Mrazení: kapitola 46,47,48

Kapitola 46 – Grace

7°C

 

Moji rodiče o ničem nevědí. To byla moje první a nejzásadnější myš­lenka ráno poté, co jsme se Samem... strávili noc. Počítám, že je to normální. Počítám, že je normální cítit se trochu provinile. Počítám, že i ta zvláštní závrať je normální. Bylo mi, jako bych si celý život mys­lela, že jsem ucelený obraz, a teprve Sam mi ukázal, že jsem vlastně skládačka, rozložil mě na kousky a znovu poskládal. Zřetelně jsem si uvědomovala každičký jednotlivý pocit, ze kterých se skládalo jed­nolité klubko těchhle nových emocí.

Ani Sam nic neříkal. Nechal mě řídit a držel mě přitom oběma ru­kama za pravou dlaň. Dala bych milion dolarů, kdybych se mohla do­zvědět, co si myslí.

„Co chceš dělat odpoledne?" zeptala jsem se nakonec.

Podíval se z okénka a prsty mi přitom hladil hřbet ruky. Svět ko­lem vypadal suchý, jako by ho vystříhal z papíru. Čekal na sníh. „Co­koli, když budeme spolu."

„Cokoli?"

Podíval se na mě s roztomilým, maličko křivým úsměvem. Napadlo mě, že možná cítí podobnou závrať jako já. „No ano. Cokoli, když při tom budeme spolu."

„Ráda bych se seznámila s Beckem," řekla jsem.

Tak, a bylo to venku. Beck byl kousek skládačky, který mi nešel z hlavy od okamžiku, kdy jsem zvedla Samův telefon.

Sam na to neřekl nic. Upíral oči na školu a hlavou mu nejspíš táhlo, že když ještě pár minut počká, může mě vysadit na chodníku a vyhne se diskusi. Ale pak jen vzdychl, jako by byl k smrti unavený. „Bože, Grace. Proč?"

„Je to v podstatě tvůj otec, Same. Chci vědět všechno, co s tebou souvisí. To přece není tak těžké pochopit."

„Ty máš ráda všechno na svém místě, viď?" Sam sledoval očima hloučky studentů pomalu přecházejících přes parkoviště. „Chceš nás dát pěkně dohromady a abrakadabra, všechno zase bude, jak má být."

„Jestli mě tím chceš naštvat, tak máš smůlu. Já dobře vím, že je to pravda."

Sam mlčel, dokud jsem znova neobjela parkoviště, a pak zasténal. „Grace, mně se to vůbec nezamlouvá. Nestojím o žádné konflikty."

„Žádné konflikty nenastanou. On tě chce vidět."

„Nevíš o všem, co se mezi námi děje. Jsou to vážně hrozné věci. Bude z toho hádka, jestli ve mně zbyla aspoň špetka morálních zásad. I když po včerejší noci asi sotva."

V rychlosti jsem našla volné místo na konci parkoviště, abychom si mohli promluvit bez zvědavých očí na chodníku. „Máš z toho vý­čitky?"

„Ne. Možná maličko. Připadám si... nesvůj."

„Použili jsme ochranu," připomněla jsem mu. Sam se na mě nedíval.

„O to nejde. Já jen... jen že... že doufám, že to byla ta pravá chvíle."

„Byla to ta pravá chvíle."

Odvrátil pohled z okénka. „Jen bych rád věděl, jestli... jestli jsi se mnou... jestli ses se mnou milovala proto, aby ses pomstila rodičům."

Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala a pak jsem popadla ze zad­ního sedadla batůžek. Najednou jsem byla vzteky bez sebe, uši i tváře mi hořely, ačkoli jsem nevěděla proč. Nepoznávala jsem vlastní hlas, když jsem se konečně zmohla na slovo. „To mi povídáš pěknou věc!"

Ani teď se na mě Sam nepodíval, jako by ho stěna školní budovy neodolatelně fascinovala. Jako by ho fascinovala natolik, že se mi ani nedokáže podívat do očí, když mě obviňuje, že jsem ho využila. Za­lila mě nová vlna vzteku.

„To máš vážně tak málo sebevědomí, že si neumíš připustit, že bych tě mohla chtít jen kvůli tobě?" Otevřela jsem dveře a vyklouzla ven. Sam jen zamrkal, když dovnitř vletěl studený vzduch, třebaže ho ne­mohlo být tolik, aby mu ublížil. „Všechno jsi zkazil. Slyšíš? Všechno jsi zkazil."

