7.

Následující ráno jsem ve vypůjčené bundě zamířila k čerpací stanici a koupila si na snídani burrito. Nebylo sice nejlepší, ale bylo horké a já měla takový hlad, že bych snědla skoro cokoli.

Mladík u pokladny vypadal, jako by se chtěl na něco zeptat, ale já ho zastrašila upřeným pohledem. Zdejší lidé ví, že není radno pouštět se do souboje pohledů. Nejsem sice vlkodlak, ale to on nevěděl, protože jím taky nebyl. Nebylo zrovna milé zastrašovat ho, ale já se taky mile necítila.

Potřebovala jsem něco dělat, cokoli, a místo toho jsem tady musela celé dopoledne trčet. Měla jsem tak dost času na přemýšlení o tom, jak asi Jesse trpí v rukou únosců, o Macovi a o tom, co jsem mohla udělat, abych zabránila jeho smrti. Znamenalo to znovu prožívat zahanbující okamžik, kdy mi Bran oznámil, že mě muž, kterého jsem milovala, jen zneužívá. Toužila jsem utéct, protože v Aspen Creeku jsem se stále cítila jako osamělá šestnáctka, ať už jsem se snažila se svými emocemi bojovat jakkoli. Ale poslušnost Branovi ve mně byla hluboce zakořeněná, obzvláště když jeho rozkazy dávaly smysl. To ale neznamenalo, že se mi to muselo líbit.

Vydala jsem se zpátky k motelu. Dech se mi srážel v páru a sníh mi křupal pod nohama, když tu někdo zavolal mé jméno.

„Mercy!“

Zadívala jsem se na zelený truck, který zůstal stát na okraji cesty. Řidič očividně zastavil kvůli mně, ale já ho nepoznávala. Ostré ranní slunce se odráželo od sněhu, a tak jsem jen těžko rozeznávala detaily, proto jsem si zastínila oči rukou a zamířila blíž.

Sotva jsem změnila směr, řidič vypnul motor, vyskočil z vozu a přeběhl cestu.

„Doslechl jsem se, že jsi tady,“ řekl, „ale myslel jsem, že už budeš pryč, jinak bych se zastavil dřív.“

Hlas mi připadal povědomý, ale nehodil se ke kudrnatým rusým vlasům a mladistvé tváři. Na okamžik se zatvářil zmateně, dokonce ublíženě, že ho nepoznávám. Pak se zasmál a potřásl hlavou. „Zapomínám, i když… kdykoli se podívám do zrcadla, mám dojem, jako bych se díval na cizince.“

Světle modré, laskavé oči k hlasu patřily, ale teprve jeho smích mi prozradil, na koho se dívám. „Doktore Wallaci?“ zeptala jsem se. „Jste to opravdu vy?“

Strčil si ruce do kapes, naklonil hlavu na stranu a rošťácky se zazubil. „No jasně, Mercedes Thompsonová, no jasně.“

Carter Wallace byl v Aspen Creeku veterinářem. Ne, obvykle neošetřoval vlkodlaky, bylo tu ale dost psů, koček a dobytka na to, aby měl neustále plné ruce práce. Jeho dům stál hned vedle toho, ve kterém jsem vyrostla, a on mi pomohl překonat prvních pár měsíců po smrti adoptivních rodičů.

Ale doktor Wallace, kterého jsem znala, byl plešatějící muž středního věku s břichem visícím přes opasek. Tvář a ruce mu léty strávenými na slunci zdrsněly. Muž přede mnou byl štíhlý a kůži měl bledou a dokonalou jako dvacetiletý kluk – ale největší rozdíl nebyl v jeho vzezření.

Carter Wallace, kterého jsem znala, byl něžný a pohyboval se jen pomalu. Viděla jsem, jak vylákal skunka z hromady pneumatik, aniž by cokoli postříkal, a hlasem uklidnil vyděšeného koně, zatímco odstřihával ostnatý drát, do kterého se zapletl. Bylo v něm něco mírumilovného, pevného a nezlomného jako dub.

Ale už ne. Jeho oči byly stále jasné a laskavé, zároveň v nich však bylo cosi dravčího. Vyzařovalo z něj násilí a skoro jsem cítila krev.

„Jak dlouho už jste vlkem?“ zeptala jsem se.

„Minulý měsíc to byl rok,“ řekl. „Já vím, já vím, přísahal jsem, že to nikdy neudělám. Věděl jsem toho o vlcích příliš, a ne dost. Ale předminulý rok jsem musel odejít na odpočinek, protože mě přestaly poslouchat ruce.“ Úzkostně pohlédl dolů, ale uvolnil se, když snadno zahýbal prsty. „Smířil jsem se s tím. Veterináři si rychle zvyknou na stárnutí a smrt, obzvláště tady. Gerry se do mě znovu pustil, ale já byl tvrdohlavý. Bylo potřeba víc než artritida a Gerryho přemlouvání, abych změnil názor.“ Gerry byl jeho syn a vlkodlak.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Rakovina kostí.“ Doktor Wallace zavrtěl hlavou. „Tvrdili, že nemůžou nic dělat. Čekalo mě několik měsíců v posteli a mohl jsem jenom doufat, že zemřu dřív, než morfium přestane působit. Každý má svoji cenu a tohle bylo příliš i na mě. A tak jsem požádal Brana.“

„Většina lidí proměnu nepřežije, když jsou tak nemocní,“ řekla jsem.

„Bran říká, že jsem příliš paličatý, abych umřel.“ Znovu se zakřenil. Jeho výraz mi začínal dělat starosti, protože doktor Wallace, můj doktor Wallace, se takhle nikdy netvářil. Zapomněla jsem, jak je to divné, když znáte někoho ještě před proměnou, jak vlk změní lidskou osobnost. Obzvláště když ho člověk nemá pod kontrolou.

