Mrazení: kapitola 56,57,58

Kapitola 56 – Grace

1°C

 

Nejhorší bylo poslouchat jejich vytí.

Dny byly sice strašlivé, ale noci byly horší. Dny ubíhaly jako netečná předehra k noci zabydlené jejich hlasy, kterou bylo třeba nějak pře­čkat. Ležela jsem v posteli a objímala polštář, dokud z něj jeho vůně nevyvanula docela. Spala jsem v křesle v tátově pracovně, až se v něm namísto jeho obrysu ustálil můj. Chodila jsem bosa po domě v sou­kromém smutku, o který jsem se neměla s kým podělit.

Jediný člověk, se kterým bych si dokázala popovídat, totiž Olivie, nebyla po telefonu k zastižení a moje auto - na které jsem nechtěla ani pomyslet - bylo rozbité a k nepoužití.

A tak jsem byla v domě sama a hodiny se donekonečna táhly mezi mnou a neměnnými stromy bez listí za našimi okny.

Noc, kdy jsem slyšela výt jeho, byla ze všech nejhorší. Ostatní za­čali jako první, tak jako předchozí tři noci. Zabořila jsem se do tá­tova křesla v pracovně, přitiskla si na tvář poslední Samem provoněné tričko, které mi zbývalo, a snažila se namluvit si, že je to jen nahrávka, ne skuteční vlci. Ne skuteční lidé. A pak, poprvé od nehody, se k ostat­ním hlasům přidal ten jeho.

Rvalo mi to srdce z těla, slyšet takhle jeho hlas. Ostatní ho dopro­vázeli v hořkosladké harmonii v pozadí, ale já slyšela jenom jeho. Jeho vytí se zachvívalo, stoupalo a klesalo v bolestných mukách.

Poslouchala jsem je dlouho. Modlila jsem se, aby toho nechali a dali mi pokoj, ale zároveň jsem se zoufale bála, že opravdu skončí. Sama bylo slyšet ještě dlouho poté, co ostatní hlasy utichly, vyl tiše a zvolna.

Když konečně utichl i on, noc zmrtvěla.

Nevydržela jsem sedět bez hnutí. Zvedla jsem se, přecházela sem tam a zatínala dlaně do pěstí. Nakonec jsem vzala kytaru, na kterou Sam hrával, a s křikem jsem ji rozbila o tátův stůl na kusy.

Když táta sešel z ložnice za mnou, našel mě sedět uprostřed moře rozštípaného dřeva a prasklých strun, jako by na skalnatém pobřeží ztroskotala bárka převážející hudbu.

Kapitola 57 – Grace

2°C

 

Když jsem poprvé od nehody zvedla telefon, zrovna sněžilo. Lehounké, křehké vločky se snášely kolem černého obdélníku okna jako okvětní lístky. Normálně bych nechala vyzvánění bez odpovědi, ale tohle byl jediný člověk, se kterým jsem se od toho osudného dne pokoušela spojit. „Olivie?"

„G-g-race?" Málem bych její hlas nepoznala. Vzlykala.

„Olivie, co se stalo?" To byla hloupá otázka. Věděla jsem přece, co se jí stalo.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vím o těch vlcích?" Mezi jednot­livými slovy lapala po dechu. „Neřekla jsem ti, jak jsem byla v ne­mocnici. Jack..."

„Tě kousnul," dořekla jsem za ni.

„Ano," zavzlykla Olivie. „Myslela jsem, že se nic nestane, protože dny ubíhaly a já necítila nic nezvyklého."

Ruce i nohy mi naráz zeslábly. „Ty ses proměnila?"

„Já... já nemůžu... já..."

Zavřela jsem oči a představila si to. Proboha. „Kde jsi teď?"

„Na zastávce autobusu," popotáhla. „Je z-zima."

„Olivie, přijeď sem, prosím tě. Můžeš tu zůstat a něco vymyslíme. Vyzvedla bych tě, ale ještě nemám spravené auto." Olivie se zase rozvzlykala.