Chtěla jsem zabouchnout, ale natáhl se přes sedadlo a zadržel dveře. „Počkej, Grace. Počkej."

„Na co?"

„Takhle nemůžeš odejít." Prosebně na mě hleděl k zbláznění smut­nýma očima. Všimla jsem si, že mu na rukou naskočila husí kůže a ra­mena se mu v průvanu maličko chvějí. To mě dostalo. I když jsem zu­řila úplně doopravdy, oba jsme věděli, co se může přihodit, zatímco budu ve škole. Bylo to k nesnesení. Nemohla jsem ten strach vystát.

„Mrzí mě, že jsem to řekl," sypal ze sebe Sam, než odejdu. „Máš pravdu. Nedokážu uvěřit, že by mě mohlo potkat něco tak úžas­ného. Někdo tak úžasný. Neodcházej ve zlém, Grace. Neodcházej na­štvaná."

Zavřela jsem oči. Na okamžik jsem si nic nepřála víc, než aby to byl docela obyčejný kluk a já mohla uraženě odkráčet. Jenže to Sam nebyl. Byl křehký jako podzimní motýl, kterého zahubí první mra­zík. Spolkla jsem tedy vztek, ačkoli to bylo hořké sousto, a pootevřela dveře o maličko víc. „Nepřeju si, aby tě ještě někdy napadla podobná hloupost, Same Rothe."

Když jsem vyslovila jeho jméno, maličko přivřel oči, řasami na chvíli zakryl žluté duhovky a pak natáhl ruku a pohladil mě po tváři. „Promiň."

Chytila jsem ho za ruku, propletla si jeho prsty se svými a upřeně se mu zadívala do tváře. „Jak by se asi cítil Beck, když bys od něj ode­šel naštvaný ty?"

Sam se nevesele zasmál a já si vzpomněla na podobný Beckův smích při nočním telefonátu. Uhnul přede mnou očima. Věděl, že znám Beckovo číslo. Odtáhl prsty od mých. „Zajedem tam. Jak si pře­ješ, zajedeme tam."

Chystala jsem se už k odchodu, ale pak jsem se zarazila. „Proč se na Becka zlobíš, Same? Proč máš vztek zrovna na něj, když na vlastní rodiče jsem tě nikdy rozzlobeného neviděla?"

Z jeho výrazu jsem poznala, že si tuhle otázku nikdy dřív nepolo­žil. Trvalo dlouho, než našel odpověď. „Protože Beck... Beck nemu­sel udělat to, co udělal. Moji rodiče ano. Mysleli, že jsem netvor. Měli strach. Nejednali promyšleně."

Tvář měl najednou plnou bolesti a nejistoty. Natáhla jsem se za ním do auta a něžně ho políbila. Nevěděla jsem, co k tomu říct, a tak jsem ho jen políbila ještě jednou, vzala batůžek a vyrazila do šedi­vého dne.

Když jsem se otočila přes rameno, ještě tam seděl, na tváři zamyš­lený, divoký výraz. Jako poslední jsem zahlédla jeho oči, v mírném větříku napůl přivřené, a rozcuchané černé vlasy. Bůhvíproč jsem si vzpomněla na ten večer, kdy jsem ho uviděla poprvé.

Nečekaný závan větru mi odhrnul vlasy z krku a rezavě se mi za­ryl do kůže.

Zima byla najednou docela blizoučko. Zastavila jsem se na chod­níku, zavřela oči a vzpírala se veliké touze vrátit se k Samovi. Nakonec ve mně zvítězil smysl pro povinnost a já zamířila do školy, ale připa­dalo mi, že dělám chybu.

Kapitola 47 – Sam

7°C

 

Když Grace vystoupila, udělalo se mi ze všeho nanic. Bylo mi nanic z toho, že jsme se pohádali, nanic z pochybností, nanic z chladu, který mi jen taktak dovoluje zůstat v lidské podobě. A nejen nanic. Byl jsem navíc neklidný, vyvedený z míry. Těch otazníků na mě bylo moc: Jack, Isabel, Olivie, Shelby, Beck.

Neuměl jsem si představit, že s Grace půjdeme za Beckem. Zesí­lil jsem topení v autě, opřel si hlavu o volant a zůstal tak, dokud mě jeho tvrdý oblouk nezačal tlačit do čela. S topením na maximum bylo v autě za chvíli vedro a dusno, ale mně to dělalo dobře. Nemusel jsem se bát proměny. Pevně jsem vězel ve své kůži.

