Mrazení: kapitola 10,11,12

Kapitola 10 - Grace

16 °C

 

„Myslíš, že musíme tu knížku tahat domů?" zeptala jsem se Olivie. „Myslím takovou tu Co je pod povrchem, nebo jak se to jmenuje, jak si z ní máme něco přečíst. Nebo ji můžu nechat tady?"

S náručí plnou knížek přibouchla dvířka skříňky. Měla na očích brýle na čtení s řetízkem kolem nožiček, aby se daly pověsit na krk. Na Olivii kupodivu vypadaly dobře, něco ve stylu „fešná slečna kni­hovnice". „Já si ji beru. Toho čtení je docela hodně."

Zalovila jsem ve skříňce po učebnici. Na chodbě za námi to hučelo jak v obrovském úle, jak si všichni skládali věci a spěchali domů. Už od rána jsem sbírala odvahu, abych Olivii pověděla o těch třech vlcích. Jindy bych si s tím vůbec nelámala hlavu, ale po tom, co jsme se včera skoro pohádaly, mi na to pořád nepřipadala správná chvíle. Teď jsem měla poslední příležitost. Zhluboka jsem se nadechla. „Včera jsem viděla vlky."

Olivie listovala knížkou na vrcholku hromádky a vůbec si neuvě­domovala, jak zásadní zprávu pro ni mám. „Jo? Které?"

„Tu protivnou vlčici, toho černého a jednoho nového." Ještě pořád jsem váhala, jestli jí svěřit, co jsem viděla. Zajímala se o vlky mnohem víc než Rachel a kromě ní jsem neznala nikoho, s kým bych si o nich mohla promluvit. I mně samotné to znělo šíleně, když jsem si před­stavovala, co jí řeknu. Ale od včerejšího večera mě to tajemství svíralo jako krunýř, tísnilo mě na prsou a stahovalo mi hrdlo. Tiše, překotně jsem to ze sebe vysypala. „Olivie, zní to jako totální pitomost. Ale ten nový vlk... mně připadá, že když vlci zaútočili na Jacka, něco se stalo."

Zůstala na mě nevěřícně koukat.

„Na Jacka Culpepera," dodala jsem na vysvětlenou.

„Já vím, koho myslíš." Olivie svraštila čelo a sjela pohledem ke skříňce.

Dívala jsem se na její stažené obočí a skoro litovala, že jsem na tohle téma vůbec začínala. „Připadalo mi, že jsem ho v tom lese potkala," vzdychla jsem. „Jacka. A byl z něj..." Zaváhala jsem.

„Vlk?" Olivie srazila paty, až to cvaklo (nikdy dřív jsem neviděla, že by to někdo doopravdy udělal, pokud nepočítám Čaroděje ze země Oz), a se zdviženým obočím se ke mně prudce obrátila. „Ty jsi vážně cvok." V hluku studentů natěsnaných všude kolem nás jsem ji stěží slyšela. „Hele, je to moc hezká představa a já chápu, proč bys tomu ráda věřila, ale jsi cvok. Promiň."

Naklonila jsem se k ní, i když v okolním rámusu jsem měla co dě­lat, abych se vůbec slyšela. „Olivie, viděla jsem to na vlastní oči. Měl oči přesně jako Jack. A slyšela jsem Jackův hlas." Její pochybnosti mě samozřejmě zviklaly, ale nehodlala jsem to dát najevo. „Já myslím, že ho vlci proměnili v jednoho ze smečky. Počkej, jaks to vlastně mys­lela, že bych tomu ráda věřila?"

Než se obrátila k odchodu, dlouze se na mě zadívala. „Grace, pro­sím tě. Nemysli si, že nevím, o co ti jde."

„O co mi teda jde?"

Odpověděla další otázkou. „Takže jsou všichni vlkodlaci?"

„Jak to myslíš? Celá smečka? Já nevím. To mě nenapadlo." Vůbec mi ta myšlenka nepřišla na mysl. Mohlo mě to napadnout, ale nenapadlo. Nechtělo se mi tomu věřit. Že by se na ty dlouhé měsíce vytrácel právě proto? Že by v té době byl člověkem? Ta představa byla nesnesitelná, už jen proto, že jsem si jí přála uvěřit tak silně, až to bolelo.