Vstala jsem a zavřela dveře ložnice, i když se nedalo předpokládat, že by mě máma slyšela. Byla koneckonců nahoře. „Olivie, nic se ne­děje. Já nezpanikařím. Viděla jsem, jak se proměnil Sam, a taky jsem to zvládla. Vím, jaké to je. Uklidni se prosím tě. Nemůžu pro tebe za­jet. Nemám auto. Budeš sem muset dojet sama."

Ještě pár minut jsem ji tišila a nakonec jsem slíbila, že nechám vcho­dové dveře odemčené, aby mohla rovnou vejít, až přijede. Poprvé od nehody jsem si připadala aspoň trochu sama sebou.

Když Olivie dorazila, neupravená a s červenýma očima, poslala jsem ji rovnou do koupelny pod horkou sprchu a nachystala jí ná­hradní oblečení. Zatímco se sprchovala, posadila jsem se na zavře­nou záchodovou mísu.

„Povím ti o sobě, když mi řekneš, jak to bylo s tebou," navrhla jsem. „Potřebuju vědět, kdy tě Jack pokousal."

„Víš přece, jak jsem na něj narazila při focení vlků a jak jsem ho krmila. Jsem vážně pitomá, že jsem ti to neřekla. Nejdřív jsem měla výčitky, že jsme se tak hloupě pohádaly, a nedokázala jsem ti to proto přiznat, a pak jsem začala chodit za školu, abych mu mohla pomá­hat, a to už mi přišlo, že ti to nemůžu říct, aniž bych... Já ani nevím, co jsem si myslela. Promiň mi to."

„Na tom už stejně nezáleží," mávla jsem rukou. „Jaký byl? Nutil tě, abys mu pomáhala?"

„Ne, vlastně byl docela milý, pokud bylo po jeho. Když se promě­nil, býval hodně vzteklý, ale vypadal taky, že při tom hodně trpí. Vy­ptával se pořád na vlky, chtěl vidět fotky a tak, prostě jsme si povídali, a když se pak dozvěděl, že tě taky pokousali..."

„Dozvěděl?" opakovala jsem.

„No dobře, já mu to řekla. Nevěděla jsem, co to s ním udělá. Mlel pak pořád dokola o nějakém léku, chtěl, abych mu pověděla, jak se uzdravit. A pak... pak..." otřela si oči. „Pak mě kousnul."

„Počkej. On tě kousnul, když byl člověk?"

„Ano."

„To je hrůza," otřásla jsem se. „Cvok jeden nechutná. A ty s tím od té doby žiješ a jsi na to docela sama?"

„Komu jsem to mohla říct?" zeptala se Olivie. „Myslela jsem, že Sam k nim patří taky, podle těch očí, víš, pamatovala jsem si je z těch vlčích fotek, ale když jsme se potkali, řekl mi, že nosí kontaktní čočky. Takže jsem dospěla k názoru, že jsem se buď spletla, nebo od něj žád­nou pomoc stejně nemůžu čekat."

„Mělas to povědět mně. O těch vlkodlacích jsem beztak začala jako první."

„Já vím. Dělala jsem si jen... výčitky. Prostě jsem byla pitomá." Vy­pnula vodu. „Já nevím. Co jsem asi tak měla dělat? Čím to, že Sam byl pořád člověkem? Viděla jsem ho. Pořád na tebe čekal před školou v džípu a nikdy se neproměnil."

Podala jsem jí přes závěs ručník. „Pojď ke mně do pokoje, já ti to povím."

 

Olivie u mě zůstala přes noc. Třásla se a kopala tak divoce, že se nakonec uhnízdila v mém spacáku a dekách na zemi u postele, abychom se obě vyspaly. Daly jsme si pozdní snídani a pak vyra­zily opatřit Olivii zubní pastu a další hygienické potřeby. Mámu dneska svezl do práce táta a já si mohla půjčit její auto. Cestou z obchodu mi zazvonil mobil. Olivie vzala telefon a přečetla mi z displeje číslo.

Beck. Opravdu jsem to měla zapotřebí? S povzdechem jsem natáhla ruku po telefonu. „Haló?"