„Myslel jsem, že teď už budu zpátky v práci,“ řekl doktor Wallace. „Ale Bran říká, že ještě nepřišel správný čas.“ Zhoupl se na patách a zavřel oči, jako by viděl něco, co já ne. „Jde o pach krve a masa. Jsem v pořádku, dokud nic okolo mě nekrvácí.“ Poslední větu zašeptal a já slyšela v jeho hlase chtíč.

Zhluboka se nadechl, vzchopil se a pohlédl na mě očima jen o odstín tmavšíma než sníh. „Víš, celé roky jsem tvrdíval, že se vlkodlaci nijak zvlášť neliší od jiných divokých predátorů.“ Říkával, že se podobají velkým bílým žralokům nebo medvědům grizzly.

„Vzpomínám si,“ řekla jsem.

„Ale medvědi grizzly nenapadají vlastní rodiny, Mercy. Netouží ubližovat a prolévat krev.“ Zavřel oči. „Před několika dny jsem skoro zabil svoji dceru, protože řekla něco, s čím jsem nesouhlasil. Kdyby se v tu chvíli u nás nezastavil Bran…“ Potřásl hlavou. „Stalo se ze mě monstrum, ne zvíře. Už nikdy nebudu moct pracovat jako veterinář. Dokud budu žít, nebude moje rodina nikdy v bezpečí.“

Poslední věta zůstala viset mezi námi.

Zatraceně, k čertu a do háje, zaklela jsem v duchu. V tuhle dobu už měl mít vlka pod kontrolou. Pokud byl vlkodlakem víc než rok a stále se neovládal, když se rozčílil, nikdy nebude mít dost sebeovládání na to, aby přežil. Vlci, kteří se nedokáží kontrolovat, jsou kvůli bezpečí smečky zabiti. Jedinou otázkou zůstávalo, proč už to Bran neudělal – ale i na to jsem znala odpověď. Doktor Wallace je jeden z mála lidí, které Bran považuje za přátele.

„Přál bych si, aby se Gerry vrátil domů na Díkůvzdání,“ řekl doktor Wallace. „A jsem rád, že jsem tě zastihl, než jsi zase odjela.“

„Proč tady Gerry není?“ zeptala jsem se. Gerry pro Brana zařizoval obchodní věci, ale určitě se vrátí, aby se s otcem rozloučil, než…

Doktor Wallace mě pohladil po tváři a já si uvědomila, že pláču.

„Je na cestách. Má na starosti vlky samotáře, kteří žijí v místech, kde na ně nemůže dohlížet žádná smečka. Jeho práce je důležitá.“

To je. Ale doktor Wallace brzy zemře a Gerry by měl být tady.

„Život je většinou snazší než smrt, malá Mercy,“ řekl laskavě a zopakoval tak oblíbené pořekadlo mého nevlastního otce. „Tanči, když měsíc zpívá, a neplač nad problémy, které ještě nenastaly.“

Úsměv mu zjihl a já na okamžik jasně viděla muže, kterým býval. „Je zima, Mercy, a bunda ti nijak zvlášť nepomůže. Jdi se zahřát, děvče.“

Nevěděla jsem, jak se rozloučit, proto jsem to neudělala. Prostě jsem se otočila a odešla.

*

Když hodiny v hotelovém pokoji odtikaly poledne, vydala jsem se k dodávce, kterou Charles – nebo možná Carl – zaparkoval před dveřmi pokoje číslo jedna. Pokud Adam není připravený vyrazit, bude ho prostě muset odvézt někdo jiný. Už tu nezůstanu ani minutu.

Otevřela jsem kapotu, protože z dodávky unikala nemrznoucí kapalina a já to ještě nestačila opravit. Když jsem ji zase zavřela, stál přede mnou Samuel a držel nacpanou plátěnou brašnu.

„Co to má být?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Copak ti o tom otec neřekl?“ Po tváři se mu rozlil líný úsměv, ze kterého se mi vždycky rozbušilo srdce. Rozzlobilo mě, že to stále funguje. „Posílá mě s tebou. Někdo se musí postarat o odpadlíky, kteří napadli Adama, a on se sotva dokáže pohnout.“

Obrátila jsem se na podpatku, ale zůstala jsem stát, protože jsem netušila, kde Brana najít. A Samuel měl pravdu, k čertu. Potřebovali jsme pomoct.

Než jsem stačila vymyslet něco, čím bych omluvila svoji zjevnou nelibost, otevřely se dveře pokoje.

Adam vypadal, jako by za posledních dvacet čtyři hodin zhubl o dobrých deset kilo. Měl na sobě vypůjčené tepláky a rozepnutou bundu, která odhalovala nahou hruď. Kůži měl zhmožděnou a plnou fialových, modrých a černých podlitin, tu a tam se světlejšími rudými skvrnami, neviděla jsem ale žádné otevřené rány. Adam vždy pečoval o zevnějšek, teď ale měl tváře zčernalé strništěm a neučesané vlasy. Pomalu vykulhal na chodník a v ruce pevně svíral berli.

Nečekala jsem, že se tak rychle postaví na nohy, a překvapení se mi muselo objevit ve tváři, protože se lehce pousmál.

„Motivace pomáhá při léčení,“ řekl. „Potřebuji najít Jesse.“

„Motivace pomáhá hlouposti,“ zabručel Samuel vedle mě a Adamův úsměv se rozšířil, i když už nevypadal šťastně.

„Musím najít Jesse,“ odpověděl Adam na Samuelův očividný nesouhlas. „Mercy, kdybys nedorazila včas, byl bych už mrtvý. Děkuji ti.“

Netuším, jaký vlastně máme vztah, a skutečnost, že ho Bran požádal, aby na mě dohlédl, nijak nepomáhala. Ale přesto jsem nedokázala odolat a poškádlila ho, bral se totiž příliš vážně.

„Vždycky ti ráda přispěchám na pomoc,“ prohlásila jsem lehce a potěšilo mě podráždění, které mu problesklo v očích, než se rozesmál.

