2.

Když jsem v pondělí ráno dorazila do garáže, seděl vlkodlak Mac na schodu před dveřmi do kanceláře.

Tvářila jsem se netečně a nedala jsem najevo nic z překvapivě silného zadostiučinění, které mě ovládlo, jen jsem mu podala těžký pytlík se sendviči z rychlého občerstvení, abych mohla vytáhnout klíč a odemknout. Vyrostla jsem ve společnosti divokých zvířat, vím, jak je zkrotit. Pokud jsem ho odhadla správně, zahnalo by ho srdečné přivítání na ústup rychleji než drsná slova, ale jídlo bylo vždy dobrým lákadlem.

„Najez se,“ řekla jsem mu a vydala se do koupelny, abych se převlékla do pracovních šatů. „Jeden mi schovej, zbytek je pro tebe.“

Když jsem se vrátila, všechny sendviče až na jeden byly ty tam.

„Děkuji,“ řekl s pohledem upřeným na mé nohy.

„Odpracuješ si to. Pojď a pomoz mi zvednout dveře garáže.“ Zavedla jsem ho kanceláří do dílny. „Dneska nemáme nic naléhavého, takže můžeme pracovat na mém broukovi.“

Brouk v tu chvíli nevypadal nijak vábně, ale až s ním skončím, bude nastříkaný a naleštěný a bude příst jako kotě. Prodám ho za dvojnásobek toho, co jsem do něj vložila, a najdu si nové auto ke vzkříšení. Téměř polovina mého zisku pocházela z renovace klasických volkswagenů.

Několik hodin jsme pracovali v přátelském tichu, pak se mě zeptal, jestli může použít můj telefon k dálkovému hovoru.

„Pokud nebudeš volat až do Číny,“ odpověděla jsem a zápasila se šroubem, který na místě držela třicetiletá vrstva rzi.

Nepřiplížila jsem se ke kanceláři, abych ho šmírovala. Nepraktikuji špehování soukromých hovorů. Ani nemusím. Mám totiž výtečný sluch.

„Ahoj,“ řekl. „To jsem já.“

Ale ne zas tak dobrý, abych slyšela osobu na druhém konci.

„Jsem v pořádku. Opravdu,“ řekl rychle. „Podívej, nemůžu mluvit dlouho.“ Odmlka. „Bude lepší, když to nebudeš vědět.“ Odmlka. „Já vím. Viděl jsem to ve zprávách. Nevzpomínám si na nic z toho, co se stalo potom, co jsme odešli z plesu. Nevím, co ji zabilo a proč to nezabilo i mě.“

Ach ne, pomyslela jsem si.

„Ne. Podívej, prozatím bude lepší, když nebudeš vědět, kde jsem.“ Odmlka. „Říkám, že nevím, co se stalo. Ale já ji nezabil.“ Odmlka. „Nevím. Jen řekni mámě a tátovi, že jsem v pořádku. Mám je rád – a pátrám po těch, kdo ji zabili. Už musím jít.“ Odmlka. „Taky tě mám rád, Joe.“

Existovalo tucet vysvětlení pro část rozhovoru, kterou jsem vyslechla. Dva tucty.

Nedokázala jsem ale přestat myslet na varovné příběhy o tom, co se stane, když se vlkodlak poprvé promění, aniž by věděl, co vlastně je.

V duchu jsem si poskládala Macova slova do obrázku chlapce, který se vykradl ze školního plesu, aby se pomuchloval s přítelkyní pod úplňkem, protože nevěděl, co je. Mladí vlkodlaci potřebují při prvních několika proměnách vedení někoho silného a dominantního, jinak nad sebou ztratí kontrolu.

Pokud byl Mac skutečně mladý vlkodlak, vysvětlovalo by to, proč si nevšiml, že se liším od lidí okolo. Smysly je třeba naučit se používat.

V Americe Proměňují lidi ve vlkodlaky většinou přátelé nebo rodina. Existuje celá podpůrná struktura, která mladého vlka vyučí a zajistí bezpečí jemu i všem okolo. Přesto se občas stane, že někoho napadne zbloudilý vlkodlak. Jednou z povinností smečky je odpadlíky zabít a vystopovat jejich oběti.

Navzdory tomu, co tvrdí příběhy, se ne každá osoba, kterou kousne vlkodlak, promění. K tomu je potřeba útoku tak krutého, že se oběť ocitne na prahu smrti, aby magie vlka překonala imunitní systém těla. Podobné útoky se do novin dostanou pod titulky jako „Muž napaden smečkou vzteklých psů“. Oběť obyčejně podlehne zraněním nebo proměně. Pokud člověk přežije, zotaví se rychle a zázračně – až do následného úplňku, kdy zjistí, že vlastně nepřežil. Že není takový jako dřív. Smečka ho obvykle najde ještě před první proměnou a usnadní mu vstup do nového života. Smečky sledují zprávy a čtou noviny a snaží se zabránit tomu, aby nový vlk zůstal sám – a aby se jejich tajemství dostala na veřejnost.

