9.

Když jsem vstoupila dovnitř, seděli Samuel s Warrenem na opačných koncích obýváku a vzduch byl prosycen vztekem. Nedokázala jsem říct, jestli se zlobí jeden na druhého, nebo kvůli něčemu jinému. Vlkodlaci mají sklony vztekat se pořád kvůli něčemu. Skoro jsem zapomněla, jaké to je.

Samozřejmě nejsem jediná s dobrým čichem. Warren, který seděl nejblíže u dveří, zhluboka zavětřil.

„Byla s Kylem,“ řekl mdle. „Voní po kolínské, kterou jsem mu dal. Řeklas mu to.“ Zaklel, ale v hlase mu zaznívala spíše bolest než vztek. Pocítila jsem ostré bodnutí viny.

„Ty bys mu to neřekl,“ prohlásila jsem. Odmítala jsem se omluvit. „A zasloužil si vědět, že za všechno to svinstvo, které musí snášet, nemůžeš jenom ty.“

Warren zavrtěl hlavou a zoufale na mě pohlédl. „Máš snad sebevražedné sklony? Adam by vás za to mohl oba zabít. Viděl jsem podobné věci na vlastní oči.“

„Jen mě, Kyla ne,“ řekla jsem.

„Ano, zatraceně, i Kyla.“

„Jen pokud se váš milenec rozhodne jít za novináři nebo na policii.“ Samuelův hlas zněl mírně, ale Warren se na něj přesto zamračil.

„Riskovala jsi příliš, Mercy,“ řekl Warren, když se obrátil zpátky ke mně. „Jak myslíš, že bych se cítil, kdybych vás oba ztratil?“ Vyprchal z něj všechen vztek a zůstalo jen zoufalství. „Možná jsi měla pravdu. Měl jsem to udělat sám. Měl jsem vzít to riziko na sebe. Když už se to měl dozvědět, měl jsem mu to říct já.“

„Ne. Patříš ke smečce a přísahal jsi poslušnost.“ Adam vrávoral na vrcholu schodiště a lehce se opíral o berli. Na sobě měl bílé triko a džíny správné velikosti. „Kdybys mu to řekl, musel bych uplatnit zákon, nebo riskovat vzpouru ve smečce.“

Posadil se na horní schod, myslím, že prudčeji, než zamýšlel, a zazubil se na mě. „Samuel i já můžeme dosvědčit, že Warren Kyleovi nic neřekl, že jsi to byla ty. A můžu potvrdit, že Warren nesouhlasil. A ty, jak neustále tvrdíš, nepatříš ke smečce.“ Pohlédl na Warrena. „Už dávno bych ti dal svolení, ale i já se musím řídit rozkazy.“

Chvíli jsem na něj zírala. „Věděl jsi, že s Kylem promluvím.“

Usmál se. „Řekněme, že mě napadlo, že snad budu muset sejít dolů a zakázat ti to, abys vyběhla ze dveří dřív, než Kyle odjede.“

„Ty manipulativní bastarde,“ řekla jsem s nádechem obdivu. A dost, odšroubuju starému rabbitovi tři pneumatiky.

„Děkuji.“ Skromně se na mě usmál.

A až dostaneme zpátky Jesse, pomůže mi s graffiti.

„Jak to vzal?“ zeptal se Warren. Vstal z gauče, postavil se k oknu a zíral ven. Ruce mu visely volně u boků, takže nedával najevo žádné pocity.

„Nepoběží na policii,“ řekla jsem Adamovi a Samuelovi. Snažila jsem se najít něco pozitivnějšího pro Warrena, ale nechtěla jsem mu dělat naděje pro případ, že jsem se v Kyleovi zmýlila.

„Říkal, že si promluvíte,“ řekla jsem nakonec. „Až bude po všem.“

Zvedl si ruce k tváři podobně jako předtím Kyle. „Aspoň že ještě není po všem.“

Nemluvil s námi, ale já nedokázala snést jeho bezútěšný tón. Dotkla jsem se jeho ramene a řekla jsem: „Už nic víc nezpackej a myslím, že se s tím vypořádá.“

*

Vyrazili jsme se Samuelem na schůzku se Zeem a jeho informátorkou a já se stále snažila přijít na to, jestli bych měla být na Adama naštvaná za to, jak mnou manipuloval. Popravdě řečeno nic neudělal, že? Prostě si připsal zásluhy za moje činy.

Na semaforu naskočila červená a já musela zastavit za malou dodávkou před námi blíže než obvykle. Samuel se zapřel rukou o palubní desku a ostře se nadechl. Udělala jsem obličej na chlapce na zadním sedadle, který se k nám otočil. Stáhl si spodní oční víčka a vyplázl jazyk.