Musel se zastavit, aby popadl dech. „Zatraceně,“ řekl a zavřel oči. „Nerozesmívej mě.“

Samuel se nevtíravě přiblížil, ale ustoupil, když Adam nezavrávoral a znovu vykročil. Otevřela jsem posuvné dveře za sedadlem spolujezdce.

„Chceš si lehnout?“ zeptala jsem se. „Nebo se radši posadíš? Nepřipadá v úvahu, abys seděl vpředu, potřebuješ se snadno dostat dovnitř a ven.“

„Zůstanu sedět,“ zabručel Adam. „Mým žebrům se nelíbí, když ležím.“

Dostal se k dodávce a já ucouvla a nechala Samuela, ať mu pomůže dovnitř.

„Mercy,“ ozval se za mnou Bran. Dočista mě tak překvapil, protože jsem se soustředila na výraz v Adamově tváři.

Nesl několik přikrývek.

„Chtěl jsem dorazit dřív a říct ti, že Samuel pojede s vámi,“ řekl Bran a podal mi deky. „Ale musel jsem něco zařídit a trvalo to déle, než jsem čekal.“

„Věděl jsi, že ho pošleš se mnou, už když jsme spolu včera večer mluvili?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „Věděl jsem, že ta možnost tu je, ano. Potom, co jsem od tebe odešel, jsem si ale znovu promluvil s Adamem a vyjasnili jsme si pár věcí. Posílám Charlese s několika vlky do Chicaga.“ Zazubil se a jeho úsměv byl zákeřný a dravčí. „Zjistí, kdo vytváří nové vlky bez svolení, a zastaví ho takovým způsobem, abychom už se s podobným problémem znovu nesetkali.“

„Proč nepošleš Samuela do Chicaga a Charlese se mnou?“

„Samuel nemá dost silný žaludek na to, aby se o tu věc v Chicagu postaral,“ řekl Adam udýchaně. Pohlédla jsem na něj a uviděla, že sedí na prostředním sedadle a čelo má orosené potem.

„Samuel je doktor a dostatečně dominantní na to, aby Adamovi zabránil někoho sežrat, než se vyléčí,“ odsekl Samuel, vylezl z dodávky a vyškubl mi přikrývky z rukou.

Branův úsměv zjihl pobavením. „Samuel byl dlouho pryč,“ vysvětlil. „Pokud vím, zná ho kromě Adama jen Darryl, Adamův zástupce. Než zjistíme, o co jde, byl bych radši, kdyby se utajilo, že celou věc vyšetřuji.“

„Myslíme si, že se blíží čas, kdy už se nebudeme moct dál ukrývat před lidmi,“ řekl Samuel, když zabalil Adama do přikrývek. „Ale raději bychom se odhalili po svém, než aby nás prozradila smečka vraždících vlků dřív, než budeme připraveni.“

Musela jsem vypadat šokovaně, protože se Bran zasmál.

„Je to jen otázka času,“ řekl. „Fae mají pravdu. Forenzní vědy, satelitní dohled a digitální kamery nám znesnadňují udržet tajemství. Bez ohledu na to, kolik vlkodavů a mastifů George Brown chová, žádný z nich nevypadá jako vlkodlak.“

V Aspen Creeku chovali tři nebo čtyři lidé velké psy, kterými vysvětlovali podivné stopy a úkazy – George Brown byl sám vlkodlak a vyhrál se svými mastify několik národní titulů. Psi na rozdíl od koček vlkodlaky obvykle dobře snáší.

„Hledáš nějaké neviňátko, jako byl Kieran McBride?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ zabručel Adam. „Mezi vlkodlaky žádné Kierany McBridy nenajdeš. Rozhodně nejsme neškodní a roztomilí. Ale možná najdeme nějakého hrdinu mezi policisty nebo v armádě.“

„Věděl jsi o tom?“ zeptala jsem se.

„Slyšel jsem pár zvěstí.“

„V žádném případě nepotřebujeme, aby po Tri-Cities pobíhal vraždící bastard a využíval vlkodlaky k zabíjení lidí,“ řekl Bran. Pohlédl přes mé rameno na syna. „Najdi pachatele a zlikviduj ho, než se do celé věci zapletou lidé, Samueli.“ Bran byl jediný, koho znám, kdo dokázal ze slova „pachatel“ udělat nadávku. Na druhou stranu by stejným tónem mohl říct třeba „plyšový králík“ a já bych se roztřásla strachy.

Ale spíše jsem se klepala zimou než děsem. V Tri-Cities se teplota povětšinou pořád držela nad nulou. Na Montanu nebyl listopad nijak zvlášť studený – například mi při dýchání nemrzly nozdry, takže ještě nebylo deset pod nulou – ale bylo chladněji, než nač jsem zvyklá.

„Kde máš bundu?“ zeptal se Bran, když si všiml, jak mi jektají zuby.

„Nechala jsem ji v pokoji,“ řekla jsem. „Není moje.“

„Klidně si ji můžeš půjčit.“

„Odjíždím,“ připomněla jsem.

Potřásl hlavou. „Tak radši jeď, než zmrzneš na kost.“ Pohlédl na Samuela. „Zůstaň v kontaktu.“

„Brane,“ řekl Adam. „Díky.“

Bran se usmál, protáhl se kolem mě k dodávce a stiskl Adamovi opatrně zhmožděnou ruku. „Není zač.“

Ustoupil a zasunul dveře zpátky na místo. Použil přesně tu správnou sílu, aby se znovu neotevřely. Mně trvalo celé tři měsíce, než jsem se to naučila.

