Mrazení: kapitola 31,32

Kapitola 31 – Sam

12°C

 

Jakmile jsem si připustil, že by Beck ještě mohl být člověkem, úplně mě ta myšlenka posedla. Špatně jsem spal a přemítal o všech možných způsobech, jak ho najít. A do naděje se mísily pochyby - vybrat poštu a koupit mléko mohl přece kdokoli ze smečky, ale ať jsem se sebevíc snažil zachovat chladnou hlavu, naděje nakonec vyhrála. Druhý den jsme s Grace u snídaně klábosili o jejím úkolu z matematiky, který mi připadal naprosto nepochopitelný, o její bohaté energické kamarádce Rachel a o tom, jestli želvy mají, nebo nemají zuby, ale při tom všem jsem myslel především na Becka.

Sotva jsem Grace vysadil u školy, na vteřinku jsem si pokoušel na­mluvit, že nevyrážím rovnou čarou k Beckovu domu.

Uvnitř přece není. To jsem věděl.

Ale nezaškodí přesvědčit se ještě jednou.

Cestou tam jsem přemýšlel o tom, co Grace onehdy poznamenala o elektřině a mléku. Možná, kdo ví, tu Beck přece jen bude a zbaví mě odpovědnosti za Jacka, sejme ze mě to nesnesitelné břemeno být po­sledním svého druhu. A i kdyby v domě nikdo nebyl, aspoň si vezmu oblečení a svůj druhý výtisk Rilkeho básní a projdu si pokoje, ve kte­rých dosud ulpívají vzpomínky na naši soudržnost.

Vybavil jsem si, jak před kratičkými třemi lety, kdy jsme se ještě všichni vraceli do lidské podoby s prvním závanem jara, dům pras­kal ve švech. Paul, Shelby, Ulrik, Beck, Derek, a dokonce i pošuk Sa­lem byli lidmi ve stejnou dobu. Dokonce i sešup tobogánem nepříčetnosti působí normálně, když jste mezi svými.

Na příjezdové cestě k domu jsem zpomalil a vzápětí mi poskočilo srdce, když jsem zahlédl zaparkované auto - než jsem si všiml, že je to nepovědomý typ Tahoe. Brzdová světla zářila do šedého dne a já stočil okýnko a pokusil se zachytit nějaký pach. Ještě dřív jsem ale zaslechl, jak na opačné straně vozu bouchly dveře na straně řidiče, a když muž vystoupil, zavanul jeho pach přímo ke mně, vůně čistoty maličko zbarvená do kouřová.

Beck! Zaparkoval jsem džíp u silnice a vyskočil ven. Když jsem ho viděl obcházet auto, rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu. Beck na mě vytřeštil oči a pak se usmál i on. Z jeho veselých vrásek bylo znát, že se do smíchu nemusí nikdy nutit.

„Same!" V jeho hlase zazníval podtón, jaký jsem neznal, a přičí­tal jsem ho překvapení. Usmíval se čím dál víc. „Same, zaplať pánbu. Pojď ke mně!"

Objal mě a poplácal po zádech s důvěrností, která v jeho podání ni­kdy nepřekročila hranici dotěrnosti. Dost možná tohle umění souvi­selo s profesí právníka, prostě to s lidmi uměl. Neušlo mi, že je v pase o něco objemnější, a došlo mi, že to nebude tukem. Neuměl jsem od­hadnout, kolik košil má pod kabátem, aby si udržel dostatečnou tě­lesnou teplotu a neproměnil se, ale viděl jsem mu u krku vyčuhovat přinejmenším dva nesourodé límce. „Kde jsi byl?"

„Já..." Chystal jsem se v krátkosti mu vylíčit, co všechno se seběhlo, včetně setkání s Grace a s Jackem, ale neudělal jsem to, sám nevím proč. Rozhodně to nemohlo být kvůli Beckovi, který se na mě s očeká­váním díval svýma jasně modrýma očima. To ten zvláštní pach, slabý, ale povědomý, ze kterého se mi stahovaly svaly a jazyk se lepil na pa­tro. Takhle jsem si to nepředstavoval. Tenhle pocit k našemu shledání nepatřil. Odpověděl jsem nakonec odtažitěji, než jsem měl v úmyslu. „Byl jsem poblíž. Přímo tady ne. Ale tys tu taky nebyl, viď?"

„Ne," přiznal Beck. Vyrazil kolem auta ke kufru. Všiml jsem si, že dodávka je strašlivě špinavá, zanesená bahnem až po podběhy kol a zacákaná kolem nárazníků. Bahnem, které bylo cítit neznámými končinami. „Zajeli jsme si se Salemem do Kanady."

Tak proto nebyl Salem v poslední době nikde k vidění. S tímhle čle­nem smečky byly vždycky potíže. Jako člověk nebyl duševně úplně v po­řádku, a nebyl v pořádku ani jako vlk. Byl jsem přesvědčený, že to on stáhl Grace z houpačky. Nechápal jsem, jak Beck dokázal vyrazit s ním na takový výlet. A ještě víc mi nešlo do hlavy, proč to vlastně podnikal.

„Smrdíš nemocnicí," zakřenil se Beck. „A vypadáš, jako bys utek hrobníkovi z lopaty."

„Díky." Nakonec mi asi nezbude než mu to povědět. Myslel bych, že nemocniční zápach už ze mě za týden stačil vyvanout, ale Beckův nakrčený nos byl jiného názoru. „Postřelili mě."

Beck si přitiskl prsty na rty. „Proboha," zamumlal. „Kam? Doufám, že ne do míst, abych se musel červenat."

Ukázal jsem na krk. „Nic pikantního si nepředstavuj."

„Je všechno v pořádku?"

Chtěl vědět, jestli jsme ještě v bezpečí. Jestli o nás někdo neví. Po­tkal jsem jednu dívku. Je úžasná. Ví, co jsme zač, ale je to v pořádku. Zkoušel jsem si v duchu řadit slova k sobě, ale nějak to pořád neznělo dost dobře. V hlavě jsem ustavičně slyšel Beckovu připomínku, že ne­smíme věřit nikomu mimo smečku. Nakonec jsem jen pokrčil rameny. „V pořádku, jako vždycky."

Vtom se mi zhoupl žaludek. Beck Grace ucítí uvnitř domu.

„Same, člověče," naléhal Beck. „Proč jsi mi nezavolal na mobil? Kdy tě postřelili?"

„Nemám tvoje číslo. Myslím to letošní." Každý rok jsme si pořizo­vali nový telefon, protože přes zimu jsme je nepoužívali.

Další pohled, který se mi nezamlouval. Porozumění. Ne, soucit. Tvá­řil jsem se, že nic nevidím.

Beck zalovil v kapse a vytáhl mobil. „Vezmi si tenhle. To je Salemův. Počítám, že už ho nebude potřebovat."