„Jasně, jak by mohlo. Nepřipadá ti ta tvoje posedlost už tak tro­chu ujetá, Grace?"

„To není posedlost." Nečekala jsem, že má obrana vyzní tak chabě.

Studenti se po nás začali podrážděně ohlížet, protože Olivie se uprostřed chodby najednou zastavila a položila si prst na bradu. „Ne­myslíš na nic jiného, nemluvíš o ničem jiném a se mnou se taky chceš bavit jen o nich. Počkat, neříká se tomu náhodou nějak? Jasně, už to mám! Posedlost!"

„Jen mi připadají zajímaví," odsekla jsem. „A myslela jsem, že tobě taky."

„To ano. Ale to neznamená, že jim budu věnovat každou volnou chvíli, že se tím nechám nadobro pohltit. Nepředstavuju si, že jsem jedna z nich." Stáhla oči za brýlemi do úzkých škvírek. „Už nám není třináct, ale někdy mi připadá, že tobě to ještě nedošlo."

Neřekla jsem na to nic. Nedokázala jsem myslet na víc, než že je ke mně strašlivě nespravedlivá. Neměla jsem chuť vůbec jí odpovídat. Nejradši bych se sebrala a nechala ji stát uprostřed chodby. Ale ne­udělala jsem to. Místo toho jsem nasadila bezvýrazný, ledově klidný tón. „Promiň, že jsem tě s tím takovou dobu otravovala. Musela to být děsná fuška, tvářit se zaujatě."

Olivie se ušklíbla. „Počkej, Grace, vážně. Nechci ze sebe dělat krávu, ale ty to vážně přeháníš."

„Ne, ty mi jen říkáš, že když mi na něčem záleží, je to ujetá po­sedlost. To je od tebe ohromně..." hledala jsem to správné slovo moc dlouho, takže nakonec nemělo ten správný účinek, „...velkodušné. Díky za pomoc."

„Nebuď jak malá," odsekla Olivie a odstrčila mě, aby mohla projít.

Jakmile byla pryč, celá chodba jako by se rázem ztišila a já ucí­tila, jak mi hoří tváře. Místo abych se pustila domů, zamířila jsem do prázdné třídy, svezla se na židli a opřela si hlavu do dlaní. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsme se s Olivií naposledy pohádaly. Viděla jsem každou fotografii, kterou kdy pořídila. Poslouchala jsem neko­nečné stížnosti na rodiče, kteří z ní chtějí mít ve všem premiantku. Měla jsem právo po ní chtít, aby mě aspoň vyslechla.

Proud myšlenek mi přetrhlo zavrzání korkového podpatku na pod­laze a vzápětí, vteřinu předtím, než jsem zvedla oči a uviděla u lavice Isabel Culpeperovou, ke mně dolehl závan luxusního parfému.

„Slyšela jsem, že jste si včera s tím policajtem povídali o vlcích." Mluvila lehkým, nenuceným tónem, jen výraz v očích ji prozrazoval. V první chvíli mi jí bylo líto, ale při jejích dalších slovech mě všechna lítost přešla. „Nechci se ukvapovat, takže nechávám otevřenou mož­nost, že jsi jen nevinná oběť nedostatečné informovanosti, a ne totální idiot. Prý lidem vykládáš, že vlci nejsou problém. Tak to ti nejspíš ušla poslední novinka: Mně tyhle zvířata zabily bratra."

„Je mi líto, co se Jackovi stalo," vyhrkla jsem a automaticky se chys­tala vyrazit na obranu svého vlka. Na okamžik jsem si vzpomněla na Jackovy oči a zauvažovala, co by takové odhalení mohlo pro Isabel znamenat, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla. Olivie mě možná měla za cvoka, protože věřím na vlkodlaky, jenže Isabel by nejspíš vy­táčela číslo místního blázince ještě dřív, než bych dokončila první větu.

„Buď. Zticha," vyštěkla Isabel, než jsem se v myšlenkách dostala až sem. „Je mi jasné, že mi teď budeš tvrdit, že vlci nejsou nebezpeční. Tak to je, jak vidno, velký omyl. A je taky jasné, že s tím konečně bude někdo muset něco udělat."