Sáhl do kapsy kabátu a podal mi vizitku. Byla obyčejná, bílá, a stálo na ní jeho jméno a dvě telefonní čísla vytištěná černým písmem. „Abys mi mohla v případě potřeby zavolat,“ řekl. „To horní číslo je můj mobil, abys neriskovala, že budeš muset mluvit s mojí manželkou.“

„Brane?“ vyhrkla jsem impulzivně. „Co má Gerry tak důležitého na práci, že není doma s doktorem Wallacem?“

„Lituje se,“ vyštěkl Samuel.

Bran položil ruku na Samuelovu paži, ale promluvil na mě. „Carterův případ je tragický a neobvyklý. Pokud člověk přežije proměnu, ale ne první rok, může za to fakt, že nedokáže ovládnout vlčí instinkty.“

„Myslela jsem, že je to vždy věc kontroly,“ řekla jsem Branovi.

Kývl. „To ano. Ale v Carterově případě nejde o její nedostatek, naopak jí má příliš.“

„Nechce být vlkodlak,“ řekl Samuel. „Nechce cítit zabijácký instinkt ani moc lovu.“ Samuelovy oči se na okamžik zatřpytily na slunci. „Je léčitel, ne zabiják.“

Ach, pomyslela jsem si, a to vámi otřáslo, že ano, doktore Cornicku. Samuel se neoddával zrovna rád rozhovorům na osobní téma – za to ale možná mohla stejně tak má osoba jako jeho sklony – ale vzpomínám si, že někdy míval problémy, protože u něj instinkt zabíjet převládal nad instinktem léčit. Řekl mi, že se před každou operací musí vždy dobře najíst. Považoval snad doktora Wallaceho za lepšího člověka, protože nechtěl žít s podobným konfliktem?

„Pokud Carter nedovolí, aby se vlk stal jeho součástí, neovládne ho.“ Bran zkroutil koutky úst dolů. „Je nebezpečný a s každým úplňkem se to zhoršuje, Mercy. A přitom by stačilo, aby jednou jedinkrát odložil svoji paličatou morálku, a byl by v pořádku. Ale pokud to neudělá brzy, už nikdy se to nestane. Nemůžu dovolit, aby se dožil dalšího úplňku.“

„To Gerry ho přesvědčil, aby podstoupil proměnu,“ řekl Samuel unaveně. „Ví, že se blíží chvíle, kdy někdo bude muset s Carterem skoncovat. Pokud se objeví, připadne ta povinnost jemu, a to on nezvládne.“

„Postarám se o to,“ řekl Bran a zhluboka se nadechl. „Nebude to poprvé.“ Přesunul ruku ze Samuelovy paže na jeho rameno. „Ne každý je tak silný jako ty, synu.“ Jeho slova a postoj prozrazovaly hluboký zármutek a já si vzpomněla, že tři Samuelovy děti nepřežily proměnu.

„Do vozu, Mercy,“ řekl Samuel. „Třeseš se.“

Bran mi položil ruce na ramena, políbil mě na čelo, ale pak vše pokazil tím, že řekl: „Nech chlapy, ať se o všechno postarají, Mercedes, dobře?“

„Jasně,“ řekla jsem a ucouvla. „Dávej na sebe pozor, Brane.“

Obešla jsem dodávku a nebručela si pod vousy jen proto, že by vlkodlaci všechno slyšeli.

Nastartovala jsem. Dodávka v chladu protestovala, ale ne dlouho. Nechala jsem ji zahřát a Bran se zatím loučil se Samuelem.

„Jak dobře tě Bran zná?“ zeptal se Adam tiše. Zvuk motoru a rádia jeho slova pravděpodobně přehlušil.

„Moc dobře ne, pokud si myslí, že nechám všechno na tobě a Samuelovi,“ zamumlala jsem.

„Přesně v to jsem doufal,“ řekl s takovým zadostiučiněním, že jsem se po něm rychle ohlédla. Unaveně se usmál. „Samuel je dobrý, Mercy. Ale nezná Jesse, nic pro něj neznamená. Já ještě chvíli k ničemu nebudu, a proto tě potřebuji, kvůli Jesse.“

Dveře spolujezdce se otevřely, dovnitř se vsoukal Samuel a zase dveře zabouchl.

„Táta to myslí dobře,“ řekl Sam, když jsem couvala, čímž dokázal, že mě zná lépe než otec. „Je zvyklý jednat s lidmi, kteří ho na slovo poslouchají. Ale má pravdu, Mercy. Nemáš na to, aby ses pletla do záležitostí vlkodlaků.“

„Mně se zdá, že si zatím vedla dobře,“ prohlásil Adam vlídně. „Zabila dva během dvou dnů a neutržila ani škrábanec.“

„Štěstí,“ oponoval Samuel.

„Opravdu?“ Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak Adam zavřel oči a téměř šeptem dodal: „Možná. V armádě jsme podobná štístka využívali tam, kde nám mohla nejvíce prospět.“

„Adam chce, abych mu pomohla najít Jesse,“ řekla jsem Samuelovi a sešlápla jsem plyn. Aspen Creek jsme nechali za zády.

Od té chvíle šel celý rozhovor do háje. Adam po několika pichlavých poznámkách vycouval a pobaveně sledoval ohňostroj. Nevzpomínám si, že bych se v minulosti se Samuelem hádala, ale taky už jsem nebyla poblázněná šestnáctka.

Když jsem Samuelovi významně přestala odpovídat, odepnul si pás, proklouzl mezi sedadly dozadu a posadil se vedle Adama.

„Nikdy se s Mercy nehádej o něčem, na čem jí záleží,“ poradil mu Adam. Očividně se nesmírně bavil. „I když se hádat přestane, stejně si nakonec udělá, co chce.“

„Sklapni a sněz něco,“ zavrčel Samuel a jeho hlas zněl, jako by mu vůbec nepatřil. Slyšela jsem, jak nadzvedl víko malé chladničky, a dodávku naplnil sladký, železitý pach krve.

„Hm,“ zamumlal Adam bez známky nadšení. „Syrový steak.“

Přesto ho ale snědl a usnul. Po chvíli se Samuel vrátil zpět dopředu a připoutal se.

