16.

Automechanik se zlomenou rukou je k ničemu, proto mě Zee poslal do kanceláře, abych uspořádala papíry. Ani tam jsem toho moc neudělala, ale aspoň jsem Zeemu nekňourala do ucha, jak tvrdil.

Odmítl mi říct cokoli nejen o dýce, ale i o Adelbertovi, kterého podle svého jména rozdrtil – a já nenašla nic ani na internetu. Když jsem naléhala, Zee prohlásil, že má radši moderní dobu s ocelí a elektřinou než staré časy, protože jako metallzauberer, gremlin, má nyní na práci i jiné věci než jen kování smrtících mečů. Pak mě vykázal do kanceláře a vrátil se k opravě aut.

Jsem pravák a zlomila jsem si pravou ruku. Nemohla jsem v ní prozatím držet ani papír, protože doktor na pohotovosti trval na tom, že mi ji ortézou upevní k tělu. Dokonce i na počítači jsem musela pracovat jednou rukou, což vše značně protahovalo. A tak jsem na počítači raději hrála Vegas solitaire a prohrála dva tisíce imaginárních dolarů.

Nebyla to asi nejlepší chvíle, kdy se mohl objevit Gabriel Sandoval. Zapomněla jsem, že jsem jeho matce řekla, aby ho za mnou v pondělí po škole poslala.

Musel počkat, než jsem na klávesnici vyťukala účet a férovou hodinovou mzdu. Vyšlo mi, že by musel odpracovat dvacet hodin zadarmo, a to mi připadalo trochu moc. A tak jsem přihodila několik dolarů za hodinu, dokud časový rozpis nevypadal líp.

Vytiskla jsem ho a podala mu ho. Prohlédl si ho, přeškrtl hodinový plat a nahradil ho původním. „Za tolik ještě nestojím,“ řekl. „Ale to se do měsíce změní.“

Znovu jsem si chlapce prohlédla. Nebyl vysoký a nikdy ani nebude, ale navzdory mládí na něm bylo něco pevného, neochvějného.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Platí.“

Prohlídku kanceláře jsme stihli do pěti minut. Potom jsem ho posadila k počítači a vysvětlila mu, jak funguje inventární katalog a fakturace. Když se zdálo, že to pochopil, předala jsem mu svoji hromadu papírů a prchla jsem.

Vrátila jsem se do dílny, a když Zee vzhlédl, ukázala jsem palcem na kancelář.

„Asi jsem našla náhradu za Tada,“ řekla jsem. „Strčila jsem mu papírování a ani nevrčel.“

Zee povytáhl obočí. „Tad na tebe nikdy nevrčel.“

„‚Zatraceně, Mercy, nemůžeš mi dát ty účty hned, jak je vystavíš?‘“ citovala jsem a co nejlépe jsem se snažila napodobit Tadův mrzutý tón.

„Jeden by si myslel, že když tě vychovali vlkodlaci, poznáš rozdíl mezi vrčením a klením,“ poznamenal Zee. Odložil hasák a povzdychl si. „Dělám si o toho kluka starost. Dostal stipendium jen proto, že museli dodržet faeské kvóty.“

„Možná,“ připustila jsem. „Netuší, co v něm je.“

„Myslíš, že je v pořádku?“

„Nedokážu si představit místo, kde by nebyl v pořádku. Nic ho neděsí, nic mu nevadí a ve všem, k čemu se odhodlá, se až děsivě vyzná.“ Poplácala jsem Zeeho po zádech. Líbilo se mi, když si hrál na nervózního otce. Podobné rozhovory vedeme už od chvíle, kdy Tad odešel na Harvard. Dobře jsem je počítala a každý týden jsem Tadovi posílala seznam.

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře kanceláře, a mávnutím jsem Zeeho umlčela, abychom zjistili, jak si nový poskok povede se zákazníky.

„Mohu vám pomoci?“ zeptal se přívětivým, hlubokým hlasem a dokonale mě tak překvapil. Nečekala jsem, že bude flirtovat.

Ale pak jsem zaslechla Jesse. „Hledám Mercy. Neřekla mi, že zaměstnala někoho nového.“

Nastala krátká odmlka, po které se Gabriel ostře zeptal: „Kdo tě uhodil?“

Jesse se zasmála a lehce prohlásila: „Žádný strach. Když táta tu modřinu uviděl, úplně vyletěl. Chlápek, který mi ji udělal, je už mrtvý.“

„Dobře.“ Znělo to, jako by Gabrielovi nevadilo, kdyby to byla pravda. A taky byla.

