Mrazení: kapitola 40,41,42

Kapitola 40 – Sam

14°C

 

A tak jsem je hledal.

Hledal jsem je každý den, když byla Grace ve škole, dva vlky, kterým jsem nedůvěřoval. Ty dva, které všichni pokládali za mrtvé. Mercy Falls bylo malé městečko. Hraniční les byl... ne tak malý, ale mně mnohem známější a možná i ochotnější vydat mi svoje tajemství.

Najdu Shelby a Jacka a vypořádám se s nimi po svém.

Ale po Shelby nezůstaly na verandě a v okolí žádné stopy, takže možná bylo opravdu po ní. A Jacka jsem také nikde nenašel, nic než vychladlé stopy a slepé uličky. Byl jako duch, po kterém nezůstalo tělo. Měl jsem pocit, že jsem při hledání po něm pročesal snad celý kraj.

Napadlo mě, nebo jsem tak trochu doufal, že je třeba po smrti i on a já se s ním nemusím dál zabývat. Že ho třeba porazil místní ná­klaďák a skončil kdesi na skládce. Ale nenašel jsem žádné stopy ve­doucí na silnici, žádné značky na stromech, žádný závan pachu nového vlka v okolí školního parkoviště. Dočista se vypařil, jako sníh v létě.

Správně by mě to mělo těšit. Kdo zmizí, není nápadný. Kdo zmizí, nemusí mi přidělávat starosti.

Ale nějak jsem se s tím nedokázal spokojit. Jako vlci děláme lec­cos: měníme se, skrýváme, zpíváme pod bledým, osamělým měsícem, ale nikdy tak úplně nemizíme. To lidé mizí. Lidé z nás dělají netvory.

Kapitola 41 – Grace

12°C

 

Byli jsme se Samem jako dva koně na kolotoči. Obíhali jsme pořád dokola tutéž dráhu - domov, škola, domov, škola, knihkupectví, do­mov, škola, domov a tak dál, ale ve skutečnosti jsme kroužili kolem jednoho zásadního tématu a nedostávali se k němu o nic blíž. K samé podstatě všeho: k zimě. Chladu. Ztrátě.

Nemluvili jsme o tom, co nám hrozí, ale připadalo mi, že pořád cítím ledový stín, který na nás budoucnost vrhá. Kdysi jsem v jedné ponuré sbírce řeckých bájí četla příběh o Damoklovi, kterému vi­sel nad trůnem meč zachycený na jediném vlásku. Přesně tak jsme na tom byli my dva. Samova lidská podoba visela na pořádně na­pjaté nitce.

V pondělí přišel podle pravidel kolotoče čas vydat se zase do školy. Od Shelbyina útoku uplynuly teprve dva dny, ale už se mi stačily za­hojit i modřiny. Podle všeho jsem v sobě přece jen měla aspoň kapku vlkodlacích schopností, pokud šlo o hojení.

Překvapilo mě, že Olivie chyběla. Minulý rok nezameškala ani den.

Čekala jsem, jestli se snad neobjeví na některé z hodin, které jsme měly dopoledne společně, ale nepřišla. Její prázdná lavice mě přita­hovala jako magnet. Mohla být prostě nemocná, jenže jakýsi hlásek, který jsem nedokázala ignorovat, mi našeptával, že je v tom něco ji­ného. Před čtvrtou hodinou jsem si přisedla na svoje obvyklé místo vedle Rachel. „Poslyš, Rachel, nevidělas Olivii?"

Rachel se ke mně otočila. „Cože?"

„Olivii. Chodíte spolu na fyziku, ne?"

Pokrčila rameny. „Od pátku se mi neozvala. Zkoušela jsem jí volat a její máma říkala, že je nemocná. A co ostatně ty, kotě? Kde jsi byla tenhle víkend. Nenapíšeš, nezavoláš..."

„Kousnul mě mýval," řekla jsem. „Musela jsem na očkování proti vzteklině a v sobotu jsem to vyspávala. Abych snad náhodou neza­čala slintat a zakusovat se do lidí na potkání."

„Páni! Kam tě kousnul?"

Ukázala jsem na kalhoty. „Do kotníku. Dohromady to nic není. Ale Olivie mi dělá starosti. Nemůžu se jí dovolat."

Rachel se zamračila a přehodila nohu přes nohu. Jako vždycky měla na sobě aspoň něco proužkovaného, tentokrát punčocháče. „Já taky ne," řekla. „Myslíš, že se nám vyhýbá? Ještě je na tebe naštvaná?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že ne."

Rachel přikývla. „A mezi námi je to taky v pořádku, doufám. Já jen, že jsme si už dlouho nepopovídaly. O tom, co se děje a tak. Je toho fůra. A my si o tom ani nepromluvily. Ani jsme se nebyly navštívit, nebo tak něco."