„Jedno štěknutí ano, dvě štěknutí ne?"

Beck se zakřenil. „Přesně tak. Každopádně má v paměti moje číslo. Tak si ho vem. Možná si k němu kup dobíječku."

Bál jsem se, že by se mohl zeptat, kde jsem byl, a na tuhle otázku se mi nechtělo odpovídat. Škubl jsem radši bradou k dodávce. „Tak kde jste to byli? A co to bahno?" Uhodil jsem pěstí do boku auta, a rozhodně jsem nečekal, že zevnitř uslyším odpověď. Ozvala se od­tud rána silnější než úder pěstí, spíš jako kopanec. Zvedl jsem obočí. „Salem je vevnitř?"

„Salem je v lese. Proměnil se mi v Kanadě, magor praštěná. Mu­sel jsem ho přivézt, jak byl, padalo z něj chlupů, jako by měly vyjít z módy. Víš, co ti povím? Podle mě je to cvok."

Oba jsme se zasmáli. Tohle opravdu nebylo zapotřebí říkat nahlas.

Podíval jsem se na místo, kde jsem zevnitř ucítil to zadunění. „Tak co tam bouchá?"

Beck zvedl obočí. „Naše budoucnost. Chceš se podívat?"

Pokrčil jsem rameny a kousek ustoupil, aby mohl otevřít dveře do zadní části. Jestli jsem si myslel, že jsem připravený na to, co uvidím, pletl jsem se snad na čtyřicet způsobů.

Zadní sedadla byla sklopená, aby bylo v kufru víc místa, a tam le­žela tři těla, tři lidé. První se zhrouceně opíral o zadní část sedadel, druhý ležel stočený s koleny pod bradou a třetí byl zkroucený podél dveří. Všichni tři měli svázané ruce.

Nevěřícně jsem hleděl na chlapce opřeného o sedadla, na jeho krví podlité oči, kterýma hleděl do těch mých. Musel být v mém věku, možná o trochu mladší. Po pažích měl rozmazanou krev, a když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem její stopy po celém vnitřku vozu. Teprve teď ke mně plně dolehl jejich pach - kovová pachuť krve, zá­van potu, jakým se projevuje strach, a zemitá vůně odpovídající bahnu na karoserii. A především pach vlků - Becka, Salema a dalších, které jsem neznal.

Dívka stočená do klubíčka se třásla, a když jsem obrátil pohled k chlapci, který na mě z šera zahlížel, viděl jsem, že i on se chvěje a dlaní jedné ruky postupně prolamuje a zase zatíná prsty na druhé do propleteného uzlu strachu.

„Pomoc," hlesl.

Ucouvl jsem o několik kroků a kolena se mi div nepodlomila. Při­tiskl jsem si dlaň na rty, ale znovu jsem musel blíž podívat se na ně. Z chlapcových očí jsem četl prosbu.

Nejspíš jsem tak trochu vnímal, že Beck stojí opodál a pozoruje mě, ale nedokázal jsem odtrhnout pohled od těch dětí. Když jsem pro­mluvil, nepoznával jsem vlastní hlas. „Ne. Ne! Ty děti někdo pokou­sal. Becku, oni jsou pokousaní."

Otočil jsem se stranou, spojil ruce za hlavou a znovu se fascino­vaně obrátil k vnitřku auta. Chlapec se divoce třásl, ale nespouštěl ze mě oči. Pomoc. „Proboha, Becku, cos to udělal? Jaks to krucinál mohl udělat?"

„Už jsi skončil?" zeptal se Beck nezúčastněně.

Znovu jsem se otočil, pevně stiskl víčka k sobě a zase je otevřel. „Jestli jsem skončil? Copak můžu? Becku, ty děti se proměňují!"

„Nebudu ti odpovídat, dokud neřekneš, co chceš říct."

„Becku, copak to nevidíš?" Opřel jsem se o vůz a sledoval dívku. Mohlo jí být kolem osmnácti, měla na sobě těsnou batikovanou ko­šili a zatínala prsty do zakrváceného koberce. Odstrčil jsem se od auta a ucouvl, jako bych tím mohl způsobit, aby zmizeli. „Co se to tu děje?"

Chlapec vzadu v autě začal sténat, tiskl tvář na svázaná zápěstí a jeho kůže nabírala sedavý odstín. Začínal se doopravdy měnit.

Odvrátil jsem se. Nedokázal jsem se na to dívat. Už jsem si nevzpo­mínal, jaké to bylo, tyhle první dny. Držel jsem jen dlaně propletené za hlavou a předloktím si svíral hlavu jako ve svěráku. Krucinál, kru­cinál, krucinál, opakoval jsem si pořád dokola, až jsem sám uvěřil, že neslyším chlapcův nářek. Tohle ani nebylo volání o pomoc, možná vycítil, že Beckův dům je příliš odlehlý, než aby ho někdo slyšel. Nebo ztratil všechnu naději.

„Pomůžeš mi je vzít dovnitř?" zeptal se Beck.

Otočil jsem se čelem k němu a uviděl vlka setřepávajícího ze sebe příliš volná pouta a košili. Vrčel, krčil se na zadních a u nohou mu sté­nala batikovaná dívka. Beck vmžiku skočil do auta, mrštný jako šelma, a srazil vlka na záda. Jednou rukou ho popadl za čelist a zadíval se mu do očí. „Opovaž se prát," zavrčel na něj. „Tady budeš poslouchat."

Pak vlka pustil, až mu hlava zaduněla o koberec, ale vlk očividně nehodlal protestovat. Už zase se třásl a vracel se do původní podoby.

Probůh! Nedokázal jsem se na to dívat. Bylo to skoro tak zlé, jako když jsem se měnil sám a nikdy nevěděl, s jakou kůží skončím. Podí­val jsem se na Becka. „Tys to udělal schválně, viď?"

Beck se uvelebil na zadní liště, jako by za sebou neměl vlka zmíta­jícího se v křečích a naříkající dívku. A co ten třetí? Ještě pořád se ani nepohnul. Nebyl snad mrtvý? „Same, tohle je nejspíš můj poslední rok. Bojím se, že příští rok už se vůbec nevrátím do lidské podoby. Musel jsem letos použít všechen svůj fištrón, abych se udržel člověkem, když už jsem se v něj konečně proměnil." Všiml si, že se dívám na jeho růz­nobarevné límce, a přikývl. „My tenhle dům potřebujeme. Smečka ho potřebuje. A smečku musí chránit někdo, kdo se vrací do lidské podoby. Na druhé lidi nemůžeme spoléhat. Musíme se chránit sami."

Neřekl jsem na to nic.

Ztěžka si povzdychl. „Je to i tvůj poslední rok, Same, nemám pravdu? Vůbec jsem nečekal, že se ještě letos proměníš. Byl jsi ještě vlk, když jsem se stal člověkem, a správně by to mělo být naopak. Nechápu, proč zrovna na tebe vyšlo tak málo let. Jestli to nebylo tím, co ti provedli rodiče. Ale je to hrozná škoda. Jsi z nich nejlepší."

