Měsíční píseň - kapitola 3

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Měsíční píseň - Patricia Briggs, přečteno: 625×

3.

Proklouzla jsem kanceláří a pootevřela opatrně dveře ven, ale vůně parfému a bylin, která se nesla nočním vzduchem, mi napověděla, že všechno je v pořádku.

Těsně za Stefanovým mikrobusem zastavil tmavý cadillac. Otevřela jsem dokořán. Šofér v livreji se dotkl klobouku na pozdrav a otevřel zadní dveře vozu. Seděla v něm starší žena.

Strčila jsem hlavu zpátky do kanceláře a zavolala: „Všechno v pořádku, Macu. Jen úklidová četa.“

Udržovat lidi v nevědomosti o magii je velmi specializovaný a lukrativní obchod a Adamova smečka má na výplatní listině nejlepší čarodějku na pacifickém severozápadě. Klepy o původu Elizavety Arkaděvny Višněvecké a o tom, jak se dostala do Tri-Cities, se každý týden mění. Myslím, že ty nejneuvěřitelnější šíří ona sama spolu s hejnem vnoučat a pravnoučat. Vím o ní jen to, že se narodila v Moskvě a v Tri-Cities žije už aspoň dvacet let.

Elizaveta vystoupila z velkého vozu stejně teatrálně jako primabalerína na jeviště. Všechno to drama ale stálo za to.

Byla vysoká přes metr osmdesát a vlastně jen kost a kůže, měla dlouhý, elegantní nos a pichlavé šedé oči. Její styl oblékání se nacházel někde na pomezí bábušky a Baby Jagy. Vrstvy pestrobarevných látek jí sahaly až k lýtkům a vše zakrývala dlouhou vlněnou pláštěnkou a obnošeným šálem, který si uvazovala kolem hlavy a krku. Její oděv nebyl autentický, tedy alespoň ne ze žádného období či místa, o kterém bych věděla, ale ještě se nenašel nikdo dostatečně odvážný na to, aby jí to řekl.

„Elizaveto Arkaděvno, vítám vás,“ řekla jsem, prošla jsem okolo mikrobusu a zastavila se vedle jejího vozu.

Zamračila se na mě. „Volal mi Adamija a říkal, že tu máš mrtvolu jednoho z jeho vlků.“ Její hlas měl v sobě říznost britské aristokratky, podle čehož jsem poznala, že se zlobí – najednou měla tak silný přízvuk, že jsem jí jen těžko rozuměla. A když se skutečně vztekala, nemluvila vůbec anglicky.

„Vlkodlaka ano,“ přitakala jsem. „Ale nemyslím, že je Adamův.“ Adamija byla, jak jsem se dozvěděla, laskavá zdrobnělina jména Adam. Pochybuji, že ho tak někdy oslovila tváří v tvář. Elizaveta se jen zřídkakdy chovala láskyplně k někomu, kdo ji mohl slyšet.

„Tělo je v dílně,“ řekla jsem. „Krev je ale všude okolo. Vlkodlak mě pronásledoval i s roztrženou arterií, takže krvácel odsud až ke skladišti, tam roztrhl na dvou místech plot, než nakonec vykrvácel na ulici. Skladiště má kamery a já k převozu těla použila Stefanovu dodávku.“ Ukázala jsem na auto.

Pověděla něco rusky řidiči, ve kterém jsem poznala jednoho z jejích vnuků. Uklonil se, odpověděl, obešel vůz a otevřel kufr.