„Někdo na mě čeká v autě,“ řekla. „Raději půjdu najít Mercy.“

Se zamyšleným výrazem vešla do dílny. „Líbí se mi,“ řekla.

Kývla jsem. „Mně taky. Pěkný sestřih.“

Po úklidu na lesní farmě jsme se zastavili u Warrena doma a našli Jesse bez lepící pásky a taky bez většiny vlasů. Warren vypadal… no, měl vypadat zahanbeně, ale v očích mu pobaveně jiskřilo.

Jesse protočila oči. „Kdo by si pomyslel, že gay neumí stříhat vlasy.“ Prohrábla si kratičkou čupřinu, která se na konečcích zlatě třpytila. Vypadala jako žabec z dvacátých let s perličkovou čepičkou.

„Řekl ti, že o stříhání nic neví,“ upozornila jsem ji, když přišla blíž a políbila Zeeho na tvář.

„Hned další den jsem s tím něco udělala.“ Zazubila se na mě, pak se ale přestala usmívat. „Táta včera volal mámě a pověděl jí o všem, co se stalo. O všem.“

Znala jsem její matku. Její rodiče se rozvedli teprve před čtyřmi lety a Adam žil v sídle za mým domem už skoro sedm. „Co řekla?“

„Že mě má posadit na první letadlo do Eugene a už nikdy jí nemá chodit na oči.“ Kousla se do rtu. „Dělá to schválně, víš? Snaží se, aby se cítil provinile jako nějaké zvíře. A když to nestačí, vytáhne čtyři potraty, jako by mu neublížily stejně jako jí. Jako by všechno byla jeho vina. A on jí to pokaždé sežere. Věděla jsem, k čemu se chystá, tak jsem je přinutila, aby mě nechali poslouchat na paralelní lince. Myslím, že se chystal souhlasit a poslat mě zpátky, a tak jsem asi řekla pár věcí, které jsem neměla.“

Nezeptala jsem se, prostě jsem čekala. Pokud bude chtít, poví mi to. A očividně chtěla.

„Řekla jsem tátovi o jejím milenci, který se mi pokusil vlézt do postele, když mi bylo dvanáct. A taky o tom, jak před dvěma lety odletěla na víkend do Vegas a ani mi o tom neřekla. Bylo to dost ošklivé.“

„To je mi líto.“

Vystrčila bradu. „Mně ne. Máma dovolila, že můžu zůstat do konce školního roku, a pak si promluvíme. No, venku na mě v autě čeká Warren. Táta říkal, že bude trvat pěkně dlouho, než mě zase někam nechá jít o samotě. No… aspoň týden. Chtěla jsem tě o něco poprosit.“

„Copak?“ zeptala jsem se.

„Táta mě požádal, abych se tu zastavila a zeptala se, jestli bys nešla na večeři. Do nějaké drahé restaurace, protože ti to dlužíme.“

„Zavřu tady, aby ses mohla jít upravit,“ prohlásil Zee až příliš dychtivě. Nebyla jsem tak ufňukaná. Opravdu.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Můžete mě vyzvednout v…“ začala jsem otáčet pravým zápěstím, trhla jsem sebou a vzpomněla si, že jsem si ráno připnula hodinky na levou ruku. Byly skoro čtyři. „V šest třicet.“

„Bude tam,“ řekla a odpochodovala do kanceláře, aby si ještě zaflirtovala s výpomocí.

„Jdi,“ řekl Zee.

Nebylo to samozřejmě tak jednoduché. Představila jsem Gabriela Zeemu, pak jsem se trmácela po dílně skoro do pěti. Sebrala jsem peněženku ze sejfu a vydala se ke dveřím, když na parkoviště vjel v lesklém černém mustangu kabriolet z osmdesátého můj přítel policajt.

„Tony,“ řekla jsem.

Vyskočil z vozu přes dveře a já si všimla, že je ještě pořád v převleku. Díky černým slunečním brýlím vypadal výhrůžně a sexy.

„Přeskakuje ti motor,“ řekla jsem mu.

„Divné,“ řekl a střelil tvrdým pohledem po autě, „já myslel, že přeskočit může jenom lidem.“

„Ha ha,“ řekla jsem. Bolela mě paže a na hloupé vtípky jsem neměla náladu. „Ať se ti na to někdo podívá.“

„Co sis udělala s rukou?“ zeptal se.