„Grace?"

„Ano."

„Promiň, že ti volám," omlouval se Beck. Mluvil tichým, bezvýrazným hlasem. „Umím si představit, jak se těch pár dnů cítíš."

Čekal, že na to něco odpovím? Doufala jsem, že ne, protože mě nic nenapadalo. Mozek jsem měla jako v mlze.

„Grace?"

„Jsem tady."

„Volám kvůli Jackovi. Je na tom už lip, je o něco stabilnější, a ne­bude dlouho trvat a promění se na zimu nadobro. Ale pár týdnů mezi člověkem a vlkem ho podle mě ještě čeká."

I ve své otupělosti jsem dokázala ocenit, jak dalece mi Beck důvěřuje. Cítila jsem se docela poctěná. „Takže už není zamčený v koupelně?"

Beck se zasmál. Neznělo to vesele, přesto bylo příjemné slyšet jeho smích. „Ne, už postoupil z koupelny do sklepa. Ale bojím se, že brzy se proměním já. Dneska ráno už to málem přišlo. A v tom případě by na tom Jack nebyl v příštích týdnech zrovna nejlíp. Hrozně nerad tě o to žádám, protože hrozí, že by tě mohl kousnout, ale nemohla bys na něj dohlédnout, než se promění?"

Na chvíli jsem se odmlčela. „Becku, já už byla pokousaná."

„Probůh!"

„Ne, počkej," dodala jsem rychle. „Ne v poslední době. Před spous­tou let."

„Ty jsi ta holčička, co ji Sam zachránil, je to tak?" zeptal se Beck přiškrceně.

„Ano."

„A nikdy ses neproměnila."

„Ne."

„Jak dlouho Sama znáš?"

„Osobně jsme se potkali až letos. Ale sledovala jsem ho od chvíle, kdy mě zachránil." Zajela jsem na příjezdovou cestu, motor jsem však nechala běžet. Olivie se předklonila, nastavila topení na vyšší výkon a se zavřenýma očima se opřela do sedadla. „Ráda bych se za tebou stavila, než se proměníš. Chtěla bych si s tebou popovídat, jestli to nevadí."

„Naopak, budu moc rád. Ale měla by sis pospíšit. Dostávám se právě do bodu, kdy už se nebudu moct vrátit zpátky."

Kruci. Telefon hlásil další příchozí hovor. „Dneska odpoledne?" navrhla jsem, a když souhlasil, omluvila jsem se. „Už musím končit, promiň. Někdo mi volá."

Rozloučili jsme se a já přepnula na nový hovor.

„Do háje, Grace, kolikrát mě necháš vyzvánět, než se uráčíš to zved­nout? Osmnáctkrát? Dvacetkrát? Stokrát?" To byla Isabel. Nemluvily jsme spolu ode dne, kdy jsem měla nehodu, ale stihla jsem jí tenkrát vysvětlit, kde je Jack.

„Co ty víš, třeba jsem byla ve škole a chtěli mi utrhnout hlavu za to, že mi zvoní telefon," odpověděla jsem.

„Co já vím, v žádné škole nejsi. Ale o to nejde. Potřebuju pomoc. U mámy na klinice zrovna nastoupil další případ meningitidy, prý té úplně nejhorší. Stavila jsem se tam a odebrala tomu člověku krev. Tři ampulky."

Musela jsem párkrát zamrkat, než mi došlo, co mi to vykládá. „Cože jsi udělala? Proč prosím tě?"

„Grace, já myslela, že patříš k nejlepším ve třídě. V tom případě to s naším vzdělávacím systémem nevypadá moc růžově. Soustřeď se přece. Máma si odskočila zavolat a já se tvářila, že jsem sestřička, a vzala jsem mu krev. Tu jeho hnusnou, infikovanou krev."

„Ty umíš brát krev?"