„Jdi,“ poručila mi a mávla rukama, jako by mě zaháněla. „O svinčík tady venku se postarám i bez tvé pomoci. Ty počkej u těla. Adam tu brzy bude. Až se na mrtvolu podívá, poví mi, co s ní. Tys zabila toho vlka? Stříbrnou kulkou, takže se mám dívat po patroně?“

„Zuby,“ odpověděla jsem, protože věděla, co jsem. „Byla to nehoda, tedy jeho smrt byla.“

Otočila jsem se ke kanceláři, ale popadla mě za paži. „Co tě to napadlo, Mercedes Thompsonová? Malý vlk, který útočí na velké, nežije dlouho. Štěstí tě nakonec opustí.“

„Zabil by chlapce pod mojí ochranou,“ namítla jsem. „Neměla jsem na vybranou.“

Pustila mě a nesouhlasně si odfrkla, když ale promluvila, v hlase jí opět zazníval silný ruský přízvuk. „Vždy máš na vybranou, Mercy. Vždycky. Pokud napadl chlapce, pak asi opravdu nepatří Adamijovi.“

Pohlédla na šoféra a něco vyštěkla. Efektivně propuštěna jsem zamířila zpátky k Macovi a k mrtvému vlkodlakovi.

Našla jsem Maca skrčeného nad mrtvolou. Olizoval si prsty, jako by si je čistil od krve. To nebylo dobré znamení. Byla jsem si jistá, že kdyby se Mac plně ovládal, nedělal by to.

„Macu,“ řekla jsem a zamířila okolo něj do zadní části garáže, kde jsme předtím seděli.

Zavrčel na mě.

„Nech toho,“ poručila jsem ostře a snažila se nedat najevo strach. „Ovládej se a pojď sem. Je pár věcí, které bys měl vědět, než Adam dorazí.“

Snažila jsem se vyhnout boji o dominanci, protože mi instinkty napovídaly, že Mac je přirozený vůdce, který se může jednou stát alfou vlastní smečky – a já jsem žena.

Rovnoprávnost žen do světa vlkodlaků zrovna nepronikla. Spářená žena zastává ve smečce postavení podle svého druha a nespářené ženy stojí vždy níž než muži, pokud ovšem nejsou mimořádně submisivní. Tato drobná skutečnost mi během dětství ve vlkodlačí smečce působila nekonečné trápení. Ale bez někoho dominantnějšího, než byl on sám, se Macovi nepodaří vlka ovládnout. A protože Adam ještě nedorazil, bylo to na mně.

Hleděla jsem na něj, snažila jsem se co nejlépe imitovat otčíma a povytáhla jsem obočí. „Macu, proboha, nech toho mrtvého chudáka být a pojď sem.“

Pomalu vstal, ale stále z něj čišela hrozba. Potřásl hlavou, promnul si obličej a zavrávoral.

„Pomohlo to,“ řekl. „Můžete to zkusit ještě jednou?“

Udělala jsem, co jsem mohla. „Macu. Okamžitě pojď sem.“

Klopýtal ke mně jako opilý a těžce se mi posadil k nohám.

„Až Adam dorazí,“ řekla jsem pevně, „nedívej se mu do očí déle než vteřinu nebo dvě. Doufám, že ti v tom zabrání instinkt. Nemusíš se před ním plazit, pamatuj, že jsi neudělal nic špatného. Nechej mluvit mě. Chceme, aby tě Adam vzal s sebou domů.“

„Je mi dobře samotnému,“ namítl Mac a znělo to, jako by byl opět sám sebou. Jen kdyby nezíral na mrtvolu.

„Ne, není,“ opáčila jsem neústupně. „Kdyby tu nebyla žádná smečka, mohl bys přežít. Pokud ale narazíš na některého z Adamových vlků, aniž by tě představil smečce, pravděpodobně tě zabije. A taky se blíží úplněk. Adam tě může do té doby naučit ovládat zvíře v tobě.“

„Já můžu toho netvora ovládnout?“ zeptal se Mac a ztuhl.

„No jasně,“ odvětila jsem. „A není to netvor o nic víc než kosatka. Vlkodlaci jsou výbušní a agresivní, ale nejsou zlí.“ Pak jsem si vzpomněla na toho, který ho prodal, a opravila jsem se. „Alespoň o nic víc než lidé.“

„Nepamatuju si, co zvíře dělá,“ namítl Mac. „Jak ho můžu ovládnout?“

„Zpočátku je to těžké,“ přiznala jsem. „Ale dobrý alfa ti to pomůže překonat. Až získáš kontrolu, můžeš se klidně vrátit ke starému životu. Budeš muset být samozřejmě opatrný, protože i v lidské podobě budeš výbušnější a silnější než dřív. Adam tě všechno naučí.“

„Nikdy se nebudu moct vrátit zpátky,“ zašeptal.

