Mrazení: kapitola 37,38,39

Kapitola 37 - Sam

6°C

 

Vzpomínám si na Shelbyin výraz, když mi nabídla: „Chceš ukázat jizvy?"

„Jaké jizvy?" zeptal jsem se.

„Jak na mě zaútočili. Vlci."

„Ne.“

Stejně mi je ukázala. Břicho měla hrbolaté sítí jizev, která mizela pod podprsenkou. „Když mě pokousali, vypadala jsem jako hamburger." Nechtěl jsem to vědět.

Shelby si nestáhla košili zpátky. „Musí to být hrůza, když zabíjíme. Určitě jsme ta nejhorší smrt ze všech."

Kapitola 37 – Sam

6°C

 

Sotva jsem vkročil do obývacího pokoje, zaútočil na mě celý chumel vjemů. Do očí mě zaštípal ledový vzduch, div se mi z chladu neobrá­til žaludek. Očima jsem rychle našel zubatou díru ve dveřích na zadní verandu. V rámu vratce visely popraskané zbytky skla a ze země na mě leskle pomrkávaly růžově zbarvené střepy.

Křeslo u konferenčního stolku bylo převržené. Po zemi jako by ně­kdo nacákal červenou barvu, spousty nepravidelných kapek a šmouh vedoucích ode dveří až do kuchyně. Pak jsem ucítil Shelby. Na chvíli jsem zůstal stát, ztuhlý strachem o Grace, kterou nebylo nikde vidět, ledovým vzduchem a pachem krve a mokré srsti.

„Same!"

Musela to být ona, i když ten hlas zněl podivně, jako by někdo před­stíral, že je Grace. Neohrabaně, protože mi nohy klouzaly po krvi, jsem se dopotácel do kuchyně a za kliku se přitáhl dovnitř.

V pohodovém světle kuchyňského lustru vypadala scéna přede mnou obzvlášť přízračně. Krvavé stopy tlap vedly k místu, kde se třásla a škubala Shelby a pod sebou držela přitisknutou ke kredenci Grace. Ta se bránila, kopala kolem sebe, ale Shelby byla mohutná a sršel z ní adrenalin. V Graceiných očích jsem zahlédl záblesk nelí­čené, široširé bolesti a vzápětí ji Shelby strhla do strany. Tuhle scénu už jsem kdysi viděl.

Najednou jsem zapomněl na chlad. Na sporáku jsem uviděl litino­vou pánev a rychle ji popadl. Byla těžká, až mě zabolela ruka. Bál jsem se, abych neublížil Grace, a tak jsem Shelby trefil do boku.

Zavrčela na mě a chňapla naprázdno. Nemuseli jsme mluvit stej­ným jazykem, abych věděl, co mi chce říct. Nepleť se do toho. Před očima mi naskočil dokonale jasný obraz, fascinující svou zřetelností: na podlaze kuchyně leží Grace, škube sebou a umírá, a Shelby ji po­zorně sleduje. Představa, kterou mi Shelby předala v myšlenkách, mě úplně ochromila. Takhle nějak to muselo být, když jsem Grace uka­zoval, jak vypadá náš zlatý les. Vnímal jsem tu vizi jako křišťálově jas­nou vzpomínku, vzpomínku na Grace lapající po dechu.

Zahodil jsem pánev a vrhl se na Shelby.

Natáhl jsem se po tlamě zahryznuté do Graceiny paže a odtud hmatal ke kloubu čelisti. Zaryl jsem prsty do měkké tkáně a bodl jimi vzhůru k hrtanu, až Shelby vyjekla bolestí. Povolila sevření natolik, že jsem se mohl odrazit od skříněk a odvalit ji z Grace. Strkali jsme se po zemi, kde její drápy cvakaly a škrábaly po dlaž­dičkách a mně skřípaly a klouzaly podrážky po krvi, která z vl­čice kapala.

Vrčela pod mým sevřením, bez sebe vzteky mi chňapala po tváři, ale nikdy nekousla doopravdy. V hlavě mi jako nekonečná smyčka bě­žel obrázek Grace natažené bez života na podlaze.