Vzpomněla jsem si, jak ve třídě nedávno přišla řeč na Toma Culpepera a jeho vycpaná zvířata. Představila jsem si svého vlka mezi nimi, vycpaného a se skleněnýma očima. „Nemůžeš vědět, jestli to opravdu byli vlci. Třeba ho..." zarazila jsem se. Věděla jsem, že to udělali oni. „Hele, uznávám, že na tom není něco v pořádku. Ale mohl to klidně být jen jeden vlk. Zbytek smečky s tím dost možná nemá vůbec nic..."

„Není nad nestrannost," skočila mi Isabel do řeči a dlouze se na mě zadívala. „Tak já ti něco povím," řekla pak. „Na tvým místě bych na tu tvou greenpeaceovskou lásku k vlkům co nejrychleji zapomněla, pro­tože ať se ti to líbí nebo ne, moc dlouho už si je tu neužijeme."

„Proč to říkáš?" Hlas se mi zadrhl.

„Mám plný zuby lidí, co tvrděj, že jsou vlci neškodní. Vždyť ho za­bili. Ale víš ty co? Už je s nima amen. Dneska." Isabel klepla prsty do lavice. „Těšilo mě."

Než se stihla otočit k odchodu, chytila jsem ji za zápěstí, nebo spíš za sadu širokých náramků. „Co tím chceš říct?"

Isabel se významně zahleděla na ruku, kterou jsem ji držela, ale já ji neodtáhla. Přesně tuhle otázku chtěla slyšet. „Co se stalo Jackovi, už se víckrát nebude opakovat. Všechny vlky zabijou. Dneska. Teď."

Vytrhla se mi z najednou ochablého sevření a vyplula dveřmi na chodbu.

Ještě vteřinu jsem zůstala s rozpáleným obličejem sedět v lavici a přebírala její slova tam a zase zpátky.

A pak jsem vyskočila ze židle, až se mi poznámky jako zemdlelí ptáci rozletěly všude kolem. Nechala jsem je ležet, kam dopadly, a bě­žela k autu.

 

Dopadla jsem na sedadlo za volantem a lapala po dechu. Isabelina slova mi zněla v hlavě pořád dokola. Nikdy mě nenapadlo, že by vlci mohli být zranitelní, ale jakmile jsem si představila, čeho je schopný maloměstský právník a velkohubý ješita, jako je Tom Culpeper, zvlášť když ho pohání potlačovaný vztek a zármutek a v záloze má dost peněz a vlivu, připadali mi najednou nesmírně křehcí a bezbranní.

Zastrčila jsem klíček do zapalování a auto se s rachtáním neochotně probralo k životu. Očima jsem sledovala řadu žlutých autobusů vy­rovnaných u obrubníku a halasné hloučky studentů na chodníku, ale v představách jsem už viděla křídově bílou linii bříz za naším domem. Opravdu se místní lovci vypravili na vlky? Jdou v tuhle chvíli po je­jich stopách?

Musela jsem co nejrychleji domů.

Motor zhasl, jak jsem nejistou nohou nešlápla na chatrnou spojku dost citlivě.

„Panebože," vyhrkla jsem a rozhlédla se, kolik lidí vidělo, že mi chcíplo auto. Ne že by to byla poslední dobou nějaká vzácnost, zvlášť co mi začalo odcházet chlazení, ale většinou se mi dařilo spojku přelstít a dostat se na silnici bez velké újmy na sebevědomí. Kousla jsem se do rtu, silou vůle se uklidnila a podařilo se mi znovu na­startovat.

Ze školy domů jsem měla na vybranou dvě trasy. Jedna byla kratší, ale muselo se cestou zastavovat na semaforech a stopkách, což dneska nepřicházelo v úvahu. Takhle rozrušená bych nejspíš nezvládla sou­středit se na vrtochy svého auta a rozhodně jsem nepotřebovala zů­stat trčet někde u silnice. Druhá trasa byla o maličko delší, ale byly na ní jen dvě stopky. A navíc vedla po okraji Hraničního lesa, kde žili vlci.

Šlapala jsem na plyn, jak nejvíc jsem si troufala, a žaludek se mi obracel nervozitou. Najednou sebou auto nezvykle zaškubalo a já rychle mrkla na kontrolky. Motor se začínal přehřívat. Krám jeden zatracená. Věčná škoda, že se mnou táta ještě nezajel do bazaru, jak sliboval.

