Mrazení: kapitola 19,20,21

Kapitola 19 - Grace

22 °C

 

Následující den byl nepodzimně teplý, příliš krásný na to, jít do školy, ale těžko jsem mohla vynechat dvakrát za sebou, pokud jsem pro to neměla opravdu dobrý důvod. Nedělalo mi starosti, že bych něco za­meškala, ale potíž je v tom, že když po určitou dobu nechybíte ani den, lidé si většinou všimnou, když se neobjevíte. Rachel mi volala už dvakrát a nechala mi ve schránce zlověstnou zprávu ve smyslu Na chození za školu sis vybrala špatný den, Grace Brisbaneová! Olivie se neozvala od naší hádky na chodbě, a já si z toho vyvodila, že spolu nemluvíme.

Sam mě v džípu vezl do školy a já zatím na poslední chvíli dopiso­vala úkol z angličtiny, na který předchozího dne nedošlo. Zastavil na parkovišti a já otevřela dveře. Dovnitř zavanul nečekaně teplý vzduch. Sam mu s přivřenýma očima nastavil tvář.

„Tohle počasí miluju. Připadám si hrozně moc sám sebou."

Když jsem ho viděla vyhřívat se na sluníčku, připadala mi zima na míle vzdálená a neuměla jsem si představit, že by mě kdy opustil. Vrývala jsem si do paměti křivku jeho nosu, abych si ho mohla kdykoli představit. Na vteřinu mě přepadla nesmyslná výčitka, že mi Sam za­číná být milejší než můj vlk - než jsem si uvědomila, že Sam přece je můj vlk. Vzápětí se pode mnou znovu zatočila země při pomyšlení, že to tak opravdu je, a hned nato se mi obrovsky ulevilo. Najednou byla má posedlost úplně... normální. Stačilo kamarádkám vysvětlit, odkud se můj nový přítel bere v našem městečku.

„Nejspíš už budu muset jít," řekla jsem. „Ale vůbec se mi nechce."

Sam otevřel oči dokořán a zadíval se na mě. „Budu tady, až skončíš, spolehni se." A pak se s přehnanou slušností zeptal: „Můžu si půjčit tvoje auto? Chtěl bych se podívat, jestli je Beck ještě v lidské podobě, a pokud ne, jestli v domě ještě funguje elektřina."

Přikývla jsem, ale v hloubi duše jsem doufala, že elektřina v domě bude vypnutá. Přála jsem si, aby Sam dál spal u mě v posteli a ne­zmizel mi jako sen, kterým svým způsobem byl. Vzala jsem ba­toh a vystoupila z auta. „Nenech si dát pokutu za rychlou jízdu, závodníku."

Než jsem stačila obejít předek auta, Sam stočil okýnko dolů. „Hej!"

„Co je?"

„Pojď sem, Grace," zavolal plaše. Vyslovil moje jméno tak, že jsem se musela usmát, a když jsem pochopila, proč mě volá, usmála jsem se ještě víc. Jeho opatrný polibek mě nemohl zmást. Jakmile jsem jen maličko pootevřela rty, s povzdechem se odtáhl. „Přijdeš kvůli mně pozdě do školy."

Usmívala jsem se od ucha k uchu, šťastná jako nikdy. „Ve tři bu­deš zpátky?"

„Přece si tě nenechám ujít."

Dívala jsem se, jak vyjíždí z parkoviště, a už teď jsem cítila, jak se přede mnou školní den natahuje donekonečna. O ruku mi pleskl něčí sešit. „Kdo to byl?"

Obrátila jsem se k Rachel a snažila se vymyslet odpověď jednodušší než pravda. „Můj šofér?"

Rachel nenaléhala na další vysvětlení, převážně proto, že už byla myšlenkami jinde. Popadla mě za loket a vedla mě ke škole. Za tohle mě musí, prostě musí čekat na věčnosti nějaká velkolepá odměna, když jdu do školy v takovýhle nádherný den a v autě na mě čeká Sam. Rachel mi zacloumala rukou, aby mě vytrhla ze zamyšlení. „Grace. Tak přece poslouchej. Včera byl před školou vlk. Na parkovišti. Všichni ho viděli, zrovna končila škola."