„Ne že by mi vadilo způsobit dopravní nehodu,“ řekl Samuel. „Ale jen v případě, že by měla smysl.“

„Cože?“ Pohlédla jsem na něj, pak na vůz před námi. Zadní část dodávky tvořila neproniknutelnou stěnu asi půl metru od našeho čelního skla. Vzápětí jsem pochopila a zakřenila se. „Vanagony nemají nos,“ řekla jsem jemně. „Přední nárazník máš asi třicet centimetrů od palců u nohou. Mohl bys mezi auty projít.“

„Kdybych se natáhl, toho kluka bych se dotkl,“ řekl. Chlapec udělal další obličej a Samuel mu ho oplatil, strčil si palce do uší a roztáhl prsty jako lopatky paroží losa. „Víš, že jedním z Adamových úkolů je zabránit tomu, abys pobíhala kolem a vyprávěla světu o vlkodlacích.“

Naskočila zelená a chlapec smutně zamával, protože dodávka na nájezdu na mezistátní zrychlila. Také jsme zrychlovali, ale nájezd se stáčel a stoupal vzhůru do kopce, takže bude chvíli trvat, než nabereme správnou rychlost.

Odfrkla jsem si. „Kyle není svět.“ Pohlédla jsem na něj. „A kromě toho jsi věděl, co se chystám udělat, stejně dobře jako Adam. Kdybys měl opravdu něco proti, mohl jsi mě zastavit, než jsem odešla.“

„Možná si myslím, že Kyle je důvěryhodný.“

Znovu jsem si odfrkla. „A měsíc je hrouda čerstvého sýra. Nezajímá tě to. Myslíš si, že by vlkodlaci měli vystoupit na veřejnost stejně jako fae.“ Samuel se nikdy změny nebál.

„Už bychom se stejně nemohli dlouho skrývat,“ potvrdil Samuel. „Když jsem se vrátil zpátky do školy, uvědomil jsem si, jak dalece forenzní medicína pokročila. Před deseti lety jsme si museli dělat starosti jen s laboratořemi armády a FBI a stačilo mít pár lidí na správných místech. Ale nemáme dost vlků na to, abychom infiltrovali policejní laboratoře ve všech zapadákovech. Od chvíle, kdy se fae odhalili, věnují vědci mnohem větší pozornost anomáliím, které dříve považovali za chybu technik nebo kontaminaci. Pokud se k tomu táta brzy neodhodlá, bude příliš pozdě.“

„Ty jsi důvod, proč to vůbec zvažuje.“ Dávalo to smysl. Bran vždy věnoval velkou pozornost tomu, co mu Samuel radil.

„Táta není hloupý. Jakmile pochopil, čemu čelíme, dospěl ke stejnému závěru. Na příští jaro naplánoval schůzku všech alfů.“ Odmlčel se. „Napadlo ho, že by mohl použít Adama, pohledného hrdinu války ve Vietnamu.“

„A proč ne tebe?“ zeptala jsem se. „Pohledného, nesobeckého doktora, který udržuje lidi naživu už celá staletí?“

„Proto je táta u moci, a ty jsi jen poskok,“ řekl. „Nezapomínej, co říká pop-kultura, že stačí, aby tě vlkodlak jednou kousl a promění tě. Je to představa dost podobná AIDS. Bude chvíli trvat, než si nás lidi budou ochotni připustit k tělu. Bude lepší, když si budou myslet, že vlkodlaci jsou jen v armádě a u policie. Však víš, ‚pomáhat a chránit‘.“

„Nejsem žádný poskok,“ zlobila jsem se. „Poskoci jsou někomu podřízení.“ Zasmál se, protože ho potěšilo, že si do mě mohl rýpnout.

„Nevadí ti, že jsem to řekla Kyleovi dřív?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Ne, mělas pravdu. Může příliš mnoho ztratit, než aby to někde vyžvanil, a potřebujeme, aby za námi stáli lidi, jako je on – musí nám pomoct udržet pod kontrolou davy.“

„Vzdělaný, výmluvný právník s dobrým rodokmenem?“ zeptala jsem se. Ano, to odpovídalo Kyleovi. „Nepatří ale zrovna k mainstreamu.“

Samuel pokrčil rameny. „Být gay je dneska docela in.“

Vzpomněla jsem si na to, co mi Kyle pověděl o své rodině, a pomyslela si, že se Samuel v některých ohledech šeredně mýlí. Ale řekla jsem jen: „Povím Kyleovi, že si o něm myslíš, že je in.“

Samuel se nečekaně zazubil. „Byl bych radši, kdybys to nedělala. Bude se mnou ještě víc flirtovat.“

„Když už mluvíme o nepohodlí,“ řekla jsem. „Co to bylo mezi tebou a Warrenem?“

„Šlo o Warrena,“ řekl. „Jsem cizí, dominantní vlk na jeho teritoriu a byl rozčilený, protože si myslel, že ztratí lásku svého života. Kdybych tušil, jak je dominantní, zůstal bych přes noc někde jinde. Zvládneme to, ale nebude to dvakrát příjemné.“

„Je třetí v Adamově smečce.“

„Bylo by hezké, kdyby se mi to někdo obtěžoval říct,“ zabručel Samuel dobrosrdečně. „Adam je zraněný a Darryl nebyl na místě, což znamenalo, že Warren musel převzít úlohu alfy. Není divu, že byl tak vytočený. Chystal jsem se sebrat a jít na procházku, když ses objevila.“ Střelil po mně ostrým pohledem. „Je divné, jak se uvolnil, když ses objevila. Jako by se objevil Adamův zástupce – anebo jeho družka.“

„Nepatřím ke smečce,“ odsekla jsem. „Nechodím s Adamem. Nemám ve smečce žádné postavení. Ale promluvila jsem si s Kylem, což měl někdo udělat už dávno. Warrena to uklidnilo.“