Neřekl jsem nic, protože mi chyběl dech, kterým bych promluvil. Vnímal jsem jenom, že má ve vlasech trochu zaschlé krve. Dřív jsem si toho nevšiml, protože měl tmavě kaštanové vlasy, ale zaschlá krev spekla jeden pramen do úhledného esíčka.

„Kdo by se asi o smečku postaral, Same? Shelby? Potřebujeme další vlky. Další vlky na začátku cesty, tím se ten problém vyřeší na osm, možná i deset let."

Nespouštěl jsem oči z té jeho krvavé lokny. „A co Jack?" ozval jsem se mdlým hlasem

„Ten čápek s flintou?" Beck se odmítavě zašklebil. „Za to můžeme poděkovat Salemovi a Shelby. Nemůžu ho jít hledat, na to je moc zima. Bude nás muset najít sám. Jenom doufám, že předtím nevyvede ně­jakou hloupost. Hlavně aby měl dost rozumu a nelezl mezi lidi, než se stabilizuje."

Dívka vedle něj vyrazila vysoký, slabý výkřik a mezi dvěma zá­škuby se jí kůže zbarvila do hebce modré, z jaké se vyvine černý vlk. Ramena se jí otřásala, a jak se paže přesouvaly dopředu, přenášela se váha přední části těla na tlapy, bývalé prsty. Vybavoval jsem si tu bo­lest tak jasně, jako bych se proměňoval sám - bolest ztráty. Nevýslov­nou hrůzu okamžiku, kdy jsem ztratil sebe sama. Ztratil jsem to, co mě činilo Samem. Tu část, která si pamatovala, jak se jmenuje Grace.

Utřel jsem si slzu, která mi vytryskla při pohledu na její marný zá­pas. Nejradši bych si to s Beckem pořádně vyřídil za to, co provedl. A na druhou stranu jsem si opakoval Díky bohu, že tím Grace nikdy nemusela projít. „Becku." Pro jistotu jsem zamrkal, než jsem na něj pohlédl. „Za tohle půjdeš do pekla."

Nečekal jsem na jeho reakci, prostě jsem odešel. A mrzelo mě, že jsem se tam vůbec stavoval.

 

Toho večera, jako každý den od chvíle, kdy jsme se potkali, jsem se­vřel Grace do náručí a naslouchal tlumenému štrachání jejích rodičů v obývacím pokoji. Připomínali mi nějaké nadmíru pilné hloupoučké ptáčky, kteří se v kteroukoli denní či noční dobu třepotají sem tam z hnízdečka a zase zpátky, natolik zaujatí rozkoší z budování, že jim ušlo, že celé jejich slavné hnízdečko je už léta prázdné.

Bylo kolem nich pořád plno rámusu, smáli se, brebentili, cinkali v kuchyni nádobím, i když jsem si nikdy nevšiml, že by některý z nich uvařil. Byli jako dva středoškoláci, co našli v rákosovém košíku dítě a nevědí, co s ním. Jak dalece by Grace byla jiná, mít rodinu jako já - smečku? Kdyby měla Becka?

V hlavě mi zněla slova, kterými Beck potvrdil moje obavy. Byla to pravda, tohle je vážně můj poslední rok.

„Konec," vydechl jsem. Ne nahlas. Jen jsem zkoušel, jak ta slova vyklouznou ze rtů.

V opatrné pevnosti mých paží Grace zavzdychala a přitiskla mi tvář na hrudník. Už stačila usnout. Já musel spánek pronásledovat s oce­lovými šípy, ale Grace byla schopná upadnout do spánku ve vteřině. Záviděl jsem jí.

Před očima jsem měl jen Becka a ta děcka, tisíc a jednu variaci na dané téma.

Chtěl jsem o tom povědět Grace. Nechtěl jsem jí o tom povědět.

Styděl jsem se za Becka, rozpolcený mezi věrností jemu a sobě, pro­tože tohle bylo poprvé, co tyhle dvě věci nebyly totéž. Nechtěl jsem, aby si o něm Grace myslela něco zlého, ale potřeboval jsem zpověd­níka, místo, kde bych složil tu nesnesitelnou tíhu z prsou.

„Spi už," zamumlala sotva slyšitelně a zaklesla se mi prsty do trička způsobem, který rozhodně nepřinášel klidný spánek. Políbil jsem ji na zavřená víčka a povzdechl si. Spokojeně zavrněla a pořád se zavře­nýma očima zašeptala: „Psst, Same. Ať je to, co chce, určitě to počká do rána. A kdyby ne, beztak to nestojí za to. Tak spi!"

A protože mi to nařídila, najednou to šlo.

Kapitola 32 – Grace

7°C

 

Ráno mi Sam hned po probuzení povídá: „Nejvyšší čas vzít tě na pořádné rande." I když přesně vzato ta úplně první věc, kterou řekl, bylo: „Máš po ránu vlasy jak Medúza." Nicméně to pozvání na rande byla první smysluplná věc, kterou ten den pronesl (protože odmí­tám uvěřit, že mám po ránu vlasy jak Medúza). Ve škole vyhlásili vzdělávací den pro učitele, což znamenalo, že máme celých čtyřia­dvacet hodin pro sebe - neuvěřitelný luxus. Když mě Sam zval, mí­chal zrovna ovesnou kaši a ohlížel se přes rameno ke vchodovým dveřím. Z nějakého důvodu trpěl obavami, že ačkoli rodiče ode­šli hned po ránu na nějaké jednání, mohli by se vrátit a vyhnat ho z domu vidlemi.

Přidala jsem se k němu u kuchyňského pultu, opřela se o desku a pochybovačně se zahleděla do rendlíku. Vyhlídka na ovesnou kaši mě zrovna nenadchla. Zkoušela jsem ji uvařit už dřív a chutnala ve­lice... zdravě. „Tak pokud jde o to rande, kam mě vezmeš? Doprostřed lesa, nebo na nějaké podobně atraktivní místo?"

Přitiskl mi prst na rty, přesně do rýhy, kde se dělily. Neusmíval se. „Na normální rande. Jídlo a spousta zábavy."

Pootočila jsem hlavu, aby se mi jeho ruka svezla na vlasy. „Jo, to zrovna," popíchla jsem ho, protože se ještě pořád tvářil vážně. „Co­pak ty někdy děláš normální věci?"

„Podej mi dvě misky, bud tak hodná," požádal mě. Položila jsem je na pult a Sam do nich rozdělil voňavou kaši. „Prostě tě chci vzít na normální schůzku, abys měla na co vzpomí..."

Zarazil se s pohledem upřeným do misek. Rukama se opíral o pult a hlavu stáhl mezi ramena. Po chvíli se obrátil. „Chci dělat věci, jak se patří. Nemohli bychom výjimečně udělat něco normálního?"