„Cože?" otočila jsem se přes rameno k parkovišti a pokoušela se představit si mezi auty vlka. Těch pár borovic kolem pozemku s Hra­ničním lesem nesousedilo, a aby se sem dostal, musel by vlk přejít ně­kolik ulic a dvorků. „Jak vypadal?"

„Ten vlk?" Rachel se na mě nechápavě podívala.

Přikývla jsem.

„Jako vlk. Byl šedivý," pokrčila Rachel rameny, a když viděla můj opovržlivý pohled, rychle dodala: „Co já vím, Grace. Šedomodrý? A na rameni byl škaredě potrhaný. Nevypadal moc dobře."

Tak Jack byl tady. Kdo by to byl jiný. „To jste tu museli mít pořádný cirkus," podotkla jsem.

„To jo, škoda žes tu nebyla, ty vlčí advokátko. Ale vážně. Nikomu se zaplaťpánbu nic nestalo, ale Olivie úplně šílela. Celá škola šílela a Isa­bel ruply nervy a udělala příšernou scénu." Rachel mi zmáčkla nadloktí. „A proč že jsi vlastně nebrala telefon?"

Vešli jsme do školní budovy. Dveře byly pootevřené a dovnitř prou­dil příjemně vlahý vzduch. „Měla jsem vybitou baterku."

Rachel nevěřícně protáhla obličej a zesílila hlas, aby ji bylo přes ha­las v chodbě slyšet. „To jsi nemocná, nebo co je s tebou? Nikdy bych nevěřila, že se dožiju dne, kdy nepřijdeš do školy. Ty nejsi ve škole, po parkovišti se prochází dravá zvěř, to už aby si člověk pomalu myslel, že nastává konec světa. Už schází jen krvavý liják."

„Nejspíš jsem chytla takovou tu jednodenní virózu."

„Tak to abych se tě radši nedotýkala, ne?" Ale místo aby se ode mě držela dál, zašklebila se a drcla do mě ramenem. Zasmála jsem se a od­strčila ji, a v tu chvíli jsem uviděla Isabel Culpeperovou a úsměv mi ztuhl na rtech. S nahrbenými rameny se opírala o zeď u pítka na vodu a já nejdřív myslela, že čte zprávu na mobilu. Teprve na druhý po­hled jsem si všimla, že v ruce nic nedrží a jen se dívá do země. Kdyby nebyla taková ledová princezna, přísahala bych, že pláče. Blesklo mi hlavou, jestli bych si s ní neměla jít promluvit.

Najednou zvedla hlavu, jako by mi četla myšlenky, a podívala se mi do očí. Ty její byly podobné Jackovým a já v nich četla obranu: Co na mě tak civíš?

Rychle jsem uhnula pohledem a šla s Rachel dál, ale zůstal ve mně nepříjemný pocit něčeho nevyřčeného.

Kapitola 20 – Sam

4°C

 

Té noci jsem ležel v Graceině posteli, rozrušený ze zprávy o Jackovi na školním parkovišti, a bez naděje na spánek zíral do černoty prosvícené jen bledou svatozáří jejích vlasů na polštáři. Myslel jsem na vlky, kteří se nechovali jako vlci. Myslel jsem na Christu Bohlmannovou.

Nevzpomněl jsem si na ni už celá léta, ale když mi Grace ustaraně líčila, jak se Jack potlouká v místech, kam nepatří, najednou mi vy­vstala před očima.

Vybavil jsem si den, kdy jsem ji viděl naposledy, den, kdy se Christa s Beckem hádali v kuchyni, v obýváku, na chodbě a pak znovu v ku­chyni, a celou tu dobu na sebe řvali a vrčeli jako vlci, když si jdou po krku. Byl jsem ještě malý, něco kolem osmi, a Beck mi připadal jako obr, vytáhlý rozběsněný obr, který jen stěží potlačuje zlost. Z místnosti do místnosti, pořád dokola, on a mladá podsaditá Christa s tváří za­rudlou vzteklými skvrnami.

