Kapitola 1 – Grace
-10°C
Vzpomínám si, že jsem ležela ve sněhu, chladnoucí rudá tečka tepla obklopená vlky. Olizovali mě, kousali, poškubávali mnou sem tam, stahovali se blíž a blíž. Chumel jejich těl zakrýval i tu trochu tepla, kterou mohlo slunce nabídnout. Na huňatých krcích se jim třpytila námraza a jejich dech visel v matně neprůhledných obrazcích ve vzduchu kolem. Z jejich srsti jsem cítila pižmo, pach mokrého psa a hořícího listí, příjemný a děsivý zároveň. Kůže mi tála pod jejich jazyky, vlčí zuby mi bez okolků rvaly rukávy, škubaly mě za vlasy, prodíraly se ke klíční kosti, ke krvi pulsující v krční tepně.
Mohla jsem křičet, ale nekřičela jsem. Mohla jsem se bránit, ale nebránila jsem se. Ležela jsem tam a nechala věci plynout, pohled upřený do bílé zimní oblohy, která před mýma očima nabírala šedý odstín.
Jeden z vlků mi vtiskl čenich do dlaně a pak na tvář. Na obličej mi padl jeho stín. Jeho oči se upíraly do mých, zatímco ostatní vlci mnou nepřestávali škubat na všechny strany.
Držela jsem se jeho očí, co nejdéle to šlo. Byly žluté. A takhle zblízka v nich probleskovaly jasné jiskřičky bohatých odstínů zlaté a teplé hnědi. Nechtěla jsem, aby odvrátil pohled, a on ho neodvrátil. Nejradši bych se natáhla a sevřela v prstech srst na jeho krku, ale ruce mi bezvládně ležely zkřížené na prsou, přimrzlé k tělu.
Nedokázala jsem si vybavit, jaké to je cítit teplo.
A pak najednou byl pryč. Zmizel a ostatní vlci se nahrnuli blíž, příliš těsně, k udušení blízko. V prsou jako by se mi něco zatřepetalo.
Nikde ani špetka slunce, ani špetka světla. Umírala jsem. Nedokázala jsem si vybavit, jak vypadá obloha.
Ale neumřela jsem. Ztratila jsem se v moři chladu a pak se probudila do světa hřejivého tepla.
Na tohle si ale vzpomínám: žluté oči.
Myslela jsem, že už je víckrát neuvidím.
Kapitola 2 – Sam
-10°C
Stáhli tu holčičku z houpačky na dvorku a vlekli ji do lesa. Ve sněhu po ní zůstávala mělká brázda, stopa vedoucí z jejího světa do mého. Viděl jsem, jak se to seběhlo. A nezarazil jsem to.
Byla to ta nejdelší, nejstudenější zima, jakou jsem pamatoval. Den za dnem pod bledým, nanicovatým sluncem. A ten hlad, hlodavý a spalující hlad, neukojitelný pán. Celý měsíc se nic ani nepohnulo, promrzlá krajina ztuhla do bezbarvé diorámy bez života. Jednoho z nás zastřelili, když se pokoušel ukrást z něčího prahu za domem pár odpadků, a zbytek smečky se pak držel v lesích a nechával se pomalu umořit hladem. Čekali jsme na teplo, na svoje stará těla. Až našli tu malou. Až zaútočili.
Nahrbeně se stáhli kolem ní, vrčeli a chňapali, rvali se o to, kdo zatne zuby do úlovku jako první.
Já to viděl. Viděl jsem, jak se jim nedočkavě zachvívají boky. Viděl jsem, jak škubou jejím tělem sem tam, až pod ní ve sněhu zůstalo vydřené místo. Viděl jsem rudě potřísněné tlamy. A přesto jsem to nezarazil.
Patřil jsem ve smečce k těm nejpřednějším, o to se Beck s Paulem včas postarali, a mohl jsem se beze všeho vklínit mezi ně, ale držel jsem se zpátky a po kotníky ve sněhu se třásl zimou. Z holčičky vycházel pach tepla a života - a ze všeho nejvíc pach člověka. Tak co to s ní je? Proč se nebrání, když je živá?
Cítil jsem její krev, jasnou, hřejivou vůni uprostřed mrtvého, mrazivého světa. Viděl jsem, jak Salem škube hlavou, když na ní trhá šaty, a jak se celý třese. Žaludek se mi stáhl, až to zabolelo - nejedl jsem už celou věčnost. Nejradši bych se protlačil vedle Salema a tvářil se, že necítím její lidství, neslyším její tichounký nářek. Byla tak maličká pod naší dravostí, a smečka se k ní tlačila blíž a blíž, odhodlaná vyměnit její život za ty naše.
Zavrčel jsem, ukázal zuby a vrhl se mezi ně. Salem po mně naprázdno chňapl, ale stál jsem ve smečce výš než on, jakkoli jsem byl mladý a k smrti vyhladovělý. Paul varovně zavrčel, aby podpořil můj nárok.