Možná Maca nikdo nenašel. Možná své děvče zabil, a když se proměnil zpět v člověka, odmítl uvěřit tomu, co udělal. Co je. Dosud jsem předpokládala, že opustil smečku, ale pokud je mladý, nepoučený vlk, je ještě nebezpečnější.

Zrezivělý šroub mi praskl v ruce, protože jsem nedávala pozor. Když se Mac vrátil zpátky, zrovna jsem se snažila vypáčit zbytky šroubu ze závitu – jako bych potřebovala práci navíc.

Neplánovala jsem cokoli říct, ale nakonec jsem neodolala. „Možná znám pár lidí, kteří by ti mohli pomoct.“

„Mně nikdo nepomůže,“ odpověděl unaveně. Pak se usmál, jeho úsměv by však vypadal přesvědčivěji, kdyby neměl tak smutné oči. „Jsem v pořádku.“

Odložila jsem nářadí stranou a pohlédla na něj.

„Ano, myslím, že budeš,“ řekla jsem a jen jsem doufala, že nedělám chybu, když nenaléhám. Před dalším úplňkem o něm musím říct Adamovi. „Jen si pamatuj, že je o mně známo, že uvěřím i šesti nemožným věcem ještě před snídaní.“

Zkroutil koutky úst nahoru. „Lewis Carroll.“

„A to se říká, že dnešní mládež není vzdělaná,“ řekla jsem. „Důvěřuj mi a zjistíš, že ti moji přátelé mohou pomoct víc, než považuješ za možné.“ Zazvonil telefon a já se vrátila zpátky k práci. „Mohl bys to prosím vzít, Macu?“ požádala jsem.

Skončili jsme v šest, ale protože byl podzim, byla už venku tma. Díval se, jak zamykám, a očividně o něčem přemýšlel. Schválně jsem si hrála se zámkem, abych mu poskytla víc času, ale nevyužil toho.

„Uvidíme se zítra,“ řekl místo toho.

„Dobrá.“ Pak jsem se impulzivně zeptala: „Máš dneska v noci kde spát?“

„Jasně,“ řekl s úsměvem a zamířil pryč, jako by měl skutečně nějaký cíl.

Málem jsem se kousla vzteky do jazyka. Přinutila jsem ho zalhat. Jakmile mi jednou začne lhát, bude o to těžší přesvědčit ho, aby se mi svěřil. Nevím, proč tomu tak je, ale prostě to tak funguje – alespoň podle mých zkušeností.

Nadávala jsem si celou cestu domů, než jsem ale nakrmila Médeu a připravila si něco k večeři, našla jsem způsob, jak celou věc napravit. Zítra mu vezmu přikrývku a odemknu Stefanův mikrobus, který trpělivě čekal na náhradní brzdy z Oregonu. Stefanovi by pravděpodobně nevadilo, kdyby v něm Mac jednu nebo dvě noci přespal.

Radši jsem mu ale zavolala, protože upíry není moudré zaskočit.

„Jasně,“ řekl, aniž by se zeptal, koho chci v jeho autě vlastně nechat spát. „Mně to nevadí, srdíčko. Jak dlouho bude trvat, než bude můj mikrobus zase pojízdný?“

Na upíra nebyl Stefan špatný chlap.

„Díly mají dorazit pozítří,“ řekla jsem mu. „Zavolám ti, až je dostanu. Když mi pomůžeš, zvládneme to během několika dlouhých večerů. Jinak mi to bude trvat asi den.“

„Dobře,“ řekl. Očividně to bylo i sbohem, protože vzápětí se v telefonu ozval oznamovací tón.

„No,“ obrátila jsem se ke kočce, „vypadá to, že musím jít koupit deku.“ Potřebovala jsem novou přikrývku, protože moje by byla cítit po kojotovi a vlkodlakovi, který mě sotva znal, by můj pach nebyl příjemný.

Několik minut jsem strávila hledáním peněženky, pak jsem si uvědomila, že jsem ji nechala v sejfu v dílně. Naštěstí jsem měla garáž při cestě.

Protože už byla tma, nechala jsem auto na ulici za garáží, kde by pouliční osvětlení mohlo odradit podnikavé vandaly. Prošla jsem parkovištěm a přátelsky poplácala Stefanův mikrobus zaparkovaný u dveří kanceláře.