„Zabilas dva lidi, Christo. Kdy už ti to dojde?"

„Zabila? Že jsem je zabila?" Její hlas mi pronikavě drásal uši jako skřípání nehtů o sklo. „A co já? Podívej se na mě. To já jsem vyřízená."

„Nejsi," okřikl ji Beck. „Ještě pořád dýcháš, nebo snad ne? Tluče ti srdce. To se o těch dvou ubožácích říct nedá."

Vzpomínám si, jak jsem se při jejím výkřiku schoulil do sebe. „To­hle není žádný život!" zavyla chraplavě, že jí bylo stěží rozumět.

Beck se do ní pustil, že je sobecká a nezodpovědná, a ona mu od­povídala vodopádem výrazů, jaké jsem nikdy neslyšel. Úplně mě to šokovalo.

„A co ten chudák ve sklepě?" vyštěkl Beck. Krčil jsem se v chodbě a viděl jen jeho záda. „Tys ho kousla, Christo. To tys mu zničila život. A zabila jsi dva lidi jen proto, že ti řekli něco, co se ti nelíbilo. Čekal bych, že toho budeš aspoň trochu litovat. Krucinál, můžeš mi nějak zaručit, že se to víckrát nestane?"

„Proč bych ti měla něco zaručovat? Co jsi kdy udělal ty pro mě?" odsekla Christa a já viděl, jak jí cuká v ramenou. „To si říkáte smečka? Jste banda ufňukanců. Že se nestydíte. Jste normální sekta. Já si budu dělat, co chci. Naložím s tímhle mizerným životem, jak sama uznám za vhodné."

Když Beck promluvil, zněl jeho hlas najednou děsivě klidně. Vzpo­mínám si, že mi v té chvíli přišlo Christy líto, protože se Beck zklid­nil přesně v okamžiku, kdy byl rozzlobený na nejvyšší míru. „Slib mi, že se to víckrát nestane."

Podívala se přímo na mě... vlastně ne na mě, skrze mě. Duchem byla někde docela jinde, mimo realitu jejího proměňujícího se těla. Všiml jsem si naběhlé žíly uprostřed čela a nehtů, ze kterých už byly drápy. „Tobě se nemám proč zodpovídat. Kašlu na tebe."

„Vypadni z mého domu," řekl Beck skoro neslyšně.

A ona vypadla. Práskla za sebou prosklenými dveřmi, až v kredenci zařinčelo nádobí, a chvíli nato jsem slyšel znovu otevřít a zavřít, ten­tokrát potichu. Beck šel za ní.

Bylo tou dobou už tak chladno, že jsem se bál, aby se Beck nepro­měnil a nenechal mě v domě samotného. Celý vyděšený jsem se pustil z chodby do obýváku, když jsem najednou zaslechl hlasité třesknutí.

Beck neslyšně vklouzl zpátky do domu. Celý se třásl zimou a hroz­bou proměny, a opatrně, jako by byla ze skla, položil na kuchyňský pult pušku. Teprve pak si mě všiml. Stál jsem v obýváku, ruce zkří­žené na prsou a prsty zaryté do bicepsů.

Do smrti nezapomenu na tón, kterým řekl následující slova: „Ne­sahej na ni, Same." Mluvil dutým, bezvýrazným hlasem, jako by byl k smrti unavený. Pak odešel do své pracovny a zbytek dne strávil s hla­vou položenou na zkřížených pažích na stole. Když se setmělo, vyšli s Ulrikem ven. Mluvili spolu tlumeným polohlasem a já oknem za­hlédl, že Ulrik bere z garáže lopatu.

A teď jsem ležel u Grace v posteli a někde venku pobíhal Jack. Z vzteklounů nebývají dobří vlkodlaci.

Zatímco byla Grace ve škole, zajel jsem se podívat k Beckově domu. Příjezdová cesta byla prázdná a v oknech se nesvítilo. Neměl jsem dost odvahy, abych zašel dovnitř a zjistil, jak dlouho už tu nikdo ne­byl. Když se o bezpečí smečky nemůže postarat Beck, kdo by měl za­řídit, aby Jack nenapáchal žádnou škodu?