Nejdřív mě napadlo, že bych takhle mohl prosedět celý den, tiše si prozpěvovat - Čím slunci blíž, tím blíž jsem si sám/ v bezpečném se­vření své kůže - a čekat, až se vrátí Grace, ale vydržel jsem to stěží půl hodiny. Potřeboval jsem se pohybovat. A nejen to, potřeboval jsem nějak odčinit to, co jsem řekl Grace. Rozhodl jsem se, že znovu zajdu k Jackovi domů. Ještě pořád se neobjevil, ani mrtvý ani jako zpráva v novinách, a mě nenapadalo, kde jinde dál hledat. Grace bude mít radost, že se kvůli ní snažím dát věci do pořádku.

Nechal jsem džíp na málo používané dřevařské cestě kousek od domu Culpeperových a vzal to zkratkou přes les. Borovice v očekávání sněhu ztratily barvu a špičky se jim lehce zachvívaly ve studeném vě­tru, který jsem naštěstí dole pod větvemi necítil. Chlupy v týle se mi nepříjemně ježily, jak ke mně ve strnulém lese doléhal vlčí pach. Ten kluk musel počurat snad každý strom, prevít nafoukaná.

Po pravici se mi cosi pohnulo, až jsem nadskočil, a pak jsem se při­krčil k zemi. Zadržel jsem dech.

Byla to jen laň. Krátce jsem zahlédl velké oči, dlouhé nohy a bílý ocá­sek, a vzápětí zvíře překvapivě neohrabanými kroky zmizelo v podrostu. Její přítomnost byla každopádně vítané znamení. Když tu byla zvěř, Jack tu nebyl. Neměl jsem žádnou zbraň, jen holé ruce. Proti nevypočitatelnému novému vlkovi nadupanému adrenalinem bych toho moc nezvládl.

Kousek od domu, u posledních stromů, jsem se zarazil. Nedaleko se ozývaly hlasy, dívčí a chlapecký, oba rozčílené a hlasité. Museli stát poblíž zadních dveří. Krytý stínem domu jsem se tiše jako vlk pro­smýkl kolem rohu blíž k nim. Mužský hlas, hluboký a vzteklý, jsem nepoznával, ale instinkt mi napověděl, že to bude Jack. Druhý hlas patřil Isabel. Napadlo mě, že se jim ukážu, ale pak jsem zaváhal. Byl jsem zvědavý, o čem se dohadují.

„Já nevím, o čem to mluvíš," křičela Isabel. „Za co se mi omlou­váš? Že si jen tak zmizíš? Nebo že ses nechal pokousat, to přede­vším? Za..."

„Za Chloe," přerušil ji chlapec.

Chvíli bylo ticho. „Jak to myslíš, za Chloe? Co s tím má ten pes co dělat? Nevíš náhodou, kde je?"

„Isabel, tys mě vůbec neposlouchala, nebo co? Někdy jsi vážně úplně zabedněná. Vždyť ti to povídám. Já zkrátka ve vlčí podobě ne­vím, co dělám."

Zakryl jsem si pusu, abych se nerozesmál nahlas. Jack jí sežral psa. „To chceš říct, že je... že jsi... Panebože, ty jsi ale pitomec, Jacku."

„Já za to nemůžu. Říkal jsem ti, jak to se mnou je. Nemělas ji pouš­tět ven."

„Máš vůbec tušení, kolik ten pes stál?"

„Propánečka!"

„Co mám podle tebe říct našim? Mami, tati, z Jacka je vlkodlak, a chcete něco vědět? Jak se ztratila Chloe, tak on ji sežral."

„Nic jim neříkej!" vyhrkl Jack. „Ostatně, myslím, že vím, jak se s tím vypořádat. Dá se to léčit." Zamračil jsem se.

„Léčit?" opakovala Isabel bezvýrazným hlasem. „Jak se chceš pro­sím tě vyléčit z toho, že jsi vlkodlak?"

„S tím si nelámej tu svoji blond hlavinku. Však já... Potřebuju ještě pár dnů, abych měl jistotu. Až to budu vědět na sto procent, všechno ti povím."

„Dobře. Jak myslíš. Kristepane, to snad není pravda. Ty jsi sežral Chloe."

