Mrazení: kapitola 28,29,30

Kapitola 28 – Grace

10°C

 

Jít v pondělí do školy bylo jako vydat se na neznámou planetu. Se­děla jsem za volantem džípu celou věčnost, pozorovala hloučky stu­dentů na chodnících, auta kroužící po parkovišti a autobusy řadící se spořádaně za sebe, a teprve za hodnou chvíli mi došlo, že se nezmě­nila škola, ale já.

„Musíš tam jít," řekl Sam, a kdybych ho neznala, možná bych ani nepostřehla nadějeplný otazník na konci. Ráda bych věděla, kam se vydá, až budu sedět ve třídě.

„Já vím," odpověděla jsem s podmračeným pohledem upřeným na pestrobarevné svetry a šály táhnoucí ke škole, předzvěst nadcházející zimy. „Jen mi to připadá hrozně..." Škola mi připadala bezvýznamná, naprosto odtržená od mého života. Nedokázala jsem si dost dobře vzpomenout, co je tak důležitého na tom, sedět ve třídě nad hroma­dou zápisků, které do příštího roku ztratí smysl.

Sam na vedlejším sedadle leknutím nadskočil, když se dveře u ři­diče rozletěly a dovnitř se hrnula Rachel i s batohem. Odstrčila mě na širokém předním sedadle doprostřed, aby si měla kam sednout, za­bouchla dveře a dlouze vydechla. S Rachel uvnitř bylo v autě rázem plno. „Pěkný fáro." Naklonila se dopředu a podívala se prese mě na Sama. „No páni, to je kluk. Ahoj, kluku. Grace, já zas úplně vibruju. To dělá to kafe. Ty se na mě zlobíš?"

Překvapeně jsem zamrkala. „Ne."

„Prima. Já jen, že když jsi celou věčnost nezavolala, říkala jsem si, že jsi buď mrtvá, nebo naštvaná. A protože mrtvá rozhodně nevypa­dáš, viděla jsem to na ten druhý případ." Zabubnovala prsty o volant. „Ale na Olivii jsi naštvaná, viď?"

„Ano," přisvědčila jsem, i když jsem si už nebyla jistá, jestli je to pravda. Věděla jsem, kvůli čemu jsme se pohádaly, ale už jsem si nevzpomínala, proč by na tom mělo záležet. „Ne. Asi ne. Byla to hloupost."

„Já si to myslela," přikývla Rachel. Naklonila se dopředu a opřela se bradou o volant, aby měla lepší výhled na Sama. „Tak pověz, kluku, co děláš u Grace v autě?"

Musela jsem se usmát. Jak je to se Samem doopravdy, muselo sa­mozřejmě zůstat tajemstvím, ale s ním samotným jsem se přece tajit nemusela. Najednou jsem hrozně stála o to, aby mi ho Rachel schvá­lila. „No vážně, kluku," natahovala jsem krk a prohlížela si Sama, ač­koli seděl těsně vedle mě. Na tváři měl nerozhodný výraz, něco mezi pobavením a pochybnostmi. „Co děláš v mém autě?"

„Já jsem něco jako módní doplněk," odpověděl Sam.

„Páni," vyjekla Rachel. „A na dlouhodobý, nebo řekněme ome­zený úvazek?"

„Dokud nevyjdu z módy." Na chviličku mi láskyplně položil tvář na rameno. Měla jsem co dělat, abych se přitrouble neusmívala.

„Tak takhle se věci mají? No dobře, tak já jsem Rachel, jsem překofeinovaná a jsem Graceina nejlepší kamarádka," vychrlila ze sebe a napřáhla k němu dlaň. Měla na sobě duhové rukavice bez prstů, které sahaly až po lokty. Sam jí potřásl rukou.

„Sam."

„Těší mě, Same. Chodíš taky sem?" Když zavrtěl hlavou, popadla mě Rachel za ruku a řekla: „Však jsem si to myslela. Tak v tom pří­padě ti teď tuhle roztomilou osůbku ukradnu a odvedu ji do třídy, pro­tože jinak přijdeme pozdě, a já s ní toho musím tolik probrat a navíc přišla o spousty těch nejšvihlejších vlčích historek, protože nemluví se svou druhou nejlepší kamarádkou. Takže chápeš, že už musíme jít. Měla bych říct, že normálně nejsem takhle nabuzená, ale vlastně jsem. Jdeme, Grace!"

