Mrazení: kapitola 33,34,35

Kapitola 33 – Sam

5°C

 

Tu noc se mi po dlouhé době zase zdálo o psech pana Daria.

Probudil jsem se zpocený a roztřesený, s pachutí krve v ústech. Odkulil jsem se od Grace dál, aby ji snad neprobudilo, jak mi buší srdce, a olízl si zakrvavené rty. Kousl jsem se ve spánku do jazyka.

V lidské podobě a v bezpečí Graceiny postele se dalo snadno zapo­menout na přímočarou násilnost mého světa. Bylo tak snadné vidět nás jejíma očima jako tiché, tajemné přízraky v lesích. A kdybychom byli obyčejní vlci, možná by to tak bylo v pořádku. Opravdoví vlci by nebyli nebezpeční. Jenže tohle nebyli opravdoví vlci.

Sen mi šeptal, že přehlížím předzvěsti a varovná znamení, že zata­huji násilí svého světa do toho jejího. Vlci v její škole, u domu její ka­marádky a teď u jejího. Vlci, kteří skrývají pod srstí lidské srdce.

Ležel jsem v Graceině posteli a napínal uši do tmy. Připadalo mi, že na verandě slyším cvakat drápy a že ke mně i přes okno doléhá Shelbyin pach. Věděl jsem, že jí jde o mě, o to, co pro ni představuji. Byl jsem oblíbenec jak Becka, lidského vůdce smečky, tak vlčího vůdce Paula, logicky jsem se měl stát jejich nástupcem. V našem malém světě to představovalo značnou moc.

A moc, to bylo pro Shelby velké lákadlo.

Jasně se to ukázalo na případě Danových psů. Když mi bylo třináct a žil jsem v Beckově domě, náš nejbližší soused (vzdálený jen o ně­jakých pětasedmdesát akrů) se odstěhoval a svůj rozlehlý dům pro­dal bohatému výstředníkovi jménem Dario. Na mě osobně pan Dario nedělal nijak mimořádný dojem. Táhl z něj podivný pach, jako by zemřel a jeho tělo nějak konzervovali. Když jsme ho byli navštívit, většinu času nám vysvětloval komplikovaný poplašný systém, který si nechal nainstalovat na ochranu vzácných starožitností, se kterými obchodoval („To myslel drogy," vysvětlil mi Beck později.), a vynášel do nebe hlídací psy, které vypouštěl, kdykoli odjížděl z domu.

Pak nám je ukázal. Vypadali jak oživlé chrliče, pokřivené masky se zvrásněnou bledou srstí pokrytou vzteklou pěnou. Jihoamerická rasa vypěstovaná na ochranu dobytka, jak tvrdil. Se samolibým úsměvem nám líčil, že jsou schopní strhnout člověku kůži z obličeje a sežrat ji. Beck vypadal trochu znepokojeně a pravil, že doufá, že je pan Dario nepouští za hranice pozemku. Pan Dario ukázal na obojky s kovo­vými ostny obrácenými dovnitř („Dostanou z nich ránu, že nevědí, čí jsou," řekl Beck později a naznačil škubání, jako by byl pod elek­trickým proudem.) a ujistil nás, že se sežraným obličejem skončí vý­hradně ten, kdo by se pokoušel vloupat se v noci na jeho pozemek a ukrást mu jeho starožitnosti. Ukázal nám krabičku, kterou se obojky ovládají a nepustí psy dál od domu. Byla natřená zrnitou černou bar­vou, po které nám na rukou zůstaly černé šmouhy.

Nikoho jiného psi zřejmě netrápili, ale já jimi byl úplně posedlý. Nedokázal jsem se zbavit představy, jak uniknou na svobodu, roztr­hají Becka nebo Paula na kusy a sežerou jim obličej. Celé týdny mi pomyšlení na ně nešlo z hlavy, až jsem nakonec jednoho horkého let­ního dne přišel za Beckem do kuchyně. Byl jen v kraťasech a tričku a nakládal žebírka na grilování.

„Becku?"

Ani se neohlédl a dál pečlivě potíral maso marinádou. „Copak, Same?"

„Ukážeš mi, jak zabít psy pana Daria?"

Beck se ke mně prudce otočil a já dodal: „Kdybych musel?"

„Nebudeš muset."

Nerad jsem prosil, ale v téhle chvíli jsem se překonal. „Prosím."

„Nemáš na to žaludek," vykrucoval se Beck a měl pravdu, v lidské podobě jsem nesnášel pohled na krev. „Prosím."