„Mezi námi je to rozhodně v pořádku," zdůraznila jsem.

Poškrábala se na duhových punčocháčích a kousla se do rtu. „Mys­líš, že bychom k ní měly zajít a zjistit, jestli třeba nebude k zastižení?"

Neodpověděla jsem hned a Rachel na mě nenaléhala. Tohle byla pro obě neznámá půda. Nikdy dřív jsme nemusely vyvíjet žádnou snahu, aby náš trojlístek držel pohromadě. Nevěděla jsem, jestli se hodí, nebo nehodí shánět Olivii doma, připadalo mi to trochu přehnané, ale na druhou stranu, kdy jsme se s ní naposledy viděly nebo si promluvily? „Co takhle počkat do konce týdne?" navrhla jsem pomalu. „Jestli se do té doby neozve, můžeme..."

Rachel přikývla. „Bezva." Bylo vidět, že se jí ulevilo.

Otočila se čelem k učiteli, který si právě odkašlával a začínal ho­dinu. „Tak, panstvo, nejspíš to ještě dneska uslyšíte od dalších učitelů, ale ne aby vás napadlo olizovat pítka na vodu a líbat cizí lidi, je to jasné? Zdravotníci totiž hlásí v naší části státu už několikátý případ meningitidy, a meningitidu člověk chytí jakým způsobem? Ví to ně­kdo? Z kapének při kýchání! Z hlenů! Z líbání a olizování! A proto, nedělejte to!"

Vzadu ve třídě někdo zahalekal na souhlas.

„A když už nemůžeme dělat tohle všechno, pustíme se do něčeho skoro stejně zábavného. Občanská výchova! Otevřete si učebnice na straně sto dvanáct."

Snad po tisící jsem se ohlédla po dveřích, jestli se náhodou neob­jeví Olivie, a otevřela jsem knížku.

Na začátku polední přestávky jsem vyšla na chodbu a zavolala Olivii na pevnou linku. Telefon dvanáctkrát zazvonil a přepnul na záznam­ník. Žádnou zprávu jsem nenechala. Jestli Olivie není ve škole, a při­tom není nemocná, nechtěla jsem se ptát, kde je, aby si mou zprávu ná­hodou neposlechla její matka. Užuž jsem chtěla zabouchnout skříňku, když jsem si všimla, že z nejmenší kapsičky na batůžku něco vykukuje. Kousek papíru nadepsaný mým jménem. Rozložila jsem ho a tváře se mi nečekaně rozpálily, když jsme poznala Samovo neuspořádané, kos­trbaté písmo.

 

Hleď, naše láska je jiná než láska květin, nežije z jed­noho léta, ne, dávná míza nám stoupá do paží, když mi­lujeme.

Ó, dívko, to, že jsme neměli v lásce svou Jedinou

Budoucnost, ale tu vroucí Mnohost; celistvé němé území  pod mračným nebo jasným osudem.

To složil Rilke.

Škoda, že jsem to pro tebe nenapsal sám.

 

Nerozuměla jsem všemu, ale vzpomněla jsem si na Sama a přečetla papírek ještě jednou, tentokrát šeptem, abych slyšela, jak ta slova znějí dohromady. Najednou mi ze rtů vycházelo něco krásného. Cítila jsem, jak se usmívám, i když kolem mě nikdo nebyl. Moje starosti nezmi­zely, ale na okamžik jako bych plula nad nimi, nadnášená hřejivou vzpomínkou na Sama.

Nechtěla jsem si tu tichou radost nechat rozmetat v hluku jídelny, a tak jsem zalezla do prázdné třídy, kde jsme měli mít následující ho­dinu, a posadila se. Položila jsem na lavici úkol na angličtinu a navrch rozložila papírek, abych si ho přečetla ještě jednou.

Do prázdné třídy za mnou doléhal vzdálený halas studentů v jí­delně a já si najednou vybavila, jak se mi kdysi dávno udělalo ve škole špatně a poslali mě za školní ošetřovatelkou. V ošetřovně panovala po­dobná atmosféra, odtažitá od běžného ruchu na chodbách, jako by ta místnost byla satelitem hlučné planety hlavní budovy. Po útoku vlků jsem tam bývala poměrně často s příznaky chřipky, i když zřejmě vů­bec o žádnou chřipku nešlo.

Nevím, jak dlouho jsem civěla na otevřený mobil a přemýšlela o těch dnech poté, co mě vlci pokousali. O tom, jak jsem onemocněla. A pak se uzdravila. Proč jsem měla tohle štěstí jako jediná?

„Už sis to rozmyslela?"

Prudce jsem zvedla hlavu a ve vedlejší lavici uviděla Isabel Culpeperovou. Překvapilo mě, že zdaleka nevypadá tak dokonale jako jindy. Kruhy pod očima měla ledabyle překryté mejkapem, ale zarudlé oči ničím zamaskovat nemohla. „Co říkáš?"

