci oddělí, abych mohla bezpečně vystřelit. Uvědomila jsem si, že rudé zvíře je větší a štíhlejší, než je obvyklé, jako by bylo chováno pro běh, ne pro boj.

„Pokud to půjde, chci, aby zůstal naživu,“ řekl Adam, ale nepokusil se mi zbraň vzít.

„Tenhle musí zemřít,“ řekla jsem, protože jsem poznala jeho pach. To on uhodil Jesse.

Adam neměl čas cokoli namítnout, protože šedivý vlk získal navrch a já třikrát zmáčkla spoušť. Nebyla to sice čtyřiačtyřicítka, ale i devítka dokáže napáchat velké škody, když zasáhne temeno ze vzdálenosti menší než čtyři metry.

Adam něco říkal. Viděla jsem, jak pohybuje rty, ale v uších mi po výstřelu hučelo, jako bych stála v příboji. Jednou z nevýhod dobrého sluchu jsou citlivé uši. S tím si ale vlkodlaci díky rychlým hojivým schopnostem nemusí dělat starosti.

Asi si uvědomil, že ho neslyším, protože poklepal na moji zbraň a povytáhl obočí, jako by mi kladl otázku. Pohlédla jsem na zhrouceného vlkodlaka, pak na Jesse. Adam se zadíval stejným směrem a na tváři se mu usadil chladný, tvrdý výraz. Natáhl ruku a já mu podala SIG.

Přikročil k vlkodlakům a už vůbec nekulhal. Sáhl dolů, popadl šedého vlka jednou rukou a odhodil ho stranou. Rudý vlk se přetočil na nohy, zůstal ale stát se sklopenou hlavou a vypadal omámeně. Adam vzal jeho čenich do ruky, zvedl ho a prohlédl. Spokojen s tím, že je nezraněný, se otočil k poraženému soupeři a vyprázdnil do něj zásobník.

Viděla jsem, jak Adam luskl prsty, rudý vlk se otřásl, jako by právě vylezl z bazénu, a posadil se Adamovi k noze jako dobře cvičený pes. Jesse sebrala dýku, zasunula ji zpátky do pochvy a Shawn se pomalu postavil. Vrazil do zbraně nový zásobník a položil mi ruku na zlomenou paži.

Asi jsem vydala nějaký zvuk, když jsem ale přišla k sobě, klečela jsem s hlavou skloněnou a vzadu na krku mi ležela velká, teplá ruka. Obklopovala mě Adamova silná, exotická vůně a dávala mi sílu bojovat s nevolností. Nemyslím si, že jsem úplně ztratila vědomí, ale bylo to o vlásek.

Zvedla jsem hlavu a rudý vlk mi strčil čenich do obličeje a olízl mi dlouhým jazykem tvář, než mu Adam uštědřil lehký pohlavek. S Adamovou pomocí jsem vstala, ale stát už jsem zůstala sama.

Podala jsem Adamovi nový zásobník. Nabil pistoli a zazubil se, protože jsem zásobník vytáhla z podprsenky. Asi je dobře, že jsem byla pořád trochu nahluchlá a neslyšela jeho poznámku. Zastrčil mi SIG do pouzdra, sklonil se, sebral ze země revolver a podal mi ho. Potom se otočil k Shawnovi, ale ten nad jeho starostmi jen mávl rukou.

Zamířili jsme ke dveřím a vlkodlak po boku mi byl větší útěchou než nabitá zbraň v ruce. Nešlo o to, že by byl efektivnější než čtyřiačtyřicítka, ale jeho přítomnost znamenala, že smečka je poblíž. Stačilo, abychom se k ní připojili, a budeme v bezpečí.

Pohlédla jsem na Adama. Vypadal zdravě, jako by nikdy nebyl zraněný. Slyšela jsem o tom, že alfa dokáže čerpat sílu ze smečky. Ale nevěděla jsem, proč to fungovalo zrovna tady, a ne ve Warrenově domě.