Hrdlo se mi sevřelo nevítaným pocitem zodpovědnosti. Beck měl mobil, ale ať jsem lovil v paměti sebevíc, nedokázal jsem si vzpome­nout na jeho číslo. Zaryl jsem tvář do polštáře a modlil se, aby Jack nikoho nepokousal. Kdyby s ním začaly být potíže, nevěřil jsem, že bych měl dost síly, abych dokázal zakročit, jak by bylo potřeba.

Kapitola 21 - Sam

14 °C

 

Když mi druhý den ráno ve tři čtvrtě na sedm začal Gracein budík vykřikovat do ucha svoje elektronické oplzlosti, vyletěl jsem jako vy­střelený a srdce mi div nevyskočilo z hrudi, zrovna jako ten předchozí den. Hlavu jsem měl ještě pořád plnou snů, ve kterých se míhali vlci a lidé s krví na rtech.

„Chmmmmm," zabrumlala Grace a v klidu si přitáhla přikrývku kolem krku. „Můžeš to prosím tě vypnout? Už vstávám. Jen... ještě vte­řinku." Překulila se na druhou stranu, zachumlaná až po šešulku blon­ďatých vlasů, a zakutala se do postele, jako by byla srostlá s matrací.

A to bylo všechno. Ona spala a já ne.

Opřel jsem se o čelo postele a nechal ji ležet vedle sebe, hřejivou a po­nořenou do snů, ještě pár minut. Jemně jsem ji hladil po vlasech, pře­jížděl prstem po linii čela kolem ucha až k začátku dlouhého krku, kde namísto vlasů vyrůstalo drobounké rozčepýřené chmýří. Fascinovaně jsem zíral na to jemňounké peří, ze kterého časem vyrostou vlasy, a měl jsem tisíc chutí sklonit se a maličko, docela jemně do toho místa kous­nout, abych ji probudil, zlíbal a zdržel ji tak, že by přišla pozdě do školy, ale nemohl jsem vypudit z hlavy myšlenky na Jacka, Christu a vůbec lidi, ze kterých nejsou dobří vlkodlaci. Kdybych vyrazil od školy, doká­zal bych s tímhle oslabeným čichem zachytit Jackovu stopu?

„Grace," zašeptal jsem. „Probuď se."

Maličko zavrněla, což v řeči spáčů znamená zhruba Trhni si nohou.

„Koukej se probudit," řekl jsem a strčil jí prst do ucha. Grace vypískla a ohnala se po mně. Dokonale probuzená.

Naše společná rána začínala nabírat uklidňující rytmus každoden­nosti. Grace, ještě omámená spánkem, se odbelhala do koupelny a já zatím zastrčil do opékače pro každého jednu housku a přiměl kávo­var, aby začal chroptět, jako když chystá kávu. Pak jsem se vrátil do ložnice, kam z koupelny doléhalo Graceino prozpěvování beze slov, natáhl jsem si džíny a zalovil v zásuvce s ponožkami, jestli bych ne­našel nějaké ne moc holčičí, abych si je půjčil.

Slyšel jsem, jak se mi zastavil dech, ale necítil jsem to. Vedle peč­livě poskládaných ponožek ležela hromádka fotografií. Snímky vlků. Nás. Opatrně jsem hromádku zvedl a vrátil se k posteli. Zády ke dve­řím, jako bych dělal něco nepatřičného, jsem se zpomalenými prsty probíral jedním obrázkem za druhým. Bylo v tom něco fascinujícího, vidět tyhle momentky lidskýma očima. K některým vlkům jsem do­kázal přiřadit lidská jména, zvlášť k těm starším, kteří se proměňo­vali dřív než já. Beck, velký a statný, s modrošedou srstí. Paul, černý a úpravný. Hnědošedý Ulrik. Salem s natrženým uchem a podebra­ným okem. Povzdechl jsem si, i když jsem sám nevěděl proč.

