Mrazení: kapitola 59,60,61

Kapitola 59 – Grace

3°C

 

Na zemi ležel slabý sněhový poprašek. Beck vyšel na dvůr, temný obrys hranatých ramen ve svetru. Stály jsme s Isabel a Olivií uvnitř a sledovaly ho přes skleněné dveře, připravené vyběhnout mu na po­moc, ale připadala jsem si, jako bych tu byla sama, jako bych byla jediná, kdo vidí, jak Beck zvolna vychází do svého posledního dne v lidské podobě. V jedné ruce držel kus rudého syrového masa pro­špikovaného benadrylem a druhá se mu nezadržitelně chvěla.

Asi deset metrů od domu se Beck zastavil, upustil maso na zem a udělal ještě několik kroků k lesu. Chvíli tak stál s hlavou nakloně­nou do strany v gestu, které jsem dobře znala. Naslouchal.

„Co to dělá?" nevydržela to Isabel, ale já si jí nevšímala.

Beck stočil dlaně kolem úst a i uvnitř domu jsem ho zřetelně sly­šela volat: „Same!"

„Same!" zavolal znova. „Já vím, že tam jsi. Same! Same! Pamatu­ješ, kdo jsi? Jsi Sam!"

Beck se třásl čím dál víc, ale nepřestával do pustého, ledového lesa vykřikovat Samovo jméno. Nakonec zavrávoral a jen taktak neupadl.

Přitiskla jsem si prsty na rty a po tváři mi stékaly slzy.

Beck zavolal Samovo jméno ještě jednou a pak se mu ramena nahrbila dopředu a začal sebou křečovitě škubat. Třásl se a pocu-kával, rukama a nohama rozrýval sníh kolem sebe, až na něm ob­lečení zůstalo viset, příliš velké a k nepotřebě. Vycouval z něj a po­třásl hlavou.

Šedý vlk zůstal stát uprostřed dvora s očima upřenýma na skle­něné dveře. Díval se, jak se na něj díváme. Poodešel od hromádky oblečení, které už na sebe víckrát nevezme, a pak ztuhl a otočil hlavu k lesu.

Mezi černými kmeny borovic se vynořil další vlk, hlavu obezřetně skloněnou a srst na krku poprášenou sněhem. Pak zvedl oči a pohle­dem si mě našel.

Sam.

 

Kapitola 60 – Grace

2°C

 

Odpoledne bylo ocelově šedé a nebe se změnilo v nekonečnou pláň zmrzlých mraků čekajících na sníh a noc. Na okénka SUV dorá­žel mokrý sníh a jeho pneumatiky křupaly po nasolených silni­cích. Isabel za volantem si nepřestávala stěžovat na „smrad mok­rého psa", ale pro mě to byla vůně hlíny a borovic, deště a pižma. A hned pod ní ostrý, nakažlivý pach strachu. Jack na sedadle spo­lujezdce tiše naříkal, na půl cesty mezi zvířetem a člověkem. Olivie seděla na zadním sedadle vedle mě a tiskla mi dlaň tak silně, až to bolelo.

Sam byl za námi. Když jsme ho nakládali do kufru, měl tělo ztěžklé uměle vyvolaným spánkem. Ted dýchal hluboce a nepravidelně a já napínala uši, abych přes svištění pneumatik slyšela aspoň to jediné pojítko s ním, když už jsem se ho nemohla dotýkat. Byl nadopovaný prášky, takže bych bez obav mohla sedět u něj a probírat se mu srstí, ale pro něj by to bylo utrpení.

Byl teď zvíře, zpátky ve svém světě daleko ode mě.

Isabel zastavila před malou klinikou. V tuhle hodinu bylo parko­viště temné a prázdné a budova samotná před námi ležela jen jako šedivý kvádr. Nepřipadala mi jako místo, kde by se mohly dít zázraky. Vypadala jako útočiště, kam se člověk uchýlí, když je mu zle a nemá peníze. Rychle jsem tu myšlenku zahnala.