Beck se zatvářil odmítavě a řekl ne, ale druhý den přinesl domů půl tuctu syrových kuřat a učil mě, jak najít slabé místo v kloubu a zlo­mit ho. Když jsem neomdlel při pohledu na křupající kuřata, přinesl kus masa, ze kterého crčela krev, až se mi obracel žaludek. Kosti byly pod mýma rukama nesmlouvavé, chladné a tvrdé a nedaly se zlomit, pokud člověk nenahmátl kloub.

„Ještě tě to neomrzelo?" zeptal se Beck o pár dnů později. Zavr­těl jsem hlavou. Psi mě pronásledovali v nočních můrách a vkrádali se do písniček, které jsem skládal. A tak jsme pokračovali. Beck se­hnal pokoutní videozáznamy psích rvaček a společně jsme se dívali, jak se psi trhají navzájem. Musel jsem si držet ruce na puse a žaludek se mi svíral, když jsem viděl všechnu tu hrůzu, ale vytrvale jsem sle­doval, jak jedni psi jdou po krční tepně a další útočí na přední tlapy, a jakmile je zlomí, je jim protivník vydán na milost a nemilost. Beck mi ukázal jeden obzvlášť nerovný zápas, kdy proti mohutnému pitbulovi stál drobný kříženec teriéra. „Sleduj toho malého psa. To jsi ty. Jako člověk máš větší sílu než většina lidí, ale rozhodně nejsi tak silný jako některý z Danových psů. Dívej se, jak zápasí ten malý. Nejdřív toho velkého oslabí a pak udusí."

Sledoval jsem, jak malý teriér zabíjí velkého psa. A pak jsme šli ven a zápasili spolu, velký pes a malý pes.

Léta ubývalo a jeden po druhém jsme se začínali měnit, ti nejstarší a nejlehkomyslnější jako první. Zanedlouho už nás zbývala v lidské podobě jen hrstka: Beck, protože byl nejpaličatější, Ulrik, protože byl mazaný, Shelby, aby byla nablízku Beckovi a mně, a já, protože jsem byl mladý a ještě ne tak náchylný.

Nikdy nezapomenu na zvuky těch psích zápasů. Kdo to nezažil, ne­umí si představit tu bestiální umanutost dvou psů rozhodnutých zni­čit protivníka. Ani jako vlk jsem takový zápas nezažil - ve smečce se bojuje o dominanci, tam nejde o to zabít.

Byl jsem v lese - Beck mi nařídil, ať se držím doma, takže jsem samo­zřejmě vyrazil na večerní procházku. Pohrával jsem si s myšlenkou, že třeba v okamžiku mezi dnem a nocí složím nějakou písničku, a dokonce mě napadlo pár útržků textu, když jsem zaslechl zápasící psy. Zvuk se ozýval blízko a přicházel z lesa, ne od pozemku pana Daria, ale poznal jsem, že to nejsou vlci. Tohle nepravidelné, kolísavé vrčení jsem už slyšel.

A pak jsem je uviděl. Dva obrovské bílé přízraky ve večerním šeru, Dariovy obludy. A spolu s nimi černý vlk, který se celý zakrvá­cený válel v podrostu a zoufale se bránil. Paul jednal přesně tak, jak vyžadovala pravidla smečky: uši dozadu, ocas stažený, hlava odvrá­cená, ztělesněný obraz podřízení. Ale psi neměli o hierarchii a pravi­dlech nejmenší tušení, znali jen útok. A tak Paula začali trhat na kusy.

„Hej!" vykřikl jsem, zdaleka ne tak silně, jak jsem měl v úmyslu. Zkusil jsem to znovu, a tentokrát z toho vyšlo něco jako poloviční zavrčení. „Hej!"

Jeden ze psů se zarazil a vrhl se na mě. Otočil jsem se a překulil, oči soustředěné na toho druhého bílého netvora, který svíral vlkovo hrdlo. Paul lapal po dechu a tvář měl ze strany celou rudou. Pustil jsem se do psa, který ho svíral, a všichni tři jsme skončili na zemi. Psí démon byl těžký, samý sval, a srst měl potřísněnou krví. Slabou lid­skou rukou jsem mu chňapl po krku a minul jsem.

Na záda mi dopadlo cosi těžkého a na krku jsem ucítil horké sliny. Vysmekl jsem se právě včas, abych unikl smrtícímu stisku, a psí zuby se mi místo toho zaťaly do ramene. Cítil jsem skřípání kostí o sebe, ohavný pocit, jak ostré tesáky žhavě sjíždějí po mé klíční kosti.