Vzpomněl jsem si na praskání kuřecích kostřiček.

V duchu jsem jasně viděl, jaké by to bylo Shelby zabít.

Vytrhla se mi a uhnula před mýma rukama, jako by mi četla myš­lenky.

„Tatí, ne, pozor!" zakřičela Grace. Těsně vedle mě zahřměla puška.

Na okamžik se zastavil čas. I když ne docela, spíš jako by tančil a chvěl se na místě, světla se mihotala, pohasínala a zase se rozsvě­cela. Kdyby ta chvíle měla konkrétní podobu, byl by to motýl třepo­tající se na třpytivých křídlech ke slunci.

Shelby mi vyklouzla bezvládně ze sevření a já se zřítil mezi skříňky za sebou.

Byla mrtvá. Nebo k tomu neměla daleko, ještě sebou poškubávala. Kupodivu mi největší starost dělalo to, jak jsem zaneřádil podlahu. Tupě jsem zíral na krvavé šmouhy, které jsem podrážkami rozmazal po bílém linoleu, až mi pohled sjel k jedinému jasně červenému, do­konale zachovalému otisku vlčí tlapy uprostřed místnosti.

Nechápal jsem, proč cítím krev tak silně. Až když jsem sklopil oči k třesoucím se rukám, uviděl jsem na dlaních a zápěstí rudé skvrny. Musel jsem si připomenout, že je to Shelbyina krev. Byla mrtvá. To­hle byla její krev, ne moje. Její.

Moji rodiče pomalu pozpátku odpočítávali a mně se z žil lila do vody rudá krev.

Chtělo se mi zvracet.

Byl ze mě kus ledu.

Byl jsem…

„Musíme ho přenést!" V naprostém tichu zněl dívčin výkřik ne­zvykle pronikavě. „Potřebuje do tepla. Já jsem v pořádku. Mně nic není. Jen mi pomozte ho přenést!"

Jejich hlasy se mi zarývaly do hlavy, byly příliš hlasité a bylo jich hrozně moc. Cítil jsem, jak se kolem mě všechno točí, oni sami i moje kůže, všechno to vířilo a kroužilo, ale hluboko ve mně zůstávalo ja­kési nehybné, pevné jádro.

Grace. Držel jsem se toho jména zuby nehty. Když si ho uchovám v hlavě, všechno dobře dopadne.

Grace.

Třásl jsem se a nedokázal přestat. Kůže se ze mě odlupovala.

Grace.

Kosti se mi smršťovaly, bodaly, naléhaly na svaly.

Grace.

Její oči mě nepouštěly, i když jsem přestal cítit sevření jejích prstů na pažích.

„Same," řekla. „Zůstaň se mnou."

Kapitola 38 – Grace

3°C

 

„Jak může někdo udělat něco takového dítěti?" Máma se zatvářila zne­chuceně. Nevěděla jsem, jestli nad tím, co jsem jí právě řekla, nebo z pachu moči a dezinfekce v nemocnici.

Pokrčila jsem rameny a nespokojeně se zavrtěla na nepohodlné ne­mocniční posteli. Vlastně jsem tu vůbec nemusela být. Šrám na ruce nakonec ani nebylo zapotřebí šít. A hlavně jsem chtěla vidět Sama.

„To se nedivím, že to s ním tak zamávalo." Máma se zamračila na vypnutou televizi nad postelí. Nečekala, co na to odpovím. „Není divu. To dá rozum, jak jinak. Taková věc člověka poznamená. Chudák kluk. Vypadal, jako by ho to vážně bolelo."

Doufala jsem, že máma přestane žvanit na tohle téma dřív, než Sam domluví se sestrou. Nechtěla jsem myslet na jeho zkřivená ramena, nepři­rozený tvar, do kterého se stočil v reakci na zimu. A doufala jsem, že Sam pochopí, proč jsem mámě pověděla o jeho rodičích. Pořád to bylo lepší, než aby věděla o vlcích. „Vždyť ti to povídám, mami. Ty vzpomínky jsou pro něj úplné peklo. Nediv se, že se sesypal, když viděl všechnu tu krev na rukou. To je klasický případ přenosu nebo čeho, najdi si to na Googlu."