Stefanův vůz je pomalovaný tak, aby se podobal duchařskému mikrobusu ze seriálu Scooby Doo, což říkalo hodně o upírovi, kterému patřil. Stefan mi jednou přiznal, že před pár lety, když začal sledovat Buffy, krátce zvažoval, že ho nastříká na černo, nakonec se ale rozhodl, že přemožitelka upírů se Scooby Doo prostě nevyrovná.

Otevřela jsem dveře kanceláře, ale neobtěžovala jsem se rozsvítit, protože ve tmě vidím docela dobře. Peněženku jsem našla přesně tam, kde jsem ji nechala. Vyndala jsem ji ze sejfu a zase ho zamkla. Ze zvyku jsem zkontrolovala, jestli je radiátor nastavený na nízkou teplotu. Přístroje byly vypnuté a nářadí schované. Vše bylo na svém místě a mě jako obvykle ovládl pocit zadostiučinění z toho, že tohle všechno je moje – no, moje a banky.

S úsměvem jsem vyšla z kanceláře a zamkla za sebou. Nepohybovala jsem se potichu úmyslně, když ale vyrůstáte ve smečce vlkodlaků, naučíte se být tišší než ostatní.

„Jděte pryč.“ Macův hlas dolehl z opačné strany Stefanova mikrobusu. Promluvil tichým, vrčivým hlasem, který jsem u něj ještě nezaslechla.

Napadlo mě, že mluví se mnou, proto jsem se otočila po zvuku, ale viděla jsem jen Stefanovo auto.

V tu chvíli ale Macovi někdo odpověděl. „Ne bez tebe.“

Mikrobus měl tmavá skla. Viděla jsem jimi dost dobře na to, abych si všimla, že boční dveře jsou otevřené a rámují stínové postavy Maca a jednoho z jeho návštěvníků. Druhého jsem neviděla. Vítr pofukoval ze správné strany, to znamená směrem ke mně, a já cítila kromě Maca další dvě osoby: vlkodlaka a člověka. Žádného jsem nepoznávala.

Většinu Adamových vlků bych poznala po pachu, ale nebylo by nijak zvláštní, kdyby do smečky přijal někoho nového, aniž bych o tom slyšela. Přítomnost člověka mi ale napověděla, že něco není v pořádku. Adam nikdy neposílal na pochůzky s vlkem člověka.

A co bylo ještě divnější, ani jeden z nich nedal najevo, že o mně ví. Pohybovala jsem se tiše, ale oba vlkodlaci mě měli slyšet. Zdálo se, že si mě ani Mac, ani druhý vlkodlak nevšimli.

„Ne,“ řekl Mac, zatímco jsem váhala. „Už žádné klece. Žádné drogy. Nepomáhaly.“

Klece? pomyslela jsem si. Někdo držel Maca v kleci? S Adamem poblíž to nebude potřeba. Někteří alfové spoléhali při kontrole mladých vlků na mříže, ale Adam k nim nepatřil. A ani Macova poznámka o drogách nedávala smysl: na vlkodlaky drogy nepůsobí.

„Ale pomáhaly, chlapče. Jen jim musíš dát šanci. Slibuji, že ti pomůžeme zvrátit tohle prokletí.“

Zvrátit prokletí? Na světě neexistovala droga, která by mohla zvrátit proměnu, a zatraceně málo vlkodlaků považovalo po prvních několika měsících svůj stav za prokletí. Většina nakonec dospěla k závěru, že podrážděnost a občasná chlupatost jsou malou cenou za mimořádnou sílu, rychlost a smysly – a to už nemluvím o výhodách těla, které je imunní vůči nemocem a stárnutí.

I kdyby vlkodlak Adamovi patřil, pochybuji, že by Adam věděl, že člen jeho smečky šíří podobné báchorky. Tedy aspoň doufám, že o tom neví.

Vypadalo to ale, že Mac ty dva zná, a já začínala mít pocit, že jeho příběh je složitější, než jsem si myslela.

„Mluvíš, jako bys měl na vybranou,“ řekl třetí muž. „Tvojí jedinou volbou je, jak se dostaneš k cíli.“

Dospěla jsem k závěru, že to nejsou Adamovi muži. Řeči o prokletí, klecích a drogách z nich dělaly nepřátele. Pokud s nimi Mac nechce jít, nedovolím, aby ho odvedli.

Rychle jsem se rozhlédla, ale ulice byly prázdné. Po šesté hodině je průmyslová čtvrť prakticky mrtvá. Co nejtišeji jsem se svlékla a proměnila se v kojota.

Jako člověk jsem neměla proti vlkodlakovi šanci. Ani kojot mu nebyl rovnocenným protivníkem, v této podobě jsem však byla rychlá, mnohem rychlejší než skutečný kojot a o chloupek rychlejší než vlkodlak.

