Mrazení: kapitola 43,44

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Mrazení - Maggie Stiefvaterová, přečteno: 757×

Kapitola 43 – Grace

7°C

 

Byla jsem polomrtvá nevyspáním. Byla jsem zombie. Byla jsem…

Esej na angličtinu

Hlas pana učitele Rinka

Blikání zářivky nad lavicí

Biologie

Isabelin kamenný obličej

Těžká víčka

„Země volá Grace," houkla Rachel na chodníku vedle mě a štípla mě do lokte. „Tamhle je Olivie. Vůbec jsem si jí ve škole nevšimla, ty jo?"

Sledovala jsem Rachelin pohled k hloučku studentů čekajících na školní autobus. Olivie stála mezi nimi a poskakovala, aby se zahřála. Bez fotoaparátu. Vzpomněla jsem si na její fotky. „Musím s ní mluvit."

„To teda musíš," kývla Rachel. „Protože spolu musíte zase vy­cházet, než o Vánocích vyrazíme na prázdniny někam do tepla. Šla bych s tebou, ale čeká na mě táta a má pak nějakou schůzku v Duluthu. Jestli tam nebudu do tří vteřin, vyletí z kůže. Pak mi povíš, co jste domluvily."

Rozběhla se k parkovišti a já klusala za Olivií. „Olivie."

Trhla sebou a já ji chytila za loket, jako by mi jinak mohla uletět. „Zkoušela jsem ti volat."

Olivie si stáhla čepici přes uši a zachumlala se do sebe proti zimě. „Jo?"

Chvíli jsem byla v pokušení počkat, co mi řekne. Jestli se sama od sebe přizná, že ví, jak je to s vlky. Ale to už začaly přijíždět autobusy a nevěděla jsem, jestli mám dost času. „Viděla jsem fotky Jacka," řekla jsem jí tiše do ucha.

Prudce se ke mně otočila. „To tys mi je šlohla?"

Pokusila jsem se neodpovídat protiútokem, ale tak úplně se mi to nepodařilo. „To Isabel mi je ukázala."

Olivie zbledla.

„Proč jsi mi nic neřekla?" uhodila jsem na ni. „Proč jsi mi neza­volala?"

Kousla se do rtu a zahleděla se na druhou stranu parkoviště. „Nej­dřív jsem to chtěla udělat. Chtěla jsem ti říct, žes měla pravdu. Ale pak jsem narazila na Jacka a ten mě zapřísahal, ať o něm nikomu ne­říkám. Měla jsem bůhvíproč tak trochu výčitky, jako bych dělala něco, co se nemá."

„Ty jsi s ním mluvila?" zůstala jsem na ni zírat.

Olivie nešťastně pokrčila rameny. S přibývajícím chladem se roz­třásla zimou. „Byla jsem fotit vlky jako vždycky a najednou jsem ho uviděla. Sledovala jsem ho," naklonila se ke mně a ztišila hlas, „jak se mění. Zpátky do člověka. Vůbec jsem tomu nemoha uvěřit. Neměl nic na sebe a ke mně domů to byl kousek, tak jsem ho vzala k nám a půj­čila mu nějaké Johnovy šaty. Nejspíš jsem jen potřebovala samu sebe ujistit, že nejsem blázen."

„Dík," neodpustila jsem si sarkasticky.

Chvíli trvalo, než jí to došlo. Pak rychle vyhrkla: „Já vím, Grace. Já vím, žes mi to říkala od začátku, ale co jsi ode mě čekala? Že ti to uvěřím? Víš, jak to zní nesmyslně? Jak to vypadá nesmyslně? Prostě mi ho bylo líto. Nepatří teď chudák nikam."

„Jak dlouho už to trvá?" Co mě na tom tak bolelo? Byla to zrada, nebo něco jiného? Řekla jsem Olivii o svém podezření hned na za­čátku a ona stejně čekala s přiznáním, až na ni přímo uhodím.

„Nevím. Nějakou chvíli. Dávám mu jídlo, peru mu oblečení a tak. Nevím, kde bydlí. Ze začátku jsme si docela dost povídali, ale pak jsme se chytili kvůli léčbě. Chodila jsem za školu, abych s ním mohla mluvit, a taky jsem se snažila fotit vlky. Zajímalo mě, jestli se třeba nepromění ještě nějaký." Na chvíli se odmlčela. „Grace, Jack říkal, že tě taky pokousali, a dostala ses z toho."

„To je pravda. Myslím to, že mě pokousali. Tos přece věděla. Ale já jsem se nikdy ve vlka neproměnila, to je taky jasná věc."

„Nikdy?" upřela na mě zkoumavě oči.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Řeklas o tom ještě někomu?"

Unaveně si mě změřila pohledem. „Myslíš, že jsem blázen?"

„Každopádně Isabel se k tvým fotkám nějak dostala. A když se to povedlo jí, může je získat každý."

„Na žádných fotkách není vidět, co se přesně děje," namítla Olivie. „Vždyť ti to říkám. Nejsem pitomá. Mám jen fotky předtím a potom. Kdo by podle nich uvěřil, jak je to doopravdy?"

„Isabel," řekla jsem.

Olivie se na mě zamračila. „Dávám si pozor. A vůbec, od té hádky jsem ho neviděla. Už musím jít." Ukázala na autobus. „Vážně ses ni­kdy neproměnila?"

Teď jsem měla příležitost vrátit jí ten unavený pohled. „Já ti nikdy nelžu, Olivie."

Dlouze se na mě zadívala. „Nechceš zajet ke mně?" zeptala se na­konec.