„Nepamatuji si, že bys bývala tak paličatá,“ řekl.

„Možná jsem nebyla,“ souhlasila jsem. „Anebo ses možná nesnažil mi poroučet. Nepatřím ani ke tvé, ani k Branově smečce. Nejsem vlkodlak. Nemáš právo mi rozkazovat.“

Zabručel a nějakou dobu jsme jeli v tichosti.

Nakonec řekl: „Obědvala jsi?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Chtěla jsem zastavit v Sandpointu. Od chvíle, kdy jsem jím projížděla naposledy, se rozrostl.“

„Turisté,“ prohlásil Samuel znechuceně. „S každým rokem je jich víc a víc.“ Napadlo mě, jestli si vzpomíná na doby, kdy sem přijel poprvé.

Zastavili jsme a nakoupili tolik smaženého kuřete, že bychom nakrmili baseballový team – anebo dva vlkodlaky a moji maličkost. Adam se pustil do jídla s těžko potlačovanou dravostí. Hojení byla těžká práce a on potřeboval tolik proteinu, kolik jen do sebe mohl nacpat.

Jakmile dojedl, opět jsme vyrazili na cestu a Samuel se znovu posadil dopředu vedle mě. Konečně jsem se zeptala: „Co se stalo tu noc, kdy tě napadli? Vím, že už jsi to pověděl Branovi a pravděpodobně i Samuelovi, ale já bych to taky ráda slyšela.“

Adam si pečlivě utřel ruce do vlhkého ubrousku, který přiložili ke kuřeti. Olízat si prsty bylo očividně pod jeho úroveň. „Svolal jsem smečku, abych jí představil Maca a řekl jí o tom, co mu provedli jeho věznitelé.“

Kývla jsem.

„Asi patnáct minut potom, co odjel posledních z nich, bylo asi půl čtvrté ráno, zaklepal někdo na dveře. Mac se zrovna proměnil zpátky v člověka a vyskočil, aby otevřel.“ Odmlčel se a já si upravila zpětné zrcátko, abych na něj viděla, z jeho tváře jsem ale nedokázala nic vyčíst.

„Byl jsem v kuchyni, takže nevím, co se stalo, ale znělo to, jako by po něm vystřelili, sotva otevřel dveře.“

„Což bylo hloupé,“ poznamenal Samuel. „Měli vědět, že výstřely uslyšíš. I uspávací puška dělá pěkné rány.“

Adam se chystal pokrčit rameny, ale s bolestivým výrazem se zarazil. „Zatraceně. Omlouvám se, že kleji, Mercedes, ale zatraceně netuším, co se jim honilo hlavou.“

„Nezabili ho úmyslně, že?“ řekla jsem. Už mě to napadlo. Stříbrné kulky jsou mnohem jistější než šipka s experimentálními drogami.

„Myslím, že ne,“ přitakal Samuel. „Vypadalo to, že dostal silnou alergickou reakci na stříbro.“

„Na šipce, kterou našla Mercedes, bylo stříbro? Přesně jak si Charles myslel?“ zeptal se Adam.

„Ano,“ řekl Samuel. „Poslal jsem šipku do laboratoře spolu se vzorkem Macovy krve, aby provedli pořádné testy, ale vypadá to, že smíchali dusičnan stříbrný s DMSO a s káčkem.“

„S čím?“

„S ketaminem,“ řekl Adam. „Nějakou dobu se používal jako rekreační droga, ale původně sloužil k uspávání zvířat. Na vlkodlaky nepůsobí. Dusičnan stříbrný se používá k vyvolávání filmů. Co je DMSO?“

„Díky dusičnanu stříbrnému se do roztoku snadno dostane stříbro,“ řekl Samuel. „Používá se taky k ošetřování očních infekcí, ale vlkodlakovi bych ho nedoporučoval.“

„Nikdy jsem neslyšela o vlkodlakovi s oční infekcí,“ řekla jsem, i když jsem věděla, kam míří.

Usmál se a odpověděl Adamovi: „DMSO je methylsulfoxyd. Má spoustu divných vlastností, ale pro nás je nejzajímavější, že pronáší drogy biomembránami.“

Zírala jsem na silnici před sebou a pravou ruku jsem přiblížila k topení, abych si ji zahřála. Potřebovala jsem vyměnit těsnění na oknech a topení na ledový montanský vzduch nestačilo. Bylo to zvláštní, ale nevzpomínala jsem si, že by mi cestou sem byla zima. Když se snažíte zachránit někomu život, vlastní nepohodlí vás asi moc nezajímá.

„V prvním roce na výšce jsme měli chemii,“ řekla jsem. „Smíchali jsme něco s mátovým olejem, a když jsme do toho strčili prst, cítili jsme v ústech mátu.“

„Správně,“ řekl Samuel. „To je ono. Vezmi DMSO, smíchej ho s roztokem stříbra… a šup, stříbro se roznese vlkodlakovi po těle, takže sedativum, v našem případě ketamin, přemůže vlkodlakův metabolismus, který by jinak potlačil všechny účinky drogy.“

„Myslíš si, že Maca zabilo stříbro, a ne předávkování ketaminem?“ zeptal se Adam. „Trefili ho jen dvakrát. Mě zasáhli minimálně čtyřikrát.“

„Byl dlouhodobě vystaven působení stříbra, proto měl vážnější reakci,“ řekl Samuel. „Myslím si, že kdyby ho několik měsíců nepumpovali stříbrem, bez problémů by se z toho dostal.“

„Dusičnan stříbrný a ketamin se dají snadno sehnat,“ řekl Adam po chvíli. „Ale co DMSO?“

„Já bych se k němu dostal. Dá se získat na recept a myslím, že bys ho koupil u každé firmy, která zásobuje veterináře.“

„Takže potřebují doktora?“ zeptala jsem se.