Vzpomněla jsem si na Jessinu metodu pravdy a nic než pravdy a řekla jsem: „Vlkodlak mě srazil do hromady beden, když jsem se snažila zachránit mladé děvče ze spárů zlého čaroděje a překupníka drog.“

„Ha ha,“ řekl stejným tónem, kterým já reagovala na jeho vtip. „Muselo to být dost hloupé, když mi nechceš říct pravdu.“

„No,“ řekla jsem a zamyslela se. „S tím překupníkem drog jsem to možná přehnala. A asi jsem se měla zmínit o dívčině pohledném, sexy otci. Co myslíš?“

„Mercy,“ řekl, vzal mě za zdravou paži, otočil mě a postrčil zpátky ke kanceláři, „musíme si promluvit.“

„Nemůžu,“ řekla jsem. „Mám rande.“

„Pěkná výmluva. Ale co tě znám, žádné rande jsi ještě neměla.“ Otevřel dveře a doprovodil mě dovnitř.

Gabriel zvedl pohled od mého… svého papírování a z tváře mu zmizel příjemný úsměv.

„Co vy tu chcete?“ řekl, vstal a obešel pult. „Pusťte ji. Hned.“

Bezva, pomyslela jsem si. Další chlap v mém životě, který má potřebu mě chránit.

Tony mě pustil a svezl se do jednoho z nepohodlných křesel, která mám v kanceláři proto, abych přiměla zákazníky jít někam jinam a nečekat tu, dokud jim neopravím auto. Zabořil tvář do dlaní a buď se smál, nebo brečel. Došlo mi, že se směje.

Když zvedl hlavu, prošel jednou z neuvěřitelných proměn – asi pomohlo i to, že si sundal sluneční brýle. Ale velký podíl měl i výraz tváře a řeč těla. Najednou vypadal o deset let starší a až na náušnice taky úctyhodnější.

„Tony?“ zeptal se Gabriel šokovaně.

„Pracuji na kennewické střední, jemu přímo pod nosem,“ řekl Tony. „Ani si mě nevšiml. Říkal jsem ti, že mě většina lidí nepozná.“

„To jsem nikdy nepopírala,“ opáčila jsem. „Myslím, že jsi bezva tajný polda.“

Tony zavrtěl hlavou. „Hej, Gabrieli, mohli bychom zůstat na minutku sami? Chci se Mercy zeptat na pár věcí.“

„Jasně.“ Gabriel zavrtěl hlavou a zamířil pryč. Cestou do dílny se otočil, jako by se chtěl ujistit, že tam Tony pořád je.

„Ve škole ho dost trápím,“ řekl Tony, jakmile jsme osaměli. „Ale umí se o sebe postarat.“

„Opravdu musím domů,“ řekla jsem mu. „Co potřebuješ?“

Nadzvedl bok a vytáhl ze zadní kapsy kus složeného papíru. „Ten kluk, co ti tu pomáhal,“ řekl. „Mám o něm pár informací.“

Vzala jsem si od něj papír a rozložila ho. Byl na něm zrnitý černobílý obrázek Maca s nápisem POHŘEŠOVANÝ. Plakát udával základní údaje – bylo mu šestnáct – ale nic víc.

„Alan MacKenzie Frazier,“ řekla jsem.

„Vypátrali ho až sem. Minulý týden odsud volal rodině.“

Kývla jsem, vrátila mu papír a dál jsem lhala pravdou. „Poslední den, co tu byl, mě požádal, jestli si může zavolat. To bylo asi před týdnem. Pracoval celý den, ale od té doby jsem ho neviděla.“

Mluvila jsem o Macovi s Branem. Řekl, že se postará o to, aby na jaře našel Macovy ostatky nějaký výletník a jeho rodina tak nemusela čekat u telefonu věčně. Nic lepšího se nedalo dělat.

*

Umýt se, obléct a zkrášlit na večeři s Adamem a Jesse mě stálo spoustu námahy. Nakonec se ale ukázalo, že budu večeřet jen s Adamem, protože Jesse řekla, že se necítí dobře. Nechal ji doma, kde se dívala na film s Darrylem a Auriel, protože Warren měl rande s Kylem.

Díky uklidňujícímu vlivu dobrého jídla a příjemné hudby se Adam uvolnil a já zjistila, že se pod slupkou arogantního a vznětlivého alfy skrývá šarmantní, arogantní a vznětlivý muž. Zdálo se, že si užívá zjištění, že jsem přesně tak paličatá a neuctivá, jak vždycky tušil.