Tak trochu jsem si od ní přála slyšet, že ji to mrzí. Že se mi ne­svěřila. Že mi neodpovídala na telefon. Že se se mnou hádala. Že neřekla Měla jsi pravdu. A tak jsem jen zavrtěla hlavou. „Čekám na Sama."

„Dobře. Tak někdy jindy tenhle týden?"

„Možná."

Najednou byla pryč, obrys za oknem autobusu postupující uličkou dozadu. Doufala jsem, že když ji uslyším přiznat se, že o vlcích věděla, nějakým způsobem se spolu vyrovnáme, ale cítila jsem jen neurčitý nepokoj. Olivie celou tu dobu ví, kde Jacka najít, a my ho zatím hle­dáme jako diví. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.

Na parkovišti se objevil můj džíp a pomalu mířil ke mně. Pohled na Sama mě uklidnil stokrát víc než rozhovor s Olivií. Zvláštní, jak může člověka potěšit, když vidí vlastní auto.

Sam se natáhl a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Vypadal unaveně a podával mi kouřící pohárek s kávou. „Před chvilkou ti zvonil mobil."

„Díky." Vlezla jsem do auta a vděčně si od něj vzala kelímek. „Jsem dneska jak chodící mrtvola. Nutně potřebuju kofein, a taky jsem před chvílí měla hrozně divný rozhovor s Olivií. Hned ti to povím, jen co se trochu nadopuju. Kde mám ten mobil?" Sam ukázal na přihrádku v palubní desce.

Otevřela jsem ji a vytáhla telefon. Jedna nová zpráva. Vytočila jsem hlasovou schránku, přepnula na hlasitý poslech, položila mobil na pa­lubní desku a obrátila se k Samovi.

„Už můžeš," oznámila jsem mu.

Sam se na mě zmateně podíval. „Co?"

„Dát mi pusu."

Sam se kousl do rtu. „Já radši útočím nečekaně."

„Máte jednu novou zprávu" oznamovala mi automatická spojo­vatelka.

Nespokojeně jsem se opřela do sedadla. „Já se z tebe zblázním." Sam se zazubil.

„Ahoj, zlato. To bys nevěřila, koho jsem dneska náhodou potkala!" Z reproduktoru bzikal mámin hlas.

„Můžeš se na mě zničehonic vrhnout," odtušila jsem. „Mně to va­dit nebude."

„Naomi Ettovou!" Máma byla očividně bez sebe nadšením.        „Víš kte­rou, chodily jsme spolu do školy."

„To bych do tebe neřekl, že jsi taková," poznamenal Sam. Usoudila jsem, že si dělá legraci.

„Je teď vdaná a tak vůbec a stavuje se na chvíli tady ve městě," po­kračovala máma, „tak k nim s tátou na chvíli zajedeme."

„Taky že nejsem," zamračila jsem se na něj. „Ale když jde o tebe, na nic bych nespoléhala."

„Chci říct, ze se dneska vrátíme až pozdě," informovala mě dál máma. „V lednici je zbytek guláše, a kdybys něco potřebovala, samozřejmě jsme na telefonu."

Zbytek mého guláše! Sama jsem ho vařila!

Sam se díval na telefon, i když se namísto mámy už zase chopila slova mechanická telefonistka. „Pro opakovaný poslech stiskněte jed­ničku. Pro vymazání..."

Vymazala jsem ji. Sam nespouštěl oči z mobilu a tvářil se nepří­tomně. Nevěděla jsem, na co myslí. Možná měl, stejně jako já, hlavu plnou nejrůznějších otázek a problémů, příliš spletitých a nepojmenovatelných, než aby si s nimi věděl rady.

Zaklapla jsem telefon a cvaknutí jako by ho vytrhlo z transu. Na­jednou se mi vpíjel pohledem do očí. „Pojď se mnou někam."

Tázavě jsem zvedla obočí.

„Počkej, vážně. Pojeď někam. Můžu tě někam pozvat? Na něco lep­šího než zbytky guláše?"

Nevěděla jsem, co na to říct. Nejpřirozenější by mi připadalo od­povědět To si vážně myslíš, že se mě na to musíš ptát?

Nespouštěla jsem z něj pohled a on zatím nepřestával mluvit, slova klopýtala jedno přes druhé, jako by je nestačil vyslovovat. Kdybych v tu chvíli neucítila ten pach, nejspíš bych si ani neuvědomila, že něco není v pořádku. Ze Sama se ve vlnách valil nepříjemně nasládlý pach úzkosti. Bál se o mě? Kvůli něčemu, co se ten den stalo? Bál se, pro­tože slyšel předpověď počasí?

„Co se děje?" zeptala jsem se přímo.

„Jen bych dneska večer rád vypadnul z města. Na chvíli si vydech­nout, takové úplně miniaturní prázdniny. Na pár hodin vyklouznout do jiného života, rozumíš mi? Totiž jestli nechceš, nikam jezdit ne­musíme. A kdyby se ti to..."

„Same," řekla jsem. „Buď už zticha."

Ztichl.

„A jeď."

Sam nastartoval a rozjeli jsme se.

 

Vyjel na mezistátní dálnici a jel, zatímco se obloha nad stromy zbarvila do růžova a ptáci poletující kolem se změnili v černé siluety. V chlad­ném vzduchu se od výfuků aut najíždějících na dálnici zvedala bílá oblaka. Sam řídil jednou rukou a prsty druhé si propletl s mými. Bylo to tisíckrát lepší než sedět doma u guláše.

Než jsme sjeli na odbočce, bud jsem si na ten pach úzkosti zvykla, nebo se Sam uklidnil, ale v autě už byla zas cítit jeho obvyklá vlčí vůně lesa.

„Tak povídej," přejela jsem mu prstem po chladném hřbetě ruky. „Kam to vlastně jedem?"