„Napřed se nauč ovládat,“ řekla jsem. „Jsou tu lidé, kteří ti s ostatním pomohou. Nevzdávej se.“

„Nejste jako já.“

„Ne,“ přitakala jsem. „Jsem kožoměnec, to je trochu něco jiného. Já už se tak narodila.“

„Já o kožoměncích nikdy neslyšel. Je to nějaký druh fae?“

„Tak trochu,“ řekla jsem. „Nemám bezva vlastnosti jako vy vlkodlaci. Nemám super sílu. Super léčivé schopnosti. Ani smečku.“

„Ale nemůžete ani sežrat svoje přátele,“ namítl. Netušila jsem, jestli si dělá legraci, nebo ne.

„Má to i své výhody,“ souhlasila jsem.

„Jak to, že toho o vlkodlacích tolik víte?“

Otevřela jsem ústa, abych mu povyprávěla krátkou verzi, ale pak jsem se rozhodla, že delší by mohla lépe odvést jeho pozornost od mrtvého těla.

„Moje matka byla rodeový fanda,“ začala jsem a sedla si vedle něj. „Měla ráda kovboje, jakékoli kovboje. Zakoukala se do jezdce na býkovi, do indiána z kmene Černá noha jménem Joe Starý kojot. Pocházel z Browningu v Montaně a ona s ním otěhotněla. Prý jí tvrdil, že pochází z dlouhé linie kouzelníků, ale ona si tehdy myslela, že se na ni snaží jenom zapůsobit. Zemřel při automobilové nehodě tři dny po jejich seznámení.

Bylo jí sedmnáct a rodiče se ji snažili přesvědčit, ať jde na potrat, ale ona odmítla. Pak se ji snažili přemluvit, aby mě dala k adopci, ale ona byla odhodlaná vychovat mě sama. Když mi byly tři měsíce, našla v postýlce štěně kojota.“

„Co udělala?“

„Pokusila se najít rodinu mého otce,“ řekla jsem. „Vydala se do Browningu a objevila několik rodin stejného příjmení, tvrdily ale, že o žádném Joeovi nikdy neslyšely. On ale určitě byl indián.“ Ukázala jsem sama na sebe. Nevypadám čistokrevně, na to mám příliš silné anglosaské rysy. Moje pleť je ale snědá i v listopadu a rovné vlasy mám stejně tmavé jako oči. „Ale jinak toho o něm moc nevím.“

„Starý kojot,“ řekl Mac zadumaně.

Usmála jsem se na něj. „To zní, jako bychom proměnu měli v rodině, že jo?“

„Ale jak to, že vás vychovali vlkodlaci?“

„Pradědečkův strýc byl vlkodlak,“ řekla jsem. „Mělo to být rodinné tajemství, ale před mojí matkou nic neutajíš. Prostě se na lidi usměje a ti jí poví celý svůj životní příběh. No, našla si jeho telefonní číslo a zavolala mu.“

„Páni,“ řekl Mac. „Já žádného z praprarodičů nepoznal.“

„Já taky ne,“ řekla jsem a usmála se. „Jen jejich strýce vlkodlaka. Jednou z výhod vlkodlaků je dlouhý život.“ Tedy pokud se naučí ovládat vlka, ale to mu lépe vysvětlí Adam než já.

Pohled mu opět zalétl k našemu mrtvému příteli.

„No,“ povzdychla jsem si. „Ale i tak tě může zabít hloupost. Pradědečkův strýc byl dost chytrý na to, aby přežil generace, a nakonec se nechal jednou v noci na lovu rozpárat losem.