„S tím Jackem. Jestli o něm něco víš."

Unaveně jsem se na ni podívala. Jednou jsem někde zaslechla, že právník nikdy neklade otázku, na kterou by dopředu neznal odpověď, a Isabel zněla překvapivě sebejistě.

Sáhla dlouhou, nepřirozeně opálenou rukou do tašky a vytáhla hro­mádku papírů. Hodila mi je na list s básničkou. „Tvoje kamarádka ná­hodou vytrousila tohle."

Chvíli trvalo, než mi došlo, že mám před sebou hraničku lesklých fotopapírů a že to nejspíš budou Oliviiny snímky. Žaludek se mi zahoupal jako na vodě. Na prvních pár obrázcích byl les, nic mimořádného. Na dal­ších byli vlci. Pomatený žíhaný vlk, napůl skrytý za stromy. A ten černý, jak že to Sam říkal, že se jmenuje? Zaváhala jsem s prsty na hranách snímku. Chystala jsem se přejít k dalšímu obrázku a vycítila jsem, jak Isabel vedle mě zpozorněla. Ať už Olivie na něj zachytila cokoli, určitě budu mít co dělat, abych to vysvětlila.

Isabel se naklonila přes uličku, netrpělivě sáhla po fotografiích a se­brala z hromádky několik horních. „Tak už to otoč."

Byl to obrázek Jacka jako vlka. Detail jeho očí ve zvířecí tváři.

Na dalším snímku byl přímo Jack. V lidské podobě. Nahý.

Obrázek působil v určitém syrovém ohledu umělecky, skoro jako na­aranžovaná scéna. Jack se držel rukama kolem těla, přes rameno otáčel hlavu k hledáčku a na dlouhé bledé křivce zad se jasně rýsovaly šrámy.

Kousla jsem se do rtu a porovnala tvář na obou fotografiích. Žádný snímek nezachycoval přímo proměnu, ale podobnost očí se nedala po­přít. Ten detail vlčí hlavy byl jasný důkaz. A pak mi došlo, co ty snímky vlastně znamenají, v čem je jejich hlavní význam. Nejen že to ví Isa­bel. Ale věděla to i Olivie. To ona pořídila tyhle snímky, takže to samo­zřejmě musela vědět. Ale jak dlouho, a proč mi nic neřekla?

„Tak co ty na to?"

Pomalu jsem vzhlédla od snímků k Isabel. „Co ode mě chceš slyšet?"

Isabel si podrážděně odfrkla. „Vidíš přece ty fotky. Je naživu. Je tady."

Vrátila jsem se pohledem k Jackovi vyhlížejícímu z lesa. Zdálo se, že je mu v nové kůži zima. „Nevím, co bych ti k tomu řekla. Co ode mě chceš?"

Chvíli jako by bojovala sama se sebou. Jednu chvíli jsem myslela, že mě uhodí, ale pak jen zavřela oči. Když je znovu otevřela, zadívala se na tabuli. „Ty nemáš bratra, viď? Žádné sourozence?"

„Ne. Jsem jedináček."

Isabel pokrčila rameny. „V tom případě nevím, jak bych ti to vysvět­lila. Jack je můj bratr. Myslela jsem, že je mrtvý, ale není. Je naživu. Je někde tady, ale já nevím kde. Vůbec netuším, co to všechno znamená, ale jsem přesvědčená, že ty... ty že to víš. Jen mi nechceš pomoct." Po­dívala se na mě a oči jí vztekle zasvítily. „Co jsem ti kdy provedla?"

Chvíli jsem si její slova přebírala. Jack byl, pravda, její bratr. Připa­dalo mi, že má právo to vědět. Jen kdyby to nebyla Isabel... „Isabel," začala jsem nakonec, „povím ti, proč se bojím s tebou mluvit. Mně osobně jsi nikdy nic neudělala, ale vím o lidech, které jsi zničila. Tak mi řekni, proč bych ti měla věřit?"

Isabel shrábla fotky a strčila je zpátky do tašky. „Samas to řekla. Protože jsem ti nikdy nic neudělala. Nebo protože podle mě má Jack ten samý problém jako tvůj přítel."

Byla jsem jako omráčená při pomyšlení na fotografie, které jsem neviděla. Byl tam i Sam? Možná Olivie věděla, jak to s vlky je, mno­hem déle než já. Pokoušela jsem se vybavit si naši poslední hádku, jestli jsem třeba něco nepochopila špatně. „Tak dobře, nekoukej na mě tak," utrhla jsem se na Isabel nakonec. „Nech mě myslet."