Sam se na mě úkosem podíval a ve světle palubní desky jsem za­hlédla jeho smutný úsměv. „V Duluthu je fantastická cukrárna."

Bylo od něj neskutečně milé, že vážil hodinu cesty jen proto, aby mě vzal do cukrárny. A byla to neskutečná hloupost, když uvážíme před­pověď počasí, ale milé to bylo i tak. „Nikdy jsem tam nebyla."

„Dělají tam úžasná jablka v karamelu," dělal mi chutě Sam. „A tako­vou tu lepkavou věc, ani nevím, jak se to jmenuje. Určitě to má nejmíň milion kalorií. A ta jejich horká čokoláda, Grace, to je hotový zázrak."

Nevěděla jsem, co na to říct. Ten tón, jakým řekl moje jméno, mi vy­razil dech. Pohyb, jakým jeho rty vykrojily samohlásky. Hřejivá barva jeho hlasu se mi zasekla v hlavě jako útržek melodie.

„Jednou jsem napsal písničku o jejich pralinkách," přiznal Sam.

To mě zaujalo. „Slyšela jsem, jak jsi hrál na kytaru mojí mámě. Ří­kala, že to byla písnička o mně. Proč mi ji někdy nezazpíváš?"

Sam pokrčil rameny.

Podívala jsem se přes jeho rameno na osvětlené město, kde se každá budova a most hrdinně bránily jasnou září proti tmě nadcházející zimy. Jeli jsme do centra. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem tu byla naposledy. „To bude ohromně romantické. Další přírůstek do se­znamu nezapomenutelných procházek."

Sam se dál upřeně díval na silnici, ale rty se mu zvedly do úsměvu. Zasmála jsem se a sledovala, kudy jedeme. Sam se neřídil podle ná­zvů ulic, ale zdálo se, že směřuje večerními ulicemi najisto. Pouliční světla házela pruhy do oken a na bílé čáry na silnici, jako by odmě­řovala čas nahoře a čas dole.

Nakonec Sam zaparkoval a ukázal na krámek kousek před námi. Řinulo se z něj lákavé, hřejivé světlo. Obrátil se ke mně. „Uvidíš, to je ráj."

Oba jsme vystoupili a rozběhli se k obchodu. Nevěděla jsem, ko­lik je stupňů, ale když jsem otvírala skleněné dveře cukrárny, šly mi od úst obláčky páry. Sam se vmáčkl za mnou do hřejivého žlutého světla, ruce pevně zkřížené na prsou. Zvonek nad vchodem ještě neutichl, když se ke mně zezadu přitiskl, přitáhl si mě blíž a objal mě kolem pasu. „Nedívej se," pošeptal mi do ucha. „Zavři oči a přivoň si. Schválně čichej, ale pořádně. Já vím, že to umíš."

Opřela jsem se mu hlavou o rameno, zavřela oči a vychutnávala si teplo jeho těla. Měla jsem nos jen kousek od jeho krku a cítila jsem jeho zemitou, divokou, složitou vůni.

„Mě ne," zabručel.

„Nic jiného necítím," otevřela jsem oči a podívala se na něj.

„Nebuď paličatá." Maličko se mnou pootočil, abych stála čelem do středu obchodu. Na policích jsem zahlédla plechovky se sušenkami a cukrovím a za nimi lesklý pult s bonbony. „Poddej se tomu pro jed­nou. Stojí to za to."

Smutnýma očima mě vyzýval, abych se soustředila na něco, čemu jsem se už léta vyhýbala. A nejen vyhýbala, pohřbila jsem to zaživa.

Pohřbila jsem to, když jsem myslela, že jsem v tom sama. Teď mi za zády stál Sam, tiskl si mě na prsa, jako by mě držel zpříma na nohou, a jeho dech mi teple ovíval ucho.

Zavřela jsem oči, zeširoka se nadechla a nechala vůně plynout do chřípí. Jako první se objevily ty nejsilnější, karamel a hnědý cukr, žlutooranžová vůně podobná slunci. To bylo snadné. Těch si musel všimnout každý, kdo sem vstoupil. A po nich samozřejmě čokoláda, tmavá hořká i slaďounká mléčná. Nevěřila jsem, že by normální dívka cítila něco ji­ného, a tak trochu jsem byla v pokušení dál nepokračovat. Ale v zádech jsem cítila tlukot Samova srdce a pro jednou jsem se poddala.

Do nosu mi vběhla vůně máty, ostrá jako sklo, a po ní až pří­liš sladká, jakoby přezrálá vůně malin. Jablka, křehká a čistá. Ořechy, teplá vůně másla a země, která mi připomínala Sama. Jemná, nená­padná bílá čokoláda. A po ní, bože, nějaký zvláštní druh kávy, temná, vrstevnatá, hříšná vůně. Povzdechla jsem blahem, ale to ještě nebylo všechno. Máslové sušenky na policích vydávaly uklidňující moučnou vůni, a k tomu lízátka a celá směsice ovocných vůní tak koncentrova­ných, že nemohly být pravé. Slaný dotek preclíků, štiplavá vůně cit­ronu, křehká břitkost anýzu. Vůně, které jsem ani nedokázala pojme­novat. Zasténala jsem.

Sam mě za odměnu zlehýnka políbil na ucho a pak mi do něj za­šeptal: „Není to nádhera?"

Otevřela jsem oči. Ve srovnání s tím, co jsem právě zažila, mi okolní barvy připadaly fádní. Nenapadalo mě nic, co by neznělo banálně, a tak jsem jen přikývla. Znovu mě políbil, tentokrát na tvář, a zadí­val se mi do obličeje, šťastný a rozzářený tím, co v něm vidí. Uvědo­mila jsem si, že se o tohle místo, o tenhle zážitek ještě nikdy s nikým nepodělil. Až se mnou.