Podívali jsme se se Samem na sebe a já v jeho očích zahlédla mih­nout se obavu, ale vzápětí Rachel otevřela dveře a vytáhla mě z auta. Sam se přesunul za volant. Blesklo mi hlavou, že by mě mohl políbit na rozloučenou, ale jen se podíval po Rachel a položil mi na okamžik prsty na ruku. Ve tváři byl celý růžový.

Rachel neřekla nic, lišácky se usmála a zamířila ke škole. „Tak kvůli tomuhle nevoláš, je to tak?" zakvedlala mi rukou. „Ten kluk je k se­žrání. Co je zač, z domácí školy?"

Než jsme zmizely ve školních vratech, ohlédla jsem se naposledy po džípu. Sam mi zamával na pozdrav a začal couvat z parkoviště.

„Přesně tak, v obojím máš naprostou pravdu," přikývla jsem. „Po­drobnosti později. Cože se děje kolem vlků?"

Rachel se mi dramaticky pověsila kolem ramen.

„Olivie jednoho viděla. Přišel k nim na verandu a nechal po sobě stopy, Grace. Podrápal jim dveře. Jak z hororu, viď?"

Zastavila jsem se uprostřed chodby. Studenti za námi otráveně za­hučeli a snažili se protáhnout kolem nás. „Počkej. U Olivie doma?"

„Ne, u tvý mámy." Rachel zavrtěla hlavou a stáhla si duhové ru­kavice. „Jasně že u Olivie. Kdybyste se vy dvě přestaly hádat, mohla ti to povědět sama. Kvůli čemu spolu vlastně nemluvíte? Rve mi to srdce, když vidím svoje nejmilejší kamarádky takhle hanebně se hašteřit."

„Vždyť ti říkám, kvůli hlouposti," odpověděla jsem. Tak trochu jsem si přála, aby už přestala mluvit a já se mohla soustředit na vlka u Oliviina domu. Byl to zase Jack? Ale proč by chodil k Olivii?

„Každopádně se koukejte zase supem udobřit, protože vás chci obě vzít s sebou na vánoční prázdniny. A to zas není tak daleko, jasný? Uteče to jak voda, jen co začneme plánovat a tak vůbec. No tak, Grace, řekni, že pojedeš!" kvílela Rachel.

„Možná." Nedělal mi starosti ani tak ten vlk u Oliviina domu, jako ty stopy po drápech na dveřích. Potřebovala jsem si promluvit s Oli­vii a zjistit, kolik z toho je pravda a kolik výplod Racheliny vášně pro dramatické vyprávění.

„Myslíš kvůli tomu klukovi? Může jet taky, mně je to fuk," pře­mlouvala mě Rachel.

Chodba se pomalu vyprazdňovala a nad hlavou se nám rozřinčel zvonek. „Probereme to potom," slíbila jsem Rachel, zatímco jsme spě­chaly na první hodinu. Našla jsem si obvyklé místo a začala se pro­bírat domácími úkoly.

„Musím s tebou mluvit."

Při zvuku toho nečekaného hlasu jsem div nevyletěla z kůže. Isabel Culpeperová. Zastrčila mohutné korkové podrážky pod sousední la­vici a naklonila se ke mně. Tvář jí rámovaly dokonalé lesklé prstýnky melírovaných vlasů.

„Začíná zrovna hodina, Isabel," ukázala jsem na nahrávku ranních hlášení, která běžela v televizi v přední části třídy. Učitelka už byla na místě, hrbila se nad stolem a nevšímala si nás, ale stejně se mi do ho­voru s Isabel nijak zvlášť nechtělo. V nejlepším případě potřebuje po­moct s úkolem nebo něco podobného. Říkalo se o mně, že jsem dobrá v matematice, takže to nebylo tak od věci.

V nejhorším případě chce mluvit o Jackovi.

Sam říkal, že smečka má jedinou zásadu, totiž nemluvit o vlkodlacích s nikým zvenčí. Rozhodně jsem neměla v úmyslu tohle pravidlo porušit.

Isabel ještě pořád roztomile špulila pusu, ale v očích se jí zvedala bouře hrozící rozmetat menší vesnici. Střelila pohledem po učitelce vepředu a naklonila se ke mně blíž. Zavanul ke mně její parfém, růže a léto ve studené Minnesotě. „Jenom vteřinku."