Máma se držela rukama kolem těla. „Kdyby tam nebyl, tak bys..."

„Tak bych byla mrtvá, přesně tak. Ale on tam byl. Proč jste z toho všichni vyplašení víc než já?" Většina stop po Shelbyiných zubech už ztmavla do ošklivých modřin, a to jsem se nehojila zdaleka tak rychle jako Sam, když ho postřelili.

„Protože nemáš žádný pud sebezáchovy, Grace. Jsi jako tank, prostě se valíš dopředu a myslíš si, že tě nic nezadrží, dokud nena­razíš na větší tank. Víš jistě, že chceš chodit s někým s takovouhle minulostí?" Máma se podle všeho dostávala do varu. „Co když se psychicky zhroutí? Četla jsem, že se to stává ve věku kolem osma­dvaceti. Užuž vypadá skoro jako normální člověk, a najednou je z něj zabiják. Podívej, dobře víš, že jsem ti nikdy nemluvila do ži­vota. Ale co když - co kdybych tě poprosila, aby ses s ním pře­stala scházet?"

To jsem nečekala. „Řekla bych, že vzhledem k tomu, že až dosud jsi žádné rodičovské tendence neprojevila, nemáš nárok osobovat si jakákoli práva," odpověděla jsem stroze. „Sam a já patříme k sobě. O tom nehodlám diskutovat."

Máma rozhodila rukama, jako by chtěla zadržet tank v podobě Grace, který se ji chystá přejet. „Dobře, jak chceš. Ale dávej si pozor, platí? No nic, dojdu si pro něco k pití."

A bylo to, její rodičovská energie vzala definitivně zasvé. Učinila své mateřské povinnosti zadost, když nás odvezla do nemocnice, do­hlédla na sestru, když mi ošetřovala rány, a varovala mě před poten­ciálně psychotickým přítelem. Teď bylo jasné, že napadení přežiju, a tím pro ni role matky končila.

Pár minut poté, co odešla, se otevřely dveře a k mojí posteli při­stoupil Sam, v zelenavém přísvitu bledý a unavený. Unavený, ale v lid­ské podobě.

„Co s tebou dělali?" zeptala jsem se.

Rty se mu roztáhly do úsměvu, ve kterém nebylo vůbec nic ve­selého. „Obvázali mi ránu, která byla zahojená už ve chvíli, kdy mě ovazovali. Cos jí řekla?" rozhlédl se po mámě.

„Pověděla jsem jí o tvých rodičích a vysvětlila, že v tom je tvůj problém. Skočila mi na to. Je to v pohodě. Je ti dobře? Už jsi..." Nevěděla jsem ani, na co se ptám. Nakonec jsem řekla: „Táta ří­kal, že je mrtvá. Shelby. Nejspíš se nestihla vyhojit jako ty. Šlo to moc rychle."

Sam mi položil dlaně po stranách krku a políbil mě. Pak si přitiskl čelo na moje, a když jsme se na sebe dívali, vypadal, jako by měl jen jedno oko. „Přijdu do pekla."

„Cože?"

Zamrkal svým jediným okem. „Protože by mě mělo mrzet, že je mrtvá."

Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. Byla v ní zvláštní prázd­nota. Nevěděla jsem, co na to říct, ale Sam mě jen pevně vzal za ruce a stiskl mi je. „Já vím, že bych si to měl vyčítat. Ale mám pocit, jako bych právě uhnul před nějakou obrovskou střelou. Neproměnil jsem se, ty jsi v pořádku a v tuhle chvíli mám o jednu starost míň. Připa­dám si... jako opilý."

„Podle mámy jsi kazové zboží," prozradila jsem mu.

Sam mě znovu políbil, na chvíli zavřel oči a pak mě zlehka políbil do třetice. „To taky jsem. Chceš utéct?"