Přikývla jsem, vzala si misku a ochutnala její obsah - sestával pře­devším z hnědého cukru, javorového sirupu a něčeho jemně pálivého. Namířila jsem na Sama lžíci obalenou v kaši. „Mně normální věci ne­vadí. Ale tahle věc je pěkně lepkavá."

„Nevděčnice," zavrčel Sam a truchlivě se zahleděl do své misky. „Tobě to nechutná."

„Náhodou docela jo."

„Takhle mi ji dělal Beck," poznamenal Sam, „sotva jsem přestal vy­žadovat výhradně vajíčka."

„Jako kluk jsem byl divný pavouk," pokrčil rameny. Pak mávl smě­rem k mojí misce. „Jestli ti to nechutná, nemusíš to jíst. Až budeš mít dost, tak vyrazíme."

„Kam?"

„To je překvapení."

Víc jsem nepotřebovala slyšet. Kaše v mžiku zmizela a v příští chvíli jsem měla na sobě kabát i čepici a v ruce batůžek.

Poprvé toho rána se Sam zasmál a mně to udělalo až nepřiměřenou radost. „Jsi jako štěně. Stačí zamávat vodítkem, a panáčkuješ u dveří, celá natěšená na procházku."

„Haf!"

Sam mě podrbal za ušima a společně jsme vyšli do chladného ble­dého rána. Jakmile jsme seděli v džípu a vyráželi na silnici, znovu jsem začala dotírat. „Takže mi neřekneš, kam jedeme?"

„Ne. Chci po tobě jedinou věc, totiž aby ses tvářila, že tohle všechno jsme spolu dělali ten první den, kdy jsme se potkali, ne že jsem byl postřelený."

„Tolik fantazie nemám."

„Ale já ano. Budu si to představovat tak silně, že tomu uvěříš i ty." Na důkaz své obrazotvornosti se usmál a byl to úsměv tak smutný, že jsem se zajíkla. „Budu se ti dvořit úplně normálně a pak ta moje po­sedlost tebou nebude vypadat tak ujetě."

„Podle mě jsem ta ujetě posedlá já." Cestou z příjezdové cesty jsem vyhlédla z okénka. Z oblohy se zvolna snášela jedna pomalá vločka za druhou. „Nejspíš mám ten... víš, jak se to jmenuje? Ten syndrom, kdy se identifikuješ s člověkem, který tě zachránil?"

Sam zavrtěl hlavou a zabočil na druhou stranu, než byla škola. „To myslíš Munchausenův syndrom, jak se člověk identifikuje se svým únoscem."

Teď jsem pro změnu zavrtěla hlavou já. „To není totéž. Munchausen spíš bude, když předstíráš nějakou nemoc, aby sis vynutil pozor­nost, ne?"

„Že by? Mně se jen líbí to slovo Munchausen. Když ho říkám, při­padám si, jako bych uměl německy." Zasmála jsem se.

„Ulrik se narodil v Německu," řekl Sam. „Zná spousty úžasných dětských povídaček o vlkodlacích." Zabočil na hlavní silnici skrze město a rozhlížel se, kde zaparkovat. „Tvrdil, že za dávných časů se lidi někdy nechávali pokousat schválně."

Prohlížela jsem si přes okénko Mercy Falls. Obchody v šedých a hně­dých odstínech vypadaly pod olověnou oblohou ještě fádnější a na říjen se zima zdála nepatřičně blízko. Na stromech lemujících ulice nezbývaly žádné zelené listy a některé už stály dočista holé, další přízračný prvek v nehostinném městě. Široko daleko se táhly betonové plochy. „Proč by to někdo dělal?"

„Podle pověstí se měnili ve vlky, když bylo málo jídla, a kradli ovce. A někteří to dělali prostě pro zábavu."

„Je to zábava?" zadívala jsem se mu pátravě do tváře a pokoušela se vyčíst z jeho hlasu víc.

Odvrátil se a já nejdřív myslela, že se stydí odpovědět. Až za chvíli mi došlo, že couvá na parkovací místo před řádkou obchodů. „Ně­které z nás to podle všeho baví možná i víc než být lidmi. Například Shelby je z toho nadšená, ale už jsem ti říkal, že její lidský život za nic nestál. Já vlastně nevím. Ta vlčí součást už ke mně patří tak nedílně, že si jiný život ani neumím představit."

„V dobrém, nebo ve špatném?"

Sam na mě upřel žluté oči a nedovolil mi uhnout pohledem. „Chybí mi, když to nejsem já. A chybíš mi ty. Pořád." Sklopila jsem oči. „Teď zrovna ne."

Natáhl se přes sedadlo, zajel mi prsty do vlasů a projížděl jimi shora dolů, až mu v rukou zůstaly jen úplné konečky. Zahleděl se na ně tak soustředěně, jako by v těch špinavě světlých střapečcích chtěl odhalit všechna tajemství bytosti jménem Grace. Maličko se začervenal, jako pokaždé když mi říkal něco hezkého. „Ne," přiznal. „V tuhle chvíli si ani nevzpomínám, co je to být nešťastný."

Z nějakého důvodu se mi z těch slov zamžily oči. Byla jsem ráda, že se mi dívá na vlasy. Dlouho jsme oba mlčeli.

„Ty si nevzpomínáš, jak tě napadli," řekl najednou.

„Cože?"

„Ty si vůbec nevzpomínáš, jak tě napadli, viď?"

Zamračila jsem se a přitáhla si batoh na klín, jak mě zarazila ta náhlá změna tématu. „Já nevím. Možná trochu. Připadalo mi, že je těch vlků hrozně moc, mnohem víc, než jich podle mě mohlo být. A vzpomí­nám si na tebe, jak jsi stál stranou a pak jak ses dotkl mé ruky," (vtom se Sam dotkl mojí ruky) „a tváře," (Sam se dotkl mé tváře) „kdežto ti ostatní jen vrčeli a rvali mě. To mě asi chtěli sežrat, viď?"

„A vzpomínáš si, co se stalo potom?" zeptal se potichu místo od­povědi. „Jak to, že jsi přežila?"

Snažila jsem si vzpomenout. Viděla jsem záblesky bílého sněhu a čer­vené a cítila na tváři něčí dech. A pak se rozječela máma. Ale co se ode­hrálo mezi tím? Nějak jsem se musela dostat z lesa domů. Představila jsem si samu sebe, jak se ztěžka vleču sněhem. „Šla jsem pěšky?"

Podíval se na mě, jako by čekal, až si na tu otázku sama odpovím.

„Určitě ne. Já si na nic nevzpomínám. Proč ne?" Byla jsem strašně zklamaná, že mi mozek vypovídá spolupráci, když šlo o tak jednodu­chý dotaz. Ale vybavovala jsem si jen Samovu vůni, všude kolem byl jen Sam a pak najednou máma, výjimečně vyvedená z míry, když se v panice sháněla po telefonu.