Dveře za mnou se otevřely a dovnitř zavanul oblak páry prosycený vůní Graceina mýdla. Pak vešla i ona a položila mi zezadu hlavu na rameno. Nadechl jsem se její vůně.

„Díváš se na sebe?" zeptala se.

Prsty listující fotografiemi mi najednou strnuly. „Já jsem tu taky?"

Grace obešla postel a posadila se proti mně. „Samozřejmě. Na vět­šině jsi ty, copak se nepoznáváš? No jo, jak bys mohl. Pověz mi, kdo je kdo."

Znovu, tentokrát pomaleji, jsem zalistoval snímky. Grace se přisu­nula blíž a postel pod jejím pohybem hlasitě zaprotestovala. „Tohle je Beck. Vždycky si bere na starosti nové vlky." Ačkoli od chvíle, kdy jsem přišel já, přibyli jenom dva: Christa a vlk, kterého sama stvo­řila, Derek. Po pravdě jsem nebyl zvyklý na nováčky mladší než já. Naše smečka se obvykle rozrůstala spíš o starší vlky, kteří si k nám našli cestu odjinud, ne o zelenáče zrozené barbarským násilím, jako byl Jack. „Beck je pro mě něco jako otec." Znělo to divně, když jsem to teď vyslovil nahlas, třebaže to byla pravda. Nikdy dřív jsem to ne­musel nikomu vysvětlovat. To on mě vzal pod svá ochranná křídla, když jsem utekl z domova, to on trpělivě lepil dohromady střípky mé příčetnosti.

„Hned jsem si všimla, co pro tebe znamená," poznamenala Grace tónem, jako by ji překvapovala vlastní intuice. „Když o něm mluvíš, vždycky máš takový zvláštní hlas."

„Vážně?" Teď jsem byl překvapený já. „Jak zvláštní?"

Pokrčila rameny a zatvářila se trochu nejisté. „Nevím. Takový hrdý, řekla bych. Mně se to moc líbí. Kdo je tohle?"

„Shelby," odpověděl jsem a byl jsem si jistý, že v tomhle případě nemám v hlase ani špetku hrdosti. „Už jsem ti o ní povídal."

Grace se mi upřeně dívala do tváře.

Vzpomněl jsem si, kdy jsem se se Shelby setkal naposledy, a sevřel se mi žaludek. „V hodně věcech se naprosto rozcházíme. Shelby si myslí, že být vlkem je ohromné štěstí."

Grace po mém boku přikývla a já byl vděčný, že to nemusím ro­zebírat dál.

Rychle jsem prošel dalších pár fotografií, většinou s Beckem a Shelby, a zastavil jsem se až u Paulovy černé siluety. „To je Paul. Když jsme vlci, je vůdcem smečky on. A tady vedle něj stojí Ulrik." Ukázal jsem na hnědošedého vlka po Paulově boku. „Ulrik je něco jako praštěný strýček. Je to Němec. A v jednom kuse nadává."

„To zní sympaticky."

„Je s ním legrace." Vlastně jsem měl říct „byla". Nevěděl jsem, jestli byl tenhle rok jeho poslední, nebo ho čeká ještě další léto. Vzpomí­nal jsem si na jeho smích, jako když se zvedá k odletu hejno vran, a taky že si zakládal na svém německém přízvuku, jako by bez něj nebyl Ulrikem.

„Stalo se něco?" svraštila Grace starostlivě čelo.

Zavrtěl jsem hlavou, oči pořád upřené na vlky na fotografiích. Lid­skýma očima nebyli k rozeznání od skutečných zvířat. Tohle byla moje rodina. To jsem byl já, moje budoucnost. Ty fotografie v určitém smyslu setřely hranici, kterou jsem ještě nebyl připravený překročit.

Teprve teď jsem si všiml, že mě Grace drží kolem ramen a tváří se opírá o moji. Utěšovala mě, i když nemohla chápat, co mě trápí.