„Je to neskutečná krása," řekla jsem nakonec tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli mě slyší. Ale slyšel mě, jak jinak. Slyšel všechno, co jsem slyšela já.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená přiznat si, jak moc se li­ším od ostatních lidí.

Sam mě pustil z náruče a nechal si jen mou dlaň. „Tak pojď," táhl mě dál. „Ted přijde to opravdu těžké. Vyber si něco. Na co máš chuť. Koupím ti to."

Chci tebe. Dotyk jeho dlaně v mojí, jeho hladká kůže, ten zvláštní, na­půl lidský, napůl vlčí způsob, jakým se přede mnou pohyboval, a k tomu vzpomínka na jeho vůni - všechno mě bolelo touhou po jeho polibku.

Sam mi stiskl ruku, jako by mi četl myšlenky, a vedl mě k pultu s cukrovinkami. Viděla jsem před sebou vyrovnané řady čokoládo­vých bonbonů, miniaturních dortíků, máčených preclíků a pralinek.

„Venku je pořádná zima, co?" oslovila nás dívka za pultem. „Prý má sněžit. Už se nemůžu dočkat." Zvedla hlavu a přátelsky, shovívavě se na nás usmála. Představila jsem si, jak asi musíme vypadat, když se tak držíme za ruce a slintáme nad čokoládou.

„Co je nejlepší?" zeptala jsem se.

Dívka bez váhání ukázala na dvě police čokoládových bonbonů. Sam zavrtěl hlavou. „Dáme si dvě horké čokolády."

„Se šlehačkou?"

„Že se ptáte."

Zasmála se na nás a otočila se ke strojku. Když otevřela plechovku s kakaem, vyvalila se přes pult hustá čokoládová vůně. Zatímco pro­davačka přikapávala na dno papírových kelímků mátový extrakt, ob­rátila jsem se k Samovi a vzala ho i za druhou ruku. Vytáhla jsem se na špičky a ukradla mu ze rtů polibek. „Nečekaný útok," ozná­mila jsem.

Sam se sehnul a polibek mi oplatil. Přitiskl ústa na moje a jemně mě kousal do spodního rtu, až mi naskočila husí kůže. „Nečekaný útok na oplátku."

„To byla zákeřnost," ohradila jsem se, překvapená, že mi z jeho něž­ností nevypověděl hlas.

„Moc vám to spolu sluší, vy dva," ozvala se dívka za pultem, když před nás stavěla dva kelímky korunované šlehačkou. Měla trochu křivý, upřímný úsměv, ze kterého jsem si domyslela, že se asi směje často a ráda. „Vážně. Jak dlouho spolu chodíte?"

Sam pustil mou ruku, aby mohl sáhnout pro peněženku, a vytáhl několik bankovek. „Šest let."

Nakrčila jsem nos, abych zakryla úsměv. Tak on počítá i dobu, kdy jsme byli každý úplně jiný živočišný druh.

„Páni," protáhla dívka uznale. „To je ve vašem věku pořádná doba."

Sam mi podal horkou čokoládu a neodpověděl, jen se na mě díval žlutýma očima, jako bych mu patřila. Zajímalo by mě, jestli si uvědo­moval, že se na mě dívá způsobem tisíckrát důvěrnějším, než mohl být jakýkoli dotyk.

Přidřepla jsem si a prohlížela si mandlovou lodičku na spodní po­lici. Neměla jsem dost odvahy, abych se na některého z nich podívala, když jsem se přiznávala: „Byla to láska na první pohled."

Dívka si povzdechla. „To je tak ohromně romantické. Kéž vám to vydrží napořád. Svět potřebuje víc lásky na první pohled."

„Dáš si něco z toho, Grace?" Překvapilo mě, jak má Sam zastřený hlas. A teprve pak mi došlo, že jsem možná řekla víc, než jsem měla v úmyslu. Kdy asi Samovi naposledy někdo řekl, že ho miluje?

Bylo to neskonale smutné pomyšlení.

Zvedla jsem se a vzala Sama zase za ruku. Sevřel mi prsty tak prudce, že to skoro zabolelo. „Tyhle pusinky vypadají úžasně. Můžete nám jich pár dát?"

Sam kývl na prodavačku a za chvíli už jsem svírala papírový sáček se sladkostmi a Sam měl na špičce nosu šlehačku. Ukázala jsem na něj a on si ji rozpačitě setřel rukávem.

„Zajdu nastartovat auto," oznámila jsem a podala mu sáček. Podí­val se na mě, a když nic neříkal, dodala jsem: „Aby se ohřálo."

„Aha. Jasně. Dobrý nápad."

Musel nejspíš zapomenout, jaká je venku zima. Já si to naštěstí uvě­domila. V představách mi naskočil hrůzyplný výjev, jak se Sam kroutí v autě v křečích a já se zoufale snažím vytočit topení na maximum. Nechala jsem ho v krámě a vyrazila do tmavé zimní noci.

Bylo zvláštní, že ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře, jsem si najednou připadala nadobro opuštěná, jako by mě nekonečná noc hrozila spolknout, když mě nedrží při zemi Samův dotek a vůně. Nic jsem tady nepoznávala. Kdyby se Sam proměnil ve vlka, trvalo by mi kolik hodin, než bych se dostala domů. A co bych udělala s ním? Nemohla bych ho tu přece jen tak nechat, míle a míle od jeho lesa. Ztratila bych ho v obou podobách. Na ulicích už ležel bílý poprašek a kolem se snášely k zemi další vločky, křehké a osudové. Když jsem odemykala dveře, srážel se mi dech před ústy do strašidelných obláčků.