Podívala jsem se po Rachel, která se na Isabel otevřeně mračila. Vůbec se mi nechtělo dávat se s Isabel do řeči. Moc jsem toho o ní nevěděla, jen to, že je to nebezpečná intrikánka schopná pomocí klepů rozdrtit moje společenské postavení ve škole na úroveň fackovacího panáka. Nikdy jsem se nesnažila získat kdovíjakou popularitu, ale pamatovala jsem si, jak do­padla poslední holka, která byla z toho či onoho důvodu Isabel proti srsti. Ještě dodneška se jí nepovedlo vyvrátit rafinovanou pomluvu, která se týkala mimo jiné striptýzu a místního fotbalového mužstva. „O co jde?"

„Mezi čtyřma očima," sykla Isabel. „Na chodbě."

Obrátila jsem oči v sloup, ale zároveň už jsem se zvedala od stolku a po špičkách se kradla z místnosti. Rachel po mně sekla podráždě­ným pohledem a já se nejspíš netvářila jinak. „Dvě vteřiny a dost," upozornila jsem Isabel cestou do prázdné třídy naproti přes chodbu. Nástěnka na protější stěně byla vyzdobená anatomickými nákresy a na jednu z postav kdosi přišpendlil tanga.

„Jasně, jak je libo." Zavřela za námi dveře a zadívala se na mě, jako by měla podezření, že se znenadání rozezpívám nebo tak něco. Ne­věděla jsem, na co čeká.

Zkřížila jsem ruce na prsou. „Tak do toho. Co mi chceš?"

Myslela jsem, že jsem na to připravená, ale když řekla „Jde o mého bratra, o Jacka", stejně se mi srdce rozbušilo prudčeji.

Neřekla jsem na to nic.

„Dneska ráno jsem ho viděla, když jsem byla běhat."

„Tvého bratra?" polkla jsem.

Isabel na mě namířila dokonalý nehet, lesklejší než kapota mého auta, a prstýnky vlasů jí nadskočily. „Tohle na mě nezkoušej. Já s ním mluvila. Není mrtvý."

Na okamžik jsem se pokoušela představit si Isabel, jak běhá. Ne­šlo to. Možná chtěla říct, že běžela, aby se spasila před svou čivavou. „Hm."

„Něco je s ním na levačku," naléhala Isabel dál. „A ne abys řekla: bodejť, když je mrtvý. Protože není."

Vzhledem k Isabelině roztomilé povaze, a možná i skutečnosti, že jsem věděla, že Jack je naživu, jsem v sobě jen těžko hledala patřičný soucit. „Isabel," obrátila jsem se k ní, „mně se zdá, že mě na tenhle ho­vor nepotřebuješ. Zatím sis v pohodě vystačila sama."

„Drž hubu," vyštěkla Isabel, čímž podpořila moji teorii. Chystala jsem se jí to povědět, ale její další slova mi vyrazila dech. „Když jsem Jacka potkala, řekl mi, že není mrtvý. A pak sebou začal tak jako šku­bat a řekl, že už musí jít, teď hned. A když jsem z něj chtěla dostat, co s ním je, řekl mi, že ty to víš."

„Já?" vyletělo ze mě trochu přiškrceně. Ale dobře jsem si vzpomí­nala na jeho úpěnlivé oči, když ho ta vlčice tiskla k zemi. Pomoz mi. Poznal mě.

„Není to až zas takové překvapení, co? Všichni vědí, že ty a Olivie Marxová jste blázni do vlků, a tohle s nimi očividně nějak souvisí. Tak o co tu běží, Grace?"

Nelíbil se mi tón, jakým tu otázku položila, skoro jako by předem znala odpověď. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Byla jsem v tom až po uši. „Hele, jsi rozrušená, já se ti nedivím. Ale zajdi si za někým, kdo ti pomůže. Mě a Olivii z toho vynech. Nevím, co jsi vi­děla, ale Jack to nebyl."

V ústech mi po té lži zůstala nepříjemná pachuť. Chápala jsem, proč si smečka stanovila tohle pravidlo, ale Jack byl Isabelin bratr. Neměla snad právo dozvědět se pravdu?

„Nic se mi nezdálo," vyštěkla Isabel, když jsem otvírala dveře. „Na­jdu si ho zas. A taky zjistím, co s tím máš společného ty."

„Nemám s tím nic společného," pokrčila jsem rameny. „Prostě mám ráda vlky, to je všechno. Ale teď musím na vyučování."

Isabel se za mnou dívala ode dveří. Zajímalo by mě, co asi čekala, že ode mě uslyší.