„Jo, umím brát krev. Na tom přece nic není. Tobě vážně ještě ne­došlo, o čem mluvím? Tři ampulky, jednu pro Jacka, jednu pro Sama a jednu pro Olivii. Ale musíš mi pomoct dopravit Jacka na kliniku. Nechala jsem tam tu krev v ledničce a bojím se ji vyndat, aby ty bak­terie náhodou nepochcípaly, nebo co se to s nima může stát. Já kaž­dopádně nevím, kde bydlí ten chlápek, co má Jacka u sebe."

„Ty je chceš nakazit. Naočkovat jim meningitidu."

„Ne, malárii. Správně, slečno chytrá, chci jim naočkovat meningitidu. Hlavní příznak je - tramtadá - vysoká horečka. A abych pravdu řekla, je mi srdečně jedno, jestli do toho půjdeš se Samem a Olivií. Na Sama to asi stejně nebude účinkovat, jestli je z něj vlk. Ale říkala jsem si, že bude lepší opatřit dost krve pro všechny, abys byla ochotná mi pomoct."

„Isabel, já bych ti pomohla i bez toho," povzdechla jsem si. „Po­slouchej, dám ti adresu. Sejdeme se tam za hodinu."

Kapitola 58 – Grace

6°C

 

V Beckově sklepním bytě mě radost i smutek přepadly největší si­lou ode dne, kdy se Sam proměnil ve vlka. Setkat se s Beckem právě tady, v jeho vlastním světě, bylo jako znovu uvidět Sama. Začalo to ve chvíli, kdy jsme s Isabel nechaly Olivii zvracet v koupelně a sešly ke schodům do sklepa, kde jsme se měly s Beckem setkat. Na to, aby nám přišel naproti ke dveřím, byla moc zima. Hned na první pohled jsem si uvědomila, jak dalece Sam přejal jeho způsoby a pohyby. Už jen ta drobná gesta: dotek dlaně na vypínači, náklon hlavy, kterým nás vyzýval, abychom ho následovaly, neohrabané přikrčení, aby se dole na schodech vyhnul nízkému trámu. Připomínal mi Sama tak moc, až to bolelo.

Pak jsme sešli na konec schodiště a já zalapala po dechu. Rozlehlá hlavní místnost byla plná knih. Nebylo jich tu jen pár, tohle byla ho­tová knihovna. Kolem stěn se až ke stropu táhly vestavěné police pře­cpané vázanými i brožovanými svazky. Nemusela jsem ani chodit blíž, abych si všimla, jak pečlivě jsou knihy rozřazené. Na jedné polici vy­soké tlusté atlasy a encyklopedie, několik dalších zabíraly nízké bro­žované svazky se zkrabacenými hřbety, byla tu velká fotografická alba popsaná na hřbetě hůlkovým písmem i romány v tvrdých deskách s lesklým přebalem. Pomalu jsem po tlumeně oranžovém koberci do­šla doprostřed místnosti a rozhlédla se kolem dokola.

A ta vůně. Celá místnost byla prosycená Samovou vůní, jako by tu byl taky, držel mě za ruku, prohlížel si se mnou knihy a čekal, až řeknu „To je nádhera!".

Chystala jsem se prolomit ticho nějakou poznámkou ve smyslu: „To už se nedivím, že Sam tak náruživě četl," když vtom promluvil Beck, potichu a skoro omluvně. „Když člověk tráví hodně času uvnitř, stihne toho přečíst docela dost."

Znenadání jsem si vzpomněla, jak Sam říkal, že tenhle rok je Beckův poslední v lidské podobě. Už nikdy si žádnou z těchhle knížek nepře­čte. Všechna slova se mi v tu chvíli vykouřila z hlavy, a já se nezmohla na víc než hloupoučkou poznámku: „Mám knížky hrozně ráda."

Usmál se, jako by to předem věděl. Pak se podíval na Isabel, která si mohla vykroutit krk, jak se rozhlížela, jestli snad na některé z po­lic nezahlédne vycpaného Jacka. „Jack bude nejspíš vedle, hraje vi­deohry."

Isabel sledovala jeho pohled ke dveřím. „Skočí mi po krku, jakmile vkročím dovnitř?"

Beck pokrčil rameny. „Neudělá nic horšího než obvykle. Je to nejteplejší místnost v domě, tak počítám, že je mu tam dobře. I když se ještě pořád čas od času promění. Radši si dávej pozor."