Shawn vyšel ze dveří jako první a rudý vlk mu byl v patách. Nastala noc a narůstající měsíc stál vysoko na nebi. Adam podržel mně a Jesse dveře, pak vyšel ven mezi zaparkovaná auta, jako by vcházel do vlastního obýváku.

Napřed jsem nikoho neviděla, ale pak se zpoza auta vynořil stín, potom další a další. Smečka se mlčky shlukla okolo Adama. Většina byla ve vlčí podobě, jen Warren s Darrylem přišli jako lidé. Měli na sobě tmavé oblečení a byli ozbrojení.

Warren se podíval na rudého vlka, našeho zachránce, povytáhl obočí, ale neprolomil ticho. Prohlédl si Adama a dotkl se modřiny na Jessině tváři.

„Warrene.“ Adam promluvil tichým hlasem, který se skoro nerozléhal. „Mohl bys prosím odvézt moji dceru a Mercedes do bezpečí?“

Jindy bych se s Adamem hádala. Koneckonců, kdo tu zachránil koho? Ale v paži mi bolestivě tepalo a na jeden den už jsem měla zabíjení až až. Jedinou pozitivní věcí bylo, že mi přestalo zvonit v uších. Ať to tu Adam a jeho lidé dokončí, já byla připravena vrátit se domů.

„Nechci tě tu nechat,“ řekla Jesse a pevně chytila otce za vypůjčené triko.

„Vezmu ji k sobě domů,“ řekl Warren a chlácholivě se na Jesse usmál. „Můžeš se u mě zastavit cestou a vyzvednout ji.“ Tišeji dodal: „Zůstanu s tebou, dokud nepřijde. Budeš se mnou v bezpečí.“

„Tak jo.“ Jesse krátce, trhaně kývla. Asi jí došlo, že ji otec posílá pryč, aby se mohl vypořádat s lidmi, kteří ji unesli.

„Ale nemám auto,“ řekl Warren Adamovi. „Běželi jsme skoro deset kilometrů vzdušnou čarou, abychom se sem dostali.“

„Shawne?“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl stejně tiše jako hlasy ostatních. „Říkal jste, že je tu někde starý truck, který se dá snadno zkratovat. Když mi povíte, kde ho najdeme, udělám to, aby nás odsud mohl Warren odvézt.“

„Na opačné straně skladiště, stranou od ostatních vozů,“ řekl.

Vykročila jsem sama, ale Warren s Jesse se ke mně vzápětí přidali. Truck byl jediným autem na opačné straně skladu. Přímo ve středu kruhu bledého světla, které vrhalo venkovní osvětlení skladiště, stál chevrolet ze šedesátého devátého, tmavé, třpytivé barvy. Někdo bude velmi nešťastný, až zjistí, že jeho hračka zmizela, pokud ovšem přežije Adamův vztek.

Ale to nebyl můj problém. Mým problémem bylo zkratovat auto se zlomenou pravou rukou. Tiskla jsem si ji k boku, ale to už brzy nebude stačit. Bolest se neustále zhoršovala a mě začala zmáhat mdloba.

„Víš, jak zkratovat zapalování?“ zeptala jsem se Warrena s nadějí, když jsme se k trucku blížili.

„Obávám se, že ne.“

„Co ty, Jesse?“

Vzhlédla. „Co?“

„Víš, jak zkratovat zapalování?“ zeptala jsem se znovu a ona zavrtěla hlavou. Čišel z ní strach a já si vzpomněla, jak se držela otce.

„Ten strážce dneska v noci,“ řekla jsem.

Zmateně na mě pohlédla, pak zrudla a nahrbila ramena.

„Už nikdy nebude nikoho obtěžovat.“

„Byl to ten mrtvý vlkodlak?“ Nedokázala jsem rozluštit její výraz. „Proto jsi ho zabila?“ Najednou se zamračila. „Tak proto do něho táta vystřílel celý zásobník. Jak to věděl? Byl v bezvědomí a tys mu nic neřekla.“

„Nemusela jsem,“ odpověděla jsem a pokusila se vysvětlit okamžik dokonalého porozumění, kdy jediné gesto řeklo Adamovi vše, co potřeboval vědět. „Asi to viděl v mém obličeji.“ Obrátila jsem se k Warrenovi a podala mu čtyřiačtyřicítku, abych se podívala, co můžu udělat s truckem.