Bez zeptání mi objednal zákusek. Rozčilovala bych se víc, kdyby to nebylo něco, co bych si sama nikdy neobjednala: čokoláda, karamel, oříšky, zmrzlina, pravá šlehačka a dort tak slaďoučký, že jsem nic podobného snad ještě nikdy neměla.

„Tak,“ řekl, když jsem dojedla poslední kousek, „je mi odpuštěno?“

„Jsi nafoukaný a překračuješ všechny meze,“ řekla jsem mu a ukázala na něj olízanou vidličkou.

„Snažím se,“ prohlásil s falešnou skromností. Potom mu potemněly oči, naklonil se přes stůl a palcem mi přejel po spodním rtu. Upřeně se na mě zahleděl a olízl si karamel z prstu.

Uhodila jsem rukou o stůl a naklonila se blíž. „To není fér. Sním zákusek, který jsi mi objednal, a přiznám, že mi chutnal, ale nemůžeš mi sexem bránit v tom, abych se zlobila.“

Zasmál se. Byl to jeden z těch tichých smíchů, který začne někde hluboko v břiše a stoupá vzhůru hrudí, uvolněný a šťastný.

Situace se stávala žhavější, než mi bylo příjemné, a tak jsem změnila téma. „Bran říkal, že ti přikázal, abys na mě dohlédl.“

Přestal se smát a zvedl obočí. „Ano. A teď se mě zeptáš, jestli jsem na tebe dohlížel kvůli Branovi.“

Byla to lstivá otázka. Vyčetla jsem z jeho očí pobavení. Zaváhala jsem, ale chtěla jsem to vědět. „Dobrá, zeptám se. Dohlížel jsi na mě kvůli Branovi?“

„Zlato,“ prohlásil líně s jižanským přízvukem. „Když vlk sleduje jehňátko, nemyslí na jeho mámu.“

Zazubila jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Obrázek Brana jako ovčí mámy byl prostě směšný. „Nejsem zrovna jehně,“ namítla jsem.

Jen se usmál.

Rozhodla jsem se, že nastal čas znovu změnit téma, a rychle jsem usrkla ledové vody. „Warren říká, že jsi přijal našeho oblíbeného sériového násilníka nastálo do smečky.“

„Za znásilnění v Londýně nemohl.“

Byl si tím naprosto jistý, což znamenalo, že se Bena zeptal a ten odpověděl pravdivě. Slyšela jsem ale v jeho hlase podráždění a nemohla jsem nezatlačit na pilu. „Přestala, když odešel.“

„Dvakrát mě zachránil a podruhé byla jen náhoda, že ho zasáhli šipkou, a ne kulkou. Gerryho muži měli u sebe stříbrnou munici,“ vyštěkl netrpělivě.

Usmála jsem se a on znechuceně zmuchlal ubrousek. „Bod pro tebe,“ řekl.

„Vsadila bych se, že na rande s Jesse bys ho nepustil,“ řekla jsem mu samolibě.

Když mě odvezl domů, vystoupil z auta, obešel ho a otevřel mi dveře. Možná to udělal jen proto, že se zlomenou rukou se špatně otvírají, ale spíš bych hádala, že se tak chová vždycky.

Doprovodil mě na verandu a vzal moji tvář do dlaní. Chvíli tam stál, pak pohlédl za mé rameno a nahoru k měsíci, který byl skoro v úplňku. Když se znovu podíval na mě, hnědé duhovky mu prokvetly žlutou.

Něžně, váhavě přitiskl rty na mé prsty, dokud jsem se nenaklonila blíž a neopřela se mu tváří o jeho tvář. Pak se hluboce zasmál a políbil mě doopravdy.

Zlomenou ruku jsem měla uvězněnou mezi námi, takže jsme do líbání zapojili jen ústa a ruce, ne celé tělo. Navoněl se kolínskou. Byla to drahá, jemná vůně, která podtrhovala jeho exotický pach.

Když se ode mě odtrhl, ponechala jsem mu ruku na tváři a užívala si toho, jak mě jeho strniště škrábe na dlani a jak mu buší srdce. Ticho mezi námi narůstalo. Ticho a něco váhavého a nového.

Pak se otevřely dveře, ven vyhlédl můj nový spolubydlící a zakřenil se. „Hej, děcka. Už jste skončili? Uvařil jsem kakao, aby se Mercy zahřála – moc toho na sobě nemá. Ale myslím, že ty už jsi ji před chladným počasím ochránil.“

Samuel se choval jako hrubián, když jsem se vrátila domů z garáže a řekla mu, že jdu na večeři s Adamem. Musela jsem mu důrazně připomenout, že na mě nemá žádný nárok, už ne. Nabídla jsem mu bydlení, dokud si nenajde vlastní byt, ale to neznamenalo, že mi bude kecat do toho, s kým můžu jít na večeři.