Bylo zvláštní, jak o Jackovi mluvil, spíš jako o zvířeti než o člověku. Jako by Isabel radil, jak se chovat u výběhu goril v zoo. Sotva Isabel zmizela za dveřmi, ukázal Beck na dvě beztvará červená křesla. „Po­saď se."

Moc ráda jsem se do jednoho z nich usadila. Bylo cítit po Beckovi a ostatních vlcích, ale nejvíc po Samovi. Uměla jsem si ho tady před­stavit úplně zřetelně, jak si lebedí právě na tomhle místě a buduje si tu nehorázně širokou slovní zásobu. Opřela jsem si hlavu o křeslo, jako bych ležela v Samově náruči, a podívala se na Becka, který se usadil naproti. Nebo ne usadil, spíš v něm přistál a nohy mu přitom vyle­těly do vzduchu. Vypadal unaveně. „Trochu mě překvapuje, že tě před námi Sam vydržel tajit."

„Opravdu?"

Pokrčil rameny. „Asi by nemělo. Já mu taky neřekl o své ženě."

„On to věděl. Řekl mi to."

Beck se krátce, potěšené zasmál. „Tomu bych se taky neměl divit. Před Samem člověk nic neutajil. Je to banální fráze, ale Sam uměl v li­dech číst jako v knize."

Oba jsme o něm mluvili v minulém čase, jako by byl mrtvý. „Mys­líš, že ho ještě někdy uvidím?"

Ve tváři se mu objevil vzdálený, nevyzpytatelný výraz. „Myslím, že tohle je jeho poslední rok. Opravdu jsem o tom přesvědčený. A můj také, to vím jistě. Nevím, proč právě jemu připadlo tak málo let. To prostě není normální. Chci říct, jsou určité odchylky, ale já byl po­kousaný před dvaceti lety a něco."

„Před dvaceti?"

Beck přikývl. „V Kanadě. Bylo mi osmadvacet, hvězda právnické firmy na vzestupu. Byl jsem tam v horách na dovolené."

„Co ti ostatní? Odkud jsou?"

„To je různé. Když jsem se doslechl, že v Minnesotě jsou vlci, napadlo mě, že třeba budou jako já. Přijel jsem se sem podívat, zjistil jsem, že mám pravdu, a Paul mě vzal pod svá ochranná křídla. Paul je..."

„Ten černý vlk."

Přikývl. „Nedáš si kávu? Já bych vraždil za pořádný hrnek, jestli ti nevadí ten výraz."

„To by bylo báječné," řekla jsem vděčně. „Jestli mě nasměruješ ke konvici, udělám ji." Ukázal na nenápadný výklenek mezi policemi, kde se vedle maličké ledničky ukrýval kávovar. „A můžeš přitom mlu­vit dál," dodala jsem.

„O čempak?" Znělo to, jako by byl dobře naložený.

„O smečce. O tom, jaké to je být vlkem. O Samovi. Proč jsi ho na­kazil." Zarazila jsem se s filtrem na kávu v ruce. „Ano, to by mě zají­malo ze všeho nejvíc."

Beck schoval tvář do dlaní. „Bože, ta nejhorší otázka. Nakazil jsem Sama, protože jsem byl sobecký prevít bez špetky soucitu."

Odměřila jsem mletou kávu. Slyšela jsem v Beckově hlase lítost, ale takhle snadno se z toho nevykroutí. „To není důvod."

Hluboký povzdech. „Já vím. Moje žena Jennifer zrovna umřela. Už když jsme se poznali, měla nevyléčitelnou rakovinu, takže jsem to věděl od samého začátku, ale byl jsem mladý a hloupý. Doufal jsem, že se stane nějaký zázrak a budeme spolu šťastně žít dlouhá léta až do smrti. Každopádně žádný zázrak se nestal. Byl jsem úplně na dně. Přemýšlel jsem, že skoncuju se životem, ale problém je v tom, že když má v sobě člověk vlka, není to s tou sebevraždou až tak jed­noduché. Všimla sis někdy, že zvířata by se nikdy schválně nezabila?"

