Mrazení: kapitola 25,26,27

Kapitola 25 – Sam

3°C

 

Zpátky k domu jsme neběželi. Rozběhnout se by znamenalo přiznat něco, co jsem si před ní nechtěl připouštět, ačkoli to byla holá sku­tečnost. Místo toho jsme rázovali obřími kroky, až nám suché listí a větvičky praskaly pod nohama, a pro vlastní dech jsme nic jiného neslyšeli. Chlad se mi plížil pod límec a pod jeho ledovými prsty mi naskakovala husí kůže.

Když nepustím její ruku, dobře to dopadne.

Stačilo by jedinkrát špatně odbočit, a nemuseli jsme na dům vůbec natrefit, ale já se nedokázal na stromy kolem sebe soustředit. Před očima se mi míhaly vzpomínky na lidské postavy měnící se ve vlky, na stovky proměn, kterých jsem byl svědkem během let ve smečce. Dodneška jsem si jasně vybavoval, jak jsem poprvé viděl Becka, a i teď byl ten výjev skutečnější než křiklavě rudý západ slunce, který přede mnou a Grace vystupoval mezi stromy. Vzpomínal jsem si na strnulé bílé světlo, které se lilo okny Beckova domu do obývacího pokoje, i na rozechvělou linii jeho ramen, když se rukama zapřel o opěradlo pohovky.

Stál jsem vedle něj, oči zvednuté k jeho tváři a rty neschopné slova.

„Odveďte ho!" houkl Beck do chodby, ale oči přitom měl napůl za­vřené. „Ulriku, odved Sama pryč!"

Ulrikovy prsty mě tehdy držely za paži stejně pevně, jako teď ty Graceiny svíraly moji dlaň. Táhla mě lesem toutéž cestou, jakou jsme sem přišli. V korunách stromů se krčila noc, chladná, černá a připra­vená na nás skočit, ale Grace nespouštěla oči ze slunce prosvítajícího mezi kmeny a neochvějně mířila za ním.

Třpytivá sluneční svatozář mě oslepovala, siluety stromů se proti ní ostře rýsovaly a mně bylo najednou znovu sedm let. Vzorek s hvěz­dičkami na povlečení mi vyvstal před očima tak zřetelně, že jsem klo­pýtl. Zaťal jsem prsty do látky, a ta se v mém sevření zmuchlala a roz­trhla.

„Mami!" Při druhé slabice mi selhal hlas. „Mami, já budu blinkat!"

Zmítal jsem se na zemi zamotaný v dece, všude samý rámus a zvratky, celý jsem se třásl, zatínal drápy do podlahy a snažil se něčeho zachy­tit, když se ve dveřích objevila matčina povědomá postava. S tváří na zemi jsem k ní stočil oči a chtěl ji zavolat jménem, ale žádný hlas ze mě nevyšel.

Klesla na kolena a poprvé se dívala, jak se proměňuji.

„Konečně," ozvala se Grace a vtáhla mé vědomí zpátky do okolního lesa. Byla udýchaná, jako bychom už nějakou chvíli běželi. „Tady je."

Nemohl jsem dopustit, aby Grace viděla, jak se proměňuji. Teď se to nesmělo stát.

Sledoval jsem její pohled k zadní straně Beckova domu, teple červenohnědé skvrně ve studeně modravém večeru. Teď už jsem běžel.

Jen dva kroky od auta, na dosah jeho topení, se moje naděje na teplo rozplynula přesně v okamžiku, kdy Grace vzala za kliku dveří a bez­mocně jimi zacloumala. Uvnitř se zahoupaly klíčky zastrčené v zapa­lování. Grace zoufale zkřivila tvář.

„Budeme se muset dostat do domu," řekla.

Naštěstí jsme se dovnitř nemuseli vloupávat. Beck vždycky nechá­val pod zateplením zadních dveří náhradní klíč. Snažil jsem se ne­myslet na klíčky zapomenuté v zabouchnutém autě: kdybychom je měli, už by mi zase bylo teplo. Když jsem vytahoval klíč od domu ze skrýše a snažil se trefit do zámku, třásly se mi ruce. Už teď mě bolelo celé tělo. Dělej, ty pitomče. Hoď sebou.

Klepal jsem se po celém těle a nedokázal tomu zabránit.

Grace mi ohleduplně vzala klíč z ruky. Nebyla na ní znát ani špetka strachu, i když musela vědět, co se děje. Sevřela mi stude­nou, chvějící se ruku do své teplé dlaně a druhou zastrčila klíč do zámku a odemkla.

Bože, ať je zapnutá elektřina. Ať funguje topení.

Dlaní na lokti mě postrčila do tmavé kuchyně. Nedokázal jsem tu zimu setřást, držela se mi zuby nehty v každém kousku těla. Svaly se mi začínaly stahovat křečí, hrbil jsem ramena a zakrýval si tvář.

„Ne," prohlásila Grace klidným, odhodlaným hlasem, jako by od­povídala na nějakou prostou otázku. „Ne, pojď."

Odtáhla mě ode dveří a zabouchla je za mnou. Zatápala rukou po vypínači a světlo se s ohavným poblikáváním jako zázrakem roz­svítilo. Grace mě táhla dál, dál ode dveří, ale já nechtěl udělat už ani krok. Nejradši bych se stočil do klubíčka a poddal se tomu. „Já ne­můžu, Grace. Nejde to."