„Becku!" zaječel jsem. Oparem bolesti, s umírajícím Paulem před očima jsem skoro nedokázal myslet. I tak jsem si ale vybavil toho ma­lého teriéra, rychlého, neúprosného, smrtícího. Pomalu jsem napřáhl ruku k psovi, který vražednou silou svíral Paulův krk. Popadl jsem ho za přední nohu a našel kloub. Nemyslel jsem na krev, představo­val jsem si jen ten zvuk, který uslyším. Nemyslel jsem na nic než me­chanické lup.

Pes protočil oči vzhůru. Zahvízdal čenichem, ale sevření nepovolil.

Pud sebezáchovy mě pobízel, ať ze sebe shodím to druhé zvíře, které se třáslo a drtilo mi rameno v ocelových čelistech žhoucích jako oheň. V duchu jsem viděl, jak se mi ramenní kost přetáčí a vyskakuje z kloubu. Jenže Paulovi už nezbývalo moc času.

Pravou ruku jsem skoro necítil, ale levou jsem psa chytil za hrdlo a zmáčkl. Držel jsem, utahoval a svíral, až obluda zalapala po dechu. Stal jsem se tím malým teriérem. Pes neúnavně držel za krk Paula, ale já stejně neúnavně svíral jeho. Vytáhl jsem necitelnou ruku zpod druhého psa, který mi drtil rameno, připlácí ji tomu prvnímu na če­nich a stiskl nozdry. Na nic jsem nemyslel, byl jsem myšlenkami bůh­víkde, v domě a v teple, kde jsem poslouchal hudbu a četl báseň, kde­koli, jen ne tady, a rozhodně jsem nezabíjel.

Děsivou minutu se nic nedělo. Před očima mi vyletovaly hvězdičky. Pak se pes svalil na zem a Paul odpadl z jeho sevření. Všude kolem byla krev - Paulova, moje, toho psa.

„Nepouštěj ho!" To byl Beckův hlas, a teď už jsem slyšel i jeho spěšné kroky v podrostu. „Nepouštěj ho, ještě není po něm."

Už jsem necítil ruce, necítil jsem vůbec nic, jen jsem se soustředil na to, že držím za krk psa, který potrhal Paula. V příští chvíli sebou zuby, co mi svíraly rameno, prudce škubly, jak pes ztratil rovnováhu. Dorážel na něj další vlk, Ulrik, vrčel a pokoušel se ho ode mě odtrhnout. Pak se ozvalo prásk a mně došlo, že to byl výstřel z pušky. Znovu něco bouchlo, mnohem blíž, a pod prsty se mi cosi zacukalo. Ulrik s těžkým oddycho­váním poodstoupil a najednou nastalo takové ticho, že mi zvonilo v uších.

Beck mi jemně odloupl ruce z krku mrtvého zvířete a přitiskl mi je na poraněné rameno. Krvácení se zpomalilo a mně se okamžitě ulevilo, jak moje úžasné zbídačelé tělo bez meškání začalo s hojením.

Beck si klekl vedle mě. Třásl se zimou, kůži měl šedou a ramena se mu kroutila v podivném úhlu. „Tak jsi měl pravdu, co? Zachránil jsi ho. Tak přece ta zatracená kuřata nepřišla nazmar."

Za Beckem postávala Shelby, ruce zkřížené na prsou a pohled upřený na Paula, který ztěžka lapal po dechu v suchém, mrtvém listí. Ruce měla zaťaté do pěstí a na jedné z nich jsem zahlédl černou zrnitou šmouhu.

V měkké tmě Graceina pokoje jsem se přetočil na bok a zabořil jí hlavu do ramene. Zvláštní, že ty nejdramatičtější chvíle jsem zažil v lidské podobě, ne jako vlk.

Venku na verandě jsem zaslechl tiché cvakání drápů. Zavřel jsem oči a pokoušel se soustředit na tlukot Graceina srdce. Pachuť krve v ústech mi připomínala zimu.

Věděl jsem, že ty psy vypustila Shelby.

Chtěla mě vidět v čele smečky a sebe po mém boku. Paul jí stál v cestě. A teď jí stála v cestě Grace.

Kapitola 34 – Grace

10°C

 

Dny se slévaly do koláže běžných výjevů: studené cesty přes školní parkoviště, ve třídě Oliviino prázdné místo, Samův dech na uchu, stopy vlčích tlap v jinovatce na našem dvoře.

Než nadešel víkend, samým očekáváním jsem lapala po dechu, i když jsem nevěděla, na co vlastně čekám. V noci z pátku na sobotu sebou Sam v noci házel, jak ho trápila noční můra, a ráno vypadal tak hrozně, že namísto nějakých velkých plánů jsem ho usadila na po­hovku, hned jak rodiče odjeli na pozdní snídani k přátelům.