Nastartovat zkratem mi trvalo déle, než kdybych použila klíčky, a nešikovná pozice, kterou jsem musela zaujmout, abych sundala kryt z volantu a dostala se k drátům, způsobila, že jsem se praštila do zraněné ruky. Motor ale nakonec zařval – byl mnohem silnější než původní, který ve voze býval – a já si uvědomila, že se mi konečně plně vrátil sluch.

„Nikdy jsem tě neslyšela klít,“ řekla Jesse a její hlas už zněl trochu lépe. „Aspoň ne takhle.“

„Slova moci. Bez nich by byli mechanici celého světa ztraceni.“ Warrenův tón byl lehký, ale ruce něžné, když mi pomáhal ven z kabiny. Vrátil mi zbraň, a když mi skoro vypadla z ruky, sebral mi ji a zajistil, teprve pak mi ji znovu podal.

Otevřel dveře na straně spolujezdce, pomohl Jesse dovnitř a mně podal ruku. Udělala jsem krok k němu, pak něco upoutalo moji pozornost.

Napřed jsem si myslela, že to byl zvuk, ale jen proto, že jsem byla vyčerpaná. Šlo totiž o magii. Ne vlčí ani faeskou.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na Elizavetu.

Řekla jsem si, že o ní Samuel ví. Přesto jsem nemohla jen tak odejít. Žádný z vlkodlaků její magii nevycítí, dokud nebude příliš pozdě, a Samuel možná netuší, jak je důležité, aby se Adam dozvěděl, že s Gerrym pracuje Elizaveta.

Elizaveta Arkaděvna Višněvecká není jen tak nějaká čarodějka. Je nejmocnější čarodějka na pacifickém severozápadě.

Musela jsem Adama varovat.

„Vezmi Jesse k sobě domů,“ řekla jsem. „Nakrm ji, přinuť ji vypít litry pomerančového džusu a zabal ji do přikrývek. Já musím zůstat.“

„Proč?“

„Protože pokud Bran vystoupí s vlky na veřejnost, Adamova čarodějka na telefonu ztratí hlavní zdroj příjmu.“

„Elizaveta?“

Ozval se výstřel, vzápětí druhý a třetí.

„Dostaň odsud Jesse, já musím varovat Adama. Elizaveta je tu a pracuje na nějakém kouzle.“

Chmurně na mě pohlédl. „Jak vypnu motor?“

„Prostě odděl dráty.“

Na opačné straně skladiště se střílelo, čtyři výstřely. Znělo to, jako by přicházely od domu.

„Buď opatrný,“ řekla jsem mu. Políbil mě na čelo, aniž by se dotkl mého ubohého potlučeného těla, a naskočil do kabiny.

Dívala jsem se, jak couvá, zapíná světlomety a odjíždí. Jesse byla v bezpečí.

Vždycky jsem dokázala vycítit magii všeho druhu, vlkodlaka, čarodějky i fae. Vím, že je to neobvyklé. Když se o tom dozvěděl Charles, poradil mi, abych si to nechala pro sebe – a ve světle toho, jak na mě zareagovali upíři, bylo na jeho radě asi víc, než jsem tušila.

Podle Stefanových slov jsem víceméně imunní vůči magii upírů, ale nejsem takový hlupák, abych automaticky předpokládala, že totéž platí i pro skutečné čáry. Netušila jsem, co provedu, až čarodějku najdu, ale rozhodla jsem se udělat napřed jednu nemožnou věc, teprve pak se zabývat druhou.

Otočila jsem se pomalu v kruhu a vyhledala směr. Pulsování magie se mi přelévalo přes obličej jako teplý vítr. Udělala jsem dva kroky k ní… a kouzlo se rozplynulo. Věděla jsem jen to, že Elizaveta je někde tady, přede mnou. Nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo najít Adama a varovat ho, a tak jsem zamířila zpátky ke skladišti.