Takže,“ pokračovala jsem, „nás přijel navštívit a sotva mě uviděl, poznal, co jsem. To bylo ještě předtím, než fae vystoupili na veřejnosti, a všichni se snažili předstírat, že věda vyvrátila existenci magie. Přesvědčil matku, že bude bezpečnější, když vyrostu v marokově smečce v divočině Montany. Má v horách vlastní město, kam cizinci zavítají jen vzácně. Vychovala mě tamní bezdětná rodina.“

„Matka se vás prostě vzdala?“

„Navštěvovala mě každé léto a oni jí život zrovna neulehčovali. Marokové nemají lidi v lásce, jen partneři a děti vlkodlaků tvoří výjimku.“

„Myslel jsem, že marok je vlk, který vládne Severní Americe,“ řekl Mac.

„Smečky někdy přebírají jméno vůdce,“ vysvětlila jsem. „Takže marokova smečka si říká marokové. Častěji se ale nazývají podle nějakého místa. Třeba Adamovi vlci jsou Smečkou columbijského poříčí. Jedinou další smečkou ve Washingtonu je Smaragdová smečka v Seattlu, kterému se říká Smaragdové město.“

Mac měl další otázku, ale já zvedla ruku a umlčela ho. Slyšela jsem, že se blíží Adamovo auto.

„Pamatuj, co jsem ti řekla o alfovi,“ připomněla jsem Macovi a vstala jsem. „Je to fajn chlap a ty ho potřebuješ. Prostě tady seď, nezvedej oči, nech mě mluvit a všechno bude v pořádku.“

Těžké dveře prvního vjezdu zasténaly, zařinčely jako obrovský cimbál a vylétly vzhůru rychleji než obvykle.

Ve dveřích stál Adam Hauptman, halil se do nehybnosti jako do pláště a já na něj na okamžik pohlédla obyčejnýma lidskýma očima. Stál totiž za pohled.

Měl sice německé příjmení, rysy a zbarvení ale slovanské: tmavou pleť i vlasy – i když ne tak tmavé jako já – široké lícní kosti a úzké, ale smyslné rty. Nebyl vysoký ani svalnatý a lidé by se asi divili, proč se k němu všichni otáčejí, když vejde do místnosti. Pak by spatřili jeho tvář a mylně se domnívali, že za to může atraktivní vzhled. Adam je alfa, a i kdyby byl ošklivý, stejně by poutal pozornost všech v okolí, vlků i lidí. Pohledná mužskost, kterou stavěl tak nevšímavě na odiv, ale samozřejmě taky nevadila.

Za obvyklých okolností měl oči čokoládově hnědé, nyní mu ale vztekem téměř zežloutly. Mac zalapal po dechu, když se přes něj přelil Adamův vztek, ale já byla připravena a jeho moc po mně stekla jako mořská voda po skle.

Možná jsem mu měla po telefonu celou věc lépe vysvětlit, ale proč kazit zábavu?

„Co se stalo?“ zeptal se a hlas měl tišší než první sníh v zimě.

„Je to složité,“ řekla jsem, na dlouhé dvě vteřiny jsem se mu zadívala do očí, pak jsem se odvrátila a ukázala na tělo. „Mrtvý je támhle. Pokud ti patří, musí být dost mladý a ty jsi neodvedl dobrou práci. Byl hluchý a slepý jako člověk. Zaskočila jsem ho a on si vůbec neuvědomil, že se rána, kterou zasadí nadpřirozené stvoření, nezacelí tak rychle jako obyčejná. Vykrvácel, protože byl příliš uchvácený lovem, než aby…“

„Dost, Mercedes,“ zavrčel, přistoupil k mrtvému vlkodlakovi a poklekl vedle něj. Obrátil tělo a jedna z paží ochable pleskla o zem.

Mac dychtivě zakňučel, pak sklopil hlavu a přitiskl ji k mému stehnu, aby nic neviděl.

Zvuk přitáhl Adamovu pozornost od mrtvoly k chlapci u mých nohou.

Zavrčel. „Tenhle není můj. Ani tohle.“

„Jak taktní,“ řekla jsem. „Tvá matka by měla z tvého chování určitě radost, Hauptmane.“

„Opatrně,“ zašeptal. Nebyla to hrozba, nýbrž varování.