Obloha na obzoru se rozhořela jasnou červení a proužky mraků nad stromy se změnily v krvavé šmouhy. V uších mi bušila krev a po kůži přebíhalo elektrizující mravenčení. Každou svou částí mi tělo dá­valo najevo, že je něco v nepořádku. Nevěděla jsem, co si hlídat dřív, jestli třesoucí se ruce na volantu nebo nutkání vycenit zuby a pus­tit se do boje.

Kousek před sebou jsem zahlédla řadu pickupů zaparkovaných na kraji silnice. Jejich reflektory probleskovaly v paprscích dohasínajícího dne a tu a tam osvětlovaly okraj lesa. Na konci řady se nad korbu nakláněla jakási postava a já na dálku nedokázala rozeznat, co drží v ruce. Žaludek se mi znovu zhoupl, a když jsem povolila nohu na plynu, auto zachrchlalo a zhaslo. V přízračném tichu jsem klou­zala dál jen setrvačností.

Otočila jsem klíčkem, ale s roztřesenýma rukama a kontrolkou chlazení v červeném pásmu jsem neměla moc šancí na úspěch. Motor zaškytal, ale nenamáhal se naskočit. Měla jsem do toho bazaru zajet sama. Táta mi přece dal k dispozici svou šekovou knížku.

Přibrzdila jsem a nechala auto dojet na konec řady pickupů. Zavo­lala jsem mobilem mámě do ateliéru, ale neozvala se. Nejspíš už byla v galerii a chystala vernisáž. Netrápilo mě, jak se dostanu domů, byla jsem dost blízko, abych pohodlně došla. Spíš mi dělaly hlavu tyhle pickupy. Znamenalo to totiž, že Isabel mluvila pravdu.

Vystoupila jsem na krajnici a uviděla vedle nejbližšího vozu zná­mou postavu. Byl to policista Koenig, tentokrát v civilu, a bubnoval prsty do kapoty. Když jsem k němu přišla blíž, žaludek pořád jako na vodě, zvedl ke mně oči a prsty mu strnuly. Měl na hlavě jasně oran­žovou čepici a v ohbí lokte držel pušku.

„Potíže s autem?" zeptal se.

Rychle jsem se otočila, jak za mnou práskly dveře od auta. U silnice stál další vůz a po krajnici od něj odcházeli dva lovci v oranžových čap­kách. Podívala jsem se směrem, kterým měli namířeno, a zajíkla jsem se. Na kraji cesty postávaly v těsných hloučcích desítky lovců s puškami, tlumeně se bavili a očividně hořeli nedočkavostí. Přimhouřenýma očima jsem se zahleděla mezi obrysy stromů za mělkým příkopem. Les byl po­setý oranžovými čapkami, jako by se po něm rozlézala nákaza.

Lov už začal.

Obrátila jsem se zpátky ke Koenigovi a ukázala na jeho pušku. „To máte na vlky?"

Koenig se zatvářil, jako by zapomněl, že něco drží. „To je..."

Z lesa za jeho zády cosi prásklo, až jsme oba nadskočili. Partička u silnice zavýskla nadšením.

„Co to bylo?" zeptala jsem se, i když jsem to dobře věděla. Byl to výstřel. V Hraničním lese. Samotnou mě překvapilo, jak mám klidný hlas. „To loví vlky, viďte?"

„Neberte si to osobně, slečno," obrátil se ke mně Koenig, „ale měla byste počkat v autě. Odvezu vás pak domů, když budete chtít, ale bude to chvilku trvat."

Z lesa k nám dolehly výkřiky a odněkud z větší dálky další výstřel. Proboha. Vlci! Můj vlk! Popadla jsem Koeniga za rukáv. „Řekněte jim, ať toho nechají! Tam nemůžou střílet!"

Koenig o krok ustoupil a vytrhl se mi ze sevření. „Slečno..."

Kdesi v dálce to znovu třesklo, tichý, nenápadný zvuk. Jasně jsem viděla před očima, jak vlk dopadá na zem a jak se převaluje, jednou, podruhé, s dírou v boku a mrtvýma očima. Nedokázala jsem mys­let, ale slova se ze mě řinula sama. „Máte přece telefon. Zavolejte jim a řekněte, ať toho nechají. Mám tam kamarádku! Šla tam odpoledne fotit. Sem do lesa. Prosím vás, zavolejte jim!"