Samuel zavrtěl hlavou. „Ne, pokud methylsulfoxyd získali přes veterinární zásobování. A myslím, že se dá docela snadno sehnat i v lékárně. Nepatří k drogám, které se pečlivě sledují. Řekl bych, že by bez větších problémů dokázali vyrobit tolik drogy, kolik by chtěli.“

„Bezva.“ Adam zavřel oči a možná si představoval nepřátelskou armádu útočící uspávacími střelami.

„Takže zabili Maca,“ řekla jsem, když bylo zjevné, že Adam nemíní pokračovat. „Co se stalo pak?“

„Jako idiot jsem vyrazil z kuchyně a vystřelili i po mně.“ Adam zavrtěl hlavou. „Zvykl jsem si na to, že jsem prakticky neprůstřelný. Dobře mi tak. Nevím, čím mě trefili, ale ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, měl jsem kotníky a zápěstí spoutané želízky. Nebyl jsem ale ve stavu, abych mohl cokoli udělat. Byl jsem tak zpitomělý, že jsem sotva zvedl hlavu.“

„Viděl jsi, kdo to byl?“ zeptala jsem se. „Vím, že jeden z nich byl člověk, doprovázel vlka, kterého jsem zabila v garáži. Cítila jsem ho v Jessině pokoji.“

Adam se zavrtěl na sedadle a zapřel se o bezpečnostní pás.

„Adame.“ Samuelův hlas zněl tiše, ale neúprosně.

Adam kývl, trochu se uvolnil a protáhl si krk, aby se zbavil napětí. „Díky. Když se naštvu, je to těžší. Ano, jednoho z nich jsem znal, Mercedes. Víš, jak se ze mě stal vlkodlak?“

Otázka přišla zčistajasna, ale Adam měl vždy dobrý důvod pro všechno, co řekl. „Vím jen, že se to stalo ve Vietnamu,“ odpověděla jsem. „Byl jsi u zvláštních jednotek.“

„Správně,“ přitakal. „Předsunutý průzkum. Měl jsem spolu s pěti dalšími muži odstranit jednoho obzvláště zákeřného diktátora. Byla to obyčejná vražda. Dělali jsme to už dřív.“

„Byl to vlkodlak?“ zeptala jsem se.

Nevesele se zasmál. „Roztrhal nás na cucky. Zabil ho jeden z jeho vlastních lidí, když žral chudáka McCua.“ Zavřel oči a zašeptal: „Pořád slyším, jak křičel.“

Mlčeli jsme a po chvíli Adam pokračoval: „Všichni diktátorovi lidé se rozprchli a nechali nás tam. Asi si nebyli jistí, jestli je doopravdy mrtvý, i když mu usekli hlavu. Po čase – musela uběhnout hodně dlouhá doba, to jsem si ale uvědomil až později – jsem zjistil, že se můžu hýbat. Všichni až na Christiansena a mě byli mrtví. Podpírali jsme se navzájem a nějak jsme se odtamtud dostali, byli jsme ale tak vážně zranění, že nás oba poslali domů. Christiansenovi stejně končila služba a mě asi považovali za blázna, protože jsem pořád plácal něco o vlcích. Poslali nás domů tak rychle, že si žádný z doktorů nestačil všimnout, jak rychle se uzdravujeme.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Samuel.

Adam se zachvěl a přitáhl si přikrývky blíž k tělu. „Omlouvám se. O tomhle zrovna často nemluvím. Je to těžší, než jsem si myslel. No, jeden z kamarádů z armády, který se vrátil do Států pár měsíců přede mnou, se doslechl o tom, že jsem doma, a přijel mě navštívit. Opili jsme se, já se o to teda aspoň pokusil. Začínal jsem si všímat, že musím vypít obrovské množství whisky, aby na mě měla aspoň nějaký vliv, ale uvolnil jsem se natolik, že jsem mu pověděl o vlkodlakovi.

Díkybohu za to, protože mi uvěřil. Zavolal příbuznému a společně mě přesvědčili, že mi o příštím úplňku vyraší chlupy a něco zabiju. Vzali mě do své smečky a starali se o bezpečí ostatních, dokud jsem se neměl pod kontrolou.“

„A co ten druhý muž, který přežil?“ zeptala jsem se.

„Christiansen?“ Kývl. „Přátelé ho taky našli. Dostali by se k němu včas, když se ale vrátil domů, zjistil, že si jeho žena začala něco s jiným. Sbalila mu věci a čekala na něj s milencem a s rozvodovými papíry.“

„Co se stalo?“ zeptal se Samuel.

„Rozsápal je.“ Zadíval se mi ve zpětném zrcátku do očí. „Dokonce i během prvního měsíce je možné proměnit se, když se dostatečně rozzlobíš.“

„Já vím,“ řekla jsem mu.

Trhaně kývl. „No, přesvědčili ho, aby zůstal se smečkou, dokud se nenaučí vše potřebné k přežití. Ale pokud vím, nikdy se nepřipojil k žádné oficiálně. Žije jako vlk samotář.“

Vlk samotář je muž, který se odmítne připojit ke smečce nebo nenajde smečku, která by ho přijala. Musím dodat, že ženám není podobná věc dovolena. Co se týká žen, nevstoupili vlkodlaci ještě ani do dvacátého, natož do jednadvacátého století. Dobře, že nejsem vlk – anebo je to naopak škoda. Někdo je musí probudit.

„Christiansen byl jeden z vlků, kteří vtrhli k tobě domů?“ zeptala jsem se.