Ležela jsem v ohbí jeho paže a Sam přepínal z jedné špatné televizní inscenace na druhou. Nakonec jsme se rozhodli pro akční sci-fi nato­čené podle všeho s nižším rozpočtem, než kolik stál můj ojetý džíp. Po obrazovce se míhala gumová chapadla a Sam najednou povídá:

„Netrápí tě to? Že máš takové rodiče?"

Zajela jsem mu tváří do podpaždí. Vonělo to tam Samem. „Nebu­deme o nich mluvit."

„Naopak, budeme o nich mluvit."

„Ale proč? O čem se chceš bavit? Je to v pohodě. Jsou v pohodě. Prostě jsou takoví, jací jsou."

Sam mě vzal prsty jemně za bradu a zvedl mi tvář k sobě. „Grace, tohle není v pohodě. Jsem tady už... jak dlouho? Ani sám nevím. Ale vidím, co vidím, a není to ani trochu v pohodě."

„Prostě jsou takoví. Než jsem začala chodit do školy, ani mě nena­padlo, že by jiní rodiče mohli být jiní. Než jsem začala číst. Ale vážně, Same, mně to nevadí."

Cítila jsem, jak mi žhne kůže. Odtáhla jsem mu bradu z dlaně a oto­čila se k obrazovce, kde se nějaké autíčko topilo ve slizu.

„Grace," řekl Sam tiše. Seděl úplně nehybně, jako bych pro změnu já byla to divoké zvíře, které může zmizet, kdyby pohnul jediným sva­lem. „Přede mnou nemusíš nic předstírat."

Dívala jsem se, jak se auto i s řidičem a jeho spolujezdcem drolí na kusy. Se staženým zvukem se nedalo dost dobře poznat, co se děje, ale podle všeho se každý kus měnil v další chapadlo. V pozadí ně­jaký člověk věnčil psa a tvářil se, že si ničeho nevšiml. Jako by si toho mohl nevšimnout!

Nedívala jsem se na Sama, ale věděla jsem, že nesleduje televizi, ale mě.

Nevím, co čekal, že ode mě uslyší. Neměla jsem k tomu co říct. To­hle nebyl problém, jen trochu jiný způsob života.

Chapadla na obrazovce se plazila po zemi a hledala původní mimo­zemskou obludu, aby se k ní připojila, ale neměla šanci ji najít, protože ta už byla ve Washingtonu DC, hořela jedním plamenem a tavící se kusy dopadaly na Washingtonský památník. Novým chapadlům ne­zbude než sužovat svět na vlastní pěst.

„Proč mě nemají víc rádi, ať dělám, co dělám?"

To že jsem řekla? Vůbec to neznělo jako můj hlas. Sam mi přejel prsty po tváři, ale žádné slzy mi po ní netekly. Nebylo mi ani trochu do pláče.

„Grace, oni tě přece mají rádi. Tady nejde o to, jaká jsi nebo nejsi. To oni to nezvládají."

„Vždyť já se tak snažím. Nedělám potíže, poctivě píšu ty zatracené úkoly, vařím jim, když jsou doma, jenže to skoro nikdy nejsou..." Tohle rozhodně nebyl můj hlas. Navíc já nekleju. „Dvakrát jsem málem přišla o život, ale s nikým to ani nehnulo. Já nechci, aby kolem mě poskakovali od rána do večera. Prostě bych jen ráda, kdyby třeba jednou za čas..." Nedokázala jsem to doříct, protože jsem nevěděla, jak tahle věta končí.

Sam si mě přitáhl do náruče. „Grace, promiň. Nechtěl jsem tě roz­plakat."

„Já nepláču."

Jemně mě pohladil palcem po obličeji a ukázal mi slzu zachycenou na jeho špičce. Zahanbeně jsem se mu stulila do náruče a nechala ho opřít si bradu o mou hlavu. Tady, v měkkém útočišti jeho těla, jsem našla ztracený hlas. „Třeba jsem až moc hodná. Kdybych dělala potíže ve škole nebo zapalovala lidem garáže, třeba by si mě všimli."

„Taková ty nejsi. Sama to dobře víš," řekl. „Jsou to jen bláhoví sobci, tak se netrap. Mrzí mě, že jsem o tom začal. Pojď se radši koukat na tu hloupost v televizi."

Opřela jsem se mu tváří o prsa a poslouchala bušení jeho srdce. Znělo úplně normálně, jako srdce každého jiného člověka. Byl člověkem už tak dlouho, že jsem z jeho kůže skoro necítila tu slabou vůni lesa a pomalu jsem si nevzpomínala, jaké to bylo zabořit mu prsty do srsti na krku.