„Nemůžeš už s tím konečně dát pokoj? Začínáš mi lézt na nervy."

„No prosím. A co ti ostatní? Jsou tu přece i jiní, ne? Nemohli by ti pomoct?"

„Isabel, drž hubu! Už jsem ti řekl, že jsem na to nejspíš přišel. Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal."

„A nemyslíš, že..."

Ostrý zvuk, který sem nepatřil. Praskla větvička? Nebo to byla rána do tváře?

Když Isabel znovu promluvila, měla najednou jiný tón, ne tak roz­hodný. „Hlavně ať tě nikdo nevidí, dávej si pozor. Máma je na terapii - kvůli tobě - a táta je mimo město. Jedu teď zpátky do školy. To snad není pravda, ty si mě sem zavoláš jen proto, abys mi oznámil, žes mi sežral psa!"

„Volal jsem ti, abych ti řekl, že už vím, jak z toho ven. Koukám, že tě to vážně nadchlo. Ohromně, viď? Je ti to úplně fuk!"

„Je to paráda. Senzace. Ahoj."

Skoro vzápětí jsem uslyšel odjíždět Isabelin SUV a znovu jsem za­váhal. Nijak zvlášť se mi nechtělo objevovat se před novým vlkem, který navíc nezvládá svou agresivitu, ale na druhou stranu jsem se potřeboval buď vrátit do auta, nebo zalézt do teplého domu. A dům byl blíž. Pomalu jsem se sunul kolem zadní stěny a poslouchal, kde je asi Jack. Nic se neozývalo. Musel zajít dovnitř.

Přiblížil jsem se ke dveřím, kterými jsem se ze začátku týdne vlou­pal dovnitř - sklo už bylo spravené -, a vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Ohromně pozorné.

Uvnitř jsem Jacka okamžitě zaslechl rachotit v jinak prázdném domě a tiše jsem proběhl potemnělou předsíní do dlouhé kuchyně s vyso­kým stropem. Byla černobíle vykachlíčkovaná a všechny pracovní plochy byly černé. Dvěma okny se dovnitř lilo bílé, průzračné světlo, odráželo se od bílých stěn a zvýrazňovalo černé pánve zavěšené ze stropu. Celá místnost působila jako studie v černobílé.

Kuchyně u Grace doma, teplá, zanesená věcmi a vonící po skořici, česneku a pečivu, se mi zamlouvala mnohem víc než tenhle sterilní sál.

Jack dřepěl zády ke mně před ledničkou z nerezové oceli a pro­hrabával přihrádky. Strnul jsem na místě, ale jeho nájezd na ledničku musel moje kroky spolehlivě přehlušit. Nehrozilo tu, že by vítr zanesl můj pach jeho směrem, a tak jsem zůstal stát a zvažoval možnosti dalšího postupu. Jack byl vysoký, ramenatý, s hustými černými kudrnami jako řecký bůh. Z jeho držení těla čišelo přehnané sebevědomí, a to mě z nějakého důvodu dráždilo. Potlačil jsem zavrčení, vklouzl do dveří a tiše se vytáhl na protější pult. Kdyby byl Jack agresivní, výška by mi mohla poskytnout určitou výhodu.

Poodešel od lednice a shodil na nablýskaný kuchyňský ostrůvek náruč jídla. Několik minut si soustředěně chystal sendvič a já ho při tom sledoval. Pečlivě skládal vrstvy různých druhů masa a sýrů, pak namázl chléb trochou majonézy a zvedl oči.

„Kristepane," vyjekl.

„Ahoj," opáčil jsem.

„Co chceš?" Nezdálo se, že by měl strach. Nebyl jsem dost velký, abych naháněl hrůzu vzezřením.

Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Jeho rozhovor s Isabel zásadně změnil téma, které jsem s ním chtěl probrat. „Tak co je ten lék, na který spoléháš?"

Konečně se zatvářil vyděšeně. Jen na vteřinu, než se vzpamatoval a znovu sebevědomě vystrčil bradu. „O čem to mluvíš?"

„Myslíš, že víš, jak se vyléčit. Jak jsi na to přišel?"

„Počkej, člověče. Co jsi zač?"