Nevěděl jsem, jestli jsem to řekl nahlas, ale stejně mě neposlouchala. Rázně mě posadila na zem přímo nad průduch ventilace, stáhla si bundu a ovinula mi ji kolem ramen a hlavy. Pak si přede mnou dřepla na bobek a přitáhla si moje studené ruce k tělu.

Třásl jsem se a tiskl zuby, aby mi necvakaly. Snažil jsem se soustředit na ni, na svoje lidství, na zahřátí. Něco říkala, ale já jí nerozuměl. Mlu­vila moc nahlas. Všechno kolem bylo moc hlasité. Divně to tu páchlo. Takhle nablízko byla i její vůně strašně silná, zaplavovala mi nozdry. Všechno mě bolelo. Celé tělo. Tichounce jsem zanaříkal.

Vyskočila, rozběhla se po chodbě a cestou pleskala rukama po vy­pínačích. Pak mi zmizela z dohledu a já zasténal a složil hlavu na ko­lena. Ne, ne, ne, ne. Nevěděl jsem už ani, čemu se mám bránit. Bo­lesti? Nebo chvění?

Najednou byla zpátky. Měla mokré ruce. Popadla mě za zápěstí a rty se jí pohybovaly, její hlas mi nesrozumitelně zvučel kolem uší. Byly to zvuky určené jinému sluchu. Díval jsem se na ni.

Znovu se mnou škubla. Byla silnější, než bych čekal. Zvedl jsem se na nohy a samotného mě překvapilo, jak jsem vysoký. Třásl jsem se tak hrozně, že mi její bunda spadla z ramen. Chladný vzduch za krkem mě znovu rozechvěl a já div neupadl na kolena.

Chytila mě za paže pevněji, táhla mě s sebou a nepřestávala při­tom mluvit tichým, uklidňujícím hlasem vyztuženým ocelí. Postrčila mě do dveří, odkud vanula oblaka tepla.

Bože, ne. Ne. Ne. Vzpíral jsem se, snažil se vytrhnout z jejího se­vření, pohled uhranutý předmětem u protější stěny vykachlíčkované místnosti. Jako otevřený hrob přede mnou stála vana. Z vody se valila pára a její nádherné teplo mě lákalo k sobě, ale moje tělo se vzpou­zelo každičkou svou částí.

„Same, neper se se mnou! Hrozně mě to mrzí, vážně. Nevím, co ji­ného bych mohla dělat."

S očima upřenýma na vanu jsem zaklesl prsty za okraj dveří. „Ne, prosím," zašeptal jsem.

V duchu jsem na těle cítil ruce, které mě tisknou ke dnu, ruce s vůní dětství a důvěry, s vůní objetí, čistého povlečení a všeho, co jsem kdy znal. Držely mě ve vodě. Byla teplá, teplá jako moje tělo. Hlasy spo­lečně odpočítávaly. Moje jméno přitom nepadlo. Řízni. Řízni. Řízni. Řízni. Otvírali mi v kůži díry, pouštěli jimi ven, co bylo uvnitř. Voda se začala zbarvovat tenkými roztřepenými pramínky červeně. Lapal jsem po dechu, bránil se, plakal. Nemluvili přitom. Žena mě držela a slzy jí kapaly do vody. Já jsem Sam, říkal jsem jim s tváří nad tou červenou vodou. Já jsem Sam. Jsem Sam. Jsem...

„Same!" Dívka mě odtrhla ode dveří a postrčila stěnu proti mně. Zapotácel jsem se a přistál kousek od vany. Než jsem stačil najít rov­nováhu, byla tu zas a vrazila do mě, až jsem uhodil hlavou o zeď a do­padl do kouřící vody.

Ležel jsem bez hnutí a zvolna se potápěl. Voda mi zalévala tvář, spárovala kůži, vařila tělo a utápěla ten mrazivý třas. Grace mi jemně zvedla hlavu nad vodu a s jednou nohou ve vaně za mými zády si ji opřela do náruče. Byla úplně promáčená a třásla se.

„Same," řekla. „Hrozně mě to mrzí, vážně, strašlivě mě to mrzí. Nic lepšího mě nenapadlo. Promiň mi to, prosím tě. Promiň mi to."

Ještě pořád jsem se třásl a pevně jsem svíral okraje vany. Chtěl jsem ven. Chtěl jsem, aby mě držela v náruči a já se cítil v bezpečí. Chtěl jsem zapomenout na krev řinoucí se mi z jizev na zápěstí. „Pomoz mi ven," zašeptal jsem. „Pomoz mi ven, prosím tě."

„Už ses dost zahřál?"

Nebyl jsem schopný odpovědět. Ztrácel jsem krev, umíral jsem. Sevřel jsem dlaně do pěstí a přitáhl si je na hrudník. Při každé vlnce, která se mi přelila přes zápěstí, jsem se znovu otřásl od hlavy k patě. Dívala se na mě s bolestí v očích.

„Najdu termostat a zapnu topení naplno. Same, musíš tu zůstat, než přinesu ručníky. Je mi to líto."

Zavřel jsem oči.

Uplynul celý můj život, zatímco jsem ležel s hlavou jen taktak nad vodou a nemohl se pohnout, když vtom se Grace vrátila s náručí ruč­níků všech barev a velikostí. Klekla si k vaně, natáhla se kamsi za mě a za hlavou mi začalo cosi bublat. Cítil jsem, jak odplouvám v rudé vířící spirále spolu s vodou.