Situace se po mém odchodu změnila. U Adamovy nohy stále seděl rudý vlk, měl u sebe ale jen hrstku vlkodlaků. Shawn, Davidovi vnuci a několik lidí, které jsem neznala, drželi na mušce skupinu mužů ležících na zemi s roztaženýma rukama a nohama.

Když jsem se blížila, objevili se David s Darrylem a hodili na zem dalšího muže.

„To jsou všichni lidi, seržo,“ řekl David. „V domě jsme nechali několik mrtvol. Ale vlci se rozprchli a Gerryho stopu jsem nenašel, ani když jsem se vrátil tam, kde jsem ho viděl naposledy. Jeho pach prostě vyprchal.“

„Adame,“ řekla jsem.

Otočil se ke mně a rudý vlk se najednou vymrštil do vzduchu. V tutéž chvíli se ozval výstřel. Nebyl nijak zvlášť hlasitý, znělo to jako malý kalibr.

„K zemi!“ vyštěkl David a padl na zem. Jeho muži přidřepli, ale nespustili oči z vězňů.

Adam se nepřikrčil. Místo toho zavřel oči a zvedl tvář k nebi. Na okamžik jsem přemýšlela, co to dělá, pak jsem si uvědomila, že mu tvář ozařuje měsíc. Byl téměř přesně v půli a stál nám přímo nad hlavou.

Darryl v podřepu přiběhl k Adamovi. Zastavil se vedle padlého vlka a vytrhl z něj šipku.

„Ben je v pořádku,“ řekl Darryl, zvedl zbraň a očima zkoumal tmu okolo.

Ben je rudý vlk. Ben, psychopatický zabiják z Londýna, nás zachránil. Zachránil dvakrát Adama.

Další výstřel. Adam mávl rukou a šipka mu neškodně spadla k nohám. Oči měl stále zavřené.

„Seržo, Mercy,“ syčel David. „K zemi!“

Uvědomila jsem si, že stále stojím a nakláním se k Adamovi, který volal na pomoc měsíc. Chystala jsem se Davida poslechnout, vtom ale Adam zaklonil hlavu a zavyl. Z lidského hrdla se mu linula vlčí píseň.

Strašidelný zvuk se chvíli rozléhal, potom se rozhostilo ticho. Ale ne prázdné ticho, spíše smrtící klid před lovem. Když znovu zavyl, odpověděli mu všichni vlkodlaci na doslech.

Cítila jsem, jak se i mně dere z hrdla píseň, ale stejně jako moji divocí bratři jsem i já věděla, že není radno zpívat s vlky.

Když Adam zavyl potřetí, Darryl s Davidem odhodili zbraně a začali se měnit. Volání měsíce se neslo stromy a já cítila, jak polapilo i ostatní vlkodlaky a přinutilo je převzít vlčí podobu. Slyšela jsem, jak ti, kdo s proměnou bojují, křičí agonií. Ti, kdo se jí nebránili, sténali.

Adam stál v měsíčním svitu, který se náhle zdál jasnější než dřív. Otevřel oči a pohlédl na měsíc. Tentokrát promluvil.

„Pojďte,“ řekl.

Nepronesl rozkaz hlasitě, nesl se ale stejně jako vlčí píseň a rozléhal se opuštěnými stromy silou hromového dunění, mocný a nevyhnutelný. A vlci přišli.

Po jednom a po dvojicích. Někteří radostně přihopkali, jiní se vlekli s ocasy mezi nohama. Někteří se nacházeli stále uprostřed proměny a jejich nepřirozeně protažená těla se hrbila.

Dveře skladiště se s bouchnutím otevřely, ven se vypotácel muž a rukou se držel za hruď. Byl to strážce, kterého Shawn postřelil. Byl příliš slabý, než aby se proměnil, ale přesto odpověděl na Adamovo volání.

Ani já nebyla imunní. Udělala jsem krok vpřed. Nedívala jsem se ale, kam šlapu, a zakopla jsem o větev. Neupadla jsem, ale trhla jsem zlomenou paží a bolest mi pročistila hlavu jako závan čpavku. Utřela jsem si slzící oči zápěstím a ucítila nezaměnitelný poryv magie.