Vypadala bezmála ztraceně a zoufale, pokud to ovšem nehrála.

„Najdi si nějakou pomoc, Isabel," poradila jsem jí na odchodu.

Zkřížila ruce na prsou. „Právě to jsem myslela, že dělám."

Kapitola 29 – Sam

12°C

 

Když Grace odešla do školy, zůstal jsem ještě hodnou chvíli sedět na parkovišti a přemítal o setkání s nezkrotnou Rachel a především o té její nedořečené poznámce o vlcích. Zvažoval jsem, jestli se nemám zajet podívat po Jackovi, ale připadalo mi rozumnější nejdřív si po­slechnout, s čím přijde ze školy Grace, než se pouštět do pátrání na­zdařbůh.

Bez Grace a bez smečky jsem dost dobře nevěděl, jak se zaměst­nat. Připadal jsem si jako někdo, komu za hodinu jede autobus - ho­dina je málo na to, začít něco pořádného, ale zase moc, než aby člo­věk jen seděl a čekal.

Slabý ledový dozvuk podzimního větříku mi připomněl, že dřív nebo později budu do svého autobusu muset nastoupit, nemůžu to odkládat donekonečna.

Nakonec jsem zajel na poštu. Měl jsem klíček od Beckovy poštovní přihrádky, ale mnohem víc jsem si tam chtěl oživit staré vzpomínky a tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho tam třeba mohl náhodou potkat.

Jasně jsem si vzpomínal, jak mě sem Beck přivezl, abych si vyzvedl učebnice, dokonce jsem si byl jistý, že to bylo úterý, protože v té době jsem měl úterý ze všech dnů v týdnu nejraději. Nevzpomínám si už proč, nejspíš se mi líbila ta čárka nad u. Vždycky jsem s Beckem hrozně rád jezdil na poštu. Připadala mi jako jeskyně pokladů se spoustou maličkých skříněk, ve kterých na majitele toho správného klíčku če­kají tajemná překvapení.

Pozoruhodně jasně jsem si vybavoval celý náš rozhovor, včetně Beckova výrazu. „Same. Tak pojď, hochu."

„Co je to?"

Beck zápasil s těžkou krabicí v náruči a zároveň se pokoušel ote­vřít si ramenem skleněné dveře. „Tvůj mozek."

„Já už jeden mám."

„Kdybys měl, tak mi ty dveře podržíš."

Zamračil jsem se a nechal ho pachtit se u dveří ještě chvilku, než jsem se protáhl kolem něj a otevřel. „Tak co je to?"

„Učebnice. Vezmeme si tě do parády a pořádně tě vzděláme, ať nám z tebe nevyroste hlupák."

Ta představa mě dost fascinovala - škola v krabici, stačí přidat tro­chu vody a jednoho Sama.

Zbytek smečky vypadal podobně zaujatě. Byl jsem mezi námi je­diný, kdo byl pokousaný dřív, než dokončil školní docházku, takže se těšili, že vyzkoušejí něco nového. Několik roků se pak v letních mě­sících střídali nad objemným rozvrhem lekcí a krásnými učebnicemi vonícími novotou. Celé hodiny mi vydrželi cpát do hlavy vědomosti, Ulrik z matematiky, Beck z dějepisu a Paul z pravopisu a časem z pří­rodních věd. U večeře po mně pálili kontrolní otázky, vymýšleli pís­ničky na posloupnost mrtvých prezidentů a celou stěnu v jídelně vy­hradili ohromné tabuli, věčně popsané poznámkami k poslední lekci a přisprostlými vtípky, ke kterým se nikdo nehlásil.

Když jsem prošel první krabici, Beck ji sbalil a objevila se nová. Po­kud jsem se zrovna nevzdělával ve své instantní škole, surfoval jsem po internetu a rozšiřoval si obzory zase jinak. Projížděl jsem fotky pouťových zrůd, synonyma slova soulož a odpovědi na otázku, proč mi pohled na hvězdy svírá srdce nejasnou touhou.

S třetí krabicí knih přišla do domu nová členka smečky, opálená, štíhlá Shelby s tělem samá modřina a tak těžkým jižanským přízvukem, že pod ním div neklopýtala. „Já ji tam nemohl jen tak nechat," vysvětloval Beck Paulovi. „Proboha, Paule, nemáš tušení, kde ta holka žila a co tam s ní dělali."