„Musíš mi pomoct, jinak tě nedostanu ven. Prosím tě, Same." Ne­spouštěla ze mě oči, jako by čekala, až se pohnu. Voda mi klesala ze zápěstí, z ramen a zad, až jsem ležel v prázdné vaně. Grace přese mě přehodila ručník. Byl krásně teplý, jako by ho někde nahřála. Pak vzala do rukou jedno z mých zjizvených zápěstí a podívala se na mě. „Už můžeš vylézt."

Díval jsem se na ni, ani jsem nemrkal, skrčené nohy opřené o vykachlíčkovanou stěnu jako nějaký obrovský hmyz.

Natáhla ruku a přejela mi prsty po obočí. „Máš vážně nádherné oči."

„Ty nám zůstávají," řekl jsem.

Grace sebou při zvuku mého hlasu trochu škubla. „Cože?"

„To je to jediné, co se nemění. Oči nám zůstávají stejné." Povolil jsem sevřené pěsti. „S těmahle očima jsem se narodil. Byl jsem stvo­řený pro tenhle život."

Grace odpověděla, jako by v mém hlase neslyšela hořkost. „Každo­pádně jsou krásné. Krásné a smutné." Natáhla ruku a vzala mé prsty do svých. Upřeně se mi při tom dívala do očí. „Myslíš, že bys doká­zal vstát?"

Vstal jsem. S pohledem upřeným jen a jen do jejích hnědých očí jsem vylezl z vany a ona mě vyvedla z koupelny zpátky do života.

Kapitola 26 – Grace

2°C

 

Nedokázala jsem udržet myšlenky pohromadě. Stála jsem v kuchyni a civěla na skříňky oblepené obrázky usmívajících se tváří - členů smečky v lidské podobě. Za běžných okolností bych si je prohlížela a hledala mezi nimi Samovu tvář, ale teď jsem měla před očima jeho tělo zhroucené ve vaně a v uších mi zněl jeho hlas plný děsu. V du­chu mi pořád dokola běžela smyčka, na které se Sam v lese roztřásl a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co se děje.

Kastrol. Konzerva polévky. Chleba z mrazáku. Lžíce. Beckovu ku­chyni očividně zásoboval člověk, který měl zkušenosti s nezvyklým životním rytmem vlkodlaků, protože byla plná konzerv a krabic s trvanlivými potravinami. Vyskládala jsem na stůl všechno, z čeho by se dala připravit improvizovaná večeře, a snažila se soustředit jen na bezprostřední úkoly.

Sam seděl ve vedlejším pokoji na pohovce zabalený do deky a jeho šaty se praly v pračce. Já měla džíny pořád celé mokré, ale to mu­selo počkat. Zapnula jsem hořák na polévku a zaměřila se na hladké černé knoflíky a lesklý hliníkový povrch.

Místo nich mi ale vyvstala před očima Samova postava škubající se na podlaze, prázdný výraz v jeho očích a zvířecí zakňučení, které se mu vydralo z hrdla, jakmile pochopil, že prohrává boj sám o sebe.

Když jsem vyklápěla polévku z plechovky do kastrolu, třásly se mi ruce.

Tohle jsem nemohla udržet pohromadě. Ale musím to udržet.

Spatřila jsem před sebou jeho výraz, když jsem ho strkala do vany tak, jako to kdysi udělali jeho rodiče...

Bože, nedokázala jsem na to myslet. Otevřela jsem ledničku a pře­kvapilo mě, že vidím láhev mléka, první potravinu podléhající zkáze, kterou jsem v domě viděla. Působila tak nemístně, že se mi myšlenky bezděky zostřily. Podívala jsem se na datum spotřeby - prošlo před necelými třemi týdny. Vylila jsem nevábnou tekutinu do výlevky a za­mračeně procházela ledničku, jestli v ní nenajdu další stopy nedáv­ného života.

Když jsem vyšla z kuchyně s miskou polévky a opečeným chle­bem, Sam se ještě pořád krčil na pohovce. Vzal si ode mě jídlo s ještě zasmušilejším výrazem, než míval obvykle. „Musíš si myslet, že jsem totální cvok."

Posadila jsem se na kostkovanou židli naproti němu, přitáhla nohy pod sebe a přidržela si misku s polévku na prsou. Byla příjemně teplá. Strop obývacího pokoje sahal až do střechy a dost tu protahovalo. „Promiň mi to."

Sam zavrtěl hlavou. „Nemohla jsi dělat nic jiného. Já jen - neměl jsem tak vyvádět."

Zamrkala jsem, jak mi hlavou projela vzpomínka na zvuk, když uhodil hlavou o zeď, a na jeho široce roztažené prsty tápající ve vzdu­chu, když sklouzával do vany.

„Vedla sis fantasticky," zvedl ke mně Sam oči od topinky. Pak jako by se nad svými slovy zamyslel a znovu je zopakoval. „Vedla sis fan­tasticky. Ty se mě..." Zaváhal a podíval se na místo, kde jsem seděla. Něco v jeho pohledu zdůraznilo prázdný prostor na pohovce vedle něj.

„Nebojím se tě!" řekla jsem. „Ty si myslíš, že se bojím? Jen jsem ti chtěla nechat dost místa, aby ses v klidu najedl."

Po pravdě řečeno, kdykoli jindy bych si s ním bez váhání zalezla pod pokrývku, zvlášť když vypadal tak hřejivě a přitažlivě jako teď, ve staré teplákové soupravě, kterou si přinesl ze svého pokoje. Ale chtěla jsem... potřebovala jsem si srovnat myšlenky, a věděla jsem, že kdy­bych seděla vedle něj, nikdy bych to nedokázala. Sam se s úlevou usmál. „Dobrá polévka."