Bez ohledu na Adamovu magii a bolavou paži jsem se rozběhla, protože nočním vzduchem se šířila smrtící magie a nesla Adamovo jméno.

Neztrácela jsem čas hledáním čarodějky, kouzlo už bylo v pohybu. Mohla jsem se mu jen vrhnout do cesty, stejně jako Ben skočil do cesty uspávací šipce.

Netuším, proč se to povedlo. Někdo mi později řekl, že nemělo. Jakmile kouzlo dostane jméno, podobá se spíše řízené střele než laserovému paprsku. Mělo mě minout a trefit Adama.

Ale zasáhlo mě, otřelo se o mě jako záplava peří a já se začala chvět a lapat po dechu. Pak se kouzlo zastavilo, jako by bylo žhavým železem a já magnetem, a vrátilo se zpátky ke mně. Byla to smrtící magie a šeptala: Adam Hauptman.

Poznala jsem ten hlas. Nepatřil Elizavetě, ale muži. K nepřátelům se přece jen nepřidala Elizaveta, nýbrž její vnuk Robert.

Pod tíhou Robertova hlasu a Adamova jména, které jsem přijala, abych magii zastavila, se mi podlomila kolena. Plíce mě pálily, jako bych dýchala oheň, a já věděla, že kouzlo nezadržím dlouho.

„Same,“ zašeptala jsem. Jako bych ho vyvolala, stál najednou přede mnou. Očekávala jsem, že bude ve vlčí podobě jako ostatní, ale nebyl.

Vzal moji horkou tvář do dlaní. „Co se děje, Mercy?“

„Čaroděj,“ řekla jsem. V očích se mu objevilo poznání.

„Kde je?“

Vydechla jsem. „Robert. Je to Robert.“

„Kde?“ zeptal se znovu.

Chtěla jsem říct, že nevím, zvedla jsem ale paži a ukázala na střechu domu. „Tam.“

Samuel zmizel.

Jako by mé gesto něco způsobilo, tok magie se zpětinásobil. Zhroutila jsem se a přitiskla tvář k chladivé hlíně v naději, že tak zabráním ohni ve svém nitru, aby mi spálil kůži. Zavřela jsem oči a v duchu viděla Roberta dřepět na střeše.

Už nebyl pohledný, tvář se mu zkroutila námahou a na kůži mu naskákaly rudé skvrny.

„Mercedes.“ Vydechl a dal kouzlu mé jméno. Cítila jsem, jak se magie změnila, jako když ohař přičichne k jinému kapesníku. „Mercedes Thompsonová.“

Mercedes, šeptalo kouzlo spokojeně. Dal smrti moje jméno.

Zaječela jsem, protože mě sevřela agonie tak příšerná, že bolest zlomené ruky v porovnání s ní bledla. Ale i ve spalujícím žáru jsem slyšela píseň. Poznala jsem, že Robertovo zaříkání má rytmus, začala jsem se do něj kolébat a tiše si broukat melodii. Hudba mi naplnila plíce a pak i hlavu, na okamžik utlumila oheň a já čekala.

Potom magii zastavil Samuel.

Asi jsem na okamžik omdlela, protože když jsem se probrala, držel mě Samuel v náruči.

„Jsou tady všichni až na jednoho,“ řekl.

„Ano.“ V Adamově hlase stále zaznívala moc měsíce.

Vzepřela jsem se a Samuel mě zvednul. Musela jsem se o něj sice opřít, ale stála jsem na nohách. Samuel, Adam a já jsme jako jediní stáli.

Nemohlo jich tu být tolik, jak se zdálo. Smečka columbijského poříčí není tak velká a Gerryho smečka byla mnohem menší, všichni ale leželi na zemi jako sfingy a čekali na Adamovy rozkazy.