Samuel mě dál sledoval. Koutky úst měl zkroucené vzhůru, ale oči plné věcí, které jsem nedokázala rozluštit, když řekl: „Adam si na tebe učinil nárok před smečkou. Vědělas to?“

Nevěděla. Vztekle jsem se nadechla, ale pak mě napadlo, proč se to asi stalo. „Musel smečce zabránit v tom, aby mě zabila. Vlci zabíjí kojoty ve svém teritoriu. Když na mě vznesl nárok jako na družku, jsem v bezpečí. Pokud to chápu dobře, přesně o to ho Bran žádal. Neznamená to, že patřím k smečce nebo jsem jeho družka. To první je nemožné, protože jsem kojot, to druhé proto, že by mě někdo musel napřed požádat.“

Samuelův smích nezněl pobaveně. „Mysli si, co chceš. Za jak dlouho dorazíme k baru?“

„Leží na opačné straně Pasca,“ řekla jsem. „Budeme tam za deset minut.“

„No,“ řekl, „proč mi nepovíš něco o Zeem a o fae, se kterou se máme setkat?“

„Moc toho nevím,“ přiznala jsem. „Tedy o té fae. Jen to, že má nějaké informace, které by nás mohly zajímat. A co se týká Zeeho, je to gremlin. Dal mi po vysoké moji první práci, a když odešel na odpočinek, koupila jsem od něj garáž. Pořád mi vypomáhá, když potřebuji nebo když se nudí. Rád věci rozebírá, aby zjistil, proč nefungují, ale obvykle je na mně, abych je poskládala zase dohromady.“

„Poblíž leží faeská rezervace.“

Kývla jsem. „Asi pětašedesát kilometrů odsud. Přímo u Walla Walla.“

„Adam říká, že tu žije spousta nižších fae, a to přilákalo i víc těch mocnějších.“

„O tom nic nevím,“ řekla jsem. „Cítím jejich magii, ale netuším, jak silní jsou.“

„Myslí si, že proto je taky v Tri-Cities víc upírů, duchů a jiných tvorů než třeba ve Spokane, které je větší.“

„Snažím se nestrkat nos do věcí jiných druhů,“ řekla jsem. „Vlkodlakům se vyhnout nemůžu, ne když Adam bydlí hned vedle, ale snažím se. Jediní fae, se kterými se stýkám, jsou Zee a jeho syn Tad.“

„Fae jsou ochotní s tebou mluvit.“ Samuel si natáhl nohy, složil ruce za hlavu a roztáhl lokty jako křídla. „Podle Adama patří tvůj bývalý šéf k nejstarším fae, ale měla bys vědět, že kováři gremlini k nižším fae nepatří. A Warren se zmínil o tom, že tě často navštěvuje upír Stefan. A pak je tu ten lidský policista. Je nebezpečné přitahovat pozornost policie.“

Opravdu to znělo, jako bych strkala prsty do všeho možného.

„Zeeho přinutili vystoupit na veřejnost Šedí páni,“ řekla jsem. „Proto ho někteří považují za jednoho z nižších fae. Stefan svůj mikrobus miluje, a tak ho spolu opravujeme.“

„Cože?“

Zapomněla jsem, že se se Stefanem nikdy nesetkal. „Není jako většina upírů,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Stefan je jediný upír, kterého znám osobně, ale vím, jak by se měli chovat, chodím přece do kina.

„Všichni jsou stejní,“ prohlásil Samuel temně. „Někteří to prostě jenom lépe skrývají.“

Bylo zbytečné se s ním hádat, obzvláště když jsem s ním v podstatě souhlasila.

„A za toho poldu nemůžu,“ zabručela jsem a odbočila na sjezd do Pasca. Zdálo se, že nastal čas změnit téma, proto jsem řekla: „Vílí kopec ve Walla Walla je bar, kam turisté chodí koukat na fae. Naopak fae, kteří nechtějí, aby je někdo očumoval, chodí ke Strýčku Mikeovi tady v Pascu. Zee tvrdí, že kouzlo brání lidem vstoupit. Na mně nepůsobí, ale nevím, jestli má účinek na vlkodlaky.“

„Nepůjdeš dovnitř beze mě,“ prohlásil.

„Dobrá.“ Nikdy se nehádej s vlkodlaky, dokud to není nevyhnutelné, připomněla jsem si.

*

Bar U strýčka Mikea ležel na opačné straně řeky Columbia než má garáž, v blízkosti průmyslového parku v Pascu. Byla to stará budova, bývalý sklad, a skladiště stála i po obou jejích stranách, křiklavě pomalovaná místními dětmi. Nevím, jestli výrostky odpuzovalo nějaké kouzlo nebo za vším stál někdo se štětkou a spoustou barvy, ale bar strýčka Mikea byl vždy naprosto čisťounký.

Zabočila jsem na parkoviště a zhasla světla. Bylo kolem sedmé, na pravidelné hosty trochu brzo, takže na parkovišti stála jen čtyři další auta, mezi nimi i Zeeho truck.