Bylo mi Shelby líto už proto, jak nepřístupně se uzavírala před ostat­ními do sebe. Já jediný jsem měl privilegium působit jako záchranný člun mezi okolím a ostrovem, kterým byla, jen mně se dařilo vymá­mit z ní nějaké slovo a občas i úsměv. Byla zvláštní, jako křehké zví­řátko ochotné ke všemu, jen aby znovu získalo kontrolu nad svým životem. Kradla Beckovi věci, aby se jí musel chodit ptát, kde jsou, schválně si hrála s termostatem a sledovala pak Paula, jak se zvedá z gauče a jde ho přenastavit, a mně schovávala knížky, abych si ne­četl a radši se s ní bavil. Ale kdo v tomhle domě nebyl aspoň trochu postižený? Já například nesnesl pohled do koupelny.

Beck přivezl z pošty další krabici učebnic pro Shelby, ale pro ni zdaleka neznamenaly to, co pro mě. Nechala na nich hromadit prach a místo toho hledala na internetu informace o chování vlků.

Teď jsem se na stejné poště zastavil před Beckovou skříňkou číslo 730. Přejel jsem prsty po oprýskané barvě na číslicích. Trojka byla skoro nečitelná už od doby, kdy jsem sem začal chodit jako malý kluk. Zastrčil jsem klíč do zámku, ale neotočil jsem jím. Co je na tom špatného, přát si právě tohle? Obyčejný život s obyčejným po­čtem let vedle Grace, pár desítek roků, kdy bych otáčel klíčkem ve schránce, lehal v posteli a o Vánocích zdobil stromeček?

Znovu jsem si vzpomněl na Shelby, a ve srovnání s Grace to byla vzpomínka, která řezala jako mráz. Shelby bylo vždycky k smíchu, jak se upínám na život v člověčí podobě. Dodneška jsem si pamato­val, kdy jsme se kvůli tomu pohádali nejhůř. Nebyla to první hádka ani poslední, ale nejkrutější. Ležel jsem na posteli a četl si knížku od Yeatse, kterou mi přinesl Ulrik, když na matraci vyskočila Shelby a dupla bosou nohou na knížku, až se listy zmačkaly.

„Pojď si poslechnout vytí, co jsem našla na webu," řekla.

„Já si čtu."

„Tohle je důležitější." Shelby se nade mnou tyčila do výšky a prsty na noze mačkala stránky čím dál víc. „Proč se namáháš číst tyhle ne­smysly?" ukázala na hromadu učebnic na nočním stolku. „K čemu ti to bude, až vyrosteš? Ty přece nebudeš člověk, ale vlk. Tak by ses radši měl učit vlčí záležitosti, ne?"

„Nech toho," okřikl jsem ji.

„Vždyť je to pravda. Nebudeš Sam, až vyrosteš. Všechny ty knížky jsou ztráta času. Budeš alfa samec. Tak jsem si to přečetla. A já budu tvoje družka. Alfa samice," chrlila ze sebe nadšeně, ve tváři celá zardělá. Shelby se nemohla dočkat, až nechá minulost nadobro za sebou.

Vytrhl jsem jí knížku zpod nohy a uhladil stránky. „Já budu Sam! Nikdy nepřestanu být Sam!"

„Nebudeš!" Shelby už skoro křičela. Seskočila z mojí postele a str­čila do hromádky učebnic. Tisíce slov se sesypaly na zem. „Co si to namlouváš? Nebudeme mít jména, budeme prostě vlci!"

„Nech toho!" křikl jsem zoufale. „Můžu být sám sebou, i když budu vlk."

V tu chvíli vtrhl do pokoje Beck a mlčky, jak měl ve zvyku, přejel celou scénu pohledem - moje knihy, můj život, moje sny rozmetané pod Shelbyinýma nohama a já na posteli, s pomačkanou knížkou při­tisknutou na prsa.

„Co se to tady děje?" chtěl vědět.

Shelby na mě namířila prstem. „Řekni mu to! Řekni mu, že až bu­deme vlci, nebude už Sam. Nemá šanci. Nebude si pamatovat ani vlastní jméno. A já nebudu Shelby." Třásla se vzteky.

Beck promluvil tak tiše, že ho bylo stěží slyšet. „Sam bude vždycky sám sebou." Popadl Shelby za paži a vystrkal ji z mého pokoje. Pod nohama jí klouzaly rozházené knížky a vypadala v šoku - co tu byla, dával si Beck velký pozor, aby se jí nějak neurvale nedotkl. Nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného. „Opovaž se vykládat mu něco jiného, Shelby. Nebo tě odvezu tam, kde jsem tě našel. Odvezu tě zpátky."