„Díky." Zas tak úžasná nebyla, prostě konzervovaná polévka bez chuti a zápachu, ale byla jsem natolik hladová, že mi to bylo jedno. Mechanické pohyby při jídle mi navíc pomáhaly vytlačit z hlavy před­stavu Sama ve vaně.

„Pověz mi něco víc o tom sdílení myšlenek," vyzvala jsem ho, abych slyšela jeho lidský hlas.

Sam polkl. „O čem?"

„Říkal jsi, že jsi mi ten les ukázal, když jsi byl vlkem. A že vlci spolu takhle komunikují. Pověz mi o tom víc. Zajímalo by mě, jak to probíhá."

Sam se maličko předklonil, odložil misku na zem, a když se znovu napřímil a zahleděl se na mě, vypadal unaveně. „Tak to není."

„Já přece neřekla, že to je tak nebo onak," namítla jsem. „Jak to není?“

„Není to žádná mimořádná schopnost," odpověděl. „Je to cena útěchy."

Když jsem na to nic neřekla, dodal: „Je to jediný způsob, jak se mů­žeme dorozumívat. Nepamatujeme si slova. A i kdybychom je doká­zali ve vlčím mozku nějak uchopit, neuměli bychom je říct. Takže nám zbývají jen takové obrázky, které si navzájem posíláme. Úplně jedno­duché obrázky. Pohlednice z protějšího břehu."

„Můžeš mi teď nějaký poslat?"

Sam se rozvalil na pohovce a přitáhl si deku blíž k tělu. „Teď si ani nevybavím, jak se to vůbec dělá. Když jsem sám sebou, nejde to. Umím to jen jako vlk. K čemu bych to taky teď potřeboval? Mám přece slova. Můžu říct, co mě napadne."

Jenom slova nestačí, chtěla jsem říct, ale už jen to pomyšlení mě za­bolelo čímsi nepoznaným. A tak jsem řekla: „Ale já nebyla vlk, když jsi mi ten les ukazoval. Znamená to, že vlci můžou komunikovat s ostat­ními členy smečky, co jsou zrovna v lidské podobě?"

Samovy oči pod těžkými víčky mi přejely po tváři. „To nevím. Asi jsem to nikdy s nikým jiným nezkoušel. Jen s vlky." A znovu dodal: „Proč bych to dělal?"

Z jeho hlasu zaznívala hořkost a únava. Odložila jsem misku na sto­lek a vlezla si k němu na pohovku. Nadzvedl deku, abych se k němu mohla z boku přitisknout, opřel si čelo o moje a zavřel oči. Dlouhou dobu tak mlčky odpočíval a pak znovu otevřel oči.

„Šlo mi jen o to, abys věděla, jak se dostat domů," řekl tiše. Jeho dech se mi teple otřel o rty. „Až se proměníš. Chtěl jsem, abys věděla, kde mě najdeš."

Přejela jsem prsty po holém trojúhelníčku kůže pod volným lím­cem jeho mikiny. Když jsem promluvila, hlas se mi trochu třásl. „Vi­díš, tak jsem tě našla."

Přes chodbu k nám zaléhalo hučení sušičky. Bylo zvláštní slyšet v tomhle prázdném domě zvuky lidské přítomnosti. Sam zamrkal a odtáhl se ode mě. „Měl bych si dojít pro šaty." Otevřel ústa, jako by chtěl říct ještě něco, a začervenal se.

„Šaty ti nikam neutečou," poznamenala jsem.

„A my se odsud taky nehnem, jestli se nevloupeme do auta pro klíčky," připomněl mi Sam. „Radši bychom se do toho měli pustit co nejdřív, už proto, že to budeš muset udělat ty. Já tak dlouho venku nevydržím."

Neochotně jsem se posunula, aby mohl vstát. Deku držel kolem sebe jako domorodý náčelník. Jasně jsem pod ní viděla rovnou li­nii jeho ramen a vzpomněla jsem si na dotyk jeho kůže pod prsty. Všiml si, že si ho prohlížím, a na chvíli mi pohled oplatil, než zmizel v tmavé chodbě.

Něco se mi zahryzlo do vnitřností, hladový pocit plný touhy.

Zůstala jsem sedět na pohovce a zvažovala, jestli za ním mám, nebo nemám zajít do prádelny, až zvítězil zdravý rozum. Odnesla jsem misky do kuchyně, vrátila se do obývacího pokoje a začala si prohlížet drobnosti vystavené na krbové římse. Chtěla jsem zjistit, co je zač ten vlkodlak, kterému Sam říkal Beck. Ten, kterému patřil ten­hle dům. Který Sama vychoval.

Obývací pokoj působil pohodlně a zabydleně, tak jako ostatně zvenčí celý dům, syté odstíny červené doplněné tmavým dřevem a kostkova­nými vzory. Jedna stěna sestávala téměř výlučně z vysokých oken, kte­rými jako by se teď bez pozvání drala dovnitř znenadání temná noc. Obrátila jsem se k oknům zády a podívala se na fotografii na krbové římse. Skupinka uvolněných, usmívajících se tváří mi připomněla ob­rázek, na kterém jsme pózovaly s Rachel a Olivií, a na okamžik mě pře­padl nostalgický smutek. Radši jsem se soustředila na snímek před se­bou. Bylo na něm šest lidí a mně ze všeho nejdřív padl do očí Sam. Byl tady o maličko mladší a letně opálený. Jediná dívka na fotografii stála hned vedle něj, zhruba stejně stará blondýnka s vlasy dlouhými po ra­mena a světlými skoro do běla. Ona jediná se neusmívala do hledáčku. Dívala se na Sama a z jejího odhodlaného výrazu mě zamrazilo u srdce.