Nevěděla jsem, jestli myslí před ním, nebo z nemocnice.

„Pane Rothe?" objevila se ve dveřích sestra. „Můžeme to vyřídit tady, ale měl byste se na to posadit."

Stejně jako já se Sam musel podrobit sérii injekcí proti vzteklině, což je při nevyprovokovaném útoku divokého zvířete běžný postup. Těžko jsme mohli vysvětlovat, že Sam znal dotyčné zvíře osobně a že tady nešlo o vzteklinu, nýbrž o pokus o vraždu. Kousek jsem se po­sunula a udělala Samovi místo. Posadil se ke mně a nejisté zamžou­ral po injekci v sestřiných rukou.

„Nedívejte se na jehlu," poradila mu zdravotnice, když rukama v gumových rukavicích vyhrnovala Samův zakrvácený rukáv. Sam odvrátil pohled a zadíval se mi do tváře, ale pohled měl nepřítomný a rozostřený, jako by byl myšlenkami někde jinde. Sestra mu za­ryla injekci do kůže, a když jsem viděla, jak stlačuje píst, napadlo mě, kéž by to byl pro Sama ten pravý lék, kapalné léto vstříknuté přímo do žil.

Na dveře někdo zaklepal a objevila se tvář jiné sestry. „Brendo, už jsi hotová?" zeptala se. „Na tři sta dvojce je po tobě sháňka. Nějaká holka tam hrozně vyvádí."

„No to mám radost," zatvářila se Brenda ironicky. „Vy dva můžete jít." Pak se obrátila ke mně. „Papíry dám vaší mamince, jen co je do­plním."

„Děkujeme," řekl Sam a vzal mě za ruku. Společně jsme vyšli na chodbu a na kratičkou, podivnou chvíli mi připadalo, jako by znovu byl ten první večer, kdy jsme se potkali. Jako by od té doby neuply­nul ani den.

„Počkej," zarazila jsem ho cestou přes čekárnu a Sam se poslušně zastavil. Rozhlédla jsem se po místnosti plné lidí, ale ta žena, kterou jsem myslela, že vidím, už byla pryč.

„Koho hledáš?"

„Myslela jsem, že vidím Oliviinu mámu." Znovu jsem se rozhlédla po čekárně, ale žádná povědomá tvář tu nebyla.

Všimla jsem si, že Sam maličko svraštil obočí a zachvělo se mu chřípí, ale neřekl nic a společně jsme pokračovali ke skleněným dve­řím. Máma už venku přistavila auto k chodníku, aniž tušila, jakou tím Samovi prokazuje službu.

Za autem se jako křehké ztělesnění zimy snášely k zemi drobounké vločky sněhu. Sam upíral oči na stromy na konci parkoviště, stěží vi­ditelné stíny ve světle pouličních luceren. Nevěděla jsem, jestli myslí na smrtonosný mráz, který pronikal škvírami ve dveřích dovnitř, nebo na Shelbyino zhroucené tělo, které už nikdy nenabude lidskou po­dobu, nebo jestli se, tak jako já, unášel představou injekční stříkačky plné tekutého léta.

Kapitola 39 – Sam

6°C

 

Můj život v mozaice: poklidná neděle, Gracein dech vonící po kávě, dosud neznámá krajina hrbolaté nové jizvy na paži, nebezpečná vůně sněhu ve vzduchu. Dva rozdílné světy kroužící kolem sebe a stahu­jící se blíž a blíž, propojující se způsobem, jaký jsem si nikdy neuměl představit.

Ještě pořád jsem nad sebou cítil sekyru proměny, která na mě má­lem dopadla předchozího dne, a z vlasů a konečků prstů mi jako ne­určitá vzpomínka stoupal vlčí pach. Bylo by tak snadné vzdát se. Do­konce i teď, po čtyřiadvaceti hodinách, jsem měl pocit, jako by se s tím moje tělo ještě nevyrovnalo.

Byl jsem strašlivě unavený.