Nebyla jsem zvyklá na tenhle vzrůstající svíravý pocit. Zachvěla jsem se a čekala, až se džíp ohřeje. Upíjela jsem přitom horkou čo­koládu. Sam měl pravdu, byla fantastická a hned mi zvedla náladu. Špetka mátové esence mi chladivě probleskovala v ústech a zároveň mě zalévalo teplo čokolády. Horký nápoj mě navíc uklidňoval, a než se auto ohřálo, připadaly mi obavy, že by se dnes večer něco mohlo stát, jako zbytečná dětinskost.

Vyskočila jsem z auta, strčila hlavu do cukrárny a kousek ode dveří našla Sama. „Už můžeš."

Při studeném závanu zvenčí se viditelně otřásl a beze slova vyra­zil rovnou k vozu. Zavolala jsem na prodavačku a ještě jednou jí po­děkovala, ale cestou k autu mě na chodníku cosi zarazilo. Pod kvap­nými kroky, které po sobě nechal v poprašku Sam, se táhly jiné, starší stopy, kterých jsem si předtím nevšimla. Přešlapovaly před krámem, jako by tu někdo přecházel sem tam.

Sledovala jsem jejich trasu, dlouhé lehké kroky tam a zpátky kolem dveří cukrárny, a pak se po nich pohledem pustila po chodníku dál. Asi po pěti metrech ležela kousek od jasného kruhu světla pouliční lampy jakási tmavá hromádka. Zaváhala jsem. Koukej si nasednout, na­řizovala jsem si v duchu, ale nedalo mi to a popošla jsem k ní blíž.

Byla to tmavá bunda, džíny a svetr s rolákem, a v poprašku sněhu vedla od šatů zřetelná řádka vlčích stop.

Kapitola 44 - Sam

0 °C

 

Zní to hloupě, ale jedna z věcí, kterou jsem měl na Grace nejradši, bylo, že nemusela mluvit. Někdy mi stačilo ke spokojenosti, aby moje chvíle ticha nic nerušilo, aby je plnily myšlenky, a ne slova. Tam, kde by se mě jiná dívka možná snažila zatáhnout do hovoru, Grace se jen natáhla po mé dlani, opřela naše propletené prsty o moji nohu, po­ložila mi hlavu na rameno a zůstala tak, dokud jsme nevyjeli z Duluthu. Neptala se, jak to, že trefím po městě, proč se tak dlouze dí­vám na silnici, po které moji rodiče sjížděli k místu, kde jsme bydleli, nebo jak se stalo, že kluk z Duluthu skončil u vlčí smečky kousek od kanadských hranic.

A když po čase promluvila a pustila moji ruku, aby se natáhla do sáčku pro cukroví, vyprávěla mi, jak jako malá jednou upekla sušenky z vajec natvrdo, která zbyla od Velikonoc, namísto ze syrových. Přesně to jsem v tu chvíli potřeboval - milé rozptýlení.

Jenže pak jsem z kapsy uslyšel zvonit mobil, sestupnou škálu me­lodických tónů. V první chvíli jsem nechápal, kde se mi bere v kapse telefon, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi ho Beck strčil do dlaně. Za­volej, až mě budeš potřebovat, dodal ještě.

Zvláštní, že řekl až, ne kdybys.

„To je mobil?" přivřela Grace víčka. „Ty máš telefon?"

Milé rozptýlení se rozletělo na tisíce kousků a já sáhl do kapsy. „Dřív jsem ho neměl," vysvětloval jsem chabě. Dívala se na mě a špetka vý­čitky v jejích očích mi rvala srdce z těla. Tváře se mi vybarvily hanbou. „Nedávno jsem si ho pořídil," dodal jsem. Telefon znovu zazvonil a já zmáčkl příjem hovoru. Ani jsem se nemusel dívat na displej, abych vě­děl, kdo mi volá.

„Kde jsi, Same? Je zima." Beckovi zaznívala v hlase upřímná sta­rost, která mi vždycky dělala dobře.

Cítil jsem na sobě Gracein pohled.

Už jsem o jeho starostlivost nestál. „Jsem v pohodě."

Beck se odmlčel a já věděl, že si v hlavě přebírá můj tón. „Same, není to tak černobílé, jak to vypadá. Snaž se mě pochopit. Nedáš mi ani příležitost, abychom si promluvili. Udělal jsem někdy něco špatně?"

„Teď," řekl jsem a zavěsil. Zastrčil jsem telefon do kapsy a napůl čekal, že zazvoní znovu. Vlastně jsem si to i tak trochu přál, abych ho mohl nevzít.

Grace se neptala, kdo volal. Nechtěla vědět, o čem jsme se bavili. Věděl jsem, že čeká, až jí to všechno povím sám od sebe, a věděl jsem také, že bych to měl udělat, ale nechtělo se mi do toho. Nechtěl jsem... nechtěl jsem, aby viděla Becka v tomhle novém světle. Nebo jsem ho možná nechtěl v tomhle světle vidět já sám.

Neřekl jsem nic.

Grace polkla a vytáhla svůj telefon. „To mi připomíná, že bych měla zkontrolovat zprávy. Chm. Jako by hrozilo, že mi někdo z rodičů volal!"

Zahleděla se na displej. Jeho modré světlo jí osvětlovalo dlaň a vr­halo strašidelné odlesky na bradu.

„Volali?" zeptal jsem se.