Vzadu na krku jsem ucítila lehký dotyk a rychle jsem se otočila. Sam přede mnou se smíchem uskočil a chlácholivě zvedl ruce: „Jen klid!"

Spolkla jsem vzteklé zavrčení, které mi užuž stoupalo do krku, a pře­jela si rukou místo, kde jsem ještě pořád cítila jeho polibek. Připadala jsem si hloupě. „Nemůžeš chodit takhle potichu." Ukázala jsem na ob­rázek. Ta neznámá vedle něj se mi vůbec nezamlouvala. „Kdo je to?"

Sam spustil ruce, postavil se za mě a objal mě kolem břicha. Šaty mu voněly mýdlem a čistotou a z kůže se tu a tam zvedl závan vlka, ve kterého se před nedávnem málem proměnil. „Shelby." Položil mi hlavu na rameno a tváří se mi opřel o tvář.

„Je hezká," poznamenala jsem neutrálně.

Sam vydal tichý, divoký zvuk, ze kterého se mi vnitřnosti sevřely touhou. Přitiskl mi rty na krk, ale polibek to tak docela nebyl. „Už ses s ní potkala."

Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. „Ta bílá vlčice." A pak jsem tu otázku přece jen položila. Opravdu jsem to chtěla vědět. „Proč se na tebe tak dívá?"

„No tak, Grace," odtáhl mi rty z kůže. „Co já vím. Je trochu... těžko říct. Myslí si, že je do mě zamilovaná. Chce si to tak myslet."

„Proč?" zeptala jsem se.

Zlehka se zasmál, ale neznělo to pobaveně. „Proč mi dáváš takové těžké otázky? Já vážně nevím. Neměla to v životě snadné, než se při­dala ke smečce. Líbí se jí vlčí život. A je ráda, že někam patří. Možná si myslí, když vidí, jak jsme s Beckem pořád spolu, že když bude se mnou, bude patřit do smečky ještě víc."

„Někdo tě může milovat jen proto, jaký jsi," podotkla jsem a cítila, jak za mými zády strnul.

„Ale jí nejde o to, jaký jsem. Tohle je... umanutost."

„Já jsem taky umanutá," poznamenala jsem.

Sam zdlouha vydechl a odtáhl se ode mě.

„Počkej," zaprotestovala jsem. „Nemusels hned uhýbat."

„Snažím se chovat slušně."

Znovu jsem se o něj opřela a usmála se jeho ustaranému pohledu. „Moc to s tím snažením nepřeháněj."

Nadechl se a chvíli tak zůstal, než se naklonil a pozorně mě políbil na krk těsně pod klíční kostí. Otočila jsem se v jeho náruči, abych ho mohla políbit na rty, ještě pořád tak dojemně váhavé.

„Nejde mi z hlavy ta lednička," zašeptala jsem.

Sam se maliličko odtáhl, jen natolik, aby mi v objetí lépe viděl do tváře. „Nejde ti z hlavy lednička?"

„Ano. Vzpomněla jsem si, jak jsi nevěděl, jestli už tu nebude na zimu vypnutý proud. Ale není."

Svraštil čelo a přejel si rukou po vrásce mezi obočím.

„Kdo platí účet za elektřinu? Beck?" Sam přikývl a já mluvila dál. „V lednici bylo mléko, Same. Staré jen pár týdnů. Někdo tu byl, nedávno."

Samovo objetí o něco povolilo a smutné oči zesmutněly ještě víc. Neuměla jsem se v jeho výrazu vyznat, jako by byl knížka v jazyce, který se teprve učím.

„Same," snažila jsem se ho vrátit do přítomnosti.

Ale byl pořád tak upjatý a věcný. „Měl bych tě vzít domů. Rodiče budou mít starost."

Nevesele, úsečně jsem se zasmála. „To rozhodně. Co se stalo?"

„Nic." Sam zavrtěl hlavou, ale bylo vidět, že je myšlenkami jinde. „Totiž, ne že by se nic nestalo. Máme za sebou pekelný den. Nejspíš jsem jen unavený, to je všechno."

Opravdu vypadal unaveně, ve tváři mu seděl jakýsi temný, vážný stín. Nevěděla jsem, jestli ho tak vyčerpala ta blízkost proměny, nebo jestli jsem měla držet pusu o Shelby a Beckovi. „V tom případě jedeš domů se mnou," řekla jsem.

Ukázal bradou na dům kolem sebe.

„Ale no tak," nedala jsem se. „Pořád se bojím, abys mi nezmizel."

„Já nezmizím."

Bezděky jsem si vzpomněla, jak ležel na chodbě stočený do klu­bíčka a s tichým nářkem bojoval o svou lidskou podobu, a hned jsem té vzpomínky zalitovala. „To mi nemůžeš zaručit. Já nechci domů. Leda bys tam jel se mnou."

Sam tiše zakvílel. Přejel dlaněmi po holé kůži v místě, kde mi kon­čilo tričko, jako by palci sledoval dráhu mé touhy. „Nepokoušej mě."