Uvnitř panovala taková tma, že člověk by se asi zřítil dolů po schodišti, které vedlo do samotného baru. Samuel ve dveřích zaváhal, spíše aby se rozhlédl, než že by reagoval na kouzlo. Bar zabíral celou stěnu po naší pravici. Ve středu místnosti byla vyklizená malá taneční plocha se shluky stolků po stranách.

„Támhle jsou,“ řekla jsem Samuelovi a zamířila do vzdáleného kouta, kde Zee uvolněně seděl vedle relativně pohledné ženy v upjatém kostýmku.

Ještě nikdy jsem Zeeho neviděla bez maskování. Tvrdil, že už se maskuje tak dlouho, že si v převleku za člověka připadá pohodlněji. Zvolil si podobu středně vysokého, plešatějícího muže s pivním bříškem. Tvář měl drsnou, ale stále atraktivní, takže mu dodávala charakter.

Spatřil nás přicházet a usmál se. Spolu se ženou se posadil na místa, která se dala dobře bránit, a sice zády ke stěně, Samuel a já jsme proto usedli naproti nim. Nedokázala jsem říct, jestli Samuelovi vadí sedět zády k místnosti, i když byla téměř prázdná. Přesunula jsem si židli tak, abych zbytek baru viděla aspoň koutkem oka.

„Ahoj, Zee,“ řekla jsem. „Tohle je doktor Samuel Cornick. Samueli, Zee.“

Zee kývl, společnici ale nepředstavil. Místo toho se k ní otočil a řekl: „O nich jsem ti vyprávěl.“

Mračila se a ťukala do stolu dlouhými, pěstěnými nehty. Způsob, jakým je používala, mi napověděl, že ve skutečné podobě má drápy. Snažila jsem se zachytit její pach, ale nakonec jsem to musela vzdát a přiznat, že buďto žádný nemá, nebo je cítit železem a zeminou jako Zee.

Zvedla oči od nehtů a promluvila přímo se mnou, ne se Samuelem. „Zee říká, že zmizelo dítě.“

„Je jí patnáct,“ řekla jsem, abych doplnila podrobnosti. Fae nemají rádi, když se jim lže. „Je to lidská dcera místního alfy.“

„Za tohle bych se mohla dostat do velkých problémů,“ řekla. „Ale mluvila jsem se Zeem a to, co se vám chystám říct, nemá nic společného s fae, takže se o to s vámi mohu podělit. Obvykle vlkům nepomáhám, ale nelíbí se mi, když někdo zatahuje do boje nevinné.“

Čekala jsem.

„Pracuji v bance,“ řekla nakonec. „Neřeknu vám ve které, ale využívají ji místní upíři. Pravidelně do ní ukládají peníze.“ Jinak řečeno, oběti platí měsíčně. Usrkla si pití. „Před šesti dny došlo k neočekávanému vkladu.“

„Do města dorazil někdo nový a zaplatil dávku,“ řekla jsem a napřímila se. To znělo slibně. Jeden fae nebo vlk by nemuseli zaplatit tolik, aby to upoutalo pozornost.

„Dovolil jsem si před vaším příchodem promluvit se strýčkem Mikem,“ řekl Zee tiše. „O nikom novém neslyšel, což znamená, že se někdo snaží utajit svoji přítomnost.“

„Musíme si promluvit s upíry,“ prohlásil Samuel. „Adam bude vědět, co dělat.“

„To by trvalo příliš dlouho.“ Vytáhla jsem mobil a vytočila Stefanovo číslo. Bylo dost brzy na to, aby byl vzhůru, ale občas se stalo, že zavolal kolem téhle hodiny.

„Mercy,“ pozdravil mě vřele. „Jsi zpátky z výletu?“

„Ano. Stefane, potřebuji tvoji pomoc.“

„Co pro tebe můžu udělat?“ Něco v jeho hlase se změnilo, ale s tím jsem si nemohla dělat starosti.

„V úterý v noci nebo ve středu brzy zrána unesla skupina cizích lidí a vlkodlaků alfovu dceru. Je to moje osobní přítelkyně, Stefane. Doneslo se nám, že by upíři mohli vědět něco o cizí smečce ve městě.“

„Ach,“ řekl. „Za tohle nejsem zodpovědný. Mám se na to dotázat?“

Zaváhala jsem. O upírech jsem věděla jen to, že se jim moudří lidé vyhýbají. Jeho otázka zněla velice formálně a já měla pocit, že jde o něco většího než jen o obyčejný dotaz.

„Co to přesně znamená?“ zeptala jsem se podezřívavě.

Zasmál se. Veselý smích se k upírovi vůbec nehodil. „Bod pro tebe. Znamená to, že mě jmenuješ svým zástupcem a já tak získám práva, která bych jinak neměl.“

„Práva na mě?“

„Nijak tě nezneužiju,“ řekl. „Dávám ti čestné slovo, Mercedes Thompsonová. Nepřinutím tě k ničemu proti tvé vůli.“

„Dobrá,“ řekla jsem. „Pak ano, poptej se na to.“

„Co víš?“

Pohlédla jsem na ženu s bezvýraznou tváří. „Nemohu ti říct všechno. Jen se mi doneslo, že by místní upíři mohli vědět něco o návštěvnících v Tri-Cities a že by to mohli být lidé, které hledám. Pokud s sebou nemají vlkodlaky, pak to nejsou oni. Je možné, že dělají nějaké experimenty s drogami.“

„Dotážu se na to,“ řekl. „Nech si mobil po ruce.“

„Nejsem si jist, zda to bylo moudré,“ poznamenal Zee, když jsem zavěsila.