To mě nenapadlo, ale uložila jsem si ten poznatek do paměti.

„No a pak jsem se v létě ocitl v Duluthu a uviděl jsem Sama s ro­diči. Bože, to zní hrozně, viď? Ale tak to nebylo. S Jennifer jsme si po­řád plánovali děti, i když jsme věděli, že to nepřipadá v úvahu. Ne­zbývalo jí víc než osm měsíců života, tak jak by sakra mohla mít dítě? No nic, uviděl jsem Sama. Stál tam s těma žlutýma očima, jako oprav­dový vlk, a mně ta myšlenka od té doby nedala pokoj. Viděl jsem - a nemusíš mi nic říkat, Grace, já vím, že se to nepatří - zkrátka vi­děl jsem ty jeho bezduché, hloupoučké rodiče, tupé jak párek holubů, a napadlo mě, že se mnou by mu bylo lip. Že ho dokážu víc naučit."

Neřekla jsem nic a Beck si znovu opřel čelo do dlaní. Hlas jako by mu najednou zestárl o celá staletí. Pořád jsem mlčela, když vtom za­sténal. „Já vím, Grace, bože, já vím. Chceš slyšet jednu zajímavou věc? Mně se svým způsobem líbí, kdo jsem. Chci říct, zpočátku to byl děs, ale postupně se to vyvinulo, jako když má někdo rád léto i zimu. Dává to smysl, co říkám? Já vím, že nakonec o tu lidskou část přijdu, ale s tím jsem se už dávno vyrovnal. Myslel jsem, že Sam na tom bude podobně."

Ve skříňce nad kávovarem jsem našla hrnky. „Jenže nebyl. Mléko?"

„Trochu. Ne moc." Povzdechl si. „Pro něj je to peklo. Způsobil jsem mu peklo zaživa. Sam potřebuje svou individualitu, aby se cítil živý, a když o ni přijde a promění se ve vlka, je to pro něj peklo. Je to ten naprosto nejlepší člověk, jakého jsem kdy na světě potkal, a já ho totálně zničil. Už léta nemine jediný den, kdy bych si to nevyčítal."

Možná si to zasluhoval, ale nechtěla jsem ho vidět ještě zoufalej­šího. Podala jsem mu hrnek a posadila se zpátky do křesla. „Má tě rád, Becku. Možná nesnáší vlčí podobu, ale tebe má rád. A musím ti říct, že když tu teď takhle sedíme, rve mi to srdce z těla, protože mi ho připomínáš úplně ve všem. Jestli ho obdivuješ, je to tvoje zásluha, protože tys ho tak vychoval."

Beck ke mně nad kouřícím hrnkem zvedl oči. Vypadal v tu chvíli strašlivě zranitelně. Nadlouho se odmlčel a pak řekl: „Jestli o něco při­jdu opravdu rád, je to tahle výčitka."

Svraštila jsem čelo a usrkla kávu. „Zapomeneš při tom na všechno?"

„Na všechno ne. Jen to začneš vidět jinak. Vlčím mozkem. Když jsi vlk, nemají pro tebe některé věci najednou žádný význam. A zrovna tak emoce, ty vlk prostě necítí. Takže o tohle přicházíme. Ale ty nejdůležitější věci, ty si dokážeme uchovat. Aspoň většina z nás."

Třeba lásku. Myslela jsem na to, jak mě Sam pozoroval, ještě než jsme se setkali v lidské podobě, a já jak pozorovala jeho. Jak jsme se do sebe zamilovali, i když to zní jako nemožná věc. Všechno se ve mně sevřelo a na okamžik jsem nebyla schopná promluvit.

„Tebe taky pokousali," řekl Beck. Slyšela jsem tenhle tón už dřív, tu otázku bez otazníku.

Přikývla jsem. „Před šesti lety a něco."

„A ty ses nikdy neproměnila."