Neřekla jsem nic, jen jsem stála v jeho náruči a dívala se na něj.

Zabořil mi tvář do ramene a znovu zasténal. „Když jsem s tebou, je hrozně těžké chovat se slušně." Odtáhl se ode mě. „Já vážně ne­vím, jestli spolu můžeme takhle být pořád. Panebože, vždyť je ti ko­lik... teprve sedmnáct."

„Kdežto ty jsi děsně starý, co?" nechtěla jsem si to nechat líbit.

„Mně je osmnáct," řekl, jako by to bylo něco, čím se trápit. „Při­nejmenším jsem plnoletý."

Musela jsem se zasmát, i když na tom nebylo nic legračního. Tváře mi hořely a srdce bušilo jako splašené. „To si ze mě utahuješ?"

„Grace," řekl a při tónu jeho hlasu se mi srdce rázem zklidnilo. Vzal mě za paži. „Já bych jen chtěl jednat správně, rozumíš? Aby mezi námi bylo všechno, jak má být, protože druhou příležitost s tebou ne­dostanu."

Podívala jsem se na něj. V místnosti bylo ticho, jen vítr chrastil su­chými listy o okna. Napadlo mě, jak asi vypadám, když se tak na Sama dívám. Měla jsem v očích stejné odhodlání jako Shelby na fotografii? Stejnou umanutost?

Oknem se na nás tlačila studená noc, hrozba, která dnes nabrala děsivě reálnou podobu. Tady nešlo o touhu. Šlo o strach.

„Prosím, vrať se se mnou," řekla jsem. Nevěděla jsem, co bych dě­lala, kdyby odmítl. Neuměla jsem si představit, že bych zítra přijela zpátky a našla tu místo něj vlka.

Sam mi to všechno nejspíš vyčetl z očí, protože jen přikývl a se­bral šperhák.

Kapitola 27 – Sam

3°C

 

Její rodiče byli doma.

„Nikdy doma nebývají," postěžovala si Grace hlasem, ze kterého jasně čišelo podráždění. Ale teď zkrátka byli, nebo přinejmenším měli doma auta. Otcův Taurus vypadal v měsíčním světle bud modrý, nebo stříbrný a před ním se krčil matčin VW Rabbit.

„Opovaž se říct ,Co jsem ti povídal'," varovala mě Grace. „Jdu teď dovnitř, podívám se, kde jsou, a pak ti to přijdu vyhlásit."

„Nahlásit," opravil jsem ji automaticky a zaťal svaly, které se užuž chtěly roztřást. Nevěděl jsem, jestli je to nervozitou nebo vzpomín­kou na zimu.

„Správně." Grace zhasla reflektory. „Nahlásit. Hned jsem zpátky."

Díval jsem se za ní, dokud nezaběhla do domu, a pak jsem se svezl do sedadla. Neuvěřitelné. Schovávám se za mrazivé noci v autě a čekám, až holka přiběhne zpátky a poví mi, že je vzduch čistý a můžu spát v jejím pokoji. A ne jen tak ledajaká holka. Ta jediná na světě. Grace.

Objevila se ve dveřích a složitým gestem na mě zamávala. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mám vypnout motor a jít dál. Co nej­rychleji jsem vyklouzl z auta a tiše spěchal k domu, protože mráz se mi hladově zakusoval do kůže. Grace mě ani nenechala vydechnout a postrčila mě do chodby, aby mohla zabouchnout dveře. Pak zamí­řila ke kuchyni.

„Zapomněla jsem batoh," křikla cestou do sousedního pokoje. Pod krytem jejich konverzace jsem proklouzl do ložnice a tiše za sebou zavřel. Tady v domě mohlo být o dobrých třicet stupňů víc než venku a já za to byl upřímně vděčný. Ještě pořád jsem cítil ve svalech třas z pobytu na mraze, ten ohavný pocit na půl cesty, který jsem z duše nenáviděl.

Zima mě vyčerpala, a protože jsem nevěděl, jak dlouho se Grace zdrží s rodiči, ani jsem nerozsvěcel a vlezl jsem do postele. V matném měsíčním světle jsem si třel zmrzlé prsty u nohou, abych je probral k životu, a poslouchal Gracein hlas, který sem doléhal chodbou. Vy­měňovaly si s matkou duchaplné postřehy o nějaké romantické kome­dii, která právě běžela v televizi. Už dřív jsem si všiml, že Grace a jejím rodičům nedělá potíže bavit se o bezvýznamných maličkostech. Podle všeho se dokázali donekonečna přátelsky smát naprostým banalitám, ale jakživ jsem je neslyšel mluvit o něčem důležitém.

Ve smečce, kde jsem vyrůstal, jsem nic takového nepoznal. Od chvíle, kdy mě Beck vzal pod svoje ochranná křídla, jsem byl obklopený ro­dinou, a i když mě její přítomnost někdy skoro dusila, věděl jsem, že když budu chtít pozornost, Beck mi ji nikdy neodepře. Bral jsem to jako samozřejmost, ale teď jsem si připadal rozmazlený.

Když sebou klika pohnula, seděl jsem ještě pořád v posteli. Ztuhl jsem a odvážil se vydechnout teprve, když jsem podle dechu poznal Grace. Zavřela za sebou dveře a obrátila se k oknu.

V pološeru jsem zahlédl její zuby. „Ty jsi tady?" zašeptala.

„Kde máš rodiče? Nechystají se sem vtrhnout a zastřelit mě?"