Stál jsem těsně u ní a ona se dívala nepřítomnýma očima někam vysoko do nekonečného nebe. Možná byla mrtvá. Strčil jsem jí čenich do dlaně, a její vůně, směs cukru, másla a soli, mi připomněla jiný život.
Pak jsem uviděl její oči.
Byla při vědomí. Byla živá.
Dívala se mi do očí děsivě přímým, upřímným pohledem, před kterým se nedalo uhnout.
Ucouvl jsem, stáhl se a znovu se rozklepal. Tentokrát mnou ale necloumal vztek.
Její oči upřené do mých. Její krev na mé tváři.
Trhalo mě to na kusy, uvnitř i zvenčí.
Její život. Můj život.
Smečka se přede mnou ostražitě rozestoupila. Vrčeli na mě, protože jsem už nebyl jedním z nich, cenili zuby nad kořistí. Napadlo mě, že je to ta nejkrásnější dívenka, jakou jsem kdy viděl, drobounký zakrvácený andílek ve sněhu, a oni že ji chtějí zničit.
Já to viděl. Viděl jsem ji tak, jak jsem nikdy dřív nic neviděl.
A zarazil jsem to.
Kapitola 3 - Grace
3 °C
Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na kraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoli jsem dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlouhých zimních měsíců donekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé houpačky z uříznuté pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho pohled. A časem, když už jsem byla na houpání moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe a obrácenou dlaní vzhůru, oči sklopené. Ode mě ti nic nehrozí. Snažila jsem se mluvit jeho řečí.
Ale ať jsem čekala sebetrpělivěji, ať jsem se sebevíc snažila dostat se k němu blíž, vždycky se mi rozplynul v podrostu dřív, než jsem stačila překonat vzdálenost, která nás dělila.
Nikdy jsem se ho nebála. Byl dost mohutný, aby mě strhnul z houpačky, dost silný, aby mě srazil k zemi a odtáhl do lesa. Ale divokost skrytá v těle se mu nikdy neobjevila v očích. Dobře jsem si vzpomínala na jeho upřený pohled, na oči hrající všemi odstíny žluté, a necítila jsem strach. Věděla jsem, že by mi neublížil.
Chtěla jsem, aby věděl, že ani já bych neublížila jemu.
A tak jsem čekala. Čekala jsem.
A čekal i on, třebaže jsem nevěděla na co. Měla jsem pocit, jako bych to byla jen já, kdo vychází vstříc.
Ale byl vždycky nablízku. Díval se, jak se na něj dívám. Nikdy ani o vlásek blíž, a zároveň nikdy dál.
Šest let to probíhalo stejně, podle neměnného vzorce: v zimě zneklidňující přítomnost vlků a jejich ještě víc zneklidňující nepřítomnost v létě. Nikdy jsem se nad tou pravidelností nijak zvlášť nezamýšlela. Myslela jsem, že jsou to vlci. Prostě vlci.
Kapitola 4 - Sam
32 °C
Ten den, kdy jsem málem promluvil s Grace, bylo největší vedro, jaké jsem pamatoval. Dokonce i tady v knihkupectví, kde měli klimatizaci, se horko prodíralo škvírami kolem dveří a valilo se ve vlnách velkými tabulemi oken. Hrbil jsem se na stoličce za pultem a nasával léto, jako bych ho v sobě mohl udržet do poslední kapičky. Hodiny líně uplývaly a odpolední slunce šisovalo knihy na policích do vybělených, pozlacených verzí sebe sama, a jak zahřívalo papír a inkoust mezi jejich deskami, ve vzduchu visela sytá vůně nepřečtených slov. Jako člověk jsem tyhle chvíle miloval.
Právě jsem si četl, když se dveře s nevtíravým cinknutím otevřely a spolu s dusivým závanem horkého vzduchu se dovnitř nahrnula skupinka děvčat. Smály se natolik nahlas, že očividně nepotřebovaly mou pomoc, a tak jsem četl dál a nechal je, ať se pošťuchují mezi regály a vykládají o všem možném s výjimkou knih.
Nejspíš bych je nechal při tom a dál si jich nevšímal, nebýt toho, že jsem koutkem oka zahlédl, jak si jedna z nich sčísla rukou světlé vlasy a stáhla je do dlouhého culíku. Nezaujalo mě gesto, ale to, že se při tom pohybu rozvinul do vzduchu závan vůně. Vůně, kterou jsem poznával. V tu chvíli jsem věděl.
Byla to ona. Tohle musela být ona.
Prudce jsem zvedl knížku před obličej a odvážil se šlehnout pohledem po děvčatech. Druhé dvě dívky si povídaly a ukazovaly na papírového ptáka, kterého jsem pověsil ze stropu nad oddělením knížek pro děti. Ona nemluvila. Držela se opodál, oči upřené na řady knih kolem sebe. Tehdy jsem uviděl její tvář a poznal v jejím výrazu něco ze sebe. Těkala pohledem po policích, jako by zvažovala, kudy utéct.