Dobrá. Byl děsivý. Opravdu děsivý. Pravděpodobně by byl děsivý, i kdyby byl jen obyčejný člověk. Nepřipadalo ale v úvahu, abych dala najevo, že mě zastrašil.

„Adame Hauptmane,“ řekla jsem zdvořile, abych mu ukázala, jak se to dělá. „Dovol, abych tě představila Macovi. Je to jediné jméno, pod kterým ho znám. Asi před dvěma měsíci ho v Chicagu napadl vlkodlak, který zabil jeho děvče, on ale přežil. Útočník ho unesl a zavřel do klece. Muž, jehož popis odpovídá alfovi chicagské smečky Leovi, ho prodal někomu, kdo ho držel v kleci v návěsu a podle všeho na něm experimentoval s drogami, než se mu podařilo osvobodit se. Minulý pátek se objevil u mých dveří a hledal práci.“

„A tys mě neinformovala o tom, že jsi se setkala s cizím vlkem?“

Teatrálně jsem si povzdychla. „Nepatřím k tvé smečce, Adame. Vím, že to jen těžko chápeš, proto budu mluvit pomalu: Nepatřím ti. Nejsem povinována ti cokoli říkat.“

Adam drsně zaklel. „Mladí vlkodlaci jsou nebezpeční, ženská! Obzvláště ti prochladlí a vyhladovělí.“ Pohlédl na Maca a jeho hlas se úplně změnil, zmizel z něj veškerý žár vzteku. „Mercy, pojď sem.“

Nepohlédla jsem dolů, abych zjistila, co v Macově tváři zahlédl. Udělala jsem krok vpřed, ale zjistila jsem, že se mi Mac obtočil kolem levé nohy. Zastavila jsem se, abych neupadla. „Ehm. Nějak jsem se zasekla.“

„Na chytrou holku se někdy chováš dost hloupě,“ řekl tlumeně a něžně, aby nevylekal vlkodlaka vedle mě. „Nebylo zrovna rozumné zamknout se v garáži s mladým vlkem a mrtvolou. Ještě že nás k sobě neváže žádné pouto. Pomohlo by, kdybys znala jeho pravé jméno.“

„Macu,“ zamumlala jsem. „Jak se jmenuješ?“

„Alan,“ řekl zasněně, zvedl se na kolena a přitiskl mi obličej k břichu. „Alan MacKenzie Frazier, po dědečkovi. Zemřel v roce, kdy jsem se narodil.“ Otřel se mi o tělo, vyhrnul mi tričko a olízl nahou kůži. Neznalému pozorovateli to mohlo připadat sexy, ale břicho je na těle nejzranitelnějším místem a dravci ho mají nejraději. „Dobře voníš,“ zašeptal.

On páchl jako vlkodlak a já začínala panikařit, což nebylo zrovna vhodné.

„Alane,“ řekl Adam a poválel jméno po jazyku. „Alane MacKenzie Fraziere, pojď ke mně.“

Mac ode mě odtrhl hlavu, ale bolestivě mi sevřel boky. Pohlédl na Adama a zavrčel tak hluboce, až jsem na noze cítila, jak mu vibruje hruď.

„Moje,“ řekl.

Adam přimhouřil oči. „To si nemyslím. Je moje.“

Asi bych se cítila polichocena, kdyby ve mně jeden z nich neviděl večeři. Tím druhým jsem si nebyla jistá. Adam Maca rozptýlil a já se natáhla za sebe, sebrala z police velké páčidlo a praštila jsem ho po klíční kosti.

Byl to nešikovný úder, protože jsem se nemohla dobře rozmáchnout, ale klíční kost není těžké zlomit, dokonce ani u vlkodlaka. Slyšela jsem, jak praskla kost. Vytrhla jsem se Macovi, a než se vzpamatoval z nečekané bolesti, přeběhla jsem na opačnou stranu garáže.

Nelíbilo se mi, že jsem ho musela zranit, ale za pár hodin mu bude zase fajn, tedy pokud mu zabráním v tom, aby mě sežral. Byla jsem si jistá, že z vraždy by se nezotavil tak snadno jako ze zlomené kosti.