„Dva vlci samotáři, starší a dominantnější, se dali na útěk, když jsi poprvé zavolal,“ řekl Samuel. „Ostatní odpověděli. Jsou teď tvoji. Už zbývá jen Gerry.“

„Nepřijde,“ řekl Adam. „Ale ani neodejde, o to se postarám. Není vlk samotář. Patří marokovi.“

„Dovolíš mi, abych ti pomohl?“

Měsíc ozářil Adamovy oči, a přestože byl stále v lidské podobě, oči měl vlčí. Cítila jsem jeho reakci na Samuelovu otázku. Čekající vlci začali tiše vrčet, protože ji také cítili. Vlci jsou teritoriální tvorové.

Adam si protáhl krk a já slyšela zapraskání. „Ocenil bych to,“ řekl mírně.

Samuel natáhl ruku a Adam mu ji stiskl. Znovu se napřímil a zvedl tvář k měsíci. „Gerry Wallaci z marokovy smečky, volám tě, abys předstoupil před své žalobce.“

Musel být velmi blízko, protože netrvalo dlouho a objevil se. Zůstal v lidské podobě stejně jako Samuel. Na okraji smečky zaváhal.

„Gerry, starý příteli,“ řekl Samuel. „Je čas. Pojď sem.“

Laskavý tón neskryl moc slov přede mnou ani před Gerrym. Padl na všechny čtyři a s hlavou sklopenou se submisivně plazil mezi vlky, kteří leželi naprosto bez hnutí. Nevzpíral se.

Když se k nám přiblížil, zastavil se. Myslela jsem, že bude rozzlobený. Já bych byla, kdyby mě někdo k něčemu donutil proti mé vůli. Anebo bych byla vyděšená. Ale na druhou stranu nejsem vlkodlak. Zachytila jsem jen jednu emoci, a to odevzdání. Prohrál, a věděl to.

Adam si dřepl a položil Gerrymu ruku na rameno.

„Proč?“

„Kvůli otci,“ řekl Gerry. Tvář měl klidnou a hlas snový, měsíc ho měl pevně ve své moci. „Umíral. Říkali, že má rakovinu. Mluvil jsem a mluvil. Prosil a žadonil. Prosím, tatínku, být vlkem je úžasné. Myslím, že už měl mých proseb prostě dost, proto souhlasil. Udělal to Bran, protože já nemohl. A napřed bylo všechno dokonalé. Rakovina zmizela, zase se uzdravil.“

„Slyšel jsem,“ řekl Adam. „Nemůže kontrolovat svého vlka.“

„Nechce.“ Bylo strašidelné slyšet Gerryho klidný hlas, když se mu po tváři kutálely slzy. „Nechce. Byl vegetarián a najednou toužil po syrovém mase. Snažil se narovnat ptákovi křídlo a pták z táty zemřel hrůzou. Bran říká, že být vlkodlakem láme otci srdce. Nemůže – nechce – přijmout, co je, protože nechce být predátor. Nechce být jako já.“

Adam se zamračil. „Myslel jsem, že chceš Branovi zabránit odhalit vlky veřejnosti.“

Gerry si utřel obličej. „Bran říkal, že kdyby otec nebyl tak dominantní, nedokázal by vlkovi odolat. Ale čím víc se brání, tím míň se má pod kontrolou. Skoro zabil moji sestru.“

„Gerry.“ Samuelův hlas byl pevný. „Co to má společného s Adamem?“

Gerry zvedl hlavu. Nedokázal pohlédnout do očí ani Samuelovi, ani Adamovi, a tak se obrátil ke mně. „V boji vlk a člověk splynou,“ řekl. „Stačí jednou. Jednou jedinkrát a otec splyne s vlkem.“

„Nechtěls, aby Adam bojoval s Branem,“ vyhrkla jsem. „Že ne, Gerry? Proto sis nedělal starosti s tím, kolik stříbra do něj tvoji muži napumpují. Chtěls ho zabít, že?“

Pohlédl na mě očima svého otce a řekl: „Adam musel zemřít.“

„Nevadí ti, že se Bran rozhodl vystoupit s vlkodlaky na veřejnost, že ne?“ zeptal se Samuel.

Gerry se usmál. „Usiloval jsem o to už od chvíle, kdy to udělali fae. Ale potřeboval jsem pro svůj plán peníze a existuje spousta vlků, kteří nechtějí být středem zájmu. A rádi za to zaplatí.“

Najednou bylo všechno jasné. A Samuel měl pravdu. Gerry není hloupý, je přímo brilantní.