Kdybych tušila, že to bude opravdové rande, byla bych laskavější. Věděla jsem, že Samuel má o mě pořád zájem – a jedna moje část ho pořád milovala.

Když dohazovačka Jesse zavolala, aby mi řekla, že otec je na cestě a že si o ni nemám dělat starosti, protože je v pořádku, odklidil se Samuel trucovitě do svého pokoje, do větší ze dvou ložnic pro hosty. Jakmile jsem se ale začala soukat do šatů, vrazil ke mně a pomohl mi. Zvládla bych to sama. Nefňukala jsem bolestí, ať už říká cokoli. Ale musím přiznat, že vypořádat se se šaty, se změtí popruhů ortézy a se zlomenou rukou je mnohem snazší ve dvou.

Když jsem odcházela, tvářil se nešťastně, ale já si odmítla nechat provinilým pocitem diktovat, s kým budu randit. S lidmi, které mám ráda, nehraji žádné hry a nedovolím, aby je oni hráli se mnou. Slíbila jsem mu, že nepůjdu do postele ani s Adamem, ani s ním. Ne, dokud nebudu vědět, co cítím, a co cítí oni. Dál jsem ale odmítala zajít.

Věděla jsem, že nechat ho celý večer přemýšlet byla chyba. Měla jsem Adamovi asi říct, že Samuel bydlí u mě, jakmile jsem zjistila, že o tom neví. Ale to, co jsme spolu dnes večer zažili, bylo na podobná doznání ještě příliš křehké.

A tak byl Adam zaskočen.

„To od tebe nebylo pěkné, Samueli,“ plísnila jsem ho a otočila se k Adamovi. „Bydlí se mnou, dokud si nenajde byt.“ Pohlédla jsem na Samuela. „Což bude velmi brzy.“

„Myslel jsem, že máš praxi v Montaně,“ prohlásil Adam. Když se otevřely dveře, pustil mě, ale ruku mi nechal na zádech. Bylo to takové to majetnické gesto, které používají chlapi ve společnosti jiných chlapů.

Samuel kývl, ustoupil a pustil nás dovnitř. Sotva se zavřely dveře a oba se ocitli v uzavřeném prostoru mého obýváku, ucítila jsem, jak z nich čiší moc.

„Pracoval jsem na klinice a střídal jsem se se třemi dalšími doktory,“ řekl a vedl nás do kuchyně. „Nebudu jim chybět. Aspen Creek jsem opustil už před časem a po návratu jsem zjistil, že se tam už nemůžu znovu usadit. A tak jsem se rozhodl vyzkoušet nějaké jiné místo blíž Texasu.“

Adam přijal kouřící hrnek a zamyšleně do něj foukl. „Takže se chceš připojit k mojí smečce?“

Samuelův úsměv, který mu nezmizel z tváře od chvíle, kdy otevřel dveře, se ještě rozšířil. „O tom jsem ani nepřemýšlel. Budu vlk samotář. Ještě tento týden bys měl dostat od Brana oficiální dopis.“

Přenechala jsem je jejich hrám. Stejně mi nevěnovali pozornost. Šaty jsem si bez pomoci sundat nemohla, ale navlékla jsem si na ně tepláky. Volná mikina zakryla zlomenou ruku i mučící nástroj. S botami to bylo horší, ale našla jsem staré tenisky se zavázanými tkaničkami a obula si je na kotníkové ponožky.

Po návratu do obýváku jsem zjistila, že stále vedou onu příjemnou, ale smrtící konverzaci, která obvykle nekončí dobře. Zmlkli, až když jsem otevřela vstupní dveře, ale sotva jsem je za sebou zavřela, zase se do sebe pustili.

Nasedla jsem do dodávky, protože rabbit nemá automatickou převodovku. Několik kilometrů od domu jsem zastavila na krajnici a použila mobil.

„Stefane,“ řekla jsem. „Dorazily tvoje náhradní díly. Mám zlomenou ruku, takže budeš muset odvést všechnu práci. Ale můžu tě navigovat.“

„Jak sis zlomila ruku, Mercy?“

„Vlkodlak mě srazil do hromady beden, když jsem se snažila zachránit mladé děvče ze spárů zlého čaroděje a překupníka drog.“

„To zní zajímavě,“ řekl Stefan. „Sejdeme se v garáži.“

Vidíte? Někteří lidé mi věří.