Vůbec se mi nezamlouval. Nevěděl jsem proč, ale instinkt mi to zře­telně napovídal. Nezamlouval se mi ani trochu. Kdybych si nedělal starosti, že může ohrozit Grace, Olivii a Isabel, vykašlal bych se na něj a nechal ho tam. Zároveň je ale vždycky jednodušší postavit se nesym­patickému člověku. Snáz se mi hrála role někoho, kdo zná odpověď na všechny otázky. „Někdo jako ty. Taky mě pokousali." Rozhlédl se, jako by mi chtěl odporovat, a já ho zarazil zvednutou rukou. „Jestli mi chceš vykládat něco jako ,To si mě s někým pleteš', vůbec se nenamáhej. Viděl jsem tě jako vlka. Teď mi jen pověz, proč si myslíš, že na to znáš lék."

„Proč bych ti měl věřit?"

„Protože na rozdíl od tvého táty nevycpávám zvířata a nevystavuju si je ve vstupní hale. A protože vážně nestojím o to, aby ses producí­roval před školou a u cizích dveří a vystavoval tak smečku nebezpečí. Všichni se snažíme nějak přežít, když už si s námi osud tak ohavně zahrál. Nestojíme o to, aby se nějaký přemoudřelý bohatý cápek před­váděl před světem, aby na nás město vytáhlo s vidlemi."

Jack zavrčel. Byl to na můj vkus až moc zvířecí zvuk a podezření se mi potvrdilo, když jsem si všiml, že se zlehka chvěje. Ještě pořád byl strašlivě nestabilní. Mohl se proměnit v každém okamžiku. „To už není moje starost. Opatřím si lék a bude vystaráno. Takže se můžeš klidně sbalit a vypadnout." Couval od kuchyňského ostrůvku k pultu za sebou.

Seskočil jsem na zem. „Jacku, na tohle není žádný lék."

„To se pleteš," vyštěkl. „Jeden vlk se náhodou vyléčil."

Nenápadně se blížil k bloku s noži. Nejrozumnější by bylo vyrazit ke dveřím, ale jeho slova mě přibila na místě. „Cože?"

„Přesně tak. Trvalo mi to až doteď, ale nakonec jsem si to dal dohro­mady. Ve škole jsem znal jednu holku, co ji vlci pokousali, ale vyléčila se. Nějaká Grace. Ta musí vědět, jak se to léčí. A taky mi to pěkně rychle vyklopí."

Všechno se se mnou zatočilo. „Nech ji na pokoji."

Jack se na mě ušklíbl, nebo se mu možná jen bezděky stáhla tvář. Rukou klouzal po pultu, poslepu sahal po nožích a chřípí se mu dmulo, jak se mi v chladném vzduchu začal z kůže zvedat vlčí pach. „Proč­pak?" zeptal se. „Copak ty to nechceš vědět? Nebo už tě vyléčila?"

„Žádný lék neexistuje. Ona nic neví." Děsilo mě, kolik na mě můj hlas prozrazuje. Dával jasně najevo, co ke Grace cítím.

„To nemůžeš vědět," odsekl Jack. Sáhl po noži, ale ruka se mu třásla tak, že na první pokus nenahmátl rukojeť. „A teď vypadni."

Ani jsem se nehnul. Neuměl jsem si představit nic horšího než to­hohle blázna, jak se na Grace dožaduje léku. Roztřesený, nepředvída­telný, násilnický mladík a bezmocná Grace bez odpovědi na otázku, kterou jí klade.

Jack konečně nahmátl, co hledal, a vytáhl dlouhý škaredý nůž se zubatým ostřím. Černobílá kuchyně se v něm zrcadlila v desítkách odlesků. Jack se třásl tak silně, že měl co dělat, aby udržel špičku na­mířenou mým směrem. „Povídal jsem ti, ať vypadneš."

Instinkt mi radil skočit po něm, jak bych to udělal s kterýmkoli ji­ným vlkem, zavrčet mu u krku a přimět ho podrobit se. Donutit ho ke slibu, že se ke Grace ani nepřiblíží. Ale v lidské podobě to takhle nefun­guje, zvlášť když je váš protivník o tolik silnější. Popošel jsem k němu, pohled upřený do jeho očí místo na nůž, a zkusil jinou taktiku. „Jacku. Prosím tě. Ona ti neumí poradit, ale já ti můžu usnadnit život."