„Nelam si s tím hlavu," uklidňoval mě Sam. „Na tom nezáleží." Ale mně připadalo, že záleží.

Zavřela jsem oči a vybavila si vůni lesa toho dne a kodrcavou cestu domů v něčím pevném objetí. Otevřela jsem oči. „Tys mě přinesl."

Sam se ke mně prudce obrátil.

Všechno se mi najednou vracelo, jako když si člověk vybavuje ho­rečnatý sen. „Ale byl jsi člověk," řekla jsem. „Docela jistě jsem tě viděla jako vlka, ale musel jsi být člověk, abys mě mohl nést. Jak jsi to udělal?"

Pokrčil rameny. „Já nevím, proč jsem se najednou proměnil. To máš, jako když mě postřelili, taky jsi mě našla v lidské podobě."

V hrudi se mi rozechvělo cosi podobného naději. „Ty se umíš pro­měnit, jak potřebuješ?"

„Vůbec ne. Tohle se stalo jen dvakrát. Víckrát se mi to nepovedlo, ať jsem se snažil sebevíc. A věř mi, že jsem se snažil vážně hodně." Sam rozhodným pohybem vypnul motor, jako by tím chtěl tenhle rozhovor ukončit, a já sáhla do batůžku pro čepici. Vystoupila jsem na chodník a počkala, až zamkne auto.

Sam obešel vůz, a když mě uviděl, strnul na místě. „Probůh, co to je?"

Palcem a ukazováčkem jsem zavrtěla bambulí na šešulce. „U nás doma tomu říkáme čepice. Hřeje člověku uši."

„Páni," hlesl Sam, přišel blíž a vzal můj obličej do dlaní. „Strašlivě ti to sluší." Políbil mě, podíval se na čepici a políbil mě ještě jednou.

Zapřísáhla jsem se, že tuhle čepici nesmím nikdy ztratit. Sam mi ještě pořád držel tvář v dlaních a mně připadalo, že nás musí vidět celé město. Rozhodně se mi ale nechtělo odtahovat a radši jsem se nechala políbit ještě jednou. Tenhle polibek byl lehounký jako sněhová vločka, slabounký dotek rtů, a pak mě Sam pustil a vzal mě za ruku.

Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala promluvit, a i pak jsem se spíš usmívala na celé kolo jako sluníčko. „Fajn. Tak kam jdeme?" Věděla jsem, že nikam daleko, protože venku byla pořádná zima.

Sam měl prsty pevně propletené s mými. „Do Graceina obchodu. Co jiného může udělat opravdový džentlmen?"

Zahihňala jsem se, což se mi obvykle nestává, a Sam se zasmál, pro­tože to věděl. Byla jsem jím jako opilá. Nechala jsem se vést podél stro­hého betonového bloku k malému knihkupectví. Naposledy jsem tam byla snad před rokem. Přišlo mi to hloupé, vzhledem k tomu, kolik knížek přečtu, ale co se dá čekat od chudého středoškoláka s omeze­ným příjmem. Radši jsem si půjčovala knížky v knihovně.

„Je to ten správný obchod pro Grace, ne?" Sam nečekal na moji odpověď a otevřel dveře. Vyvalila se nádherná vůně nových knih, která mi připomněla Vánoce. Rodiče mi vždycky dávali pod strome­ček knížky. Dveře se s melodickým cinknutím zavřely a Sam pustil moji ruku. „Tak kam? Koupím ti nějakou knížku. Určitě máš něja­kou vyhlédnutou."

S úsměvem jsem přejela pohledem po regálech a znovu se na­dechla. Statisíce stránek, které ještě nikdo neotočil, a čekaly jenom na mě. Police byly z teple světlého dřeva a na nich stály vyrovnané hřbety všech barev. Na stolcích byly porůznu vyložené doporučené tituly s lesknoucími se barevnými deskami. Za nevelkým pultíkem, kde nás ignorovala pokladní, se kamsi do neznáma táhlo schodiště pokryté temně rudým kobercem. „Klidně bych tu bydlela," pozna­menala jsem.

Sam se mi potěšené zadíval do tváře. „Vzpomínám si, jak jsem tě sledoval, když sis četla na houpačce. I v tom nejhorším nečase. Proč sis nečetla vevnitř, když byla taková zima?"

Přejížděla jsem očima dlouhé police knih. „Když je čteš vevnitř, ne­jsou knížky zdaleka tak opravdové." Kousla jsem se do rtu a znovu se rozhlédla po desítkách polic. „Já nevím, kde začít."

„Něco ti ukážu," řekl Sam tónem, který sliboval, že to nebude jen tak ledacos, ale něco úžasného, kvůli čemu mě sem přivedl. Znovu mě vzal za ruku a provedl mě přes krám kolem netečné pokladní k ti­chému schodišti, které polykalo naše kroky a ukládalo si je do paměti.

Nahoře bylo malé podkroví, ani ne zpola tak velké jako obchod dole, obehnané zábradlím, aby zákazníci nepadali zpátky do přízemí.

„Jednou v létě jsem tu pracoval. Posaď se. Počkej." Sam mě vedl k od­řené pohovce s vínovým potahem, která zabírala pořádný kus prostoru. Sundala jsem si čepici, nadobro okouzlená Samem, který rozkazuje, a za­tímco pátral na policích, zadívala jsem se mu na zadek. Dřepl si na bo­bek, aniž tušil, že z něj nespouštím oči, a přejel prsty po hřbetech knih, jako by se zdravil s přáteli. Prohlížela jsem si držení jeho ramen, náklon hlavy, způsob, jakým se opíral roztaženými prsty jedné ruky o zem. Na­konec našel, co hledal, a přisedl si ke mně.

„Zavři oči," zavelel, a aniž čekal na moji reakci, položil mi dlaň na víčka. Cítila jsem, jak se pera pohovky prohnula, když se ke mně při­sunul blíž, a pak zaslechla neuvěřitelně hlasité zapraštění otevíraných desek a šustění stránek.

Pak mě na uchu zahřál jeho dech a Sam začal sotva slyšitelně číst: „Jsem na světě příliš sám a přec samoten ne dost, bych hodinu každou ti zasvětil v chrám. Příliš jsem nepatrný na světě zbloudilec a malý přec jen ne dost, bych před tebou byl jako věc, temná i umná, tak prost. Já chci svoji vůli a za vůlí svou jiti činu cestami..." Odmlčel se a v dlouhém tichu se ozýval jen jeho dech, maličko přerývaný. Pak četl dál: „...do­bami ztichlými jdu-li a zváhavělými, neb cítí blížit se osud neznámý, kéž mezi vědoucími se nalézám anebo sám. Kéž celá tvá postava vždycky se ve mně zrcadlí, a nikdy nechci být osleply ani přestárlý, abych těžký, tě­kavý obraz tvůj mohl obsáhnouti. Chci se rozvinouti. Jen nikdy ne se­hnut zůstati, neboť tam selžu, kdekoliv sehnu se, vím."