„Chtěla bych mít to, co ty," přiznala jsem.

„Co?"

„Tvoji smečku. Becka. Ulrika. Když o nich mluvíš, je vidět, jak moc ti na nich záleží," řekla jsem. „To oni z tebe udělali tohohle člověka," zaryla jsem mu prst do hrudníku. „Jsou báječní, a tak jsi báječný i ty."

Sam zavřel oči. „To bych neřekl." Znovu je otevřel. „Ostatně, ty jsi taky taková, jaká jsi, díky rodičům. Myslíš, že bys byla takhle samo­statná, kdyby byli pořád s tebou? Aspoň jsi sama sebou, ať jsou doma, nebo ne. Já si teď připadám jako úplně jiný člověk právě proto, že jsem zvyklý být pořád s Beckem nebo Ulrikem a ostatními."

Uslyšela jsem na příjezdové cestě auto a narovnala se. Sam ho určitě musel slyšet taky. „Nejvyšší čas zmizet."

Chytila jsem ho za paži. „Už mám toho schovávání tak akorát. Podle mě je nejvyšší čas, abyste se seznámili."

Neodporoval, ale všimla jsem si, že vrhl ke dveřím trochu vydě­šený pohled.

„A bude po všem," poznamenal. „Nepřeháněj. Přece tě nezabijí."

Podíval se na mě a já zrudla. „Same, já to tak nemyslela. Panebože, promiň." Ráda bych uhnula očima z jeho tváře, ale nějak to nešlo, jako když člověk fascinovaně pozoruje dopravní nehodu. Čekala jsem na srážku, ale Sam nehnul ani brvou. Nejspíš se mu podařilo nějakým způsobem oddělit vzpomínku na rodiče od souvisejících emocí, a díky tomu si zachoval zdravý rozum.

Sam ohleduplně změnil téma. „Mám dělat oddaného přítele, nebo jsme jenom kamarádi?"

„Přítele. Nebudeme si na nic hrát."

Sam se ode mě o kousíček odsunul, vyprostil ruku zpoza mých ra­men a opřel si ji o gauč. „Dobrý den, Graceini rodiče," řekl směrem do zdi. „Všimněte si prosím cudného rozestupu mezi námi. Jsem na­nejvýš zodpovědný a jakživ jsem neměl jazyk v puse vaší dcery."

Dveře se pootevřely a oba jsme s nervózním smíchem polekaně nadskočili.

„Jsi to ty, Grace?" zavolala máma zvesela z předsíně, „nebo zloděj?"

„Zloděj," odpověděla jsem stejným tónem.

„Já se snad počurám," zašeptal mi Sam do ucha.

„Vážně jsi to ty, Grace?" zapochybovala máma podezíravě. Nebyla zvyklá slyšet mě smát se nahlas. „Máš tady Rachel?"

Jako první vešel do dveří obýváku táta, a když uviděl Sama, zara­zil se na prahu.

Sam automatickým, skoro nepozorovatelným pohybem pooto­čil hlavu, aby mu světlo nedopadalo do žlutých oči, a já si teprve teď uvědomila, že ho tahle výjimečnost provázela ještě dřív, než se stal vlkem.

Táta stál a mlčky na něj zíral a Sam mu pohled vracel, trochu na­pjatě, ale rozhodně ne ustrašeně. Vydržel by tak klidně sedět, kdyby věděl, že táta byl jedním z lovců tehdy v lese? Najednou jsem se za tátu styděla. Další člověk, kterého se vlci musejí bát. Byla jsem ráda, že jsem o tom Samovi neřekla.

„Tati, to je Sam," hlesla jsem přiškrceně. „Same, to je táta."

Táta si ho ještě vteřinku prohlížel a pak se zeširoka usmál. „Řekni mi, že jsi její přítel."

Sam na něj vytřeštil oči a já dlouze vydechla.

„Je to přítel, tati."

„To jsem moc rád. Už jsem se začínal bát, že na tyhle věci nejsi."

„Tati!"

„Co se tu děje?" ozvala se máma z kuchyně, kde se přehrabovala v lednici. Pozdní snídaně u známých nejspíš nestála za nic. „Kdo je Sam?"

„Můj přítel."

Spolu s mámou vevanul do pokoje oblak terpentýnových výparů. Na předloktích měla šmouhy od barvy. Jak jsem ji znala, bylo mi jasné, že se před odchodem z domu schválně neumyla. Tázavě se podívala ze mě na Sama a zase zpátky.

„Mami, to je Sam. Same, máma."