Převyprávěla jsem mu historku, jak mě táta zamkl v autě, a svěřila se mu s teorií o možné léčbě, kterou jsme s Isabel vymyslely. Beck dlouze mlčky seděl, opisoval prstem na hrníčku kolečko a nepřítom­ným pohledem se díval na knížky na stěně.

Nakonec přikývl. „Mohlo by to fungovat. Umím si to docela dobře představit. Ovšem nejspíš by to chtělo nakazit se v lidské podobě, aby to fungovalo."

„To říkal Sam taky. Povídal, že když chceš zabít vlka, nemůžeš se dost dobře nakazit jako vlk."

Beck pořád vypadal zamyšleně. „Jenže je to strašně riskantní. Musíš počkat, než máš jistotu, že horečka zabila vlka v tobě, a teprve pak mů­žeš tu meningitidu začít léčit. Bakteriální meningitida má strašlivě vyso­kou úmrtnost, i když je včas podchycená a léčí se od samého začátku."

„Sam povídal, že je ochotný riskovat smrt, když je naděje na vylé­čení. Myslíš, že to myslel vážně?"

„Určitě," přikývl Beck bez zaváhání. „Ale teď je vlkem. A nejspíš jím zůstane.“

Sklopila jsem oči k poloprázdnému hrnku. Těsně u okrajů tekutina měnila barvu. „Napadlo mě, že bych ho mohla zkusit vzít na kliniku, jestli by se třeba neproměnil v tom teple tam."

Chvíli bylo ticho, ale nezvedla jsem oči, abych viděla Beckův vý­raz. „Grace," ozval se tiše.

Polkla jsem, oči pořád upřené do kávy. „Já vím."

„Pozoruju vlky už nějakých dvacet let. Vývoj je předvídatelný Ča­sem dospějeme na konec... a to je všechno."

Připadala jsem si jako paličaté děcko. „Ale letos se proměnil, i když se to nedalo čekat, nemám pravdu? Když ho postřelili, udělal ze sebe člověka."

Beck se dlouze napil kávy. Slyšela jsem, jak prsty bubnuje o okraj hrnku. „A aby tě zachránil. Udělal ze sebe člověka, aby tě zachrá­nil. Nevím, jak se mu to povedlo. Ani proč to tak bylo. Ale udělal to. Vždycky jsem si říkal, že to možná nějak souvisí s adrenalinem, že si pak tělo může myslet, že je mu teplo. Zkoušel to pak ještě víckrát, to vím jistě, ale nikdy se mu to nepodařilo."

Zavřela jsem oči a představila si, jak mě Sam nese v náruči. Viděla jsem ho živě před sebou, cítila ho, vnímala jeho dotyk.

„Krucinál." Dlouhou chvíli Beck nic dalšího neřekl. A pak ještě jednou: „Krucinál. Sam by to tak určitě chtěl. Chtěl by to zkusit." Do­pil kávu. „Pomůžu ti. Jak sis to představovala? Že ho na tu cestu ně­jak omámíš?"

Po pravdě jsem na to myslela od chvíle, kdy mi Isabel zavolala. „To asi bude potřeba, ne? Jinak by si to nenechal líbit."

„Benadryl," prohlásil Beck věcně. „Nahoře nějaký mám. Zklidní se po něm a nebude v autě vyvádět."

„Jen pořád ještě nevím, jak ho sem dostat. Neviděla jsem ho od té nehody." Opatrně jsem volila slova. Nemohla jsem si dovolit dělat si moc velké naděje. Nesměla jsem si je dělat.

„To zvládnu," prohlásil Beck sebejistě. „Seženu ho. Nalákám ho sem. A ten benadryl dáme třeba do hamburgeru." Vstal a vzal mi z ruky hrnek od kávy. „Líbíš se mi, Grace. Přál bych si, aby Sam mohl..."

Zarazil se a položil mi ruku na rameno. Mluvil tak přívětivě, že mi bylo do pláče. „Mohlo by to vyjít, Grace. Mohlo by to vyjít."

Poznala jsem na něm, že tomu nevěří, ale zároveň jsem viděla, že by chtěl. Pro tuhle chvíli jsem víc nepotřebovala.