Otočila jsem tvář po hlase, oči pořád pevně zavřené, a on přitiskl ústa na moje rty. Pak je maličko oddálil, zaslechla jsem, jak pečlivě odkládá knížku na zem, a vzal mě do náruče.

Rty měl chladné, vonící mátou a zimou, ale ruce, kterýma mi jemně svíral zezadu krk, slibovaly dlouhé dny, léto a věčnost. Zato­čila se mi hlava, jako bych neměla dost vzduchu, jako by mi každý dech, který naberu do plic, někdo vzápětí ukradl. Sam se zlehka opíral o pohovku, držel mě v oblouku svého těla a líbal mě, líbal mě tak něžně, jako by moje rty byly květina, kterou by prudkým dotykem mohl polámat.

Nevím, jak dlouho jsme se tiskli k sobě a v tichosti se líbali, než si Sam všiml, že pláču. Cítila jsem, jak se zarazil a přemítal, odkud se mu najednou vzala na jazyku ta sůl.

„Grace. Ty pláčeš?"

Neřekla jsem nic, protože tím by se důvod pro moje slzy stal ještě skutečnější. Sam mi je otřel palcem a pak si přetáhl rukáv přes dlaň a vysušil i poslední stopy po nich.

„Grace, co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" Sam mi znepokojeně těkal žlutýma očima po tváři, zatímco já vrtěla hlavou. Dole v krámě prodavačka zavřela pokladnu za dalším zákazníkem. Připadala mi nekonečně daleko.

„Ne," vypravila jsem ze sebe nakonec a utřela si další slzu dřív, než stačila vyběhnout z oka. „Udělal jsi všechno úplně dokonale. Já je­nom..." Nedokázala jsem to vypustit z úst. Nešlo to.

„Že je to můj poslední rok," doplnil Sam za mě.

Kousla jsem se do rtu a setřela další slzu. „Nejsem na to připra­vená. Nikdy nebudu."

Sam mlčel. Dost možná ani nebylo co říct. Místo toho mě znovu objal, položil si moji tvář na prsa a nešikovně, konejšivě mě hladil po hlavě. Zavřela jsem oči a poslouchala tlukot jeho srdce, dokud to moje nebilo ve stejném rytmu. Sam se mi opřel bradou o temeno a zašep­tal: „Na smutek nemáme čas."

 

Než jsme vyšli z obchodu, rozzářilo se slunce naplno, a já si překva­peně uvědomila, kolik mezitím uplynulo času. Jako na povel mi za­kručelo v žaludku.

„Oběd," zavelela jsem. „Hned. Jinak ze mě za chvíli nezbude vůbec nic, a to by tě jistě mrzelo."

„Nekonečně." Sam vzal tašku s mými novými knihami a zamířil k autu, aby ji uložil dovnitř. Na půl cesty se najednou zarazil, pohled upřený někam za mě. „Průšvih na obzoru."

Obrátil se zády ke mně a pokud možno nenápadně odemkl auto a položil knížky na sedadlo. Otočila jsem se a uviděla Olivii. Byla ne­upravená a vypadala unaveně. Vtom se za ní vynořil John a zeširoka se na mě zazubil. Naposledy jsem ho viděla předtím, než jsem potkala Sama, a když jsem teď měla srovnání, nešlo mi do hlavy, jak mi kdy mohl připadat přitažlivý. Vedle černovlasého Sama se žlutýma očima vypadal najednou šedě a fádně.

„Ahoj, krasavice," zavolal John.

Sam se při těch slovech otočil jako na obrtlíku. Nepopošel ke mně blíž, ale ani to nebylo zapotřebí, jeho žluté oči zarazily Johna uprostřed pohybu. Nebo možná takhle účinkoval Samův postoj. Nahrbil ramena a mně na okamžik proletělo hlavou, jestli snad není nebezpečný, jestli obvykle netlumí vlka v sobě víc, než dává najevo.

John nasadil zvláštní, nečitelný výraz, až mě napadlo, jestli to ty dlouhé měsíce, kdy se mnou flirtoval, nakonec nemyslel vážně víc, než jsem tušila.

„Ahoj," řekla Olivie. Letmo se podívala po Samovi, který nespouš­těl zrak z fotoaparátu na jejím rameni. Najednou sklopil oči a začal si je mnout, jako by mu do nich něco vletělo.

Nakazila jsem se jeho nejistotou, a když jsem se usmála, sama jsem cítila, jak falešně to vyznívá. „Ahoj, lidi. To je ale náhoda, takhle se tady potkat."

„Máma nás poslala něco zařídit." John střelil pohledem po Samovi a přehnaně se usmál. Cítila jsem, jak mi tahle bitva testosteronu roz­paluje tváře. Neříkám, že to bylo vyloženě příjemné, ale svým způso­bem mi to lichotilo. „A Olivie se chtěla stavit v knihkupectví, když už jsme venku. Ale je pořádná zima. Radši půjdu dovnitř."

„Oni tam pouštějí i analfabety?" zažertovala jsem jako za sta­rých časů.

Tentokrát se John usmál doopravdy, beze stopy napětí, a než zašel dovnitř, usmál se i na Sama, jako by chtěl říct „Máš, co jsi chtěl, kama­ráde". Sam mu úsměv oplatil, ale s podivně přivřenýma očima, jako by ho v nich pořád něco dráždilo. Olivie zůstala na chodníku před vchodem, ruce obtočené kolem těla.

„Nikdy bych nečekala, že tě uvidím na ulici takhle brzy, když není škola," obrátila se ke mně. Totiž mluvila se mnou, ale dívala se na Sama. „Myslela jsem, že o volných dnech se věnuješ zim­nímu spánku."

„Dneska ne," odpověděla jsem. Nemluvily jsme spolu už tak dlouho, že jsem si najednou nemohla vzpomenout, jak se to dělá. „Vstala jsem výjimečně časně, abych si vyzkoušela, jaké to je."

„Neuvěřitelné," poznamenala. Ještě pořád se dívala na Sama a ve vzduchu jako by visela nevyslovená otázka. Nechtěla jsem je předsta­vovat, protože Sam byl v přítomnosti Olivie a jejího fotoaparátu celý nesvůj, ale dobře jsem si uvědomovala její upřený pohled. Sledovala prostor mezi námi, který se při pohybu každého z nás měnil, jako by­chom byli spojeni neviditelnými drátky, i každý náhodný dotek. Sle­dovala jeho ruku, když se dotýkal mého rukávu, a pak sjela zrakem ke druhé, ještě pořád nenucené položené na klice džípu, jako by ho odmykal a zamykal už nesčetněkrát. Jako by patřil k tomuhle vozu i ke mně. Nakonec se zeptala přímo: „Kdo je to?"