„Cože?" Koenig strnul. „Tam někdo je? Víte to jistě?"

„Ano," přikývla jsem bez váhání. Věděla jsem to naprosto jistě. „Pro­sím vás, zavolejte jim."

Pánbu žehnej suchopárnému policistovi Koenigovi, protože se na nic dalšího neptal. Vytáhl z kapsy mobil, vymačkal číslo a zvedl tele­fon k uchu. Obočí se mu stáhlo do rovné, přísné linky. Za okamžik te­lefon odtáhl od ucha a podíval se na displej. „Je na příjmu," zamumlal a zkusil to znovu. Stála jsem vedle jeho vozu, ruce zkřížené na prsou, jak mi pod nehty plíživě zalézala zima, a dívala jsem se, jak slunce mizí za stromy a místo něj se na silnici pokládá šedý soumrak. Potmě toho přece musí nechat. Jenže něco mi napovídalo, že i když u silnice hlíd­kuje policista, nemusí to znamenat, že je tahle akce legální.

Koenig zavrtěl hlavou, pohled upřený na telefon. „Nejde to. Po­čkejte, nemusíte si dělat starosti, všichni jsou velice opatrní. Určitě by nestříleli po člověku. Ale stejně je dojdu upozornit, jen co zamknu pušku do auta. Hned to bude."

Obrátil se, aby uložil pušku dovnitř, a v tu chvíli práskl v lese další výstřel a ve mně jako by něco povolilo. Už jsem nevydržela čekat ani vteřinu. Nechala jsem Koeniga Koenigem, přeskočila jsem příkop a vy­drápala se do svahu mezi stromy. Slyšela jsem, jak za mnou volá, ale to už jsem byla v lese. Musela jsem to zarazit, varovat svého vlka, co­koli. Musela jsem něco podniknout.

Jenže už když jsem se v běhu vyhýbala kmenům a přeskakovala padlé klády, hlavou mi táhla jediná myšlenka: Jdu moc pozdě.

Kapitola 11 – Sam

10°C

 

Běželi jsme. Řinuli jsme se neslyšně skrz ostružiní a kolem stromů jako temné kapky vody a muži nás hnali před sebou.

Lesy, které jsem znal a které mě chránily, teď byly skrz naskrz pro­špikované jejich ostrým pachem, jejich křikem. Přebíhal jsem mezi ostatními vlky sem tam, chvíli na špici a chvíli v závěsu, držel jsem smečku pohromadě. Neznal jsem padlé stromy a nízké křoví, které se mi míhalo pod nohama, a abych neklopýtl, odrážel jsem se k letu, k dlouhým, nekonečným skokům, při kterých jsem se skoro nedotý­kal země.

Děsilo mě, že nevím, kde jsem.

Vyměňovali jsme si mezi sebou ve svém neumělém jazyce beze slov jednoduché obrázky: temné postavy za námi, postavy koruno­vané varovně jasnou skvrnou, nehybní, chladní vlci a pach smrti v chřípí.

Nenadálé prásknutí mě ohlušilo a vyvedlo z rovnováhy. Vedle sebe jsem zaslechl tiché zakvílení. Věděl jsem, který vlk to je, ani jsem ne­musel otáčet hlavu. Nebyl čas zastavit, a i kdybych to udělal, nebylo by to nic platné.

Do nozder mi pronikl nový pach, pach zahnívající hlíny a stojaté vody. Jezero. Zaháněli nás k jezeru. Ve stejnou chvíli jako Paulovi, vůdci smečky, mi v duchu naskočil zřetelný obraz. Pomalé vlnky na okraji vody, tu a tam v chudé půdě neduživá borovice a po obou stra­nách nekonečné břehy jezera.

Smečka vlků schoulená na holém břehu. Bez naděje na únik.

Byli jsme štvaná zvěř. Klouzali jsme před nimi jako lesní přízraky a jeden po druhém podléhali, ať jsme se bránili nebo ne. Ostatní běželi dál směrem k jezeru. Ale já se zastavil.