Bouchly dveře a do třídy se začali trousit studenti. Vytrhla jsem ze sešitu stránku a v rychlosti na něj napsala svoje telefonní číslo. „To­hle je můj mobil. Zavolej někdy po škole a domluvíme se, kde se sejdem. To bude nejlepší."

Isabel sebrala papírek a já myslela, že na její tváři uvidím vítězo­slavný výraz, ale vypadala stejně zaraženě, jak jsem se cítila i já. Vlci byli tajemství, které nikdo nechtěl znát.

 

„Máme potíže."

Sam se na sedadle řidiče otočil ke mně. „Nemáš být ještě ve škole?"

„Vypadla jsem dřív." Poslední hodinu byla výtvarka. Nikdo ne­bude postrádat ani mě, ani moji ohavnou sošku z drátů a hlíny. „Isa­bel to ví."

Sam pomalu zamrkal. „Kdo je Isabel?"

„Jackova sestra, vzpomínáš?" Stáhla jsem topení, které Sam nasta­vil na teplotu samotných pekel, a zastrčila si batoh pod nohy. Vypo­věděla jsem mu všechno, co se mezi námi událo, a vynechala jen ten ohavný pocit, který ve mně vyvolal obrázek Jacka v lidské podobě. „Nemám tušení, co je na těch ostatních fotkách."

Sam se zeptal rovnou k věci. „Dělala je Olivie?"

„Ano."

„Rád bych věděl, jestli to nějak souvisí s tím, jak se ke mně cho­vala tenkrát před knihkupectvím," poznamenal ustaraně. Když jsem neodpověděla, obrátil pohled k volantu a kamsi za něj. „Jestli věděla, co jsem zač, jsou ty její poznámky o očích naprosto logické. Chtěla, abychom přiznali pravdu."

„To je dost možné," pokrčila jsem rameny. „Dává to smysl."

„Najednou jsem si vzpomněl, co říkala Rachel," povzdechl si Sam ztěžka. „O tom vlkovi u domu Oliviiných rodičů."

Zavřela jsem oči a zase je otevřela, ale nešla mi z hlavy momentka Jacka s rukama kolem těla. „Chm. Vůbec na to nechci myslet. A co Isa­bel? Nemůžu se jí dost dobře vyhýbat. A lhát taky nemůžu, to bych vypadala jako idiot."

Sam se na mě křivě pousmál. „Správně bych se měl zeptat, co je zač a co bychom podle tebe měli podniknout..."

„...ale já se v lidech nevyznám," dodala jsem místo něj.

„Tos řekla ty, ne já. Na to nezapomínej."

„Dobře, tak co uděláme? Proč mi připadá, že jsem jediná, koho to vyvedlo z míry? Ty vypadáš úplně klidně."

Sam pokrčil rameny. „Nejspíš je to pro mě jako blesk z čistého nebe. Nemám tušení, na co se připravit, dokud se s ní nesejdeme. Kdybych s ní mluvil ve chvíli, kdy vytáhla ty fotky, nejspíš bych si dělal sta­rosti, ale teď nevím, co přesně od ní čekat. Isabel je koneckonců do­cela hezké jméno."

„Tak s tím u mě nezaboduješ," zasmála jsem se.

Nasadil bolestiplný, dramatický výraz a vypadal přitom tak pře­hnaně, že se mi doopravdy ulevilo. „Je hrozná?"

„Dřív jsem si to myslela. A teď?" pokrčila jsem rameny. „Porota se ještě nerozhodla. Tak co podnikneme?"

„Nejspíš se s ní musíme sejít."

„Oba dva? Kde?"

„Ano, oba. Tohle není jen tvůj problém. Já nevím, někde, kde je klid. Kde bych ji mohl v klidu odhadnout, než se rozhodneme, kolik jí po­vědět." Zamračil se. „Nebude první člen rodiny, kdo to zjistil."

Z podmračeného výrazu jsem si domyslela, že nemluví o svých ro­dičích, protože to by se tvářil naprosto neutrálně. „Ne?"

„Beckova žena to věděla."

„Minulý čas?"

„Rakovina prsu. Dávno předtím, než jsem Becka poznal. Nikdy jsem se s ní nesetkal. Dozvěděl jsem se to čirou náhodou od Paula, Beck si nepřál, abych o ní věděl. Nejspíš proto, že většina lidí se těžko vyrov­nává s tím, čím jsme, a on nechtěl, abych si dělal naděje, že si můžu jen tak beze všeho najít nějakou roztomilou ženušku."

Znělo to jako hrozná nespravedlnost, že jeden pár postihly hned dvě tak těžké rány. Až příliš pozdě, abych se k tomu vracela, jsem si uvědomila nezvyklou zahořklost v Samově hlase. Přemýšlela jsem, jak o tom začít a vyptat se na Becka podrobněji, ale Sam zapnul rádio, pustil motor a v jejich hluku se příležitost vytratila.