„Koupil jsi mladé vlkodlaky od Lea v Chicagu, prováděl jsi experimenty s drogami, zaútočil jsi na Adamův dům. To všechno mělo dva cíle,“ řekla jsem. „Přesvědčit Brana, že za vším stojíš ty, a tvému otci naopak dokázat, že jsi nevinný.“

Kývl.

„Adam musel zemřít,“ řekla jsem a tápala vpřed. „Ale nemohl jsi ho zabít. Proto jsi ho zdrogovaného vydal na milost vlkodlakům. Proto jsi se držel od skladiště dál, doufal jsi, že do něj tvoji muži napumpují tolik stříbra, že ho zabijí.“

„Ano. Musel zemřít, ale ne mojí rukou. Musel jsem být schopen pohlédnout otci do očí a odpřísáhnout, že jsem Adama nezabil.“

Začala jsem se chvět. Byla mi zima a paže, která do té chvíle překvapivě skoro nebolela, se znovu začala ozývat. „Nechtěl jsi, aby s Branem bojoval Adam, ale tvůj otec. Spočítal sis, že jakmile Bran zjistí, co provádíš, zajde za tvým otcem.“

„Otec mi volal dnes odpoledne,“ řekl Gerry. „Bran se ho zeptal na uspávací prostředek a řekl mu, že mohu stát za útoky na Adama. Otec ví, že chci, aby se vlkodlaci přestali skrývat. Ví, co si myslím o pokusech na zvířatech a o způsobu, jakým někteří alfové zneužívají mladé vlky. Ví, že bych Adama nikdy nezabil.“

„Kdyby Adam zemřel, můj otec by se tě nevydal jen tak zabít, oznámil by své úmysly tvé rodině,“ řekl Samuel.

Gerry se zasmál. „To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že Bran by se tady objevil a potrestal mě za mé zločiny. Doufal jsem, že to udělá. Zabil jsem příliš mnoho nevinných. Ale až by otci řekl, co jsem provedl, táta by mu nikdy neuvěřil.“

„Kdyby byl Carter přesvědčen, že tě marok popravil za něco, co jsi neudělal, vyzval by ho na souboj.“ Samuelův hlas zněl téměř obdivně. „A otec by nemohl odmítnout.“

„Co kdyby si Bran napřed s doktorem Wallacem promluvil?“ zeptala jsem se.

„Nezáleželo by na tom,“ prohlásil Gerry jistě. „Otec by s Branem bojoval, ať už proto, aby mě ochránil, nebo aby mě pomstil. Už předtím, než se stal vlkodlakem, byl marokův muž. Váží si ho a věří mu. Branova zrada, a táta by Branův čin za zradu považoval, by si vyžádala jedinou odpověď. Jen Bran mohl otce, vlka a muže, sjednotit proti sobě. Táta ho má rád. Pokud by se spolu s vlkem postavil Branovi v boji, udělali by to jako jedna bytost. Bran mi řekl, že stačí, aby to udělal jednou, a bude v bezpečí.“

„Kdyby doktor Wallace Brana vyzval, Bran by ho zabil,“ namítl Adam.

„Čarodějky jsou drahé,“ zašeptal Gerry. „Ale existuje spousta vlkodlaků, kteří si přejí zůstat skryti. Dali mi spoustu peněz, abych jim pomohl udržet jejich tajemství.“

„Zaplatil jsi Robertovi, Elizavetině vnukovi. Zajistil by tvému otci vítězství.“ Myslela jsem si, že to Robert dělá pro peníze. Jenom jsem netušila, že je dostává přímo.

„Hledali by drogy,“ řekl Gerry. „Ale jen čaroděj dokáže vycítit magii jiného čaroděje.“

„Já taky,“ řekla jsem. „O Roberta už jsme se postarali. Pokud tvůj otec Brana vyzve, nebude to Bran, kdo zemře.“

Poklesla mu ramena. „Pak tě žádám o laskavost, Samueli. Mohl bys Brana požádat, ať se postará o to, aby se otec o ničem nedozvěděl? Nechci mu způsobit další bolest.“

„Máš ještě další otázky?“ zeptal se Samuel Adama.