Na chodbě začala Shelby ječet a vřískala tak dlouho, dokud za ní Beck nepřibouchl dveře jejího pokoje.

Cestou zpátky míjel můj pokoj a zastavil se ve dveřích. Sbíral jsem knížky a pečlivě je rovnal na stolek. Všechna ta slova se mi třásla v rukou.

Čekal jsem, že mi něco řekne, ale jen se sehnul, zvedl ze země knížku nejblíž u svých nohou, podal mi ji a šel dál.

Později jsem slyšel, jak se baví s Ulrikem. Ani jeden si zřejmě neu­vědomil, že v domě je jen málo míst, kam sluch vlkodlaka nedosáhne. „Byl jsi na Shelby moc přísný," říkal Ulrik. „Koneckonců má pravdu. Co podle tebe ten kluk nadělá se vší tou knižní učeností? On přece nebude mít možnost dělat to, co ty."

Následovalo dlouhé ticho a pak Ulrik pokračoval. „Čemu se tak di­víš? Člověk nemusí být génius, aby si dal dohromady, co jsi tím sledo­val. Ale to mi pověz, jak sis představoval, že Sam vůbec odmaturuje?"

Další pauza a pak Beck odpověděl. „Jsou přece letní kurzy. A něco se dá studovat přes internet."

„Dobře, dejme tomu, že si Sam udělá střední, a co pak? Bude studo­vat práva přes internet? A i kdyby to vyšlo, co z něj bude za právníka? U tebe se lidi smířili s tím, že jsi výstředník, co se na zimu někam vy­paří, protože jsi byl pokousaný, až když jsi měl zavedenou praxi. Sam se bude muset zaměřit na práce, kde nevadí, když rok co rok neče­kaně zmizí. Můžeš mu cpát do hlavy, co chceš, ale stejně skončí ně­kde u pumpy jako my všichni. Jestli to vůbec dotáhne do dvacítky."

„Tak podle tebe to má vzdát? To mu teda pověz sám, já mu nic ta­kového říkat nebudu."

„Já neříkám, že on. Povídám ti, že to máš vzdát ty."

„Sam by nedělal nic, co sám nechce. Jeho učení baví. Je chytrý."

„Becku. Jen mu to ztěžuješ. Nemůžeš mu dát do rukou všechny ná­stroje k úspěchu a pak mu, bác ho, prozradit, že nemá šanci je použít. Shelby má pravdu. Všichni jednou skončíme jako vlci. Můžu mu číst německou poezii, Paul mu může vykládat o příčestí minulém a ty si mu klidně pouštěj Mozarta, ale nakonec nás do jednoho čeká dlouhá studená zima tady v lesích."

Další odmlka a pak znovu promluvil Beck, unavený a skoro k ne­poznání.

„Už mě nech, Ulriku. Nech mě být."

Následující den mi Beck řekl, že nemusím dělat úkoly, jestli se mi nechce, a vyrazil někam sám autem. Počkal jsem, než odjede, a pak jsem ty úkoly stejně udělal.

Teď jsem si nic nepřál víc, než aby tu Beck byl se mnou. Otočil jsem klíčkem v zámku a už dopředu jsem věděl, co najdu - plnou skříňku měsíce starých obálek a dost možná cedulku, abych si zby­tek vyzvedl u přepážky.

Ale když jsem otevřel dvířka, ležely tu dva osamělé dopisy a pár reklamních letáků.

Někdo tu byl. Nedávno.

Kapitola 30 – Sam

5°C

 

„Nevadilo by ti zajet k Olivii?" zeptala se Grace, když se závanem stu­deného vzduchu nasedala do auta. Trochu jsem se na sedadle spo­lujezdce schoulil a ona rychle přibouchla dveře. „Promiň. Udělala se pořádná zima, co?" poznamenala. „Každopádně ani nemusíme vy­loženě chodit dovnitř, jen se tam porozhlédneme. Rachel povídala, že se kolem toho domu našly stopy po vlčích drápech. Třeba tam na něco přijdeme, co říkáš?"

„Zkusíme to," přikývl jsem. Zvedl jsem její dlaň ke rtům, políbil ji na špičky prstů a znovu ji vrátil na volant. Pak jsem se zabořil do seda­dla a vytáhl překlad Rilkeho básní, kterým jsem si krátil čekání na ni.