„Říkal jsi, že jedná s vlkodlaky.“ Žena ohrnula horní ret. „Nezmínil ses o tom, že je v paktu i s nemrtvými.“

„Jsem automechanik,“ odpověděla jsem. „Nemám dost peněz na to, abych platila upírům hotově, a tak opravuji jejich auta. Stefan restauruje starý mikrobus. Je jediný, s kým jsem kdy jednala osobně.“

Nevypadala šťastně, ale aspoň se přestala šklebit.

„Oceňuji, že jste si na nás udělala čas,“ řekla jsem a vyhnula se přímému poděkování, které vás může dostat do velkých problémů. Někteří fae považují dík za přiznání, že jim něco dlužíte. A to pak musíte dělat všechno, co vám poručí. Zee se postaral o to, abych se odnaučila děkovat. „Alfa bude mít radost, až získá svoji dceru zpět.“

„Je dobré starat se o alfovo štěstí,“ opáčila. Nedokázala jsem říct, jestli to myslí upřímně, nebo je uštěpačná. Zprudka vstala a uhladila si sukni, abych měla čas uhnout se židlí a ona mohla projít kolem. Než odešla, zastavila se u baru a promluvila s barmanem.

„Voní jako vy,“ řekl Samuel Zeemu. „Je taky kovářka?“

„Prosím, gremlin,“ řekl Zee. „Možná je to nové jméno pro starou věc, ale aspoň to není hloupý překlad. Je trol, spřízněný tvor, ale nijak blízce. Trolové milují peníze a lichvu a spousta jich pracuje v bankovnictví.“ Zamračil se na mě. „Sama do hnízda upírů nepůjdeš, Mercy, ani kdyby tě Stefan osobně doprovodil. Zdá se lepší než ostatní, ale já už žiju hodně dlouho. Upírovi se nedá věřit. A čím příjemněji vystupuje, tím je nebezpečnější.“

„Nemám v úmyslu nikam chodit,“ řekla jsem mu. „Samuel má pravdu, vlci dávky neplatí. Je pravděpodobnější, že to jsou lidé, kteří nemají s únosem Jesse nic společného.“

Zazvonil mi mobil.

„Mercy?“

Byl to Stefan, ale něco v jeho hlase mě znepokojilo. Slyšela jsem ještě cosi, ale v baru teď bylo víc lidí a někdo pustil hudbu.

„Počkej chvíli,“ řekla jsem nahlas a zalhala, „promiň, neslyším tě. Půjdu ven.“ Mávla jsem na Samuela a Zeeho a vyšla ven na tišší parkoviště.

Samuel šel se mnou. Chystal se promluvit, ale já si přitiskla prst na rty. Netušila jsem, jak dobře upíří slyší, ale nechtěla jsem riskovat.

„Mercy, už mě slyšíš?“ Stefanův hlas zněl příliš chladně a vyrovnaně.

„Ano,“ řekla jsem. Vtom jsem v pozadí zaslechla ženský hlas sladce říct: „Zeptej se, Stefane.“

Ostře se nadechl, jako by mu neznámá žena ublížila.

„Je s tebou U strýčka Mikea cizí vlkodlak?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem a rozhlédla se. Nikoho, jako je Stefan, jsem v okolí necítila a byla jsem si jistá, že podobný pach by mi neunikl. Upíři musí mít někoho U strýčka Mikea, někoho, kdo poznal, že Samuel je vlkodlak a nepatří k Adamovým vlkům.

„Má paní je překvapena, že ji o jeho návštěvě nikdo neinformoval.“

„Vlci nežádají o povolení ke vstupu, ne upíry,“ řekla jsem mu. „A Adam o něm ví.“

„Adam zmizel a jeho smečka zůstala bez vůdce.“ Mluvili téměř jednohlasně, takže Stefanův hlas zněl jako ozvěna jejího.

Byla jsem si relativně jistá, že neví, že ji slyším, Stefan ale ano. Ví, co jsem, protože jsem mu to ukázala. Očividně neviděl důvod informovat ostatní upíry. A někdo tak relativně bezmocný jako já je zajímal jen málo.

„Smečka rozhodně nezůstala bez vůdce,“ namítla jsem.

„Smečka je slabá,“ řekli. „A vlci ustanovili precedent. Zaplatili za povolení vstoupit na naše teritorium, protože jsme silnější než Adamova malá smečka.“

Samuel přimhouřil oči a stiskl pevně rty. Ti, kdo upírům zaplatili, zabili Maca a unesli Jesse.

„Takže cizinci mají s sebou vlkodlaky,“ řekla jsem ostře. „Nejsou to Branovi vlci. Nemohou být smečka. Nejsou nic. Jsou odpadlíci bez postavení. Já zabila dva a Adam další dva. A ty víš, že nemám nijak zvláštní moc. Skuteční vlci by s podporou smečky nikdy nepodlehli někomu tak slabému, jako jsem já.“ Byla to pravda a já doufala, že to oba slyší.

Nastala dlouhá odmlka. Slyšela jsem mumlání v pozadí, ale nedokázala jsem rozeznat, co říkají.