Vyskočila jsem na zábradlí a odtud na střechu Stefanova mikrobusu, abych se dostala nad ně, i když jsem se tím vzdala momentu překvapení. Bez ohledu na to, jak tiše jsem se pohybovala, vlkodlak uslyší cvakání mých drápů na kovové střeše.

Připravila jsem se skočit, pak jsem zaváhala. Ze střechy dodávky jsem viděla Maca i oba muže. Zdálo se, že si mě ani jeden z nich nevšiml. Mac ke mně stál zády, ale stačilo, aby zbývající dva vzhlédli. Neudělali to ale. Něco nebylo v pořádku.

Za dvojicí cizinců stálo velké černé SUV, jaké se dá očekávat u záporáků.

„Nevěřím, že existuje způsob, jak byste mohli napravit, co jste mi provedli,“ řekl Mac. „Nemůžete vrátit život ani mně, ani Meg. Můžete mě jenom nechat na pokoji.“

Lidský muž měl vlasy ostříhané úplně nakrátko, ale teprve při pohledu na velkou černou zbraň, která mu trčela z pochvy pod ramenem, mě napadlo, že by mohl patřit k armádě. Oba cizinci vypadali jako vojáci – stejně jako Adam. Ramena měli příliš ztuhlá, postoj příliš vzpřímený. Možná přece jen patřili k Adamovi. To pomyšlení mě přimělo zaváhat. Pokud zraním jednoho z Adamových vlků, draze za to zaplatím.

„Blíží se úplněk,“ řekl muž s delšími vlasy, vlkodlak. „Cítíš ho?“

„Jak chceš přežít zimu, chlapče?“ promluvil znovu krátkovlasý. Jeho hlas zněl laskavě. Otcovsky. Dokonce blahosklonně. „V prosinci se ochladí dokonce i v téhle poušti.“

Potlačila jsem vrčení a snažila se přijít na to, jak nejlépe pomoct Macovi.

„Pracuji tady,“ řekl Mac a ukázal na garáž. „Až se ochladí, myslím, že když ji požádám, nechá mě spát v garáži, dokud si nenajdu bydlení.“

„Požádáš?“ Krátkovlasý chlapík se zatvářil soucitně. „Zdržela tě tady pro nás. Patří k nám, chlapče. Jak bychom tě jinak našli?“

Ucítila jsem Macův šok, pak porážku. Emoce mají svoji vůni, ale jen v kojotí podobě je můj čich dostatečně silný, abych rozlišila i slabší pocity. Ohrnula jsem pysky a vycenila zuby. Nemám ráda lháře, obzvláště když lžou o mně.

Vlkodlakův hlas zněl snově. „Až vyjde měsíc, nedokážeš zastavit proměnu.“ Kolébal se sem a tam. „Potom můžeš běžet a pít strach kořisti, než ti zemře v zubech.“

Je poblázněný, uvědomila jsem si a ovládl mě šok. Pokud je tak mladý, že je poblázněný měsícem, určitě nepatří Adamovi, a ten, kdo ho poslal, je idiot.

„Nepůjdu s vámi,“ řekl Mac a ucouvl o krok. A o další, až se zády opřel o mikrobus. Ztuhl, zhluboka se nadechl a rozhlédl se. „Mercy?“

Žádný z mužů nevěnoval pozornost tomu, že Mac zachytil můj pach. Vlkodlaka stále ovládaly měsíční sny a člověk sahal po zbrani.

„Snažili jsme se to udělat po dobrém,“ řekl a já cítila jeho radost. Možná se napřed pokusil odvést Maca po dobrém, ale po zlém to měl radši. Jeho zbraň vypadala jako vystřižená z armádních katalogů pro rádoby žoldáky, kde vzhled je minimálně stejně důležitý jako výkon. „Do auta, chlapče. Mám stříbrné kulky. Když tě trefím, jsi mrtvý.“ Mluvil jako zabiják z gangsterek z padesátých let. Napadlo mě, jestli to dělá schválně.

„Když nasednu, jsem tak jako tak mrtvý, že?“ řekl Mac pomalu. „Zabili jste i ty dva, co byli v klecích vedle? Proto zmizeli?“

Nikdo z nich si nevšiml, že vlkodlak začal měnit podobu, dokonce ani vlkodlak sám. Viděla jsem, jak mu ve tmě jasně září oči, a cítila jsem pach vlčího pižma a magie. Zavrčel.

„Ticho,“ obořil se na něj člověk, pak se po něm ohlédl. Ztuhl, polkl a namířil zbraní na partnera.

V lidské podobě váží vlkodlak asi devadesát kilo. Ve vlčí od sto deseti kil výš. Ne, nemám zdání, odkud se váha navíc bere. Je to magie, ne věda. Já jsem na průměrného kojota trochu velká, vlkodlak byl přesto pětkrát těžší.