„Škoda, že ses s nimi nepoznala, když měli lidskou podobu," povzdechl jsem si. Neuměl jsem jí dost dobře vysvětlit, jak moc pro mě znamenají v lidské podobě jejich tváře a hlasy a v té vlčí jejich pachy a těla. Jak si teď připadám ztracený, když jsem člově­kem jako jediný.

„Řekni mi o nich něco," zamumlala mi Grace do trička.

Nechal jsem vzpomínky letět pamětí. „Když mi bylo osm, naučil mě Beck lovit. Z duše jsem to nesnášel." Vzpomněl jsem si, jak jsem stál v jeho obýváku a díval se z okna na větve pokryté první jinovat­kou. V ranním slunci se leskly jako drahokamy a dvorek za nimi mě děsil jako nějaká cizí, nebezpečná planeta.

„Proč jsi to nesnášel?" zeptala se Grace.

„Nedělal mi dobře pohled na krev. Vadilo mi někomu ubližovat. Bylo mi osm." Ve vzpomínkách jsem se viděl jako maličký nevinný klučík s vystouplými žebry. Celé léto jsem spřádal sny o tom, že zima s Beckem bude jiná, že se neproměním a budu už napořád jíst vejce, co mi Beck uvaří. Ale jak v noci začínalo přituhovat a stačilo na chvilku vyběhnout ven, abych se celý roztřásl, pochopil jsem, že zanedlouho už nedokážu proměnu oddalovat a ani Beck tu nebude věčně, aby mi vařil. Přesto jsem se nehodlal snadno vzdát.

„Proč vůbec lovíte?" zeptala se Grace, jako vždycky neochvějně praktická. „Nemohli byste si prostě někde schovat jídlo?"

„Jasně. Ptal jsem se Becka na totéž a Ulrik povídá: ,Na ja, a pro mý­valy a vačice taký, was?'"

Zasmála se víc, než jsem si za tak chabou nápodobu Ulrikova přízvuku zasloužil.

Cítil jsem, jak se mi rozpalují tváře. Bylo ohromně příjemné vyprá­vět jí o naší smečce. Nemohl jsem se nabažit jiskřiček zájmu v jejích očích a té zvláštní křivky rtů. Věděla, co jsem zač, a chtěla o mně vě­dět víc. Samozřejmě to neznamenalo, že mám právo tohle všechno jí povídat, když nepatřila do smečky. Jediný, kdo nás může chránit, jsme my sami, říkal vždycky Beck. Ale Beck neznal Grace. Možná se ne­proměnila, ale pokousali ji. Někde uvnitř rozhodně byla vlkem. Jinak jsem si to neuměl vysvětlit.

„Tak jak to vypadalo?" vyptávala se teď. „Co jste lovili?"

„Králíčky, jak jinak," odpověděl jsem. „Beck mě vzal do lesa a Paul čekal v karavanu, kdybych náhodou ještě nebyl dost stabilní a změ­nil se zase v člověka." Nikdy nezapomenu, jak mě Beck zarazil, těsně než jsme vyšli ze dveří, a sehnul se, aby mi viděl do obli­čeje. Stál jsem jako solný sloup a snažil se nemyslet na proměňu­jící se těla a na zapraskání, když se mi králičí krček zlomí mezi zuby. Nemyslet na to, že se s Beckem loučíme na celou zimu. Se­vřel mi v dlani hubené rameno a povídá: „Same, moc mě to mrzí. Ničeho se neboj."

Neřekl jsem na to nic, protože mi běželo hlavou, že je chladno a Beck se po lovu nepromění zpátky v člověka, a mně tím pádem nezbude nikdo, kdo by mi dokázal udělat vajíčka přesně tak, jak je mám rád. Beck je uměl dokonale. A nejen to. Jen díky němu jsem zůstal Samem. Tou dobou, s ještě čerstvými jizvami na zápěstí, jsem se stejně dobře mohl zvrhnout v cosi na pomezí mezi člověkem a vlkem.

„Na co myslíš?" zeptala se Grace. „Najednou jsi zmlknul."

Zvedl jsem hlavu. Vůbec jsem si předtím neuvědomil, že jsem bez­děky odvrátil pohled. „Na proměny."