Při mém dotyku se Grace maličko zachvěly rty, ale neřekla nic a za­čala vyjíždět z parkoviště. Sledoval jsem její soustředěnou tvář se rty staženými do přímky a čekal, jestli se odhodlá začít o tom, co jí leží v hlavě. Když pořád mlčela, zvedl jsem knížku a pohodlně se opřel do sedadla.

„Co čteš?" zeptala se Grace po dlouhé chvíli ticha.

Byl jsem si skoro jistý, že věcná Grace o tomhle básníkovi jakživa neslyšela. „Poezii."

Grace povzdechla a dál upírala pohled do mrtvolně bílého nebe, které jako by hrozilo zavalit celou silnici. „Mně poezie nic neříká." Zřejmě si hned uvědomila, že by to mohlo vyznít urážlivě, protože rychle dodala: „Možná nečtu tu správnou."

„Možná ji jen nečteš správně," opravil jsem ji. Dobře jsem si pro­hlédl hromádku knížek, které měla nachystané k přečtení. Byla to pře­vážně literatura faktu, knížky o věcech, ne o tom, jak je popsat. „Mu­síš poslouchat, jak slova plynou, ne jen co znamenají. Jako písničku." Když nakrčila čelo, zalistoval jsem knížkou a posunul se na sedadle blíž, až jsme se dotýkali kyčlemi.

Grace sjela pohledem do knížky. „Tohle ani není anglicky!"

„Některé ano," uklidnil jsem ji. „Ulrik mě na těchhle básničkách učil německy," vzdychl jsem si při té vzpomínce. „A já tě na nich na­učím poslouchat poezii."

„Takže další cizí jazyk," poznamenala Grace.

„Vlastně ano," připustil jsem. „Poslouchej. Was soli ich mit meinem Munde? Mit meiner Nacht? Mit meinem Tag? Ich habe keine Geliebte, kein Haus, keine Stelle aufder ich lebe."

Grace vypadala, že neví, co si o tom myslet. Zmateně si kousala ret a moc jí to slušelo. „Tak co to tedy znamená?"

„O to nejde. Musíš poslouchat, jak to zní, ne jen význam." Snažil jsem se přesně vyjádřit, o co mi jde. Chtěl jsem jí připomenout, jak se do mě zamilovala v mé vlčí podobě. Beze slov. Jak se přenesla přes prvotní význam zvířecí podoby a uviděla, co je pod ní. Uviděla toho Sama, jakým jsem a jakým vždycky budu.

„Přečti to ještě jednou," požádala mě.

Přečetl jsem básničku znovu.

Zamyšleně klepala prsty o volant. „Zní to smutně," řekla. „Vida, usmíváš se. Tak jsem to trefila?"

Nalistoval jsem anglický překlad. „K čemu pak by byla ústa? K čemu noc? A k čemu den? Nemám... Chm, tenhle překlad se mi nelíbí. Zí­tra ti přinesu z Beckova domu lepší. Ale máš pravdu, je to smutné."

„Vyhrála jsem nějakou cenu?"

„Možná," připustil jsem, vsunul dlaň pod její a propletl si s ní prsty. S očima pořád upřenýma na silnici zvedla naše spojené ruce k ús­tům. Políbila mě na prostředníček a pak ho vzala mezi zuby a jemně stiskla.

Letmo se po mně podívala, v očích nevyslovenou výzvu. Byl jsem nadobro ztracený. Chtěl jsem jí říct, ať okamžitě zastaví, protože ji musím políbit, hned teď. Ale vtom jsem uviděl vlka. „Grace, zastav. Zastav."

Prudce stočila pohled mým směrem, aby viděla, co mě zaujalo, ale vlk už přeskočil příkop a mizel v řídkém lese.

„Grace, zastav," opakoval jsem. „To byl Jack."

Dupla na brzdy a džíp chvíli klouzal sem tam, než se jí podařilo zastavit u krajnice. Ani jsem nečekal, až bude auto úplně stát, prostě jsem otevřel dveře a napůl vypadl ven. Dopadl jsem na zmrzlou zem, až mi kotníky zasténaly. Přejel jsem pohledem lesy před sebou. Mezi stromy se táhly chomáče ostře čpícího kouře a mísily se s těžkými bí­lými oblaky, které tlačily na zem shora. Na protější straně lesa někdo pálil listí. Clonou kouře jsem před řadou stromů zahlédl obrys vlka. Váhavě stál, jako by si nebyl jistý, jestli ho někdo pronásleduje, nebo ne. Do kůže se mi zaryly pařáty chladného vzduchu a vlk otočil hlavu přes rameno. Oříškově hnědé oči. Jack. Kdo jiný by to byl.