Z obou se v tu chvíli valily oblaky emocí, i když jsem nedokázala přesně rozeznat jakých. Máma zírala na Samovy oči, jako by se od nich nedokázala odtrhnout, a Sam jen strnule seděl. Plácla jsem ho do ruky.

„Moc mě těší," vyhrkl automaticky.

„Mami," sykla jsem. „Mami! Země volá mámu."

Musím jí přiznat, že vypadala trochu zahanbeně, když se z toho transu konečně vytrhla. „Někoho mi hrozně připomínáš," řekla Sa­movi omluvně. To zrovna. Jako by i kojenec neviděl, že je to průhledná záminka. Samozřejmě si prohlížela jeho oči.

„Jeden čas jsem pracoval ve městě v knihkupectví," nadhodil Sam zkusmo.

Máma na něj ukázala prstem.„To bude ono." Pak se na Sama usmála zářivým stewartovým úsměvem, který měl rozptýlit i tu nejmenší spo­lečenskou nepohodu, jakou by snad způsobila. „Rozhodně mě moc těší, že se poznáváme. Půjdu teď nahoru chvíli pracovat." Ukázala umazané ruce, aby naznačila, o jakou práci jde, a já bych ji v tu chvíli nejradši roztrhla. Věděla jsem, že tohle koketování je jen automatická reakce na každého neznámého od patnácti výš, ale přece jen, mohla by si to odpustit.

Sam mě překvapil. „Kdyby vám to nevadilo," ozval se, „rád bych se podíval do vašeho ateliéru, když už jsem tady. Grace mi trochu vy­právěla o vašich obrazech a já bych je moc rád viděl." To byla čás­tečně pravda. Vyprávěla jsem mu o jedné její mimořádně nechutné výstavě, kde byly všechny obrazy pojmenované po nějakém druhu mraků, ale ve skutečnosti to byly portréty žen v plavkách. Tohle tak­zvané „angažované umění" mi nikdy nic neříkalo. Nechápala jsem ho. Nebo možná spíš nechtěla chápat.

Máma nasadila trochu umělý úsměv, jako by předem čekala, že Sam na tom bude s pochopením pro její umění podobně jako já.

Pochybovačně jsem se na Sama podívala. Nezdálo se mi, že by byl z lidí, kteří druhým bezostyšně podkuřují. Když máma zmizela v ate­liéru a táta v pracovně, uhodila jsem na něj přímo: „O co si to tady koleduješ?"

Sam pustil zvuk u televize právě včas, abychom si plně vychutnali scénu, kdy cosi se spoustou chapadel žere jakousi ženu. Po akci zů­stala na chodníku ležet jen utržená ruka, která se ani nesnažila vypa­dat opravdově. „Jen si říkám, že bych se jí měl zamlouvat."

„Jediný v tomhle domě, komu se máš zamlouvat, jsem já. O ně se nestarej."

Sam zvedl z gauče polštář, přitiskl si ho na prsa a zabořil do něj obličej. „Třeba mě tu bude muset snášet hodně dlouho, chápeš?" zahuhlal do polštáře.

„Jak dlouho?"

Neskonale hezky se usmál. „Co nejdýl."

„Napořád?"

Sam se usmíval, ale v očích se mu objevil smutek, jako by věděl, že lže. „Ještě dýl."

Přisunula jsem se k němu blíž, uvelebila se pod jeho paží a společně jsme sledovali, jak se vesmírná příšera se spoustou chapadel plíží ka­nalizací nic netušícího města. Samovi poletovaly oči sem tam, jako by tu nesmyslnou intergalaktickou šarvátku opravdu sledoval, ale mně nešlo z hlavy, proč se Sam po kousnutí proměnil, a já ne.

Kapitola 35 – Sam

10°C

 

Když film skončil (svět se za nemalých obětí na civilním obyvatel­stvu podařilo zachránit), posadili jsme se s Grace ke konferenčnímu stolku kousek ode dveří na verandu a já se chvíli díval, jak píše úkoly. Byl jsem strašlivě unavený, jak ze mě studené počasí vysávalo ener­gii, i když nemělo dost síly, aby mě proměnilo, a nejradši bych si za­lezl do Graceiny postele nebo na pohovku a chvíli si pospal. Ale má vlčí část byla neklidná a věděl jsem, že bych neusnul, když jsou na­blízku cizí lidé. Abych se udržel vzhůru, nechal jsem nakonec Grace v přízemí, aby si u skomírajícího denního světla napsala úkoly, a vy­stoupal jsem po schodech podívat se do ateliéru.