Pokoušel jsem se zabrat se do knížky, stočený v měkkém koženém křesle a napůl v dřímotách. Posledních pár dnů, kdy začaly večerní tep­loty prudce klesat, jsme trávili volný čas v málo užívané pracovně jejího otce. Vedle Graceiny ložnice to byl nejteplejší pokoj v domě a nejméně tu protahovalo. Byla to příjemná místnost. Stěny byly obložené tmavými hřbety encyklopedií příliš starých, než aby mohly být k praktickému užitku, a visely na nich pamětní cedulky z tmavého dřeva upomínající na vítězství v maratónu příliš dávná, než aby na nich někomu ještě zá­leželo. Celá pracovna byla malá a laděná dohněda, králičí nora vyložená kůží, dřevem s lehkým kouřovým nádechem a složkami z tvrdého pa­píru. Místo, kde člověk může v bezpečí podávat profesionální výkony.

Grace seděla u stolu a psala úkol, vlasy osvětlené jako na starém obraze dvěma matně zlatými stolními lampičkami. Náklon její hlavy a zarputilé soustředění, které se jí zračilo na tváři, mě přitahovaly víc než rozečtená knížka.

Uvědomil jsem si, že už hodnou chvíli sedí s perem v ruce, ale ne­píše. „Na co myslíš?" zeptal jsem se.

Otočila se i se židlí čelem ke mně a poklepala si perem na rty. Měl jsem při tom drobném gestu tisíc chutí ji políbit. „Pračka a sušička. Říkala jsem si, že kdybych se odstěhovala, musela bych bud chodit do prádelny, nebo si koupit pračku a sušičku."

Zůstal jsem na ni koukat, napůl uchvácený, napůl vyděšený další ukázkou jejího praktického myšlení. „Tímhle se necháváš rozptýlit od práce?"

„Já se nerozptyluju," ohradila se Grace. „Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od čtení té hloupé povídky na angličtinu." Obrá­tila se zpátky ke stolu a sklonila se nad knihu.

Chvíli bylo ticho, ale všiml jsem si, že pořád ještě nenapsala ani písmeno. Nakonec se zeptala, ani nezvedla hlavu od stolu: „Myslíš, že se to dá nějak léčit?"

S povzdechem jsem zavřel oči. „Ale, Grace."

„Počkej, jak to vlastně je," nedala se odbýt. „Má to vědecké vysvět­lení? Nebo je to magie? Co jsi vlastně zač?"

„Záleží na tom?"

„Samozřejmě," nezaváhala ani vteřinu. „Magie by byla nevysvět­litelná. Věda může najít lék. To ses nikdy nezajímal, jak to všechno začalo?"

Nechal jsem zavřené oči. „Jednoho dne nějaký vlk kousl člověka, a ten se nakazil. Magie, nebo věda, vyjde to nastejno. Jediný prvek ma­gie je v tom, že neznáme vysvětlení."

Grace na to neřekla nic, ale cítil jsem její neklid. Zůstal jsem mlčky sedět schovaný za knihou, a věděl jsem, že ode mě čeká slova, která jí nemůžu dopřát. Těžko říct, kdo z nás byl v tu chvíli sobečtější, jestli ona, když po mně chtěla slib, který nikdo nemůže dodržet, nebo já, když jsem jí nechtěl slíbit něco tak bolestně mimo oblast splnitel­ných přání.

Než jsme se jeden či druhý odhodlali prolomit mlčení, rozrazily se dveře a do místnosti vešel její otec, šlachovitou postavu ještě rozmlženou změnou teploty. Přejel očima pokoj a bylo vidět, že zaznamenává všechny změny, které jsme udělali. O židli se opírala nevyužitá kytara z matčina ateliéru, na postranním stolku jsem měl odloženou kupičku otrhaných paperbacků a na pracovním stole ležela řádka vzorně ořezaných tužek. Na chvíli se zastavil pohledem na kávovaru, který si sem Grace donesla, aby uspokojila svou věčnou potřebu kofeinu. Očividně ho fascinoval stejně jako předtím mě. Kávovar dětské velikosti. Pro batolata, když potřebují rychlou vzpruhu. „Jsme doma. Koukám, že jste si zabrali můj pokoj?"