Snažila jsem se přijít na způsob, jak využít své rychlosti, když ale vlkodlak obrátil prodlužující se čelisti s ostrými bílými zuby k Macovi a znovu zavrčel, pochopila jsem, že už nemám čas.

Vrhla jsem se ze střechy mikrobusu na vlkodlaka, kterého zpomalovala probíhající proměna. Chňapla jsem po něm, abych upoutala jeho pozornost, a zakousla se mu do holého hrdla, které stále neporostla hustá srst, jež měla krk právě před takovým útokem chránit.

Cítila jsem, jak se mé špičáky zaryly do masa a z ran vytryskla pod zvýšeným tlakem, který proměnu doprovází, krev. Nebyla to smrtelná rána, na to se vlkodlaci příliš rychle uzdravují, ale zpomalí ho, a zatímco si ji bude ošetřovat, získám náskok.

Ale on se nezastavil, aby se ošetřil.

Byl mi v patách. Prosmýkla jsem se okolo Stefanova mikrobusu a uličkou k dílně a přeskočila jsem přes pletivový plot kolem skladiště společnosti Brej Kup. Kdyby dokončil proměnu, přeskočil by plot snadněji než já, ale neúplná podoba ho omezovala, takže se musel zastavit a plot roztrhnout.

Hnala ho krvežíznivost, takže byl i na dvou nohách rychlejší než já. Neměl být. Utekla jsem už pěkné řádce vlkodlaků a vím, že jsem rychlejší. Jemu to ale nikdo neřekl. Doháněl mě. Přeskočila jsem zadní plot, protože ten vpředu ho zpomalil.

Kdybychom byli v blízkosti lidských obydlí, netrpělivé, frustrované kňučení, které vlkodlak vyrážel, když byl donucen zastavit se a rozervat další pletivo, by určitě přilákalo policii, ale nejbližší lidé žili až o několik bloků dál. To mi připomnělo, že si musím dělat starosti nejen o Maca a o sebe, ale také o nevinné kolemjdoucí.

Změnila jsem směr a zamířila zpět ke garáži s úmyslem odvést vlkodlaka pryč od města, ne k němu. Ale než jsem se ke garáži dostala, můj pronásledovatel zakopl a upadl.

Napřed mě napadlo, že se konečně promění, ale nezvedl se na čtyři a nepokračoval v honu. Zpomalila jsem, pak jsem se zastavila a poslouchala, ale slyšela jsem jen vlastní srdce bušící strachy.

Už skoro dokončil proměnu, obličej měl úplně vlčí, ale ještě ho nepokryla srst. Znetvořené, vyzáblé ruce s palci nepřirozeně vzdálenými od ostatních prstů mu bezvládně ležely na asfaltu. Nehty mu zesílily a na koncích se začaly zužovat. Ale nehýbal se.

Třásla jsem se touhou vzít nohy na ramena, ale přinutila jsem se k němu přiblížit. Čekala jsem, že vyskočí a popadne mě jako v hororu, ale on tam jen ležel a páchl krví a adrenalinem.

Do dálky se za ním táhla dlouhá stružka, jako když autu z prasklé hadice vytéká nemrznoucí směs, a leskla se ve světle pouličních lamp. Byla to krev.

Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že neslyším tlukot jeho srdce ani šepot dechu.

Slyšela jsem nastartovat auto, a když jsem odtrhla oči od vlkodlaka, spatřila jsem, jak mým směrem vyrazilo z parkoviště za skřípání pneumatik černé SUV. Velký vůz se zakymácel, jak se řidič snažil vybrat zatáčku. Světla mě na okamžik oslepila, už jsem ale našla únikovou cestu a rozběhla se i poslepu.

Auto na okamžik zpomalilo, jako by chtělo u mrtvoly zastavit, pak ale motor zařval a SUV zrychlilo.

Jen taktak se vyhnulo lampě, za kterou jsem uskočila. Nedokázala jsem říct, jestli je Mac ve voze, nebo ne. Dívala jsem se za zadními světly SUV, dokud nezabočila na dálnici a nesplynula s provozem.

Přikročila jsem k vlkodlakovi, jen abych se ujistila, že je skutečně a opravdově mrtvý.

Ještě nikdy jsem nikoho nezabila. Neměl zemřít. Vlkodlaci se dají těžko zabít. Kdyby si zranění ovázal nebo se za mnou nepustil, rána by se zahojila dřív, než by mohl vykrvácet.

Z krve v tlamě se mi udělalo zle a zvracela jsem vedle těla, dokud pachuť zvratků nepotlačila vše ostatní. Nechala jsem ho ležet uprostřed cesty a rozběhla se zpátky do garáže. Napřed zkontroluji Maca, teprve pak se postarám o mrtvého vlkodlaka.