Nebylo těžké ho najít. Na chodbě v patře byly jen dvoje dveře a z jed­něch vycházel oranžový pach chemikálií. Dveře byly pootevřené. Strčil jsem do nich a překvapeně zamrkal. Celá místnost byla zalitá jasným světlem žárovek, které měly napodobovat přirozené světlo, a ve výsledku vypadala jako něco mezi pouští v pravé poledne a ob­chodním domem.

Zdi byly zakryté napnutými plátny opřenými o každé dostupné místečko. Zářivé, chaoticky promísené barvy, realistické postavy v ne­realistických pozicích, běžné tvary v nezvyklých barvách, nečekané detaily na obyčejných místech. Dívat se na tyhle obrazy bylo jako propadat se do snu, kde se důvěrně známé jeví docela jinak, než je člověk zvyklý. Nic není nemožné ve štědré králičí díře./ Nastavuješ mi zrcadlo, anebo je to obraz?/ Tisíce obměn snů ať střeží/ skvostnou poušť barev před mýma očima.

Přímo přede mnou stála opřená o zeď dvě plátna v nadživotní veli­kosti. Obě představovala muže líbajícího na krk ženu a póza byla na obou stejná, zato barvy zásadně odlišné. První obraz prokvétal odstíny červené a fialové. Byl ošklivý, rvavý a podbízivý. Druhý byl temnější, laděný do modré a levandulové a zdaleka ne tak čitelný. Právě to zdrženlivé, tlumené vyjádření se mi na něm líbilo nejvíc. Připomínal mi okamžik, kdy jsem v knihkupectví líbal Grace a ona mi ležela v náručí, hřejivá a opravdová.

„Který se ti líbí víc?"

Její matka na mě promluvila veselým přátelským hlasem, který byla podle všeho zvyklá nasazovat v galerii. Hlasem, kterým vábila na světlo peněženky návštěvníků, aby je snáz trefila na komoru.

Ukázal jsem hlavou na modrý obraz. „Jednoznačně tenhle."

„Vážně?" Zdálo se, že je upřímně překvapená. „To ještě nikdo ne­řekl. Tenhle se lidem líbí mnohem víc." Vyšla zpoza rohu a já viděl, že ukazuje na červený obraz. „Prodala jsem stovky reprodukcí."

„Je moc hezký," řekl jsem zdvořile a ona se zasmála.

„Je to děs. Chceš vědět, jak se jmenují?" Ukázala nejdřív na modrý a pak na ten druhý. „Láska a Chtíč."

„Tak to jsem asi neprošel testosteronovou zkouškou, počítám," usmál jsem se na ni.

„Protože sis vybral Lásku? Podle mě ne, ale to je můj osobní ná­zor. Grace mi řekla, že je hloupost malovat tutéž věc dvakrát. A že ten muž má na obou oči moc blízko u sebe."

„Přesně to bych od ní čekal," poznamenal jsem pobaveně. „Ale Grace není umělkyně."

Stáhla rty do zklamaného obloučku. „Ne. Je ohromně praktická. Nechápu, kde se to v ní vzalo."

Pomalu jsem přešel k další skupině obrazů. Divoká zvěř na nich procházela mezi stojany s oblečením, na oknech výškových budov posedávali jeleni, z odtokových struh u chodníku vykukovaly ryby. „Jste z toho zklamaná."

„Ale kdepak, to vůbec ne. Grace je prostě svá, člověk ji musí brát takovou, jaká je." Nechala mě procházet kolem obrazů a zpovzdálí mě nenápadně sledovala, podvědomá taktika každého dobrého ob­chodníka. „Určitě se jí bude žít snáz, protože si najde nějakou pěknou spolehlivou práci a bude šťastná a spokojená."

Když jsem odpovídal, nedíval jsem se na ni. „Tak si poudám, jeslipa se mamka nebrání ňáko přehnaně."

Slyšel jsem ji povzdechnout. „Kdo by nechtěl, aby jeho děti byly po něm? Ale Grace zajímají jen čísla a knížky, chce o všem vědět, jak to funguje. Není pro mě snadné jí rozumět."

„A naopak."

„Ano. Ale ty jsi umělec, vid? To se pozná."

Pokrčil jsem rameny. Kousek ode dveří ateliéru jsem si všiml odložené kytary a svrběly mě prsty, abych k textům uloženým v paměti našel tu správnou melodii. „Ale ne přes barvy. Trochu hraju na kytaru."

Dlouho mě mlčky sledovala, jak si prohlížím obrázek lišky vyku­kující zpoza auta, a pak se zeptala: „Nosíš kontaktní čočky?"