Adam se pohnul skoro stejně rychle jako já. Popadl Maca zezadu za krk a trhnutím ho zvedl.

„Adame,“ ozvala jsem se z relativního bezpečí opačného konce garáže. „Je mladý a nepoučený. Je oběť.“ Mluvila jsem tiše, abych situaci ještě nezhoršila.

Pomohlo, že Mac v tu chvíli nevypadal nijak zvlášť nebezpečně. Ochable visel Adamovi v ruce. „Promiňte,“ šeptal téměř bezhlesně. „Promiňte.“

Adam podrážděně zafuněl a postavil Maca na nohy. Macovi se podlomila kolena, a tak ho opatrně spustil až na zem.

„Bolí to,“ řekl Mac.

„Já vím.“ Adamův hlas už nezněl rozzlobeně, mluvil ale s Macem, ne se mnou. „Když se proměníš, uzdravíš se rychleji.“

Mac na něj zamrkal.

„Myslím, že neví, jak to udělat,“ nadhodila jsem.

Adam pohlédl zamyšleně na tělo, pak na mě. „Říkala jsi něco o kleci a experimentech?“

Mac mlčel, proto jsem kývla. „To mi řekl. Zdá se, že někdo vymyslel nějakou drogu a snaží se o to, aby fungovala i na vlkodlacích.“ Pověděla jsem mu všechno, co mi řekl Mac, potom jsem mu detailně povyprávěla o setkání s mrtvým vlkodlakem a jeho lidským společníkem. Sice už jsem Adamovi podstatná fakta sdělila, ale protože jsem si nebyla jistá, kolik toho proniklo jeho vztekem, raději jsem všechno zopakovala.

„Zatraceně,“ zaklel Adam, když jsem skončila. „Chudák kluk.“ Otočil se k Macovi. „Dobrá. Budeš v pořádku. První věc, kterou uděláme, je, že vyvoláme tvého vlka, aby ses uzdravil.“

„Ne,“ odmítl Mac a střelil divokým pohledem napřed po mně, pak po mrtvém muži. „V tom stavu se nedokážu ovládat. Určitě někomu ublížím.“

„Podívej se na mě,“ řekl Adam temným, chraplavým hlasem, a přestože nemluvil se mnou, i já k němu obrátila zrak. Mac byl úplně uchvácený.

„Všechno bude v pořádku, Alane. Nedovolím, abys Mercy ublížil – i když si to zaslouží. A ani ti nedovolím sežrat tu mrtvolu,“ pokračoval a dokázal tak, jak je všímavý.

Mac stále váhal, proto jsem přišla blíž, klekla si vedle Adama a pohlédla Macovi do očí. „Řekla jsem ti, že dokáže udržet vlka pod kontrolou, dokud to nezvládneš sám. Proto je alfa. Můžeš mu věřit.“

Mac na mě chvíli hleděl, pak zavřel oči a kývl. „Dobrá. Ale nevím jak.“

„Však se to naučíš,“ řekl Adam. „Teď ti ale pomůžu.“ Kolenem mě odstrčil stranou a vytáhl zavírací nůž. „Bude to snazší bez šatů.“

Nenápadně jsem se pokusila vytratit a snažila jsem se nekrčit, když Mac vykřikl.

Proměna není nikdy snadná ani bezbolestná a bez pomoci měsíce je o to horší. Netuším, proč se nedokáží proměnit tak lehce jako já. Musela jsem zavřít oči, když se z kouta garáže začaly ozývat bolestivé zvuky. A zlomená klíční kost Macovu proměnu také neusnadnila. Někteří vlkodlaci se s praxí dokáží měnit docela rychle, ale mladému vlkodlakovi to může trvat dost dlouho.

Vyklouzla jsem z garáže kanceláří a vyšla ven, nejen abych jim poskytla soukromí, ale také proto, že už jsem nedokázala dál poslouchat, jak Mac trpí. Posadila jsem se na betonový schod před kanceláří a čekala jsem.

Elizaveta se vrátila zavěšená do vnukovy paže téměř ve stejnou chvíli, kdy se Macův křik proměnil ve vlčí vytí.