Ulevilo se mi, když jsem vběhla na parkoviště a našla Maca opřeného o Stefanův mikrobus. V ruce držel volně zbraň s ohnutou hlavní.

„Mercy?“ zeptal se, když jsem se přiblížila, jako by očekával, že odpovím.

Sklonila jsem hlavu, pak jsem se rozběhla k přední části garáže, kde jsem nechala oblečení. Následoval mě. Když jsem se ale proměnila zpátky a on si uvědomil, že jsem nahá, otočil se, abych se mohla obléct.

Rychle jsem na sebe natáhla šaty, protože venku byla zima. „Hotovo,“ řekla jsem a on se ke mně znovu obrátil.

„Máš na bradě krev,“ řekl tiše.

Utřela jsem si ji do lemu trička. Dneska večer už na nákup nepůjdu, takže nevadilo, když si ušpiním oblečení od krve. Nezvracej, nabádala jsem se přísně. Předstírej, že to byl králík. Nechutnal jako králík.

„Co jste?“ zeptal se. „Patříte k nim? Kde je… ten vlk?“

„Mrtvý. Musíme si promluvit,“ řekla jsem a odmlčela se, abych sebrala myšlenky. „Ale napřed musíme dostat mrtvého vlkodlaka z ulice. A ještě předtím bych asi měla zavolat Adamovi.“

Zavedla jsem ho zpátky do kanceláře a tentokrát jsem rozsvítila. Ne že by to kterýkoli z nás potřeboval z jiného důvodu než pro útěchu.

Sáhla jsem po telefonu a on položil ruku na moji. „Kdo je Adam a proč mu chcete volat?“ zeptal se.

Nevzepřela jsem se. „Místní alfa. Musíme dostat tělo z ulice, pokud ovšem nechceš, abychom oba zmizeli v nějaké federální laboratoři, kde se v nás budou vědci pár let šťourat, než se rozhodnou, že jim víc posloužíme mrtví.“

„Alfa?“ zeptal se. „Co je to?“

Byl mladý.

„Vlkodlaci žijí ve smečkách,“ vysvětlila jsem. „Každá smečka má svého alfu, vlka, který je dost silný na to, aby udržel ostatní pod kontrolou. Adam Hauptman je místní alfa.“

„Jak vypadá?“ zeptal se.

„Asi metr osmdesát a osmdesát kilo živé váhy. Tmavé vlasy, tmavé oči. Nemyslím si, že by měl něco společného s tvými vlky,“ řekla jsem. „Kdyby tě Adam chtěl, dostal by tě a našel by tě mnohem dřív. Je sice hulvát, ale schopný.“

Mac na mě hleděl a jeho hnědé oči vypadaly ve světle kanceláře nažloutle. Popravdě jsem byla překvapená, že je stále v lidské podobě, protože pohled na měnícího se vlka obyčejně vyvolá proměnu i u ostatních. Klidně jsem mu pohlédla do očí, pak jsem sklopila pohled k jeho rameni.

„Dobrá,“ řekl a pomalu sundal ruku z mé. „Dneska v noci jste mě zachránila. Ta věc vás mohla roztrhat na kousky. Viděl jsem ho zabíjet.“

Nezeptala jsem se, kdy nebo koho mrtvý vlkodlak zabil. Bylo nutné postupovat popořádku, abychom se vyhnuli ještě větším problémům. Zavolat Adamovi. Odstranit mrtvolu z ulice, kde ji mohl kdokoli zahlédnout. Teprve pak si promluvíme. Zpaměti jsem vyťukala Adamovo číslo.

„Hauptman,“ odpověděl po čtvrtém zazvonění s náznakem netrpělivosti v hlase.

„Zabila jsem u garáže vlkodlaka,“ řekla jsem a zavěsila. Mac povytáhl obočí, a tak jsem vysvětlila: „To ho sem dostane rychleji, než kdybych mu dvacet minut celou věc vysvětlovala. Pojď, musíme dostat tělo z ulice, než ho někdo zahlédne.“ Zazvonil telefon, ale odpověděl jen záznamník.

*

Půjčila jsem si Stefanův mikrobus, protože naložit něco velkého do dodávky je mnohem snazší než cpát to do malého rabbita. Vůz byl cítit po Macovi a já si uvědomila, že mi nelhal, když tvrdil, že má kde strávit noc. Spal jich v něm minimálně několik.

Mikrobus ještě nebyl opravený, takže neměl brzdy, mně se ale přesto podařilo samovolně zastavit přímo u těla. Mac mi pomohl naložit mrtvolu do vozu, pak se rozběhl zpátky ke garáži, zatímco já řídila. Když jsem dorazila, měl už garáž otevřenou.