„Ukradla jsem mámě klíče," řekla Isabel. Musela jsem jí přiznat, že vůbec nepůsobila nervózně. „Tak jdeme. Jacku, byl bys od té lásky a pokusil se nikoho nezmasakrovat, než budeme vevnitř?"

Jack zabručel pár nereprodukovatelných slov. Podívala jsem se do­zadu do auta. Sam byl na nohou a mírně se pokyvoval. „Isabel, pospěš si. Benadryl přestává účinkovat."

Isabel zatáhla ruční brzdu. „Jestli nás zavřou, řeknu, že jste mě unesli."

„Tak dělej!" vyštěkla jsem. Otevřela jsem dveře a Olivie s Jackem ucukli před chladem. „Tak honem, běžte, vy dva."

„Vrátím se a pomůžu ti s ním," slíbila Isabel a vyskočila z vozu. Obrátila jsem se k Samovi, který po mně stočil oči. Vypadal ještě po­řád omámeně.

Pod jeho pohledem jsem na okamžik strnula, jak jsem si ho vyba­vila v posteli v lidské podobě, s nosem přitisknutým na můj a pohle­dem upřeným do mých očí.

Slabounce, ustrašeně zakničel.

„Promiň," řekla jsem mu.

Isabel se vrátila a já obešla auto, abych jí pomohla. Sundala si pásek a zručně ho Samovi obtočila kolem tlamy. Trhla jsem sebou, ale ne­mohla jsem jí to zakazovat. Isabel nebyla pokousaná a nikdo nemohl zaručit, jak bude Sam reagovat na to, co se s ním děje.

Společně jsme ho zvedly a ztěžka nesly ke klinice. Isabel kopnu­tím otevřela dveře, které předtím nechala pootevřené. „Vyšetřovny jsou tímhle směrem. Zamkneme ho do jedné a postaráme se nejdřív o Jacka a Olivii. Třeba se promění, když bude v teple dost dlouho."

To byla mimořádně milosrdná lež. Obě jsme věděly, že Sam zů­stane vlkem, leda by se stal zázrak. Mohla jsem jenom doufat, že se pletl a že léčba zaúčinkuje i v téhle jeho podobě. Následovala jsem Isabel do malého skladu plného zdravotnického materiálu. Páchlo to tu po gumě a dezinfekci. Olivie s Jackem už na nás čekali, hlavy na­kloněné k sobě jako v rozhovoru. To mě překvapilo. Když jsme vešli, Jack zvedl hlavu.

„Už to čekání nevydržím," zavrčel. „Můžeme se do toho pustit?"

Stočila jsem pohled na sklenici s dezinfekčními tampony. „Mám mu tím natřít ruku?"

Isabel se na mě pobaveně podívala. „Úmyslně mu teď píchneme meningitidu, tak bych si nedělala starosti s infekcí ze vpichu."

I tak jsem mu ale otřela ruku tamponem a Isabel vytáhla z lednice injekční stříkačku plnou krve.

„Kristepane," vydechla Olivie, když ji viděla.

Neměli jsme čas ji uklidňovat. Vzala jsem Jackovu studenou ruku do své a obrátila ji dlaní vzhůru, jak to udělala sestra, než nám píchla vakcínu proti vzteklině.

„Určitě to chceš?" podívala se Isabel na Jacka.

Nadzvedl rty a vycenil zuby. Byl cítit strachem. „Jen do toho."

Isabel zaváhala a mně chvíli trvalo, než mi došlo proč. „Ukaž, já to udělám," nabídla jsem se. „Mně nemůže nic udělat."

Isabel mi podala stříkačku a poodešla stranou. Stoupla jsem si na její místo. „Dívej se jinam," nařídila jsem Jackovi. Odvrátil hlavu. Vra­zila jsem mu jehlu do paže a pleskla ho přes tvář, když po mně bles­kurychle otočil hlavu. „Ovládej se!" vyštěkla jsem. „Nejsi přece zvíře."