Kývl. „Neviděl jsem ho ani neslyšel, držel se ode mě dál, ale cítil jsem ho. Bylo tam několik lidí a tři nebo čtyři vlci.“

„Dva jsi zabil,“ řekla jsem. „Já se postarala o třetího.“ Snažila jsem si vzpomenout, co jsem u něj doma cítila, ale sledovala jsem jen Jessin pach. Adamův dům navštívilo tolik vlků a já jich z jeho smečky znala jménem jen několik. „Poznala jsem člověka, který si tehdy v noci počíhal na Maca, ale nikým jiným si nejsem jistá.“

„Řekl bych, že mě chtěli uklidit z cesty, dokud neudělají to, proč přišli, ale všechno pohnojili,“ řekl Adam. „Začalo to smrtí Maca. Pokusili se ho unést z garáže, takže ho očividně k něčemu potřebovali, a pochybuji, že ho plánovali zabít u mě doma.“

„Nechali mi ho na prahu,“ řekla jsem.

„Opravdu?“ Adam se zamračil. „Že by varování?“ Viděla jsem, jak o tom dlouze přemýšlí, a nakonec dospěl ke stejnému závěru jako já. „Když se budeš držet stranou, nechají tě být.“

„Využili tak tělo, se kterým nepočítali,“ poznamenala jsem. „Někdo zajel k mému domu, hodil mi tělo na práh a zmizel dřív, než jsem stačila vyjít ven. Lidi, které nechali u tebe, odtamtud vystřelili, jako by jim za patami hořelo. Pravděpodobně s sebou vzali Jesse. Já se k tobě dostala právě včas, abych zabila posledního vlka, se kterým jsi bojoval.“ Snažila jsem si vzpomenout, kolik bylo hodin. „Odhadovala bych, že mohlo být tak půl páté ráno.“

Adam si promnul čelo.

Samuel řekl: „Takže střelili Maca, střelili Adama a počkali, dokud Mac nezemřel. Hodili ti jeho tělo na práh, pak se Adam probudil, a tak popadli Jesse a nechali na místě tři vlkodlaky, aby… Adama zabili? Ale proč unesli Jesse? Přece je tam nenechali jen proto, abys je oddělal.“

„První vlk, se kterým jsem se porvala, byl velmi mladý,“ řekla jsem pomalu. „Pokud na tom byli ostatní stejně, možná nad sebou prostě ztratili kontrolu, a jejich kumpáni vzali nohy na ramena, protože je nemohli uklidnit.“

„Christiansen není mladý,“ namítl Adam.

„Jedním z vlkodlaků byla žena,“ řekla jsem. „Ten, kterého jsem zabila, měl hnědožlutou barvu, skoro jako Leah, ale tmavší. Druhý měl obvyklejší zbarvení, šedé a bílé. Nevzpomínám si na žádná výrazná znamení.“

„Christiansen je rudozlatý,“ řekl Adam.

„Takže byl Jessin únos od počátku jejich hlavním cílem, nebo se prostě snažili vytěžit co nejvíce ze zpackaného úkolu?“

„Jesse,“ zachraptěl Adam, a když jsem se po něm ohlédla, uvědomila jsem si, že Samuelovu otázku vůbec neslyšel. „Probudil jsem se, protože Jesse vykřikla. Už si vzpomínám.“

„Na podlaze v obýváku jsem našla rozlámaná pouta.“ Přibrzdila jsem, abych nevrazila zezadu do karavanu, který se plížil do kopce před námi. Nemusela jsem zas tolik zpomalit. „Byla stříbrná. Podlaha byla plná střepů, mrtvých vlkodlaků a kusů nábytku. Myslím, že tam někde musela být i kotníková pouta.“ Pak mě něco napadlo. „Možná si přišli pro Maca a Adama chtěli potrestat za to, že ho vzal k sobě.“

Samuel zavrtěl hlavou. „Mercy, tobě mohli nechat varování, mohli ti chtít udělit lekci. Smečka mladých vlkodlaků, zvlášť když je vede zkušený vlk, by nerozzuřila alfu jen proto, aby ho ‚potrestala‘ za to, že se plete do jejich záležitostí. Za prvé neznám lepší způsob, jak rozzuřit maroka. A za druhé je tu sám Adam. Není jen alfa Smečky columbijského poříčí, je zpropadeně skoro nejsilnější alfa ve Státech, samozřejmě s výjimkou mě.“

Adam zabručel, protože na něj Samuelovo chvástání nijak nezapůsobilo. „Nemáme dost informací na to, abychom uhádli, co vlastně měli v plánu. Mac je mrtvý, ať už to byla nehoda nebo úmysl. Skoro zabili i mě a unesli Jesse. Byl s nimi člověk, kterého jsi poznala, a to znamená, že to má co do činění s Macovým příběhem. A přítomnost Christiansena znamená, že to má něco společného se mnou. Ale, k čertu, nevím, co mám já společného s Macem.“

„Mercy?“ řekl Samuel.

„Zapomněla jsem ti říct, že jsem se připojila k tajné společnosti záporáků, zatímco jsem byla pryč,“ obořila jsem na Samuela podrážděně. „Teď se snažím vybudovat harém svalnatých vlčích samců. Prosím. Nezapomeň, že jsem Maca neznala, dokud mi nespadl rovnou do klína, a to až potom, co mu ti darebáci zpackali život.“

Samuelovi se úspěšně podařilo mě vytočit a teď se natáhl a poplácal mě po noze.

Pohlédla jsem do zrcátka a spatřila jsem, jak Adamovy čokoládově hnědé oči zesvětlaly do jantarové, jak je přimhouřil a zadíval se na Samuelovu ruku, pak jsem ale musela obrátit pohled zpátky k cestě, abych se ujistila, že karavan před námi znovu nezpomalil. Za námi se plazila další čtyři auta.

„Nedotýkej se jí,“ zašeptal Adam. V jeho hlase zazníval stín hrozby, a protože si to asi uvědomil, dodal: „Prosím.“

Poslední slovo umlčelo jedovatou poznámku, která se mi drala na rty, neboť jsem si uvědomila, že Adam je zraněný, bojuje o kontrolu s vlkem a náš rozhovor ho nijak neuklidnil.