Slyšel jsem tu otázku už tolikrát, že jsem se ani nepozastavil nad odvahou, jakou muselo stát ji položit. „Ne."

„Mám teď hrozný tvůrčí blok. Ráda bych si tě naskicovala." Za­smála se. Znělo to trochu nejisté. „Proto jsem na tebe dole tak čučela. Říkala jsem si, jaký je to úžasný kontrast, černé vlasy a tyhle oči. Při­pomínáš mi vlky z našeho lesa. Povídala ti o nich Grace?"

Celý jsem strnul. Tohle bylo podezřele blízko, zvlášť po tom podiv­ném setkání s Olivií. Můj prvotní vlčí instinkt byl utéct, seběhnout ze schodů, rozrazit dveře a ztratit se v bezpečí stromů. Trvalo mi hod­nou chvíli, než jsem tu touhu potlačil a přesvědčil sám sebe, že to přece nemůže vědět, že jejím slovům přikládám jiný význam, než mají.

„Počkej, nechci tě uvádět do rozpaků," omlouvala se překotně. „Ne­musíš mi sedět. Já chápu, že některým lidem to působí problémy. A ur­čitě bys mnohem radši byl dole s Grace."

Cítil jsem povinnost svou nezdvořilost nějak odčinit. „Ne, ne, to je v pořádku. Totiž, není mi to tak úplně příjemné. Mohl bych aspoň něco dělat, když mě budete malovat? Abych jen tak neseděl a neci­věl do zdi?"

Doslova se rozběhla ke stojanu. „Ale jistě, dělej, co tě napadne. Co kdybys hrál na kytaru? To bude přesně ono. Děkuju. Pojď si sednout třeba sem, tady pod světla." Než jsem si došel pro pouzdro s kytarou, stačila několikrát přeběhnout sem tam, přinesla mi židli, upravila re­flektory a naaranžovala kus žluté látky tak, aby mi ze strany vrhala světlo na obličej.

„Musím sedět úplně bez hnutí?"

Zamávala na mě štětcem, jako by to byla dostatečná odpověď, opřela o stojan čisté plátno a vymáčkla na paletu trochu černé barvy. „Vů­bec ne, klidně hraj."

Naladil jsem kytaru, a jak jsem tak seděl v zlatavém světle a tiše si pobrukoval, v duchu se mi vracely všechny ty chvíle, kdy jsem sedával na Beckově gauči a brnkal smečce svoje písničky, nebo kdy Paul hrál se mnou a dvojhlasně jsme zpívali. V pozadí jsem slyšel tiché škra­bání nože na rozmíchávání barev a šustění štětce o plátno a byl jsem zvědavý, co se asi děje s mým obličejem, zatímco se nedívám.

„Pobrukuješ si," poznamenala. „Taky někdy zpíváš?"

Mlčky jsem přitakal a dál vybrnkával melodii.

Štětec se ani na okamžik nezastavil. „To jsou tvoje písničky?"

„Ano."

„Napsal jsi nějakou pro Grace?" Napsal jsem jich pro Grace tisíce.

„Ano."

„Ráda bych si ji poslechla."

Nepřestával jsem hrát, jen jsem přešel do durové tóniny. Poprvé tenhle rok jsem zpíval nahlas. Byla to ta nejradostnější melodie, ja­kou jsem kdy napsal, a nejjednodušší.

 

Poznal jsem lásku v letní čas, svou krásnou letní dívku

Celá je z léta stvořená, má krásná letní dívka

Jak rád bych prožil zimní dny s mou krásnou letní dívkou

Ale schází mi léta žár, má krásná letní dívko.

 

Úsměvem slunce rozsvěcí, směju se jako dítě

Letošní léto patří nám i s horkem poledním

Z dlaně jí sálá žár, hřejivě pohladí tě

To léto patří nám, byť třeba poslední.

 

Podívala se na mě. „Nevím, co na to říct." Ukázala si na ruku. „Mám z toho husí kůži."

Odložil jsem kytaru, opatrně, aby struny ani nezazvučely. Najed­nou jsem měl naspěch, abych všechny ty vzácné chvíle, kterých nám zbývalo tak málo, strávil s Grace.

Právě v okamžiku, kdy jsem dospěl k rozhodnutí, se zdola ozvala strašlivá rána, tak hlasitá a nepatřičná, že jsme se v první chvíli s Graceinou matkou na sebe zamračili, jako by se nám nechtělo věřit, že je ten zvuk skutečný.

A pak se ozval výkřik.

Hned po něm ke mně dolehlo hrdelní zavrčení, a víc už jsem ne­slyšel. Vyběhl jsem z pokoje.