Grace neodpověděla. Potmě a bez hlesu pro mě byla neviditelná.

Přemýšlel jsem, co říct, abych ten nečekaně rozpačitý moment ně­jak odlehčil, když vtom Grace promluvila. „Ne, jsou nahoře. Máma donutila tátu, aby jí seděl modelem. Klidně si dojdi vyčistit zuby a tak vůbec. Ale pospěš si. A zpívej si přitom vysokým hlasem, ať si myslí, že jsem to já." Slovo tátu vyslovila nečekaně tvrdým tónem, i když jsem nechápal proč.

„Chceš říct ,zpívej si falešně'," opravil jsem ji.

Cestou ke skříni mě plácla po zadku. „Hlavně už běž."

Nechal jsem boty v jejím pokoji a tiše se doplížil do koupelny v pří­zemí. Byl tu jen sprchový kout, za což jsem byl hluboce vděčný, a Grace předem pečlivě zatáhla závěs, abych se na něj nemusel dívat.

Vyčistil jsem si zuby jejím kartáčkem a pak zůstal stát před zrca­dlem, vytáhlý mladík ve velkém zeleném tričku, které si Grace vypůj­čila z otcovy skříně, a prohlížel si zplihlé vlasy a žluté oči. Co to vy­vádíš, Same?

Zavřel jsem oči, jako by stačilo schovat duhovky, i v lidské podobě zřetelně vlčí, abych mohl popřít, čím jsem. Slyšel jsem tiché hučení vět­ráku ústředního topení, vnímal jeho vibrace v bosých chodidlech a uvě­domoval si, že jedině díky němu jsem ještě pořád člověkem. Už teď za­čátkem října byly noci natolik chladné, aby ze mě dokázaly servat kůži, a do měsíce bude stejně i přes den. Co budu dělat? To se chci u Grace doma schovávat celou zimu, vyděšený i z toho nejmenšího průvanu?

Znovu jsem otevřel oči a zíral do nich v zrcadle tak dlouho, až barva i tvar přestaly cokoli znamenat. Přemýšlel jsem, co na mně Grace vidí, čím ji fascinuji. Kdo jsem byl, když si odmyslíme vlčí kůži? Kluk vy­cpaný slovy tak vrchovatě, že se z něj řinou ven.

Teď například každý řádek, každý motiv, který mi zazníval v hlavě, končil na slovo láska.

Musím Grace říct, že tohle je můj poslední rok.

Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli nejsou rodiče na dohled, a proplížil se zpátky do ložnice. Grace už ležela v posteli, dlouhý měkký hrbol pod přikrývkou. Na okamžik jsem popustil uzdu fantazii a před­stavil si, co má asi na sobě. Z nejasných vlčích vzpomínek jsem si vy­bavoval jednu, kdy někdy na jaře vstávala z postele jen v plandavém tričku a vystrkovala zpod deky úžasně dlouhé nohy. K nesnesení vzru­šující představa.

Hned jsem se za to fantazírování zastyděl. Chvíli jsem obcházel ko­lem postele a myslel na studenou sprchu, basové struny a další věci, které nebyly Grace.

„Hej," zašeptala rozmlženým hlasem, jako by už spala. „Co děláš?"

„Pssst!" Cítil jsem, jak se červenám. „Promiň, že tě budím. Jen jsem na něco myslel."

Její odpověď spolklo na konci zívnutí. „Tak nemysli."

Vlezl jsem do postele a uvelebil se na kraji matrace. Dnešního ve­čera se něco změnilo, snad proto, že mě Grace viděla úplně na dně, strnulého hrůzou ve vaně a ochotného poddat se proměně. Dnešní noc nebyla postel dost velká, abych unikl její vůni, jejímu ospalému hlasu, teplu jejího těla. Nenápadně jsem mezi nás zchumlal kus při­krývek, položil jsem hlavu na polštář a snažil se silou vůle zahnat po­chybnosti, abych mohl usnout.

Grace ke mně natáhla ruku a prsty mi začala pročesávat vlasy. Za­vřel jsem oči a nechal se dovádět k šílenství. Kreslí mi na tvář plavnou linku/ linku, co tančí pomalinku/ a nenahradí, ač mé hladí/ mou tajnou verzi sebe sama/ když ležím s tebou, ležím s tebou, ležím s tebou. „Líbí se mi tvoje vlasy," ozvala se.

Neřekl jsem na to nic. V duchu jsem skládal melodii ke slovům, která mi zněla v hlavě.

„Promiň mi ten dnešní večer," zašeptala. „Nechci tě tlačit dál, než kam sám chceš."

Vzdychl jsem, když se mi její prsty ovinuly kolem ucha a sjely na krk. „Jde to všechno hrozně rychle. Chtěl bych, abys..." Před slovy mě milovala jsem se zarazil, protože by to znělo moc předvídatelně. „Abys se mnou chtěla být. Já si to přeju odjakživa, jen mě nikdy nenapadlo, že by se to mohlo splnit." Znělo to až moc vážně, a tak jsem dodal: „Koneckonců jsem mytologické stvoření. Technicky vzato bych ne­měl existovat."

Grace se tichounce zasmála, jenom pro mě. „Hlupáčku. Já tě vní­mám náramně skutečně."

„Já tebe taky," zašeptal jsem. Dlouho jsme leželi ve tmě mlčky.