„Nech mě na pokoji." Jack udělal krok mým směrem, vzápětí ucouvl a upadl na koleno. Nůž dopadl na dlaždičku. Škubl jsem sebou, než přistál, ale vydal překvapivě tlumený zvuk. Ani Jack skoro nehlesl, když se svezl za nožem k zemi. Prsty se mu kroutily a měnily se na černobílých dlaždičkách v drápy. Něco se snažil říct, nebylo mu však rozumět. V hlavě mi naskočila slova písničky. Měla být pro něj, ale vyprávěla vlastně o mně. Svět slov ztracený pro svět živých/ řadím se mezi mrtvé v pohybu./ Oloupen o hlas přesto nazývám/ tisícem jmen ten bezejmenný děs.

Dřepl jsem si k němu a odstrčil nůž stranou, aby si o něj neublížil. Teď nemělo smysl na něco se ho vyptávat. Vzdychl jsem si a poslou­chal, jak sténá, kvílí a křičí. V tuhle chvíli jsme si byli rovni, já i Jack. Bez ohledu na všechny jeho výsady, krásné vlasy a sebevědomá ra­mena na tom nebyl o nic lip než já.

Jack zakňučel.

„Měl bys být rád," napomenul jsem ztěžka oddechujícího vlka. „As­poň jsi tentokrát nezvracel."

Jack se na mě zahleděl hnědýma očima, dlouze a bez mrknutí, a pak vyskočil na nohy a vyrazil ke dveřím.

Nejradši bych se prostě zvedl a odešel, ale neměl jsem na vybra­nou. Ve chvíli, kdy pronesl Graceino jméno, už nebylo ani pomyšlení, abych ho nechal na pokoji.

Vyběhl jsem za ním. Hnali jsme se domem. Na podlaze z tvrdého dřeva mu podkluzovaly drápy a moje podrážky vrzaly hned za ním. Do sálu s rozšklebenými zvířaty jsem mu vletěl skoro v patách a hned vzápětí mi do nosu zavanul pach mrtvých kůží. Jack měl dvě výhody: vyznal se v domě a byl vlk. Spoléhal jsem se na to, že využije známé prostředí k tomu, aby se schoval, ne že se spolehne na svou dosud ne­probádanou zvířecí sílu.

Ale přepočítal jsem se.

Kapitola 48 – Grace

10°C

 

Sam se ještě nikdy neopozdil. Když jsem vyšla ze třídy, vždycky už če­kal s džípem na parkovišti, a tak jsem si nikdy nemusela lámat hlavu, kde se zdržel nebo co mám dělat, než se objeví. Dneska jsem poprvé čekala.

Čekala jsem, až všichni studenti nastoupili do autobusů. Čekala jsem, až se i poslední opozdilci rozešli k autům a po jednom po dvou odjeli. Čekala jsem, až ze školy vyšli učitelé a nasedli do aut. Napadlo mě, že bych si mohla vyndat domácí úkol. Sledovala jsem slunce klesající zvolna ke korunám stromů a říkala si, jak moc zima asi bude ve stínu.

„Tvůj odvoz se opozdil, Grace?" zeptal se starostlivě pan učitel Rink, když mě míjel. Měl jinou košili než při vyučování a slabě vo­něl kolínskou.

Musela jsem vypadat ztracená, jak jsem tak s batůžkem na klíně seděla před školou na cihlové obrubě nevelkého plácku pokrytého drcenou kůrou. „Trochu."

„Mám někomu zavolat?"

Koutkem oka jsem zahlédla, jak na parkoviště zajíždí známý džíp, a vydechla jsem úlevou. „Ne, díky. Zrovna přijeli," usmála jsem se na učitele.

„To je dobře," poznamenal. „Dneska se má udělat pořádná zima. Bude sněžit."

„Hurá," utrousila jsem kysele a on se zasmál a cestou k autu mi za­mával. Hodila jsem si batůžek na rameno a vyrazila k džípu. Otevřela jsem dveře spolujezdce a rychle naskočila.

Zabouchla jsem a skoro vzápětí jsem si uvědomila, že tenhle pach tu nemá co dělat. Zvedla jsem oči k řidiči, zkřížila ruce na prsou a roz­třásla se.

„Kde je Sam?"

„Myslíš toho kluka, cos ho čekala na tomhle místě?" zeptal se Jack.

I když jsem viděla jeho oči ve vlčí tváři, i když jsem od Isabel sly­šela, že s ním mluvila, i když jsme celé týdny věděli, že je naživu, stejně jsem nebyla připravená na to, spatřit ho takhle přímo vedle sebe. Ku­drnaté černé vlasy, delší, než když jsem ho vídala na školní chodbě, roztěkané oříškově hnědé oči, ruce na volantu. Byl skutečný. Živý. Srdce mi div nevyletělo z prsou.