Ale neměla jsem si dělat starosti o sebe.

Samuel přesunul ruku nahoru po mém stehně a stiskl, ale ne dost silně na to, aby mi ublížil. Adam by si toho možná ani nevšiml, Samuel ale gesto doprovodil vyzývavým hrdelním vrčením.

Nepočkala jsem, abych zjistila, co udělá Adam. Strhla jsem volant doprava, zajela ke krajnici a dupla na brzdy. Rozepnula jsem si pás, otočila se a pohlédla Adamovi do žlutých očí. Těžce dýchal, protože jeho reakci na Samuelovu výzvu otupila bolest, kterou jsem mu způsobila neopatrnou jízdou.

„Ty,“ řekla jsem pevně a ukázala na něj. „Zůstaneš tady.“ Někdy i alfové poslechnou, když rozkaz pronesete dostatečně pevným hlasem. A obzvláště přikážete-li, aby zůstali sedět, když jsou příliš vážně zranění, než aby se pohnuli.

„Ty,“ obrátila jsem pozornost k Samuelovi. „Ven, hned teď.“

Vysmekla jsem nohu zpod Samuelovy ruky, vyskočila jsem z dodávky a měla jsem štěstí, že mi kolemjedoucí truck neurval dveře.

Nebyla jsem si jistá, jestli mě budou poslouchat, ale odmítala jsem jet v autě se dvěma vlky, kteří se touží navzájem roztrhat na kusy. Samuel přece jen otevřel dveře, zatímco já obcházela vpředu dodávku. Po šesti krocích se ke mně připojil. Dveře dodávky byly zavřené.

„Co to mělo znamenat?“ zaječela jsem na něj, aby mě slyšel přes řev motorů aut. Dobrá, teď už jsem se zlobila i já. „Myslela jsem, že se máš starat o to, aby Adama nikdo nevyzval, dokud nebude v pořádku. Nejsi tu proto, abys ho provokoval.“

„Nepatříš mu,“ vyštěkl a ostře cvakl bílými zuby.

„Samozřejmě že ne!“ zafuněla jsem podrážděně a trochu zoufale. Co mě to potkalo! „Ale nepatřím ani tobě! Proboha, Same, neříkal ti, že mu patřím, prostě cítil, že vnikáš na jeho teritorium. Žádal tě o pomoc.“ Měla bych dostat doktorát z vlkodlačí psychologie. „Nebyla to výzva, hlupáku. Skoro ho zabili a on se teď snaží dostat svého vlka pod kontrolu. Dva nespáření vlkodlaci se ve společnosti ženy vždycky začnou chovat teritoriálně, to víš líp než já. Měl bys mít všechno pod kontrolou, ale chováš se hůř než on.“ Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch páchl po zplodinách.

Samuel se odmlčel a zhoupl se na patách, což znamenalo, že zvažuje ústup z boje. „Řekla jsi mi Same,“ podotkl zvláštním hlasem. Vylekalo mě to stejně jako násilí, které z něj čišelo, protože jsem netušila, proč se tak chová. Samuel, kterého jsem dříve znala, byl dobrák, hlavně na vlkodlaka. Začínalo mi docházet, že nejsem jediná, kdo se během let změnil.

Nevěděla jsem, jak na jeho poznámku reagovat. Nechápala jsem, co má společného s naší situací, proto jsem ji ignorovala. „Jak mu chceš pomoct, když se neovládáš o nic víc než on? Co je to s tebou?“ Byla jsem upřímně zmatená.

Samuel vždycky uměl zklidnit rozbouřené vody. Jedním z jeho úkolů bylo učit mladé vlky sebekontrole, aby jim bylo dovoleno žít. Není to náhoda, že většina vlkodlaků je panovačná jako Adam. Netušila jsem, co se Samuelem dělat. Věděla jsem jen jedno, do vozu se nevrátí, dokud se nebude mít pod kontrolou.

„Nejde jen o to, že jsi žena,“ zamumlal nakonec, i když jsem ho skoro neslyšela, protože v tu chvíli burácely kolem dvě motorky.

„Tak o co jde?“ zeptala jsem se.

Nešťastně na mě pohlédl a já si uvědomila, že nechtěl, abych ho slyšela.

„Mercedes… Mercy.“ Odvrátil se a zadíval se na louky pod svahem, jako by skrývaly tajemství, po kterém pátral. „Cítím se neklidný jako štěně. Ty mě zbavuješ kontroly.“

„Tohle všechno je moje vina?“ zeptala jsem se nevěřícně. Znělo to tak neuvěřitelně, že mě začínal doopravdy děsit – a kromě toho jsem odmítala přijmout za tohle zodpovědnost.

Nečekaně se zasmál. V tu chvíli se doutnající vztek, břitkost násilí a dominantní síla, které ztěžovaly vzduch okolo nás, vytratily. Byli jsme tu jen my dva a Samuelův teplý pach – voněl po domově a lese.

„Zůstaň tady a užij si naftových zplodin, Mercy,“ řekl, když kolem v černém oblaku kouře profuněla dodávka nutně potřebující nový motor. „Dej mi pár minut, abych mohl urovnat situaci s Adamem.“ Obrátil se a vydal se k vozu. „Zamávám na tebe.“

„Žádné násilí?“ řekla jsem.

Přitiskl si ruku na srdce a uklonil se. „Přísahám.“

Trvalo jim to tak dlouho, že jsem si začala dělat starosti, ale nakonec otevřel dveře a zavolal na mě. Nestáhl okénko, protože jsem měla u sebe klíče a okna byla na elektrické ovládání. Z nějakého důvodu, který jsem ještě pořád neodhalila, fungovala okénka jen jednotlivě, nikdy ne najednou, a to i když běžel motor.

Vyhoupla jsem se na sedadlo řidiče a střelila opatrným pohledem po Adamovi. Měl zavřené oči.