A pak byl pryč, zničehonic, jako by se rozplynul v kouři. Vrhl jsem se za ním, jedním skokem překonal příkop a uháněl po zmrzlém strništi umírajícího zimního lesa.

Vnořil jsem se hlouběji mezi stromy a před sebou pořád sly­šel praskot větviček. Jack se hnal lesem hlava nehlava, chtěl utéct a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. V jeho stopách jsem cítil pach strachu. Kouř začínal houstnout a stěží se dalo rozeznat, kde končí dým a začíná nebe, chycené do ok holých větví. Jack mi mizel z dohledu. Byl na čtyřech nohou rychlejší než já, svižnější, a chlad mu nic nedělal.

Ve ztuhlých prstech mě bodalo, zima mě držela za krkem a obra­cela mi střeva. Vlka před sebou jsem ztrácel z očí, ale ten uvnitř mě byl najednou děsivě blízko.

„Same!" křikla Grace. Popadla mě zezadu za košili, zarazila mě a přehodila přese mě svůj kabát. Kašlal jsem, lapal po dechu a poly­kal, abych svého vlka udržel uvnitř. Celý jsem se třásl. Grace mě ob­jala. „Co tě to napadlo? Cos to prosím tě..."

Nedořekla. Vlekla mě lesem zpátky, oba jsme klopýtali a mně se podlamovala kolena. Zpomalil jsem, zvlášť když jsme byli u příkopu, ale Grace nepovolila. Přitáhla si mě za loket a dotáhla mě k autu.

Uvnitř jsem přitiskl studenou tvář k horké kůži jejího hrdla a ne­chal se obejmout. Nedokázal jsem ovládnout třas. Bolestivě jsem si uvědomoval špičičku každého prstu a každé jednotlivé bodnutí, které jimi probíhalo.

„Cos to vyváděl?" chtěla vědět Grace a tiskla mě k sobě tak, že jsem stěží mohl dýchat. „Same, tohle nemůžeš dělat. Vždyť tam mrzne. Co jsi čekal, že se stane?"

„Já nevím," zahučel jsem jí do krku a zastrčil dlaně v pěstích mezi nás, abych je zahřál. Opravdu jsem neměl tušení. Myslel jsem jen na to, že Jack je velká neznámá a já nevím, co je za člověka, co může být za vlka. „Já nevím," opakoval jsem.

„Same, tohle nestojí za to," řekla Grace a přitiskla se mi tváří k hlavě. „Co kdyby ses proměnil?" V prstech svírala rukávy mojí košile a hlas jí začal vypovídat službu. „Na co jsi myslel?"

„Nemyslel jsem," odpověděl jsem po pravdě. Napřímil jsem se, už natolik zahřátý, že jsem se neklepal. Přiložil jsem dlaně na větráky to­pení. „Promiň."

Dlouho nebylo slyšet nic než nepravidelné hučení motoru na volnoběh. Pak se ozvala Grace. „Byla za mnou dneska Isabel. Jackova se­stra." Odmlčela se. „Říkala, že s ním mluvila."

Neřekl jsem nic, jen jsem zaťal prsty do mřížek topení, jako by se teplo dalo chytit do dlaní.

„Ale nemůžeš ho takhle honit. Je hrozná zima a nestojí to za to ri­ziko. Slib mi, že už to víckrát neuděláš."

Sklopil jsem oči. Když mluvila tímhle tónem, nedokázal jsem se jí podívat do tváře. „Co ta Isabel?" zeptal jsem se. „Co povídala."

Grace si vzdychla. „Ani nevím. Ví, že je Jack naživu. Myslí si, že to nějak souvisí s vlky. A že já o tom něco vím. Co budeme dělat?"

Přitiskl jsem si čelo do dlaní. „Já nevím. Kéž by tu byl Beck."

Hlavou mi bleskla vzpomínka na dvě opuštěné obálky v úschovní schránce, na vlka v lese a na ještě brnící prsty. Možná tu Beck ně­kde je.

Naděje bolela snad ještě víc než chlad.

Možná bych se neměl tak upínat na to, abych našel právě Jacka.