„Možná,“ připustil Stefan nakonec unaveně. „Vezmi vlka a přijeď k nám. Rozhodneme, jestli bude potřebovat povolení k pobytu, nebo ne. Když nebude, neexistuje důvod, proč bychom vám neřekli vše, co potřebujete vědět, o odpadlících bez smečky.“

„Nevím, kde máte sídlo,“ namítla jsem.

„Přijedu pro vás,“ řekl Stefan a zdálo se, že opět mluví jen sám za sebe. Zavěsil.

„Vypadá to, že dneska večer navštívíme upíry,“ řekla jsem. Někdy během rozhovoru vyšel ven i Zee. Nevšimla jsem si kdy, ale teď stál vedle Samuela. „Co o nich víš?“

Samuel pokrčil rameny. „Málo. Na několik už jsem narazil.“

„Půjdu s vámi,“ prohlásil starý mechanik tiše a nalil do sebe zbytek skotské ze sklenky, kterou vzal ven s sebou. „Moje schopnosti vám sice nepomůžou, upírům kov nevadí, ale něco o nich vím.“

„Ne,“ řekla jsem. „Potřebuji, abys udělal něco jiného. Pokud ti do zítřejšího rána nezavolám, chci, abys zavolal na tohle číslo.“ Vytáhla jsem z peněženky starou účtenku a naškrábala na zadní stranu Warrenovo číslo. „Warren je třetí v Adamově smečce. Všechno mu pověz.“

Vzal si ho ode mě. „Nelíbí se mi to.“ Ale v neochotném souhlasu schoval papírek do kapsy. „Škoda, že nemáš víc času připravit se. Máš u sebe symbol víry, Mercy? Třeba krucifix? Není sice tak účinný, jak tvrdil pan Stoker, ale pomůže.“

„Já mám u sebe křížek,“ řekl Samuel. „Bran nás všechny nutí je nosit. U nás sice upíry nemáme, ale krucifixy působí i proti jiným tvorům.“ Jako třeba proti některým zákeřnějším fae, ale o tom by se Samuel před Zeem nezmínil, nebylo by to zdvořilé. Stejně jako by Zee nepřiznal, že třetí a čtvrtá kulka v jeho pistoli jsou stříbrné, sama jsem je vyrobila. Ne že by to nezvládl, ale říkala jsem si, že pokud se někdy dostane do křížku s vlkodlaky, bude to kvůli mně.

„Mercy?“ zeptal se Samuel.

Nemám ráda kříže. Má nechuť ale nemá nic společného s metafyzičnem jako u upírů. Dokud jsem žila v Branově smečce, také jsem nosila křížek. Ale prostě se mi nelíbí nosit na krku nástroj umučení Krista jako symbol Prince míru, který nás učil milovat bližní. Zní to dobře, a já tomu dokonce i věřím.

Ale popravdě mi z křížů prostě běhá mráz po zádech. Živě si vzpomínám, jak jsem s matkou při jedné z jejích vzácných návštěv navštívila kostel. Mohlo mi být tak čtyři nebo pět let. Matka byla chudá, žila v Portlandu a prostě si nemohla dovolit navštěvovat mě častěji. A tak když přijela, ráda se mnou podnikala zvláštní věci. Na víkend jsme si zajely do Missouly a v neděli jsme si namátkově vybraly kostel, abychom se zúčastnily bohoslužby. Mám dojem, že to udělala spíše z povinnosti, než že by byla tak pobožná.

Zastavila se, aby si promluvila s pastorem nebo knězem, a já se zatoulala dovnitř, takže jsem byla sama, když jsem zahnula za roh a ocitla se tváří v tvář soše Krista na kříži v nadživotní velikosti. Oči jsem měla v úrovni jeho nohou, které měl přibité ke dřevu obrovským hřebem. Nebylo by to tak zlé, ale někdo skutečně talentovaný sochu věrohodně vybarvil, a to včetně krve. Nakonec jsme do kostela nešly a od té doby nedokážu pohlédnout na kříž, aniž bych na něm viděla umírat Božího syna.

Takže žádný kříž. Ale protože mě vychovali v Branově smečce, měla jsem u sebe něco jiného. Zdráhavě jsem vytáhla řetízek a ukázala jim ho.

Samuel se zamračil. Figurka byla maličká, takže asi nepoznal, co to je.

„Pes?“ zeptal se Zee s pohledem upřeným na řetízek.

„Jehně,“ odsekla jsem a schovala ho zpátky za tričko. „Kristovi se říká ‚Beránek Boží‘.“

Samuelovi se roztřásla ramena. „Jasně vidím, jak si Mercy drží od těla zástup upírů stříbrnou ovcí.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Uštědřila jsem mu tvrdý štulec do ramene, ale nijak to nepomohlo. Posměšným hlasem se pustil do zpěvu. „Mercy měla malé jehňátko…“

„Slyšel jsem, že záleží jen na víře toho, kdo symbol nosí,“ řekl Zee, ale ani on se netvářil přesvědčeně. „Asi jsi to jehně na upíra ještě nikdy nepoužila, co?“

„Ne,“ odsekla jsem. Pořád jsem se vztekala kvůli písničce. „Ale pokud působí Davidova hvězda, a podle Brana působí, pak by mělo i tohle.“

Všichni jsme se otočili, když na parkoviště zabočil vůz. Vystoupili z něj muži, jeden pozdravil Zeeho nadzvednutím imaginárního klobouku a všichni společně zamířili do baru. Nebyl mezi nimi žádný upír.