„Promiň," zašeptal.

Stlačila jsem píst až do konce a snažila se nemyslet přitom na krvavý obsah injekce. Pak jsem vytáhla jehlu. V místě vpichu zůstala červená tečka, nevím, jestli to byla Jackova krev nebo ta nakažená ze stříkačky. Isabel jen stála a nehýbala se, a tak jsem se otočila pro ná­plast a nalepila ji na místo. Olivie tiše zasténala.

„Díky," řekl Jack a ovinul si rukama tělo. Isabel vypadala, že je jí nanic.

„Podej mi tu druhou," požádala jsem ji. Podala mi injekci a já se obrátila k Olivii. Byla tak bledá, že jsem jí na spánku viděla tepat žílu, a ruce se jí nervózně třásly. Isabel jí otřela ruku místo mě. Nemusely jsme se ani domlouvat, bylo jasné, že se o tu ohavnou práci musíme podělit, abychom to vůbec dokázaly.

„Já si to rozmyslela!" vykřikla Olivie. „Nechci to zkoušet! Radši to risknu bez toho!"

Vzala jsem ji za ruku. „Olivie, klid."

„Já nemůžu." Olivie nespouštěla oči z temně rudé tekutiny ve stří­kačce. „Já to nemám tak, že bych radši umřela, než žila takhle."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem ji přesvědčovat, aby zku­sila něco, co ji může zabít, ale nechtěla jsem ani, aby ze strachu pro­pásla příležitost. „Ale tady jde o celý život, Olivie."

Olivie zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, nestojí to za to. Ať to Jack klidně zkusí. Já si počkám. Když mu to pomůže, zkusím to taky. Ale teď vážně nemůžu."

„Víš, že už je pomalu listopad?" vložila se do toho Isabel. „Je pe­kelná zima. Co nevidět se proměníš na zimu a další příležitost budeš mít zase až na jaře."

„Jen ať si počká!" okřikl nás Jack. „Co se může stát? Lepší, když ji bu­dou rodiče pár měsíců pohřešovat, než aby přišli na to, že je vlkodlak."

„Prosím tě," podívala se na mě Olivie uslzenýma očima.

Bezmocně jsem pokrčila rameny a odložila injekci. Nevěděla jsem o tom všem o nic víc než ona. A v hloubi duše jsem věděla, že kdybych byla na jejím místě, rozhodla bych se jako ona - radši žít se svými mi­lovanými vlky než umřít na meningitidu.

„Prima," rozhodla Isabel. „Jacku, vezmi Olivii do auta. Počkejte tam a dávejte pozor. Tak pojď, Grace. Půjdem se podívat, jak se zatím vedlo Samovi ve vyšetřovně."

Jack s Olivii vyrazili chodbou ven. Tiskli se k sobě, aby se zahřáli a neproměnili se, a já s Isabel jsme se pustily za vlkem, který už měl proměnu za sebou.

 

Už jsem sahala po dveřích vyšetřovny, kde byl zavřený Sam, když vtom mi Isabel položila ruku na paži a zarazila mě. „Opravdu to chceš udě­lat?" zeptala se. „Může ho to zabít. A nejspíš ho to zabije."

Místo odpovědi jsem otevřela dveře.

V ohavném světle zářivek vypadal Sam docela obyčejně, spíš jako psík přikrčený u vyšetřovacího stolu. Klekla jsem si k němu a litovala, že jsme na ten nápad s protilékem nepřišli dřív. „Same." Nechci před tebou stát, jako bys byl věc, úskočně a potají... Od začátku jsem věděla, že ho teplo nezmění zpátky v člověka. Bylo to ode mě čiré sobectví, že jsem ho přivlekla sem na kliniku. Sobectví, nabízet pochybnou léčbu, která mu v téhle podobě stejně neprospěje. „Same, ještě pořád to chceš zkusit?"