„To víš, že ne. Vzpomínají s kamarády na staré časy." Vytočila je­jich číslo a čekala. Na druhé straně se ozvaly tlumené hlasy, příliš ti­ché, než abych rozeznal slova. „Ahoj, to jsem já. Jo, v pořádku. Aha. Dobře, tak já nebudu čekat. Bavte se dobře. Ahoj." Zaklapla telefon, otočila po mně hnědé oči a unaveně se usmála. „Pojď, utečeme spolu a tajně se vezmeme."

„To bychom ale museli až do Vegas," poznamenal jsem. „Tady nás v tuhle hodinu nemá kdo oddat, leda jeleni a pár opilců."

„Tak to svěříme jelenům," rozhodla Grace. „Opilci by nám zkomo­lili jména a všechno by to zkazili."

„Ostatně to zní docela příhodně, aby vlkodlaka a děvče oddával jelen."

Grace se zasmála. „A možná by mi rodiče chvíli věnovali pozor­nost. ,Mami, tati, právě jsem se vdala. Nedívejte se na mě tak. Pelichá jen po část roku.'"

Potřásl jsem hlavou. Měl jsem chuť jí poděkovat, ale místo toho jsem řekl: „To volal Beck."

„Ten tvůj Beck?"

„Ano. Byl se Salemem v Kanadě - Salem je jeden vlk, co se nadobro zbláznil." Byla to jen část pravdy, ale pravda to nicméně byla.

„Ráda bych se s ním seznámila," řekla Grace bez váhání. Nejspíš jsem se nezatvářil moc nadšeně, protože rychle dodala: „Myslím s Bec­kem. Jednou je něco jako tvůj táta, ne?"

Přejel jsem prsty po volantu a očima těkal ze silnice na zaťaté klouby rukou. Zvláštní, jak někteří lidé berou svou kůži jako danou věc, ani je nenapadne, jaké by to bylo o ni přijít. Vysvlékám se z kůže/ už mě nesvírá/ můj rozum chřadne, umírá./ Ta bolest být sám sebou. Zalo­vil jsem v paměti po vzpomínce na Becka v otcovské roli. „Měli jsme v domě takový velký gril a jednou večer se Beckovi nechtělo do vaření a řekl: ,Same, dneska nás nakrmíš ty.' Ukázal mi, jak píchnout dopro­střed steaku, abych poznal, jestli je hotový, a jak je na začátku rychle osmahnout po obou stranách, aby zůstaly šťavnaté."

„A byly fantastické, viď?"

„Spálil jsem je na uhel," opravil jsem ji věcně. „Přirovnal bych je k dřevěnému uhlí, ale to je svým způsobem ještě pořád k jídlu." Grace se rozesmála.

„Beck ten svůj snědl," smutně jsem se při té vzpomínce usmál. „Ří­kal, že je to ten nejlepší steak, jaký kdy jedl, protože ho nemusel dě­lat sám."

Připadalo mi, jako by od té doby uběhla celá věčnost.

Grace se na mě usmívala, jako by staré historky o mně a vůdci smečky byly to nejlepší, co kdy slyšela. Jako by vypovídaly o něčem hlubším. Jako by nás spojovalo něco mimořádného, Beck a já, otec a syn.

Před očima se mi vynořil kluk v zadní části Beckovy Tahoe. Podí­val se na mě a řekl: „Pomoc."

„Jak je to dlouho?" zeptala se Grace. „Nemyslím ty steaky, myslím od chvíle, kdy jsi byl pokousaný."

„To mi bylo sedm. Jedenáct let."

„Co jsi dělal v našem lese?" zeptala se. „Totiž, jsi přece z Duluthu, ne? Nebo se to tak aspoň píše na tvém řidičském průkazu."

„Mě vlci nenapadli v lese," řekl jsem. „Byly toho tenkrát plné no­viny."

Grace mi upřeně hleděla do očí, až jsem musel odvrátit pohled k silnici.

„Když jsem se chystal nastoupit do školního autobusu, zaútočili na mě najednou dva vlci. Jeden mě přitiskl k zemi a druhý mě kousl." Nebo spíš mi natrhl kůži, jako by šlo jen o to, aby tekla krev. Ale ono o to opravdu šlo, nebo ne? Při zpětném pohledu to bylo nad slunce jasnější. Nikdy dřív mě nenapadlo vrátit se v myšlenkách k jednodu­ché dětské vzpomínce, kdy mě napadli vlci, aby se pak, když se mě rodiče pokusili zabít, objevil Beck a zachránil mě. Byl jsem s Beckem svázaný příliš těsně a vážil jsem si ho způsobem, který vylučoval ja­koukoli výčitku. Možná proto jsem ani nechtěl zkoumat minulost do větší hloubky. To až teď, když jsem svůj příběh vyprávěl Grace, na mě najednou vykoukla ta očividná pravda: oni na mě nezaútočili náho­dou. Vybrali si mě, sledovali a úmyslně nakazili uprostřed ulice jako ty děti, co jsem viděl vzadu v dodávce. A Beck pak už jen po čase do­razil, aby mě dal zase dohromady.

Jsi ze všech nejlepší, slyšel jsem v duchu Beckův hlas. Myslel si ten­krát, že vydržím déle než on a převezmu smečku po něm. Správně bych měl mít vztek. Měl bych zuřit, že mě takhle připravil o můj ži­vot. Ale uvnitř jsem cítil jen bílý šum, tupou nicotu. „Ve městě?" podivila se Grace.

„Na předměstí. Kolem nebyly žádné lesy. Sousedi vyprávěli, že pak ty vlky viděli utíkat přes zadní dvorky."