Vyložili jsme tělo na cementovou podlahu vedle zdvihu, já pak zaparkovala auto zpět na místo, kde předtím stálo, stáhla jsem dolů garážová vrata a zavřela nás i s mrtvolou uvnitř.

Zamířila jsem do kouta co nejdále od mrtvého vlkodlaka a posadila se na podlahu vedle velké skříně s nářadím. Mac si sedl vedle mě a společně jsme hleděli přes garáž na mrtvolu.

Napůl proměněné tělo vypadalo v ostrém světle ještě groteskněji než pod měkkým světlem pouličních lamp, jako něco z černobílého hororu. Z místa, kde jsem seděla, jsem jasně viděla ránu na krku, která ho zabila.

„Zvykl si, že se mu rány hojí rychle,“ řekla jsem, abych přerušila ticho. „A tak zranění nevěnoval pozornost. Ale některé rány se hojí pomaleji než jiné. Nevěděl toho víc než ty. Jak dlouho už jsi vlkodlak?“

„Dva měsíce,“ řekl Mac, opřel si hlavu o skříň a zadíval se na strop. „Vlkodlak zabil moji holku, ale já přežil. Víceméně.“

Měl štěstí, napadlo mě, když jsem si vzpomněla, jaké myšlenky se mi honily hlavou, když jsem poslouchala jeho telefonní hovor. Přece jen nezabil svoji přítelkyni. On se ale v tuto chvíli asi šťastně necítil a já mu nemínila říct, že to mohlo být horší.

„Pověz mi, co se stalo pak. Odkud se vzali ti muži? Jsi z Tri-Cities?“ Za posledních šest měsíců jsem o žádných podezřelých úmrtích ani zmizeních neslyšela.

Zavrtěl hlavou. „Z Naperville.“ Když jsem na něj hloupě pohlédla, vysvětlil: „Z Illinois. Nedaleko Chicaga.“ Pohlédl na tělo, zavřel oči a polkl. „Chci ho sníst,“ zašeptal.

„To je naprosto přirozené,“ řekla jsem, i když přiznávám, že jsem se toužila odsunout. Panebože, zůstat trčet s mladým vlkodlakem a čerstvým masem v garáži nebylo rozhodně bezpečné. Ale museli jsme počkat na Adama. Mohlo to být horší. Mohl se blížit úplněk nebo mohl být hladový jako první den.

„Vysoká chutná líp a snadněji se s tím žije,“ řekla jsem, ale pak mě napadlo, že by možná bylo moudré mluvit o něčem jiném než o jídle. „Co se s tebou stalo po prvním útoku? Vzal tě někdo do nemocnice?“

Chvíli na mě hleděl a já netušila, na co myslí. Potom řekl: „Po… po útoku jsem se probudil v kleci někde ve sklepě. V místnosti se mnou někdo byl, a když jsem otevřel oči, řekl: ‚Dobře, přežiješ. Leo bude mít radost.‘“

„Počkat,“ řekla jsem. „Leo. Leo. Chicago.“ Pak mi to došlo. „Leo James? Vypadá jako severský lyžařský šampión? Vysoký, statný, blonďatý.“

Leo byl jeden z chicagských alfů, v Chicagu totiž žili dva. Leovo teritorium leželo na západním předměstí. Setkala jsem se s ním jen jednou nebo dvakrát. Ani jeden z nás neudělal na toho druhého dojem, ale jak říkám, vlkodlaci nemají jiné dravce zrovna v lásce.

Mac kývl. „To vypadá jako on. Sešel dolů po schodech s tím prvním chlápkem a ještě s jedním mužem. Žádný z nich se mnou nepromluvil ani mi neodpověděl na otázky.“ Polkl a střelil po mně úzkostným pohledem. „Tohle všecko vám nepřipadá divné? Neuvěřitelné?“

„Mluvíš s někým, kdo se dokáže proměnit v kojota,“ připomněla jsem něžně. „Pověz mi, co si myslíš, že se stalo.“

„Dobrá.“ Pomalu kývl. „Dobrá. Byl jsem slabý a zmatený, ale vypadalo to, jako by se Leo s tím třetím chlapíkem dohadoval o peníze. Mám dojem, že mě prodal za dvanáct tisíc dolarů.“

„Leo tě prodal za dvanáct tisíc dolarů,“ řekla jsem. Mluvila jsem zároveň s Macem i sama se sebou. Můj hlas možná zněl věcně, ale jen proto, že Mac měl pravdu, opravdu se to zdálo neuvěřitelné. Ne že bych si myslela, že lže. „Jeden z jeho vlků napadl tebe a tvoji přítelkyni, a když jsi přežil, prodal tě někomu jako mladého vlkodlaka.“

„Myslím, že jo,“ řekl Mac.