Kapitola 12 - Grace

10°C

 

Tohle nebyl les, jakým jsem procházela před pár dny, les vybarvený žhoucími odstíny podzimu. Tenhle les byl mnohem hustší, tisíce tem­ných kmenů se tísnily jeden na druhý a soumrak je barvil do černa. Ten šestý smysl, o kterém jsem si představovala, že mě vede, byl ten tam a všechny povědomé stezičky rozdupali lovci v oranžových če­picích. Nevěděla jsem, kudy kam, nezbývalo mi než co chvíli zasta­vit a poslouchat, odkud se ozývají výkřiky a šustění suchého listí pod těžkými kroky.

Než jsem uviděla v šeru před sebou zablesknout první oranžovou čapku, oddechovala jsem už tak těžce, že mě dech pálil v hrdle. Zku­sila jsem zavolat, ale čepice se ani neohlédla. Byla jsem tak daleko, že mě muž neslyšel. Rozhlédla jsem se a spatřila další oranžové skvrnky rozeseté po lese a pomalu, neúnavně postupující stejným směrem. Dělali při tom spoustu hluku. Hnali vlky před sebou.

„Stůjte!" vykřikla jsem. Nejbližší lovec byl už blízko, rozeznávala jsem jeho obrys i s puškou v ruce. Pustila jsem se k němu, i když moje nohy protestovaly a občas jsem samou únavou klopýtla.

Zastavil se, překvapeně se ke mně obrátil a čekal, až ho dojdu. Mezi stromy už noc pokročila natolik, že jsem musela až těsně k němu, abych mu viděla do tváře. Byl postarší a jeho vrásčitý obličej mi byl vzdáleně povědomý, i když jsem si nevzpomínala, kde v městečku jsem ho mohla potkat. Zahlížel na mě s podmračeným, zvláštním vý­razem. Připadalo mi, že se tváří provinile, ale možná jsem si jen něco namlouvala. „Co tady děláš?"

Začala jsem mluvit dřív, než jsem si uvědomila, že takhle udýchaná ze sebe nevypravím ani slovo. Drahocenné vteřiny ubíhaly a já pořád zoufale hledala hlas. „Musíte... toho... nechat. Mám tady v lese kama­rádku. Šla sem fotit."

Nevěřícně se na mě podíval a pak zvedl pohled k temnějícím le­sům. „Teď?"

„Ano, teď hned!" snažila jsem se zbytečně se neutrhovat. Všimla jsem si černé krabičky u jeho pasu. Měl vysílačku! „Musíte jim zavo­lat a říct, ať toho nechají. Už je skoro tma. Takhle ji přece nikdo ne­uvidí."

Lovec si mě celou věčnost měřil pohledem, div jsem netrpělivostí nevyletěla z kůže, ale nakonec přikývl. Sáhl po vysílačce, odepnul ji a pomalu zvedal k ústům. Připadala jsem si jako ve zpomaleném filmu.

„Rychle!" Strach mnou projížděl jako fyzická bolest.

Lovec stiskl knoflík a chystal se promluvit.

V   tu chvíli se jen kousek od nás spustila salva třaskajících výstřelů. Tohle už nebylo nevinné pšoukání, jako když jsem stála na silnici, ale hotový ohňostroj ohlušujících ran. Takhle zněly opravdové pušky. Sa­mým rámusem mi začalo zvonit v uších.

Bylo to zvláštní, ale připadala jsem si jako nezúčastněný pozoro­vatel, jako bych stála mimo vlastní tělo. Cítila jsem, že se mi třesou a podlamují kolena, i když jsem nevěděla proč, slyšela jsem divoké bu­šení srdce v těle, mohla jsem sledovat čúrky červeně vzadu za očima. Bylo to jako červeně tónovaný sen. Jako zvráceně jasná noční můra, sen o smrti.

V ústech jsem cítila tak přesvědčivou kovovou pachuť, že jsem si sáhla na rty a čekala, že uvidím na prstech krev. Ale nebyla tam. Krev ani bolest. Vnímala jsem jen tupou nepřítomnost jakýchkoli pocitů.

„Někdo tu v lese je," říkal lovec do vysílačky jakoby nic, jako by neviděl, že ve mně něco umírá.

Můj vlk. Můj vlk. Nedokázala jsem myslet na nic než na jeho oči.