Sam vycouval džípem z parkoviště, čelo pořád zamyšleně svraštěné. „Do háje s pravidly," prohlásil nakonec. „Chci se s ní sejít."

Kapitola 42 – Sam

12°C

 

První, co jsem Isabel slyšel pronést, bylo: „Může mi někdo vysvět­lit, proč máme péct nějaký podělaný koláč, místo abychom si popo­vídali o mém bratrovi?" Vteřinu předtím vylezla z ohromného SUV, který zabral prakticky celou příjezdovou cestu. Ze všeho nejdřív jsem si všiml, že je vysoká - což byla nejspíš zásluha deseticentimetrových podpatků na jejích rafinovaně špičatých kozačkách, a hned vzápětí mě napadlo slovo „lokýnky". Těch totiž měla na hlavě víc než porce­lánová panenka.

„Ne," odpověděla Grace a já ji za ten nesmlouvavý tón miloval.

Isabel cosi zabručela hlasem, který by, být náloží, dokázal vyhladit menší stát. „Můžu se teda aspoň zeptat, co je zač tenhle?"

Otočil jsem se po ní právě včas, abych si všiml, že mi kouká na za­dek. Rychle uhnula pohledem a já jako ozvěna odpověděl: „Ne."

Grace nás vedla do domu. V předsíni se na Isabel vážně zadívala. „Žádné otázky ohledně Jacka, platí? Máma je doma."

„To jsi ty, Grace?" zavolala Graceina matka seshora.

„Ano. Budeme péct houbový koláč!" Grace si pověsila kabát na vě­šák a pohybem nám naznačila, ať uděláme totéž.

„Přinesla jsem z ateliéru pár věcí, tak je klidně odstrčte stranou," křikla matka.

Isabel nakrčila nos, nechala si bundu lemovanou kožešinou na sobě a s rukama v kapsách čekala, až Grace odsune bedny ke zdi a proklestí nám cestu. V útulné, zabydlené kuchyni vypadala Isabel jako z jiné planety. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli za to, že ne úplně bílé linoleum na zemi najednou působí tak uboze, můžou její úhledné lokýnky, nebo jestli naopak stará popraskaná podlaha podtrhuje do­konalou umělost jejího účesu. Nikdy dřív mi tahle kuchyně nepřipa­dala omšelá.

Isabel nerozhodně ucouvla ještě o kousek, protože Grace si rázně vyhrnula rukávy a umyla si ve dřezu ruce.

„Bud tak hodný, Same, zapni rádio a nalaď něco pěkného."

Vyštrachal jsem mezi plechovkami se solí a cukrem malé rádio a pustil ho.

„Kristepane, my budeme vážně vařit!" zaúpěla Isabel. „Já myslela, že je to nějaká šifra." Povzbudivě jsem se na ni usmál, a když zachytila můj po­hled, protáhla obličej do útrpného výrazu. Tvářila se otráveně od samého začátku, ale já jí to tak úplně nevěřil. Z jejích očí bylo znát, že ji celá tahle situace přinejmenším zajímá. Já měl ve věci jasno: nehodlal jsem se Isa­bel s ničím svěřovat, dokud nebudu s naprostou jistotou vědět, co je zač.

V tom okamžiku sešla do kuchyně Graceina matka. Táhl z ní oran­žový pach terpentýnu. „Ahoj, Same. Ty budeš taky vařit?"

„Vynasnažím se," odpověděl jsem po pravdě.

„Tak si to užijte," zasmála se. „Kdo je tohle?"

„Isabel," řekla Grace. „Mami, nevíš, kde je ta zelená kuchařka? Vždycky ji dávám na tohle místo. Mám v ní recept na ten koláč."

Matka pokrčila rameny a přiklekla k jedné z beden na zemi. „Nej­spíš jí narostly nožičky a utekla. Co to proboha hrají v tom rádiu? Same, ty tam určitě najdeš něco lepšího."

Grace se probírala hromádkou kuchařek zastrčených na konci pultu a já zatím otáčel knoflíkem rádia, dokud Graceina matka nekřikla: „Tohle tam nech." Došel jsem zrovna k nějaké rozjuchané populární stanici. Pak se zvedla s krabicí v náruči. „Tak se mi zdá, že tady jsem prozatím skončila. Dobře se bavte. Já zase přijdu... časem."

Grace si jejího odchodu skoro ani nevšimla. „Isabel, v lednici jsou vejce, mléko a sýr," mávla na nás. „Same, uděláme klasický těstový korpus. Můžeš předehřát troubu na sto padesát a podat sem něja­kou formu?"

Isabel otevřela ledničku. „Máte tady asi tak osm tisíc druhů sýra. Podle mě jsou jeden jak druhý."