Grace neřekla nic. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mě napadli naprosto záměrně, mi ta myšlenka přišla tak očividná, že jsem če­kal, kdy ji Grace pronese nahlas. Snad jsem si i přál, aby to udělala a já mohl poukázat na tu hroznou nespravedlnost. Ale neřekla to. Jen jsem koutkem oka viděl, jak si mě se svraštělým čelem měří po­hledem.

„Co to bylo za vlky?" zeptala se nakonec.

„Už si nevzpomínám. Jeden z nich možná byl Paul, protože byl černý. Víc si nepamatuju."

Znovu se rozhostilo dlouhé ticho a pak jsme byli doma. Příjezdová cesta k domu byla prázdná. Grace dlouze vydechla.

„Tak se mi zdá, že jsme zase sami," řekla. „Počkej tady, dojdu ode­mknout."

Vyskočila z auta a chladný závan se mi zahryzl do tváří. Vytočil jsem topení na maximum, abych se připravil na cestu k domu. Opřel jsem se až těsně o větráky, nechal si kůži ovívat horkým vzduchem a pevně jsem stiskl oči. Pokoušel jsem se rozptýlit vzpomínkou na předchozí část večera, na to, jak jsem v cukrárně tiskl Grace k sobě, cítil, jak se její teplé tělo propaluje do mého, sledoval, jak nasává vzduch, a věděl, že cítí především mě... a zachvěl jsem se. Netušil jsem, jestli se dokážu ovládat další noc těsně po jejím boku.

„Same!" zavolala Grace. Otevřel jsem oči a zaostřil na hlavu vy­kukující z pootevřených vchodových dveří. Snažila se udržet pro mě v chodbě co nejvíc tepla. Šikovná holčička.

Přišel čas vyrazit. Vypnul jsem vůz, vyskočil ven a uháněl po zle­dovatělém chodníku. Kůže mě štípala a kroutila se.

Grace za mnou zabouchla dveře, takže chlad zůstal venku, a sevřela mě do náruče, nabídla mi teplo vlastního těla. „Už je ti dost teplo?" zašeptala mi do ucha zadýchaně.

Oči se mi už začaly přizpůsobovat šeru v chodbě a já uviděl třpyt v jejích očích, obrys vlasů a křivku paže, kterou mě objímala kolem krku. Zrcadlo na zdi mi nabízelo podobně tlumený obraz jejího těla vzepnutého ke mně. Nechal jsem se tak držet ještě hodnou chvílí, než jsem řekl: „Už je to dobré."

„Dáš si něco k jídlu?" V prázdném domě zněl její hlas nezvykle hla­sitě, jako by se odrážel ozvěnou od dřevěné podlahy. Kromě něj ne­bylo kolem slyšet nic, jen pomalý, tlumený dech topení vydechujícího ohřátý vzduch. Ostře jsem vnímal, že jsme spolu sami.

„Radši bych šel do postele," polkl jsem.

Její odpověď zněla, jako by se jí ulevilo. „Já taky."

Skoro jsem litoval, že se mnou tak ochotně souhlasila. Kdybych ještě zůstal na nohou, snědl si sendvič a třeba se podíval na televizi, možná bych se dokázal nějak odpoutat od pomyšlení, jak strašlivě po ní toužím.

Ale Grace mi neodporovala. Skopla za dveřmi z nohou boty a v po­nožkách kráčela chodbou přede mnou. Vklouzli jsme do tmavé ložnice ozářené jen světlem měsíce odrážejícím se od sněhového poprašku před oknem. Dveře se za námi s tichým povzdechem zavřely a Grace se o ně opřela zády, ruce ještě pořád na klice. Dlouhou chvíli bylo ti­cho a pak se zeptala: „Proč na mě bereš takové ohledy, Same Rothe?"

Snažil jsem se odpovědět po pravdě. „Já... totiž... nejsem přece zvíře."

„Já se tě nebojím," řekla.

Ani nevypadala, že by se mě bála. Vypadala překrásně, zalitá měsíč­ním světlem, nekonečně vábivá, voňavá mátou, mýdlem a kůží. Jede­náct let jsem sledoval, jak se zbytek smečky mění ve zvířata. Potlačo­val jsem svoje instinkty, ovládal se, bránil se, abych zůstal člověkem, snažil se jednat za všech okolností správně.

Jako by četla moje myšlenky, zeptala se: „Pověz mi, copak mě chce políbit jen ten vlk v tobě?"

Toužil jsem ji políbit úplně vším, čím jsem kdy byl, líbat ji tak dlouho, až bych sám zmizel. Opřel jsem se rukama o dveře po stra­nách její hlavy, až zapraskaly pod mojí váhou, naklonil jsem se k ní a přitiskl jí ústa na rty. Žhavými rty mi polibek oplatila. Její jazyk mi kmital po zubech, ruce měla za zády a ještě pořád se opírala o dveře. Celé tělo mi vibrovalo, nedočkavé překonat těch posledních pár cen­timetrů mezi námi.

Začala mě líbat důrazněji, její dech mi vanul do úst a kousala mě do spodního rtu. Panebože, to byla nádhera. Než jsem si uvědomil, co dělám, vydralo se mi z hrdla zavrčení, ale nestihl jsem nad tím ani upadnout do rozpaků, protože Grace vytáhla ruce zpoza zad, ovinula mi je kolem krku a přitáhla si mě k sobě.

„To bylo ohromně sexy," zašeptala zajíkavě. „Netušila jsem, že umíš být ještě lákavější."

Znovu jsem ji políbil, než stačila říct něco dalšího, a společně jsme couvali do pokoje, změť propletených paží ve svitu měsíce. Zachy­tila se mi prsty o okraje džin, palci mi hladila kyčle a přitahovala si mě pořád blíž.

„Proboha, Grace," vypravil jsem ze sebe. „Přeceňuješ moje sebeovládání."