Jack vyrazil z parkoviště, zrak upřený před sebe na silnici. Nejspíš předpokládal, že z rozjetého auta se nebudu pokoušet utéct, ale s tím si nemusel dělat starosti. Nezodpovězená otázka mě držela na místě. Kde byl Sam?

„Ano, myslím toho kluka, co jsem ho čekala na tomhle místě." Spíš jsem vrčela, než mluvila. „Kde je?"

Jack po mně šlehl pohledem. Třásl se a bylo znát, že je nervózní. Jak že to Sam charakterizoval nové vlky? Nestabilní? „Nemám zájem hrát si tu na padoucha, Grace, ale potřebuju něco vědět, a to rychle. Jinak by to mohlo dopadnout moc špatně."

„Jedeš jako blázen. Jestli nechceš, aby nás zastavili policajti, radši bys měl zpomalit. Kam vůbec jedeme?"

„Nevím. To mi musíš říct ty. Chci vědět, jak se dostat z tohohle svrabu, a chci to vědět rychle, protože je to čím dál horší."

Nevěděla jsem, jestli chce říct, že je to horší proto, že se počasí ochlazuje, nebo jestli se to zhoršuje právě teď. „Nic ti neřeknu, dokud mi nepovíš, kde je Sam." Jack neodpověděl. „Myslím to vážně," nalé­hala jsem. „Kde je?"

Jack ke mně prudce otočil hlavu. „Ty to nejspíš nechápeš. Já řídím a já taky vím, kde je, a navíc ti můžu utrhnout hlavu, když se proměním, takže podle mě bys měla být v tuhle chvíli počuraná strachy a jen se třást, abys mi vyklopila, co chci vědět."

Oběma rukama pevně svíral volant a snažil se zastavit chvění v pa­žích. No nazdar, co nevidět se promění. Musím něco vymyslet a do­stat ho ze silnice.

„Co chceš vědět?"

„Jak se toho zbavit. Dobře vím, že na to znáš lék. Vím, že tě taky pokousali."

„Jacku, já ti neumím pomoct. Nevím o žádném léku."

„Jo, přesně to jsem čekal. Proto jsem pokousal tu tvou naivní ka­marádku. Jestli se nevytasíš s lékem kvůli mně, vsadím se, že kvůli ní to uděláš. Jen jsem musel mít jistotu, že se promění."

Ta ohromující novina mi vyrazila dech. Stěží jsem dokázala pro­mluvit. „Tys pokousal Olivii?"

„To jsi vážně tak pitomá? Vždyť ti to právě povídám. Takže to teď koukej vyklopit, protože já se... ááá." Jackovi zaškubalo v zátylku a po­divně se zkroutil. Moje vlčí smysly vnímaly vlny emocí, proudící z něj do všech stran. Nebezpečí, strach, hrůza, vztek.

Natáhla jsem ruku a nastavila topení na vyšší výkon. Nevěděla jsem, jestli to pomůže, ale rozhodně to nemohlo uškodit.

„To dělá ten chlad. V chladu se měníš ve vlka a dá se tomu za­bránit teplem." Mluvila jsem rychle, aby mi nestačil skočit do řeči a aby se nestačil naštvat ještě víc. „Ze začátku je to horší, to se mě­níš sem tam v jednom kuse, ale časem se to upraví. Stáváš se pak člověkem na delší dobu, na celé léto, a..." Jackovi znovu projela rukama křeč, auto se smeklo do štěrku u silnice a pak se zas vrá­tilo do jízdního pruhu. „Teď přece nemůžeš řídit. Prosím tě! Ni­kam neuteču, neboj se. Opravdu ti chci pomoct, věř mi. Ale musíš mě dovést k Samovi."

„Drž hubu." Jackův hlas zněl jako hrdelní zavrčení. „Tamta husa taky mlela o tom, jak mi chce pomoct. Na to vám kašlu. Sledoval jsem tě. Byla zima, a ty ses neproměnila. Tak jak to s tebou je? Olivie tvr­dila, že to neví."

Kůže mi hořela v teple vyfukujícího topení a pod náporem Jackových emocí. Pokaždé když vyslovil Oliviino jméno, zasáhlo mě jako rána do žaludku. „Olivie to vážně neví. Pokousali mě, v tom má pravdu. Ale já se vůbec neproměnila, ani jednou. O žádném léku nevím. Pro­stě jsem se neproměnila, to je všechno. Sama nevím proč. Nikdo to neví. Prosím tě..."