„Měli bychom vědět ještě něco?“ zeptala jsem se Zeeho, který z nás byl podle všeho nejlépe informovaný. Já o upírech věděla jen to, že je lepší držet se od nich co nejdál.

„Modlení nefunguje,“ řekl. „Působí ale do jisté míry na démony a nejstarší z temných fae. Česnek taky nefuguje…“

„Ale je dobrý na zahánění hmyzu,“ ozval se Stefan, který se v tu chvíli objevil mezi dvěma zaparkovanými auty za Zeem. „Neublíží nám, ale strašlivě páchne a chutná ještě hůř. Pokud nás nenaštveš a nevezmeš s sebou přítele se zálibou v česneku, ocitneš se aspoň mezi posledními na jídelníčku.“

Neslyšela jsem ho přicházet, neviděla jsem ho ani necítila, dokud nepromluvil. Zee odněkud tasil dýku s tmavou čepelí dlouhou jako moje paže a postavil se mezi mě a upíra. Samuel zavrčel.

„Omlouvám se,“ řekl Stefan pokorně, když si uvědomil, jak nás vylekal. „Pohybovat se nepozorovaně patří mezi má nadání, ale obvykle to nepoužívám proti přátelům. Ale právě mám za sebou velmi nepříjemné setkání, a proto jsem opatrný.“

Stefan je vysoký, ale vypadá, jako by zabíral míň prostoru, než by měl, proto jsem ho jen zřídkakdy považovala za velkého muže, dokud se ovšem nepostavil vedle někoho jiného. Všimla jsem si, že je přesně stejně vysoký jako Samuel a má skoro stejně široká ramena, scházelo mu ale něco ze statnosti vlkodlaků.

Jeho tvář s pravidelnými rysy by se asi dala považovat za pohlednou, kdyby se ovšem nekřenil tak široce a nepoužíval tak osobité výrazy, že jsem ztrácela pojem o tom, jak ve skutečnosti vypadá.

V tu chvíli se na mě ale mračil. „Mám tě předvést své paní a bylo by mi milejší, kdybys byla vhodněji oblečená.“

Pohlédla jsem dolů a uvědomila si, že mám na sobě pořád stejné oblečení, které jsem si natáhla, než jsem se rozběhla zjistit, co se děje v Adamově domě. Připadalo mi, jako by se to stalo už před týdnem, a ne předevčírem v noci. Tričko mi daroval Stefan za to, že jsem ho naučila seřizovat ventily na mikrobusu. Stálo na něm „Štěstí je německá technika, italská kuchyně a belgická čokoláda“ a hyzdila ho velká skvrna od kakaa. Uvědomila jsem si, jak dlouho už ho mám na sobě a také že je cítit trochu silněji, než je u mě obvyklé – a ne pracím práškem nebo aviváží.

„Vrátili jsme se do města teprve pozdě odpoledne,“ omluvila jsem se. „Ještě jsem neměla čas zajet domů a převléct se. Ale ty na tom nejsi o moc líp.“

Podíval se na sebe, zhoupl se na patách a rozpřáhl teatrálním způsobem doširoka ruce. Na sobě měl prostou, rozepnutou černou košili s dlouhými rukávy, bílé tričko a džíny s dírou na koleni. Nikdy jsem ho neviděla v ničem formálnějším, a přesto se mi vždy zdálo, že se k němu nedbalý vzhled nějak… nehodí, jako by měl na sobě kostým.

„Co, tohle?“ zeptal se. „Tohle oblečení podle mě nejlépe vyjadřuje ‚přátelský upír‘,“ prohlásil. „Možná jsem si mohl vzít černé džíny a černé tričko, ale nerad to přeháním.“

„Myslela jsem, že nás vyzvedneš.“ Významně jsem se rozhlédla. „Kde máš auto?“

„Dorazil jsem rychlým způsobem.“ Nevysvětlil to a pokračoval: „Viděl jsem tvoji dodávku, bude v ní dost místa pro všechny čtyři.“

„Zee zůstane tady,“ řekla jsem.

Stefan se usmál. „Aby přivedl posily.“

„Víš, kde jsou lidé, kteří napadli Adama?“ zeptala jsem se a neodpověděla na Stefanovu poznámku.

Lítostivě zavrtěl hlavou. „Paní se neobtěžovala prozradit mi víc, než kolik jsem ti už řekl.“ Obličej mu na okamžik ztuhl. „Ani si nejsem jistý, jestli mi nelhala. Je možné, že vůbec nic neví. Možná bude lepší, když si najdeš nějakou výmluvu, abys nemusela se mnou, Mercy.“

„Cizinci už jednoho muže zabili a udělali z Adamova domu kůlničku na dříví,“ řekla jsem. „Pokud tvá paní ví, kde jsou, musíme se jí na to zeptat.“

Podivně formálně se mi uklonil, otočil se k Samuelovi a zazubil se na něj, aniž by odhalil špičáky. „Neznám vás. Musíte být ve městě nový.“

Představila jsem je, ale bylo očividné, že se ze Samuela a Stefana nestanou ihned přátelé – a nebyla to Stefanova vina.