„Kašlu na sebeovládání."

Měl jsem ruce pod její košilí, ani nevím, jak se tam dostaly. Tiskl jsem jí dlaně na záda a roztaženými prsty svíral boky. „Já nechci udě­lat nic, čeho bys litovala."

Grace se mi prohnula pod dlaněmi, jako by ji můj dotyk probudil k životu. „Tak nepřestávej."

Představoval jsem si v tisíci obměnách, jak vyslovuje něco podob­ného, ale žádná z mých fantazií se ani vzdáleně neblížila téhle bezdeché extázi.

 

„Same." Hlas na druhém konci jsem neznala. Jsem to ale husa. Vzala jsem z nočního stolku Samův telefon, ne svůj. Asi dvě vteřiny jsem horečně přemýšlela, co dělat. Napadlo mě telefon zaklapnout, ale to dost dobře nešlo.

„Ne," ozvala jsem se nakonec. „Já nejsem Sam."

Hlas zněl zdvořile, ale ve slovech jsem cítila podráždění. „Promiňte. Nejspíš jsem si spletl číslo."

„Ne," pospíšila jsem si, než stačil zavěsit. „Tohle je Samův telefon."

Následovala dlouhá významná pauza. „Aha," ozval se hlas potom. „Takže vy budete to děvče, je to tak? Co bylo v mém domě."

Zauvažovala jsem, jestli něco získám tím, když to popřu, ale nic mě nenapadlo. „Ano."

„Jmenujete se nějak?"

„A vy?"

Kratičce se zasmál, nevesele, ale vcelku příjemně. „Myslím, že se mi zamlouváte. Já jsem Beck."

„To dává smysl." Odvrátila jsem tvář od Sama, který pořád pravi­delně oddechoval a ruce položené přes hlavu mu tlumily můj hlas. „Čím jste ho tak vytočil?"

Znovu ten kratičký smích. „Pořád se na mě zlobí?"

Zvažovala jsem odpověď. „Teď ne. Teď spí. Mám mu něco vyřídit?" Zírala jsem na Beckovo číslo a snažila se vrýt si ho do paměti.

Znovu bylo dlouho ticho, už jsem myslela, že Beck zavěsil, ale pak hlasitě vydechl. „Jeden z jeho... přátel přišel k úrazu. Myslíte, že byste ho mohla vzbudit?"

Jeden z ostatních vlků. Kdo jiný by to mohl být? Zanořila jsem se pod deku. „Samozřejmě. Hned to udělám."

Odložila jsem telefon, jemně odsunula Samovu ruku, až jsem našla jeho ucho a tvář. „Same, probuď se. Telefon. Je to důležité."

Otočil ke mně hlavu a já uviděla, že už má žluté oko otevřené. „Dej to na odposlech."

Zmáčkla jsem tlačítko a položila si telefon na břicho. Jeho displej mi na tričku rozsvěcel modrý obdélníček.

„Co se děje?" Sam se opřel o loket, zašklebil se, když ucítil zimu, a nakupil deky kolem nás do improvizovaného stanu.

„Někdo napadl Paula. Je na tom bledě, úplně na cucky."

Sam sešpulil rty do malého kroužku. Bylo mu v tu chvíli nej­spíš jedno, jak vypadá. Oči měl nepřítomné a v duchu byl u své smečky. „Můžeš... už jsi... ještě krvácí?" vypravil ze sebe nakonec. „Byl člověk?"

„Člověk. Snažil jsem se z něj dostat, kdo to udělal, abych toho pre­víta zabil. Myslel jsem... Same, vážně jsem myslel, že ti budu muset za­volat, že umřel. Až tak zlé to s ním bylo. Ale teď už se to snad zatahuje. Jenže víš co... všechny ty drobné kousance po celém těle, na krku, na zápěstích, na břiše, úplně jako by někdo věděl..."

„...jako by věděl, jak ho zabít," dopověděl Sam.

„Udělal to nějaký vlk," řekl Beck. „To nám stačil říct."

„Jeden z těch nových?" zavrčel Sam překvapivě prudce.

„Same."

„Mohl to být někdo z nich?"

„Same. Ne. Ti jsou vevnitř."

Cítila jsem, jak je Sam vedle mě napjatý, a lámala si hlavu, co tím asi myslel. Jeden z těch nových? Byl snad nový ještě někdo, kromě Jacka?

„Přijedeš?" zeptal se Beck. „Můžeš přijet? Není moc zima?"

„Nevím." Ze Samova staženého koutku jsem poznala, že odpovídá jen na první otázku. Nevěděla jsem, proč se s Beckem nepohodl, ale musel pro to mít dobrý důvod.

Beckův hlas zněl najednou jinak, byl mladší, tišší, zranitelnější. „Same, prosím tě, nezlob se na mě. Nemůžu to vydržet."

Sam se odvrátil od telefonu.

„Same," opakoval Beck tiše.

Sam se vedle mě zachvěl a zavřel oči. „Jsi tam ještě?"

Podívala jsem se na Sama, ale vytrvale mlčel. Nemohla jsem si po­moct, bylo mi Becka líto. „Já tu jsem," ozvala jsem se.

Následovalo dlouhé ticho, ve kterém se neozývalo ani obvyklé pras­kání a šumění, takže jsem myslela, že Beck zavěsil. Ale pak se obezřetně zeptal: „Kolik toho o Samovi víte, bezejmenná slečno?"

„Všechno."

Odmlka. A pak: „Rád bych se s vámi setkal." Sam natáhl ruku a vypnul telefon. Světlo na displeji zhaslo a my se pod přikrývkami ocitli v naprosté tmě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a deset