„Nelži mi." Už mu skoro nebylo rozumět. „Teď hned chci slyšet pravdu, nebo za sebe neručím."

Zavřela jsem oči. Připadalo mi, jako bych ztratila rovnováhu a celý svět vířil mimo můj dosah. Musí přece existovat něco, čím bych ho aspoň trochu upokojila. Otevřela jsem oči. „Dobře. Jak chceš. Je na to lék. Ale není ho dost pro všechny, proto ti o něm nikdo nechtěl říct." Uhodil dlaněmi s tmavými nehty do volantu, až jsem sebou trhla lek­nutím. Z víru nepochopitelné reality se přede mnou vynořila představa sestry zapichující Samovi do žíly injekci s očkováním proti vzteklině. „Je to něco jako očkování, píchá se to přímo do žíly. A dost to bolí. Vážně to chceš podstoupit?"

„Tohle bolí," zavrčel Jack.

„Tak dobře. Když tě vezmu na místo, kde tu látku mají, povíš mi, kde je Sam?"

„Co budeš chtít. Řekni, kam mám jet. A přisámbůh, jestli lžeš, zabiju tě."

Vysvětlila jsem mu cestu k Beckovi a modlila se, aby dokázal dojet až tam. Z batůžku jsem vytáhla mobil.

Džíp vyjel do strany, jak se Jack soustředil na moje ruce. „Co to děláš?"

„Volám Beckovi. To on má ten lék. Musím mu říct, aby nám tu po­slední dávku schoval, než dorazíme. Máš něco proti tomu?"

„Ale vážně, jestli na mě něco hraješ..."

„Podívej, vytáčím tohle číslo. To není policie." V hlavě mi nasko­čilo Beckovo telefonní číslo. S čísly mi to vždycky šlo lip než se slovy. Telefon začal vyzvánět. Zvedni to. Zvedni to. Kéž jsem se rozhodla správně.

„Haló?"

Hned jsem ten hlas poznala. „Ahoj, Becku, tady Grace."

„Grace? Promiňte, ten hlas je mi povědomý, ale..."

Bez přestávky jsem pokračovala do jeho slov. „Máš prosím tě ještě pár dávek tamté věci? Té protilátky, myslím. Prosím tě řekni, že ti ještě přinejmenším jedna zbývá."

Beck mlčel.

Tvářila jsem se, jako by mi odpověděl. „Díky bohu. Podívej, veze mě teď v autě Jack Culpeper. Schoval někam Sama a nechce mi říct kam, dokud od nás nedostane ten lék. Budeme u tebe řekněme za de­set minut."

Slyšela jsem Becka tiše zaklít. „Krucinál."

Z nějakého důvodu se mi při zvuku jeho hlasu něco zachvělo v pr­sou a teprve dodatečně jsem si uvědomila, že to byl potlačený vzlyk. „Ano. Takže budeš tam?"

„Ano, samozřejmě. Grace, jsi tam ještě? Slyší mě Jack?"

„Ne."

„Chovej se sebejistě, ano? Snaž se nebát. Nedívej se mu do očí, ale trvej na svém. Budeme čekat v domě. Musíš ho dostat dovnitř. Já teď ven nemůžu, jinak se proměním a všechno bude v háji."

„Co povídá?" chtěl vědět Jack.

„Vysvětluje mi, kterými dveřmi máme vejít, až tam přijedeme. Mu­síme se dostat do domu co nejrychleji, aby ses neproměnil. Ve vlčí po­době by ten lék neúčinkoval."

„Šikovná holčička," pochválil mě Beck.

Jeho nečekaná laskavost mě bůhvíproč vyvedla z míry. V očích mě zaštípaly slzy. To Jackovy výhrůžky nezmohly.

„Za chvíli jsme u vás." Zaklapla jsem telefon a podívala se na Jacka, ne přímo do očí, ale na tvář. „Máš zajet po příjezdové cestě až k domu. Přední dveře budou odemčené."

„Jak mám vědět, jestli se ti dá věřit?"

Pokrčila jsem rameny. „Jak jsi řekl. Ty víš, kde je Sam. Nemůže se ti nic stát, protože se to od tebe potřebujeme dozvědět."