„Postarej se o troubu a Sam nějaký sýr vybere. Ten se totiž v jídle vyzná," nařizovala Grace. Natahovala se na špičky pro mouku v horní skříňce. Krásně přitom vynikla celá její postava a já měl co dělat, abych se udržel a nepohladil ji po holé kůži nad kalhotami. Ale to už byla mouka dole, a jelikož jsem propásl příležitost, vyměnil jsem si s Isabel místo, vytáhl z lednice kousek pikantního čedaru, pár vajec a mléko a všechno jsem to vyložil na pult.

Než jsem vejce rozklepl a přidal trochu majonézy, Grace už sekala v míse mouku s rostlinným tukem. Kuchyně najednou překypovala činorodostí, jako by nás byla celá rota.

„Co je zas tohle?" vrtěla Isabel hlavou nad balíčkem, který jí Grace vrazila do ruky.

Grace se zakuckala smíchy. „Žampiony."

„Vypadá to jako něco, co vylezlo krávě ze zadku."

„Takovou krávu bych si nechala líbit." Grace se natáhla přes Isabel a hodila do hrnce kousek másla. „To by byl zadek k nezaplacení. Hoď je tam a pár minut podus, dokud nebudou pěkně měkoučké."

„Jak dlouho?"

„Až budou měkoučké," opakoval jsem po Grace.

„Slyšíš, co ti ten kluk radí," napřáhla Grace ruku. „Formu!"

„Pomoz jí," obrátil jsem se k Isabel. „O to měkoučké se postarám já, když si nevíš rady."

„Já sama jsem měkoučká," zabrblala Isabel. Podala Grace dvě formy na pečení a ta do nich obratně rozprostřela těsto a začala Isabel uka­zovat, jak ozdobně zvarhánkovat okraje. Šlo jí to od ruky jako na drát­kách, až jsem Grace podezíral, že by si s tím vším poradila mnohem rychleji, kdybychom jí s Isabel nepřekáželi.

Grace si všimla, že s úsměvem přihlížím, jak upravují těsto. „Čemu se směješ? Podívej na ty houby!"

Zachránil jsem žampiony právě včas a přihodil k nim špenát, který mi Grace podala.

„Moje řasenka," kvílela Isabel do všeobecného zmatku, když se s Grace při krájení cibule smály a plakaly zároveň. Vtom pach cibu­lek zavanul až ke mně a zaštípal mě do očí.

Nastavil jsem jim hrnec se směsí. „Hoďte je tam. Ono je to přejde."

Isabel shrnula cibuli nožem z prkýnka a Grace mě zamoučněnou rukou plácla po zadku. Div jsem si nevykroutil hlavu, když jsem se otáčel, jestli mi tam nenechala otisk, a ona zatím přejela dlaní zby­tek mouky na pultu a plácla mě znova, tentokrát s ještě zřetelnějším výsledkem.

„To je moje oblíbená písnička," vyjekla najednou. „Dej to nahlas! Dej to nahlas!"

Byl to ukrutánský slaďák od Mariah Carey, ale v tuhle chvíli se do­konale hodil. Vytočil jsem zvuk, až reproduktory drnčely o plechovky vyrovnané po stranách, chytil jsem Grace za ruku, přitáhl ji k sobě a začali jsme tančit. Tvářili jsme se oba jako hvězdy parketu, strašlivě nemotorní a neskonale sexy. Grace se o mě s rukama ve vzduchu otí­rala tělem a já ji držel kolem pasu, o hodně níž, než se sluší a patří.

Tohle jsou ty okamžiky, pro které stojí za to žít, pomyslel jsem si. Grace zaklonila hlavu, dlouhý bílý krk na mém rameni, a natáhla se k mým rtům. Těsně předtím, než jsem ji políbil, jsem si všiml, jak Isabel tou­žebným pohledem sleduje, jak se naše ústa blíží k sobě.

„Řekněte mi, na kolik mám nastavit čas na troubě," řekla, když za­hlédla můj pohled, a odvrátila se. „A pak bychom si snad konečně mohli promluvit."

Grace se o mě ještě pořád opírala, v bezpečném přístavu mé náruče, celá od mouky a natolik k nakousnutí, že jsem si nic nepřál víc než být tu s ní v tuhle chvíli sám. Líně mávla rukou k otevřené kuchařce na pultu, opilá mou přítomností. Isabel přelétla očima recept a nastavila časomíru trouby.

Chvíli bylo ticho, a když nám všem konečně došlo, že jsme s vaře­ním skončili, nadechl jsem se a obrátil se k Isabel. „Tak dobře, teď ti povím, jak se to má s Jackem."

Isabel i Grace ke mně polekaně zvedly pohled.

„Pojďte se posadit," navrhla Grace a vymanila se mi z náruče. „Obý­vák je tamhle. Donesu kávu."