„Dneska odpoledne jsi volal rodině?“ zeptala jsem se. Ostražitě na mě pohlédl a já se usmála. „Mám docela dobrý sluch.“

„Bratrovi. Na mobil.“ Polkl. „Je rozbitý. Neukazuje, kdo volá. Musel jsem mu dát vědět, že žiju. Policie si asi myslí, že jsem zabil Meg.“

„Řekl jsi mu, že jdeš po jejím vrahovi,“ nadhodila jsem.

Nešťastně se zasmál. „Jako bych ho mohl najít.“

Mohl. Stačilo, aby se naučil používat smysly, ale to jsem mu nemínila říct, ještě ne. Kdyby Mac útočníka našel, pravděpodobně by zaplatil životem. Mladý vlkodlak se starému prostě nevyrovná.

Poplácala jsem ho po koleni. „Neboj. Až se to donese správným lidem – a Adam je správný chlap – je Leo mrtvý. Marok nestrpí alfu, který vytváří vlky a prodává je za peníze.“

„Marok?“

„Promiň,“ řekla jsem. „Jak jsem říkala, až na nějakého toho odpadlíka se vlkodlaci sdružují ve smečkách pod vedením alfy.“

Kdysi dávno tím vlkodlačí organizace končila. Ale k tomu, aby se vlk stal alfou, bylo zapotřebí hrubé síly, ne inteligence ani selského rozumu. Po velké morové ráně ve středověku byla populace vlkodlaků spolu se skutečnými vlky téměř vyhubena, protože někteří alfové se nechovali diskrétně. Tehdy bylo rozhodnuto, že je zapotřebí, aby nad všemi vlkodlaky stál jeden vůdce.

„V Americe následují všechny smečky maroka. Jeho titul je odvozen od jména rytíře krále Artuše, který byl vlkodlakem. Marok a jeho smečka dohlíží na všechny vlkodlaky v Severní Americe.“

„Je nás víc?“ zeptal se.

Kývla jsem. „Až dva tisíce v USA, pět nebo šest set v Kanadě a asi čtyři sta v Mexiku.“

„Jak to, že toho o vlkodlacích tolik víte?“

„Vychovali mě.“ Čekala jsem, že se mě zeptá proč, ale jeho pozornost znovu upoutalo tělo. Zhluboka se nadechl a dychtivě se otřásl.

„Víš, co od tebe chtěli?“ zeptala jsem se rychle.

„Řekli mi, že hledají lék. Přimíchávali mi do jídla různé věci – cítil jsem je, ale měl jsem hlad, a tak jsem je snědl. Někdy mi dávali injekce, a když jsem jednou odmítl spolupracovat, použili uspávací střelu.“

„Tam venku, když jsi s nimi mluvil, ses zmínil o dalších, jako jsi ty.“

Kývl. „Drželi mě v návěsu. Byly v něm čtyři klece. Zpočátku jsme byli tři, děvče asi mého věku a muž. Ta holka byla úplně mimo, jen zírala před sebe a kolébala se. Muž nemluvil anglicky. Podle mě zněl jeho jazyk polsky, ale mohl to být i Rus nebo něco takového. Jednou mě něčím napumpovali, a když jsem se probudil, byl jsem sám.“

„Drogy na vlkodlaky nepůsobí,“ řekla jsem. „Váš metabolismus je příliš rychlý.“

„Tyhle působily,“ řekl.

Kývla jsem. „Věřím ti. Ale neměly. Utekl jsi?“

„Podařilo se mi proměnit, když se mi pokoušeli něco píchnout. Pak už si jenom pamatuju, že jsem utíkal.“

„Stál ten návěs tady v Tri-Cities?“ zeptala jsem se.

Kývl. „Už jsem ho ale nenašel. Nepamatuju si úplně všechno, když jsem…“ Zmlkl.

„Když jsi vlkem.“ Vzpomínky přicházejí se zkušenostmi a kontrolou, to mi alespoň řekli.

Ke garáži se blížilo cizí auto a podle tichého předení jsem poznala drahý motor.

„Co se děje?“ zeptal se, když jsem se napřímila.

„Copak neslyšíš auto?“

Začal vrtět hlavou, ale pak se zarazil. „Já… ano. Ano, slyším.“

„Být vlkodlakem má i své výhody,“ řekla jsem. „Jednou z nich je nadprůměrný sluch a čich.“ Vstala jsem. „Zatáčí na parkoviště. Podívám se, kdo to je.“

„Možná je to ten chlápek, kterému jste volala. Alfa.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Není to jeho vůz.“