Byla jsem trochu překvapená. Oba muži byli šarmantní a dokázali ostatní snadno přimět k úsměvu. Samuel se ale choval nezvykle ponuře. Očividně neměl rád upíry.

Naskočila jsem do dodávky a čekala, zatímco se Stefan se Samuelem velmi zdvořile přeli o to, kde kdo bude sedět. Oba si vyhlídli zadní sedadlo. Byla jsem ochotná uvěřit tomu, že se Stefan jen snaží být ohleduplný, ale Samuel nechtěl, aby upír seděl za ním.

Než mohl odložit zdvořilé chování a bez obalu mu to říct, přerušila jsem je. „Potřebuji Stefana vpředu, aby mi řekl, kam jet.“

Zee mi zaklepal na okýnko, a když jsem nastartovala, abych ho spustila, podal mi dýku, kterou tasil, když Stefan vystoupil ze stínů, spolu s něčím koženým, co vypadalo jako opasek a pochva.

„Vezmi si to,“ řekl. „Opasek si můžeš přitáhnout.“

„Mohu?“ zeptal se Stefan nesměle, když se usadil vedle mě. Zee úsečně kývl a já podala dýku Stefanovi.

Upír vzal čepel do rukou a obracel ji ve světle lampičky v dodávce. Chystal se mi ji vrátit, ale Samuel se natáhl mezi sedadla a vzal mu ji. Vyzkoušel ostří a řízl se přitom do prstu. Nadechl se, ucukl a strčil si palec do úst.

Na okamžik se nic nedělo. Potom se dodávkou rozlila moc, která se v ničem nepodobala moci alfů ani magii, již používala Elizaveta Arkaděvna. Připomínala spíše maskovací kouzlo fae a chutnala po kovu a krvi. Vzápětí se znovu rozhostil klid.

„Myslím, že není zrovna moudré krmit staré čepele krví,“ poznamenal Stefan mírně.

Zee zaklonil hlavu a z plna hrdla se rozesmál. „Poslouchejte tady upíra, Samueli, synu Brana. Mojí dceři vaše krev až příliš chutná.“

Samuel mi vrátil dýku i ostatní věci, které k ní patřily. „Zee,“ řekl a potom, jako by něco pochopil, německy pokračoval, „Siebold Adelbertkrieger aus dem Schwarzwald.“

„Siebold Adelbertsmiter z faeské rezervace Walla Walla,“ řekl Zee mírně.

„Siebold Přemožitel Adelberta z Černého lesa,“ přeložila jsem a poprvé jsem použila něco z povinných lekcí cizího jazyka. Nezáleželo na tom. Ať už v angličtině nebo v němčině, v Samově podání to znělo jako titul, ale pro mě to nic neznamenalo.

Stačí se zastavit v jakékoli irské vesnici a poví vám jména všech fae, s nimiž jejich předci přišli do styku. Skály a tůňky tam nesou jména víl a kelpiů, kteří tam žijí. Germánské příběhy se točí spíše okolo hrdinů. Existuje jen málo germánských fae, například Lorelei či Dupynožka, čili Rumplcimprcampr, o nichž existují příběhy, které lidem prozradí jejich jména spolu s varováním, s kým mají co do činění.

Ale Samuel o Zeem něco věděl.

Zee si všiml mého pohledu a znovu se zasmál. „Nezačínej, děvče. Žijeme v přítomnosti a minulost ať se stará sama o sebe.“

Vystudovala jsem dějiny, což je jeden z důvodů, proč jsem automechanik. Většinou uspokojuji svoji touhu po minulosti čtením historických románů a romancí. Už dříve jsem se snažila Zeeho přimět, aby mi vyprávěl příběhy, ale je stejně uzavřený jako vlkodlaci. Minulost skrývá příliš mnoho stínů. Teď jsem ale měla jméno, a to znamenalo, že až se vrátím domů, podívám se na internet.

Zee pohlédl na Stefana a smích mu zmizel z očí. „Dýka asi proti upírům moc nezmůže, ale chci, aby měla u sebe aspoň něco na obranu.“

Stefan kývl. „Dovolí jí nechat si ji.“

Dýka mi ležela v klíně a vypadala jako obyčejná zbraň, když jsem si ale vzpomněla na dotyk její moci, opatrně jsem ji vrátila do pochvy.

„Nedívej se jim do očí,“ řekl mi Zee nečekaně. „A to platí i pro vás, doktore Cornicku.“

„Nehraj s upíry hry na dominanci,“ řekl Samuel. „Vzpomínám si.“

Staré vlčí úsloví však mělo i pokračování. Říkalo: „Rovnou je zabij.“ Byla jsem ráda, že si tu část nechal pro sebe.

„Máte ještě nějaké varování, upíre, který tvrdíte, že jste Merciným přítelem?“ zeptal se Zee.

Stefan pokrčil rameny. „Nepřistoupil bych na to, kdybych si myslel, že jí chce paní ublížit. Prostě se nudí. Mercy umí odpovídat, aniž by cokoli slíbila. Pokud vlk zvládne totéž, do úsvitu bychom měli být bezpečně v postelích.“