„Je tu další vlkodlak?“ zeptala se Elizaveta.

Kývla jsem a vstala. „Chlapec, o kterém jsem vám povídala,“ řekla jsem. „Ale je tady Adam, takže jsme v bezpečí. Vyčistili jste i Stefanovu dodávku?“ Kývla jsem na auto.

„Ano, ano. Myslíš si snad, že jsme amatéři?“ Uraženě zafuněla. „Tvůj upíří přítel nepozná, že ve voze byla kromě něj ještě jiná mrtvola.“

„Děkuji.“ Naklonila jsem hlavu na stranu, z garáže jsem ale nic neslyšela, proto jsem otevřela dveře kanceláře a zavolala: „Adame?“

„Všechno je v pořádku,“ řekl, ale jeho hlas zněl unaveně. „Bezpečné.“

„Je tu Elizaveta s řidičem,“ varovala jsem ho pro případ, že si jich nevšiml, když sem vtrhl.

„Pozvi ji dovnitř.“

Chystala jsem se otevřít dveře, ujal se toho ale Elizavetin vnuk a podržel je otevřené nám oběma. Elizaveta přesunula kostnatou ruku na moji paži, ze síly jejího sevření jsem ale poznala, že při chůzi rozhodně žádnou pomoc nepotřebuje.

Mac ležel stočený do klubíčka v koutě garáže, kde jsem ho nechala. Ve vlčí podobě byl tmavě šedý a splýval se stíny na betonové podlaze. Měl jednu bílou tlapku a bílou šmouhu na čenichu. Vlkodlaci jsou obvykle zbarvení spíše jako psi než vlci. Nevím proč. Marok Bran má bílou špičku ocasu, takže to vypadá, jako by si ji namočil do kýblu s barvou. Připadá mi to roztomilé, nikdy bych ale nesebrala odvahu říct mu to.

Adam klečel vedle mrtvoly a Macovi nevěnoval pozornost. Když jsme vyšli z kanceláře, zvedl hlavu. „Elizaveto Arkaděvno,“ pozdravil ji formálně a dodal něco rusky. Pak přešel zpět k angličtině a pokračoval: „Roberte, i tobě děkuji, že jsi dnes večer přišel.“

Elizaveta řekla Adamovi něco rusky.

„Ještě ne,“ odvětil Adam. „Můžete ho proměnit zpátky?“ Ukázal na tělo. „Podle pachu ho nepoznávám, ale chtěl bych si prohlédnout jeho tvář.“

Elizaveta se zamračila a rychle promluvila rusky na vnuka. Kývl a chvíli spolu hovořili, pak se obrátila zpět k Adamovi. „Snad. Mohu se o to dozajista pokusit.“

„Asi tady nemáš foťák, co, Mercy?“ zeptal se Adam.

„Mám,“ odpověděla jsem. Pracuji na starých autech a někdy je lidé „restaurovali“ velmi jedinečným způsobem. Zjistila jsem, že je užitečné udělat si fotku, než na nich začnu pracovat, protože je tak dám snadněji zpátky dohromady. „Přinesu ho.“

„A taky kus papíru a inkoustový polštářek, pokud nějaký máš. Pošlu jeho otisky prstů příteli k identifikaci.“

Když jsem se vrátila, mrtvý muž opět vypadal jako člověk a rána, kterou jsem mu způsobila na krku, zela dokořán jako prasklý balón. Kůže mu zmodrala ztrátou krve. Už dřív jsem viděla mrtvoly, ale za žádnou jsem zatím nebyla zodpovědná.

Proměna mu roztrhala oblečení a rozhodně ne tak zajímavě jako v komiksech nebo na obrazech malířů fantasy. Kalhoty měl rozervané v rozkroku a krví zmáčenou košili okolo krku a ve švech na ramenou. Vypadalo to strašlivě nedůstojně.

Adam vytáhl digitální foťák, vyfotil si mrtvého z různých úhlů, pak foťák vrátil do pouzdra a přehodil si ho přes rameno.