„Beztak jsi ho zanedbával," odbyla ho Grace, ani nezvedla oči od úkolu. „Byla by škoda nechat tak šikovnou místnost ležet ladem. A teď už tě sem nepustíme."

„To jsem pochopil," přikývl rezignovaně. Podíval se na mě, zabo­řeného v jeho křesle. „Co čteš?"

„Bel Canto."

„To jsem jakživ neslyšel. O čem to je?"

Zamžoural na obálku, kterou jsem mu podržel před očima. „O oper­ních pěvcích a krájení cibule. Hodně se tam střílí."

Překvapilo mě, když se přátelsky usmál a s pochopením přikývl. „To zní jako knížka, která by se líbila Graceině matce."

Grace se otočila na židli. „Tatí, co jsi udělal s tou mrtvolou?"

„Cože?" zamrkal překvapeně.

„Když jsi zastřelil toho vlka. Co jsi udělal s mrtvolou?"

„Aha. Nechal jsem ji na verandě."

„A potom?"

„Jak, potom?"

Grace se podrážděně odsunula od stolu. „Co jsi s ní udělal potom? Nenechal jsi ji přece na verandě, aby tam shnila."

Na dně žaludku se mi začal stahovat tvrdý, ohavný žmolek.

„Proč z toho děláš takovou vědu, Grace? Nejspíš ji máma někam odvezla."

Grace si zaryla prsty do čela. „Tati, jak tě mohlo napadnout, že by ji máma někam vozila? Byla přece s námi v nemocnici."

„Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Chtěl jsem zavolat myslivce, aby si toho vlka odvezli, ale ráno už na verandě nebyl, tak jsem měl za to, že je zavolal někdo z vás."

Grace si přiškrceně odfrkla. „Tati, máma není schopná zavolat, ani aby objednala pizzu. Umíš si představit, že by volala myslivce?"

Otec pokrčil rameny a zamíchal si polévku. „Už jsem zažil podiv­nější věci. Nemá cenu se kvůli tomu vzrušovat. Třeba ho někam od­vlekla divá zvěř. Pokud vím, zvířata se nemůžou nakazit vzteklinou z mrtvoly."

Grace jen zkřížila ruce na prsou a zlostně si ho měřila, jako by tak hloupá poznámka ani nezasluhovala odpověď.

„Netrucuj," napomenul ji otec a ramenem si otevřel dveře k od­chodu. „Nesluší ti to."

„O všechno abych se tu starala sama," řekla ledovým tónem.

Láskyplně se na ni usmál a trochu tím ulomil hrot jejímu hněvu. „Co bychom si bez tebe počali? Neponocuj moc dlouho."

Dveře za ním tiše zacvakly a Grace se zahleděla na police, na stůl, na zavřené dveře, těkala pohledem od ničeho k ničemu, jen aby se vy­hnula pohledu na mě.

Zavřel jsem knížku, ani jsem si nezaložil stránku. „Není mrtvá."

„Třeba máma přece jen ty myslivce zavolala," zamumlala Grace do stolu.

„Tvoje máma nikam nevolala. Shelby je naživu."

„Same, už mlč, prosím tě. Nemůžeme nic vědět. Třeba ji odtáhl z ve­randy jiný vlk. Nedělej unáhlené závěry." Konečně se na mě přece jen podívala a mně došlo, že ačkoli se Grace v lidských povahách vůbec nevyzná, tentokrát vycítila úplně přesně, co pro mě Shelby znamená. Byla to moje minulost, která si na mě přišla dělat nároky, která mě chtěla strhnout k sobě ještě dřív, než to udělá zima.

Připadalo mi, jako by mi věci začínaly proklouzávat mezi prsty. Na­šel jsem ráj a chytil se ho zuby nehty, ale teď se začínal párat a zbývala z něj tenká nitka, na kterou se nedalo spolehnout.