Dotkla jsem se srsti na jeho krku a představovala si pod rukama jeho vlasy. Nešťastně jsem polkla.

Sam zahvízdal nosem. Neměla jsem tušení, jak dalece mi rozumí, věděla jsem jen, že se ode mě v tomhle napůl omámeném stavu ne­pokouší odtáhnout.

„Může tě to zabít," zkusila jsem to znovu. „Opravdu to chceš zkusit?"

Isabel si za mými zády významně odkašlala.

Sam při tom zvuku zakníkl a střelil pohledem po Isabel a dveřích. Pohladila jsem ho po hlavě a zadívala se mu do očí. Bože, byly pořád navlas stejné. Rvalo mi to srdce, když jsem se teď do nich dívala.

Musí to zabrat.

Po tváři mi sklouzla slza. Ani jsem se nenamáhala ji setřít, když jsem zvedla pohled k Isabel. Přála jsem si to víc než cokoli jiného na světě. „Musíme to udělat."

Isabel se ani nehnula. „Grace, mně se nezdá, že by to mohlo vyjít, když není člověk. Prostě nevěřím, že se to povede."

Přejela jsem mu prsty po krátké hladké srsti po straně tváře. Kdyby nebyl omámený, nenechal by si to líbit, to benadryl mu otupil instinkty. Zavřel oči. Bylo to tak nevlčí gesto, že se ve mně probudila naděje.

„Grace. Tak jdem do toho, nebo ne? Ale vážně."

„Počkej," zarazila jsem ji. „Ještě něco vyzkouším."

Usadila jsem se na zemi a zašeptala Samovi: „Teď mě dobře po­slouchej, jestli můžeš." Opřela jsem se mu tváří o krk a vzpomínala na zlatý les, který mi ukázal před celou věčností. Vzpomínala jsem na zlaté listí, listí v barvě Samových očí, které se třepotavě snášelo ze stromů jako troskotající motýli. Štíhlé bílé kmeny bříz, smetanově na­žloutlé a hladké jako lidská kůže. Vzpomínala jsem na Sama, jak stál v lese, paže napřažené ke mně, temný, pevný obrys mezi zasněnými stromy, jak přišel blíž, jak jsem ho bušila do hrudi a skončili jsme v něž­ném polibku. Vzpomínala jsem na všechny polibky, které jsme si kdy vyměnili, na každou chvíli, kdy jsem se choulila v jeho lidské náruči. Vzpomínala jsem na vlahý dech vzadu na krku, když jsme vedle sebe spali v posteli.

Vzpomínala jsem na Sama.

Vzpomínala jsem, jak se kvůli mně vymanil z vlčí podoby. Aby mě zachránil.

Sam ode mě znenadání odskočil. Hlavu měl skloněnou, ocas sta­žený mezi nohy a celý se třásl.

„Co se děje?" Isabel sahala po klice.

Sam ucouvl ještě dál, narazil do skříňky za sebou, stočil se do klu­bíčka a zase napjal. Svlékal se. Střásal ze sebe kůži. Byl to vlk a byl to Sam a pak

byl

jen

Sam.

„Rychle," zašeptal. Klepal se, až narážel do skříňky. Prsty se mu na dlážkách měnily v drápy. „Rychle. Udělej to." Isabel stála u dveří jako přimražená. „Isabel! Honem!"

Vytrhla se z transu a přiběhla k nám. Přidřepla si k Samovi, těsně vedle nahého oblouku jeho zad. Kousal se do rtů, až mu tekla krev. Vkleče jsem ho vzala za ruku.

„Grace, rychle," vyrážel ze sebe napjatým hlasem. „Už to nevydr­žím."

Isabel už se na nic nevyptávala. Popadla ho za paži, obrátila ji a vrazila do kůže jehlu. Stiskla píst do půlky, ale vtom sebou Sam trhl a jehla mu vyjela z ruky. Odvrátil se ode mě, vyprostil ruku z mé dlaně a vyzvracel se.