„Hej! Slečno!" Tenhle hlas byl mladší, než mohl mít lovec přede mnou, a ruka, která mě chytila za rameno, byla silná. „Co vás to na­padlo, takhle vyletět?" zeptal se Koenig. „Jsou tu ozbrojení lidé."

Než jsem stačila odpovědět, obrátil se Koenig k lovci. „Dobře jsem tu střelbu slyšel. Nedivil bych se, kdyby ji v Mercy Falls slyšel úplně každý. Udělat to," mávl rukou k mužově pušce, „je jedna věc, ale proč se s tím předvádět?" Chtěla jsem se Koenigovi vykroutit a on v první chvíli reflexivně sevřel prsty, ale pak si uvědomil, co dělá, a pustil mě. „Vy chodíte na střední, je to tak? Jak se jmenujete?"

„Grace Brisbaneová."

Lovec si očividně dal dvě a dvě dohromady. „Dcera Lewise Brisbanea?“

Koenig se na něj podíval.

„Brisbaneovi bydlej kousek odsud. Na kraji lesa." Lovec ukázal smě­rem k našemu domu. Za černou spletí stromů ho nebylo vidět.

Koenig se té informace bystře chytil. „Odvedu vás domů a pak se vrátím a zjistím, co je s tou vaší kamarádkou. Ralphe, vemte ten svůj krám a zavolejte jim, ať okamžitě přestanou střílet."

„Já dojdu sama," namítla jsem, ale Koenig stejně vykročil se mnou a ne­chal lovce Ralpha nerušeně mluvit do vysílačky. Studený vzduch mě začí­nal štípat do tváří. Jakmile zapadlo slunce, ochlazovalo se čím dál rychleji. Cítila jsem se stejně promrzlá uvnitř jako zvenčí. V duchu jsem pořád vi­děla rudou oponu spadající mi přes oči a slyšela ostré práskání výstřelů.

Byla jsem si strašlivě jistá, že můj vlk tam byl také.

Na kraji lesa jsem se zastavila a zahleděla se na ztemnělé sklo zad­ních dveří nad verandou. Dům vypadal tmavý, jako by v něm nikdo nebydlel. „Chcete, abych vás..." začal Koenig nejisté.

„Já už to zvládnu. Díky."

Zůstal nerozhodně stát, dokud jsem nevešla na dvůr, a pak se ozvalo praskání větviček, jak se vydal zpátky stejnou cestou, kterou jsme při­šli. Zastavila jsem se a dlouze se zaposlouchala do tichého podvečera, ve kterém ke mně doléhaly vzdálené hlasy z lesa a šustění suchých listu na stromech nade mnou.

Stála jsem tam a čím déle jsem poslouchala to, co mi dřív připadalo jako ticho, tím zřetelněji jsem začala rozeznávat ještě další zvuky. Še­lestění zvířat mezi stromy, jemné praskání křehkých listů pod jejich tlapkami. Vzdálený hukot kamionů na dálnici.

Rychlé, přerývané výdechy.

Strnula jsem a zadržela dech.

To nepravidelné oddechování nepatřilo mně.

Vydala jsem se po zvuku a opatrně stoupala na verandu. Ostře jsem si uvědomovala každé zaskřípění schodu pod mou vahou.

Poznala jsem ho dřív po čichu než zrakem, a srdce se mi rozbušilo na nejvyšší obrátky. Můj vlk. Vtom se sepnul detektor pohybu nad schodištěm a verandu zalilo žlutavé světlo. Byl to on, polosedě pololeže se opíral o prosklené zadní dveře.

Dech se mi zarazil v sevřeném hrdle, až to zabolelo, a já váhavě po­kročila blíž. Jeho velkolepý límec zmizel a on byl nahý, ale přesto jsem poznala, že je to můj vlk, ještě než otevřel oči. Zaslechl mě přicházet a zvedl ke mně ty důvěrně známé světle žluté oči. Jinak se nepohnul. Od ucha k dojemně lidským ramenům se mu táhly rudé šmouhy, hro­zivé válečné malování.

Nedokážu vysvětlit, jak jsem poznala, že je to on, neměla jsem však sebemenší pochyby.

Vlkodlaci neexistují.

Vyprávěla jsem sice Olivii, že jsem viděla Jacka, ale stejně jsem tomu tak úplně nevěřila. Rozhodně ne takhle.