Grace mi zaryla bradu do ramena a vážně se mi zadívala do tváře. Položila mi tuhle otázku už dřív, ale stejně teď zněla váhavě: „Bolí to?"

Vybavil jsem si ten dlouhý a bolestivý proces, kdy se svaly stahují, kůže napíná a kosti dřou o sebe. Dospělí se vždycky snažili uchránit mě pohledu na jejich proměnu, aby mě zbytečně neděsili. Ale mně to nenahánělo hrůzu, jen jsem je litoval, protože i Beck přitom skojíkal bolestí. Já se bál jedině vlastní proměny. Jedině toho, že zapo­menu na Sama.

Lhaní mi nikdy nešlo, a tak jsem se ani nesnažil. „Ano."

„Trochu mě trápí, žes tím musel projít už jako malé dítě," podotkla Grace. Vraštila čelo, oči se jí leskly víc než obvykle a taky mnohem rychleji mrkala. „Vlastně mě to trápí docela dost. Chudáček Sam." Přejela mi prstem po bradě a já jí sklonil tvář do dlaně.

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl tenkrát pyšný, že jsem při proměně nebrečel, ne jako dřív, když se na mě při tom dívali rodiče a oči jim hrůzou lezly z důlků. Vzpomněl jsem si na Becka, který mě odváděl do lesa, a na hřejivou trpkost první kořisti na tlamě. Znovu jsem se tehdy vrátil do lidské podoby, jen chvíli poté, co se mě ujal Paul na­balený v bundě a čepici. Teprve v dodávce cestou domů jsem si plně uvědomil svoji opuštěnost. Byl jsem sám. V tomhle roce už Becka ne­uvidím v lidské podobě.

Najednou jako by mi znovu bylo osm a zůstal jsem s čerstvými jizvami docela sám. Na prsou mě svíralo a nedokázal jsem se na­dechnout.

„Ukaž mi, jak vypadám," přisunul jsem hromádku fotek jejím smě­rem. „Prosím."

Počkal jsem, až si je vezme do dlaní, a díval se, jak jimi listuje a jak se jí rozjasňuje tvář, když našla tu pravou. „Tahle. Tam se mi líbíš nejvíc."

Podíval jsem se na obrázek, který mi podala. Z fotografie se na mě díval vlk, nehybný vlk s mýma očima. Stál na okraji lesa a v srsti mu pohrávaly paprsky slunce. Prohlížel jsem si ho a čekal, až se něco stane, až mě znenadání osvítí poznání, že tohle jsem já. Připadalo mi ne­spravedlivé, že ostatní vlky jsem na fotografiích poznával tak snadno, a moje identita mi zůstávala utajená. Čím to bylo, že právě tenhle sní­mek, tenhle vlk, rozsvěcel Grace v očích šťastné plamínky?

Co když jsem to nebyl já? Co když milovala jiného vlka a jen si myslela, že jsem to já? Jak jsem kdy mohl zjistit, že se neplete?

Grace neměla tušení, jaké pochybnosti se mi honí hlavou, a když jsem mlčel, vykládala si to jako ohromení. Narovnala zkřížené nohy, postavila se proti mně a zajela mi rukou do vlasů. Pak zvedla dlaň k nosu a zhlu­boka se nadechla. „Pořád voníš stejně, jako když jsi byl vlk."

Docela nenápadná poznámka, a přitom ta jediná, která mi mohla zvednout náladu. Než se obrátila k odchodu, podal jsem jí fotografii.

Zastavila se ve dveřích, šedavý obrys v časném ranním světle, a znovu se na mě zadívala, na oči, ústa a ruce. Pod jejím pohledem se ve mně cosi stáhlo a znovu uvolnilo, pocit, který jsem skoro nedokázal unést.

Nevěřil jsem, že patřím sem, do jejího světa. Byl jsem uvězněný mezi dvěma životy, neodvratně spjatý s vlčí hrozbou, ale když mě za­volala jménem v naději, že půjdu za ní, věděl jsem, že udělám všechno na světě, jen abych s ní mohl zůstat.