Podívala jsem se po Samovi, jestli můžu odpovědět. Oči měl pořád přivřené, jako by je schovával.

„Sam," řekl tiše.

Něco v jeho tónu se mi nechtělo líbit. Nedíval se na fotoaparát, ale připadalo mi, že cítím, jak se na něj soustředí. V hlase se mi chvěla podobná nejistota, když jsem ze sebe vychrlila: „Tohle je Olivie. Oli­vie, Sam je můj přítel. Jako že spolu chodíme."

Čekala jsem, že k tomu něco poznamená, místo toho však řekla: „Já tě odněkud znám." Sam vedle mě celý ztuhl, ale pak dodala: „Nejspíš tady z toho obchodu, je to tak?"

Rychle k ní zvedl pohled a ona přikývla, skoro neznatelně. „Určitě. Z knihkupectví."

Se zkříženými pažemi si pohrávala s lemem svetru, a pořád ze Sama nespouštěla oči. Zdálo se, že jí dělá potíže najít správná slova. „Já... ty máš kontaktní čočky? Promiň, že se ptám tak otevřeně. Nejspíš se tě na to ptá každý."

„To ptá," přikývl Sam. „A máš pravdu, nosím čočky."

Olivii přelétl po tváři stín zklamání. „Tyhle jsou vážně parádní. No nic. Ráda jsem tě poznala." Pak se obrátila ke mně. „Promiň. Pohá­daly jsme se o strašnou hloupost."

Nevím už, co jsem chtěla říct, ale vypadlo mi to z hlavy už ve chvíli, kdy řekla Promiň.

„Ty mi to taky promiň," odpověděla jsem trochu nepřesvědčivě, protože jsem vlastně nevěděla, za co se omlouvám.

Olivie se podívala na Sama a pak zpátky na mě. „Dobře, tak já... Můžeš mi zavolat, prosím tě? Někdy časem?"

Překvapeně jsem zamrkala. „Jasně. Kdy?"

„Já... nebo víš co, já zavolám tobě. Nevím, kdy se mi to bude hodit. Nevadí? Můžu ti brnknout na mobil?"

„Kdykoli budeš chtít. Vážně si nechceš někam zajít a popovídat si hned teď?"

„Ne, teď ne. Jsem tu s Johnem." Zavrtěla hlavou a znovu se podí­vala na Sama. „Chce se tu ještě trochu poohlédnout. Stačí někdy časem, opravdu. Díky, Grace. Myslím to vážně. Ta nešťastná hádka mě moc mrzí."

Stiskla jsem rty. Za co mi děkuje?

John vystrčil hlavu ze dveří knihkupectví. „Olivie? Tak jdeš dál, nebo ne?"

Olivie na nás zamávala a zmizela v obchodě, jen to u dveří zacin­kalo.

Sam si spojil ruce v týle a zhluboka, třaslavě si oddechl. S rukama za hlavou obešel po chodníku kolečko.

Protáhla jsem se kolem něj a otevřela dveře spolujezdce. „Nechceš mi říct, co se to tu děje? Jenom ti vadí focení, nebo je v tom něco dalšího?"

Sam nastoupil z druhé strany a zabouchl dveře, jako by tím nechá­val Olivii i celý podivný rozhovor za sebou. „Promiň. Já jen... před ne­dávnem jsem viděl jednoho z vlků a pak ten Jack... jsem z toho celý nervózní. Olivie nás přece všechny fotila. Ve vlčí podobě. A moje oči... bál jsem se, že o mně ví víc, než říká, a nějak jsem to nezvládl. Já to vím. Choval jsem se jak idiot."

„To uznávám. Máš štěstí, že ona se nechovala o nic lip. Doufám, že mi zavolá." Ještě pořád ze mě nespadly všechny obavy.

Sam mě pohladil po nadloktí. „Chceš se jet někam najíst, nebo po­jedeni rovnou domů?"

S povzdechem jsem zabořila čelo do dlaní. „Pojeď radši domů. Mám z toho hrozně divný pocit, když nevím, o čem mluvila."

Sam na to nic neřekl, ale já si vystačila. Pořád dokola jsem si pře­mítala v hlavě, co Olivie řekla nebo neřekla a proč to všechno znělo tak divně. Zvažovala jsem, jestli opravdu řekla, co si pamatuji, a co jsem měla odpovědět nebo neodpovědět já. Rozhodně jsem měla do­dat něco víc, když se mi omluvila. Ale co?

Mlčky jsme mířili k domovu, když mi najednou došlo, jak nechutně sobecky se chovám.

„Promiň. Kazím nám rande." Natáhla jsem se po Samově volné ruce a on stiskl moje prsty ve svých. „Nejdřív se rozbulím - a to nikdy ne­dělám, abys věděl - a teď se nechám úplně rozhodit kvůli Olivii."

„Nech toho!" okřikl mě Sam mile. „Máme skoro celý den před se­bou. A mně se líbí vidět tě jednou, jak dáváš najevo nějaké pocity. Vždycky jsi tak děsivě stoická..."

Usmála jsem se. „Stoická? To se mi líbí."

„To se dalo čekat. Mně se zase líbilo, že jsem jednou nebyl za citlivku já."

To mě rozesmálo. „Tohle přesně bych o tobě neřekla."

„Nemáš pocit, že oproti tobě jsem křehounká květinka?" Když jsem se zase zasmála, začal naléhat: „Dobře, tak jak bys mě popsala?"

Opřela jsem se do sedadla a zamyslela se. Sam mě pochybovačně sledoval a měl na to plné právo. Nikdy jsem neuměla najít ta správná slova, zvlášť když šlo o abstraktní pojmy a popisy. „Citlivý," navrhla jsem zkusmo.

„Bábovka," přeložil to Sam.

„Kreativní."

„Nebezpečně labilní."

„Přemýšlivý."

„Feng šui."

Rozesmála jsem se, až jsem se zajíkala. „Jak ti může z přemýšlivý vyjít feng šui?"

„Protože ve feng šui rozestavuješ nábytek a kytky a vůbec všechno ohromně promyšleným způsobem," pokrčil rameny. „Abys dosáhla rov­nováhy. Zenové harmonie, nebo jak tomu chceš říkat. Sám přesně ne­vím, jak by to mělo fungovat, ale promyšlenost je v tom docela určitě."

Z legrace jsem ho zlehka uhodila do paže a podívala se z okna. Blí­žili jsme se k domovu a projížděli dubovou alejí vedoucí k domu ro­dičů. Matně oranžovohnědé listy, suché a mrtvé, visely z větví a tře­potaly se ve větru, jako by čekaly na závan, který je strhne na zem. Právě takový Sam byl: pomíjivý. Letní list zoufale se držící zmrzlé větve, dokud to jde.