Přešli jsme tedy s Isabel do obývacího pokoje. Stejně jako ku­chyně byl zanesený nejrůznějšími věcmi, kterých jsem si před Isa-belinou návštěvou nikdy nevšiml. Aby se mohla posadit na po­hovku, musela odsunout stranou hromadu nevyžehleného prádla. Nechtěl jsem sedět vedle ní, a tak jsem si vybral houpací křeslo naproti gauči.

Isabel se na mě poočku podívala. „Proč nejsi jako Jack? Proč se ne­měníš tak často?"

Ani jsem nehnul brvou. Kdyby mě Grace nevarovala, jak moc si Isabel domyslela, nejspíš by mě to vyvedlo z míry. „Jsem na tom tak­hle už dlouho. Čím déle to trvá, tím je člověk stabilnější. Zpočátku se každý mění skoro pořád, tam a zase zpátky. Trochu to souvisí s tep­lotou, ale zdaleka ne tolik jako později."

„Udělals to Jackovi ty?" vypálila další otázku.

Zatvářil jsem se znechuceně. „Nevím, kdo to udělal. Je nás víc a ne všichni se chovají zodpovědně." O Jackově vzduchovce jsem se ne­zmínil.

„Proč je tak vzteklý?"

„To nevím," pokrčil jsem rameny. „Nebyl třeba vztekloun už předtím?"

Isabel se zatvářila dotčeně.

„Podívej, z pokousaného člověka se nestane zničehonic netvor. Změní se jenom ve vlka. Jinak je stejný jako předtím. Ve vlčí podobě, nebo když se často mění, ztrácí lidské zábrany, takže kdo je od pří­rody prudký nebo násilnický, samozřejmě se to projeví."

Vešla Grace a v rukou opatrně držela tři hrnky kávy. Isabel si vzala ten s obrázkem jezevce a já s reklamním nápisem banky. Grace se po­sadila vedle Isabel na pohovku.

Isabel na chvilku zavřela oči. „Dobře. Takže abych to shrnula. Vlci bratra doopravdy nezabili, jen ho potrhali a stal se z něj vlkodlak? Promiň, ale mně se celá tahle záležitost s nemrtvými nějak nezdá. A nepatří k tomu ještě něco s měsícem, stříbrnými kulkami a po­dobné nesmysly?"

„Uzdravil se, ale chvíli to trvalo," vysvětlil jsem jí. „Nikdy nebyl do­opravdy mrtvý. Nemám tušení, jak se dostal z márnice. Ty věci ko­lem měsíce a stříbra a tak dál jsou jen mýty. Nevím, jak to pořádně vysvětlit. Je to... je to vlastně nemoc, která se zhoršuje s chladem. Ty pověry o měsíci možná vznikly z toho, že v noci je větší zima, a když je člověk vlkem teprve krátce, dost často se mění právě na noc. Lidi si pak mohli myslet, že to dělá měsíc."

Isabel se s tím vyrovnávala vcelku dobře. Neomdlívala, ani jsem z ní necítil strach. Napila se kávy. „Grace, to je hnus."

„Instantní kafe," pokrčila Grace omluvně rameny.

„Poznává mě brácha, když je vlkem?" zeptala se Isabel.

Grace se mi podívala do tváře. Když jsem odpovídal, musel jsem od ní odvrátit pohled. „Tak trochu nejspíš ano. Někteří z nás si z toho vlčího období nepamatují vůbec nic, někdo si vzpomíná sem tam na něco."

Grace sklopila oči ke kávě, jako by ji tahle otázka vůbec nezajímala.

„Takže tady máte nějakou smečku?"

Isabel kladla dobré otázky. Přikývl jsem. „Ale Jack ji ještě nena­šel. Nebo oni nenašli jeho."

Isabel dlouze kroužila prstem po obrubě hrnku. Nakonec pře­jela pohledem ze mě na Grace a zase zpátky. „Fajn, tak v čem je ten háček?"

„Jak to myslíš?" zamrkal jsem zaskočeně.

„Já jen, že tu oba sedíte, povídáte a Grace se tváří, jako by všechno bylo naprosto v pořádku, ale není, je to tak?"

Nevím, proč mě její intuice tak překvapila. Člověk, který se vyšplhá až na samý vrcholek potravního řetězce střední školy se musí vyznat v lidech. Podíval jsem se do svého plného hrnku. Neměl jsem kávu rád, byla na mě moc výrazná a hořká. Byl jsem vlkem už moc dlouho a některé chutě jsem ztratil. „Máme danou dobu trvanlivosti. Čím víc času uplyne od chvíle, kdy jsme byli pokousaní, tím míň zimy stačí, abychom se proměnili. A tím víc tepla potřebujem, když z nás mají zase být lidé. Až se nakonec neproměníme zpátky v lidi už vůbec."