Adam zavrtěl hlavou a postavil se. „Je dneska v noci tvůj, nebo můj?“

„Můj,“ řekl Samuel a postoupil vpřed.

Gerry vzhlédl k měsíci nad hlavou. „Prosím,“ řekl. „Ať je to rychlé.“

Samuel prohrábl Gerrymu vlasy. Byl to něžný, laskavý dotyk. Ústa měl stažená žalem. Stejně jako se submisivní vlk sklání před autoritou, instinktem dominantního je chránit.

Pohnul se tak rychle, že Gerry nemohl vědět, co se děje. Rukama léčitele bleskurychle zlomil Gerrymu vaz.

Podala jsem Adamovi zbraň, abych si uvolnila ruku. Pak jsem vytáhla Zeeho dýku a podala ji Samuelovi.

„Není stříbrná,“ řekla jsem, „ale bude stačit.“

Přihlížela jsem, jak se Samuel postaral o to, že Gerry zůstane mrtvý. Nebylo to příjemné, ale nezbytné. Nemínila jsem znevážit tento okamžik tím, že se odvrátím.

„Jakmile se dostanu k telefonu, zavolám Branovi,“ řekl a utřel si dýku o nohavici. „Postará se, aby se doktor Wallace nikdy nedozvěděl, co se stalo jeho synovi.“

*

O několik hodin později se Bran a Carter Wallace vydali do lesa. Bran říkal, že se jim zmrzlý sníh bořil pod tlapami a třpytil se v měsíčním svitu. Přeběhli po zamrzlém jezeře a překvapili spící srnku, která mávla bílým ocáskem a zmizela v křoví. Hvězdy prý tak daleko od města jiskřily na nebi jako zlatý prach.

Krátce předtím, než východní obzor prozářily první bledé paprsky úsvitu, se vlk, který býval Carterem Wallacem, stočil do klubíčka vedle svého alfy, usnul a už se nikdy neprobudil.

*

Samuel Roberta nezabil, a tak jsme ho předali jeho babičce. Nepovažoval to za lepší osud. Elizaveta Arkaděvna z něj neměla vůbec radost. Nebyla jsem si jistá, jestli ji zlobí to, že zradil Adama, nebo že se nechal chytit.

Samuel se rozhodl zůstat nějaký čas v Tri-Cities. Většinu volného času tráví vyplňováním papírů, aby získal lékařskou licenci pro stát Washington. Než se tak stane, pracuje u stejné pumpy jako Warren – a docela se mu to líbí.

Bran samozřejmě nepředhodil vlky světu a neponechal je jejich osudu. Není jedním ze Šedých pánů, kteří přinutili vystoupit na veřejnost i ty, kdo nechtěli. A tak se většina vlkodlaků stále skrývá, i když Bran našel dokonalou osobu k jejich reprezentaci.

Nemůžete zapnout televizi nebo otevřít noviny a nevidět obrázek muže, který pronikl do teroristického tábora, aby zachránil uneseného misionáře a jeho rodinu.

Misionář a jeho manželka už byli mrtví, ale jejich tři děti přežily. Záchranu zachytila barevná fotografie, která se dostala na obálku mnoha časopisů. Je na ní David Christiansen a v náruči drží nejmladší dítě – blonďaté batole, kterému mužské prsty zanechaly na porcelánové kůži ošklivé modřiny. Děvčátko mu tiskne tvář k rameni a on na ně hledí s takovou něhou, až mi to vhání slzy do očí. Ale nejlepší částí obrázku je chlapec s bledou, umazanou tváří stojící vedle něj. Když jsem fotku viděla poprvé, myslela jsem si, že vypadá otupěle, jako by to, co zažil, bylo prostě příliš tíživé, ale pak jsem si všimla, že drží Davida za ruku a tiskne mu ji tak pevně, až mu na prstech zbělely klouby.