„Mrzí mě, že jsem se neproměnila," poznamenala najednou tak tiše, že jsem ji stěží slyšel. Otevřel jsem oči, abych viděl, jak se při těch slo­vech tváří. Nikdy dřív jsem u ní neviděl tak čitelný, jednoznačný vý­raz: byla neskonale smutná, koutky rtů stažené touhou.

Natáhl jsem k ní obě ruce a vzal její tvář do dlaní. „To bys nechtěla, Grace. Vážně, to si nepřej."

Zavrtěla na polštáři hlavou. „Je mi vždycky úplně strašně, když sly­ším vytí. A když jsi na léto zmizel, byla jsem z toho celá špatná."

„Miláčku, vzal bych tě s sebou, kdyby to šlo," odpověděl jsem, hned dvojnásob překvapený: jak snadno mi slovo miláčku vyklouzlo z úst a jak přesně se na Grace hodilo. Zajel jsem jí rukou do vlasů. Prsty mi vázly ve zcuchaných pramíncích. „Ale nechtěla bys to. Každý rok ze sebe ztrácíme víc a víc."

„Řekni mi, co se stane nakonec," hlesla podivně přiškrceným hlasem.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co se ptá. „Aha, nakonec." Mohl bych jí to povědět na tisíc způsobů, vylepšit pravdu tisícem barev. Ta narůžovo přibarvená verze, kterou jsem od Becka slyšel jako první, by u Grace neprošla, a tak jsem jí to řekl na rovinu. „Každé jaro se stá­vám sebou, totiž člověkem, později a později. Až se jednoho roku, po­čítám, neproměním vůbec. Viděl jsem to tak u starších vlků. Jeden rok už se nevrátí do lidské podoby a jsou z nich jen... vlci. Žijí o něco déle než normální vlci, ale i tak to je nějakých, řekněme, patnáct let."

„Jak můžeš takhle mluvit o vlastní smrti?"

Podíval jsem se na ni. Oči se jí v šeru leskly. „Jak bych o ní měl mluvit?"

„Jako že ti to je líto."

„Lituju toho každý den."

Grace mlčela, ale cítil jsem, jak se snaží zpracovat, co se ode mě do­zvěděla, jak si věcně ukládá fakta v hlavě na místo. „Když tě postře­lili, byl jsi vlkem."

Nejradši bych jí přitiskl prsty na rty a zacpal slova, která si chys­tala, zpátky do pusy. Bylo ještě moc brzy. Nechtěl jsem, aby to řekla tak brzy.

Ale Grace tiše mluvila dál. „Letos jsi propásl nejteplejší měsíce. Když tě postřelili, nebyla ještě taková zima. Ale byl jsi vlk. Kdys byl letos člověkem?"

„Nevzpomínám si," zašeptal jsem.

„Co kdyby tě nestřelili? Kdy by ses zase stal sám sebou?"

Zavřel jsem oči. „Já nevím, Grace." Tohle byla ta pravá chvíle, kdy jí to oznámit. Tohle je můj poslední rok. Ale nedokázal jsem to vyslo­vit. Teď ještě ne. Chtěl jsem ještě minutu, ještě hodinu, ještě noc, kdy si můžu namlouvat, že tohle není konec.

Grace se nadechla, pomaličku a třaslavě, a já z toho bůhvíproč po­znal, že ona to tak či onak ví. Že to věděla od samého začátku.

Neplakala, ale nebyl jsem si jistý, jestli se nerozpláču já.

Znovu mi zajela dlaněmi do vlasů a já měl prsty zapletené v těch jejích. Tiskli jsme se k sobě chladivou holou kůží na předloktí a při každém pohybu se z té její rozkřísla jiskřička vůně, mučivá směs vo­ňavého mýdla, slabé stopy potu a touhy po mně.

Napadlo mě, jestli vůbec tuší, co všechno mi o ní vůně prozradí, že jejím prostřednictvím vnímám její pocity mnohem jasněji, než kdyby je chtěla vyjádřit slovy.

Samozřejmě jsem si všiml, že čichá do vzduchu zrovna tak často, jako to dělám já. Musela vědět, že jsem z ní v tuhle chvíli úplně bez sebe, že mě každý dotek její kůže rozžhaví jak elektrický výboj.

S každým dotykem se neodvratná realita nadcházející zimy odsu­nula o něco dál.

Jako by mi chtěla dokázat, že mám pravdu, přisunula se Grace blíž ke mně, odkopla pokrývky mezi námi stranou a přitiskla mi ústa na rty. Nechal jsem ji, ať mi je pootevře, a když jsem ucítil její dech, neu­bránil jsem se povzdychu. Slyšel jsem, jak bezmála zalapala po dechu, když jsem jí ovinul paže kolem těla. Všechny smysly mě nabádaly, ať se k ní přitisknu blíž, blíž a ještě blíž, jak nejtěsněji je to možné. Grace ovinula holé nohy kolem mých a líbali jsme se, dokud nám nedošel dech, přibližovali jsme se k sobě víc a víc, až mě vzdálené vytí přivedlo k rozumu.

Grace tichounce fňukla zklamáním, když jsem vymanil nohy z je­jího sevření, celá rozbolavělá touhou po pokračování. S prsty ještě pořád v jejích vlasech jsem se položil vedle ní. Naslouchali jsme vytí za oknem, vytí vlků, kteří se letos neproměnili. Nebo se už nikdy ne­promění. A pak jsme se opřeli hlavou jeden o druhého, abychom ne­slyšeli nic než bušení našich srdcí.