„Jak dlouho to trvá?"

Vyhnul jsem se pohledem Grace. „To je vlk od vlka různé. Většina vlků se mění docela hodně let."

„Ale ty ne."

Nech toho, Isabel! Už jsem nechtěl vystavovat Gracein vyrovnaný výraz další zkoušce. Zavrtěl jsem hlavou, jen úplně nepatrně, a dou­fal přitom, že se Grace dívá z okna nebo kamkoli jinam než na mě.

„A co kdybyste žili na Floridě nebo někde jinde, kde je teplo?"

Ulevilo se mi, že jsme se dostali zpátky do obecnější roviny. „Pár lidí to zkoušelo, ale není to k ničemu. Člověk si jen vyvine přecitlivělost na se­bemenší teplotní výkyvy." Ulrik s Melisou a dalším vlkem jménem Bauer jednou utekli před zimou do Texasu. Dobře jsem si vzpomínal na Ulrikovy nadšené telefonáty, když se celé týdny neměnil - a pak na sklíčený návrat bez Bauera, který se beze všeho varování proměnil, když jednou procházeli kolem pootevřených dveří klimatizovaného obchodu. V Te­xasu se ochránci pořádku podle všeho nezatěžovali uspávacími střelami.

„A co na rovníku? Tam je teplota pořád stejná."

„To nevím," snažil jsem se potlačit rozladění. „Do deštného pra­lesa, pokud vím, ještě nikdo z nás neodešel, ale budu na to myslet pro případ, že bych vyhrál v loterii."

„Tak se nevztekej." Isabel odložila hrnek na hromádku časopisů. „Jen se ptám. Takže koho pokoušou, ten se začne proměňovat, je to tak?"

Všichni, až na tu jednu, kterou bych si tak rád vzal s sebou. „V pod­statě ano." Slyšel jsem svůj unavený tón, ale bylo mi to jedno.

Isabel nakrčila rty a myslel jsem, že do toho bude rýpat dál, ale ne­udělala to. „Takže to bychom měli. Můj bratr je vlkodlak, opravdový vlkodlak, a nedá se s tím nic dělat."

Grace přimhouřila oči a já bych moc rád věděl, na co myslí. „Ano. Přesně tak to je. Ale to jsi věděla už předtím. Proč jsi vlastně přišla za námi?"

Isabel pokrčila rameny. „Nejspíš jsem doufala, že někdo vyskočí zpoza závěsu a řekne: ,Chacha, to jsme tě dostali! Žádní vlkodlaci přece nejsou. Co sis myslela?'"

Chtěl jsem jí vysvětlit, že vlkodlaci doopravdy neexistují. Jsou vlci a jsou lidé, a pak jsou ti na cestě z jedné podoby do druhé. Ale byl jsem tak unavený, že jsem to nechal být.

„Slib mi, že to nikomu neřekneš," promluvila nečekaně Grace. „Do­teď jsi to, počítám, neudělala, ale teď o tom nesmíš mluvit tím spíš."

„Myslíš, že jsem pitomá? Můj táta jednoho vlka odprásknul, protože na ně měl vztek. To za ním mám jít a vykládat mu, že Jack je jedním z nich? A máma je už tak nadopovaná, že s ní není řeč. Ta by mi taky náramně pomohla. Prostě si s tím budu muset nějak poradit sama."

Grace si se mnou vyměnila pohled, kterým říkala Dobrý odhad, Same.

„Sama ne," opravila ji. „Když to půjde, pomůžeme ti. Jack se s tím nemusí vyrovnávat sám, ale musíme ho nejdřív najít."

Isabel si smetla z kozačky neviditelné smítko, jako by nevěděla, jak na tu náhlou vstřícnost reagovat. Nakonec, s pohledem pořád upře­ným na botu, řekla: „Já nevím. Když jsem ho viděla naposled, nebyl zrovna milý. Vlastně si nejsem jistá, jestli ho chci najít."

„Promiň," řekl jsem.

„Proč se omlouváš?"

Že ode mě neuslyšíš, že se chová neurvale proto, že byl pokousaný, a že to zase přejde. Pokrčil jsem rameny. Připadalo mi, že je to po­slední dobou moje nejčastější gesto. „Že jsem ti nemohl říct nic po­vzbudivějšího."

Z kuchyně podrážděně zařinčel časoměr na troubě.

„A máme upečeno," poznamenala Isabel. „Aspoň mě čeká cena útě­chy." Podívala se na mě a pak na Grace. „Takže co nevidět se přestane měnit tam a zpátky, je to tak? Protože zima už je na spadnutí."

Přikývl jsem.

„Tak prima." Isabel se podívala z okna na holé větve stromů. Na les, který se teď stal Jackovým domovem a zanedlouho bude i mým domovem. „Už aby to bylo."