V závanu větru se ke mně znovu donesl pach krve a vrátil mě nohama na zem. Krev. Zbytečně marním čas.

Vylovila jsem klíče a natáhla se přes něj, abych odemkla. Až pozdě jsem zahlédla, jak jednou rukou naprázdno hmatá ve vzduchu, a pak se otevřenými dveřmi sesul dovnitř. Na skle po něm zůstal krvavý pruh.

„Promiň," řekla jsem, i když jsem nevěděla, jestli mě slyší. Překro­čila jsem ho a pospíchala do kuchyně, jen jsem stačila cestou stisknout pár vypínačů. Popadla jsem ze zásuvky hromadu utěrek a všimla si přitom, že na pultu leží tátovy klíče od auta, ledabyle pohozené vedle štosu pracovních papírů. Takže pokud bude potřeba, můžu si půjčit tátovo auto.

Rozběhla jsem se zpátky ke dveřím. Děsila jsem se, jestli snad ten mladík nezmizel, když jsem se chvíli nedívala, jestli není jen výplod mé fantazie, ale za celou dobu se ani nepohnul. Ležel napůl venku a napůl vevnitř a celý se třásl.

Bez rozmýšlení jsem ho popadla pod paží a vtáhla dovnitř, abych mohla zavřít dveře. Ve světle jídelního kouta vypadal nadmíru sku­tečný, on i krvavá stopa, která po něm na podlaze zůstala.

Rychle jsem si k němu přidřepla. „Co se stalo?" Hlas ze mě vychá­zel jako stěží slyšitelný šepot. Znala jsem odpověď dopředu, ale chtěla jsem ho slyšet promluvit.

Tiskl si ruku na krk, až mu zbělely klouby, a mezi prsty mu prosa­kovala jasně rudá. „Postřelili mě."

Žaludek se mi znovu sevřel, ne kvůli tomu, co řekl, ale jakým hla­sem. Byl to on. Lidská slova, ne vytí, barva hlasu však byla stejná. Byl to docela určitě on. „Ukaž."

Musela jsem mu ruku od krku násilím odtrhnout. V záplavě krve nebylo ránu vidět, a tak jsem na tu rudou spoušť, která se táhla od brady ke klíční kosti, přitiskla utěrku. Na tohle moje znalosti první pomoci nestačily. „Podrž si to." Šlehl po mně očima, které byly pově­domé, a přece v něčem jiné. Divoký svit teď mírnila vnímavost, jakou jsem v nich dřív neviděla.

„Já nechci zpátky." Bolest v jeho hlase mě vmžiku vrátila do jedné ze vzpomínek: vlk sklánějící přede mnou hlavu, žalostně a mlčky. Chlap­covo tělo sebou zaškubalo, až mě při tom podivném, nepřirozeném pohybu bodlo u srdce. „Nenech mě... nenech mě proměnit."

Vzala jsem další, větší utěrku a zakryla jeho husí kůži, jak nejlépe se dalo. Za jakýchkoli jiných okolností by mě jeho nahota vyváděla z míry, ale takhle, s kůží od krve a hlíny, vypadal jen ještě zubože­nější. Mluvila jsem tichým hlasem, jako by mohl každou chvíli vysko­čit a utéct. „Jak se jmenuješ?"

Slabounce zasténal a ruka, kterou si držel na krku utěrku, se mu trochu zatřásla. Už teď byla látka prosáklá jeho krví a podél čelisti stékala a odkapávala na zem tenká červená stružka. Pomalu se spus­til na podlahu, opřel si tvář o prkna a lesklý lak na povrchu se zamžil jeho dechem. „Sam."

Zavřel oči.

„Sam," opakovala jsem. „Já jsem Grace. Dojdu nastartovat tátovo auto. Potřebuješ do nemocnice."

Celý se otřásl. Musela jsem se naklonit až těsně k němu, abych sly­šela, co říká. „Grace... Grace, já..."

Ještě vteřinku jsem počkala, co bude dál, a když větu nedokončil, vyskočila jsem a popadla z pultu klíčky. Pořád se mi nechtělo věřit, že jsem si ho nevymyslela, že není jen ztělesněním mých dlouholetých přání. Ale ať byl čímkoli, teď byl tady a já se nehodlala smířit s tím, že bych ho ztratila.