„Vrátím ti ho, jakmile z něj dostanu fotky,“ slíbil nepřítomně, vzal si ode mě papír a inkoustovou podušku, odborně přitiskl ochablé prsty mrtvého na polštářek a na list papíru.

Poté věci nabraly rychlý spád. Adam pomohl Elizavetinu vnukovi odnést tělo do kufru luxusního vozu, aby se ho mohli zbavit. Elizaveta něco zamumlala, zatřásla rukama a omyla moji garáž magií, takže v ní snad nezůstaly žádné stopy po tom, že jsem tu kdy měla mrtvé tělo. A sebrala i Macovo oblečení.

„Tiše,“ pokáral ho Adam, když Mac zavrčel na protest. „Stejně už to byly jen hadry. Doma mám oblečení, které by ti mělo padnout, a zítra nakoupíme další.“

Mac na něj pohlédl.

„Půjdeš se mnou,“ řekl Adam a jeho tón nepřipouštěl námitek. „Nedovolím, aby se mi městem toulal mladý vlk bez dozoru. Půjdeš se mnou, naučíš se pár věcí a pak se rozhodneš, jestli zůstaneš, nebo odejdeš. Ale ne, dokud si nebudu jistý, že se dokážeš ovládat.“

„Už půjdu. Pro starou ženu, jako jsem já, není dobré, aby ponocovala tak dlouho,“ řekla Elizaveta. Kysele na mě pohlédla. „Snaž se nedělat nějakou dobu hlouposti, Mercedes. Nechci se sem vracet.“

Znělo to, jako by po mně uklízela pravidelně, přestože to bylo poprvé. Byla jsem unavená, pořád se mi obracel žaludek z toho, že jsem zabila člověka, a hrozilo, že vyzvracím i zbytek večeře. Její ostrá výtka mě rozčílila, a protože jsem byla vynervovaná, neodpověděla jsem asi tak diplomaticky, jak bych měla.

„To nechci ani já,“ odvětila jsem hladce.

Zachytila skrytou urážku, ale já na ni hleděla s očima dokořán a tak unaveně, že si nemohla být jista, jestli to byl úmysl, nebo ne. Urážet čarodějky je stejně hloupé jako zlobit alfu vlkodlaků nebo se tulit k mladému vlkovi vedle mrtvého těla a já tohle všechno zvládla za jediný večer. Ale prostě jsem si nemohla pomoct. Vzdor mi pomáhal uchovat si sebe sama, když jsem vyrůstala ve smečce dominantních a povětšinou mužských vlkodlaků. Vlkodlaci stejně jako ostatní dravci respektují i hranou odvahu. Přílišnou snahu nerozzlobit je považují za slabost – a slabí tvorové jsou kořist.

Zítra se vrátím ke spravování starých aut a nějakou dobu se budu snažit nevystrkovat příliš hlavu. Dnes v noci jsem vypotřebovala všechno své štěstí.

Zdálo se, že Adam souhlasí, protože vzal Elizavetu za ruku, zavěsil si ji do lokte, čímž přitáhl její pozornost k sobě, a doprovodil ji ven k autu. Její vnuk Robert se na mě líně usmál.

„Netlač tolik na bábušku, Mercy,“ řekl tiše. „Má tě ráda, ale to ji nezastaví, pokud nabude dojmu, že jí neprokazuješ dostatečnou úctu.“

„Já vím,“ řekla jsem. „Půjdu domů a uvidím, jestli mi pár hodin spánku nezavře pusu, než nás dostanu do potíží.“ Snažila jsem se žertovat, ale vyznělo to prostě unaveně.

Robert se na mě soucitně usmál a odešel.

Něco těžkého se mi opřelo o bok. Pohlédla jsem dolů a spatřila Maca. I on na mě hleděl soucitně. Adam byl s Elizavetou, ale nezdálo se, že by měl Mac problémy. Lehce jsem ho podrbala za nastraženým uchem.

„Pojď,“ řekla jsem mu. „Zamkneme tady.“

Tentokrát jsem si peněženku nezapomněla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a pět