Už dřív jsem si tuhle scénu v duchu přehrál v tisíci nejrůznějších obměn, ale když teď doopravdy nastala, nevěděl jsem, co dělat.
V tomhle prostředí byla najednou neuvěřitelně skutečná. Úplně jinak, než když seděla na dvorku a četla si nebo psala do sešitu úkol. Tam nás vzdálenost oddělovala jako nepřekonatelná propast, jasně jsem si uvědomoval všechny důvody, proč se držet stranou. Tady, v obchodě, byla najednou blíž než kdy dřív, tak blízko, až jsem ztrácel dech. Nic mi nemohlo zabránit, abych s ní promluvil.
Viděl jsem, že otáčí pohled mým směrem, a rychle jsem sklopil oči ke knize. Moji tvář nemohla znát, ale poznala by moje oči. Musel jsem věřit, že by je poznala.
Modlil jsem se, aby odešla a já se mohl zase nadechnout.
Modlil jsem se, aby si koupila nějakou knížku a já s ní musel promluvit.
„Grace, pojď se na něco podívat," zavolala jedna z dívek. „Jak získat dobré známky a dostat se na školu, o které sníte - to nezní špatně, co myslíš?"
Pomalu jsem nabíral vzduch do plic a díval se na dlouhou, sluncem zalitou linii jejích zad, když si spolu s těmi ostatními v podřepu prohlížela příručky k přípravě na závěrečné zkoušky. Sklon jejích ramen dával tušit, že se o knížky zajímá jen ze zdvořilosti. Pokývla hlavou, když kamarádky ukázaly na další svazky, ale připadalo mi, že je myšlenkami jinde. Sledoval jsem, jak oknem proudí dovnitř sluneční svit a jak se jednotlivé vlásky, které jí vyklouzly z copu, v jeho paprscích mění v pramínky třpytícího se zlata. Hlava se jí skoro neznatelně pokyvovala v rytmu hudby, která zaznívala shora.
„Ahoj."
Škubl jsem sebou, když se přede mnou znenadání objevila něčí tvář. Nebyla to Grace, byla to jedna z těch druhých dvou, opálená tmavovláska. Přes rameno jí visel obrovský fotoaparát a dívala se mi přímo do očí. Neřekla nic, ale já věděl, na co myslí. Lidé reagovali na barvu mých očí nejrůznějším způsobem. Někdo se spokojil s kradmými pohledy, někdo zůstal nepokrytě zírat. Tahle aspoň nic neskrývala. „Mohla bych si tě vyfotit?" zeptala se.
Neohrabaně jsem hledal výmluvu. „Některé domorodé kmeny věří, že když je někdo vyfotí, ukradne jim duši. Podle mě to dává smysl. Takže nefotit, je mi líto." Omluvně jsem pokrčil rameny. „Jestli chcete, můžete si vyfotit obchod."
K dívce s fotoaparátem se v tu chvíli přihrnula ta třetí: neposlušná hříva světle hnědých vlasů a spousta pih. Vyzařovalo z ní tolik energie, že jsem byl v tu ránu unavený. „Už zase koketuješ, Olivie? Na to teď není čas. Poslyš, zlato, berem si tuhle."
Vzal jsem si od ní Jak získat dobré známky a rychle se rozhlédl po Grace.
„Devatenáct dolarů devadesát devět centů," řekl jsem. Srdce mi bušilo.
„Za paperback?" neodpustila si poznámku ta pihatá, ale podávala mi přitom dvacetidolarovou bankovku. „Ten drobák si nech." Pokladničku na drobné jsme neměli, a tak jsem minci položil na pult vedle pokladny. Když jsem ukládal knížku s účtenkou do tašky, dával jsem si načas a doufal, že se Grace třeba přijde podívat, proč to tak trvá.
Grace ale stála v oddělení biografií a s hlavou na stranu četla tituly na hřbetech knih. Pihovatá dívka vzala tašku, zářivě se na mě i Olivii usmála, došla ke Grace a postrčila ji ke dveřím.
Otoč se, Grace. Podívej se na mě. Stojím přímo za tebou. Kdyby se v tuhle chvíli otočila, uviděla by moje oči a poznala mě. Určitě by mě poznala.
Ta pihovatá otevřela dveře - cink - a netrpělivě zamrmlala na zbytek stádečka: honem, musíme dál. Olivie se v rychlosti otočila a ještě jednou si mě našla pohledem. Stál jsem za pultem a dobře věděl, že na ně - na Grace - nepokrytě civím, ale nedokázal jsem odvrátit pohled.
Olivie se zamračila a vyšla z krámu. „No tak, Grace," ozvala se pihovatá dívka netrpělivě.
V hrudi mě bolelo a celé tělo se ozývalo řečí, kterou hlava nedokázala přesně pochopit.
Čekal jsem.
Ale Grace, jediný člověk na světě, u kterého jsem chtěl, aby mě znal, jen toužebně přejela prstem po přebalu jedné z nových knih a vyšla z obchodu. Vůbec si nevšimla, že jsem tady, že od ní stojím na dosah ruky.