„Same..."

Ale už byl pryč. Netrvalo to ani půlku doby, jakou se měnil v člo­věka, a byl z něj zase vlk. Roztřesený, vratký, drápy mu podkluzovaly na dlaždičkách, takže padal na zem.

„Promiň, Grace," řekla Isabel. To bylo všechno. Položila stříkačku na pult. „Kruci. Slyším Jacka. Hned jsem zpátky."

Dveře se otevřely a zavřely. Klekla jsem si vedle Sama a zabořila mu tvář do srsti. Dýchal přerývaně a vyčerpaně. Nezmohla jsem se na ji­nou myšlenku než Já ho zabila. Tohle ho určitě zabije.

Kapitola 61 – Grace

2°C

 

Dveře vyšetřovny otevřel Jack. „Grace, pojď honem. Musíme... Olivie je na tom bledě."

Zvedla jsem se, v rozpacích, že mě nachází s uplakanými tvářemi. Obrátila jsem se a vyhodila použitou stříkačku do koše na nebezpečný odpad vedle pultu. „Někdo mi ho musí pomoct odnést."

Podmračeně si mě změřil. „Proto mě sem Isabel taky poslala."

Podívala jsem se dolů a srdce se mi zastavilo. Na zemi nikdo nebyl. Rychle jsem se otočila a strčila hlavu pod vyšetřovací stůl. „Same?"

Jack za sebou nezavřel dveře. Místnost byla prázdná.

„Pomoz mi ho najít!" křikla jsem na Jacka a protáhla se kolem něj do chodby. Po Samovi nebylo nikde ani stopy. Rozběhla jsem se po chodbě a na jejím konci uviděla doširoka otevřený obdélník dveří, kterým se dovnitř lila noc. První místo, kam by vlk zamířil, jakmile se vzpamatuje z otupění. Snaží se utéct ven. Do noci. Do chladu.

Rozhlédla jsem se po parkovišti, jestli snad v tenkém prstu Hra­ničního lesa, který se táhl za klinikou, nezahlédnu Samův obrys. Mezi stromy byla tma temnější než noc. Ani náznak světla. Ani hles. A roz­hodně tam nebyl Sam.

„Same!"

Věděla jsem, že nepřijde, i kdyby mě slyšel. Sam byl silný, ale in­stinkty byly ještě silnější.

Nesnesla jsem představu, že je někde v divočině a v těle se mu do krve zvolna mísí půl stříkačky infikované krve.

„Same!" Znělo to jako sten, jako zavytí, výkřik ve tmě. Byl pryč.

Do očí mi zasvítily reflektory. Isabel projela se svým SUV těsně ko­lem mě a zabrzdila, až se auto zatřáslo. Naklonila se na sedadle, tvář ve světle palubní desky bledou jako duch, a otevřela mi dveře spo­lujezdce.

„Nasedej, Grace. Hoď sebou, sakra práce! Olivie se proměňuje a už beztak jsme tady až moc dlouho."

Nemohla jsem ho tu jen tak nechat.

„Grace!"

Jack si naskočil na zadní sedadlo. Celý se třásl a obracel ke mně ža­lostný pohled. Přesně tyhle oči jsem viděla tehdy v lese, když se pro­měnil poprvé. V době, kdy jsem ještě zdaleka nevěděla, jak se věci mají.

Nastoupila jsem a zabouchla dveře. Když jsem se podívala z okénka, zpozorovala jsem na okraji parkoviště bílou vlčici. Shelby. Byla živá, jak Sam předpokládal. Zírala jsem na ni ve zpětném zrcátku a ona na oplátku z parkoviště upřeně pozorovala nás. Připadalo mi, že než se oto­čila a zmizela ve tmě, zahlédla jsem v jejích očích vítězoslavný záblesk.

„Co je tohle za vlka?" chtěla vědět Isabel.

Ale já nedokázala odpovědět. Moje jediná myšlenka byla Sam, Sam, Sam.