„Jsi krásný a smutný," řekla jsem nakonec s pohledem upřeným před sebe. „Jako tvoje oči. Jsi jako písnička, kterou jsem slyšela jako malá a zapomněla jsem, že ji znám, dokud jsem ji neuslyšela znova."

Dlouho bylo slyšet jen hučení pneumatik na silnici a pak Sam tiše odpověděl: „Děkuju."

 

Jeli jsme domů a prospali odpoledne v mojí posteli, nohy v džínech propletené do sebe, s tichým zvukem rádia v pozadí a já s tváří za­bořenou do jeho krku. V době kolem večeře jsme se vydali do ku­chyně najít něco k jídlu. Sam pečlivě vrstvil sendviče a já zatím vy­točila Oliviino číslo.

Ozval se John. „Není doma, Grace. Je mi líto. Mám jí něco vyřídit, nebo má prostě zavolat?"

„Stačí, když mi zavolá," řekla jsem, ale bůhvíproč mě přitom neo­pouštěl dojem, že jsem ji v něčem zklamala. Zavěsila jsem a bezmyš­lenkovitě přejela prstem po pultu. Pohádaly jsme se o strašnou hlou­post. „Všiml sis," zeptala jsem se Sama, „že když jsme přišli, bylo to venku cítit? Kolem prvního schodu?"

Sam mi podal sendvič. „Všiml."

„Jako by tam někdo načural," pokračovala jsem. „Nějaký vlk."

„Ano," odpověděl Sam. Znělo to nešťastně. „Co myslíš, že to znamená?"

„Nemusím si ani nic myslet, já to vím," povzdechl si. „To byla Shelby. Poznám ten pach. A vyčurala se vám zase i na verandu. Včera jsem si toho všiml."

Vzpomněla jsem si na její oči hledící na mě přes okno ložnice. „Proč to dělá?"

Sam potřásl hlavou a trochu nejisté odpověděl: „Já jen doufám, že jí jde o mě, a ne o tebe. Že mě prostě jen sleduje." Sklouzl pohledem k předsíni a i já jsem v tu chvíli zaslechla blížící se auto. „To bude nej­spíš tvoje máma. Radši zmizím." Zamračila jsem se, ale Sam už zacouval i se sendvičem do mého pokoje. Zavřel za sebou a všechny otázky a pochybnosti o Shelby nechal nezodpovězené.

Na příjezdové cestě venku zaskřípaly pneumatiky. Vzala jsem ba­tůžek a rozložila pár věcí po stole, takže když máma vešla dovnitř, se­děla jsem nad složitou matematickou úlohou.

Vrazila do dveří, doprovázená závanem studeného vzduchu, a ho­dila na kuchyňský stůl hromadu papírů. Škubla jsem sebou a zadoufala, že za dveřmi ložnice je Sam v bezpečí. Klíče jí s cinkáním sklouzly na zem. Zvedla je, maličko zaklela a hodila je na hromadu papírů. „Už jsi jedla? Umírám hlady. Představ si, že jsme na tom výletě hráli paintball. Jeho firma to zaplatila."

Zamračila jsem se na ni. Polovinu myšlenek mi pořád zaměstná­vala Shelby plížící se kolem domu s očima upřenýma na Sama, nebo na mě. Nebo na nás oba. „Myslíš jako stmelování týmu?"

Máma neodpověděla. Otevřela lednici a zeptala se: „Nemáme něco, co by se dalo jíst u televize? Probůh! Co je tohle?"

„Vepřová panenka, mami. Na zítřek."

Otřásla se a zavřela ledničku. „Vypadá to jako ohromný podchlazený slimák. Nechceš se se mnou podívat na nějaký film?"

Sjela jsem pohledem ke dveřím, jestli se neblíží táta, ale předsíň byla prázdná. „Kde je táta?"

„Vyrazil si na skleničku s těmi novými kolegy. Ty se tváříš, jako bych se ptala jen proto, že tu není." Máma roztržitě rachotila nádo­bím. Nalila si džus, nechala otevřený karton na pultu a šla se natáh­nout na pohovku.

Byly doby, kdy bych si tu vzácnou příležitost stočit se s mámou na gauči nenechala ujít za nic na světě. Ale teď už na to bylo pozdě. Če­kal na mě někdo jiný.

„Jsem úplně vyřízená," povzdechla si máma. „Možná si spíš pů­jdu brzy lehnout."

Teprve když se to nestalo, uvědomila jsem si, že jsem tak trochu doufala, že ji moje odmítnutí bude mrzet. Ale jen se natáhla na gauč a sáhla po dálkovém ovládání. „Mimochodem, nenechávej prosím tě odpadky na zadní verandě," řekla ještě, než jsem stačila odejít. „Roztahávají je zvířata."

„Dobře," přikývla jsem. Tušila jsem, které zvíře to dělá. Nechala jsem ji sledovat film, popadla jsem úkol a odešla do pokoje. Když jsem ote­vřela dveře, ležel Sam na posteli, četl si při světle lampičky nějaký ro­mán a vypadal, jako by tam patřil odjakživa. Musel mě slyšet vejít, ale ani nezvedl oči od knížky. Líbilo se mi sledovat ho při čtení, křivku těla od krku nahrbeného nad stránkami po dlouhá chodidla v ponožkách.

Nakonec si založil knížku prstem, zavřel ji a usmál se na mě. I při úsměvu bylo v jeho zkoseném obočí něco truchlivého. Natáhl ke mně ruku, jako by mě zval k sobě, a já hodila učebnice na kraj postele a lehla si vedle něj. V jedné ruce držel knížku, druhou mě hladil po vlasech a společně jsme dočetli poslední tři kapitoly. Byl to podivný román, ve kterém šlo o to, že ze Země zmizelo veškeré lidstvo kromě hrdiny a jeho milované a oni se museli rozhodnout, jestli jejich život­ním úkolem bude najít zmizelé, nebo znovu zalidnit Zemi. Když jsme skončili, Sam se překulil na záda a zadíval se do stropu. Pomalu jsem mu prstem kreslila na plochém břiše kroužky.

„Co bys udělala ty?" zeptal se.

Postavy v tomhle románu se rozhodly najít ostatní, ale ztratily se při­tom navzájem a skončily každý sám. Z nějakého důvodu se mi z té Sa­movy otázky rozbušilo srdce rychleji a já sevřela v dlani jeho tričko.

„Chm," udělala jsem jen.

Sam zvedl koutky rtů.

Teprve později mi došlo, že mi Olivie nezavolala zpátky. A když jsem se dovolala k nim domů, její matka mi řekla, že je ještě venku.

Venku? ozval se mi v nitru nevěřícný hlásek. Copak v Mercy Falls se dá někam jít?

Když jsem ten večer usnula, zdálo se mi o Shelbyině tváři za ok­nem a Jackových očích v lese.